Holocaust Cartoon Contest 2015: Dvojí morálka pohoršujících se německých politiků?

„Dům karikatur“ v Teheránu vyzval k účasti na soutěži, věnující se kriticky problematice tzv. holocaustu. Celá řada německých politiků tuto akci ostře kritizuje. Židovský spolek v Německu se dožaduje „tvrdých konsekvencí“. 

Foto a galerie karikatur: Irancartoon.com

Bezprostředně po masakru spáchaném na redakci časopisu Charlie Hebdo zveřejnilo toto periodikum na titulní stránce karikaturu Mohameda. Ne všude byla tato reakce vítaná: íránské kulturní centrum „House of Cartoons“ (založené již v roce 1996) se rozhodlo podniknout odvetu a vyzvalo karikaturisty z celého světa, aby se zúčastnili soutěže zaměřené na kritiku zneužívání „holocaustu“. Smyslem celé akce je prý především ukázat pokrytecký přístup a „dvojí morálku“ politiků „Západu“, zviditelněný v souvislosti s moralizující reakcí na atentát ve Francii. Odůvodnil to tak dle online vydání německého magazínu Stern pořadatel akce, Masoud Shojaei-Tabatabai. První cena bude dotována 12 tisíci dolary, druhá 8000 a třetí 5000 dolary. Kresby pak mají být vystaveny v teheránském muzeu pro současné umění. Už v roce 2006 pořádal íránský list Amshahri podobnou soutěž karikatur jako reakci na zveřejnění karikatur Mohameda v dánském periodiku Jyllands Posten. Íránský deník, jenž vyhlásil akci, tehdy uvedl v šéfredaktorově úvodníku, že „cílem není nikoho urazit ani zesměšnit, nýbrž otevřít diskusi na téma, jak to s holocaustem bylo doopravdy“. Podle údajů pořadatelů tehdy dorazilo 1200 kreseb ze 62 států.

Za nedůvodné trestní stíhání požadují vydavatelé Hitlerových projevů přes sedm miliónů korun

Vydavatelé publikace Adolf Hitler: Projevy, které v lednu zprostil Krajský soud v Brně pravomocně obžaloby, Pavel Kamas a Lukáš Novák, stejně jako autor předmluvy a spojovacích textů Lukáš Beer a obžalovaná právnická osoba, vydavatelství guidemedia etc, s. r. o., požádali ministerstvo spravedlnosti o náhradu za nedůvodné trestní stíhání. Na nákladech obhajoby zaplatili přibližně 430 tisíc korun a dalších téměř sedm milionů požadují jako kompensaci nemajetkové újmy.

Občanský odpor hornojiřetínských je sice třeba respektovat, ale...

Václav Junek 

MF Dnes informovala o plánech bourání domů v Horním Jiřetíně.

Současný český stát žije v permanentní vnitřní morální i společenské krizi, není ve světě vážen a jeho čelní představitelé působí nakonec i doma jako nejhorší starokomická šmíra. Své dostal sice už během předchozích čtyřiceti let komunistické vlády, ale teprve polistopadoví „odborníci“ postupně rozšířili jeho pasíva až k obludným bratru dvou bilionům korun státního dluhu – byť jen toho veřejně přiznaného. A protože se žádná naděje na cokoli lepšího ani v náznacích nerýsuje, není divu, že se hrabe už doslova z posledního. Přičemž to hrabání dokonale sedí, uvážíme-li například usilovnou snahu o kopání, respektive dobývání uhlí opravdu ber kde ber.

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (15.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část – 10. část – 11. část – 12. část – 13. část – 14. část
Evropská charta (2.)
Werner Daitz 

Z těchto, námi postavených základních morálních principů Evropské charty se nyní musí vyvinout nový právní řád – nové velkoprostorové právo směrem dovnitř a směrem navenek. Směrem dovnitř se bude jevit jako právo rodiny národů a směrem ven jako právo mezi velkoprostory. Také právní nauka musí být v tomto smyslu postavena na naprosto nových základech, pokud chce dostát úkolům, které jí klade evropská revoluce.

Evropské právo rodiny národů se bude vyznačovat tím, že suverenity, které byly doposud vymyšleny jako nejvyšší a poslední právní jednotky, se budou muset vzdát části těchto své suverenity ve prospěch suverenity rodiny národů, tedy celé Evropy. Tato ztráta státní a tím i formální suverenity a formální diferenciace se ovšem více než dostatečně vyrovná přírůstkem národní suverenity, který, co se jí týče, nemá oddělující účinek, nýbrž navzdory veškeré skutečné, aktivní diferenciaci působí jako pojidlo v biologické celistvosti rodiny národů. Díky tomu se postaví živé právo se svou přirozenou diferenciací opět nad umělé, pouze formální právo a jeho nepřirozené přetržení živých společenství. Tomuto živému právu rodiny národů podléhají všichni členové rodiny národů stejným způsobem: v tom smyslu, že totiž blaho celku rodiny národů má přednost před zištností jednotlivých národů.

Debalceve: Jak kyjevská pravda a láska (ne)zvítězila nad ruskou lží a nenávistí

Richard Kalivoda 
(Pozn.: Redakce NS předkládá tento článek k prostudování a ke konfrontaci údajů a tvrzení s jinými zdroji a nazaujímá k obsahu posuzující stanovisko.) 

