Obhajovací spisy K. H. Franka (8. část)

Předcházející části: 1. část + rozcestník k souvisejícím textům - 2. část - 3. část - 4. část - Lidice a K. H. Frank - 5. část - 6. část - 7. část
Státním ministrem
(Obhajovací spis III)

V půlce srpna 1943 jsem byl opětovně povolán do hlavního stanu ve Východním Prusku. Hitler mi sdělil, že se rozhodl odvolat Daluegeho z úřadu zastupujícího říšského protektora, definitivně uvolnit ze svého úřadu dřívějšího říšského protektora von Neuratha na jeho přání a místo toho jmenovat říšského ministra vnitra dr. Fricka říšským protektorem. Mne Hitler jmenoval Německým státním ministrem pro Čechy a Moravu v postavení říšského ministra. Dosavadní plnomoci říšského protektora tím byly dalekosáhle přeneseny na mne. Směl jsem podrobně přednést mou koncepci o politické situaci v Protektorátě a mohl jsem při této příležitosti probrat několik více zásadních otázek. Adolf Hitler byl pozorným posluchačem. Ukázal se v nejlepší náladě a byl si naprosto jistý vítězným ukončením války.

Poznámka Ernsta Franka:
Krátce po jmenování K. H. Franka Německým státním ministrem pro Čechy a Moravu a jeho návštěvě u Adolfa Hitlera měl autor (tj. Ernst Frank – pozn. překladatele) co do činění v Praze a bydlel u něho. Setkal se s ním ještě v náladě, se kterou předtím opustil hlavní stan. (…) Adolf Hitler před rozloučením určitě musel K. H. Frankovi vyslovit důvěru. (…) K nesmyslným povídačkám o vysídlování (Čechů - pozn. překladatele) mu řekl: „Považuji Čechy do značné míry za poněmčitelné. Když získáme rolníky a dělníky, tak máme v budoucnosti také český národ. Těch pár nepoddajných musíme vyřadit. Vůči nim musíme být přirozeně přísní. Držte jenom to pitomé žvanění o vysídlení a podobně od každého daleko. Máme práci pro všechny ve střední Evropě.“

Dr. Frick a K. H. Frank rozmlouvají s představiteli protektorátní vlády -
Bienert, Moravec, Kamenický - 17. 10. 1943.

Karl Hermann Frank pokračuje:
Jmenovací dekrety pro dr. Fricka a pro mne byly datovány 20. srpnem 1943. V září přijel Himmler do Prahy a měl na Hradě dlouhý pohovor s Daluegem. Dozvěděl jsem se, že Daluege byl kvůli svému onemocnění poslán na dovolenou. Přesto úřadoval ještě do půlky října 1943, což úřednímu aparátu způsobovalo těžkosti. Dr. Frick mohl přijet do Prahy a nastoupit do svého úřadu až v půlce října. Společně s ním se dostavil šéf říšské kanceláře dr. Lammers, který nového říšského protektora a mne uvedl do úřadů v rámci slavnostního aktu za účasti českého státního prezidenta a protektorátní vlády, která se dostavila v plném počtu. (V následujících větách Frankovy výpovědi se všeobecně pojednává o funkcích a povinnostech, které připadaly jemu a říšskému protektorovi a o správním a politickém uspořádání Protektorátu – tato část textu je zde v tomto překladu vypuštěna z důvodu všeobecné znalosti těchto skutečností čtenářským publikem – pozn. překladatele.)

V čele Protektorátu stál na české straně státní prezident (…) Pod něj spadalo sedm ministrů z osmi ministerstev v odborně bohatě rozčleněných organizacích. Jeden z nich měl předsednictví. Kromě toho existovalo několik samostatných ústředních správních orgánů se zvláštním polem působnosti, např. nejvyšší cenový správní orgán, nejvyšší účetní kontrolní správní orgán, Kuratorium pro výchovu mládeže, pozemkový úřad atd. – Každému ministrovi se podřizovala dvě úřední místa, jedno pro Čechy v Praze a jedno pro Moravu v Brně. Existovalo 67 okresních hejtmanství a pět měst podle vlastního statutu. Obě instance podle příkladu dřívější rakouské správní organizace, která měla v celé Evropě dobrou pověst, zahrnovaly s několika výjimkami veškerá správní odvětví. Na správní organizaci bývalého Česko-Slovenska se téměř nic nezměnilo. Odpadla dvě ministerstva, která se po včlenění do Říše stala přebytečnými – ministerstvo obrany a ministerstvo zahraničí. Bylo nově vytvořeno ministerstvo lidové osvěty.

