Odpověď autora původního článku o knize „Protektorát ve fotografiích“

Děkuji za zaslání Vašeho kritického dopisu k mému článku, který se věnoval publikaci Protektorát ve fotografiích (Přes 200 unikátních fotografií mapuje život v protektorátu Čechy a Morava) od autorů Karla Sýse a Miloše Heyduka. Akceptuji, že Váš ohlas je psán v emotivním duchu, koneckonců můj článek byl také psán určitým konfrontačním stylem a byl tak i titulován. Článek z listopadu 2008, o který se zde jedná, vznikl jako bezprostřední reakce na národnostně urážlivý charakter knihy pana K. Sýse a také na fakt, že v ní je mj. šířeno lživé tvrzení o tom, že „z Čechů zatčených během války nacisty zahynulo 250 tisíc osob“. Jak se ale za chvíli na základě obrazového důkazu přesvědčíme, kniha má další závažný faktický nedostatek, o kterém jsem se v listopadovém článku nezmínil.

Nikdo z nás bohužel nemůže posoudit, do jaké míry se uvedená publikace u veřejnosti setkala s „obrovským“ úspěchem, nevím podle jakých parametrů tak lze učinit – podle kusů prodaných výtisků asi ne (viz. můj příklad nespokojeného kupce). A měřítko úspěšnosti by se dalo zpracovat jen na základě statistického dotazníku mezi kupci. Mám závažné podezření, a tento dojem mi řada čtenářů této knihy určitě potvrdí, že autorův prvotní záměr s tímto „trojským koněm“ ve formě knihy spočíval v tom, že mezi desky s poutavým titulem šikovně vpašoval aktuálně politická poselství k současnému dění. Tato poselství se svým vlivem za normálních okolností omezují jen na čtenáře Haló novin nebo Národního osvobození, a autor si tak chtěl okruh své ideologické působnosti rozšířit i na ty sféry čtenářstva, které s podobnými tiskovinami do kontaktu nikdy nemají šanci přijít. Nutno dodat, že to byl skutečně šikovný tah. Pozornému i méně pozornému oku mezi řádky této historii se věnující knihy (?) neujde ideová spřízněnost pisatele s KSČM v otázkách současné politiky a jeho odpor k polistopadovému režimu. Co to má ale společného s lety 1939-1945, kterým se podle titulu měla věnovat knížka?

Přiznám se, že jsem loňského listopadu opravdu dlouho zvažoval, zda mám článek opatřit takovým titulem, jakým jsem ho nakonec opatřil. Všímám si, že se na mne nezlobíte kvůli použití oslovení „soudruhu“, jako spíše poněmčení příjmení pana Sýse, z kterého vyvozujete pobuřující antisemitský podtext. Pak jsem si znovu jeho knihu vzal do ruky, a četl něco o „Germánech“ a jejich „nejprasáčtějších akcích“, o nějakém „národu v samém herzi Evropy“ , o „Mutter“ apod. a nemohu se prostě ubránit dojmu, že kniha je psána poněkud v hanobícím protiněmeckém duchu. Dovolím se Vás zeptat, jak by na Vás osobně zapůsobilo, kdyby se ve fiktivním německy psaném textu, zabaleném dejme tomu pod nějakým historickým titulem, věnujícímu se masakrům československých „revolučních gard“ v poválečném českém a moravském pohraničí, psalo o vyvraždění 800 německých občanů Postoloprt v roce 1945j jako o jedné „z nejprasáčtějších slovanských akcí“ nebo u fiktivní fotografie, na které je vidět rodina zasloužilého partyzána a odbojáře, jak se stěhuje do své nově ukořistěné vily v Krušnohoří, by stálo dejme tomu napsáno „Ceska rodinka macht Ordnung in ihrer neuen chalupa“..? Cítíte ten pejorativní a degradující nádech „humoru“ pana Sýse? Jak by se Vás to jako Čechy dotýkalo, kdyby se Vám do ruky dostala nějaká taková v Německu vydaná publikace (nedej bože, kdyby ji vydal dokonce landsmanšaft!), označovaná někým v Německu třeba jako „klenot“ anebo „vysoce hodnocená“ tamějšími „ seriózními historiky“? Můžu Vás ujistit, že taková kniha by v Německu pro národnostně pobuřující a urážející obsah vyjít oficiálně nesměla!

V knize je hmatatelný, zdánlivě vtipně-nevinný nacionálně nesnášenlivý podtext, a přečtení titulku k jedné fotografii (Fritz Smetana by se asi divil!), mě inspirovalo vytvořit taky takovou slovní hříčku. Nicméně, tato má úprava se týkala přímo autorova příjmení, ale protože autor K. Sýs sice ve svém textu uráží všechny občany, cítící se nějakým způsobem náležící svou národností k německé jazykové oblasti, ale kromě osobních narážek na zesnulé politické protektorátní a říšské činitele konkrétně žádnou dnes žijící osobu nikterak nezesměšňuje, rozhodl jsem se s okamžitou platností upravit nadpis článku tak, že tam je jméno uvedeno nyní správně. Činím tak zejména proto, že za zbytkem článku si nadále s klidným svědomím stojím a chceme-li se vrátit ještě k jednomu závažnému pochybení v této knize, na které v mém prvním článku ještě nepřišla řeč, učiňme v tomto ohledu čisto na stole.

Dovoluji si naprosto pochybovat o tom, že rozebíraná kniha je „seriozními historiky“ vysoce hodnocena. Pokud by tomu tak skutečně bylo, museli bychom konstatovat, že úroveň současné české historiografie je v žalostném stavu. Jednoznačně hmatatelným důkazem toho je závažná chyba, které se autoři dopouštějí na straně 105: zde na fotografii pózuje jednoznačně ministerský předseda Slovenského štátu Vojtech Tuka v gardistické uniformě a nikdo jiný. Na popisku vedle fotografie v knize však stojí: „Militaristicky založený páter z Ružomberoku Andrej Hlinka“ (!!!). Taková chyba se neměla stát a na serióznosti knize určitě nepřidala. Na mé fotomontáži vidíte ve vrchní polovině repro z knihy včetně fakticky zavádějícího titulku, v dolní polovině pak můžete srovnat podobiznu skutečného Andreje Hlinky (na fotografii vpravo dole) s podobiznou Vojtecha Tuky (vlevo dole), pocházející z jiného zdroje než je kniha autorů Sýse/Heyduka. Na okraj ještě poznamenávám, že Andrej Hlinka je autorem nařknut z militarismu, ačkoliv v jeho případě šlo o klerikála a nacionalistu. V době, kdy Andrej Hlinka zemřel (v srpnu 1938), ještě žádné uniformy HG neexistovaly, a proto na fotografii není on už jen z tohoto důvodu. Zbytek snad dořeší tyto srovnávací fotografie. Ani bych se tedy opravdu nedivil, kdyby námi už probíraná záležitost s parníkem na Vltavě byla skutečně výsledkem nepozornosti autorů.

K vylhanému tvrzení o 250.000 českých obětech bych Vám chtěl citovat údaje z knihy Martina Hořáka a Tomáše Jelínka Nacistická perzekuce českých zemí (2006), která se pokoušela podchytit přibližný počet obětí vztahující se na dnešní území České republiky v období mezi 30.9.1938 až 9.5.1945. Nejedná se tedy o žádný sudetoněmecký zdroj a navíc se lze se studií i v lecčem přít ohledně některých definicí (mohu Vás ale ujistit, že by pak výsledek byl pro Vás tak jako tak „méně líbivý“). Držíme-li se tedy této, jak jsem již naznačil v některých oblastech ne zcela jednoznačně objektivní studie (sporná definice některých vymezení zkoumaných oblastí a národností), můžeme sčítat 8.237 úředně popravených, prý 20.000 českých obětí koncentračních táborů, 500 padlých českých partyzánů, 3.461 „obětí z řad nuceně nasazených“ (ať už tím autoři chápali cokoli), 8.000 padlých v „Květnovém povstání českého lidu“, 1.000 „obětí antifašistů v pohraničí“ a 2.000 obětí z řad českého a polského obyvatelstva na Těšínsku. Nezapočítáváme-li sem české oběti spojeneckých náletů, tak autoři dospěli k přibližnému počtu 43.000 Čechů. Dokonce kdybychom přičetli i oběti mezi rasově pronásledovanými obyvateli Čech a Moravy jako Židy (podle autorů 73.000) a Cikány (6.000), dostali bychom se na hodnotu 122.000, která se ke lživému údaji K.Sýse v knize „Protektorát ve fotografiích“ nepřibližuje ani náhodou. A na takové číslo se zdaleka nevyšplhají ani ty nejskurilnější počty odbojářského časopisu Národní osvobození.

Nyní bych se ještě rád vrátil k některým poznámkám ve Vašem dopisu. Rád bych Vás upozornil, že nejsem členem „landsmanšaftu“ a ani jím být nemohu, jelikož v mém rodném listě stojí česká národnost, nebyl jsem vyhnán z vlasti ani okraden o majetek, a navíc jsem se narodil v oblasti Čech, která nepatřila k německy hovořící sídelní oblasti. Nemám ani žádné předky, kteří by byli z pohraničí Čech a Moravy vyhnáni a kterým by byl konfiskován majetek. Pouze sestra mé prababičky z otcovy strany, Češka provdaná za Němce, byla po válce nucena opustit vlast a její rodina přišla o celý venkovský majetek. „Landsmanšaft“ není ani mým školitelem jak píšete, svůj názor si vytvářím sám zájmem a snahou srovnávat i navzájem si oponující zdroje, nic mi nebrání přečíst si i něco z pera KSČM nebo „ odbojarschu“ (jazykový pendant k Vašemu počeštěnému „landsmanšaftu“ – pozn.). Na druhou stranu, když se mi v roce 2000 naskytla příležitost pomáhat jako tlumočník při rozhovoru jedné české televizní stanice s mluvčím Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Rakousku, kterým byl zesnulý Karsten Eder, neodmítl jsem a při té příležitosti se potkal i s nynějším mluvčím SLÖ Gerhardem Zeihselem, s kterým jsem do roku 2002 měl asi ještě 2 – 3x telefonický hovor a tím můj kontakt samozřejmě pak skončil. Z vlastní aktivity příležitostně nahlédnu do tiskových orgánů sdružení, stejně tak jako si přečtu dejme tomu nějaký projev paní Dvořákové ze Svazu bojovníků za svobodu. Pokud jde o Vaši poznámku o B. Posseltovi, tak musím uznat, že když jsem tohoto „dobře vykrmeného“ politika kdysi poprvé v televizi spatřil, blýskla mi hned vidina toho, že po fyziognomii jeho osoby se u nás v Česku povezou hned „vlastenci“ Vašeho ražení, protože jeho tělesné stránky jsou opravdu jak vystřižené z karikatury na „skopčáka s hlavou vepře“ a že když se jeho kritici nezmůžou na věcné argumenty, vystřelí si z jeho zevnějšku. Až dospějete do stádia, kdy budete umět namísto posměšků na účet jeho zevnějšku věcně argumentovat, budu to považovat za první krok k úspěchu na cestě v osobním růstu.

