Nenávistné vytí od východní strany Šumavy

Lukáš Beer

Některým lidem Postoloprty prostě nedají spát. Průměrný člověk ony dlouhá léta zamlčované a nyní postupně poodkrývané kostlivce našich dějin akceptuje jako potvrzení smutného životního poznání, že lidské zlo a utrpení, a to jak z　pohledu obětí i z　pohledu osob zlo páchajících, si při rozdávání rolí mezi jednotlivci nevybírá podle ukazatelů národnosti, politické příslušnosti, konfese či bůhvíjaké jiné vlastnosti dotyčného individua. Průměrně inteligentní jedinec české národnosti také nepovažuje seznamování s　fakty okolo vraždění německých občanů ve jménu poválečné národněosvobozenecké revoluce v　obnoveném Československu za součást nějakého cíleného štvaní a programového nepřátelství vůči našim poválečným generacím či vůči Čechům jako takovým. Naopak, vlastně tím svým způsobem opět o něco duchovně dospívá a popravdě řečeno se mu vlastně jen potvrzuje ono potlačované nepříjemné tušení v　hlubinách jakéhosi kolektivního národního svědomí. Toto svědomí se podvědomě odjakživa brání kategorizování na „hodné“ a „zlé“ a zcela soudně dedukuje, že černo-bílé vidění ve výkladu dějin je pouze nástrojem demagogů a rozsévačů nenávisti.

.

Postoloprty zcela očekávaně probudily k　životu programově zaujaté „němcobijce“ a populisty. Zatímco jedni se jednoznačně pokouší prezentovat výsledky šetření jako „obvinění českého národa“, druzí se snaží fakta různým způsobem skutečnosti kolem plánovaného masakrování zpochybňovat. Navíc nejsme poprvé ani naposledy svědky toho, že „nacionalisticko“(národní zájmy nejsou kolikrát ani české)-šovinistické kruhy v　Česku šíří národnostní zášť a nenávist pod pokličkou kritiky zločinů národního socialismu či „nacismu“. To je rafinovaně podlý a neakceptovatelný jev, který je nutno odhalovat. Protinacistický bič je velmi často oblíbenou záminkou ke　skutečnému šíření národnostní nenávisti, legitimizovanou údajně antinacistickým postojem, který je ve skutečnosti postojem antiněmeckým a nacionalistickým.

.

Červnové výročí vyhlazení obce Lidice se k　něčemu podobnému logicky náramně hodilo a to, co naposledy padlo v　lidickém projevu frustrovaného Klause, který z　hlediska své politické kariéry už nemá prakticky co ztratit a „jehož“ Strana svobodných občanů to v　EU-volbách nedotáhla zrovna daleko, upřímně řečeno také nikterak nepřekvapilo. Jeho výkon byl rétorikou a obsahem takřka totožný s　projevem Dr. Beneše, který byl v　londýnském rozhlasu přednesen bezprostředně po vyhlazení Lidic v　červnu 1942. (Beneš však v　 okamžiku svého projevu frustrovaný rozhodně nebyl – zcela naopak, Lidice v　něm probudily druhý život a Čechy po Mnichovu opovrhovaný samozvaný prezident vycítil největší šanci svého života.) Jestli se v　Česku dnes skutečně dá na něčem získat voličské hlasy a sympatie, tak je to rozdílnými politickými kruhy záměrně vytvářená „protisudeťácká“ nálada, a proto logicky nechce nikdo zůstat pozadu a nikdo se drát proti proudu. Jistými šovinisty na české straně záměrně vyvolávaný „sudeťácký problém“ proto musí nadále žít a musí být uměle vyvoláván – a proto je pravým požehnáním nejen pro komunistické populisty, ale i pro více či méně proamericky orientovanou pravici, která si na programově vytýčeném protiněmectví (skrývaném pod líbivými hesly EU-skepticismu) staví plány pro upevnění strategických pozic USA ve střední Evropě.

.

Je dokonce velmi pravděpodobné, že Klaus v　tomto směru v　budoucnu ještě přitvrdí a tím naši zem na mezinárodním pódiu ještě více zesměšní a poníží. Smutné je, že v　případě Klause náš národ nezesměšňuje a znevažuje kdejaký politik ale přímo nejvyšší oficiální představitel státu.

.

Jedním takovým určitě méně známým, zato ale rozhodně „radikálnějším“ programovým štváčem je klausofil Václav Vlk starší, který dostává možnost publicisticky se vyřádit zejména na portálech jako např. Neviditelný pes či na silně USraelofilním webu Euportal.cz. Ale i takový Klub českého pohraničí poněkud tvrdším, místy hygienicky závadným slovníkem pana Vlka, kde se to jen hemží nadávkami a verbálními výměšky pod úrovní záchodového prkénka na adresu „sudeťáků“, články „patriota“ Vlka i přes ideologické příkopy mezi komunistickými a liberálně-proamerickými kruhy rozhodne nepohrdne.

.

Bylo zajímavé pozorovat reakci „pronárodních“ hlasů na letošní Sudetoněmecké dny. Jakoby by bylo cítit velké zklamání nad tím, že v　projevech představitelů sdružení ani jejich hostů nevyznělo nic hodného kritiky a pohoršení, nic, z　čeho by se dala vycucat toužebně očekávaná příslovečná sudeťácká nenávist k　Čechům. Mnozí, skutečně mnozí na něco podobného čekali, ale nakonec musel i pan Vlk s　povzdechem konstatovat, že „nebýt poněkud panoptikálního zjevu Bernda Posselta, vyzněl jeho projev a i další projevy vcelku klidně.“

.

My si ale naštěstí nemusíme pomáhat fyzickými kvalitami pana Václava Vlka staršího, jak to činí on sám ve vztahu ke svým názorovým protivníkům, abychom si na několika případech mohli ukázat manipulativnost a úroveň jeho špatně skrývané snahy, učinit českému čtenáři „sudeťáka“ co možná nejnepřátelštějším. (Jiní to za něj přece jen činí kapánek inteligentněji a rafinovaněji.) Demonstrativně si to lze předvést na několika případech, vybraných z　jeho aktuální publicistické činnosti:

.

„Sudetský Němci to fakt nemají lehké. Nikdo je nemá rád.... Sudeťáci drážděni Velkoněmci a Velkorakušáky, jak to bude bezva, až se zbaví těch „šajze“ Čechů hned po záboru Sudet tzv. říšskými Němci, jak se česky říká, „narazili na tvrdou vodu“. Kdo nebyl nacističtější než sami říšští Němci, měl smůlu. Po odsunu s nimi místní jednali jak s verbeží z Východu. Nikdy nezapomenu na vyprávění původně bohaté sudetské selky, které „ubytovatelka“ v poraženém Německu sebrala vyšívané krajkové kapesníky, jedinou slušnou věc, kterou selka z domova zachránila, se slovy, že je stejně někde ukradla, protože taková žebrácká sudetská pakáž se nemohla na něco takového nikdy zmoct.

.„Vyhnanci“, jak si sami říkají, se těžko začleňovali do Německa, v kterém byli vlastně cizinci. Pocit křivdy je pak stmelil pod vlajkou, kterou držely až příliš často ruce bývalých aktivních nacistů. Politici potřebovali jejich hlasy, to tak bylo všecko. Moc se k nim raději, až na Stoibera, nikdo nikdy nehlásil. A myslím, že by se tenhle protřelý politický šíbr k sudetským Němcům nehlásil, kdyby – bez ohledu na tlak v Karlových Varech narozené a Čechy zuřivě nenavidějící manželky - kdyby se nezdálo, že po rozpadu SSSR bude Československo lehkou kořistí. A když ne jednotné Československo, tak rozdělené zbytkové státy. Však je také na Slovensku veřejným tajemstvím, že k samostatnosti Slovenské republiky přispělo silně nejen oslabené Rusko, ale hlavně rakouský landsmanšaft, tradičně napojený na pronacistické slovenské politiky.

.

Vedení landsmanšaftu to nemá lehké. Sudetoněmecká kancelář v Praze je bezvýznamná, karlovarští raději než aby měli své bývalé spoluobčany po zkušenostech s nima zase doma, jsou ochotní udělat z Varů ruskou pevnost .A až na pár prodejných duší a pomatenců nikdo nechce uznat, že Češi jsou bestie a sudetští Němci nevinné oběti …….“(Václav Vlk st.:Tonoucí Sudeťák se Uhla chytá, 10.6.2009)

.

Neměl jsem tu čest se s　panem Vlkem osobně setkat, ale přes jeho zálibu v　jazyce německém, projevující se tím, že do svých textů vkládá rád a často německá foneticky a gramaticky špatně psaná slovíčka („šajze“ Češi, „verfluchten“ Češi, „volksgennose“ či „volksgenosse“ atd.), ale troufám si napsat, že nebyl nikdy schopen se bavit s　nějakou sudetskou selkou, ale spíše si potřeboval ulevit formulací „taková žebrácká sudetská pakáž“. Jsme u bodu jedna, který charakterizuje všeobecnou snahu izolovat vztah sudetských Němců a Čechů od vztahu Čechů a Němců a přehlížet je. Pan Vlk to činí akorát vulgárním způsobem. Sudetští Němci jsou pro něj pakáž, která je všem na obtíž a se kterou se nehodláme bavit. Když už, tak pouze s „normálními“ Němci, kterým je ale nějaké „vyhnání“ takřka ukradené, samozřejmě až na drzé Bavoráky a „Velkorakušáky“...

.

Pan Vlk při šíření nenávisti očividně musí pomáhat vkládáním do vět českému uchu urážejících výrazů, když už se nemůže chytnout věcné kritiky.Za druhé tedy – vkládání „nadávkových“ německých přídavných jmen před podstatné jméno „Češi“ jen názorně ilustruje zásadní charakteristiku rozsévačů nenávisti, kteří sice na jedné straně donekonečna omílají něco o „sudeťáckém štvaní“ (popř. nenávisti), aniž by uváděli konkrétní citáty těchto údajně nenávistných projevů. (Jak už tu bylo řečeno, jiní skuteční štváči to činí poněkud inteligentnějším způsobem než Václav Vlk st.). A tak si nenávistná slovíčka do textů domýšlejí sami, aby textům dali patřičný sudeťácký šmrnc, aby se to ta „čechiše švajneraj“ mohla skloňovat ve všech pádech. Tento jev je i v　méně nápadných a více kultivovaných podobách všeobecně rozšířený v　mnoha českých médiích, je to podlá a ubohá metoda, vzbuzující u českého čtenáře dotčení a odpor, metoda využívající jazykové bariéry. Kdyby průměrný Čech rozuměl plynule německy a vyslechl si někdy nějaký ten sudeťácký sraz „live“, brzy by pochopil, že realita se od 　obrázku, který o sudetoněmeckých aktivitách podávají nacionalisticky manipulovaní autoři, zásadně liší. A drtivá většina zná sudetské Němce pouze ze zdejších médií a mluvit je nikdy neslyšela. Objektivní názor si na věc může vytvořit pouze někdo, kdo se s　tímto prostředím setká přímo, ale kolik takových Čechů u nás je? Řečeno slovy pana Vlka se jedná stejně jen o zaprodance, pomatence, „prodejné duše“, „trotly“ nebo „intoše, poňoukané od nacistických nostalgiků“, „hovňousky“ a „obdivovatele německé velikosti“ či německého pořádku. O jednom takovém „zaprodanci“ se Vlk vyjadřuje následovně:

.

„Ač psanými slovy hlásá "spravedlnost a smíření", v praxi to není programem pana Doležala. Naopak! V jeho článcích se do nekonečna vyvolává mezi Čechy a Němci, zvláště těmi sudetskými, duch nenávisti, urážek, pomluv, záludností. Jen těch ran pod pás a jedovatostí, co rozdá ve svých článcích těm "verfluchten" Čechům. Výsledkem jejich činů není to, čeho by chtěli, jak veřejně deklarují, dosáhnout. Smíření a porozumění. Ani být nemůže. Už někdy někdo viděl, že by nadávky a pomluvy a pokřivená tvrzení vedly k něčemu kladnému? Ani náhodou! Takže i díky Doležalovi a jeho "volksgenossen" je výsledkem to, že ani Češi, ani Poláci se v podstatě, odhlédneme-li od "oficielních vztahů" nepřiblížili ke svým bývalým sousedům ani o krok. Naopak. Panuje stálá nedůvěra, podezírání a mnohdy i nenávist. Ze strany české i sudetoněmecké. Moc hezký výsledek práce. Ale není on to skutečný a pravý zájem těchto lidí?“(Václav Vlk st.: Vyvolávači nenávisti)

.

Pozornému čtenáři zajisté neujde, že nadávky a pomluvy, vkládání z　prstu vycucaných slov do úst jiným lidem, praktikuje pan Vlk sám. Za třetí tedy – předchozí odstavec opět názorně demonstruje snahu prezentovat kritiku chyb české nacionalistické politiky či zločiny a bezpráví spáchaných ze strany Čechů jako šíření nenávisti „proti Čechům“, zprávy o poválečných masakrech charakterizují tito lidé jako zcela nesmyslné a jimi vylhané „obvinění celého českého národa“ apod. Následujícími texty pan Vlk trochu poodkrývá jisté geopolitické souvislosti sudetoněmecko-české problematiky:

.