Protektorát byl zřízen v mimořádné politické situaci a odpovídajíc této situaci přijal svůj právní a politický řád. Úkolem každé německé a evropské politiky v budoucnu bude přinést trvalý mír po celá staletí politicky rozbouřenému a pouze proto neklidnému prostoru v srdci kontinentu. To chápeme jako konečné řešení českého problému. – Český národ se nacházel – a nachází se i dnes, když tu sedím uvězněn – v neobyčejně těžké duševně-politické krizi. Zhroucení přišlo pro český národ katastrofickým způsobem. Na Čechy se toho přihnalo neobyčejně mnoho nového. Ze zhroucení starých hodnot, názorů a orientací se Češi ještě nevzpamatovali. A to určitě ještě ani dnes! Doufejme, že se neodevzdají nesprávné naději, že teď, po vítězství americko-ruské moci nad střední Evropou, pro ně začala nová doba. Českomoravský prostor nemůže být uspořádán zvenčí. Češi musí najít cestu k opravdové spolupráci s německým národem, pokud chtějí mít svůj trvalý mír. Přesně si vzpomínám, jak jsem ve svém projevu po mém jmenování Německým státním ministrem pro Čechy a Moravu poukazoval na znamenitou spolupráci Čechů, především manuálně pracující vrstvy, dělníků, rolníků a řemeslníků, a jak jsem to podával jako významnou skutečnost. Tehdy jsem zmínil, že přes anglickou a jinou zahraniční propagandu Češi ve výrobní a zbrojní bitvě loajálně a výkonně stáli na svých místech. Tenkrát jsme byli na správné cestě. Domnívám se, že má tehdejší slova si zachovávají svou platnost i dnes: Evropa nemůže žít bez Čechů a Češi nemohou bez silné Německé říše žít opravdu pokojně. Kdybych mohl, řekl bych i dnes znovu: těch sedm miliónů Čechů musí rozumně uznat přednost 85 miliónů lidí ve střední Evropě a podřídit své partikulární zájmy zájmům říšským. Tak nebo tak.