Debalceve - zrada v přímém přenosu. Následující časosběrná data usvědčují Kyjev z vědomého lhaní, systematické manipulace a plánovitého zamlčování dostupných faktů v souvislosti s vývojem událostí v "debalcevském kotli" v únoru 2015, kde ukrajinské ozbrojené síly utrpěly svou zatím největší porážku. Lhaní, manipulace a mlčení Kyjeva vedly ke zbytečnému krveprolití na obou stranách barikád a k prohloubení demoralizace Ukrajinců. Za významného přispění mainstreamových médií se stal debalcevský kotel dalším symbolem diletantství Kyjeva, dalším symbolem zrady vůči svým vlastním vojákům. Podívejme se společně, jak události kolem Debalceve probíhaly ve skutečnosti. Od svého počátku až do očekávaného konce...

Dotazník pro Ladislava Jakla

Doplněk: Hra na "pravici" a "levici"

Foto: Debatní klub

Ladislava Jakla znám díky hudební skupině Folimanka Blues. Až později jsem zjistil, že pracuje pro Václava Klause a že je pravicově politicky orientovaný. Navrhl jsem mu vystoupení v Dotazníku pro... s tím, že bychom se věnovali pravicové politice v České republice, jaká tu byla, je a bude. Pravice v České republice je vymírající pojem, alespoň na mne osobně to tak působí a v rámci výpovědí Ladislava Jakla lze najít i řadu zajímavých názorů, proč tomu tak je. Chtěl jsem mu položit ještě jednu otázku, ale bohužel zcela zapadla – "Byla v České republice někdy opravdová pravice?". Snad bude někdy možné mu tuto otázku ještě položit... (-kolektif-)

Poznámka Lukáše Beera: Otázka „pravicovosti“ či „levicovosti“ bude v následujících letech čím dál více ustupovat do pozadí, až přestane hrát roli úplně. Prvním náznakem toho jsou – namátkově – některá nově vznikající hnutí (například okolo „pondělních demonstrací“ v Německu), která sjednocují zažité (a vědomě udržované) prvky „pravicovosti či „levicovosti“ tak, že politologové a publicisté dnes mají značné problémy uplatňovat na nich povrchní šablony při přiřazování k tomu či onomu politickému spektru. Právě takováto hnutí proto nahánějí etablovaným strukturám nejvíce strach a nejistoty. Na druhé straně existuje stále ještě mnoho (často mladých) aktivních lidí, kteří se z upřímného přesvědčení snaží zasazovat o „lepší“ a „férovější“ svět, ale přitom nejsou schopni rozpoznat, že svou energii plýtvají v zájmu existujících mocenských struktur a etablovaného společenského řádu. Masovými sdělovacími prostředky a „představiteli politiky“ (pojem „představitelé politiky“ zde vědomě nahrazuje běžně zažitý pojem „politikové“) jsou používány čím dál více zdokonalenější metody manipulace, aby tak konzumenti sdělovacích prostředků mohli být uměle rozdělováni na „levičáky“ a „pravičáky“ a podle potřeby byli proti sobě navzájem více či méně poštváváni. Místo rozebírání otázek „Jak je na tom česká pravice“ či „česká levice“, či „co je skutečně pravicové a co není“, bychom se konečně měli zabývat otázkou celkových společenských, resp. politických systémů a hledat jejich možné alternativy. Známé motto „Rozděluj a panuj“ můžeme v tomto případě lehce obměnit na „Vy se hádejte a já budu panovat“. Lze tedy jen doufat, že tuto otázku některý z příštích Debatních klubů sám nadhodí.

Není divu...

Žádného politika na obou stranách nepálí, když jsou sudetští Němci prohlašováni za „nelidi“, „zvířata“ nebo „zrůdy“. Úvaha k případu knihy „Němci“ Jiřího Vacka a Jiřího Krutiny 
Manfred Maurer

V listopadu loňského roku označil jistý poslanec FPÖ 
demonstrující žadatele o azyl v uprchlickém táboře 
Traiskirchen za "jeskynní lidi". Následovala velká vlna 
pohoršení po celé zemi a požadavky, aby odstoupil ze 
své funkce poslance parlamentu. Byly organizovány 
"levicové" demonstrace "proti rasismu".