„V dalších a dalších generacích v České republice je neobjektivní a často otevřeně lživou a nenávistnou protičeskou a pro-sudetoněmeckou kampaní vytvářen a pěstován strach z Němců. Neomalené požadování změny výsledků druhé světové války, kterou ČSR a její česko-moravské obyvatelstvo přežilo jen s štěstím, nemůže než vyvolávat opět, z pocitu ohrožení, nenávist vůči všemu německému... . Problémem pro Českou republiku se stává i budoucí Německo. V Německu roste síla neonacistů, dostávají se do oficielní politiky, zasedají v zemských parlamentech.. Doležalova ostrá a oprávněná kritika agresivního Ruska nezní díky historickému povědomí národa Čechům upřímně. Ba naopak. V době, kdy technika "přiblížila" Rusko a Německo, dva státy které se snaží již po staletí ovládnout tento prostor, není možné jednu stranu trvale "odsuzovat". A druhou kreslit jen v jásavých barvách. Takový svět není a nikdy nebyl. Dnes je Německo demokratické. Jaké by bylo, kdyby se USA stáhly z Evropy? Toť vážná otázka. Počet voličů nacionalistů v Německu roste, počet útoků proti cizincům také, sociálně tržní ekonomika pravděpodobně narazila na své meze.“

.

Za čtvrté – charakteristickým rysem je opakování tvrzení o nenávistné protičeské kampani, aniž by byly uváděny konkrétní projevy této údajné kampaně. Ve skutečnosti tu probíhá kampaň úplně jiného druhu – neustále uměle živená kampaň protiněmecká, opírající se o reakci na fakticky nepodloženou a konstruovanou kampaň pro-sudetoněmeckou. Strach z　Němců je zde uměle vytvářen, protože se hodí do politického krámu různorodých taktiků. A poukazování na křivdy spáchané některými Čechy není žádnou protičeskou protinárodní kampaní, tu ale – za páté - ke svému životu potřebují lidé propagující proamerikanismus, čechoslovakismus a jakousi polsko-českou proamerickou, protiněmeckou a protiruskou (tedy protievropskou) spolupráci.

.

Zvláštní kapitolou jen pak způsob, kterým Vlk referuje o postoloprtském masakru. Jednoho z　vrahů obhajuje tvrzením, že „žádný z krasoduchů píšících o postoloprtském masakru ani nevzdychl, že jeden údajných hlavních strůjců se právě vrátil z nacistického koncentráku. Kdepak se asi naučil vraždit lidi?“. Toto tvrzení v　článku „Jak to bylo s masakrem v Postoloprtech aneb protičeská nenávist“ (euportal.cz, 8.6.2009) je nepravdivé, protože v　konkrétním článku portálu aktualne.cz byla zcela jasně řeč o tom, že pachatel nebyl žádným odbojářem, ale byl nějakou dobu vězněn pro delikty hospodářského resp. samoobohacujícího se charakteru, což pan Vlk starší zcela záměrně zamlčel. Vrcholem je pak už jen zcela spekulativně vykonstruované popírání lidských obětí hromadného masakru konstatováním: „Takže zcela určitě ověřené nesmyslné zavraždění pěti mladých německých kluků – ovšem tehdy údajně členů Hitlerjugend -, na druhé straně stovky mrtvých, u kterých se nepodařilo zjistit, zda šlo o Němce nebo naopak o vězně nacistů či pozůstatky tzv. “židovských míšenců„ z místního koncentračního tábora. Takže se tam pohybovali nejen nevinní spořádaní němečtí občané Postoloprt. Ale také fanatičtí nacisté, dozorci z místního koncentráku i nedalekého Terezína.“ Jinými slovy, z　vyšetřováním a výpovědí vrahů samotných (!!!) potvrzených masových poprav učinil Vlk „pouze“ 5 zabitých chlapců z　Hitlerjugend a z　ostatních obětí učinil více či méně dozorce koncentráku a zároveň jeho oběti včetně židovských míšenců!

.

Další odstavec z　jednoho Vlkova článku je také charakteristický: „Může nám být osobně líto mnoha českých Němců a jejich osudu po válce. Nepřiznají-li však sami sobě skutečně své chyby omyly a viny vůči jiným, není možno, abychom i my dali průchod svým pocitům. A zpytování svých vin. Pořádají-li se navíc v posledních letech za podivně objevivší se peníze například různé rádoby umělecké spektákly kolem vražd Němců v Postoloprtech v roce 1945 a zamlčují-li „aktivisté“ žádající jinak hlasitě objasnění „vin“ Čechoslováků na Němcích skutečnost, že na dohled od Postoloprt byl Terezín, kde se vraždilo německýma i sudetoněmeckýma rukama ve jménu „vyšší rasy“ od roku 1939 do 5. května 1945, není o čem mluvit. Není proč se omlouvat.“ Za šesté – je jednou z　největších lží tvrdit, že „sudeťáci“ nepřiznávají své „chyby a omyly vůči jiným“, bylo a je to činěno nesčetněkrát. Nadstranické vyhnanecké organizace, sdružující lidi rozličných politických názorů, zajisté nelze chápat homogenně, a proto v　nich určitě narazíme na jednotlivce, setrvávající v　zahořklých pozicích v　důsledku bezpráví na nich spáchaného (resp. spáchaného na jejich předcích). Tato skupina lidí, která by se překvapivě velmi rychle dala „obměkčit“ důstojným a férovým postojem reprezentantů českého státu, z　pochopitelných důvodů hovoří raději o chybách tehdejší české strany. Na stranu druhou by se mnoho českých občanů nestačilo divit, kdyby slyšeli hovořit druhý velmi početný protipól „sudeťáků“, kteří donekonečna a s　neuvěřitelnou pokorou prosí o odpuštění a podávají ruku ke smíření, pracují na každém možném zasedání na bůhvíkolikátém smířlivém prohlášení či manifestu. Zájmem našich domácích rozsévačů nenávisti je tyhle lidi ignorovat, obcházet a špinit vymyšlenými a jim do úst vloženými výroky. Povšimněme si jenom skutečnosti, že téměř žádná kritika na adresu „sudeťáků“ (včetně té poslední Klausovi letos v　Lidicích) se neopírá o KONKRÉTNÍ výroky (či údajné výpady), ale o blíže nespecifikované údajné štvaní z　sudetoněmeckých řad! Nakonec bychom totiž – jak se konkrétně ukazuje na dnešních příkladech – přišli na to, že skuteční štváči sedí na jiné straně Šumavy, než kde by je český našinec ve skutečnosti čekal.

Klaus v Lidicích

Bohumil Doležal
Období od počátku května do konce června bývá v Česku nesnesitelné. Každoročně se rozpoutá nacionalistická hysterie provázená chabou sebeobranou těch, kterým je takové vyvádění proti mysli. Připomíná mi to pěknou hororovou anglickou povídku o přímořském městečku, kde vždycky jednou za rok vystupují z moře nepohřbené mrtvoly utonulých, aby si s živými zatančily smrtí tanec.
.
Součástí rituálu bývá i výročí vyhlazení Lidic, tentokrát nikoli kulaté. O povaze vzpomínané události není pochyb: šlo o brutální masový zločin, důvody k němu si německá okupační správa vycucala z prstu. O projev německé hysterie, na níž stála Hitlerova politika a která nutně vedla ke strašnému krachu.
.
U příležitosti pietního aktu v Lidicích se tentokrát zviditelnil i prezident Klaus. Má problémy s ODS, jež se mu stala nevěrnou. Náhradní strany se zatím moc neujaly. Proto je třeba se profilovat před Národem, třeba pomocí mrtvých, kteří mají tu výhodu, že se nemohou bránit. Je na tom něco lehce nekrofilního. Základní myšlenka Klausova projevu zní: událost, již vzpomínáme, se stala „katalyzátorem česko-německých vztahů“. „Lidická tragédie v myšlenkách a srdcích tehdejších generací našeho národa ukončila ochotu uvažovat po skončení války o pokračování staletého soužití se sudetskými Němci.“
.
A zde je třeba se zastavit. Za prvé: jedna věc jsou česko-německé vztahy, a druhá vztahy mezi Čechy a jejich někdejšími německými spoluobčany. Česko-německé vztahy jsou dnes skoro ideální, opírají se o společnou politickou deklaraci, kterou si každá ze stran vykládá po svém a žádná to té druhé nevyčítá. Problém je se sudetskými Němci.
.
Nechme stranou, že vyhlazení Lidic nebyla věc sudetských Němců, ale německé okupační správy. Tyto množiny se nepřekrývají. Ale Klausův výklad „rozchodu“ je pozoruhodný bez ohledu na to, sám o sobě. Pokusme se ho aplikovat na nějakou podobnou záležitost všedního života, např. na rozvod. V zásadě jsou možná dvě řešení: buď se partneři, za spoluúčasti soudu či bez ní, shodnou na rozumné a pro obě strany přijatelné dělbě společných věcí. Nebo jeden z partnerů, třeba za spoluúčasti dalších silných chlapíků, druhého vyžene na ulici do plískanice, jen tak bez kabátu a v bačkorách. Aby člověk dokázal zvolit první, tedy civilizované řešení, nebo dokonce na rozchodu netrvat, musí být schopen si připustit, že ten druhý je schopen se za své hříchy stydět, uznat je a polepšit se. A musí být schopen se ptát, zda k tomu náhodou on sám svým sobeckým a nespravedlivým chováním v době, kdy se ještě dalo něco dělat (v našem případě jde o léta 1918-33), nepřispěl. S lítostí konstatuji, že ani jedno se nestalo.
.
„Řešení“, které čeští politici za podpory ze všech stran v roce 1945 zvolili, se bohužel inspirovalo ponejvíce na činech protivníka. Proběhla masová etnická čistka, jaká v dějinách českých zemí nemá obdoby. Počet obětí na životech je nespočitatelný, české a sudetoněmecké odhady se liší skoro o dva řády.
.
Letošní oslavy proběhly ve znamení intenzivního boje proti extremismu. V Lidicích se ho zúčastnili tentokrát i sami extremisté – s prapory bývalého SSSR, zakázaného Svazu komunistické mládeže i s portréty jihoamerického bandity Che Guevary. Nikdo ze zúčastněných papalášů si toho nevšiml. Klaus pak jaksi stranou řekl novinářům, že aktivity neonacistů (ne tedy všech extremistů) je třeba odsoudit, že by on sám byl v té věci daleko přísnější než někteří naši starostové, primátoři nebo ministři. Mají prý strach, nechtějí si dělat nepřátele. Přitom jde, dodávám, o zatím nepříliš početné skupinky, jejichž lídři tyjí z chyb a z bezradnosti oficiální české politiky. Je podivné, že jim má čelit hysterie, na níž se shodnou čeští politici odprava doleva, a jejímž výsledkem může být, podle toho, jak si zrovna „extremismus“ definujeme (někteří politici už projevili snahu sem počítat i házení vajíček po Paroubkovi), nikoli potlačení extremismu, nýbrž potlačení svobody projevu, shromažďování a sdružování všeobecně – těžko se zbavit pocitu, že zejména svoboda projevu je nepříjemná jak Klausovi, tak Paroubkovi.
.
(zkráceno) (www.bohumildolezal.cz)
Převzato z www.cs-magazin.com
Foto: ilustrační, archiv LB
.
Druhou světovou válku rozpoutalo Polsko
Prezident Dmitrij Medveděv vyhlásil boj "falšování dějin", které poškozuje zájmy Ruska. Zapojilo se do něj i ministerstvo obrany, které na své webové stránky umístilo stať, z níž vyplývá, že válku nerozpoutal Adolf Hitler, ale Polsko.
.
Historik ve stati tvrdí, že Polsko odstartovalo světový konflikt tím, že odmítlo podle německých požadavků začlenit město Gdaňsk do Německa a vybudovat exteritoriální dálnici a železnici jako koridor spojující Východní Prusko s Německem. Tyto Hitlerovy požadavky článek označuje za "naprosto umírněné". "Všichni, kteří nepředpojatě studovali dějiny druhé světové války, vědí, že začala kvůli odmítnutí Polska uspokojit německé požadavky," tvrdí v stati plukovník Sergej Kovaljov z ústavu vojenských dějin ministerstva.
.
Podle učebnic dějepisu válku rozpoutal Hitler přepadením Polska 1. září 1939. O sedmnáct dní později se k německým vojskům připojily sovětské jednotky, které v souladu s tajným paktem mezi Moskvou a Berlínem obsadily východní část Polska.
.
V Kovaljovově článku nazvaném "Výmysly a falzifikace v hodnocení role SSSR v předvečer a na počátku druhé světové války" se však lze dočíst, že poté, co Varšava, propadlá velmocenským ambicím a nepodloženým iluzím, odmítla opodstatněné německé nároky, Stalinovi nezbývalo nic jiného, než uzavřít s Hitlerem pakt o neútočení a posunout sovětské hranice na západ, aby tak zlepšil možnosti obrany země.
.
Pokusy obvinit Polsko z rozpoutání války jsou podle dnešního vydání listu Vremja novostěj dalším projevem cynického ruského vztahu k historii. Současně deník upozornil, že v samém Německu za podobné snahy zlehčovat německou vinu za rozpoutání války a ospravedlňovat Hitlerův režim hrozí přísné tresty. V Rusku však není jasné, zda nedávno prezidentem zřízená historická komise bude věnovat skandálnímu článku pozornost.
.
Moskva si podle komentátora na dějiny vzpomene, když potřebuje kritizovat sousední země, a tak článek o polské vině za válku ladí s hysterií okolo přemístění pomníku sovětským padlým na vojenský hřbitov v Tallinnu, zatímco mlčky se přechází rušení památníků v samém Rusku kvůli zisku stavbařů. Případným polským výhradám možná bude muset čelit ruský premiér Vladimir Putin, jehož Varšava pozvala, aby se letos v září v Gdaňsku zúčastnil vzpomínkových akcí k výročí vypuknutí války. Polsku se také nelíbí, že ruské úřady a soudy dosud odmítají rehabilitovat tisíce polských důstojníků, kteří upadli po vypuknutí války do sovětského zajetí a které Stalin nechal popravit.
.
(čtk) (MFDNES)
Převzato z www.cs-magazin.com