Krom toho, že se s krajanským sdružením nestýkám, disponuji dostatečně dobře vlastním rozumem, na to abych schopen pochopit, že vyhnání a vyvlastnění milionů a vyvraždění tisíců bývalých obyvatel Čech a Moravy na základě jejich národnostní příslušnosti bylo jednoznačnou a plánovanou etnickou čistkou. Zatímco Vy a podobní zaslepenci z řad Hraničářů, Svazu bojovníků a co já vím jak se celá ta plejáda věčně nenasycených němcožroutů se špinavým svědomím nazývá, oháníte teoriemi o vyhlazení českého národa, aniž by jste si přinejmenším prostudovali pořádně a do detailu citované „likvidační“ programy z doby protektorátu, které o žádném fyzickém vyhlazení českého národa nemluví a ani jej nezamýšlí, tak se vystěhování, etnická čistka včetně fyzické likvidace a uloupení majetku Němců staly skutečnou a opravdovou realitou poválečného Československa, a ne pouhopouhou teorií v hlavách nějakých odbojářských pohlavárů!

Vyvraždění Lidic a Ležáků a jejich srovnání se zemí je nepochybně zločinem, nad kterým bylo z německé nebo rakouské půdy do dneška tisíckrát vzneseno upřímné politování a možná Vám není ani známo, že Sudetoněmecké krajanské sdružení na svých internetových stránkách jednoznačně odsuzuje i vytvoření Protektorátu Čechy a Morava Hitlerem. Spojování oprávněných snah obyvatel tzv. Sudet o národní sebeurčení, které bylo českému národu koneckonců uznáno po první světové válce také, s nacionálně socialistickým hnutím lze jenom do té míry, že národní socialismus tyto cíle pomohl realizovat a podařilo se mu i efektivně odstranit katastrofální nezaměstnanost v bývalém pohraničním Československu, jelikož pražská vláda tzv. „československého lidu“ považovala tuto republiku čistě za svou a osud neslovanských národností v zemi jí byl lhostejný, nejlépe se jich chtěla hned zbavit, ale velkoryse si zároveň chtěla ponechat i tyto sídelní oblasti včetně majetku. Ještě než svět znal nějaké Ležáky, postřílelo československé vojsko v březnu 1919 v pohraničí 54 bezbranných demonstrujících lidí, kteří „milovali svobodu a usilovali o nezávislost své země“ (je to Váš citát, akorát jste tyto slova použili v podobné situaci ale z obráceného pohledu). Ať už byla tragédie Lidic a Ležáků jakkoliv strašlivá, ať už proteklo české krve jakkoli mnoho, v podstatě jím mohl být exil v Londýně a Moskvě velmi vděčen (a také že byl!), protože bez těchto tragédií by vítězné velmoci po válce nikdy neuznaly tzv. Československou republiku v předmnichovských hranicích a pokud ano, trvaly by na tom, aby se žádné vyhánění Němců resp. Maďarů nekonalo! To konstatoval zcela jednoznačně i Vámi uznávaný ex-prezident Beneš v jednom ze svých poválečných projevů. Zcela upřímně si také musíme říct, že co se týče vyhlazování vesnic a jejich likvidace, českoslovenští „vlastenci“ zejména v horkých letních dnech roku 1945 zrealizovali v pohraničí hned celý tucet „Lidic a Ležáků“, které události roku 1942 překonaly počtem i brutalitou. Po válce navíc téměř 1000 obcí v pohraničí zaniklo, „rozpadlo se“ a nebo bylo zlikvidováno a předěláno pro účely armádních cvičištˇ.

Ohledně Vaší poznámky o vyhánění českých občanů z pohraničí v roce 1938 přecházím ono místo, kde tvrdíte, že patřím mezi ty, kteří „si toto území zabrali“, protože s klidným svědomím mohu prohlásit, že jsem vyrůstal a i nyní žiji mimo zmíněné pohraničí. Mnichovská dohoda byla svého času zákonným aktem, ať se Vám to líbí či nelíbí, a podepsaly se pod ní světové mocnosti a světové mocnosti stály i za znovuvybudováním třetí československé republiky. Stejně tak bychom mohli polemizovat o tom, že si v roce 1918 Československo „zabralo“ oblasti, které nebyly převážně osídlené „státotvorným národem československým“, ale vítězné mocnosti tehdy rozhodly, že tomu tak bude (mj. za vydatné pomoci E. Beneše, který předkládal komisi zfalsifikovaná data o zastoupení národností). Tvrdíte, že v pohraničí po Mnichovu zůstali jen „kolaboranti“, kteří jsou podobní „tím dnešním“. Aby nedošlo k omylu, nehovoříme zde o Češích, kteří se přihlásili k německé národnosti (tento počet byl odhadován v roce 1943 asi na 100.000 lidí), ale o lidech, kteří se nadále hlásili k národnosti české, a těch žilo v zabraném pohraničí minimálně 600.000. Kdyby bylo po Vašem, žádali by jste po válce vyhnání i těchto 600.000 Čechů („kolaborantů“) ze svých domovů? Nechcete nějakého českého starousedlíka nebo jejich potomky v pohraničí navštívit a nabídnout jim to? A třeba se navrhnout hned jako lidoví správci jejich dosavadního majetku?

„Vyhnání Čechů“ a jejich vyvlastnění se takhle nekonalo (přes sto tisíc jich odešlo dobrovolně, několik málo tisíc Čechů bylo v následujících letech z politických důvodů ze Sudet „vykázáno“, ), existuje jen snaha jistých nepoučitelných kruhů dávat rovnítko mezi „odsun sudeťáků“ a „vyhnání Čechů“ v roce 1938. Odhlídneme-li od toho, že nelze srovnávat jablka s hruškami (nebo spíše melouny s borůvkami), tak na rozdíl od toho, co se dělo s Němci po květnu 1945, českoslovenští vojáci nebyli na podzim 1938 upalováni za živa, těhotné Češky nebyly masakrovány, Češi nemuseli nosit na rukou pásky s označením národní příslušnosti, nebyli odesíláni do sběrných táborů, nemuseli vykonávat neplacenou práci atd.

Vaše tvrzení, že sudetoněmečtí antifašisté neexistovali, pramení z neznalosti. Řekl bych to takhle: kdyby byl po válce uspořádán mezi Čechy v Protektorátě seriózní průzkum o tom, kdo z nich může skutečně prokázat aktivní „antifašistický“ postoj během války, výsledek mezi českým (a třeba i slovenským obyvatelstvem, které „nám“ kupodivu snad „nerozbilo republiku“?) by byl více než žalostný! Byl by sice skutečně podstatně větší než mezi sudetskými Němci. Ale na druhou stranu tak žalostný, že by nesrovnatelná většina tehdejších pasivně přežívajících protektorátních Čechů nemohla z tohoto pohledu „konkurovat“ sudetoněmeckým sociálním demokratům, kteří aktivně bojovali proti národnímu socialismu. Nutno dodat, že sudetoněmečtí sociálnědemokratičtí antifašisté nemísili svůj boj s nacionalismem, jak se tomu stávalo u českého „protifašistického“ odboje, který pak čím dál více nabíral spíš nacionální protiněmecké obrátky.

Za Vašimi paranoidními vidinami „Henleinových potomků v pohybu“ spíš vidím (oprávněnou) paniku z postupného, biologicky podmíněného odchodu generace odbojářů-pamětníků ze scény a zároveň z neochoty mladé generace nekriticky přebírat šovinistické černo-bílé vidění dějin, jak by si jej představovala například odbojářská náčelnice Dvořáková. Ostatně víte vůbec, jaká (vymírající) hrstka lidí se v současné době hlásí v České republice k německé národnosti? Nazývat slušné a nezaujaté Čechy, kteří se staví ke své minulosti bez přikrášlených pohádkových mýtů „kolaboranty“ je ubohost a známka bezradnosti.

Dávám Vám za pravdu, že nežijeme v ideální době, Vy této době říkáte „doba temna“. Musím Vás ale uklidnit – nevládne nám lobby „znovuobživlých henleinovců“ nebo kolaborantská klika napřáhající ruce „landsmanšaftu“. Věřte, že tihle pánové v Praze mají zdaleka jiné mocenskopolitické cíle, že jde často o zájmové skupiny, které potřebují ke svému životu „sudeťáckého strašáka“ tak dobře jako Vy, akorát jejich cíle jsou jiné než ty Vaše.

Váš dopis jste uzavřeli citací „vylikvidátora“ Beneše. Je pokrytectvím, ohánět se teoretickými rozbory „nelidských nacistických plánů likvidace českého národa“ a vzápětí propagovat vícegenerační „převýchovu“ jedné třetiny obyvatel Čech a Moravy, jejich vystěhování a uloupení majetku jako oprávněné. Pokud si Beneš nepřál soužití příslušníky tohoto národa v jedné zemi, měl se znovu odvolat na ustanovení Mnichovské dohody, to si však „z hospodářských a strategických důvodů dovolit nemohl“ a proto preventivně mj. zosnoval zvenčí atentát na Heydricha. Na rozdíl od loupežníků, kteří po vyhnání pohraničí drancovali a rozkradli co se dalo, vybudovaly celé generace původních obyvatel tohoto území , kteří „k nám pronikli“ do neohospodařených pustin, hospodářské a kulturní dědictví, na které si udělal zálusk nový lumpenproletariát. Rozloučím se citátem současného českého publicisty Aleše Novotného: „Jistě má mnoho pravdy pohled na české dějiny, který je líčí jako zápas Čechů s Němci, je však nutné si uvědomit, že ten zápas znamenal téměř vždy zprostředkování Abendlandu, tedy kultury a civilizace Evropy, což myslím právě dnes je opět velmi názorné. Cesta do Evropy vedla vždy a vede opět přes Němce, to je neměnný úděl český (slovanský) v tomto prostoru zhruba od konce 6. století. Toto zprostředkování, které se může zdát něčím „potupným“ jen očím zaslepeným nacionalismem 19. století, je prostě faktem.“

Reportáž České televize o prezentaci nové knihy K. Sýse (http://www.ct24.cz/kultura/literatura/39317-atentat-na-heydricha-neni-udalost-zapomenuta/)

Reakce na náš článek o knize „Protektorát ve fotografiích“

Minulý týden obdržel NÁŠ SMĚR elektronickou poštou dopis, který reagoval na náš článek Soudruhu Süssi, vraťte se raději k Vašim satirám o nevěstincích ! (http://nassmer.blogspot.com/2008/12/soudruhu-si-vrate-se-radji-k-vaim.html)
Vzhledem ke konfrontačnímu a trochu i osobnímu charakteru našeho článku a také ke skutečnosti, že na tomto webu zatím není umožněna otevřená diskuse v komentářích ke článkům, považujeme za slušnost a samozřejmost, že v případě kritické odezvy umožníme v takovýchto opodstatněných případech zveřejnění nesouhlasných reakcí. Domluvili jsme se proto s manžely Horákovými na uveřejnění jejich dopisu na těchto stránkách v plném rozsahu a odděleně od našeho komentáře, který bude následovat až zítra.

Odpovídáme na hanopis, zaslaný prostřednictvím internetových stránek vynikajícímu českému básníku, publicistovi, překladateli, autorovi próz, esejí, knih pro děti, básníku asociativní obraznosti, navazujícímu na literární modernu, na "prokleté básníky", avantgardu /surrealismus/ i na filozofii marxismu Karlu Sýsovi .

