Evropský mír nebo jen odklad války na dvacet let - Východní hříchy versailleského pořádku

Franz Chocholatý Gröger

Před devadesáti lety 18. ledna 1919 se sešla pařížská mírová konference, která měla rozhodnout o osudu států odpovědných z vyvolání válečného konfliktu a také o osudu nově vzniklých států po rozpadu Rakouska - Uherska. Na této mírové konferenci mocnosti Dohody, Francie a Velká Británie, které za vítězství v první světové válce vděčily především Spojeným státům, zneužily Wilsonova plánu na poválečné uspořádání světa na zásadách sebeurčení národů a nevnucování vůle vítězů. Byl sice uskutečněn Wilsonův plán vytvořit Společnost národů, ale i ta - pro chybné předpoklady, na kterých byl nový evropský pořádek budován - nemohla posloužit zajištění trvalého míru, ale stala se nástrojem pro zachování hegemonie vítězných mocností (Francie a Velké Británie v Evropě). Již z roku 1915 je známa mapa švýcarského národopisce Georga Mintandona o rekonstrukci Evropy uveřejněná v knize Frontère nationales, vydáno v Lausanne, naznačující představy státu Dohody na řešení případného územního dělení po vítězné válce (viz. obr. č. 2).
.
Versailleskou mírovou smlouvou s Německem (28. 6. 1919) a později uzavřenými smlouvami s ostatními poraženými státy (s Rakouskem na zámku v St. Germain 10. 9. 1919, s Bulharskem v Neuilly u Paříže 27. 11. 1919, s Maďarskem v paláci Velký Trianon v zámku Versailles 4. 6. 1920 a s Tureckem v Sèvrés 10. 8. 1920) byla překreslena politická mapa Evropy a nastolen nový tzv. versailleský evropský pořádek.
.
Německo utrpělo územní ztráty. Francii muselo ustoupit Alsace-Lorraine /Elsass-Lothringen, Belgii oblast Eupen-Malmédy, Dánsku Nordschleswig, Československu Hlučínsko, Litvě Klajpedu, Polsku Horní Slezsko (Oberschlesien), Poznaňsko (Provinz Posen), část východního a západního Pruska (Ost- a Westpreussen); Gdaňsk byl prohlášen svobodným městem (Freie Stadt Danzig). Sársko bylo dáno pod správu Společnosti národů a Porýní bylo prohlášeno za demilitarizovanou zónu. Německo se uzavírání mírové smlouvy nezúčastnilo, muselo ji podepsat jako diktát. Připojení Německého Rakouska k německé říši bylo zakázáno, naopak bylo nařízeno, že Rakousko zůstane samostatným státem s tím, že v názvu nesmí mít označení německé. Kromě Rakouska byly za nezávislé státy uznány Polsko, Česko­slovensko, Maďarsko a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, (které bylo r. 1929 prohlášeno Jugoslávií).
.
Nový versailleský pořádek byl ustaven ve jménu slavnostně proklamované zásady o neporušitelném právu každého národa na sebe­určení, tj. na samostatný život v nezávislém národním státě, anebo na respektování rozhodnutí, přijatého demokratickým plebiscitem, bude-li chtít přistoupit do státního svazku s jinými národy, a za jakých podmínek. Tato zásada však byla jasně a hrubě porušována. Síly Dohody, především Francie jako tehdejší nejsilnější kontinentální mocnost, měly v evropských otázkách hlavní slovo a měly především zájem o to, aby si zajistily dominaci v novém evropském uspořádání. Vůbec jim nezáleželo na tom, aby uplatněním zásady sebeurčení došlo k vytváření národních států v hranicích odpovídajících etnickému složení a vůli obyvatelstva. Poradce presidenta Wilsona Isaiah Bowman ve své knize The New World.Problems in Political Geography uveřejňuje mapu možných konfliktních území (viz. obr. č. 4).-----------------------------

-------

Obr.2: Mapa švýcarského národopisce Georga Mintandona o rekonstrukci Evropy uveřejněná v knize Frontère nationales, vydáno v Lausanne, naznačující představy státu Dohody na řešení případného územního dělení po vítězné válce.