Poznámka k ilustračnímu fotu: jedná se o titulní stránku nejznámějšího polského zpravodajského magazínu "Wprost" ze září 2003. Titulek na obálce praví: "Němci dluží Polákům bilión dolarů za 2. světovou válku".
.
Největší poválečný masakr Němců vyřešen
Eliška Bártová

U zdi kasáren v Postoloprtech stojí pětice zbitých chlapců ve věku od 12 do 15 let. Po salvě ze samopalů se čtyři kácí mrtví k zemi, jeden přežívá a prosí o milost. Umírá ranou do týla.
.
Začínal červen 1945 a v Postoloprtech československá armáda soustředila tisíce Němců. 763 z nich bez soudu prokazatelně zastřelila. Šlo o největší poválečný masakr v tehdejším Československu. Nyní, po 64 letech, po mnohaletém policejním vyšetřování, jsou známi viníci.
.
Reportéři Aktuálně.cz měli možnost nahlédnout do několikatisícového policejního spisu, který je loni ze zločinů usvědčil. Rozkaz k vraždě pětice chlapců dal podle zjištění žateckých kriminalistů štábní kapitán Vojtěch Černý. Pachatelem dalších tří vražd byl vyučený švec a obecní policista z Postoloprt Bohuslav Marek. Podle vyšetřovatele byli s největší pravděpodobností zodpovědní i za ostatní vraždy. Před soudem ale ani jeden z nich nestanul. Oba zemřeli dříve, než jim mohlo být sděleno obvinění.
.
Ne vražda, ale genocida
.
Žatecká kriminálka pátrala po pachatelích masakru třikrát. Teprve při posledním vyšetřování se podařilo viníky označit. Kriminalista Pavel Karas se začal případem zabývat v roce 2006 s úkolem najít vraha pěti zastřelených chlapců. Tehdy ale ani nevěřil, že k této události vůbec došlo. "Nepřipouštěl jsem si, že by se Češi mohli chovat tak, jak to bylo popsáno v trestním oznámení. Bral jsem to jen jako povídání o něčem, co se možná stalo," říká kriminalista Karas. "Jenže během vyšetřování mi nezbývalo, než si připustit, že se to skutečně stalo... A navíc, že to spáchali Češi."
.
Pro vyšetřovatele Karase bylo těžké označit za vrahy německých chlapců, kteří pocházeli z jeho rodného Žatce, své krajany. Navíc ze sousedního městečka. "Bylo mi hodně nepříjemné tento případ řešit. Nejsem s tím ztotožněný," říká s chmurným výrazem v malé podkrovní kanceláři. "Byl jsem nějak vychován, žil jsem v nějaké atmosféře a najednou jsem zjistil, že to bylo jinak." Podle Karase je navíc "velmi pravděpodobné", že Marek s Černým nesli zodpovědnost i za smrt ostatních lidí při postoloprtském masakru. "Tehdejší trestní řád neznal trestný čin genocida," říká vyšetřovatel. "Kdyby ale existoval, neobvinil bych je z vraždy, ale z genocidy."
.
Hrobníkovo svědectví
.
Klíčové pro nalezení viníků byly výslechy svědků, kteří masakr přežili a byli odsunuti do Německa. Policie během dvouletého vyšetřování vyslechla celkem 37 lidí. Drtivá většina z nich byla dokonce přítomna popravě chlapců. Až na malé detaily se všichni svědci shodli v popisu událostí, stejně tak na fotografiích shodně identifikovali Marka.
.
Z výpovědí vyplývá, že chlapci se pokusili z internačního tábora utéci, či si natrhat ovoce ze stromů v zahradě. Jenže hlídka je chytila a na příkaz Marka brutálně zmlátila. Poté je na příkaz Černého demonstrativně před zraky ostatních popravila. "Chlapci byli postaveni vedle sebe, 2-3 metry od stěny. Ve vzdálenosti 5-7 metrů se postavila řada, ve které bylo asi pět až šest mužů se zbraněmi," popisuje události jeden ze svědků. "Zastřelili jednou salvou tyto děti, přičemž čtyři se okamžitě sesunuly k zemi. Pátý poloblonďák klesl s nářkem na kolena a byl zabit další salvou." Podle některých svědků přeživší chlapec byl následně zastřelen ranou do týla.
.
Stěžejní pak byla výpověď muže, kterého Marek ustanovil hrobníkem, a jenž byl zároveň svědkem i další vraždy vykonané Markem. Jistý W. Z. tak svým svědectvím stvrdil výpovědi všech ostatních, kteří vraždu viděli. "Protože jsem byl Markem přidělen jako hrobník, musel jsem těchto pět dětí pohřbít do jámy se střepy," vylíčil události svědek W.Z., jemuž bylo v té době 15 let. Pan Z. musel také pohřbít německého kapitána. "Šel k Markovi a žádal jej o ránu z milosti s tím, že se nemůže dívat na ty ukrutnosti a Marek ho usmrtil jedním výstřelem z pistole do týla."
.
Podle policie Marek prokazatelně zastřelil - kromě tohoto německého kapitána - ještě další dva muže.
.
Vyčistit rajón
.
Vzhledem k tomu, že v roce 1947 parlamentní vyšetřovací komise vyslechla hlavní aktéry masakru, zachovala se i unikátní svědectví Marka i Černého. Poté, na konci války, byl coby znalec místního poměrů povolán, aby v Postoloprtech zřídil obecní policii a pomohl armádě, která měla za úkol "vyčistit rajón od Němců." Nakonec se stal vedoucím kasáren, kde byly internovány tisíce Němců z Postoloprt a Žatce. Marek ve své výpovědi popisuje, co se tehdy v kasárnách dělo a jak byly prováděny hromadné popravy.
.
Uvedl například, že vydával internovaným Němcům lopaty, aby si sami vykopali hroby. Podle jeho slov jich bylo popraveno na tisíc. Přiznal také popravu pěti chlapců. "Prchli, avšak stráž je chytila. Přišel kapitán Černý, kterému jsem řekl, že by zasloužili každý 25, ale on řekl: Ne, zastřelit!," popisuje ve výpovědi Marek. "A také na místě se jeho rozkaz provedl. Tak byli v kasárnách pochováni. Přitom ostatní Němci byli shromážděni na nádvoří, aby se na to dívali."
.
Ačkoliv Marek provádění exekucí detailně vylíčil, svoji vinu na popravě tisíců Němců nikdy nepřiznal. Vrchní strážmistr Peterka Marka popsal jako muže, který je "nedůvěryhodný a nebezpečný. U českého obyvatelstva nepožíval dobrou pověst. Je ale houževnatý."
.
Ten rozkaz jsem dal já
.
Vojtěch Černý, jenž po roce 1939 působil v legiích v Polsku, se však k rozkazu střelby na pět chlapců přiznal. "K tomu zastřelení jsem dal rozkaz já," uvedl Černý při konfrontaci s Markovou výpovědí. Z výslechu je však patrné, že svého činu nelitoval. "Němci udělali tolik zla, že jim to nikdy nemůžeme odplatit, i kdybych prováděl exekuce každý den," řekl před vyšetřovací komisí v roce 1947. "Jestliže německý národ dovedl odpravit 25 milionů lidí, je těžké jednati jinak, chceme-li s nimi držet krok." Vojtěch Černý zemřel v roce 1991 v 74 letech, Bohuslav Marek zemřel v roce 1969 ve věku 71 let.

(Aktuálně.cz)
Převzato z www.cs-magazin.com

Petříkova programově zakódovaná zaujatost

Lukáš Beer

Českými sdělovacími prostředky před nějakým časem prolétla zpráva z šetření postoloprtského masakru, tedy toho nejznámějšího případu masového vraždění páchaného na německých občanech během tzv. národní revoluce roku 1945 v našich zemích. Portál aktualne.centrum.cz se tématice věnoval velmi zevrubně, jmenoval viníky a zveřejnil otřesné záznamy z výpovědí vrahů a jejich pomahačů. Valná část české veřejnosti přijímá tyto informace s upřímnou snahou pochopit tuto otřesnou stránku naší doposud záměrně tabuizované historie. Upřímně lidská reakce mnoha Čechů, kteří nepodléhají nevyzrálému, ideologicky a politicky instrumentalizovanému a černobíle zidealizovanému pohledu na naši minulost, vzbuzuje optimistickou naději v rodící se pokrok morálního a duchovního charakteru, který je nezbytným předpokladem k postupnému vytváření nezakomplexovaného českého zemsky-národního uvědomění. Nejednoho ze svých „ztracených synů“ této země, pohrdajících doposud její politickou reprezentací, tak mohlo zpravodajství ohledně vyšetřování v Postoloprtech částečně naplňovat jistým zadostiučiněním a neočekávanými náznaky hrdosti nad skutečností, že se k problematice Češi dokážou nakonec přece jen inteligentně a normálně postavit. Člověk se mohl aspoň trochu zas na chvíli začít cítit Čechem… http://aktualne.centrum.cz/domaci/kauzy/clanek.phtml?id=638627

O to více je cítit vnitřní panika a znejistění na straně tradičních travičů českého soudného inteligentního ducha, ventilovaná bezprostředně po mediální odezvě na postoloprtská šetření. Jak by také ne, postoloprtský masakr, který si podle historiků vyžádal nejméně tisícovku obětí a svou chladnokrevnou brutalitou si to jen tak s něčím nezadá, zcela nechtěně nahlodává po celé generace zacementovávanou „rovnici“ „Mnichov + Lidice = odsun sudeťáků“. A jak naschvál přichází to všechno zrovna ve dnech, kdy si připomínáme londýnským exilem cíleně vyprovokovanou a chladnokrevně kalkulovanou lidickou tragédii, onen zásadní pilíř, na kterém se morálně ospravedlňuje poválečná loupež, vraždění a léta plánovaná etnická čistka a slavizace našich zemí stejně jako uspořádání československého území v předmnichovské podobě. Jenom takhle se dá pochopit znervóznění, hysterie a vztek zaznívající z obvyklých nacionalistických koutů.

Jedním takovým typickým příkladem je přítel a obdivovatel současného českého státního prezidenta Lukáš Petřík, který si ostatně nepřátelský postoj oproti „sudeťákům“ vepsal do svého politického programu (ve svém „Desateru Mladé pravice“). Přirozeně tedy nelze z jeho strany očekávat nezaujatou snahu o objektivní zhodnocení. Definice „českých národních zájmů“ jinak v Petříkově podání vyznívá konkrétně takto: „Mladá pravice (dále jen MP) se hlásí k odkazu euroatlantické civilizace, která vyrostla na kořenech antických (Řecko, Řím) a judaisticko-křesťanských… Hlásí se k silné vazbě na Spojené státy coby nepochybnou součást této západní civilizace a je proti jakémukoli omezování transatlantické spolupráce. Jsme proizraelští a podporujeme stát Izrael coby výspu západního světa na jinak nedemokratickém Blízkém východě… MP podporuje obranu národních zájmů ČR vůči velmocenským tendencím některých evropských zemí. Jako protiváhu těmto tendencím vidíme úzkou spolupráci s Polskem, Slovenskem a Velkou Británií jako tradičními spojenci USA… MP se hlásí k odkazu našich předků, váží si všeho, čeho významné postavy našich dějin dosáhly a nesníží se k jejich laciné kritice. Vážíme si zakladatelů české státnosti, stejně jako těch, kteří usilovali o národní obrození 19. století nebo těch, kteří z našeho státu učinili spolehlivě fungující liberální demokracii v době, kdy se mnohé jiné národy Evropy vydaly cestou diktatur. Odmítáme přepisování dějin, stejně tak jako požadavky sudetských Němců…“

.
Obdiv ke státu Izrael a obhajování tradičních „židovsko-křesťanských“ (slovní pořadí © Lukáš Petřík) hodnot našeho kontinentu v boji proti islamizaci Evropy nebo spíše proti islámu samotnému („Odmítáme islamizaci evropských národů a vyslovujeme přesvědčení, že nebezpečí netkví jen v islamismu, terorismu a v aktivitách radikálních extrémistů, ale v islámu samotném, který považujeme za neslučitelný s našimi euroatlantickými hodnotami.“) a jeho zbožné zhlížení k USA, Velké Británii a Polsku Petříkovi zřejmě brání ve vnímání reality a poznání skutečnosti, že bohaté kulturní a hospodářské dědictví našich zemí neodmyslitelně souvisí s plodným a našemu národu prospěšným působením německy hovořícího historického kmene našich zemí. Jedině tyto dějinně podložené svazky našich společných středoevropských kultur udělaly z našich zemí to, čím do půlky minulého století byly. Nebylo to naše staleté soužití a sousedství s mírumilovným Izraelem, USA či Velkou Británií ani naše vždy ideální sousedské vztahy s Polskem, ani onen v roce 1918 uměle vytvořený života neschopný svazek se Slovenskem. V první řadě nám tedy musí jít o co možná nejlepší a férové uspořádání našich vztahů s vlastním vyhnaným a oloupeným třetinovým obyvatelstvem našich zemí. Petřík si ale nic podobného upřímně nepřeje, jak už napovídá jeho překvapivě otevřené „desatero“.