Ing. Karel Sýs, jedna z předních básnických osobností české literatury druhé poloviny 20. a začátkem 21. století, jehož dílo osciluje mezi esteticky vysokým a nízkým, lyrickým a epickým, tragickým a komickým, je obdařen mimořádnou uměleckou invencí a je především člověk s velkým Č, neboť nezaprodal své umění dnešnímu kolaborantskému režimu, nese tíhu levicové tvorby v této zlé době, právem nazývané novou dobou temna, na svých bedrech, a to bez nároku na závratné sumy, jež pobírají ti, kteří se snaží přizpůsobit každému režimu /kupř. trapné prznění české národní hymny Jiřím Suchým u příležitosti zahájení předsednictví České republiky v EU, konaném v Národním divadle v Praze dne 7. 1. t. r./.

Nenávist k umělci Karlu Sýsovi vyvrcholila jeho mimořádnou publikací, nazvanou "Protektorát ve fotografii”, kterou K. Sýs doplnil autentickými fotografiemi Miloše Heyduka. Poznamenáváme, že uvedená publikace se u české veřejnosti setkala s obrovským úspěchem.

Již oslovení Karla Sýse v zmíněném obscénním "článku" nepodepsaného autora /nepodepsaných autorů/ "Soudruhu Süssi", je dokladem stále existujícího antisemitismu nacistických kulturtrégrů, jimž přišla náramně vhod kniha Liona Feuchtwangera Žid Süss, v níž autor bez nejmenšího akcentu protižidovství ztvárnil objektivně postavu Žida Süsse, spíš negativně. Zajisté netušil, že jeho román bude po mnoha desítkách let zneužit k obnovujícímu antisemitismu potomky "čisté rasy". Vždyť L. Feuchtwanger, židovského původu, patřil spolu se svými přáteli B. Brechtem a W. Bredelem k nejaktivnějším odpůrcům německého fašismu, a proto již v roce 1933 opouští nacistické Německo, aby svůj život v r. 1958 dožil v USA.

Seriózními historiky a pamětníky kruté doby protektorátu Böhmen und Mähren je kniha Karla Sýse vysoce hodnocena a je považována za klenot české literatury.

Nemíním se zabývat každou větou tohoto odpudivého pamfletu,v němž jsou věty K. Sýse vytrhávány z kontextu, jen aby čtenář nabyl dojmu, že jde o vulgární a oplzlé dílo, jak pisatel knihu označuje; k tomu jim “posloužil” i Bohumil Hrabal, coby sprosťák nejhrubšího jádra, a autor "oplzlých prozaických děl, jinak oblíbenec Karla Sýse”, který jde - podle nepodepsaného autora "článku" - v intencích Hrabala, pokud jde o tu oplzlost /toto substantivum je v "článku" často opakováno/.
Nelze však přehlédnout všechny urážky, dotýkající se nejen cti autora /které jsou právně postižitelné/, nýbrž všech stejně smýšlejících, bojujících alespoň slovy proti vzmáhajícímu se antagonismu Sudetoněmeckého landsmanšaftu, kterému svou vynikající publikací šlápl Karel Sýs na "kuří oko".

Tak kupř. pisatel "článku" považuje za “oplzlost, která se spáří s falšováním historických skutečností”, když K. Sýs vtipně poznamenává, že ve stalingradském kotli kromě víry ve Führera nejvíc zahřejí rukavice od Mutter", anebo "Státní prezident nahoře bez. Dnes se ještě vykoupe a zítra mu K. H. Frank umyje hlavu". Humor, jímž dokázal K. Sýs zesměšnit aktéry této hrůzné doby, nemohl onen píšící příslušník landsmanšaftu "unést", a proto se uchýlil k jakémusi perverznímu spisku, který je pln zkreslujících fakt.

Podle pisatele "článku" se autoři publikace dopustili chyb, když při výběru snímků "nedávali zrovna dvakrát pozor", neboť na str. 62 umístili parník stojící na Vltavě, na jehož boku stojí napsáno: Dr Edvard Beneš.

Když parník s tímto nápisem mohl ještě na Vltavě stát, nestačili se totiž zatím němečtí vetřelci v naší zemi etablovat; později dokázali, že to s tou protektorátní cenzurou bylo smrtelně vážné, na rozdíl od tvrzení pisatele "článku".

Pisálek dále sděluje, že žádné vyhnání Čechů se nikdy nekonalo. “Češi mohli v Sudetech zůstat a taky jich tam minimálně 600.000 až do konce války zůstalo. Odešlo pouze 122.000 Čechů, a to dobrovolně, nejednalo se přitom o starousedlíky, ale o státní zaměstnance a jejich rodiny, které do pohraničí přicházely v rámci “čechizace” až v období první republiky.”

Co to píšete za bláboly? Naštěstí existují pamětníci, kteří byli ze svých domovů v českém pohraničí vyhnáni, a ten vozík, na němž si směli odvézt pár nejpotřebnějších věcí, je určen českému vyhnanci. V českém pohraničí, které jste si přisvojili, zůstali jen kolaboranti, velmi podobni těm dnešním , kteří umožnili německým"antifašistům", /kteří nikdy neexistovali naše pozn./, hlásícím se za války k německé národnosti, aby získali majetek a výhody, a dnes se představujícím jako oprávnění restituenti. Nátlak Sudetoněmeckého landsmanšaftu se snaží proniknout s myšlenkou že odsun sudetských Němců byl genocidou, která je nepromlčeným zločinem, takže jejich nároky jsou legitimní.

Věřím, že budou jednou za svou proradnost souzeni ti, kteří umožnili v České republice založit desítky tzv. krajanských sdružení, jimž führeruje dobře vykrmený Bernd Posselt, sídlící v Praze.

Snad nejohavnější pasáží pisatele "článku" je text: "Když jde o protektorát, nelze vynechat ani věčné téma heydrichiády. Sýs pateticky píše:”Největším činem československého odboje, bezpříkladným hrdinstvím s celosvětovým dosahem, byl atentát na Heydricha.“
Tuhle kartu vytáhne každý, kdo se rozvypráví o tzv. odboji. A protože pak není o čem moc vykládat, protože i malé dítě na základní škole se paní učitelky musí ptát, nač bylo pražské povstání, když už Němci stejně nechtěli válčit a chtěli jen v klidu odejít domů, musí se atentát vystylizovat do nedohledných výšin s celosvětovým významem."

Je možné, pane pisateli, že jste schopen takového cynismu? Povzbuzováni zdejšími Němci, stupňovali okupanti svůj teror až do nejzazších mezí. Byly vyvražděny a srovnány se zemí obce Lidice a Ležáky. Lokální němečtí “patrioti" považovali dokonce za věc cti, aby i v "jejich" městě se konaly popravy zatčených českých odbojových pracovníků. A paní učitelka, která nedokáže dítěti na základní škole vysvětlit, že se český národ bránil, a proč Němci po jimi vyvolané 2. světové válce chtěli "v klidu odejít do svých domovů", pak taková paní učitelka je zřejmě německého původu, které bylo – jako ostatně všem “antifašistům” - umožněno i vysokoškolské vzdělání, stejně jako českým občanům.

Pravděpodobně vás vaši landsmanšafští školitelé neseznámili se se skutečností, že “nevyhovující část” českého národa měla být vyvražděna nebo vyvezena ze země. V koncentračních táborech nacistické říše našlo smrt 300 000 československých občanů, jejichž jediným proviněním bylo, že milovali svobodu a usilovali o nezávislost své země. Na podzim 1939 ukázali nacisté, jak si kulturní "autonomii" českého národa představují: Zavřeli všechny české vysoké školy, studentské funkcionáře popravili bez rozpaků a 1200 vysokoškoláků odvlekli do koncentračních táborů. A to bylo teprve jejich "entrée" do Prahy.

Abychom uzavřeli své sdělení k hysterickému útoku na Karla Sýse, adresované pisateli ze Sudetoněmeckého landsmanšaftu, připomínáme, že v létě 1940 vypracovali Frank a Neurath obšírné programy, shodné s cíli i v metodě, programy, nesoucí zcela cynicky označení "Likvidace českého národa". Frank i Neurath se shodují v názoru, že konečným cílem okupační politiky v Československu musí být úplné zničení českého národa, země musí být zcela poněmčena a osídlena německými kolonisty".

A slova vámi tolik nenáviděného prezidenta Československé republiky dr. Edvarda Beneše: "Přiznávám, že nevěřím v převýchovu Němců. Až budou Němci poraženi, budou sami sebe velmi litovat a nikdo z nich asi nebude chtít jít hned do války, avšak myšlenka rasové svrchovanosti je v každém Němci tak hluboko zakořeněna, že se bude musit narodit a zemřít několik generací, než se podaří tento názor vyhladit, a pokud tato víra o svrchovanosti německé rasy žije, budou Němci uvažovat o nové válce, aby svoji svrchovanost dokázali. Nám Čechům je jasno, že s Němci nemůžeme žít. Současně však si nemůžeme hospodářsky a strategicky dovolit, dát jim území, jež během století pronikli. Jsem přesvědčen, že musí od nás každý sudetský Němec, který se nepostavil činně proti nacismu, odejít a že musí odejít hned, jakmile bude Československo znovuzřízeno jako svobodná republika. Kdyby tito Němci u nás zůstali, měli bychom trvalou občanskou válku mezi nimi a Čechy."
Dr. Beneš se dopustil jediné chyby: že tzv. antifašisty ponechal na našem českém území, neboť potomci Henleina jsou v pohybu.

Manželé Horákovi

Rakouská vláda se obává statisticky zmapovat podíl přistěhovalců na celkové kriminalitě

Před více než týdnem zveřejnilo rakouské ministerstvo vnitra novou aktuální „Kriminální statistiku“ za rok 2008, která dokládá doslova explozivní nárůst kriminality mezi 10ti až 14tiletými dětmi (podle srovnávaného počtu oznámení) o plných 25,8 procent. Kriminalita 14-18tiletých stoupla o 8,6 %. Za poslední čtyři roky se tím podíl pachatelů s věkem do 18 let na celkové kriminalitě v zemi vyšplhal na plných 18 procent. Ministryně vnitra Maria Fekterová z vládnoucí ÖVP jmenovala sice různé důvody jako vysvětlení pro tento negativní trend (sociální původ a okolí pachatelů, výkonnostní tlak okolí, chybějící frustrační tolerance, chybějící perspektivy do budoucna apod.), zcela záměrně ale obešla očividně patrnou skutečnost, že pachatelé nadproporcionálně pocházejí z imigrantských rodin.