Francie se snažila zajistit si svou převahu ve vztahu k Německu tím, že by zůstala na levé straně Rýnu a na východě by vytvořila z nově vzniklých států (Polska, Československa, Jugoslávie a Rumunska) tzv. cordon sanitaire, propojenou soustavu států, jež by s pomocí francouzské vojenské síly trvale svazovala ruce Německu, ale bránila by i pronikání sovětského Ruska do Evropy. Tomuto cíli bylo podřízeno také stanovení hranic nových států na území mezi Německem a sovětským Ruskem v tzv. MEZIEVROPÍ (ZWISCHEN­EUROPA).
.
Podívejme se na jednotlivé státy Mezievropí. V bodě 13 Wilsonova mírového plánu byla Polsku slíbena státní nezávislost v hranicích "s nesporně polským obyvatelstvem". Protože ke znovuzrození Polska docházelo v době vnitřního zhroucení Ruska a Rakouska- Uherska polská vláda pod vedením Pilsudského se snažila těchto okolností využít k rozšíření hranic i na území, jež jasně nenáležela k polskému etnickému teritoriu. Polsko nebylo spokojeno ani se západními ani s východními hranicemi, jak byly stanoveny spojeneckými mocnostmi. Když Německo odrazilo vpád polských jednotek do Horního Slezska, byly hranice s Německem určeny plebiscitem v letech 1920 a 1921. Poláci však také nepřijali Curzonovu linii jako hranici a obsadili Lvov a Vilno a pronikli hluboko na východ. Sovětsko – polská válka však po porážce sovětských vojsk pod Varšavou skončila pro Polsko úspěšně a východní hranice byly vyznačeny po úmluvě v Rize v r. 1921. Polsko posunulo své hranice asi 160 km východně od Curzonovy linie. Kromě snahy ustavit Polsko na tradicích jagellonského království v hranicích před jeho prvním dělením mezi Německo a Rusko, se Józef K. Pilsudski zabýval i myšlenkou na vytvoření svazu států pod vedením Polska od Skandinávie po Kavkaz. V novém polském státě asi třetina obyvatelstva nebyli Poláci. Z asi 27,1 milionů obyvatel podle soupisu obyvatelstva z r. 1921 bylo Poláků kolem 18,8 milionů (69,2%), Ukrajinců a Bělorusů 4 958 000 (18,2%), Němců 1 050 000 (3,9%), Židů 2,1 milionů (7,8%), Litevců 0,3%, Rusů 0,2% a Čechů 0,1%. Takovéto národnostně různorodé složení na jedné straně a velkopolská nacionalistická politika na straně druhé vytvářely od samého začátku podmínky k nespokojenosti menšin a odporu proti odnárodňování.
.
Obr. 3: Leták rakousko-uherských novin Wiener Zeitung z roku 1915 ("Takto chtějí naši nepřátelé uspořádat Evropu po válce") varoval před údajně hrozícím rozkouskováním rakouských zemí. Překvapivě měly Čechy utvořit samostatné království, ale Morava připadnout k Rakousku, Tyroly by připadly Švýcarsku a Itálii a maďarské hranice by sahaly až ke Grazu. Nadčasově působí hranice mezi Německem a Ruskem. .


Také při stanovení hranic Československa nebyla respektována zásada sebeurčení národů, V soustavě Československé republiky se nacházelo proti své vůli asi 3,2 miliony (sudetských) Němců, asi 1,3 milionu Maďarů, a asi půl milionu Rusínů. Z celkových 14 726 158 obyvatel bylo 65,5% Čechoslováků (tj. 7 milionů Čechů a přes 2 miliony Slováků), dále 23,4% Němců, 5,6% Maďarů, 3,4% Rusínů a 0,6 % Poláků. Nebyly splněny ani sliby Masaryka, že bude nový stát budován na základech švýcarského společenství národů ve středovýchodní Evropě. Místo toho bylo Československo budováno jako československý národní stát, ve kterém český nacionalismus usiloval o odnárodňování jiných a stavěl Čechy do role státního národa. Při řešení otázky slovenského národa, byly zamítaný ve jménu československé integrace veškeré požadavky na federální uspořádání státu. Stejně se vystupovalo i v otázce velkých národnostních menšin, zvláště německé.

Obr. 4: Poradce presidenta Wilsona Isaiah Bowman ve své knize The New World.Problems in Political Geography uveřejňuje mapu možných konfliktních území. .