Ve svém novém výpotku nazvaném Doležal obžalobou Čechů relativizuje nacistické zločiny (euportal.cz 5.6.2009) se dopouští řady lží. Předně tvrdí, že obžaloba vrahů a iniciátorů hromadné postoloprtské fyzické čistky je „obžalobou Čechů“. Ve skutečnosti ale nejde o obžalobu českého národa, ale jde o obžalobu víc než jedno půlstoletí ututlávaného zla spáchaného několika Čechy. A musí být s prominutím přinejmenším dovoleno se o tomto zle zmínit, i když je to pravda nepříjemná! To, že Petřík běžně praktikující princip kolektivní viny vztahuje tuto obžalobu na celý český národ, je jenom výsledek jeho vlastního hloupého pokřiveného černobílého pohledu. Nyní, kdy pravda vychází postupně na povrch, si Petřík a jeho přátelé už nemohou povystačit s tvrzením, že jde o čistě sudetoněmeckou propagandu. Lze pochopit, že to zmíněné kruhy mírně řečeno znepokojuje.

Další několikanásobnou lží je tvrzení, že „pro proněmecké revizionisty typu Doležala válka začíná až v dubnu 1945. Prostě nevidí, že Němci rozpoutali svým šovinismem dvě světové války a způsobili smrt milionům nevinných lidí“. V dubnu 1945 2. světová válka určitě nezačala, ta má své počátky přinejmenším už v letech 1918-1919. To, že je Petřík z přesvědčení slepý na jedno oko a nechce vidět mocenské a hospodářské choutky západních spojenců a ambice českých šovinistů na „odněmčení“ pohraničí a budování národního státu po roce 1918, je věc druhá. O příčinách a následcích můžeme přinejmenším diskutovat, pan Petřík nechť si klidně setrvává v dětinsky naivní vizi světa, kde zápasí pouze dobro se zlem a čistí viníci s čistými oběťmi, neznamená to ale, že budeme tabuizovat vraždění v Postoloprtech (a nejen tam) jenom proto, že počet hromadně zmasakrovaných Němců tam několikanásobně přesahoval počet obětí lidické národní tryzny. Řekněme si to zcela na rovinu, kdyby bylo po Petříkově vůli, nesmělo by padnout nejen ani slovo o zločinech spáchaných bezprostředně po ukončení války v našich zemích, ale ani všeobecně o spojeneckých válečných zločinech, o americkém vraždění v Nagasaki a Hirošimě a izraelských výpadech na Blízkém východě.

Přejděme k dalšímu Petříkovému tvrzení: „Je faktem, že sudetští Němci minimálně od třetí čtvrtiny 19. století i ve stoletím dvacátém se dělali vše pro to, aby Češi nemohli žít jako samostatný národ nebo aby rozložili český stát.“ Všiml jsem si na euportal.cz, že pan Petřík některé své články vytváří a otiskuje i v polštině. Předpokládám, že jeho znalosti angličtiny budou stejně dobré, a proto by nebylo bez zajímavosti, jakým způsobem by do angličtiny přeložil závěrečnou část posledně citované věty – „aby rozložili český stát“, abych lépe pochopil, jestli „českým státem“ rozumí území Bohemie (běžně označované jako „Čechy“, kde byl podíl německy hovořícího obyvatelstva poloviční) ,a nebo jestli „českým státem“ územně označuje oblasti Bohemie a Moravy obývané pouze českým národem..? Pravdou je, že když v březnu 1919 demonstrovali „sudetští Němci“ v četných městech Bohemie a Moravy za své právo na národní sebeurčení a československé vojsko při té příležitosti postřílelo 54 civilistů včetně dětí, žen a starců, zcela jednoznačně se řečníci na demonstracích vyslovovali nejen pro národní sebeurčení německého obyvatelstva ale i pro sebeurčení českého národa!

Petřík také ve svém článku označuje Němce všeobecně za „zakódované vrahy“: „My jsme oběť, která měla být vyhubena a která zahnaná do kouta udělala excesy, ale nebyli jsme vrahy programově a zakódovaně jako Němci a sudetští Němci, kteří nacistickou zrůdnou ideologii drtivou většinou podporovali.“ Nehledě k nesmyslnosti a skandálnosti takovéto výpovědi bych se při té příležitosti pana Petříka rád zeptal, zda se například domnívá, že Češi jsou zakódovaně zloději, tuneláři a obraceči kabátů, jak by se z naší historie a současnosti dalo kolikrát usoudit? A zda jsou zakódovaně komunisty, čemuž by napovídala současná popularita KSČM v našich zemích a také poválečná sympatie českých voličů ke KSČ? A zda jsou Slováci zakódovaně rozvraceči společného československého státu, jak se spolehlivě prokázalo? A takhle bychom mohli nějakou chvíli pokračovat. Porovnávat počty obětí se nesluší a je to scestné a nanejvýš hloupé, ale pokud jsou dle Petříka (sudetští) Němci zakódovanými vrahy a Češi ubohými oběťmi, tak nám tu bohužel „nesedí účet“. Skutečný počet ryze českých obětí 2.světové války na životech je při vší shovívavosti v tom nejlepším případě (!) srovnatelně stejně vysoký jako počet zabitých Sudetoněmců, s největší pravděpodobností dokonce výrazně menší. Tvrzení o vyhubení Čechů ve fyzickém smyslu je prachsprostá lež, můžeme diskutovat pouze o plánované germanizaci. Pokud to připustíme, tak si trochu netradičně uvědomme, že germanizace by ve svém důsledku znamenala naprosté rasové zrovnoprávnění zgermanizovaných Čechů a jejich postavení na úroveň Němců v národně socialistickém Německu, tedy svým způsobem rovnoprávné „přijmutí mezi sebe“. Kdo se nakonec skutečné etnické čistky dopustil, je všeobecně známo. Sudetští Němci nebyli „zčechizováni“, ale tři milióny jich bylo jednoduše vyhnáno ze svých domovů a okradeno o majetek a desetitisíce z nich zabity. A dokonce i pan Petřík nepopře, že v roce 1918 založené Československo se chápalo jako národní stát „Čechoslováků“ a německý kmen v našich zemích byl již od počátku chápán jako „nezvaný host“. Etnická čistka a genocida se tedy podařila provést nakonec komu prosím, geneticky zakódovaným sudetoněmeckým vrahům?!? Nehledě na to, že excesy na Němcích po válce nepáchala nějaká „oběť zahnaná do kouta“, jak píše Petřík, ale naopak představiteli československého státu hromadně nenávistně mobilizovaná luza, vědomá si svého vítězství, nabyté bojovou zásluhou Rudé armády (tedy určitě ne vystrašená a zahnaná do kouta!) a vědomá si jedinečné historické možnosti dovést „národněosvobozeneckou revoluci“ se vší efektivností ke kýženému výsledku. A tímto kýženým cílem nebylo nic jiného, než definitivní vylikvidování Němců (© Edvard Beneš) a proklamovaná, už z dob první republiky vysněná totální čechizace země.

Mimochodem, protože Petřík ve svém článku neohrabaně nařkl Bohumila Doležala z toho, že se nechá financovat sudetoněmeckými kruhy, což je všeobecně z prstu vycucaná, neodmyslitelná a oblíbená metoda, jakou se v českém čtenáři mají vzbudit antipatie k nepohodlným autorům a jejich názorům, mohl bych se ponížit na Petříkovu úroveň a o jeho osobě si stejně tak v jeho stylu dovolit infantilně prohlásit, že se o něm proslýchá, že se nechá financovat kruhy izraelskými nebo židovskými. Možná, že by to při svém otevřeném proamerikanismu a proizraelismu ani nakonec nepopíral…