Samozřejmě neexistuje žádný oficiální statistický podklad proto, jak jsou v celkové kriminalitě procentuálně zastoupeni lidé s „migračním pozadím“ – a to z toho důvodu, že něco takového statisticky zjišťovat by bylo „politicky nekorektní“ a tedy naprosto nemyslitelné. Lze si představit, že kdyby rakouská vláda přece jenom něco podobného zamýšlela (což v případě nynější sociálnědemokraticko-lidovecké koalice absolutně stejně nepřipadá v úvahu), setkala by se nejenom s agresivním odporem domácí „lidumilné“ pro-multi-kulti fronty (sociální demokracie, lidovci, Zelení, NGO´s), ale určitě i s negativní reakcí zahraničních médií, která by Rakousko třeba mohla nařknout z rasistických pohnutek. Rakousko „dědičně neustále hřešící“ jako rodná vlast A. Hitlera se už naučilo žít s faktem, že se na něj bere jiný metr, pokud někdo v zahraničí posuzuje cokoli, co nějakým způsobem zdánlivě souvisí s nějakým či domnělým „extremismem“ – vzpomeňme jenom na hysterickou kampaň USA a Izraele v osmdesátých letech, kdy byl zvolen prezidentem Kurt Waldheim. Jeho „provinění“ spočívalo v tom, že za války byl důstojníkem Wehrmachtu a pro USA, „světový vzor demokracie a rovnosti práv občanů“, to byl tehdy dostatečný důkaz toho, že Rakousko má za prezidenta „nacistu“ (přitom mezinárodní komise, speciálně sestavená za účelem prozkoumání nacistické minulosti Waldheima, přišla v roce 1988 k jednoznačnému závěru, že neměl aktivní podíl na žádných zločinech a neměl ani možnost domnělým nebo i skutečným zločinům zabránit.) No a mezinárodní pohoršení v souvislosti se vstupem tehdejší Haiderovy FPÖ do vlády v roce 2000 má asi každý ještě v živé paměti. Včetně pomatenců demonstrujících tehdy před rakouským velvyslanectvím v Praze, kteří si vytvořili obrázek na základě domácích českých poměrů namixovaných s neobjektivním zpravodajstvím zdejších sdělovacích prostředků. (Ono totiž označení „ nacionalista“ nebo „populista“ ve vztahu dejme tomu k nějakému českému nebo rakouskému politikovi má naprosto odlišnou výpovědní hodnotu. Tuto skutečnost ale má šanci rozpoznat jen ten Čech, který se vědomě vymaní z vlivu působení domácích sdělovacích prostředků a sleduje nebo porovnává se sdělovacími prostředky a s politickou kulturou v sousedních německy mluvících zemích. Demonstranti před rakouským velvyslanectvím se o to určitě nesnažili. Jinak by totiž tehdy museli cudně sklopit hlavy a odpochodovat, protože by jim došlo, že kdyby férově přišlo na české politiky, muselo by se v sousedních zemích před českým velvyslanectvím demonstrovat každou chvíli proti nacionalistickým výrokům české politické smetánky – včetně nejvyššího představitele českého státu. A ačkoliv úroveň „politické kultury“ v Rakousku zdaleka nelze označit jako ideální (typické pro tuto zemi je, že stranická knížka dodnes rozhoduje o důležitých postech ve státních a polostátních institucích), je na míle vzdálená od české politické maštale, nějaké vystoupení na úrovni Topolánků, Schwarzenbergů, Paroubků, Zemanů a spol. by jste na tamější politické scéně rozhodně marně očekávali.)

Na dotaz novinářů, jestli s dramatickým nárůstem kriminality mladistvých nesouvisí přece jen nějaké migrační problémy pachatelů, odpověděla rakouská ministryně, že tento aspekt ve statistice nebyl zohledněn a ani být podchycen nemůže z důvodu ochrany soukromých dat. Ochrana dat ale naštěstí nestála v cestě, když se před nějakou dobou zjišťoval celkový podíl obyvatel s migračním pozadím (tj. narozen v cizině nebo rodiče jsou cizinci) na rakouském obyvatelstvu, který je neskutečně alarmující: ve Vídni činí 31,4 %, v Salcburku 29,7 %, v Linci 23,2 % a v Grazu 21,7 % (a tak by se dalo pokračovat). Policejní úředníci na místních komisařstvích ve velkých městech by mohli vyprávět, jak často jsou konfrontováni s kriminálními aktivitami přistěhovalců, zbytek učiní denní četba černé kroniky v novinách.

Mezitím se dokonce paradoxně vyskytly i tendence jaksi bagatelizovat trestné činy, které byly spáchány osobami pocházející z odlišného kulturního prostředí, nebo je všelijak ospravedlňovat. V létě 2008 ministryně Fekterová vzbudila pozornost návrhem na zavedení pojmu „kulturní delikt“, který by měl označovat činy, které rakouské právo sice pojímá jako ilegální, avšak které jsou „v chápání lidí ze zahraničí považovány za součást domácích kulturních tradic“. Fekterová tehdy v rozhovoru pro veřejnoprávní rozhlas ORF řekla, že se vyskytují i „extrémní kulturní delikty“ jako je vražda ze cti, násilné provedení ženské obřízky nebo provdání z donucení, pro které mezi pachateli neexistuje jakési vědomí páchání nespravedlivého činu a tyto zločiny jsou jimi ospravedlňovány „právem tradice“.

Mluvčí FPÖ pro otázky mládeže, Christian Höbart, se v reakci na zdrcující nárůst kriminality mladistvých v Rakousku pokouší hledat příčiny tohoto jevu: „Sociální zanedbanost dospívajících vděčíme mezi jiným pomatené ideologii ´generace ´68 ´, která propaguje ponechání dětí a mládeže na pospas sama sobě a také jim nenabízí žádné vzory… Dalším velkým problémem je neochota mladistvých cizinců a přistěhovalců se integrovat, neboť převážná část trestných činů připadá právě na mládež z této skupiny. Tyto skutečnosti jsou statistikami ovšem ostudně zamlčovány, protože by se tím vyvrátila utopie multikulturní blaženosti“. FPÖ proto jako řešení navrhuje i zavedení tzv. „očmuchávací vazby“, aby odsouzení sami poznali, jaké důsledky je v případě pokračování v trestné činnosti čekají, dále pak pracovní nasazení z trestu ve prospěch společnosti, které by u mládeže mohlo stimulovat kolektivního ducha. Podceňovat by se v rámci socializace neměla i činnost ve sportovních spolcích a svazcích mládeže. V neposlední řadě by pak u pachatelů z řad cizinců bylo na místě přezkoumání integrační přizpůsobivosti a popřípadě i vyhoštění celé rodiny z Rakouska.

Mezitím ovšem od července loňského roku vzrostl počet žádostí o azyl v zemi, nespornou zásluhu mají na tom rakouská levicově-liberální média, včetně veřejnoprávního ORF, která zneužití azylu vyloženě glorifikovala dennodenním zpravodajstvím o případu ilegální přistěhovalkyně Arigony Zogajové z Kosova a její rodiny. Přední noviny nechaly Zogajové dlouhé týdny prostor na prvních stranách a s palcovými titulky. V rozhovorech si zájemkyně o azyl pod hrozbou sebevraždy vynucovala uznání své žádosti a apelovala na tehdejšího ministra vnitra, aby nakonec celé rodině umožnil pobyt v zemi a ona tak nemusela trpět tragickým rozdělením tím, že část rodiny musí zůstat v Kosovu. Minulý týden však události dostaly spád, když se ukázalo, že 4 mladší sourozenci Zogajové (nejmladšímu je 7 let, nejstaršímu 19) pomocí převaděčů překročili hranice EU a byli nato podchyceni v jednom maďarském utečeneckém táboře. Netrvalo skutečně dlouho a „děti“ z Kosova si nerušeně vyšpacírovaly z utečeneckého tábora v Maďarsku, nasedly na vlak a dojely až do Vídně. Ministryně Fekterová se o ilegálním vcestování sourozenců Zogajových samozřejmě dozvěděla až z rádia od reportérů ORF. Tento případ ukazuje nejen kontraproduktivnost uspěchaného rozšíření „Schengenu“ ale naznačuje i, že celá story kolem Zogajových je dobře zorganizována a má dobře propojenou mediální podporu. Navenek všem dalším potencionálním zájemcům o zažádání o azyl jen signalizuje, že zneužití azylu se zřejmě považuje pouze za kavalírský delikt, a je jen pozvánkou pro další hospodářské utečence. Právní stát je tím vystaven výsměchu budovatelů multikulturní střední Evropy.

Pramen: Kurier (10.1.2009), Die Presse (7.8.2008), www.fpoe.at

Odezva dobrovolné sbírky ošacení pro vojáky Wehrmachtu mezi českými dělníky a sedláky v lednu 1942

Leden 1942 se v protektorátních dějinách vyznačuje jako začátek nové epochy, vyvolaný rekonstrukcí vládního kabinetu. Tato nově sestavená vláda se jednoznačně distancovala od politiky expremiéra Eliáše a měla se zároveň stát vládou pozitivních aktivistických sil. Emanuel Moravec se 19. 1. 1942 stal ministrem školství a vedoucím Úřadu lidové osvěty a týden nato v proslovu k českým novinářům konstatoval: „Prospali jsme tři roky velikých možností… Vláda z 19. ledna se připravuje k rozhodnému boji s temnými a zaostalými silami.“ V této chvíli neměl ještě tušení, že právě rok 1942 bude pro tento boj rokem skutečně nadmíru náročným také tím, že přinese i značné oběti a zanechá národu i bolavé rány. Moravec tehdy ještě nemohl vědět, že zrovna v roce jeho nástupu do úřadu bude muset čelit z dosavadního hlediska nepředstavitelným překážkám a že jeho ideologický boj bude vyžadovat ještě více nasazení, sil a nápaditosti než kdykoliv předtím. Krátce po nastoupení do funkce však mohl s potěšením veřejně promluvit v rozhlase o výsledcích krátkodobé 10tidenní dobrovolné sběrné akce zimních potřeb pro vojáky Wehrmachtu mezi českým obyvatelstvem, která se setkala zejména mezi českými dělníky a sedláky s patřičnou odezvou.

Na druhé straně právě z důvodů jiných úskalí roku 1942 si toto těžké období od Moravce vyžádalo mimořádně plodnou tvůrčí aktivistickou činnost, jejímž výsledkem je bezpochyby celá řada projevů, proslovů, komentářů a úvodníků určených nejširší veřejnosti. Na těchto místech si chceme připomínat letošní 70. jubileum vzniku Protektorátu mimo jiné i formou volného pokračování výběru zajímavých pasáží a myšlenek, podávajících nejen svědectví o dané době, ale i zároveň nám umožňujících posoudit různé dějinné souvislosti z dnešku netypického pohledu, přičemž řada myšlenek má nadčasovou platnost a lze k nim najít paralely i v současnosti.

