Lukáš Beer
 |
| Foto: http://www.fpoe.at/ |
Kouzlo a tím i celý účel celého tohoto počinu spočívá jedině a čistě v tom, že byl spáchán právě v Izraeli. Jinak by totiž mohla jako místo této schůzky stejně tak dobře posloužit taková metropole jako je třeba Tokio, Melbourne, Curych nebo Dublin. Jako nejlogičtější a nejpřiměřenější místo pro konání takovéto schůzky by se však pochopitelně hodilo nějaké významné město na evropském kontinentě. Ale aby toho nebylo málo, pozval si H. C. Strache jako třešničku na dortu do Vídně krátce před Vánocemi ještě izraelského viceministra Karu ze strany Likud.
Následkem toho všeho byl v prosinci citelný neklid ve vlastních řadách a určité znepokojení stranické základny FPÖ. Kritické a udivené hlasy se tedy zdaleka neozývaly pouze zvenčí. H. C. Strache cítil proto „z důvodu nesprávných zpráv a různých chybných interpretací“ potřebu na Nový rok publikovat své prohlášení (rozesílané dle informací německého pravicově konzervativního týdeníku Junge Freiheit nejprve elektronickou poštou svým příznivcům), ve kterém odmítá kritiku své cesty do Izraele v tom duchu, že tyto „rozhovory“ na mezinárodní úrovni přeci nelze chápat jako nějaké „padnutí na kolena“ nebo jako nějakou fúzi s dotyčným partnerem, se kterým se zrovna jedná. Ve svém prohlášení se předseda FPÖ přihlásil k svobodomyslným ideálům roku 1848, k patriotismu a k ochraně „našeho křesťanského Abendlandu a našich hodnot“. Zmínil již navázané úspěšné kontakty s několika evropskými politickými stranami nejen v rámci zemí EU, ale i v Rusku, Srbsku a dokonce i v Gruzii, aby v zápětí přešel ke svým izraelským kontaktům: „Oficiální a aktivní izraelští politici, poslanci a ministři např. ze strany Likud hledali s námi dialog a pozvali FPÖ do Izraele. Následovali jsme toto pozvání sebevědomě a plni respektu.“
Konkrétně se pak v prohlášení dále praví: „Chceme … vést rozhovory se všemi státy, tamějšími stranami a politickými zástupci na mezinárodní politické úrovni a neodmítat dialog mezinárodně … (Chceme) otevřeně diskutovat o starostech a problémech jak arabské, tak i židovské strany na Blízkém východě, osvětlovat je, a pokud si to tyto budou přát, tak také zprostředkovávat mezi oběma konfliktními stranami… (chceme) se bránit mezinárodnímu násilí a terorismu, který je momentálně bohužel v mnoha oblastech identický s radikálním islamismem … (Chceme) vyžadovat realizaci usnesení OSN.“
To je všechno velmi hezké, ale jak si za chvíli ukážeme, také zároveň poněkud nevěryhodné. H. C. Strache pak také obviňuje „levici“, že se stále pokouší FPÖ difamovat a stigmatizovat, a tvrdí ve svém prohlášení, že levice má nyní problémy se svým strategickým difamováním jeho strany, které se za těchto okolností, kdy se kontaktuje s Izraelci, již nedá udržet. Strache obviňuje také vedení izraelitské obce ve Vídni (IKG) ze stranickopolitické blízkosti k rakouským sociálním demokratům a z toho, že se proto vedení IKG od začátku pokoušelo jeho kontakty s Izraelem narušit.
Předseda FPÖ pak také oznámil, že v nejbližší době hodlá přijmout pozvání nejen do Sýrie a do Libanonu, ale také do Bělehradu a do Moskvy. Dále také do budoucna přijal pozvání na přednáškové setkání v Kanadě a USA.