Z následnických států Rakouska-Uherska od samotného začátku bylo problémy zatíženo nejvíce Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Kraljevina Srba, Hrvata i Slovenaca)a již v dobách příprav sjednocení jižních Slovanů. Pašićova srbská vláda si nepřála sjednocení všech jižních Slovanů, stála jen o rozšíření svého státu na VELKÉ SRBSKO, kde by nebyla ohrožena převaha pravoslavných obyvatel. Proti tomu představitelé Jugoslávského výboru Trumbić a Supilo se zasazovali o sjednocení všech jihoslovanských národů (včetně pozdějšího připojení Bulharů) do jednoho nového společného státu – Jugoslávie. Velkosrbští politikové byli proti myšlence jihoslovanského sjednoceni, které by bylo překážkou uskutečnění zaslíbeného cíle, jakým bylo Velké Srbsko. Obávali se, že by se v novém státu mohly rozplynout zvláštnosti srbské státnosti. Při sjednocení Chorvatů, Slovinců a Srbů z bývalého Rakouska-Uherska se Srbskem a Černou Horou bylo domluveno, že budoucí vnitřní uspořádání nového státu bude určeno ústavodárným shromážděním bez majorizace. Nikola Pašić a tehdy ještě regent Alexandr však s pomocí francouzského vojska zavedli v celém státě srbskou vládu. Národnostní složení Království SHS, které v době vzniku mělo asi 12 milionů obyvatel, bylo dle sčítání obyvatelstva z r. 1931: Srbů asi 40% (z toho počtu bylo 22% chorvatských Srbů a 18% Srbů z oblasti severního Podunají a Posáví, která před vznikem nového státu k Srbsku nepatřila), Chorvatů asi 24% (tehdy oba národy byly vedeny jako Srbochorvaté, v souhrnu to bylo 8 911 500 ob.), Slovinců 1 019 997, Makedonců asi 4,7%, Černohorců asi 2,4%, národnostně nevyhraněných muslimů asi 5,3 %, národnostní menšiny albánská, maďarská a německá po 3,5% (každá asi s půlmilionem obyvatel) a ostatní národnostní menšiny dohromady asi 4,2% (Italové 1,2%, Turci 0,9%, Rumuni 1 %, Bulhaři 0,4%, ostatní 0,7%). Dne 20. června 1928, černohorský zástupce Puniša Račić zastřelil v parlamentu pět členů chorvatské rolnické strany včetně jejich vůdce Stjepana Radiće. Dva z nich zemřeli na podlaze parlamentu, život Radiće visel na vlásku. Opozice kompletně opustila parlament a na setkání 1. srpna se dohodli, že odstupuji od prosincové deklarace z roku 1920. Stjepan Radić zemřel 8. 8. 1928.
.
Král Alexandr zrušil 6. ledna 1929 ústavu, rozpustil parlament, nastolil diktaturu (Šestojanuarska diktatura - trvala od r. 1929 do r. 1934) a změnil jméno státu na Království Jugoslávie (trvala od r. 1929 do r. 1934). Úřední vyhlášení jugoslávského unitarismu, tj. zásady, že všechny národnosti tvoří jeden jednotný jugoslavský národ, bylo chápáno jen jako ideologický plášť zastírající velkosrbskou (vojenskou) diktaturu a urychlilo rostoucí separatistické proudy v národních hnutích nesrbských národů.
.
Rozpadem Rakouska-Uherska dosáhli Maďaři, druhý vládnoucí národ dualistické monarchie, konečně své plné samostatnosti. Mírovou smlouvou z Trianonu byly potvrzeny versail­leské hranice Maďarska. Z bývalých zemí "Koruny svatoštěpánské" zůstala Maďarsku necelá třetina. Více než dvě třetiny (71,4%) připadlo pěti jiným státům, Československu, Rumunsku, Jugoslávii, Rakousku a Itálii. V počtu obyvatel to představovalo 13,721 milionů (62,4%), zatímco v Maďarsku zůstalo 8,683 milionů. Skuteč­nost, že k sousedním státům připadlo asi tři miliony maďarského obyvatelstva, dávala před světovou veřejností jisté oprávnění maďarskému nesmiřitelnému postoji ("nem, nem sahal" - ne, ne, nikdy) k versailleské smlouvě i požadavku "Spravedlnost pro Maďarsko", který se zakládal i na zásadních ustanoveních mírových smluv, že hranice musí být stanoveny v souladu s etnickými a hospodářskými požadavky obyvatelstva.
.
K následnickým státům se počítá i Rumunsko, které v každém případě patří k těm, co měly z první světové války největší prospěch. Mírovou smlouvou získává kromě Transylvánie i východní Banát a Bukovinu, ale ponechává si i Besarábii, kterou jako "historickou rumunskou zemi" anektovalo od Ruska v r. 1918.
.
Na první pohled by se mohlo zdát, že vítězství spojeneckých sil v první světové válce znamenalo také definitivní vítězství demokracie v Evropě. Z historické scény zmizely dynastie Habsburků, Hohenzollemů, Romanovů i ty, jež vládly Osmanskému císařství. Zdálo se, že se zde usku­tečnil americký válečný cíl - "světová demokratická revoluce". Vítězství bolševické revoluce v Rusku však ohlásilo počátek "světové socialistické revoluce". A tak kromě diktatury proletariátu na východě se Evropa od své střední části až po západ a jihovýchod dočkala fašistických diktatur. Protože při versailleských dohodách nebyly dodrženy Wilsonovy zásady o sebeurčení národů a takovém mírovém uspořádání, jež by zaručovalo trvalý mír, odmítl senát Spojených států, aby se USA staly členem Společnosti národů.
.
Základ francouzské politiky, usilující o zachování primátu Francie a versailleského pořádku spočíval v jejích svazcích se státy tvořícími tzv. Cordon sanitaire, nejdříve proti Německu, později i proti Sovětskému svazu. Hlavními představiteli této francouzské spojenecké soustavy, která měla chránit versailleský pořádek, bylo Polsko a Malá Dohoda. V průběhu necelých dvou desetiletí se ukázalo, že veškerá úsilí Francie zachovat vojenskými a politickými svazky status quo versail­leského pořádku zůstala bezvýsledná. Přestože tehdy byla Francie nejsilnější evropskou mocnosti, nepodařilo se jí natrvalo zajistit svou hegemonii v Evropě.