K česko-německým vztahům Moravec 2. 2. 1942 napsal v Lidových novinách:
„Český národ představuje už plných tisíc let hraničáře západní kultury germánsko – románské proti Východu, který stál dlouho pod vlivem tatarsko – moslimským. České dějiny jsou plné bojů s tímto východním světem a vždy bylo přitom naše místo po boku Němců, Charvátů a ostatních evropských národů, když šlo o osud celého kontinentu nebo střední Evropy. Češi nikdy nešli v minulosti s Východem proti Západu. Proto snad jsou určité těžkosti soužití mezi Němci a Čechy, protože oba národové jsou si tak příbuzní a blízcí. Dějiny jednoho bez druhého jsou nemyslitelné. Je tu jednota rasy, jednota kultury, jednota způsobu života a jednota pracovního dynamismu a podnikavosti… Přes všechny uměle scénované spory mezi dvěma národy nakonec vítězí zájem evropské pevniny, která je naší společnou širokou vlastí.“

V rozhlasovém projevu z 8. 2. 1942 bilancoval Moravec výsledky sbírky zimních potřeb pro frontu (zkráceno):
„Z podnětu pana státního presidenta a za pomoci všech dobrých Čechů byla před měsícem zahájena na území Protektorátu Čechy a Morava sbírka zimních potřeb pro německou brannou moc, která na východě jako pevná hráz chrání Evropu a tím také naši domovinu před hrůzami války, před rozkladem a bídou. Německý voják daleko v sovětské stepi a v sovětských hvozdech, tisíc kilometrů od evropské civilisace a od svých drahých převzal stráž, která dnes má v rukou osud 400 milionů Evropanů. Kdyby německý voják povolil, osud Evropy je zcela jasný… Kdyby německý voják ochabl, Evropu zaplaví vojska východní sovětské tatarštiny, která se ve svém fanatismu a ve své bezohlednosti nezastaví před ničím…Proto se také po bok Německa a Italie postavily všechny státy, které sousedily se Sovětským svazem anebo byly v jeho bezprostředním dosahu: Finsko, Rumunsko, Maďarsko, Slovensko, Charvátsko, celkem s tolika obyvateli jako má Italie. A za tímto valem, obráceným proti záhadnému a zlověstnému východu ostatní Evropa shromáždila dobrovolníky španělské, francouzské, norské, holandské, belgické a charvátské. Východní nebezpečí, přikrčené v ruských stepích a pralesích, probudilo společnou duši zítřejší Nové Evropy…

Pan státní president zná dobře svůj národ. Jak vystihl v březnu 1939 chvíli dějinného zvratu a české země s českým národem bez otřesů a bolestí včlenil do Německé říše, kde historie je dávno moudře umístila, tak také dobře tušil, co vzklíčilo v podvědomí českého zdravého a střízlivého mozku.. Proto se obrátil k českému lidu, proto nás vyzval, abychom dali, co můžeme ze zimních potřeb nejstatečnějším vojákům světa, armádě, která chrání Evropu… Pan státní president se nezklamal. Česká rozvaha a český zdravý smysl zdolaly to jedovaté přítmí, které pašovala do českých mozků nepřátelská propaganda všemi skulinami a škvírami. Sbírka zimních potřeb mezi českým obyvatelstvem v Protektorátu Čechy a Morava byla zcela dobrovolná. To věděli také političtí hadrníci v Londýně i v Moskvě, a proto českého člověka zapřísahali, aby pálil kožešinové a vlněné věci, aby si zatopil lyžemi a německému vojáku nedal nic.

Výsledek sbírky zimních potřeb mezi českým lidem ve prospěch německého vojáka představuje v prvé řadě těžkou porážku nepřátelské propagandy a není ničím jiným než prvním velikým plebiscitem o příslušnosti českých zemí k Říši. Zde mluví čísla jasnou nesmlouvavou řečí. Tyto číslice jsou tím úctyhodnější, uvážíme-li, že v českém národě dosud chybí ona dokonalá pospolitá organisace pro veliké národní akce obětavosti… V sociálních akcích prozatím jsme diletanty. Český člověk neposlechl lživého zapřísáhání londýnských a moskevských ztracenců. Český člověk bez nucení a na výzvu svého státního presidenta odevzdal v době od 5. do 14. ledna celkem:

69.146 kožichů a kožešinových vest
36.230 vlněných přikrývek
3.316 kožených kabátů
191.372 kusy prádla
216.950 pulovrů a svetrů
363.549 šál
554.653 páry ponožek a punčoch
190.037 párů rukavic
216.025 párů nátepníčků a nákolenic

Český člověk odevzdal německému vojáku celkem 3.078.544 kusy a páry zimních potřeb… Odečteme-li příslušníky německé národnosti, žijící v Protektorátě, kteří se účastnili sbírky celého německého národa, pak každý Čech odevzdal asi 60% toho, co odvedl každý Němec. Přes 60% českého národa dalo právě tolik jako příslušníci německého národa. To znamená pro Londýn a Moskvu, že většina českého národa cítí stejně jako národ německý, jde-li o společnou věc obou národů, jde-li o věc Nové Evropy…

Zajímavé je, že mnoho malých českých lidí za nastřádané body kupovalo prádlo, aby je poslalo německému vojáku. Překvapilo, co zcela nových věcí bylo odevzdáno. Tak tomu bylo například v Benešově, v Táboře, v Mor. Ostravě. Někteří prostí čeští sedláci kolem Brna dávali kožichy se slovy, že to je pro německého vojáka, který se tak statečně drží. Věděli proč s tímto německým hrdinou cítí. Přízrak zbědovaných kolchozů z ruských dálek tlačí českého sedláka, který miluje svou půdu, který srostl s gruntem svých otců a dědů…

Mnoho jsme prožili. Mnoho jsme proslzeli. Ale v jednom jsme si věrni. Žít budeme, svými zůstaneme… Ani východ, ani západ, pouze střed. Zde je naše místo. Tu se koná naše budoucnost… Přátelé, synové a dcery českého národa, pan státní president Dr. Emil Hácha, mne, člena vlády, pověřil, abych vám jeho jménem poděkoval za dílo, které bylo vykonáno sběrem zimních potřeb pro statečného ochránce Evropy a naší domoviny… Děkuji vám jménem vlády 19. ledna, které jste projevili důvěru a které jste poskytli pomocnou ruku v jejím stavitelském díle… Vím, že přijde chvíle, kdy naše pravda bude pravdou pravou ve všech srdcích, která česky cítí a česky myslí.“
Pramen: O český zítřek (Emanuel Moravec, Orbis Praha 1943)

E. Moravec vykresluje v posledních dnech války chmurnou budoucnost českého národa

Pohled do historického kalendáře, fokusující měsíc leden v časovém horizontu šestileté existence Protektorátu Čechy a Morava, nám odhalí hned několik zajímavých dějinných momentů, jejichž výročí si v dnešním a příštím pojednání krátce připomeneme. Zanechme však pro dnešek konstatování historických skutečností, ale pokusme se atmosféru doby dokumentovat a vykreslit na příkladu několika určitě zajímavých politických komentářů a proslovů pocházejících od Emanuela Moravce, který počínaje 19. lednem 1942 převzal funkci ministra školství a vedoucího Úřadu lidové osvěty, jež byl v létě 1942 taktéž přebudován na ministerstvo.

Ať už se na Moravcovu osobnost a na jeho publicistickou a ideologickou tvůrčí činnost díváme dnes jakkoliv, třeba i v jistých aspektech kriticky, nemůžeme tomuto bezesporu mimořádně činorodému aktivistovi odepřít naprosto upřímně míněnou angažovanost ve věci ideologického boje, v rámci kterého si vytýčil tak vysoké cíle, pro které bylo nutno v mnoha ohledech překonat nesčetné překážky, zažité mýty ve vlastním národě, jejichž odbourávání a potýkání se s nimi bylo úkolem takřka nadlidským. Ve svém důsledku to znamenalo mnohokrát i nutnost jít proti proudu a koneckonců i připravenost dovést tento ideový boj se vší zodpovědností a se všemi konsekvencemi, včetně těch nejtvrdších osobních, až do neúprosného konce. Tenhle konec nekompromisně naskýtal pouze dvě možná teoretická řešení: vítězství nebo krutou prohru. Proto, namítáme-li často, že tu či onu Moravcovu publikovanou prognózu dějiny nakonec nepotvrdily, mějme na paměti, že Moravec nebyl pouhopouhým tuctovým novinářským pozorovatelem, který pouze konstatoval a dával dohromady souvislosti a snažil se předvídat další jevy, nýbrž ideologickým bojovníkem, který musel každý den počítat s důsledky své práce, a protože se jednalo doslova o boj „na život a na smrt“, z kterého už nebylo úniku, bylo někdy nutno sáhnout i po účelně optimistických prognózách (z jeho pohledu). Jak si ale za chvíli ukážeme, dokázal Emanuel Moravec v posledních týdnech existence Protektorátu nejen správně předvídat poválečné uchopení moci komunisty v zemi a brzký konec politické kariéry Edvarda Beneše, nýbrž také živě vylíčit budoucí funkci českých zemí jako vojenského satelitu Sovětského svazu a bezprostřední biologické ohrožení českých zemí v rodícím se vojenském konfliktu mezi západními demokraciemi a východoevropským komunistickým vojenským blokem.

Moravec nebyl klasickým oportunistickým politikem, nesoucím se na vlnách populisticky líbivých témat širokých mas obyvatelstva, který se po případném neúspěchu své politiky mohl stáhnout do ústraní a spokojeně si užívat penze finančně dobře zajištěného ex-politika, ale odhodlaným bojovníkem o světonázorové uvědomění těchto mas, které chtěl vytrvalou prací přesvědčit o opodstatněnosti svých myšlenek. Bylo by určitě chybou si tuto postavu českých dějin jakkoli idealizovat a činit z něj dnes nějakou modlu, je ale rozhodně nutno odmítnout účelově zkreslované a nenávistné pojetí osoby Emanuela Moravce jako „prohnilého zrádce“ a „apoštola národní zrady“, jak je tomu běžně zvykem. Za „národního zrádce“ nelze označit někoho, kdo ve svém nitru skutečně bojoval o svůj národ z naprosto upřímného přesvědčení, jakkoliv se tyto představy o tom, co je pro národ ve skutečnosti dobré nebo zlé, lišily od morálních hodnot Benešova exilového kabinetu, který více než lásku k tomuto národu měl v hlavě jen jeden osobní motiv: jak si napravit reputaci poškozenou mnichovskými událostmi v roce 1938 a jak se pomstít sudetským Němcům.

Že to byl právě on, Beneš, kdo šel pro své osobní zadostiučinění „až na dno zrady“ (použijeme-li zrovna paradoxně titul nejznámějšího současného pojednání o „protektorátních kolaborantech“), není pochyb. Beneš se v prosinci roku 1943 v Moskvě paktoval se Stalinem a zaprodal tak další osud českého národa komunistickému mocenskému vlivu, jenom aby měl stoprocentní jistotu poválečné obnovy tzv. Československa v předmnichovských hranicích, ovšem za předpokladu vysídlení a vyvlastnění 3 milionů německy mluvících obyvatel země. Právě bezprostředně z popudu uzavření této „československo-sovětské smlouvy“ byl iniciován vznik České ligy proti bolševismu (ČLPB), jejíž první schůzka se konala 17. prosince 1943. V základním programovém prohlášení ČLPB se v reakci na Benešovy kroky konstatovalo: „Celý český národ se musí v těchto historických chvílích Evropy postavit jako jeden muž za slavnostní prohlášení svého státního prezidenta dr. E. Háchy a vlády Protektorátu, kteří jako jediní zákonní představitelé protestují proti pokusu neodpovědných emigrantů vydati naši domovinu bolševickému imperialismu. Pamětliví svého evropského závazku nikdy neuznáme pakt s bolševismem, nýbrž budeme vždy a všemi silami bojovat proti zaprodání českých zemí bolševismu.“ Ustavující schůze ČLPB se konala před 65 lety, 23. ledna 1944. Hlavním řečníkem se stal ministr Moravec, který přednesl vládní prohlášení, jež zásadně odsuzovalo československý exil a jeho paktování s bolševiky. Moravec v závěru své řeči zdůraznil: „Stojíme věrně k Říši, jejíž branná moc dnes jediná zaručuje záchranu evropských národů a jejich kultury“. Aktivita ČLPB byla soustředěna na osvětovou činnost, pořádala se řada přednášek a manifestací, za první rok své činnosti bylo pod její hlavičkou uspořádáno 231 veřejných projevů. Kromě těchto akcí ČLPB agitovala mezi dělnictvem na tzv. závodních srazech. Od března 1944 vycházel oficiální tiskový orgán organizace s názvem Korespondence České ligy proti bolševismu, vedle toho však bylo vydáno mnoho knižních publikací a konala se vystoupení v rozhlase apod. Poslední velkou akcí se pak stala výstava s názvem Bolševismus – nikdy!, otevřená na počátku roku 1945 současně v Praze a Plzni. Navázala tak tematicky například na velmi úspěšnou výstavu Sovětský ráj v Praze-Holešovicích, která se konala tři roky předtím (od února 1942 ji navštívilo přes 300.000 občanů Protektorátu a těšila se tehdy velkému zájmu, lidé chodili na výstavu samozřejmě dobrovolně).