Žádného politika to nepálilo. Ani ceknutí pobouření nezaznělo ze strany politicky-mediálního komplexu, který se jinak rád při každé možné či nemožné příležitosti se vší zaníceností rozpálí. Jenom si zkusme představit, co by se začalo dít, kdyby někdo paušálně označil nějakou ne-domácí skupinu lidí za „ne-lidi“, „zvířata“ a „zrůdy“. Když v listopadu přirovnal jeden dolnorakouský poslanec v příspevku na Facebooku žadatele o azyl k „jeskynním lidem“, bylo pohoršení veliké. Ze všech stran na něj bombardovaly výzvy k odstoupení. V podstatě přitom právem. Paušální znevažování skupiny lidí by v zemi, jež se cítí být zavázána evropským základním hodnotám, nemělo být přípustné, a proto by mělo být odpovídajícím způsobem odsouzeno. Přitom by se ještě dalo (což ale ve skutečnosti nemá smysl vzhledem k intenci spočívající v tomto výroku) diskutovat o tom, zda je označení „jeskynní člověk“ samo o sobě vhodné chápat jako urážku, jelikož nám přeci respekt z našich pra-pra-pra-pra-pra-prapředků káže, abychom tyto nehodnotili jako nějaké podlidi, se kterými se srovnávat by mělo znamenat urážení. Tito „jeskynní lidé“ by nás možná mohli naučit pár věcí o životě, které jsme se v důsledku evoluce odnaučili. Protože ale pojem „jeskynní člověk“ má spíše negativní konotaci, lze každému, kdo někoho jiného takto označí, podsouvat zlý úmysl. (Pozn. NS: Vysvětlení k „aféře jeskynních lidí“ naleznete pod tímto článkem.)

Chybička se vloudila

Tomáš Pecina 

Vzpomínáte si na věčné litanie poslance Daniela Korteho, že orgány činné v trestním řízení neposkytují postiženým osobám informace o ukončených odposleších, vymlouvajíce se tu na to, tu na ono? Věru, neposkytují. Příkladmo o odposlechu svého serveru nařízeném v létě 2011 jsem nebyl dodnes notifikován, pravděpodobně proto, že jsem jej provozoval jako součást organisované zločinecké skupiny a/nebo že moje trestná činnost na něm páchaná pokračuje.

Český lev zařval

Václav Junek 

Ano, je tomu tak: český lev znovu zařval. Nemyslím jím však tentokrát to věčně zkoušené a patrně málo šťastné české erbovní zvíře, nýbrž ceremoniál, respektive proces udělování stejnojmenných filmových cen, jenž proběhl včera večer již po dvaadvacáté.

Nechme pro tentokrát stranou dost ožehavou otázku kdo vlastně tvoří Českou filmovou akademii, tedy instituci, která si udělováním těchto jistě důležitých cen osobuje právo rozhodovat o národní kinematografii. Už vzhledem k tomu, že skutečných filmařů, anebo těch, kteří by byli s to o filmu říci něco kloudného, je u nás jako šafránu, autoritativní verdikty této „Akademie“ ostatně nasvědčují tomu, že žádná velká sláva to nebude. Zřejmě kamarád vedle kamaráda a pak už asi jen ti, kteří by měli mindrák nepatřit do toho spolku, anebo zrovna měli čas. Pokud však jde o celkovou ambaláž podniku, o němž hovořím, jinak „docela dobrý“!

Verše pro paní prezidentovou – sedmiletá holčička píše choti Edvarda Beneše. Ten se přitom podepsal pod zákon legalizující vraždu dívčina otce...

Na Náš směr se obrátila pravnučka českých obětí „ostravské mordovárny“, kde bylo bezprostředně po válce popraveno a mučeno mnoho lidí. Sedmiletá dcerka popraveného tatínka a znásilněné a okradené maminky poslala v roce 1946 Haně Benešové paradoxně vlasteneckou básničku. 

Dne 25. května 1945 je v ostravském internačním táboře 
popraven 41letý František Šedina. O rok později posílá 
jeho sedmiletá dcerka obdivný dopis manželce prezidenta 
republiky Haně Benešové. Edvard Beneš slavil tři dny po 
zavraždění otce této dívky své 61. narozeniny. A podepsal v 
roce 1946 zákon, který legalizoval zločiny páchané v 
souvislosti "s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků". 
Foto: archiv Lukáše Beera

Bezprostředně po konci 2. světové války byl v Ostravě ve skladištních budovách firmy „Hanke" zřízen internační tábor pro místní Němce a české „kolaboranty a zrádce“. Již před více lety o tomto případu na Našem směru psal Franz Chocholatý Gröger. Táborem, označovaným také jako „prozatímní policejní věznice“, nad nímž mělo dohled politické oddělení ostravského policejního ředitelství (ředitelství Národní bezpečnosti), prošlo podle dochovaných záznamů do začátku července 1945 téměř 600 mužů a 100 žen. V táboře docházelo denně k mučení, k sadistickým orgiím, brutálnímu zacházení a ke znásilňování žen. V důsledku toho přišlo o život v krátké době mnoho osob. Celkem bylo po částech popraveno 234 osob (podle jiných údajů 231), z toho i jeden Čech. Popravy byly prováděny jednak oběšením na rouře, zastřelením a posléze uhozením zbraní nebo jiným surovým zacházením. Je zde dokumentován i případ ženy německé národnosti v 8. měsíci těhotenství, která byla bita do břicha s plodem, dokud na následky sama nezemřela. (Mnoho dalších detailně zdokumentovaných případů naleznete ve shora uvedeném textu.)

Z Peroutkova článku o Hitlerovi, o kterém se zmínil Miloš Zeman

Tomáš Krystlík 

Posuďte sami, zda Miloš Zeman měl pravdu, když tvrdil, že Ferdinand Peroutka napsal oslavný článek o Adolfu Hitlerovi. Vybral jsem z něj jen to, co by mohlo prezidentův názor potvrzovat nebo vyvracet.