Komentář Ernsta Franka:
Karl Hermann Frank stavěl svou obhajobu na tom, že i přes válku českému národu zajistil výhody a ukládal mu jen nejnutnější oběti. Mohl by shromáždit tisíce důkazů, kdyby mu byl ponechán přístup k aktům svého úřadu. V období mezi koncem roku 1945 a začátkem roku 1946 se průběžně konaly výslechy Franka. Generál Bartik např. po stránkách zdokumentoval ve svých paměťových záznamech vše, co Frank vypověděl o hospodářské, kulturní a politické organizaci Protektorátu. Tyto výpovědi jsou zajímavé pouze pro přesné znalce věcí. Průměrného čtenáře by nudily. U těchto výpovědí jde o zřizování a rozdělování různých fondů, o interní záležitosti zbrojního hospodářství, o zásobovací situaci, o všeobecnou hospodářskou situaci, o finančnictví a celní záležitosti a zrušení celní hranice mezi Protektorátem a Říší, o údajné hospodářské ztráty, které Protektorát utrpěl, o nasazení českých pracovních sil v Říši, o kulturní politiku a školství, o film, písemnictví, divadlo, o koncertnictví, tisk a rozhlas, obzvláště mnoho se pojednávalo o ochraně kulturních památek na českomoravské půdě, na které si Frank dal obzvláště záležet. Frank dokonce několikrát musel zakročit proti pokusům o rabování, na kterých se provinili obchodníci nebo nastrčení protežovaní lidé. I v háklivých případech zde nepolevoval.
Při příležitosti pracovního nasazení českých sil v Altreichu měl možnost dalekosáhle krýt vysokého úředníka nasazeného z Altreichu, Wilhelma Dennlera, ačkoliv se ukazuje, že tento tak vůči Frankovi nejednal.
Také se s generálem Bartikem kriticky hovořilo o projevech, které musel mít Karl Hermann Frank jako státní tajemník a později jako státní ministr. Jednalo se přitom o osm projevů. Za nejdůležitější projev označil Frank řeč, kterou musel na podzim 1942 pronést po zavraždění Heydricha při příležitosti pojmenování části vltavského nábřeží po Reinhardu Heydrichovi. Dalšími podstatnými projevy byla řeč v sále Lucerny v únoru 1943 a jeho nástupní projev jako Německý státí ministr na pražském Hradě v říjnu 1943. Zaznamenat si zaslouží obrat, kterým si Frank posloužil, když měl z vyššího příkazu českému národu ve svém projevu na vltavském nábřeží sdělit, že české vysoké školy už nemohou být nyní otevřeny v důsledku vraždy Heydricha. Zvolil formulaci, že vysoké školy nemohou být otevřeny „nyní“. Český čtenář si tohoto „nyní“ velmi pozorně všímal.
Ze všech projevů vyplývá velmi jasně Frankův postoj k Čechům. Ve velkém měřítku pomáhal protektorátní vládě. Opakovaně vyzdvihával, že Čechy nikdy nepředstavovaly samostatný problém, ale byly objektem ve hře evropské politiky.

K. H. Frank:
Narůstající štvaní z Londýna, obzvláště vůči mé osobě, přimělo Adolfa Hitlera naléhat na to, že za všech okolností musím mít kolem sebe mé stálé doprovodné komando. Nechtěl zažít žádný druhý případ Heydrich. Doprovodné komando sestávalo z dvanácti mužů a dvou vůdců. Počínaje Heydrichovou smrtí a ještě později, po Stalingradu, se český vysílač v Londýně doslova překonával v předpovědích blížícího se pádu Třetí říše. Byly vyslovovány jmenovité výhrůžky vůči Čechům, kteří byli ochotni pracovat, a oznamovala se smrt a zkáza všem, kteří se nepřidali k odbojové frontě nebo neprováděli sabotáže. Účinky tohoto zvýšeného úsilí Beneše na český národ umožňovaly vyvozovat hluboké závěry o skutečných postojích českého národa. Rolník zůstal svému postoji věrný i teď. Dodával neovlivněně dále. Dělník zůstal vůbec nedotčen. Dobře se mu dařilo, poslušně pracoval, z této strany neexistovaly téměř žádné sabotážní akce. Opravdová inteligence se začala ještě víc obávat bolševismu, než tomu bylo doposud. Dostávali jsme hodnotné příspěvky a pokyny z vedoucích českých kruhů a od ministra propagandy Moravce výrazné nabídky ke spolupráci. Je mimo pochyby, že si český národ, třebas i ne na společné cestě s námi, ale přece jen každou jinou formou, přál jednotnou a antikomunistickou střední Evropu. Zdaleka největší část Čechů odmítala bolševismus z nejvnitřnějšího přesvědčení. Polovzdělaní příslušníci nižší střední vrstvy vnímali účinek benešovské propagandy z Londýna silněji. Muselo být dokonce zakázáno několik různých středostavovských spolků a svazů a muselo být sledováno čím dál více příslušníků nižší střední vrstvy, úředníků a zaměstnanců. Zde válka přirozeně netrpěla žádné ohledy, pokud nám na stůl položili důkazy o odboji.