Plánovaná směrnice o azylu – nová slátanina evropských multikulti-fanatiků

Andreas Mölzer
Z doslechu víme, že Evropská unie plánuje přivést do Evropy do poloviny tohoto století 50 miliónů přistěhovalců z Třetího světa, zejména z Afriky. Jako odůvodnění tohoto útoku na autochtonní národy Evropy se uvádí demografický vývoj stejně jako poptávka hospodářství po odborných pracovních silách. Protože se ale stále více lidí napříč Evropou k dalšímu masovému přistěhovalectví kvůli různorodým negativním průvodním jevům – paralelním společnostem, islamizaci nebo kriminalitě – staví odmítavě, hledá komise EU důrazně východiska. A zdá se, že v azylové politice nalezla bruselská centrála vhodná zadní dvířka.
.
Nyní jsou to dva roky, co komise EU pracuje na nové „Směrnici ke stanovení minimálních norem pro příjem uchazečů o azyl v členských zemích“, která má nahradit platnou směrnici z 27. ledna 2003. Právo na azyl je oblastí, která byla „zespolečenštěna“ teprve po vstoupení smlouvy z Amsterdamu v platnost. 15. a 16. října 1999 rozhodli státní a vládní šéfové členských států EU na svém setkání ve finském městě Tampere o vybudování „Společného evropského azylového systému“, který má dlouhodobě vést ke společnému nakládání s azylem a jednotnému statutu azylantů v Unii (závěry z Tampere). O pět let později přijala Rada Evropy takzvaný Haagský program, který si vytýčil za cíl mimo jiné i zavedení „jednotného a efektivního zacházení s azylem“ stejně jako „maximalizaci pozitivních projevů přistěhovalectví“.
.
Nyní aktuální návrh směrnice komise nese jasně rukopis zastánců multikulturní společnosti. O to, aby si lidumilské pochyby a přání našly cestu to textu, se postaralo vyslechnutí zástupců nevládních organizací (NVO) a vysokého komisařství OSN pro uprchlíky (UNHCR). A tak ani neudivuje, že komise EU chce zaručit prostřednictvím plánované směrnice „lepší normy pro zacházení s uchazeči o azyl ve vztahu k výhodám, které jsou zaručeny v rámci přijímání, které umožňují uchazečům o azyl lidsky důstojný život v souladu s mezinárodním právem“. Mimochodem byl v návrhu směrnice pojem „azyl“, který je ve všeobecné mluvě stále více negativně spojován s bezbřehou kriminalitou osob údajně potřebujících ochranu, nahrazen podle možnosti „nenápadnými“ pojmy. Tak mutovala „žádost o azyl“ náhle v „žádost o mezinárodní ochranu“ a „uchazeči o azyl“ v jednoduché „podavatele žádosti“.
.
Nehledě na tyto jazykové uhlazeniny by nová směrnice pro azyl v EU přinesla azylantům celou řadu zvýhodnění. Podle článku 15 v návrhu „se členské státy musejí postarat o to, aby žadatel obdržel přístup k pracovnímu trhu nejpozději šest měsíců po podání žádosti o mezinárodní ochranu.“ To je podle názoru bruselských komisařů nutné, aby se podporovala „samostatnost uchazečů o azyl“ aby se „omezovaly značné diskrepance mezi členskými státy“. Při této péči o azylanty, ze kterých jsou většina hospodářští uprchlíci a ne politicky pronásledovaní, nehrají oprávněné zájmy evropských pracujících, vystavených díky hospodářské krizi stále častěji hrozbě práce na zkrácený úvazek nebo nezaměstnanosti, žádnou roli. V nejlepším případě se bral pouze ohled na poptávku ekonomiky po obrovském rezervoáru levné pracovní síly. Protože: který azylant bude pouze po půlročním pobytu dostatečně ovládat jazyk hostinné země tak, aby mohl obsadit vysoce kvalifikované místo na trhu práce?
.
Prostřednictvím směrnice o azylu se má také přihlížet k materiálnímu blahobytu azylantů, a to na náklady daňového poplatníka. Protože z článku 17 odst. 5 vyplývá povinnost pro členské státy platit azylantům v rámci sociální pomoci stejný obnos jako vlastním státním příslušníkům. To stejné platí i pro přístup ke zdravotní péči. Rozumí se samo sebou, že se členské země krom toho musí postarat o to, aby toto zaručené materiální plnění odpovídalo „přiměřené životní úrovni“ azylantů. Pokud vstoupí toto opatření v platnost, pak by tím vzrostla atraktivita Evropy pro osoby ze všech koutů světa do nesnesitelných mezí – a zhroucení evropských sociálních systémů by bylo pouze otázkou času. Dodatečně k přímým vzniklým nákladům na zdravotní zaopatření, ubytování, právní řízení, péči apod. bude daňový poplatník nucen uhradit i takzvaná „integrační opatření“. O jejich účinnosti můžeme vzhledem k očividnému ztroskotání integrace pochybovat…
.
Protože multikulti-fanatikům v Evropské unii velmi záleží na tom, aby se pod krycím obalem azylu nechalo přivandrovat do Evropy co možná nejvíce lidí z Třetího světa, má být tomu odpovídajíc rozšířen pojem rodina. V současné době zahrnuje pojem „rodinný příslušník“ manžele, nemanželské partnery, pokud spolu mají dlouhodobý vztah, stejně jako svobodné nezletilé děti. Ale to se má nyní změnit, přičemž nezletilé děti mají posloužit jako stěžejní bod. Pokud všechno půjde podle přání přátel cizinců, tak se pojem „rodinného příslušníka“ rozšíří také o rodiče nebo opatrovníky stejně jako se rozšíří o nezletilé sourozence nezletilého azylanta, pokud společný život bude sloužit jejich „blahu“.
.
Podle statistiky ministerstva vnitra požádalo v tomto roce mezi lednem a dubnem 331 nezletilých osob bez doprovodu v Rakousku o azyl. Pokud by mělo dojít k rozšíření pojmu rodinného příslušníka, muselo by se pravděpodobně počítat s prudkým nárůstem žádostí o azyl ze strany nezletilých osob, a to nejen v Rakousku. Protože na cestu do Evropy by se mohla vydat celá příbuzenstva, kde by pak o azyl zažádal jeden nezletilý. Ostatní přicestovalí nezletilí – že nepůjde o sourozence, se díky často neexistujícím osobním rejstříkům v zemích původu popř. kvůli chybějící ochotě tamějších úřadů nebude dát nechat ověřit – by na základě vlastnosti „příslušníků“ taktéž obdrželi právo k pobytu. A pokud například nějaký 17tiletý přijme po šesti měsících pobytu místo pomocného dělníka, jenom velmi těžko by po několika letech, kdy pro něho azylové řízení skončí negativně, mohl být odsunut, protože bude přeci tak dobře „sociálně integrovaný“. Jakou demografickou brizanci v sobě schovává rozšířený pojem rodinného příslušníka, ukazuje příklad Nigérie: z odhadovaných 150 miliónů obyvatel je 42 procent mladších patnácti let.
.
Nárůst žádostí o azyl, který se bude dát očekávat, pokud nová EU-směrnice o azylu podle plánu vstoupí v platnost, by měla vážné účinky na veřejnou bezpečnost v Rakousku. Lidumily jedno jakého zabarvení se pod kobereček zametá skutečnost, že od roku 2000 činil počet policejním vyšetřováním zjištěných osob z řad azylantů 75.000. Vůbec se zdá, že se Rakousko vyvinulo v opravdové eldorádo pro kriminální cizince, kteří nepoctivým způsobem prostřednictvím žádosti o azyl získávají povolení k pobytu. Jestliže domácí bezpečnostní úřady šetřením zjistili v roce 2007 celkem 10.602 azylantů podezřelých z trestného činu, tak tomu bylo v desetkrát větší Spolkové republice Německo 34.811 osob. A Svobodný stát Bavorsko čítající dvanáct a půl miliónů obyvatel si přišlo podle údajů bavorského zemského kriminálního úřadu „jen“ na 4.735 azylantů podezřelých z činu.
.
Velmi poučný je pohled do statistiky za rok 2008 ohledně zemí původu a spáchaných deliktů žadatelů o azyl. První seznam vede Rusko (o azyl žádají především Čečenci) s 1.962 azylanty podezřelými z trestného činu, následované Gruzií (1.002) a Nigérií (964). Co se týče deliktů, tak v loňském roce se azylantům podezřelým z trestných činů přikládala k tíži mimo jiné ve 2070 případech krádež, v 1070 případech výdělečná krádež, v 1009 případech ublížení na těle a v 616 případech výdělečný obchod s návykovými látkami. Není tedy divu,že si Wilfried Kovarnik, vedoucí vídeňské cizinecké policie stěžuje ve „Wiener Zeitung“ ze dne 5. února 2009: „Máme stále více případů jasného zneužití azylu.“ Na jedné straně prý rostou čísla těch, kteří vcestují ilegálně do země, zde spáchají zločin a teprve po zatknutí podají žádost o azyl. Na straně druhé prý žádá o azyl čím dál více odsouzených pachatelů, kteří obdrželi negativní úřední rozhodnutí a mají být odsunuti, „často už na letišti těch nejdobrodružnějších odůvodnění podávají novou žádost o azyl, která musí být na novo zpracována a zavazuje nám ruce“. Ale obavy stále více občanů nehrají pro EU žádnou roli. Evropa se má všemi prostředky, jak například dokazuje plánovaná nová směrnice o azylu, stát kontinentem s masovým přistěhovalectvím.

Článek byl přeložen a zde zveřejněn se souhlasem autora. Andreas Mölzer je poslancem FPÖ v EU-parlamentu a byl také špičkovým kandidátem FPÖ v posledních evropských volbách. Je spoluvydavatelem týdeníku Zur Zeit.

Co zastiňuje tragédie ze září 1939

Lukáš Beer

Zářijové dny letošního roku budou v Polsku probíhat ve znamení 70. výročí vypuknutí nejkrvavějšího mezinárodního konfliktu všech dob. Již v loňském roce se polský ministerský předseda Tusk nechal slyšet, že se Varšava bude v roce 2009 intenzivně snažit „šířit polský pohled na Druhou světovou válku“. Polská vláda chce národu a světu kulaté výročí vypuknutí 2. světové války důkladně připomenout ve velkém. Dříve než se polští, němečtí a evropští politici a státníci budou předhánět v monotónních projevech, rekapitulujících průběh a dopad vzplanutí válečného ohně uprostřed Evropy v napjatých dnech roku 1939, stojí zato připomenout českému čtenáři některé všeobecně méně známé okolnosti. Dějinné souvislosti, jejich vzájemná příčinnost a následnost a jejich pozadí jsou příliš komplikované na to, aby se daly obalit do černo-bílých ideologicky a nacionalisticky zabarvených historiografických pokusů. Přesto všechno je vypuknutí 2. světové války spojováno zjednodušeně pouze s německou agresí, s fingovaným přepadením vysílače v Gleiwitzu a následným dobyvačným útokem národně socialistického Německa vůči více méně mírumilovnému polskému státu, s německým Drang nach Osten a s vytvářením nového Lebensraumu dle vládnoucí národně socialistické ideologie. Zcela však zaniká i druhá stránka napjatých německo-polských vztahů z první poloviny minulého století, a tou je polský nacionalistický imperialismus a jeho územní nároky vůči svým sousedům na východě, na západě ale i vůči Československu, jak ukázaly události bezprostředně po Mnichově, kdy bylo české obyvatelstvo vystaveno na zabraném území represáliím a skutečnému vyhánění ze strany Poláků.

Co vedlo bývalého italského ministerskéhu předsedu Francescoa Nittiho z let 1919-1920, aby napsal v roce 1921 ve své knize „L´Europa senza pace“, že díky Versailleskému diktátu vzniklo Polsko, „které připravuje svými šílenými imperialistickými nápady samo sobě strašlivou budoucnost, pokud nezanechá svých omylů“? (Pozn. Francesco Nitti se stal později jedním z vůdců italské protifašistické opozice). Byla to skutečnost, že versailleské Polsko se svou geograficko-národnostní konstrukcí a svou politikou stalo jedním z největších ohnisek napětí v Evropě, protože polský stát žil v nepřátelských vztazích nejen se všemi svými sousedy, ale také se svými vlastními menšinami. S Litvou došlo v roce 1938 málem k válečnému konfliktu. Předválečné Polsko mělo ale i tradiční chronické spory s Ruskem a Ukrajinou, na jihu s Československem a v neposlední řadě z historicky opodstatněných důvodů i se svým německým sousedem.

Polsko bylo v roce 1919 „bohatě odměněno“ německým územím Západního Pruska, Poznaňska a Horního Slezska. Nová polská republika anektovala velká území, kde žili Němci, Litvané, Bělorusi a Ukrajinci. Podporovány byly polské záměry především Francií a Anglií, jelikož tyto velmoci potřebovaly mít na východní straně Německa spojenecký stát. Čistě německy osídlené město Danzig muselo na základě diktátu opustit říšský svazek a vytvořit vlastní svobodný stát. Díky podpoře především ze strany Francie si polský imperialismus mohl ještě o něco později přisvojit některá průmyslová území Horního Slezska. Ale i expanze směrem na východ slavila své úspěchy. Ve válce proti komunistickému Rusku vedené s francouzskou pomocí v letech 1919-1921 získalo Polsko i teritoria, ve kterých činil podíl nepolského obyvatelstva až 90%.

Zvláštní kapitolu tvoří polské územní zisky na úkor západního souseda. Německo muselo Polsku odstoupit území o ploše 46.136 km² (Horní Slezsko, Severní Slezsko, pozňanskou oblast). Poláci přijali tyto územní zisky s nevolí - polský delegát Dmowski při projednávání podmínek mírové smlouvy ve Versailles výslovně prohlásil, že Polsko tato území „přijímá pouze jako závdavek pro budoucí Velkopolsko“. Tím mínil rozsah mnohonárodnostního Polska v 18. století (s Litvou, velkou částí Ruska, s dalšími územími v Pomořanech, ve Východním Prusku a Horním Slezsku). Danzig (dnes Gdańsk) byl podřízen Společnosti národů, navenek (diplomaticky) zastupován polským státem.

V nově vzniklém polském státě se octla náhle velmi početná německá menšina. V této souvislosti varoval britský státník Lloyyd George už v roce 1919 před Radou Velké čtyřky: „Návrh polské komise, abychom podřídili 2,100.000 Němců autoritě národa, který v průběhu svých dějin nikdy neukázal, že si umí vládnout, tento návrh by dříve nebo později vedl k nové válce na východě Evropy.“

Díky způsobu, kterým nový polský stát prostřednictvím Versailleského diktátu vznikl, byly vzájemné polsko-německé vztahy od počátku zatíženy konfliktním potenciálem. Německá strana se bránila dobrovolně potvrdit hraniční úpravy Versailleského diktátu na východě. Neřešené dlouholeté problémy byly přiostřeny i po hospodářské stránce celní válkou mezi oběma zeměmi a podporovaly na druhou stranu polskou tezi o prospěšnosti francouzsko-polského přátelství. Polsko bylo vedle Československa považováno všude na světě za nejhorlivějšího následovníka všech mocenských zájmů francouzské politiky. Například polský ministr zahraničí August Zaleski (1926-1932) pobýval částečně převážně více v Paříži než ve Varšavě. (Na jeho místo nastoupil v listopadu 1932 plukovník Jozef Beck.) Alfou a omegou polských šovinistů v tisku a v řadách organizací podporovaných polským státem byly přitom územní požadavky na úkor Německa a jiných sousedů.

Po dle čtrnáctibodového programu amerického prezidenta Woodrowa Wilsona z ledna 1918 měl být vytvořen nezávislý polský stát s přístupem k moři. Tímto rozhodnutím měla být Polsku, vzniklému takto po 123 letech cizí nadvlády, umožněna hospodářská životaschopnost, což by bylo podstatně problematičtější, kdyby bylo pouze vnitrozemským státem. Tento geograficko-strategický cíl ale odporoval proklamovanému právu na sebeurčení národů, neboť přímořské obyvatelstvo bylo etnicky smíšené. Ve staré německé historiografii tak vznikl mýtus, že americký prezident tehdy neměl zeměpisné znalosti a nechal se napálit svými partnery na jednání, jmenovitě francouzským ministrprezidentem Georgem Clemenceau a polským delegátem ve Versailles Romanem Dmowskim.

Německo muselo v meziválečném období překonávat potíže s tranzitem do Východního Pruska přes polský koridor. Polský koridor byl 30 až 90 km široký územní pás, který v období mezi oběma světovými válkami odděloval Východní Prusko od hlavního německého území. Sestával z velké části z bývalé provincie Západní Prusko a z částí provincie Posen (Poznaň), taktéž připadnuvší Polsku. Vytvoření polského koridoru se ustanovilo podpisem Versailleské smlouvy z 28. června 1919. Převzetí Polskem proběhlo vstoupení smlouvy v platnost dne 20. ledna 1920. Idylické rekreační a rybářské středisko Gdingen/Gdynia, které zpočátku čítalo kolem 1.000 obyvatel, bylo Poláky během několika let přebudováno v průmyslové přístavní město a využíváno k vojenským účelům. Tzv. uhelná magistrála sloužila jako železniční trať pro export hornoslezského uhlí z území taktéž odstoupeného Polsku (kolem Kattowitz/Katowice) a spojovala tuto průmyslovou oblast s přímořím.