Šikanosní zajištění peněz na účtu vydavatelů Hitlerových projevů skončilo

Tomáš Pecina 
Dnes (20.2.) uvolnila banka osmimilionovou blokaci na účtu společnosti guidemedia, nařízenou policií v souvislosti s vydáním knihy projevů Adolfa Hitlera. Nezákonný zásah tak trval 1 rok, 5 měsíců a 11 dnů.

Postřehy Mileny Jesenské z prvních dnů protektorátu

„Jak mi vysvětlíte, že k nám chodí taková spousta Čechů a zdraví Heil Hitler?"

Foto: archiv Lukáše Beera

Oni se k nám chovali slušně… Na Václavském náměstí potkala česká dívka skupinu německých vojáků – a protože to bylo už druhý den, protože jsme měli všichni už nervy trochu unavené a protože druhý den teprve člověk chápe lépe a myslí víc – vyhrkly jí po tvářích slzy. A tu se stalo něco podivného: přistoupil k ní německý voják, prostý a obyčejný vojáček a povídal: ,Aber Fräulein, wir können doch nichts dafür…' 

Mluvila jsem před několika dny s Němcem, samozřejmě s národním socialistou. Mluvil velmi dlouho a velmi uvážlivě o postavení Čechů a o výhodách, kterých podle jeho mínění se nám dostalo, i o nevýhodách, které sám nahlížel. To celkem není zajímavé, protože jsou všechny věci dnes ve zrodu a i dobře informovaní lidé nemohou říci více než pouhé mínění. Zajímavé je však jeho mínění o Češích, ptal se mě skoro plaše: ,Jak mi vysvětlíte, že k nám chodí taková spousta Čechů a zdraví Heil Hitler?'

Homosexualistům z HateFree je nový „multi-kulti katalog“ firmy Tchibo ještě málo

Foto: Tchibo

Marketing firmy Tchibo „projevil v České republice smysl pro maximální kulturní porozumění. Zatímco je česká společnost v mnoha otázkách ještě konzervativní, Tchibo vyslalo do světa magazín, na jehož titulní stránku umístilo multikulturní rodinu“. Uvádí se to čerstvě v bulvárním internetovém magazínu pro homosexuály, který vydává bývalý mluvčí TV Prima David Vaníček. V katalogu je možno vidět „multi-kulturní“ (či „multi-rasovou“ či „z rasově odlišných druhů se skládající“) rodinu při procházkách přírodou severoevropského rázu. Reklamu v rozhovoru pro zmíněné internetové stránky výslovně pochválil koordinátor projektu HateFree Culture, Lukáš Houdek, kterému se reklama ovšem stále ještě jeví jako málo pokroková: „Jako odvážný a cenný statement bych ale já osobně viděl v momentě, kdy by se na louce smála romská rodinka. Protože co si budeme nalhávat, černoušci a mulati většině české společnosti přijdou nekonfliktní a roztomilí. V tomto ohledu z mého pohledu reklama není až tak převratná.“

Odhady počtu obětí vyhnání neslovanských národností z ČSR

Tomáš Krystlík 

Konrad Badenheuer znázornil ve své publikaci „Die Sudetendeutschen – 
Eine Volksgruppe in Europa" (Mnichov, 2007) jako první na mapě podíl 
„mrtvých podle očitých svědků“ na celkovém počtu obyvatel patřičného
 okresu v bývalé župě Sudety, v jižních Čechách a na jižní Moravě, popř. v 
Protektorátu na německém obyvatelstvu v příslušném politickém okresu 
(Oberlandratsbezirk). Zde část mapy zveřejněné tímto autorem: 
Červené pole v černém rámečku (např. Kladno) znamená podíl 
„nad 3 procenta“, červené pole v červeném rámečku podíl „2 až 3 procenta“ 
(např. Praha), červené bez rámečku odpovídá „0,95 až 2 procentům“ 
(např. Most), oranžová = „0,7 až 0,95 %“, žlutá = „0,45 až 0,7 %“, 
zelená = „0,2 až 0,45 %“ a modrá = „pod 0,2 %“. 
Určitý druh „epicentra“ násilí podle mapky představovala oblast české 
menšiny okolo Mostu (červená políčka), zatímco nejméně násilí bylo 
zaznamenáno v oblastech s menším podílem české menšiny (žlutá, 
zelená, modrá políčka). V oblasti kolem Chebu a na Šumavě bylo 
zaznamenáno nejméně „mrtvých podle očitých svědků“ – s výjimkou 
Karlových Varů se zde místním velitelům okupační americké armády 
podařilo často zabránit násilí ze strany některých Čechů. (Doplnil L.B.)