V prvních dnech roku 1945 se osud Evropy zdál čím dál více zpečetěn, budoucnost českého národa v područí komunismu se jevila jako nevyhnutelný důsledek porážky Říše v celoevropském kulturním zápolení. Ve svém prvním úvodníku tohoto roku v Lidových novinách (7.1.1945) E. Moravec napsal: „Londýnští Židé nevědí, co se tu za šest let odehrálo. (Moravec měl na mysli také silné sympatie části českého obyvatelstva k sovětskému Rusku jako „slovanskému bratru“ a jako protipólu ke zradě západních „spojenců“ v roce 1938 – pozn. NS). Slova Jana Masaryka ,Pak si to zařídíte po svém´ znamenají: ,Pak si to už zařídí u nás po svém na sto procent bolševici .´“ Ve stejných novinách Moravec 25.2.1945 správně předpovídá: „Ať už tento zápas dopadne jakkoli, Beneš končí svou úlohu s touto válkou. Je to přirozené. On je a zůstane přechodným válečným zjevem. Kdyby tuto válku Říše prohrála, Beneše odstraní Moskva, která nepotřebuje na svém území žádného trojánského koně demokracie.“ O dva měsíce později píše Moravec ve svém komentáři: „Od nacionálního socialismu k nacionálnímu demokratismu je mnohem blíže než od bolševického robotismu k nacionálnímu demokratismu. Ale k tomuto závěru nemůže přijít malicherný politický pletichář, kterého nacionální socialismus porazil v Mnichově. Proto raději strčí hlavu do sovětského nevolnického jařma a snaží se je nasadit celému národu. Nikdy jsem tak s klidným svědomím nesledoval vývoj této války. Pravdu mám a pravdu mně český národ zítra také přizná.“ (Lidové noviny, 15.4.1945)

Pouhopouhé dva týdny před „osvobozením Prahy“ realisticky vykreslil Moravec budoucí postavení Československa jako satelitu Sovětského svazu v úvodníku nazvaném Kdo nám nese válku ve Večerním Českém slově: „Nepřítel z východu nemá v plánu nic jiného než zřízení české sovětské republiky, která nakonec bude mít v rámci Sovětského svazu mnohem méně autonomie, než jakou mají české země v rámci Velkoněmecké říše. V české sovětské republice bude obecná branná povinnost. Benešova dlouholetá smlouva s Moskvou není jen smlouvou politickou a hospodářskou, jakou je smlouva Prahy s Berlínem, nýbrž to je také smlouva vojenská do všech důsledků. Beneš se zavázal, že české země půjdou se Sovětským svazem v dobrém a zlém, a proto v třetí světové válce neměli by se Češi tak dobře, jak je jim v druhé světové válce, ve které nenarukovali. V třetí světové válce české pluky by byly pod vedením sovětských generálů v tažení proti západním kapitalistickým demokraciím. České země by se staly hned od počátku válečným polem, poněvadž by tvořily sovětské západní pomezí.“

Na závěr dnešního prvního dílu citátů z komentářů a proslovů otiskujeme citát z Moravcova článku, uveřejněném v časopise Přítomnost (číslo 8/1945), který už v posledních hodinách válečného běsnění konstatoval pád Říše a je jakýmsi poselstvím pro budoucí generace:

„Evropa! Nikdy nám nebylo toto slovo tak drahé… Tyto dny se Evropa na Labi dělí. Při tomto hrozném aktu tuhne nám krev žilách. Neevropský východ si podává ruku s neevropským západem uprostřed Evropy rozetnuté ve dví… Evropu postihla přímo biologická katastrofa ve formě kapitalisticko-bolševického ,osvobození´ … Přijde doba, kdy Evropa se zbaví ,osvoboditelů´, jako se zbavila Turků a Tatarů… My, kteří vidíme, kam se události sesouvají, nemůžeme přihlížet. V poslední chvíli varujeme. Nemyslete, že tento hlas je marný. Rok od roku bude silněji znít, až se stane hlasem polnice archanděla, která probudí tento lid k opravdové evropské revoluci, v níž jako rodní bratři půjdou Němci vedle Čechů – dva nejkulturnější národy světa.“

Související článek:

http://nassmer.blogspot.com/2008/12/deal-benee-se-stalinem-z-prosince-1943.html

Pramen: Protektorát Čechy a Morava v obrazech (Jan B.Uhlíř, Ottovo nakladatelství, Praha 2008)

H. C. Strache: Přistěhovalci si vysvětlují naše ústupky vůči nim jako slabost

Každý rok začátkem prosince se ve vídeňském zemském sněmu otevírá emocionálně vedená debata na jedno na první pohled dětinsky směšné téma – totiž, zda smí vídeňské mateřské školky navštěvovat „čert a Mikuláš“ nebo nadále ne. Kdyby pozadí téhle frašky nebylo tak dramatické a neilustrovalo neuvěřitelné poměry pozvolného procesu kulturního přetváření společnosti vlivem nekontrolovaného přílivu imigrantů s konečným cílem vytvoření „dokonalé“ multikulturní společnosti, dalo by se nad tím mávnout rukou. Ve skutečnosti už jde jenom o symptomy tohoto procesu, který v Rakousku za vydatné podpory multi-kulti-lobbystů a jejich poslušných médií probíhá.

Už v roce 2006 vládnoucí sociálně-demokratická SPÖ, která je vedle strany Zelených a oportunistických lidovců (ÖVP) hlavně zodpovědnou za šílenou přivandrovaleckou politiku uplynulých 20 let, zakázala pracovně najímaným „Mikulášům a čertům“ přístup do městských mateřských školek, oficiálně z „pedagogických důvodů“ (děti by se mohly čertů bát a jedná se prý o přežitý zvyk). Skutečný důvod je ale jiný – učinilo se tak z popudu rodičů přistěhovaleckých dětí – ve Vídni je např. na školách obdobných českým základním školám naprosto běžné, že podíl cizinců ve třídách činí průměrně 40%, jsou tedy i školní třídy s podílem dvoutřetinovým a více. Ve většině případů se jedná o děti s neevropským „migračním pozadím“ (tak se politicky korektně v Rakousku označují cizinci). Jejich rodiny se tradičně zásadně odmítají kulturně přizpůsobit novému prostředí, spíše naopak: snaží se svůj nový domov přetvářet ke své podobě a podle svých hodnot. Jinak tomu není ani ve zmíněných mateřských školkách – školní jídelny se částečně přizpůsobují požadavkům přistěhovaleckých rodičů například tím, že zhotovují jídelníčky speciálně s nabídkou turecké kuchyně anebo vynechávají ve stravě vepřové maso. Pedagogické instituce musí ve zvýšené míře upřednostňovat zaměstnance, kteří jsou schopni domluvit se turecky. V rakouských školních čítankách němčiny jsou uvedeny ukázkové texty v turečtině a srbochorvatštině – to proto, aby si i děti původních obyvatel postupně zvykaly na nejrozšířenější jazyky, které je budou v životě obklopovat. Město Vídeň sponzoruje kurzy turečtiny a mobilizuje i pedagogický personál, aby základy turečtiny ovládal… Mezitím roste násilí mezi žáky na školách a ministryně školství se každý rok hrozí z výsledků mezinárodní srovnávací studie PISA – ta testuje vědomosti a schopnosti evropských školáků a právě rakouští školáci se rok od roku umísťují na ostudných příčkách. Že by snad přece jenom nějaká souvislost s faktem, že valná část mladších rakouských školáků neovládá ani pořádně němčinu a neumí se pořádně vyjadřovat?

Předseda FPÖ Hans Christian Strache, věčně skandalizovaný domácími i zahraničními sdělovacími prostředky jako pravicový extremista a skrytý nacista, varuje v posledním vydání týdeníku Zur Zeit, že rozklad našich kulturních tradic a hodnot probíhá rozfiletovaně a nenápadně kousek po kousku, poslední obnovený zákaz mikulášské nadílky charakterizuje jako „padnutí na kolena před přistěhovalci, kteří se nehodlají kulturně přizpůsobit“ a poukazuje na fakt, že „přistěhovalci si naše ústupky nepřebírají s vděkem, nýbrž vysvětlují si je jako naši slabost.“ Neochota se přizpůsobit je ještě slabé kafe. V případě nutnosti dochází i k mediálně inscenovanému vydírání republiky, jak ukázal nedávno aktuální případ 16tileté Arigony Zogaj, která měla být podle platných zákonů vyhoštěna ze země zpět do Kosova, odkud v roce 2005 do Rakouska ilegálně se svou rodinou vcestovala. Deníky jako např. Kurier, Der Standard a Österreich zveřejňovaly na prvních stránkách a s palcovými titulky sebevražedné výhrůžky Arigony („Raději si vezmu život!“), parta přesvědčených "lidumilů" ze strany Zelených organizovala autobusové zájezdy do hornorakouského Frankenmarktu, kde Arigona Zogaj bydlela, aby předstírala, že se za Arigonu postavila celá obec, aby nebyla nucena opustit Rakousko. Nic naplat, že ilegální charakter jejího pobytu v Rakousku potvrdily i nejvyšší instance včetně ministerstva vnitra, propagátoři multi-kulti-společnosti kriminalizovali pro „nelidský postup“ státní úřady, místo aby se zmínily o tom, že otec i bratr Arigony měli kvůli krádežím pletky se zákonem a otec jenom za účelem vpašování do země byl schopen schrastit jen tak mimochodem 8.000 EUR pro zaplacení provize ilegálním převaděčům. Otázkou taky je, proč její rodina požádala o azyl v Rakousku a ne třeba v Bosně, Kosovu příbuzné Albánii, ve Slovinsku nebo v Chorvatsku… Aby si rakouská vláda uměle rozhořčená média udobřila, nabízela Zogajovým peníze na založení nové existence v Kosovu včetně nového traktoru, na což mediální star Arigona v Kurieru arogantně odpověděla, co by asi z traktorem v Kosovu mohla její rodina provádět a opakovala své výhrůžky, že živá Rakousko nikdy neopustí. Z toho si vzalo ponaučení hned několik dalších azylantů, včetně Nigeriánce, který si chtěl za asistence sdělovacích prostředků demonstrativně podřezat žíly, pokud mu Rakousko nepřidělí politický azyl. Mediální práce udělala své. Je to stejná politická, lobbystická a žurnalistická sestava, která v Rakousku systematicky propaguje a posiluje multikulturizaci společnosti a na druhé straně staví na její okraj FPÖ, jejíž politiku prezentuje jako „pohrdající lidmi“. Tradičně sem patří i vlivný levicově-liberální deník Der Standard, vydávaný Oscarem Bronnerem (narozen v Haifě, jeho otec v roce 1938 uprchl z rasových důvodů z Rakouska do Palestiny), jehož politické komentáře přebírá světový tisk. Když se mezi funkcionáři FPÖ v souvislosti s etnickým přetvářením společnosti hovořilo o tzv. „Umvolkung“ a dostalo se to na veřejnost , ihned se toho hystericky chytla levicová ale i pravicová politicky korektní média, protože se u tohoto slova prý jednoznačně jedná o výraz z nacistického žargonu. Ve skutečnosti se jedná jenom o německý ekvivalent výrazu etnomorfóza, a vskutku, tento proces proměny pracuje v rakouské společnosti očividně bohužel už na plné obrátky, nesmí se ale nazývat tím pravým jménem.