Poté, co byl zřízen koridor, jezdily od roku 1919 koridorové vlaky mezi říší a Východním Pruskem. Vlaky byly opatřeny polskými lokomotivami a polským personálem. Železniční doprava přes koridor se potýkala s mnohými problémy. Vlaky byly zaplombované, někdy musely být zabedněna okna. Ale i civilní letadla byla na cestě z vnitřního Německa do Východního Pruska opakovaně odstřelována z polských lodí na pobřeží. Poláci vyžadovali tranzitní poplatky přes koridor pouze v polských zlotých, jinou měnu nepřijímali. Němci neměli dost deviz a už vůbec ne zloté. Polsko následkem toho uzavíralo postupně tranzitní železniční tratě a silnice, až Německu zbyla jen cesta po moři. V roce 1922 byl říšským ministerstvem dopravy zřízen tzv. Seedienst Ostpreussen (námořní služba Východní Prusko), která zajišťovala spojení východní oddělené části země s mateřskou zemí mořskou cestou. Zde ovšem nastaly velké obtíže s malou vykládací kapacitou přístavů ve Východním Prusku, takže mořská cesta byla jen podmíněně použitelná. Východnímu Prusku hrozilo hospodářské zhroucení. (Podle svědectví pracovníků britského ministerstva zahraničí, kteří se zúčastnili v roce 1939 zvláštních vyjednáváních v polském generálním štábu, šlo Polákům evidentně o rozvrat Východního Pruska a následně o jeho anexi.)

V roce 1910 žilo na území pozdějšího polského koridoru téměř 990.000 lidí. Odhady o podílu osob německé národnosti se dosti liší. V roce 1964 uváděl historik Helmuth Fechner 64,4 % lidí, kteří označili němčinu za svou mateřštinu. Nejnižší číslo uvádí americký historik Richard Blanke ve své knize z roku 1998. Dle jeho rešerší byli Němci kolem roku 1910 na území pozdějšího koridoru v menšině (42,5%). Po oddělení od Německa v roce 1920 a předání území Polsku podíl Němců na obyvatelstvu výrazně klesal a v roce 1939 se pohyboval kolem deseti procent. (V roce 1930 žilo na území koridoru už dva milióny lidí, z toho. 78% Poláků a Kašubů, 19% Němců a 3% Židů.) Tisíce Němců opouštěly území už během posledního půlroku před postoupením Polsku. Důvody byly emocionálního charakteru (hrozící ztráta privilegovaného postavení a nevole k občanství polského státu, pociťovaná atmosféra nenávisti a očekávaná polská protiněmecká správní opatření). Protiněmecké represe například naznačil pozdější polský ministr Stanislaw Grabski ve svém poznaňském projevu v říjnu 1919: „Cizí element se bude muset poohlédnout, zda nebude mu nebude lépe jinde.“

Další desetitisíce Němců opouštěly území po anšlusu k Polsku na základě represivních opatření polského státu. Polsko reagovalo na předchozí germanizační pokusy pruského státu tím, že se nyní pokoušelo Němce, kteří se na území náhle octli v menšině, potlačovat. Mnozí Němci byli vyhoštěni, především příslušníci vojska a úředníci, kteří byli považováni za reprezentanty předchozího útisku. To stejné platilo pro tzv. optanty, kteří museli území opustit v roce 1925. Přitom ale docházelo také k vyvlastňování a nucenému vyklizování. Byly uzavřeny některé německé školy. Zároveň probíhalo osídlování polskými rodinami z jiných oblastí země, v první řadě ale zahraničními Poláky, kteří se po získání nezávislosti Polska tlačili do země. Polský stát tyto snahy v rámci tzv. „odniemczenie“ podporoval a morálně je ospravedlňoval germanizačním úsilím pruského státu před rokem 1914.

Vytvoření polského koridoru bylo Německem chápáno od počátku jako nespravedlivé a jako porušení zásady sebeurčení národů. Revize vedení hranic, které dělilo Východní Prusko od Říše, byla jedním z předních cílů každé vlády Výmarské republiky. Z tohoto důvodu nechtěl německý ministr zahraničí Gustav Stresemann nikdy přistoupit na různé polské návrhy, které měly garantovat východní hranice Říše jako neměnitelné. Na německé straně byl koridor vnitropoliticky pravidelně předmětem pravicově populistické propagandy. V srpnu 1930 způsobil bývalý německý Říšský ministr pro obsazená území Gottfried Treviranus (Konzervativní lidová strana) mezinárodní krizi, když během jednoho předvolebního projevu hovořil o „neuzdravené ráně na východním křídle“ a předpovídal, že budoucnost Polska není bez revize hranic jistá, což bylo v sousední zemi chápáno jako válečná výhrůžka.

V Polsku se na druhé straně v poválečných letech neustále propagovala myšlenka vpadnutí do obrany neschopné Německé říše a posunutí polské hranice dále na západ. V polské veřejnosti existovaly pouze rozdílné názory na to, jak daleko se oblast polské moci západním směrem měla posunout. Ale existovala jednota vtom, že by mělo jít určitě o Východní Prusko, Danzig, Pomořany, Slezsko a části Braniborska. Část šovinistů zdůvodňovala posunutí území polského státu až k linii, která probíhala východně od Brém, přes Hannover, Kassel a Norimberk. Tzv. Svaz západních marek neúnavně vyzýval k dobytí německého území. Už v roce 1929 napsal list polské Ligy pro velmoc Mocarstwowiec: „Ve válce s Němci nebude žádných zajatců a žádného prostoru pro lidský cit. Naší zásluhou bude svět zírat díky nezvyklým, lidská měřítka překračujícím krvavým obětem, kterými omyjeme onu potupu příkoří, které jsme pokoušeli od Němců. Musíme vnést do polské armády ducha nesmiřitelného a až k ukrutnosti vystupňovaného boje.“

Vztahy mezi Výmarskou republikou a polským státem, který byl po puči maršála Pilsudského v roce 1926 diktátorsky veden, probíhaly v nepřátelském duchu a podél společné hranice docházelo i k ozbrojeným konfliktům. Polský ministr Jozef Beck se (podle historika Oscara Reileho) přikláněl více a více k tezím polského historika Adolfa Bochenského, který se zmiňoval myšlenku nové války, která by byla vedena s pomocí západních spojenců a přinesla by Polsku nové teritoriální výhody. Zatímco První světová válka přinesla Polákům samostatnost a částečné územní zisky, dalo se takto předpokládat, že příští válka přinese další územní přírůstky. Zde šlo o území, které požadovali polští šovinisté po Německu od roku 1920, a sice německé provincie Východní Prusko, Pomořany a Slezsko. Už v roce 1922 začalo Polsko v psychologickém vedení války proti Německu. Vznikaly poloúřední organizace roztroušené po celém státě. Nositeli těchto organizací byl tzv. Baltský institut, dále polský Svaz západních marek a Liga polské mořeplavby. K poslední organizaci se jenom ve třicátých letech hlásilo 800.000 členů organizovaných v 6000 místních skupinách. Již v roce 1930 prohlašoval Mocarstwowiec, deník blízký polské vládě, že „celý svět překvapíme svou válkou proti Německu“. V roce 1933 nabídlo Polsko třikrát v tajných vyjednáváních Francii společnou válku proti Německu.

Teprve po převzetí moci národními socialisty se situace jakoby uklidnila uzavřením německo-polského paktu o neútočení z roku 1934. V posledních měsících roku 1933 byly vypracovány základy pro smlouvu o neútočení oficiálně uzavřenou 26. ledna 1934. Pakt o neútočení byl 5. listopadu 1934 doplněn oboustranným prohlášením o ochraně národnostních menšin. Tato německo-polská smlouva si netroufala a ani nechtěla řešit potenciálně hrozící velké problémy budoucnosti, ale vytvořila určitě novou atmosféru vztahů. Reakce z Paříže však byla mimořádně nevlídná, ačkoliv tato německo-polská smlouva nikterak nezasahovala do francouzsko-polského smluvního vztahu a ve svém textu to také explicitně uváděla. A to přesto, že německá strana v té době neměla žádné spojenecké závazky, zatímco polská strana ano. Samozřejmě tím říšská vláda potají nevylučovala možnost znovuzískání koridoru prostřednictvím budoucí války. 24. října 1933 ale také pronesl Adolf Hitler vlídná slova: „V Evropě existují Němci. V Evropě existují Poláci. Oba si budou muset zvyknout na to, žít vedle sebe a žít spolu a spolu vycházet. Odmyslet si německý národ ze zeměpisné mapy si Poláci nemohou, ale ani my nebudeme tak nerozumní, abychom si z ní odmysleli Poláky. Víme, že jsou tu oba. Oba musejí žít spolu.“

Vztahy nabyly na krátkou dobu trochu jiného charakteru. Významnou roli v tom sehrála osoba polského maršála Pilsudského, ke kterému se německá národně socialistická propaganda stavěla pozitivně. Maršál Pilsudski si byl na rozdíl od předešlých polských vládců vědom toho, že nové Polsko nevzniklo pouze z vlastní síly, ale že při bojích proti carské armádě položilo život také půl miliónu německých vojáků. Řekl v roce 1922 před svými legionáři: „Skláním se v hluboké a tiché pokoře, když pomyslím na to, že jsme to nebyli my, my Poláci, a ne naše úsilí, které přineslo tento mohutný převrat.“ A.Hitler se až do období konce roku 1938 snažil dodržovat politicko-vojenskou koncepci, ve které by se Polsko v případné konfrontaci se Sovětským svazem uplatnilo jako juniorský partner Německa. V důsledku těchto záměrů podnikala národně socialistická propaganda od počátku roku 1934 až po začátek roku 1939 pokusy vytvořit u německé veřejnosti pozitivní obrázek o sousedním státě. V německém tisku se od konce ledna 1934 nevyskytovaly žádné verbální útoky proti Polsku. Na německém knižním trhu vyšla řada publikací, které seznamovaly německé čtenáře s dějinami Polska a obzvláště s osobou maršála Pilsudského. Jedno velké německé nakladatelství vydalo v několika svazcích první německý překlad díla a politických spisů Pilsudského a také vycházely německé biografie polského maršála. Knihy vyjadřující se kriticky o Polsku byly po osobní intervenci Adolfa Hitlera zakázány. To se týkalo například knihy Friedricha Wilhelma von Oertzena Das ist Polen (Berlin, 1932), která pak směla vyjít až v červnu 1939 v novém nákladu.

Na druhé straně hranice však obrázek nebyl od počátku tak příznivý. Oficiální vládní tisk v Polsku se v náznacích snažil o vytváření relativně přátelského vztahu k národně socialistickému Německu. Ale opoziční levicový a pravicový tisk (a ten tvořil absolutní většinu) po krátké pauze bezprostředně po uzavření paktu Německo nadále atakoval. Zatímco polský vládní tisk se choval zdrženlivě, opoziční noviny byly orientovány protiněmecky, v některých z nich byly vznášeny i územní požadavky vůči Německu. Ale i tzv. povstalecké svazy v Horním Slezsku a Poznaňsku-Západním Prusku, které byly dotovány státem, pokračovaly v protiněmecké propagandě. Ze začátku polská vládní místa příležitostně zasahovala, došlo například k zabavení výtisku novin, kde byl ostře napaden Adolf Hitler apod., ale celkově polská snaha o navození příznivé atmosféry mezi oběma zeměmi za tou oficiální německou poněkud pokulhávala. Přesto byly i na polské straně během prvního roku po uzavření paktu vidět snahy o zlepšení vztahů. Výjimku však učinil například hornoslezský vojvoda Grazynski, který nadále pokračoval v boji proti německému elementu ve východním Hornoslezsku. Ne jako předtím prostřednictvím fyzického nátlaku, ale prostřednictvím represálií finančních úřadů, soudů a pracovních úřadů. Po smrti maršála Pilsudského (12.5.1935) se v polské politice začaly prosazovat čím dál více síly nepřátelské Německu. Projevovalo se to i v polském postupu proti německé menšině. Německá strana se k tomu v počátcích chovala shovívavě, protože doufala, že Pilsudského následovníci budou v jeho politice pokračovat a chtěla jim k tomu dát prostor.

Pilsudského následovník Edward Rydz-Smigly se stal v listopadu 1935 polským maršálem a určoval politickou linii své země. Rád se sám srovnával s Napoleonem a už od počátku 30. let byl znám svými antiněmeckými výpady. (Nakonec hned po vypuknutí války 2. září 1939 nechal svou zhroucenou armádu ve štichu a uprchl do Rumunska.) Polsko si po Mnichovské dohodě díky příznivému postoji a „porozumění“ Německa mohlo ukořistit část československého území, bylo to také z německé strany chápáno jako signál polské vládě. Polsko se ale „odměnilo“ útlakem národnostních menšin hned na druhý den po obsazení, takže tisíce zde žijících Němců muselo uprchnout. Potlačovací metody Prahy byly vedle toho hračkou. To byl zároveň tedy i signál německým kruhům k ukončení éry pokusů o vzájemné porozumění. Od podzimu 1938 usilovala Anglie o polskou přízeň. 3. dubna 1939 referoval Chamberlain anglickému parlamentu o záruce, která byla poskytnuta Polsku. Očekával se konflikt s Německem a Anglie potřebovala mít Polsko s jistotou na své straně.