Němečtí historici používali pro odhad v zásadě stejnou metodiku: počet Němců českých zemí v odstoupených územích Německu podle sčítání lidu v roce 1939 plus počet Němců českých zemí v protektorátu v roce 1940 (u obou skupin započten i vliv migrace v rámci říše) plus karpatští Němci plus přirozený přírůstek těchto skupin do konce války (odhad) minus běžná úmrtnost (odhad) minus civilní válečné ztráty těchto skupin (odhad) minus jejich ztráty na frontě (odhad) minus jejich počty v roce 1950 v ČSR, SRN, Rakousku a v NDR (v ČSR a SRN podle sčítání lidu, v případě Rakouska úřední údaj, počet v NDR odhadnut) plus přirozený přírůstek mezi lety 1945–1950 (odhad). Spolkový archiv v Koblenci (Bundesarchiv Koblenz) tehdy odhadl ztráty vyhnáním na 241.000 obětí včetně nezvěstných osob. Novější odhady, v závorce rok odhadu: Zentralstelle des kirchlichen Suchdienstes (Centrála církevní vyhledávací služby, 1965) 295.000, Bundesministerium für Vertriebene (Spolkové ministerstvo pro vyhnané, 1967) 267.000, opět Bundesarchiv (1974) 100.000 až 250.000, Statistisches Bundesamt (Spolkový statistický úřad) z pověření Německého spolkového sněmu (1978) 273.000 obětí vyhnání z ČSR, celkově necelé 3,000.000 obětí následkem vyhánění německého obyvatelstva z evropských států. Za povšimnutí stojí ze statistického hlediska poměrně malý rozptyl výsledných počtů obětí odsunu z ČSR. Ne všichni z tohoto počtu zemřeli na československém území. Má se za to, že asi 60 % československých Němců přišlo o život v ČSR a 40 % z nich zemřelo později mimo ČSR strádáním následkem vyhnání, zejména sebevraždou, podvýživou z pobytu v českých koncentračních táborech, kterých Češi zřídili během krátké doby přes dva tisíce, na nemoci v důsledku nedostatečné lékařské péči, steskem po domově. Je nutné zdůraznit, že německé odhady zahrnují nejen zahynulé, nýbrž i osoby nezvěstné.

Čtenářský názor: Reakce na šíření nepřátelské propagandy na webu Náš směr

Jako věrný čtenář webu Náš směr jsem se rozhodl reagovat na tendence, které se zde v poslední době objevují. Mám na mysli volné šíření systémové propagandy a podporu trapnému, ubohému šovinismu. Oba dva přímé znaky myšlenkové degenerace jsou podle mne zcela neslučitelné se snahou probudit v lidech touhu vymanit se z vlivu dnešní zvrhlé západní dekadence. Dekadence, která negativně ovlivňuje nejen naše životy, ale i životy našich blízkých. Dnes i v budoucnu. Snahy negativně degenerovat myšlení stávajícím i potencionálním čtenářům jsou proto podle mého názoru v přímém protikladu s původním zaměřením tohoto projektu.

Sudetští Němci jsou lidé druhé kategorie – alespoň dle českých státních zástupců. Máme to od nich černé na bílém!

Proč trestní oznámení na Vacka a Krutinu? Protože pomohlo krásně nastavit zrcadlo.
Lukáš Beer 

Jak jde dohromady, že na jedné straně pranýřujeme omezování svobody projevu v souvislosti s kauzou Hitlerových projevů a na druhé straně obšírně referujeme o trestních oznámeních na dvojici českých autorů, Jiřího Krutinu a Jiřího Vacka, která hromadně podala skupina sudetských Němců v Rakousku a Bavorsku v souvislosti s paragrafy českého trestního zákona ve smyslu přečinů „hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob“ a „podněcování k nenávisti vůči skupině osob“? Neprotiřečí si to, není to pokrytectvím? To je jeden pohled, se kterým jsem se měl možnost v uplynulých dnech seznámit. A tuším, že to zdaleka nebude ojedinělý hlas.

Poděkování aneb Koutek slávy

Tomáš Pecina 
Ještě jedna milá povinnost nás čeká v souvislosti s pravomocným skončením trestního stíhání ve věci Hitlerových projevů: poděkovat oznamovatelům. A protože náš moudrý, v Plzni vystudovaný zákonodárce, jmenovitě poslanec JUDr. Marek Benda, při formulaci náhubkového zákona na oznamovatele jaksi zapomněl, zakázav zveřejňovat identitu toliko obviněného, poškozeného, zúčastněné osoby a svědka (§ 8a odst. 1 a § 8b odst. 1 TrŘ), můžeme jim poděkovat jmenovitě.

Jsou jimi:
1. Mgr. Klára Kalibová ze společnosti In IUSTITIA, o. p. s.
2. Mgr. Jan Kravčík z odboru veřejné správy a e-governmentu ministerstva vnitra, jan.kravcik@mvcr.cz
3. Anonymní oznamovatel, který udal toliko e-mail: fanae@seznam.cz

V hodině dvanácté

Václav Junek 
Pozn. redakce NS: Následující text v některých bodech nemusí reprezentovat redakční stanovisko. Redakce však text ráda zveřejňuje s poukázáním na iniciování přínosné a věcné polemiky.  
Ne, není to tak. Píšu totiž tyto řádky už pár minut po dvanácté. Respektive po půlnoci. Tedy po té půlnoci, kterou si západní demokracie malovaly jako svatý limit, po kterém všechno zlé skončí - stejně slabošsky a naivně, jak slabé a naivní jsou samy.