.
Československo, Polsko, Rumunsko a Království SHS Spojenci odměnili územními zisky a početnými národnostními menšinami. Je velkou ironii této ukončené války, kterou vedli Spojenci na radu presidenta Wilsona ve jménu sebeurčení národů, že právě poražené státy, tedy Rakousko a Maďarsko, měli k ideálu národního státu daleko blíže, než tyto tzv. sdružené vítězné státy. Rakousko i Maďarsko ve svých nových hranicích byli zatlačení k samému etnickému jádru státu, nezůstalo zde místo pro národní menšiny. Naopak Němci a Maďaři hlásící se k těmto státům stali se menšinami v tzv. sdružených státu vítězných.
.
Rozhodnutí Versailleská smlouva, až příliš připomíná mír z mezi Napoleonovou Francií a Pruským království uzavřeny 9. 7. 1807 v Tilsit, kdy Prusko ztratilo bezmála polovinu svého území - především území získaná během druhého a třetího dělení Polska a veškerá území, ležící na levém břehu Labe včetně pevnosti Magdeburg. Pruská armáda směla čítat pouze 42 000 mužů. Mimo to muselo pruské království zaplatit Francii kontribuci ve výši 120 milionů franků a živit stopadesátitisícovou francouzskou okupační armádu, což v konečném důsledku přišlo na astronomickou sumu rovnou jedné miliardě franků. To rozdmýchá pruský nacionalismu a ostrý protifrancouzský kurz nejen v Prusku, ale i ve Slezsku. Tento pruský nacionalismus se rozvine za tzv. Osvobozovacích válek (Befreiungskriege) v letech 1813 - 1815 a s nezmenšenou intenzitou přetrvá po celý zbytek devatenáctého století, kdy Francie je položená na lopatky v roce 1871, i v celé první polovině století dvacátého.
.
Pošlapání principu sebeurčení při tvoření a vytyčování hranic versailleských států, principů, které sami tvůrci proklamovali jako nejvyšší ideál mezinárodní politiky, vyvolalo rozhořčený odpor vůči novému světovému pořádku a posilovalo revoluční a národní hnutí. Tvůrci Československa a Jugoslávie chovali iluzi, že Češi a Slováci stejně jako Srbové, Chorvati a Slovinci splynou v jeden národ, jako se to stalo v 19. století v Itálii či Německu. "Československý" a „jugoslávský" národ nevznikl historickým vývojem, ale byl "vymyšlen" v ideolo­gických laboratořích malého počtu československých a jugoslávských stoupenců integrace a diplomatickou aritmetikou strůjců versailleské Evropy.
.
Versailleský pořádek v Evropě, klesal rok od roku do hlubší krize, vyvolané tím, že nebyly vyřešeny národnostní otázky mnoha malých národů. Z Evropy zmizely všechny faktory staré rovnováhy sil a Francie, opojena vítězstvím, chovala iluze, že svou hegemonií může navěky zachovat. Zde byly kořeny všech věcných a psycho­logických omylů její politiky, jež se později, ale nečekaně rychle, neblaze projeví na osudu jak Francie, tak i celé versailleské Evropy. Nařízené placení reparací přesahovalo všechny možnosti Německa a francouzské vojenské obsazení Porúří (v lednu 1923), jež mělo být formou přímého vyplácení reparací, mělo katastrofální politické a hospodářské důsledky. Ve své mstivé neústupnosti trvala francouzská vláda na stanovisku, že "Německo musí platit", a přesvědčovala spojence, že Německo zaplatí, bude-li k tomu náležitě přinuceno. Hospodářské zhroucení Německa se začalo nepříznivě odrážet i na hospodářství ostatních evropských zemí, dokonce i na francouzském. Po stažení francouzských okupačních jednotek z Porúří dochází v říjnu 1925 ke konferenci v Locarnu a smlouvě, v níž Německo uznává versai11eské hranice. Za to je mu otevřena cesta do Společnosti národů, kam bylo přijato následujícího roku. V duchu této politiky byla podepsána 27. VIII. 1928 tzv. Pařížská aneb Kellog-Briandova dohoda, v níž signatářské státy odsuzují řešení mezinárodních sporů válkou. Zdálo se, že tato smlouva otevírá novou stránku dějin lidstva.
.
Černý pátek na newyorské burze 25. 9. 1929 označil počátek světové hospodářské krize: Úspěch strany A.Hitlera při parlamentních volbách v Německu v roce 1930 naznačuje obrat jak v německé, tak i ve světové politice. Hitler s překvapující otevřeností hlásal, že cílem německé politiky musí být:
1. revize versailleských dohod,
2. oprava nespravedlivých hranic,
3. osvojení nového životního prostoru (Lebensraum) na východě Evropy pro německý Herrenvolk, tento prostor nemající hranic (Volk ohne Raum). Hit1erův programový apel na právo sebeurčení každého evropského národa, stejně jako jeho antisemitismus a antikomunismus (zvláštní poslání při záchraně evropské civilizace před bolševickou záhubou) a myšlenka národního socialismu, nezůstaly však bez odezvy u většiny národnostních menšin a obyvatelstva Mezievropí.
.