Po rozkolu původní FPÖ a vytvoření vlastní Haiderovy strany BZÖ došlo k výrazné vnitřní očistě Svobodných, nicméně stranu opustil i bývalý „Haiderův dvorní Žid“ Peter Sichrovsky (© Ariel Muzicant), který FPÖ zanechal jen finanční problémy, související s jeho exorbitantními výdaji stranických peněz během častých pobytů v Tel Avivu. Mimochodem ono pejorativní označení pana Sichrovskyho nepochází z úst nějakého antisemity, nýbrž z úst prezidenta rakouské židovské obce Ariela Muzicanta (Israelitische Kultusgemeinde), který mu zazlíval spolupráci se svým intimním nepřítelem číslo jedna, se zesnulým Jörgem Haiderem. Ariel Muzicant, povoláním úspěšný makléř, se cizinecké debaty zrovna nějak nápadně neúčastní, zato však na republiku před zahraničními médii vylívá při každé příležitosti kýble špíny. Jako majetný obchodník s nemovitostmi se pohybuje blízko svého oboru a soustředí se na tzv. Raubkunst, tj. nacisty uloupené umění, a nechává o sobě pravidelně slyšet, když v médiích označí to nebo ono muzeum jako vlastníka uměleckých předmětů údajně uloupených původním majitelům židovského původu. Ale přirozeným hlavním terčem jeho kritiky je strana Svobodných. FPÖ je v současné době jediná seriozní politická síla v Rakousku, která poukazuje na katastrofální demografické poměry ve státě, přehlížíme-li zkorumpovanou Haiderovu BZÖ, která má navíc jen lokální váhu v Korutanech. Tyto demografické poměry popisují následující čísla:

Rakouská republika má dnes 8,3 milionů obyvatel. Začátkem roku 2007 bylo v Rakousku oficiálně (!!!) registrováno 826.000 cizinců (v tomto počtu nejsou zahrnuty jednak osoby žijící v Rakousku ilegálně a hlavně cizinci, kteří mezitím už dostali rakouské státní občanství). Znamená to tedy oficiální téměř 10tiprocentní podíl cizinců bez státního občanství. V poválečném období zažilo Rakousko nejdříve dvě přistěhovalecké vlny – v roce 1956 uprchlíky z Maďarska a po roce 1968 emigranty z ČSSR. Češi, Slováci a Maďaři ale i Chorvaté nebyli domácími v zásadě vnímáni jako cizinci, ani dnes tomu není tak, protože pocházejí ze stejného kulturního prostředí a pojí je společná historie ve stejném státním útvaru a stejné tradice. Koneckonců každý starousedlý Vídeňák by si našel ve svém příbuzenstvu nějakou tu pratetičku nebo prastrýce, kteří mají národnostní kořeny v nějaké jiné korunní zemi bývalé monarchie. Ve vídeňském telefonním seznamu jsou tyto stopy viditelné dodnes – asi čtvrtina všech příjmení má český původ (odhaduje se, že za času monarchie se ve Vídni částečně i dočasně pohybovalo až 400.000-600.000 Čechů). V roce 1971 žilo v Rakousku oficiálně (z dnešního pohledu neuvěřitelných) 60.000 cizinců, v roce 1991 už čtyřnásobek – pádem železné opony přeplnili utečenecké tábory hojně hospodářští uprchlíci z Rumunska apod. Tendence rostla, a tak Johann Gudenus, předseda mládeže Svobodných (Ring freiheitlicher Jugend) odhaduje aktuální skutečná čísla takto: „Díky něco přes 800.000 zde legálně žijícím, dále pak odhadovaným nejméně 300.000 zde ilegálně žijícím a dále pak 350.000 cizincům, kteří za posledních 20 let obdrželi rakouské státní občanství, jsou kapacity země dávno překročeny.“ To znamená, že dnes je ve skutečnosti skoro každý pátý „Rakušan“ ve skutečnosti původem cizinec. Nejkritičtější situace je podle statistiky v samotné Vídni, kde každý 5. obyvatel města je v zemi legálně žijící cizinec (19,1%). Ale dokonce i „politicky korektní“ zdroje uvádí, že každý 3. Vídeňan (!) má přistěhovalecký původ, protože přinejmenším jeho rodiče se nenarodili v Rakousku. Vezmeme-li v potaz, že je zažité tvrzení, že každý čtvrtý Rakušan je Vídeňan, pak lze jen říct, že pestrobarevný obrázek, který se třeba českému turistovi naskytuje v ulicích Vídně plně odpovídá těmto číslům. Původní obyvatelé v některých okrscích hlavního města si tedy právem připadají jako cizinci ve vlastní zemi.

Existují však politické síly, které se z těchto poměrů snaží neskrytě těžit – jsou to zejména Zelení a SPÖ, kteří vidí v přistěhovalcích potenciální volební hlasy, a proto propagují zpřístupnění volebního práva cizincům nejen na území Vídně, ale i v rámci celého Rakouska (mimochodem mnoho politiků Zelených je původem cizinců). Zde se kruh uzavírá, shnilé ovoce této politiky se však plodí již dnes a další následky jsou nedozírné. Přesto však vládní koalice SPÖ/ÖVP zná pro stále se prohlubující demografické problémy (stárnutí resp. úbytek původního obyvatelstva a s tím související sociálněekonomické problémy) jenom jeden „lék“ – podpora dalšího přílivu přistěhovalců jako zdroje mladých pracovních sil. I zdravověda zná případy, kdy dojde k ublížení na zdraví i z předávkování jinak prospěšnými léky. V případě tohoto „léku“, kdy je jeho prospěšnost více než diskutabilní, bude cena za jeho nesprávné použití jednoho krásného dne drastická.
Pramen: Zur Zeit (51-52/2008), Die Presse (11.01.2008), Kurier (6.12.2008, 17.12.2007), www.wno.org

Ze zákulisí českého konzervativně-liberálního vlastenčení

Českému prezidentovi se před pár dny podařil opravdu psí kousek: zahraniční média si povšimla jeho kritizujících výroků na adresu Bruselu a francouzského prezidenta Sarkozyho, a tak se Klausovo jméno na chvíli dostalo to palcových titulků evropských deníků. Srdce nejednoho EU-skeptika v té chvíli mírně hrdě zaplesalo. EU (resp. způsob její realizace) má svých nepřátel dost a důvody, pro které není svými odpůrci oblíbena, můžou být vskutku rozličné a valná většina z nich je také rozumně odůvodnitelná. Avšak onen na povrch jednotně se jevící odpor k EU pokrývá směs těch nejrůznějších motivů – některé z nich by mohly obyčejného Čecha i zarazit. Odpor k eurokracii je více než pochopitelný a obavy z EU více než oprávněné, o tom žádná. Zaráží ale fakt, jaké fantasmagorické a absurdně nelogické konstrukce jsou schopny vytvořit nacionalisticky orientované kruhy v českých luzích a hájích, když se pokouší do této problematiky zabudovat protiněmecký šovinismus. A ti pravicově, patriotsky konzervativně-neoliberálně orientovaní do všeobecné (a jak jsme si již řekli, jinak i oprávněné) antipatie k EU vnáší i agresivní prvky sionismu. Začteme-li se do jejich komentářů, zmocní se nás záhy pocit, že to není až tak svoboda evropských národních států, za kterou se bijí a pro jejíž ohrožení se proti EU tak vehementně staví.

Slovník rudých hraničářů, odbojářů a KSČM/ČSSD se nápadně kryje s verbálními výplody liberálně-nacionalistické pravice, protože jejich teze o údajném vybudování EU jako zbraně sloužící Německu za účelem ovládnutí Evropy je stejná a spoléhá na pitomost nekritického českého mediálního konzumenta a jeho jazykovou izolovanost a tedy na odkázanost účelovým konstruktům na oko vlastenecky se tvářících štváčů a mystifikátorů. Co na tom, že pro nacionální a konzervativní kruhy v Německu a Rakousku je EU snad nejbolestnějším trnem v oku a že ideje Unie jsou v těchto zemích nadproporciálně vítany ideology z řad propagátorů multi-kulti-společnosti? Co na tom, že obyčejní Němci a Rakušané, natož ti nacionálně uvědomělí, nikdy neměli zájem o včlenění svých zemí do svazku EU a neměli zájem ani o její rozšíření o členské země na východě od svých hranic, ba právě naopak? A co teprve plánované rozšíření o Turecko, kterého se německy mluvící obyvatelstvo obává, nemluvě o problémech s islamizací? Co na tom, že miliony EUR z kapes německých a rakouských daňových poplatníků jsou určeny pro subvenci v nových členských zemích EU? Co na tom, že tisíce lidí v Německu a Rakousku ztrácí denně práci, protože se produkce přesouvá do východní Evropy? Získává tedy Německo díky EU svojí nadvládu nad Evropou a profituje díky Unii tak, jak se nám snaží namlouvat zdejší šovinisté? Hrozí díky EU německý nacionální útlak a rozkvět na úkor českého národa?... Pravý opak je pravdou!

Petřík: „EU = nacistická Nová Evropa“

V argumentaci levicových či pravicových českých „vlastenců“ samozřejmě nikdy nesmí chybět největší společný domnělý nepřítel českého národa, největší ohrožení a strašák Čechů číslo jedna – totiž „sudeťáci“. Ti si podle našich údajných zastánců národních zájmů přece EU také vymysleli, aby se později mohli pomalu ale jistě v Čechách a na Moravě začít novu usídlovat. Benešovy dekrety jsou podle „vlastenců“ nedotknutelné, protože by bez nich prý hrozilo obnovení Protektorátu Böhmen und Mähren. Rétorika pravicových i levicových „patriotů“ je překvapivě stejná. Odbojářská šéfka Dvořáková (Český svaz bojovníků za svobodu) varuje: „Nesmíme dopustit, aby se Česká republika rozpustila v EU jako bílá kostka cukru v hnědé kávě. Proč říkám v ´hnědé´, nemusím doufám nikterak zdůrazňovat.“ Podobně před EU varuje i jistý Ladislav J. Besenczi na serveru EUportal v článku pod všeříkajícím nadpisem „Přes Lisabonskou smlouvu do nacistické Nové Evropy?“. Až takhle se neštítí ve své prohnilé argumentaci ponížit, k tomuto publicistickému žvástu z EUportálu se ještě za okamžik vrátíme.

Tomu, kdo ještě neměl tu čest brouzdat se po stránkách EUportal, třeba pomůže jeho vlastní sebedefinice: „EUportal je přední český eurorealistický internetový časopis, který z pravicových, konzervativně-liberálních pozic upozorňuje na možná rizika evropské integrace a pozitivním způsobem tím přispívá k debatě o tom, kam by integrace měla směřovat.“ To byl citát z jakési předmluvy této hlásné trouby nacionalisticky orientovaných neoliberálů – autorem této předmluvy není nikdo jiný než prezident ČR Václav Klaus a jak brzy také zjistíme, řadí se tento člověk vedle Thatcherové, Reagana a Churchilla k modlám mladých českých hardcore-liberálů. V Česku se na nadstranickost nejvyššího představitele státu zrovna dvakrát nehraje, tudíž vcelku není problém identifikovat ideologický okruh Klausových souputníků a lobbystů a lidí, kteří se v něm zhlíží.