Strache to ale uvedl proto, aby zrelativizoval skutečnost, že navštívil Izrael a setkal se tam s místními extremisty, ba dokonce fanatiky z řad osadníků. Izrael byl tedy v jeho podání pouze jednou epizodou, kterou mají jeho příznivci chápat v kontextu všech jeho celosvětových aktivit: „Vést rozhovory na mezinárodní úrovni ale neznamená žádné padání na kolena a také žádné slučování s danými partnery v rozhovoru. Kdo si to myslí, ten něco špatně pochopil. Uznání existenčního práva Izraele a odmítnutí antisemitismu neznamená přebírat všechno v tomto regionu nekriticky. Kritika negativních a nespravedlivých vývojů od nás Svobodných vždycky bude existovat. Je jedno kde tomu tak bude, jestli vůči EU, vůči arabskému světu, vůči americké administraci, vůči Izraeli nebo vůči rakouské vládě.“
Křivdí tedy Strachemu, kdo tvrdí, že za cestou FPÖ do Izraele a za kontakty předsedy strany s Likudem stojí ve skutečnosti víc než pouhá upřímná touha vyslechnout si všechny možné znepřátelené strany a zprostředkovávat mezi nimi s bohulibým cílem dosáhnout vzájemného usmíření a vyrovnání? Měla cesta Stracheho do Izraele skutečně pouze informativní, poznávací, neutrální a zprostředkovací charakter, jak se ve svém prohlášení snaží namlouvat?
Ten, kdo si pozorně vyslechl proslovy H. C. Stracheho učiněné během jeho návštěvy v Izraeli a kdo zná obsah interview, které Strache poskytl fanaticky proizraelskému „německému“ zpravodajskému portálu Politically Incorrect, na tyto otázky musí bohužel odvětit jednoznačné „ne“. Rétorika těchto Stracheho projevů totiž jakoby z oka vypadla vzorcům typické proizraelské argumentace resp. typického „importování“ izraelských pozic a zájmů do vnitroevropské problematiky přistěhovalectví, přecizení, multikulturalismu, islamizace a fundamentálního islámu. Například ve velice tendenčně vedeném rozhovoru pro Politically Incorrect Strache od tématiky ostřelování Izraele palestinskými teroristy a utrpení tamějšího izraelského obyvatelstva jakoby nic najednou přechází k hrozbě islámského terorismu v Evropě a vůči Evropanům. Trochu překvapilo i Stracheho vyjádření sympatií vůči nizozemskému provokatérovi a otevřenému obdivovateli Izraele Geertu Wildersovi – kdekdo by zde od předsedy FPÖ čekal spíše opatrnou rezervovanost či diplomaticky naznačenou distanci – ale ani ta se bohužel nedostavila. Strache situaci Izraele v tomto rozhovoru vystylizoval zcela v duchu proizraelské propagandy jako srovnatelnou s pozicí našeho evropského „křesťanského Abendlandu“ vůči fundamentálnímu islámu. Takto žádný zprostředkovatel mezi znepřátelenými stranami agitovat nemůže, a pokud to Strache se svou mezinárodní misí myslí skutečně vážně, tak mu není radno věnovat se něčemu, co očividně dobře neovládá. V tomto směru bohužel nesahá po kotníky ani bývalé lidovecké ministryni zahraničí Ursule Plassnikové. Ta když se posadila mezi představitele Palestinců a Izraele vyzařovala navenek skutečně profesionální neutrálnost a nezaujatost – dokázala oběma stranám, jak Palestincům tak i Izraelcům, otevřeně vyslovit kritiku přímo do očí, a naopak, dokázala se jedné či druhé strany v nějakém bodu zastat asi v duchu motta „opravdový přítel je schopný vyslechnout si i kritiku“. Strache však svými nepřípustnými srovnáními tento duch neutrality nevyzařuje, a co je horší, zpronevěřuje evropské zájmy potřebám izraelského Likudu.
Jeho poslednímu prohlášení se tento fakt zamaskovat nepodařilo.