Tři roky nato 19. 10. 1933 Německo vystupuje ze Společnosti národů. Pro oslabení francouzského systému obrany versailleského pořádku uzavírá 26. 1. 1934 Německo s Polskem smlouvu o neútočení a odmítá plán kolektivní bezpečnosti. Plebiscit v Sársku z 13. 1. 1935, kde se obyvatelstvo vyjádřilo pro návrat do německého státu, byl prvním velkým zahra­ničněpolitickým úspěchem Třetí říše na cestě k revizi versailleského diktátu. Jako uplatnění práva na sebeurčení to mělo značný vliv pro nespokojené národy a menšiny v zemích versai11eského pořádku. To vše znamenalo vlastně konec versailleského pořádku i francouzské dominace v Evropě. Roli Francie v evropské politice přebírá Anglie, která vůči Německu povede politiku vstřícnosti a vyhovování (Appeasement), jako by ji "hryzalo svědomí" kvůli nespravedlnostem, jež byly na Německu spáchány mírovými smlouvami.
.
Připojení Rakouska a Sudet k Třetí říši byl pro Hitlera rozhodným krokem k integraci těch částí německé národní pospolitosti v Evropě, jež byly versailleským diktátem odděleny od svého národního státu. Národnostně různorodé Československo si mohlo zachovat územní celistvost „do roku 1938 pouze na bodácích Anglie a Francie“ jak tvrdí historik Alexandr Širokorad. (Jeho článek v ruštině ZDE ). V březnu 1939 je již Evropa zbavena iluzí. Adolf Hitler se již cítí dostatečně silný, aby mohl pokračovat v dalším krájení Evropy. Šlo v prvé řadě o osudy zemí a malých národů Mezievropí. Pokud se všechny Hitlerovy předchozí kroky vedené k revizi versailleského pořádku daly obhajovat právem na sebeurčení národů, pro postup se zbytkem českého území žádné oprávnění neexistovalo. Smlouvy z Versailles a Saint-Germain jsou mrtvé, nevydržely ani dvacet let. Vypuknutí válečného požáru bylo nevyhnutelné.
.
Mezi Berlínem a Moskvou dochází 23. 8. 1939 k uzavření německo-sovětské smlouvy o neútočení, v pozadí které je tajný protokol a rozdělení sfér vlivu ve východní Evropě. Dohodou a rozdělením zájmových sfér s Hitlerem zajistil Stalin Sovětskému svazu ta území, které Rusko ztratilo po říjnové revoluci. Dvacet let po uzavření mírové smlouvy ve Versailles dochází k novému dělení Evropy, Mezievropí přestává existovat a Francií zbudovaný Cordon sanitaire se rozpadl. Německo uznalo, že do zájmových sfér Sovětského svazu patří Finsko, pobaltské státy - Estonsko, Lotyšsko a Litva - stejně jako Besarábie a Polsko na východ od řek Narev, Visla a San, Sovětský svaz naopak přistoupil na to, že Polsko na západ od této linie spadá do německé zájmové sféry. Ve stejném duchu Moskva uznala i německé rozdrobení Československa, navázala diplomatické vztahy s vládou nového Slovenského štátu v Bratislavě a přerušila je s Benešovou emigrantskou vládou v Londýně. Polsko kladlo agresi německých ozbrojených sil, zahájené 1. 9. 1939, rozhořčený odpor, který však byl beznadějný, neboť 17. 9. bylo napadeno sovětskými vojsky z východu. Za několik dní po pádu Varšavy provedlo Německo se Sovětským svazem podle předchozí dohody čtvrté dělení Polska a vymazaly je z mapy Evropy jako samostatný stát. Svobodné město Gdaňsk (Danzig) a větší část obsazeného Polska začlenilo Německo přímo do Třetí říše, jako německé oblasti Westpreussen, Wartheland a Schlesien, ze zbytku byl vytvořen tzv. Generalgouverment s ústředím v Krakově.
.
Sovětská vláda obsazená území východního Polska připojila k SSSR (k Ukrajinské a Běloruské sovětské republice) a zahájila kroky k okamžitému podřízení Litvy, Lotyšska, Estonska vládě a kontrole Sovětského svazu. Bezprostředně po stanovení hranic mezi německou a sovětskou stranou bylo zahájeno přesídlování baltských Němců z pobaltských zemí, jež se dostaly do sovětské sféry, do Německa. Usídlovali se převážně v oblastech západního Polska. Současně byla zahájena v obou částech rozděleného Polska plánovitá likvidace vůdčích vrstev polského národního života.
.
Právě národnostní složení nových států a neschopnost jejich vlád řešit národnostní otázku se stalo příčinou pozdějších krizových jevů a vedlo k nestabilitě těchto států. Již v roce 1919 prohlásil maršál Foché, když se dozvěděl, že byla podepsána Versailleská smlouva, „Tohle není mír. To je příměří na dvacet let“. A měl pravdu. Nedochůdčata v prostoru mezi Německem a Ruskem – Mezievropí - se rozpadávají a prostor je znovu vyplněn Německem a Ruskem. Po druhé světové válce se tyto státy z Versailles dostávají do sféry sovětského impéria, aby jejich další balkanizace po 45 letech ukázala jejich neživotnost. Potvrzuje se jedna pravda, rozhodují-li velmoci ve svém sobeckém zájmu, jako Francie v roce 1918, a snaží se prosadit své představy bez ohledu na vůli těch, o kterých rozhodují, pak tento stav je nestálý a plný utrpení těch o kterých rozhodují.
.
Pardubice 6. 8. 2009
Bc. Franz Chocholatý Gröger
.
Literatura:
Bibo, István, Doplněk-Kalligram, Brno - Bratislava 1997Bowman, Isaiah, The New World.Problems in Political Geography, London 1923
Churchill Winston. S.: Druhá světová válka, I. díl., Lidové noviny 1992, s.13 - 342
Cihlar V. S., Hrvatsko pitanje i amputacja, Osijek 1994
Coudenhove-Kalergi, Richard, N., Pan-Evropa, Panevropa Praha 1993
B. Kočího Kapesní atlas zeměpisný, B. Kočí Praha, 1933
MacMillanová, Margaret, Mírotvorci. Pařížská konference 1919, Academia Praha 2004
Schulze, Hagen, Stát a národ v evropských dějinách, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003., s. 263-302Tudjaman, Franjo, Dr.: Dějinný úděl národů, HF Studio, Praha 1997