Podívejme se jen v krátkosti na ideologické postoje tzv. Mladé pravice (MP) podle vlastních slov jejího předsedy Lukáše Petříka, který je zároveň šéfredaktorem zmiňovaného EUportalu (na fotografiích při projevu na protiislamistické akci pořádané společně s židovskými organizacemi, dále pak společně s V. Klausem a V. Železným): „MP je občanské sdružení, které se hlásí k politickému odkazu Margaret Thatcherové , Ronalda Reagana a řady dalších osobností patriotického a konzervativního smýšlení. Zaměřujeme se na negativní jevy současnosti, jako jsou evropeismus, radikální feminismus, ekologismus, sociální inženýrství, homosexualismus, NGOismus, antiamerikanismus, politická korektnost a multikulturalismus.(…) Tvrdíme, že aby svobodná společnost fungovala a zachovala se, musí stát na některých nezpochybnitelných hodnotách. Jsou to hodnoty, na kterých stojí naše židovsko-křesťanská civilizace.“

Onen kritizovaný antiamerikanismus jako negativní jev současnosti lze v myslích „mladých pravičáků“ přeložit jako jejich obavy ze zesílení celkové pozice Evropy na úkor vlivu USA, což vnímají jako nežádoucí a dokonce v tom spatřují do budoucna i konfliktní potenciál mezi USA a Evropou: „Evropeisté se snaží vytvořit nový druh nacionalismu — euronacionalismus, který by se mocensky, ekonomicky i hodnotově vymezoval proti USA. Různé projekty evropské obrany a společné zahraniční politiky, včetně satelitního pozičního systému Galileo, mohou vést až k nové studené válce, tentokrát s USA“, tvrdí Petřík. Samozřejmostí je aktivní Petříkova podpora amerických protiraketových základen v ČR. Petřík považuje Klause za jednoho z mála českých politiků, zastávajících ty „správné“ názorové pozice, jiní pravicoví politikové mu nejsou dostatečně pravicoví. Nejbližší mu je ale samozřejmě ODS, kterou je však podle jeho slov nutno usměrňovat zprava.

Antiislamismus je samozřejmě „košer“

Jak lze ale chápat enormní angažovanost pana Petříka v boji proti „islámskému teroru vůči Izraeli“ v souvislosti s ochranou hodnot naší evropské, jak říká „židovsko-křesťanské civilizace“ ? Petřík, který otevřeně vyznává svůj obdiv k Winstonu Churchillovi a rád před fotoaparáty pózuje s doutníkem, komentuje aktivity svých přívrženců: „Pořádali jsme několik manifestací proti komunismu a s řadou dalších konzervativních, židovských a proamerických organizací jsme pořádali vzpomínkovou akci na 11. září zaměřenou proti islámskému terorismu.“ Blíže se k „palestinskému teroru“ vyjadřuje celá řada sionistických autorů na EUportal (jména v seznamu všech autorů tohoto webu mají nápadně často „jistý původ“) a na sesterských internetových stránkách EUrabia (očividně se zde jedná o pokus vtipně konkurovat slovní hříčce USrael a svědčí to o tom, do čích služeb se neoliberálové za současného Klausova požehnání rozhodli vstoupit). Články mají ryze agresivní, tvrdě protiislámský charakter, dozvídáme se například, že Židé jsou již v Koránu nazýváni prasaty a odvěkým přírodním cílem Palestinců je Židy navždy zlikvidovat apod. Jakousi perličkou spikleneckých tvrzení je vážně myšlené obvinění EU z údajného přímého podporování a financování palestinských protiizraelských sebevražedných teroristických akcí. Prezident Klaus sice při návštěvě Izraele v roce 2005 apeloval na adresu hostitele, že je možné jedině mírové řešení konfliktů s Palestinci, neopomněl však také dodat, na čí straně stojí: „Strašlivý osud evropských židů za druhé světové války vyvolal široce založenou podporu pro vznikající Stát Izrael. Československo, jehož statisíce židovských občanů zahynuly v nacistických koncentračních táborech, bylo v první řadě těch, kteří stáli na Vaší straně. Poskytli jsme Izraeli zbraně a letadla a v roce 1948, v kritických chvílích bojů s arabskou přesilou, vyškolili izraelské piloty. Váš zesnulý prezident Ezer Weizmann byl jedním z těch, kteří v Československu absolvovali letecký výcvik a několikrát jsem z jeho úst slyšel vzpomínky na toto období a na naši zemi.“

Absolutním vrcholem vykonstruovaných tvrzení Mladé pravice je pak podstrkávání teze, že Evropská unie je jakési zrenovování „nacistické myšlenky Nové Evropy“ a že v této novodobé Hitlerově Evropě má přední místo zaujmout právě nenáviděné Německo. Jediné, na čem tuto tezi opírají, je náhodná shoda dvouslovného spojení – Nová Evropa – používaného například v knize Emanuela Vajtauera Češi v Nové Evropě (vydané v nakladatelství Orbis v roce 1943). Pisálek Besenczi cituje Vajtauera: „Hodina jednotné Evropy udeřila. (…)Ale to znamená především skoncovat s politikou slepého, dravého, rdousivého, na smrt nenávidějícího nacionalismu… Byli jsme dosud jen Čechy. Zůstaňme Čechy, ale staňme se Evropany!“. Toho se chytl špekulátor Besenczi na zmiňovaných stránkách a staví mezi tento citát a myšlenku Evropské unie rovnítko, aby pak v zápětí mohl zcela vážně tvrdit, že Evropská unie je novodobé zrealizování Hitlerových plánů! Náčelník Mladé pravice Lukáš Petřík dokonce na jiném místě vyzývá: „Odmítněme všechny konstruktivistické utopické projekty od Hitlerovy Nové Evropy až po tu Evropu Nejnovější!“

Kuras: „Sudetská, osvětimská a palestinská lež – nástroje pro nové vyhlazování Židů a rozbití českého státu“

Pod stříšku „nacistické nové Evropy“ se samozřejmě šikovně vleze věčně oblíbené téma „sudeťáci“. Velmi diletantsky se pokouší sudetské Němce kriminalizovat přední škrabal EUportalu, čestný redaktor Benjamin Kuras, tím, že dává do souvislosti hned několik se sebou naprosto nesouvisejících pomluv a lží. V článku „Sudetská lež a český pud sebezáchovy“ perlí:

„´Sudetská lež´ se zařazuje mezi dva nejperverznější pokusy o přepsání moderních dějin. Jsou to ´lež osvětimská´ (nacistické vyhlazovací tábory jsou židovská propaganda hanobící německý národ) a ´lež palestinská´ (západní vetřelci zvaní sionisté provádějí genocidu na bezbranných potomcích starověkých Filištínů, kterým vždy patřilo území někdejší Palestiny). Perverzní na všech třech je především to, že z obětí dělají pachatele. ´Lež osvětimská´ je trestným činem v několika evropských zemích včetně Německa. ´Lži palestinské´ se však za aktivní podpory či mlčenlivého přitakávání většiny světa začíná pomalu dařit rozběh na další hromadnou likvidaci několika milionu Židů. Lži sudetoněmecké nejde v konečných důsledcích o nic míň než o zopakování pokusu o likvidaci českého státu.“

Necháme-li tedy české konzervativně-liberální patrioty otevřeně mluvit, sami nám otevřou svá nitra a poodkryjí motivy, které do sebe jednoznačně zapadají a prozradí tak jasné záměry své politiky! A není vůbec třeba jim vkládat do úst výroky, které nikdy nezplodili. To jsou jejich vlastní metody – prachsprostě a vylhaně tvrdit, že sudetští Němci o Československu rozhlašují, že „to byl totalitní stát , kde Němci byli diskriminováni jako Židé v Hitlerově Německu“ nebo si vykonstruovat dejme tomu pět vylhaných tvrzení, která ze sudetoněmecké strany nikdy nevzešla, aby je pak následovně v dalších třiceti větách „vyvraceli“. Je to metoda spoléhající na to, že si žádný Čech nikdy žádné sudetoněmecké noviny nebo knihy nepřečte a proto si nikdy neověří, co politicky organizovaní sudetoněmečtí krajané opravdu tvrdí! Stejně tak zmiňovaný Kuras může beztrestně rozhlašovat, že rakouská média píší ve stylu Geobbelsovy propagandy, protože málokterý Čech si to sám může ověřit. (Pozn. – správce tohoto blogu si to ale spolehlivě ověřit může, sleduje rakouské sdělovací prostředky téměř denně od roku 1990, kromě toho si příležitostně přečte i Sudetendeutsche Zeitung nebo Sudetenpost a emailem dostává zprávy rakouské sudetoněmecké tiskové kanceláře.) Proto si Kuras může dovolit otevřeně lhát a tvrdit: „Dokud si sudetskou lež recitovávali nostalgičtí dědové na krajanských sjezdech, nebylo potřeba se jí zabývat. Jakmile ji ale se stejnou vervou přebírají členové rakouské vlády (to je lež – k problematice se v parlamentu okrajově vyslovilo několik poslanců za FPÖ , pozn. NS), celostátní rakouský tisk (také lež – jedině bulvární Kronenzeitung věnovaly problematice krátký seriál, pozn. NS), budou se muset Češi probudit ke zjištění, že patnáct let po získání svobody je jejich národní svébytnost znovu v nebezpečí. Jestli neztratili úplně pud národní sebezáchovy, budou se muset co nejrychleji začít bránit.“ (B.Kuras v časopise Portál, číslo 4/2004, na jehož titulní straně je portrét názorově spřízněného Vladimíra Železného, jehož odchod z TV Nova je na jiném místě časopisu oplakáván.)

Štvaní proti „sudeťákům“ je líbivá a účinná cesta, jak na veřejnosti očistit nestoudný proamerikanismus a sionismus. V lidech, kteří sice mají sympatie k štvaní „rudých vlastenců“ (Klub českého pohraničí, odbojáři, KSČM apod.), ale kteří mají ke komunistické ideologii jinak odpor, tahle „vlastenecká alternativa“ vzbuzuje dojem, že jedině USA jako garant „židovsko-křesťanské“ kultury bude zároveň jedinou zárukou národní svébytnosti českého národa, který je bezprostředně ohrožen „sudeťáky“ a supernacionální „nacistickou EU“. Za jediného evropského spojence je těmito lidmi považováno Polsko. Neomalené jednání polských nacionalistů oproti Německu, pověstná nepřekonatelná servilita polské reprezentace vůči USA a historicky podmíněná polská averze k Rusku hraje na notu českým liberálním nacionalistům (ne náhodou na stránkách EUportalu publikuje i Petr Tryščuk, jehož Vlastenecký klub běžně používá symboliku mapky s grafickým propojením českého a polského státu.) Neškodí si těchto několik souvislostí uvědomit dříve, než zatleskáme Klausovi za jeho jinak líbivou agitaci proti EU.

Pramen: www.euportal.cz, www.klaus.cz Foto: euPortal