.Teprve po uzavření Mnichovské dohody podnikl A. Hitler koncem roku 1938 nový pokus o řešení otázky polského koridoru v německém smyslu. Požadoval lidové hlasování o státní příslušnosti území a navrhl zajistit tomu státu, který by v lidovém hlasování podlehl, vybudování exteritoriální dálnice koridorem. Svobodné město Danzig se navrátilo na základě svého čistě německého charakteru stejně jako na základě svorné vůle jeho obyvatelstva ihned do Německé říše. Oblast tzv. koridoru by sama rozhodla o své příslušnosti k Německu nebo k Polsku. Aby mohla být po provedení hlasování zaručena bezpečnost volné přepravy Německa se svou provincií Danzig-Východní Prusko a Polsku jeho spojení s mořem, byla by Německu v případě, že území, o kterém se bude hlasovat, připadne Polsku, poskytnuta jeho exteritoriální dopravní zóna ke zřízení říšské dálnice a čtyřkolejné železniční linie. Šíře této zóny by se stanovil na jeden kilometr a stal se tak německým výsostným územím. Pokud by hlasování dopadlo ve prospěch Německa, obdrželo by Polsko stejná práva exteritoriálního silničního popř. železničního spojení, jako by to bylo v případě Německa.

Adolf Hitler požadoval Varšavě navrácení města Danzig (které bylo stejně už tak čistě německé a navíc pevně v národně socialistických rukách) Německu a vytvořit tak možnost úzkého koridoru mezi Východním Pruskem a jádrem země. Jako protinabídku navrhl uzavření smlouvy o neměnnosti hranic na 25 let. Hitlerova vláda nabízela tedy něco, co nepodnikla žádná z dvaceti předchozích německých vlád: uznání neměnnosti říšských hranic na Východě, tj. definitivní ponechání německých území ztracených následkem války Polsku (to mu konzervativní odpůrci v Německu měli dokonce za zlé a považovali tuto Hitlerovu nabídku za chybnou.). Polsko však odmítlo. Polský ministr zahraničí ale odjel do Londýna, kde byla uzavřena anglicko-polská záruční smlouva. A. Hitler proto 28. dubna 1939 oznámil světové veřejnosti zrušení dohody z roku 1934 na základě porušení smlouvy ze strany Polska.

V polských nacionalistických novinách vycházely jako reakce na německé nabídky požadavky na obsazení města Danzig a anexi Východního Pruska. Jiné noviny požadovaly ještě víc: hranice Polska se měly přenést až k řece Odře. Na různých shromážděních padala hesla, že západní hranicí Polska je Labe a Berlín že není německé město, ale slovanské, polské sídlo. Na německé požadavky mělo být odpovězeno válkou. Docházelo k násilnému obsazování kulturních a spolkových zařízení německé menšiny.Polské noviny Dziennik Poznanski zveřejnily 26. června 1939 mapku, která měla dokládat polské územní nároky oproti Německu. Přičemž krajně západní hranice Polska měly probíhat téměř identicky s řekou Weser. Naproti tomu jiná verze nárokovala průběh západní hranice Polska podél řeky Labe. (viz. obrázek. K mapce byly připojeny vysvětlivky: 1. dnes vyloženě německy obývaný prostor; 2. nejrozšířenější slovanský prostor směrem na západ dle geografického zjištění St. Kozierowského; 3. Polská západní hranice za doby Boleslawa I. Chrobrého dle profesora Wl. Semkowicze; 4. polská západní hranice za doby Boloslawa Krzywoustého dle profesora Semkowicze; 5. dnešní polská západní hranice (Pramen: Polens verschwiegene Schuld, Gerhard Frey jun., str. 152))

V roce 1939 Poláci nabyli dojmu, že pomocí svých vojenských spojenců, Anglie a Francie, lehce srazí Německo na kolena, a nařídili 23. března 1939 částečnou mobilizaci svých branných sil, kdy velitelé dostali podrobné plány pro vpád do Německa. Německá branná moc vzala polskou mobilizaci na vědomí, ale kromě preventivních opatření na hranici nic nepodnikla, Berlín nechtěl ohrozit svá diplomatická vyjednávání s Varšavou.

V březnu 1939 vyšla v polském tisku výzva k hospodářské diskriminaci německé menšiny v Polsku. Stálo v ní: „Němci v Polsku zvedají hlavy. Na základě této provokace musí polská veřejnost udělit neloajálním občanům odpovídající porážku. 1.) Poláci, kteří nakupují v německých obchodech a kteří navštěvují německé podniky, budou veřejně označováni; 2.) Všechny polské firmy musí zaměstnávat pouze polskou mládež a polské dělníky; 3.) Veškerá korespondence na úřady, kanceláře a firmy v německém jazyce musí zůstat nezodpovězena; 4.) Usilujeme o a) zákaz nabytí pozemků nebo koncesí Němci; b) Zrušení uznání státních zakázek komunálních úřadů německým firmám.“ Počátkem roku 1939 začal polský stát svým německy mluvícím občanům odnímat licence k provozování živností, obchodu, lékařských praxí, advokacie a podobně. Začal bojkot podniků a obchodů v rukách polských Němců, na ulicích byli uráženi a biti. Ministr zahraničí Jozef Beck přednesl 5. května 1939 v polském Sejmu provokační projev, který násilnosti rázem vystupňoval, což stálo život tisíce polských Němců.

Polsko se obávalo německé menšiny, považovalo ji za 5. kolonu v případě, že by měla vypuknout válka. Již dlouho před rozpoutáním války byly v Polsku vypracovány seznamy prominentních osob německé národnosti určených zatčení. V rámci polských opatření na jaře a létě roku 1939 bylo zatčeno kolem 50.000 Němců. Podle úředních polských zdrojů bylo pouze během července 1939 v hornoslezském příhraničním pásmu zatčeno 1025 Němců (a částečně zavlečeno do vnitrozemí). Polská vláda všechno připravila pro případ války tak, aby mohla být velká část polských Němců internována ve zvláštních táborech, týkalo se to ale i starců, nemocných, žen a dětí. Všichni Němci aktivní v národnostních spolcích apod. měli být automaticky obviněni ze špionáže. Při útěcích před pogromy do říše Poláci na hranicích stříleli a mnoho lidí zabili. Navzdory tomu se zdařil útěk z Polska do Německa 80 tisícům lidí. 3. srpna 1939 činil počet uprchlíků z Polska kolem 77.000. Německý poslanec v polském parlamentu Hasbach protestoval u polského ministerstva vnitra proti pronásledování Němců.

V létě 1939 prohlásil generální inspektor polské armády Rydz-Śmigly v přednášce k polským důstojníkům: „Polsko chce válku s Německem a Německo tomu nebude moci zabránit, ani kdyby chtělo!“ V Polsku přiostřovala atmosféru i katolická církev a paramilitaristické bojové svazy. Státní místa více méně přihlížela a přikláněla se na stranu nacionalistů. 11. května 1939 psala jistá Zofja Zelska Mrozowicka v novinách Dziennik Bydgoski: „Jestli jsou mezi Němci v Polsku příznivci zahraničního režimu, tak musí s určitostí vědět, že Vůdce je daleko, ale že polský voják je blízko a že v lesech je dostatek větví.“ Chování polských úřadů a polské veřejnosti vyvolávalo u německého obyvatelstva paniku a masově utíkali přes zelenou hranici do Německa.

Léto 1939 bylo poznamenáno už jen eskalací situace. Ministr Koscialkowski prohlásil 4. června 1939 na svém projevu při příležitosti zasvěcení vzpomínkového plata na počest maršála Pilsudského ve městě Ciechocinek: „Imponderablie maršála rozkazují polskému národu nejen bojovat za obranu dnešních hranic, ale za úplné vítězství, které ve svém výsledku bude znamenat navrácení oné prapůvodní polské země k republice Polsko, která jí už dávno měla patřit.“ Národní týdeník Merkurjusz Polski napsal 2. července 1939 k tzv. svátku moře: „Elementární silou se nové Polsko tlačí na pobřeží Baltského moře. Země, která 84% svého dovozu a vývozu vede přes své přístavy, potvrdila, že nepotřebuje 140km nýbrž 500km pobřeží. To je náš životní prostor, který musíme požadovat. Náš opravdový Svátek Moře začne až tehdy, až polské divize postoupí ve svém nezadržitelném pochodu k Baltskému moři.“

12. srpna 1939 byl německý spolkový dům v Katovicích zabaven Poláky předán Svazu povstalců. Dne 13. srpna 1939 podal senátor Hasbach stížnost u polského ministerstva vnitra kvůli uzavření německého mlékárenského družstva a jeho předání do polských rukou, uzavření Německého knižního spolku a německé knihovny v Poznani. V ten den bylo přepadeno nakladatelství listu Oberschlesischer Kurier a zdemolováno zařízení objektu polskými „povstalci“. Němci byli zatýkáni kvůli urážce polského národa a odsouzeni kvůli urážkám polského sátu, vyhošťováni z příhraniční zóny, souzeni za pokusy nedovoleného překročení hranic anebo kvůli šíření špatných zpráv většinou k několikaměsíčním trestům. Dne 18. srpna 1939 vyšlo nové polské nařízení o nuceném rozparcelování v příhraničním pásmu (které směřovalo proti Němcům), uzavření polských mlékárenských družstev v Poznaňsku a středním Polsku. Byly uzavřeny hranice Polska do Slezska, na Moravu a na Slovensko.

Polské ozbrojené svazy ve spojení s vojskem a s úřady přešly v druhé půlce srpna k otevřenému teroru vůči německé menšině, vyskytly pumové atentáty na německé objekty v Bielitz, Kattowitz a jinde, byly zapalovány německé venkovské usedlosti, byly případy mrtvých na Poznaňsku a v Hornoslezsku. Němečtí dělníci v hornoslezském, těšínském a lodžském průmyslu byli propouštěni, bylo uzavřeno železniční spojení s Danzigem. Ve dnech 28.-29. srpna 1939 si pumové útoky na německé objekty v Bielitz vyžádaly mrtvé a pogrom proti Němcům v Lodži 2 mrtvé.

Zajímavá je také strategie polského souseda na východě. Sovětský svaz skrytě doufal, že Polsko se dříve nebo později dostane do války s Německem a Moskva se opět zmocní území, která musela po vojenském debaklu v polsko-sovětské válce v roce 1921 přepustit Polsku. Poláci se s Ukrajinci, Bělorusy a Židy připadlými do polského státu nemazlili, kdo mluvil na veřejnosti jinak než polsky, měl značnou šanci se dostat do vězení. Tak si 19 milionu Poláků stihlo mezi válkami ve vlastním státě popudit proti sobě 11 milionů vlastních obyvatel. Dalším, silnějším motivem byla Stalinova touha nastolit v Evropě komunismus. Proto se snažil vyprovokovat Brity, Francouze a Němce proti sobě v naději, že válka silně Evropu rozvrátí a zbídačí tak, že bude zralá pro komunismus. Pokud se tak nestane, převálcuje ji pak snadno Rudá armáda. V roce 1939 vyjednávali Rusové v rychlém sledu se všemi třemi mocnostmi. Stalin nejdříve nabídl Londýnu a Paříži, že postaví 120 svých divizí proti Německu, když vstoupí do války proti Německu. Francouzi i Britové se však zdráhali postavit dostatečný počet divizí, chtěli přenechat břímě války proti Německu Sovětskému svazu. To ovšem Stalin neměl v úmyslu, takže obrátil a vzápětí vsadil na německou kartu - uzavřel 23. srpna 1939 s Německem smlouvu o neútočení s nadějí, že A.Hitler s takovou nepřímou podporou zaútočí proti Polsku. Deset dní po podpisu smlouvy mu propočet vyšel.

Pak přišlo fingované přepadení vysílače v Gleiwitzu, 30. srpna 1939 Polsko vyhlásilo úplnou mobilizaci svých branných sil. Válka začala přepadením Polska 1. září.