Nedokončená pouť Kuratoria (II.)

Lukáš Beer

"Známe nepsaný, ale pečlivě dodržovaný zákon, podle kterého děti stojí
v názorovém vývoji vždy proti otcům. Bez toho by nebylo pokroku."
(Emanuel Moravec, 21.2.1942.)

Slovy říšského kancléře Adolfa Hitlera z 6. listopadu 1933 - „Když protivník říká, ´nepřejdu na vaši stranu´, já v klidu říkám, tvoje děti k nám už patří ... ty to překonáš. Tvoji potomci ale stojí v novém táboře. Zakrátko nebudou znát nic jiného než toto nové společenství“ - byla naznačena bytostná priorita ideové a hodnotové výchovy mládeže jako budoucí nositelky úkolů, které nacionální socialismus všem občanům svého státu, resp. příslušníkům své národní pospolitosti ukládal. Dne 17. června 1933 byl jmenován mládežnickým vůdcem Německé říše Baldur von Schirach, který v počáteční fázi náboru do mládežnických organizací pro chlapce (Deutsches Jungvolk a Hitlerova mládež) a pro dívky (Jungmädelbund a Bund Deutscher Mädel) často zdůrazňoval dobrovolnost vstupu do organizací („Žádný chlapec nebude nucen vstoupit do Hitlerovy mládeže.“) Byly však postupně odstraněny konkurenční mládežnické organizace a levicové dělnické mládežnické hnutí bylo přímo zakázáno, zatímco ostatní sdružení se slučovala s Hitlerovou mládeží v rámci procesu koordinace. Pouze katolické svazy mládeže, které byly chráněné dohodou mezi Říší a Vatikánem, se tomuto procesu vyhnuly. Na druhé straně je ovšem skutečností, že během krátké chvíle se účast pro německé děti a mládež v těchto organizacích stávala vysoce atraktivní. Historik Stephen Roberts, který navštívil Německo v polovině 30. let a sledoval fungování tohoto systému, poznamenal, že „děti chtěly vstoupit do HJ. Být mimo Hitlerovu organizaci byla nejhorší forma trestu“. V důsledku toho rostl počet členů exponenciálně.