Opravdu je neděle, patnáctého února 2015, a opravdu uplynula už víc jak hodina od momentu, kdy se podle zbožných přání už dopředu, dávno předtím, k vlastnímu konci odsouzených slabochů, měly na východní Ukrajině rozhostit mír, klid a vzájemné láskyplné porozumění. To podle „mírových dohod“, které dva tři dny předtím tytéž západní demokracie s tak upocenou snaživostí uplácaly uvnitř pozlaceného černého hradu minského hrdlořeza s východním už brzy značně krvavým despotou.

Takto Češi rozprodávají uloupený majetek: Nemovitosti s Benešovou zárukou

Češka nabízela nemovitost přímo v tiskovém orgánu sudetských Němců. Proč takovýto inzerát mnichovské noviny ale vůbec převzaly?

Zatímco Anna G. nabízela nemovitost přímo v novinách sudetských 
Němců, jiná česká realitní makléřka tak činí na internetu. 
Foto: screenshot idnes.cz

Opovážlivost nezná meze: Představme si, že zloděj vyklidí někomu dům a o několik let později se vrátí, aby někomu uloupený majetek naprosto seriózně nabídl k prodeji. I když je k tomu třeba mít nutnou dávku drzosti, je na druhou stranu tak nějak logické takto jednat. Protože srdce oběti lupu pravděpodobně velmi lpí na ukradených předmětech. To může úspěšnost prodeje a prodejní cenu zvýšit. A proto už dále neudivuje, že si Anna G. pro svou speciální nabídku nemovitosti vybrala docela zvláštní médium – totiž přímo Sudetendeutsche Zeitung. (Pozn. red. NS: to je hlavní tiskový orgán Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Mnichově, nezaměňovat s listem Sudetenpost, vycházejícím v Rakousku a ze kterého zde citujeme.)

České žvásty opakující se po sedmdesáti a více letech

Tomáš Krystlík 

Časopis Böhmen und Mähren přinesl před 70 lety 
několikastránkovou obrazovou reportáž o 
náletu na Prahu ze 14. února 1945.

V článku Den, kdy Drážďany zmizely z mapy se sice píše o tom, že „bombardování Drážďan koncem druhé světové války patří k nejkontroverznějším akcím spojenců v Evropě“, zamlčuje se však, že následné bombardování Saské Kamenice (Chemnitz) bylo ještě ničivější. V článku se opakují tvrzení o špatné viditelnosti, která způsobila zničení většiny památek v oné Florencii na Labi. Tomu protiřečí fakt, že čtvrti na pravém břehu Labe zasáhlo jen naprosté minimum bomb. Vysvětlení je nasnadě – na pravém břehu se památky nenacházely.

Václav Vlk jr. v souvislosti s jednáním s Putinem v Minsku ve svém článku Merkelová s Hollandem „přivezli mír“ dokazuje, že přece jen jablko nepadlo daleko od stromu, tedy on od pana Václava Vlka seniora, známého to němcožrouta, když píše. „Vážená paní Merkelová, vážený pane Hollande, pokud máte alespoň zbytek soudnosti v těle, prosím, kupte si učebnici dějepisu některé středoevropské země a nalistujte si dění z roku 1935–1939. Zvláště pak doporučuji zaměřit se na situaci v Sudetech v bývalém Československu. Stejné modely, stejné chování, jenom jiné uniformy a jiní lidé.“ Tristní je, že autor advokát, tedy člověk znalý práva, neví, že ve versailleské smlouvě je článek 86, který zní: „Stát československý… přijímá ustanovení, která tyto mocnosti (tzv. čelné mocnosti Společnosti národů) budou pokládati za nutná k ochraně zájmů těch obyvatelů v Československu, kteří se od většiny obyvatelstva liší rasou, jazykem neb náboženstvím.“ Tímto ustanovením bylo umožněno čelným mocnostem Společnosti národů – Francii, Velké Británii a Itálii – zasahovat v daném smyslu do vnitřních poměrů v ČSR včetně secese československého území. A také článek 19: „Shromáždění (Společnosti národů) může čas od času vyzvati členy Společnosti (národů), aby znovu přezkoumali smlouvy, které se staly nepoužitelnými, a mezinárodní poměry, jejichž další trvání by mohlo ohroziti světový mír.“ A právě zachování oněch částí mírových smluv, na jejichž základě se ustavilo Československo, v roce 1938 kvůli soužití národností v československém státě mír ohrožovalo. Vyberte si: buď autor-právník o existenci těchto článků nic netuší, nebo vychází ze svého nesnášenlivého nacionalismu.

Smrt v Drážďanech před sedmdesáti lety

„The greatest single Holocaust by war“ 
E. E. Korkisch 
Ohavná záhuba kulturní metropole a lazaretního města, internacionálně chráněného mezinárodním právem, krátce před koncem Druhé světové války ve dnech 13. - 15. února 1945 je symbolem ďábelské vůle ničení a stala se trvale rozpoznatelným výsměchem mezinárodnímu právu ze strany vítězů. Od té doby se pracuje na fiktivním zlehčování tohoto nezměrného provinění.