Pramen:
Méně známé stránky versailleského mírového systému (Tomáš Krystlík, CS Magazin)
Der umworbene „Urfeind“. Polen in der nationalsozialistischen Propaganda 1934-1939, (Carsten Roschke, Marburg 2000)
Geheime Ostfront. Die deutsche Abwehr 1921-1945. (Oscar Reile, Verlag Welsermühl 1963)Die polnische Absage. Die Aera vergeblicher deutscher Verständigungsbemühungen. (F. W. von Oertzen)

Fotografii mapky Polska z roku 1930 poskytl Franz Chocholatý Gröger

Izrael klepe na dvířka EU

Velkou odezvu a smršť kritiky způsobil celostránkový předvolební inzerát v FPÖ, který nejprve vyšel v nejčtenějším deníku Kronenzeitung dne 17.5.2009. Počínaje spolkovým prezidentem Fischerem, pokračujíc přes vedoucí představitele všech ostatních parlamentních stran až po trpasličího oranžového „rivala“ FPÖ, totiž Haiderovu stranu BZÖ, následovaly projevy pohoršení a znechucení nad způsoby vedení volební kampaně do Evropského parlamentu H.C. Stracheho politickou stranou. Spolkový kancléř Werner Faymann (SPÖ) i jeho špičkový kandidát do europarlamentu Hannes Swoboda označili tento konkrétní inzerát za skandální, protože podle jejich názoru využívá antisemitské předsudky a politika FPÖ operuje se štvavými a nenávistnými metodami. Bývalý ministr vnitra, lidovec Ernst Strasser a nynější špičkový kandidát ÖVP v EU-volbách, dokonce vytkl FPÖ, že se pohybuje „na hranici nacismu“…

Jaký byl vlastně obsah „pobuřujícího“ inzerátu, který vyvolal takovou prudkou vlnu nevole? Pod nadpisem Veto FPÖ proti vstupu Turecka a Izraele do EU nelze nalézt žádné nenávistné tirády, ale stojí tam pouze napsáno, že FPÖ jako jediná politická strana rezolutně odmítá vstup Turecka a Izraele do EU. A že ostatní politické strany nepřipustí lidové hlasování Rakušanů o zamezení vstupu Turecka do EU („tyto strany jsou přisluhovači Američanů“). Z hlediska political correctness je zmínka o vetu proti vstupu Izraele do EU naprosto nepřípustnou a hrubě antisemitskou, přičemž prý jde o nepravdivé rozdmýchávání antisemitských nálad, poněvadž v současné době nestojí vstup Izraele na programu agendy Evropské Unie… Tečka. Že si vrabci na střeše mezi sebou štěbetají už dávno docela jiné vize o tom, jak má geograficky vypadat budoucí „Evropa“, není třeba připomínat. A to, že takový pan Avigdor Lieberman není zrovna nějaký ledajaký „vrabec“, nýbrž významný izraelský politik, totiž ministr zahraničí, je také známá skutečnost.

Lieberman totiž v dubnovém rozhovoru pro německé noviny Berliner Zeitung a Frankfurter Rundschau reagoval na nejnovější průzkum veřejného mínění v Izraeli, z něhož vyplynulo, že většina Izraelců je pro členství země v NATO a EU. „Musí se nejdříve postupně jít krok za krokem, abychom se přiblížili plnohodnotnému členství“, řekl Lieberman. Izrael je podle něj vzdálen od hranic EU (Kypr) stejně jen pouhou půlhodinu letu a existují už beztak úzké vztahy s Evropskou Unií. „Moderní Evropu si přece nelze představit bez židovského přínosu, bez Franze Kafky nebo Sigmunda Freuda. Židovský duch byl pro Evropu vždycky důležitý“, prohlásil dále v rozhovoru izraelský ministr zahraničí.

Pro jiný příklad dokládající izraelské ambice o členství v EU se můžeme vrátit i o několik let zpět, totiž do roku 2003, kdy Evropskou unii teprve čekalo rozšíření o řadu středo- a východoevropských zemí (květen 2004) a o Rumunsko a Bulharsko (2007). Tehdy se v rozhovoru pro rakouskou tiskovou kancelář APA jistý pan Avraham Toledo, což byl tehdejší zmocněnec Izraele ve Vídni, vyjádřil zcela jednoznačně, že „je vitálním zájmem Izraele stát se členem EU“. Toledo tehdy poukázal na to, že nejprve bude na řadě 10 států bývalého východního bloku, tři roky na to pak Bulharsko a Rumunsko a pak že podle „současných plánů“ bude následovat Turecko. Toledo v rozhovoru podtrhl, že členstvím Turecka se hranice EU posune podstatně blíže hranicím izraelským a oponoval častému protiargumentu k členství Izraele, podle něhož nepatří Blízký východ už jenom geograficky k Evropě tím, že to v případě Izraele prý neplatí. Toledo řekl, že Izrael „jako jediná opravdová demokracie na Blízkém východě“ sdílí s Evropou podstatně více společných hodnot než jiné sousedské země a že velká část populace Izraele z Evropy dokonce pochází. Také hospodářsky je podle Toleda Evropa s Izraelem propletena (Evropa je nejvýznamnějším dovozcem do Izraele). Toledo ale samozřejmě neopomněl zmínit jakési podmínky, s kterými lze Izrael do EU přijmout, a sice prý EU musí ve vztahu ke konfliktu na Blízkém východě zastávat „vyrovnanější postoj“ a silněji tlačit na Palestince, aby přistoupili na mírový plán.

Tato fakta (a našla by se i mnohá další) dokládají, že text ve výrazně populistických a bulvárně pojatých inzerátech Svobodných není tedy žádnou antisemitskou fantasmagorií. V reakci na výpady a obvinění FPÖ z antisemitismu shrnul H.C. Strache: „Chceme Evropu mnohotvárnou“, ale jazyk, kultura a identita musí být uchovány a udržovány. Ale euro-asijská Unie s členskými státy Turecko a Izrael by byla naprosto proti zakládající myšlence EU. „Nic nehovoří proti tomu, aby se do EU dostaly všechny evropské země“, řekl Strache a zdůraznil, že za část Evropy považuje samozřejmě i Rusko. Obhajoval také obsah novinových inzerátů (mezitím vyšly i další inzeráty v jiných novinách, které mají dokládat ambice Izraele na členství v EU i projevem Berlusconiho z roku 2002.)

Všemocný „kyj antisemitismu“ zasáhl FPÖ ale v těchto dnech také z úplně jiného důvodu. Ale z kouta, ze kterého lze jeho údery očekávat s jistou pravidelností. Prezident izraelitské obce ve Vídni Ariel Muzicant (není politikem, povoláním makléř s nemovitostmi) si ve veřejném mailu, který pak následně otiskly všechny noviny, postěžoval spolkovému kancléři, vicekancléři a prezidiu parlamentu na novinový článek 3. prezidenta parlamentu Martina Grafa (FPÖ) ve stranickém listě Neue Freie Zeitung. Graf v reakci článku píše, že „prodlouženou rukou pana Muzicanta je násilnická luza z ulice a tato vytváří klima brutality, pročež se mnoho lidí ptá, zda tento člověk není pěstounem antifašistického levicového terorismu“. Graf ve článku reagoval na násilí levicových extremistů v centru Vídně ze 14. května (v rámci protidemonstrace proti pochodu občanské iniciativy Dammstrasse proti zřízení islámského centra, viz. odkaz dole) a na Muzicantovy výroky, které jen přilévají olej do ohně. Muzicant si ze své pozice prezidenta izraelitské obce pravidelně vynucuje právo zasahovat do rakouské vnitřní politiky a nešetří emotivně nabitými ataky – tak například napadl generálního tajemníka FPÖ Kickla, že se chová jako „národně socialistický ministr propagandy Goebbels“.

Článek Martina Grafa není v sebemenším antisemitský, nařkl Muzicanta pouze z podněcování levicového extremismu. S jeho rasovou příslušností či náboženským vyznáním to nemá absolutně nic společného. Ale v rakouských poměrech je jakákoliv ostřejší kritika na adresu prezidenta izraelitské obce považována za tabu a v případě, že se tomu takto stane, vysvětluje se jako antisemitsky motivovaná. Ariel Muzicant se ihned obrátil na přední politiky země a poslance parlamentu, aby Martinu Grafovi okamžitě nadále neumožňovali zastávat pozici 3. prezidenta Národní rady: „Ptám se Vás, co všechno ještě smí učinit a říci prezident Rakouské Národní rady, než mu bude vyslovena nedůvěra a nevyvodí se z toho jednoznačné důsledky.“

Na Muzicantův mediální povel byla odstartována diskuse na odvolání Martina Grafa z vysoké parlamentní funkce, všechny parlamentní strany (vyjma BZÖ, která vypracovala vlastní text) se od článku M. Grafa ve společném prohlášení ostře distancovaly. Zelení požadují rezolutně sesazení Grafa z funkce. Ariel Muzicant sám v rozhovoru pro deník Der Standard vyjádřil zklamání z lidoveckého předsedy a vicekancléře Josefa Prölla, že se k případu Martina Grafa na rozdíl od sociálních demokratů a Zelených ještě nevyjádřil a že ho není prozatím vůbec slyšet. Toto ventilované „zklamání“ je však spíše šikovně formulovaným nátlakem na vicekancléře. Novináři se také zeptali na Muzicantův názor na to, zda má být politik FPÖ odvolen z parlamentní funkce. „To nepřísluší k mé zodpovědnosti“, odvětil na to suše. Škoda, že pan Muzicant neovládá jazyk český, mohl místo toho totiž také odpovědět přímo a výstižněji: Já nic, já Muzicant...

Protože se „aféra“ kolem místopředsedy parlamentu Martina Grafa z FPÖ a plánů na jeho sesazení dostala i do českých médií, je na místě si připomenout několik zajímavých doporučení z úst Ariela Muzicanta. Jde o projevy na adresu parlamentně zastoupené strany FPÖ, jejíž poslanci byli zvoleni demokratickou cestou z vůle rakouských voličů. Pan Muzicant je naproti tomu pouze prezidentem izraelitské obce a není tedy demokraticky zvoleným politikem, přesto své funkci přikládá patřičnou důležitost a zároveň oprávnění ovlivňovat rakouskou vnitřní politiku podle svých představ. Několik příkladů rozhodně ne zrovna dvakrát korektní mluvy pana Muzicanta stojí za zveřejnění (zdroj: Andreas Mölzer):

Týdeník Profil (16.12.2002):
„V prezídiu European Jewish Congress jsme diskutovali důsledky z nejnovějších voleb v Evropě a také v Rakousku. Všichni doufají, že v Rakousku opět nedojde k černo-modré koalici.“

Der Standard (6.9.2006):
Muzicant se obrací na potencionální voliče FPÖ: „Volíte stranu, jejíž pozadí je pravicově extremistické až národněsocialistické.“
(V té době se Muzicant obrátil v dopise na předsedy parlamentních klubů SPÖ, ÖVP a Zelených, ve kterém je vyzýval, aby učinili „srozumitelně jasně jednoznačný signál, že smýšlení politiků FPÖ je odmítáno převážnou většinou Rakušanů.“)

Die Presse (5.9.2006):
„Dle soudního rozsudku lze paní Rosenkranzovou (pozn. NS: vedoucí politička FPÖ v Dolních Rakousích) nazývat sklepním náckem a o panu Stadlerovi říkat, že má blízko k pravicovému extremismu.“
„Nechci, aby někdo přijal tuto stranu do koalice.“

Kurier (5.9.2006): „FPÖ je ostuda Rakouska.“

Deník Österreich (5.11.2007):
Pan Muzicant si přeje „hygienický pás“ okolo FPÖ: „Rád bych zažil, že jednou bude kolem této skupiny existovat hygienický pás a že bude dostrkána tam, kam patří: do pravicového kouta.“
.
Kurier (6.11.2007): Muzicant si přeje tzv. Cordon Sanitaire, tedy jakýsi „politicko-hygienický“ spolek namířený proti FPÖ: „Cordon Sanitaire by signalizoval, že tyto síly jsou mimo to, co je morálně-politicky přípustné. Tady nejde o ´Gutmenschen proti Schlechtmenschen´, nýbrž o ´Rakušané proti náckům´.“

Der Standard (6.11.2007): „Mölzer se všemi svými přáteli patří do odpadkového koše dějin.“

Die Presse (6.11.2007): „FPÖ je narozdíl od dřívější FPÖ pravicově extremistická hrouda bývalých nacistů a neonacistů.“

Österreich (19.1.2008): „Všechny ostatní strany musí obyvatelstvu říct, že s touto FPÖ nepřistoupí na koaliční pohovory. Protože je to tlupa pravicových extremistů a neonacistů, s kterými není možná žádná koalice.“

Der Falter (3.9.2008): „Dnes se SPÖ a ÖVP ještě zdráhají označit mnohé kádry FPÖ tím, čím jsou: sklepními nácky. Přitom mnoho politiků FPÖ popíralo holocaust a plynové komory.“

Original Text Service (23.10.2008): Spolkový svaz izraelitských obcí v Rakousku se prostřednictvím dopisů obrátil na poslance a požádal je, aby Martina Grafa nevolili za 3. prezidenta Národní rady.

Wiener Zeitung (21.2.2009): Muzicant vyzval k vytvoření „Koalice občanů proti pravicovým radikálům, „sklepním náckům“ a antisemitům a v tomto smyslu započal pohovory s SPÖ, ÖVP, Zelenými, s církví, odbory ÖGB a s Dělnickou komorou.

Kleine Zeitung (21.2.2009): „A když slyším pana Kickla (pozn. NS: generální tajemník FPÖ), připomíná mi toto štvaní a tato mluva Josefa Goebbelse.“
Redaktor novin v rozhovoru namítl, že FPÖ je přeci demokraticky legitimována. Muzicant odpověděl: „Jasně, to říká také Andreas Mölzer. Ale argument je špatný. V roce 1933 byl Adolf Hitler taky demokraticky legitimovaný.“

Lukáš Beer

související článek: http://nassmer.blogspot.com/2009/05/lidumilsky-fasismus-strili-atomovou.html