Nedokončená pouť Kuratoria (I.)

Slovo úvodem

Upozornění: Předmluva k seriálu se v současné době nachází v přepracování a bude v dohledné době doplněna.

Lukáš Beer

POKRAČOVÁNÍ v sobotu 29.8.2009

Zapomenuté oběti

Až budou při příležitosti 70. výročí vypuknutí německo-polské války vycházet příspěvky v novinách a časopisech, u Guido Knoppa v ZDF a ve spisech politického vzdělávání, tak se bude dát najít vše o německých pletichách a pochybeních, o krvavých a loupežných činech, válečných choutkách a touze ničit, ale na pronásledování národních Němců (Volksdeutscher = osoba německé národnosti bez německé státní příslušnosti – pozn. NS) v Polsku se nevzpomene nejspíše ani slovem. Ačkoliv jsou hrůzy na nich spáchané dobře zdokumentovány, dodnes chybí shrnující publikace.
.
Přitom otřásly tyto události v tehdejší době celou německou veřejností. Člověk se o nich dozvídal na podzim roku 1939 od domů se vracejících vojáků, z mnich mnozí byli očití svědci toho, jak se všude v Polsku z lesů a silničních příkopů odkrývali zavraždění národní Němci. Vojáci si museli vyslechnout svědectví rodinných příslušníků, kteří mohli masakrům uniknout a nyní hledali své zavlečené otce a bratry. Dnes o tom na německé veřejnosti už není vůbec řeč.V žádné učebnici nestojí něco o pronásledování Němců v Polsku, nepoučuje o tom žádný „History“-pořad a nevzpomíná se na to ani při žádném oficiálním slavnostním aktu.
.
Přitom bylo pronásledování příslušníků jiných národnostních skupin jako například v Jugoslávii ještě před několika lety dostatečným důvodem proto, aby mohlo zasáhnout NATO a OSN. Ale pokud jde o krvavé události v Polsku z roku 1939, tak ty se posouvají stranou jako bezvýznamné a přebírají se dokonce polská obranná tvrzení, že se u mrtvých německých mužů, žen a dětí jednalo o oběti německých leteckých útoků, a nebo že byli jako němečtí partyzáni právem postříleni polskou armádou. A oficiální německá strana k tomu mlčí, aby se nezatěžovaly německo-polské vztahy.
.
Po První světové válce založené Polsko bylo od počátku mnohonárodnostním státem. První úřední sčítání lidu z roku 1921 uvádělo asi 69 procent Poláků. Kolem 19 procent bylo Ukrajinců, téměř osm procent Židů (byli v Polsku považováni za národnostní skupinu) a mezi 3,3 až 3,9 procenty – zde se v počtech rozcházela německá národnostní skupina a polská vláda – byli Němci, tj. asi 1,06 až 1,4 miliónu lidí. Koncem roku 1918 žilo dokonce v oblastech, které měly v roce 1919 připadnout Polsku, 2,4 miliónů Němců, vycházeje z posledního předválečného sčítání lidu.
Tento poměrně vysoký procentuální podíl neudivuje, neboť přece dříve patřila široká území jako například Poznaňsko, Západní Prusko a východní Horní Slezsko k Německu. Polské většině se během několika let podařilo vytlačit z Polska nejméně asi 800.000 Němců (polští iniciátoři přitom používaným metodám říkali „odněmčování“). Ale také přes půl miliónu Židů se vyhnulo polským diskriminacím a emigrovalo. Ačkoliv se Polsko vůči Versailleské mírové konferenci zavázalo, že bude ochraňovat své národnostní menšiny a zajistí jim kulturní autonomii, sledovaly polské vlády menšinovou politiku podle devizy, že „Polsko musí být čisté jako sklenka vody“ („Polska musi byc czysta jak szklanka wody!“). Takže docházelo k zavírání škol národnostních menšin, k bojkotování obchodníků, církevní obce, pokud nebyly římsky-katolické (německá menšina měla převážně evangelické), byly šikanovány. Když se pak politická situace mezi Německem a Polskem stávala čím dál více napjatější, rostl přímo úměrně polský tlak na německou národnostní skupinu. V létě 1939 utíkali Němci hromadně ze své vlasti do Německa nebo do Svobodného města Danzig (Gdańsk – pozn. NS). Tam se koncem srpna nacházely uprchlické tábory čítající kolem 77.000 národních Němců z Polska.(Pozn. NS: viz. Události v Polsku před zářím 1939 )