Češi rozprodávají uloupený majetek s Benešovou zárukou

V polovině roku 2011 v Česku padla omezení při nabývání pozemků, která byla původně dojednána při jednáních o vstupu do EU. Od té doby mohou cizinci z Evropské unie, tedy také Rakušané a Němci, v Česku neomezeně nabývat nemovitosti. Už před odstraněním těchto omezení sudetští Němci poukazovali na rizika takovýchto obchodů s nemovitostmi. „Cítíme povinnost poskytovat potenciálním zájemcům vysvětlení a drasticky jim objasňovat souvislosti“, varovala například studijní skupina „Erbland Sudetenland“ (STES) již v lednu 2011 před nabýváním domů, pozemků a ostatních nemovitostí, vyvlastněných na základě Benešových dekretů. „Tím chceme na jedné straně uchovávat naše dědictví a na druhé straně varovat potenciální kupce před pochybným, normám mezinárodního práva odporujícím nabýváním vlastnictví“, uvádí se ve stanovisku STES. „Protože právní otázka majetku dle našeho hlediska stále ještě není vyjasněná, varujeme před nakupováním zemědělských užitkových ploch“, řekl také předseda hornorakouského Sudetoněmeckého krajanského sdružení Peter Ludwig, který svého času nacházel vesměs i podporu u hornorakouských zástupců rolníků: „Budeme naše členy na toto zbytkové riziko upozorňovat“, prohlásil jeden zástupce hornorakouské zemědělské komory po setkání s Ludwigem.

Motor vzpomínání se zadrhává

Gernot Facius 
Dvousté výročí narození Bismarcka, 95. výročí nabytí platnosti Versailleské smlouvy, 50 let od Churchillova úmrtí, 70 let od konce Druhé světové války, od osvobození koncentračního tábora Osvětim a od Postupimské konference Velké trojky, 60 let suverenity Spolkové republiky Německo (západ), čtvrtstoletí od sjednocení obou německých dílčích států a tak dále a tak dále. Historií naplněná data přetékají jako široká řeka do nového roku. Pouze jedno historické datum se v podstatě nenachází v žádném přehledu historických výročí. Profesionální zprostředkovatelé dějinného připomínání se, nehledě na několik málo výjimek, obloukem vyhýbají začátku systematického vyhánění Němců z jejich domovských krajů na východě, speciálně z Čech, Moravy a Slezska. Nepotřebujeme příliš mnoho fantazie, abychom věděli, že i rok 2015 bude historicko-politicky korektním rokem, vyznačujícím se koncentrací na provinění Hitlerova režimu. Monstrózní zločiny tehdejších vyháněčských států se přitom – jak by tomu také mohlo být jinak – posouvají do pozadí.

Transatlantické partnerství pro obchod a investice – rizika pro Evropu?

Nové vydání "Debatního klubu" 

Ilona Švihlíková a Ladislav Žák v novém Debatním klubu.

Transatlantické partnerství pro obchod a investice (TTIP) je smlouva mezi EU a USA. V důsledku této smlouvy se mají například nadřadit mezinárodní arbitráže národním soudům, což může v důsledku znamenat významné posílení nadnárodních korporací. Proponenti smlouvy zdůrazňují hlavně výhody takového partnerství, ale taktně opomíjí kritické hlasy varující před omezením demokracie. V Evropské unii vznikla iniciativa Stop TTIP, která požaduje zastavení jednání o této dohodě - petici k zastavení jednání podepsalo do půlky ledna 2015 již 1,250.000 občanů EU. V ČR většina obyvatel ani neví, že se nějaká smlouva s popsaným dopadem na obyvatelstvo, respektive na jejich peněženky a občanská práva chystá.

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (14.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část – 10. část – 11. část – 12. část – 13. část
Evropská charta (1.)
Werner Daitz 

Jak jsme na rozdíl od všech nauk „moderní“, tj. liberalistické státní a sociální filosofie opakovaně rozebírali, existují následující tři základní uspořádání vzrostlého práva, ve kterých spočívá veškeré lidské soužití a tím také veškerý sociální řád tohoto světa. Jsou to: dílčí rodina, národní rodina a rodina národů.

Jsou [...] třemi základními řády sociálního soužití, protože ztělesňují oba základní zákony skutečné biopolitiky, jimiž jsou zákon autarkie a zákon změny druhu a degenerace [1]. Tyto řády žijí v první řadě z vlastního prostoru a z vlastní síly a nepřesahují imperialisticky do jiných životních prostorů. A dále jsme viděli, že pouze v jejich rámci může působit přirozený, mravně a životními zákony opodstatněný, a proto skutečný socialismus, a viděli jsme, že všechny tři řády jsou ve svých rovinách ovládány stejným životním, a proto i mravním zákonem, a že jeden má zastupovat druhého a v souladu s tím nesvár a občanská válka zde nemají žádné místo.

Na Pegidě ve Vídni

Lukáš Beer 

Foto: screenshot YouTube/WienTV.org

Tak nějak mohl znít název příspěvku, který jsem původně pro Náš směr před týdnem zamýšlel napsat – nasát atmosféru první demonstrace hnutí Pegida v Rakousku a zdokumentovat vše důkladně odpovídajícím fotografickým materiálem, to měl být smysl této reportáže. Pořadatelé ohlásili zahájení akce na minulé pondělí 2. února v 18.30 v samotném centru Vídně. Hodinu a půl před zahájením „procházky městem“, jak pořadatelé a účastníci demonstracím hnutí Pegida běžně říkají, jsem však spěchaje na jiný, závazný termín do Brna, zrovna nasedl do auta a opouštěl po Brněnské ulici směrem k hranicím severní předměstí Floridsdorf, nad kterým se v té chvíli právě jakoby z ničeho nic roztrhla nepříjemným větrem poháněná nadílka sněhu a deště.