Ernst Frank k tomu poznamenává:
V Rakousku existoval kolem přelomu století velký počet Čechů, kteří plynule hovořili německy. Na českých školách Rakouska se vyučoval německý jazyk, takže téměř každý druhý Čech rozuměl alespoň trochu německy. A není žádným přeháněním, když řekneme, že nejméně polovina všech Čechů se v Rakousku cítila dobře. Nacionalistické požadavky nižší střední vrstvy byly většinou odmítány. Po založení prvního Česko-Slovenska nestáli v žádném případně všichni Češi za odnárodňovacím úsilím a za činy Masaryka a Beneše. Mezi Čechy z období let 1918 až 1938 byl mnohem větší počet jednoduchých souputníků (myšleno oportunistů – pozn. překladatele), než v roce 1938 německých souběžců za Adolfa Hitlera. Tím v žádném případě nemá být zmírňováno nebezpečí, do kterého bylo přivedeno Sudetoněmectví cestou plánovitého odgermanizování maskovanými českými státními místy. Po zřízení Protektorátu ale tvořila silná duchovní pozůstalost rakouského smýšlení silný pilíř pro nové nasměrování na Třetí říši. Nositelé říšské myšlenky byli pak také po roce 1945 kvůli „spolupráci s nepřítelem“ těžce potrestáni nebo dokonce zneškodněni.

Dr. Jaroslav Krejčí a K. H. Frank se setkávají dne 15. března 1944 ve Vůd-
cově pracovně v zámku Klessheim s Adolfem Hitlerem. Uprostřed šéf
říšské kanceláře dr. Hans Lammers a vpravo Vůdcův osobní tajemník a ve-
doucí stranické kanceláře Martin Bormann. Dr. Krejčí přednesl krátkou
zdravici a předal Háchův dopis k 5. výročí zřízení Protektorátu.

Karl Hermann Frank:
Naproti tomu mohlo být v neposlední řadě díky silné a hodnotné spolupráci Čechů v obraně proti bolševismu dosaženo nejednoho velkého úspěchu. Podařilo se např. v několika případech dostat se „do hry“ s Londýnem. Jednou mohla být vysledována vysílací stanice seskočených parašutistů, takže jsme obdrželi vysílací klíč. V jednom jiném podobném případě se podařilo vysílač „otočit“ a on začal pracovat pro nás. Padesát rušiček se postaralo o to, že odposlech londýnské vysílačky nebylo pro nikoho žádnou zábavou. Obzvláštní úspěch v širokých vrstvách českého národa byl dopřán našemu humoristicko-satirickému časopisu „EJHLE“, na kterém rádo pracovalo velmi mnoho nejduchaplnějších českých karikaturistů, kreslířů a spisovatelů. Zatímco jsme ale my v Protektorátě docilovali v důsledku dobré spolupráce s Čechy stoupajících úspěchů, vyvíjela se vojenská situace tak nevýhodně, že musely být čím dál více stahovány fronty. Proto už nemohlo být pomýšleno na to, aby bylo slavnostně připomenuto páté výročí zřízení Protektorátu dne 15. března 1944. V důsledku vážného onemocnění Háchy, muže opravdového středoevropského smýšlení, jehož skonání by pro Říši znamenalo ránu, jsem jel 15. března spolu s dr. Krejčím, který jím samotným byl označen za zástupce, v salonním voze do Salcburku a odtud pak na Oberzalzberg. Zde jsem mohl dr. Krejčího představit Hitlerovi. Byli jsme jím pozváni na oběd a potom přijati k delší promluvě. Dr. Krejčí poděkoval Hitlerovi za přijetí a ujistil ho v loajalitě české vlády a celého českého národa. Hitler k němu mluvil o vojenské situaci a ukázal se vesměs v optimistické náladě.
(Další část Frankovy výpovědi se zabývala jeho setkáním s generálem Vlasovem a jednáními, která probíhala s vlasovci v Praze. Tato část spisu byla překladatelem pro všeobecnou známost okolností vypuštěna.)

POKRAČOVÁNÍ.

Zdroj: Tento text je překladem „Ohajovacího spisu III“, sepsaného K. H. Frankem počátkem roku 1946 a zveřejněného v knize jeho bratra, Ernsta Franka, nazvané „Můj život pro Čechy“ (Mein Leben für Böhmen) a vydané v roce 1994 v nakladatelství ARNDT
Fotografie: archiv Lukáše Beera