Ferdinand Peroutka

Tomáš Krystlík 

Českým rozhlasem vystylizovaný "hrdina českého národa". 
Foto: screenshot Rozhlas.cz

Tento článek není Peroutkovým životopisem ani kritickým pojednáním o něm, jeho ambicí je pouze upozornit na určité body jeho angažmá ve veřejném životě.

V roce 1923 dostává nadaný novinář Ferdinand Peroutka od prezidenta republiky Tomáše Masaryka darem půl milionu korun na založení Přítomnosti [Firt, Kalvoda]. Nebylo to neobvyklé, Masaryk například dlouho finančně podporoval Jiřího Stříbrného, v němž spatřoval jednoho z nejperspektivnějších politiků [Klimek], v roce 1925 daroval Jaroslavu Stránskému na jeho Stranu práce 1,000.000 Kč a další tučné obnosy dával Stránskému i Beneš [Klimek 2002]. V březnu 1923 věnoval každému členu své rodiny, Charlottě, Janovi, Alici a Olze, po 2,050.000 Kč, Benešovi a jeho manželce po 1,035.000 Kč, celkem 10,250.000 Kč [Kalvoda]. Další příklady Masarykova rozdávání by se daly vyhledat. Stojí za to ony sumy srovnat s tehdejší výší měsíčního platu nebo mzdy. Původ peněz není dodnes jasný, protože podle Masarykovy poslední vůle sepsané 15. 4. 1917 před jeho odjezdem do Ruska měl v Praze dluh, v Londýně v bance 1400 £ pro své dcery Alici a Olgu, dva další účty z tzv. amerického fondu a na nich dohromady přes 16.000 £.

Ze společenské rubriky

Tomáš Pecina 
Včera v odpoledních hodinách se v luxusní restauraci v Praze uskutečnila oslava vítězství v kause Hitlerových projevů. Jak to při podobných příležitostech bývá, stoly se pod jídlem a pitím prohýbaly a šampaňské teklo proudem.

Minutou ticha jsme uctili památku Jana Petráska, který v této kause zaznamenal povážlivé jubileum: z deseti mých klientů, které obžaloval, padl desetkrát zprošťující rozsudek, takže na ukazateli skore svítí průběžný stav Petrásek–Pecina 0:10.

K přechodnému výpadku aktualizace uplynulé tři týdny

Sdělení redakce ve vlastní věci 
Pravidelní čtenáři Našeho směru si jistě nemohli nepovšimnout, že v průběhu posledních tří týdnů byly stránky aktualizovány pouze sporadicky. Důvodem byla mimořádná termínová náročnost jiných závazných projektů, která bohužel přechodně nedovolovala věnovat se přípravě kvalitativně hodnotnějších textů, zajímavostí a aktualit. Tímto žádám o pochopení nejen naše čtenáře, kteří jsou zvyklí na pravidelnou aktualizaci stránek, nýbrž také všechny pisatele dotazů a připomínek, jež se v uplynulých týdnech obraceli na redakci elektronickou poštou, protože na jejich poštu prozatím nebylo odpovězeno. Tímto okamžikem ovšem nabíhá Náš směr opět na svůj obvyklý „rytmus“. Děkuji za Váš zájem a těším se na další období, ve kterém se v našich textech, tak jak je naším dobrým zvykem, budeme opět věnovat některým otázkám politického života a naší moderní historie. Lukáš Beer

Je vhodné, aby se prezident státu ve svých projevech odchyloval od pravdy?

Tomáš Krystlík 

Německá jednotka s kulomety v Mohuči na mostě přes řeku Rýn 
dne 7. 3. 1936 v poledne. Foto: repro Das Interessante Blatt, f.

V projevu prezidenta republiky Miloše Zemana při zahájení mezinárodního fóra „Let My People Live!“ zaznělo z jeho úst mimo jiné , že Ferdinand Peroutka v Přítomnosti zveřejnil článek s názvem Hitler je gentleman a po mnichovské konferenci i výrok: „Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky.“ Též Winston Churchill v lednu 1939 podle Zemana napsal Adolfu Hitlerovi: „Kdyby můj národ postihla velká katastrofa, přál bych si, aby v jeho čele stál muž s vaší silnou vůlí.“

Historik Petr Zídek v Lidovkách.cz ho za tyto výroky silně zkritizoval. Peroutkův výrok o vytí s vlky patří ve skutečnosti vydavateli Lidových novin Jaroslavu Stránskému, ve svém listu: „Nemůžeme-li zpívat s anděly, budeme výti s vlky… Jestliže nemá svět být ovládán právem, nýbrž silou – buď naše místo tam, kde je větší síla a větší odhodlanost.“ Zajímavé je, že druhou větu ze Stránského citátu pan Zídek vynechal, posouvá totiž vyznění celého Stránského výroku.