.
Také už před vypuknutím nepřátelského potýkání byly oběti mezi německými civilisty. Jejich počet se již nedá zjistit. V literatuře se dá najít konstatování, že bylo zabito jedenáct Němců, ale jinde je také řeč o 60.
.
Když 1. září 1939 otevřela Německá říše nepřátelský stav, vzplanula vlna pronásledování již dopředu zaregistrovaných národních Němců a jejich zařízení. Všeobecně známa je „Krvavá neděle v Brombergu“ (dnes Bydgoszcz – pozn. NS) tři dny po započetí války, ale dělo se tomu všude, především v západních polských provinciích, že byli Němci naháněni do skupin a hnáni v dlouhých pochodujících kolonách – celkem jich bylo 41 – po stovkách žen, mužů a také dětí – směrem na východ, a sice vojáky nebo ozbrojenými členy polských milicí. Kdo z účastníků pochodů nemohl dál, byl zastřelen. Opakovaně se na bezbranné německé civilisty vrhla také luza, mlátila do nic a mnohé ubila k smrti. Doboví svědci podávali zprávy, že se ukrutnostmi vyznamenali především vojáci polských vojenských útvarů prchajících před Wehrmachtem. Vojáci, kteří činili zodpovědnými národní Němce za to, že v rozporu s počáteční polskou jistotou o vítězství – namluvilo se jim totiž, že za několik dní vítězně napochodují do Berlína – nyní byly polské jednotky všude poraženy.
.
Německé politické vedení tvrdilo po vítězství, že Poláci zavraždili 58.000 národních Němců. Toto číslo bylo zdaleka přehnané a mělo zřejmě sloužit k tomu, aby odůvodňovalo veskrze tvrdý německý postup v Polsku.
.
Je příznačné, že neexistují žádná úřední vyšetřování počtu obětí. To se nechalo na „Centrále pro hroby zavražděných národních Němců v přičleněných východních oblastech“ v Poznani, která byla založena po zastavení bojů. Její vedoucí činitel a hnací silou byl národně německý historik dr.Kurt Lück. Považoval za svůj hlavní úkol objasnit osudy národních Němců, kteří byli nadále pohřešováni. V průběhu prvních poválečných měsíců se zjistilo, že většina z nich byla zavražděna. Centrála hrobů byla – příznačně ještě předtím, než mohla svou práci ukončit – v květnu roku 1942 uzavřena. Do té doby bylo možno pozjišťovat 3453 zabitých národních Němců a 2339 pohřešovaných, z kterých se nikdo již neobjevil. Průkazy jejich totožnosti a okolnosti jejich zavraždění – pokud se daly zjistit – byly zaneseny do rozsáhlé kartotéky. Dr. Lück byl povolán do armády a brzy nato padl na frontě. Dokumentace padla koncem války do polských rukou. Historik Altman z polského Západního institutu se postaral o to, že v roce 1959 byly Spolkovému archivu přenechána kopie kartotéky. Kompletní originální podklady, včetně těch, které se vztahují na případy tenkrát nevyjasněné, se dnes nachází ve Státním archivu v Poznani (Archivum Panstwowe w Poznaniu) a lze do nich nahlédnout. Dle informace jisté zaručující osoby se ale dodnes po nich neptal ještě žádný německý historik. A o osudu dokumentů ve Spolkové republice Německo si lze přečíst ve vedlejším rámečku. (Nebylo redakcí přeloženo – pozn. NS).
.
Dodnes neexistují žádné shrnující počty ztrát německé národnostní skupiny v Polsku. Svého času „Kartotékou hrobů“ zjištěné číslo 5791 mrtvých a pohřešovaných dost možná představuje spodní hranici, společně se zmíněnými případy z prvních osmi měsíců roku 1939 se dostáváme na počet něco přes 5800 zabitých německých civilistů v Polsku v roce 1939.
.
Každopádně vyvrací skutečnost, že byly zavražděny tisíce příslušníků německé menšiny v Polsku na začátku války, tvrzení určujících polských osobností jako například dvojnásobného ministra zahraničí Wladyslawa Bartoszewského, že Poláci nikdy nebyli pachateli ale vždycky pouze oběťmi.

Převzato a přeloženo z týdeníku Preussische Allgemeine Zeitung, Hamburg. Autor: Hans-Joachim von Leesen
Fotografický materiál doplnil NÁŠ SMĚR.

Hollywoodský sadismus ve jménu Dobra

Lukáš Beer

Od tohoto pátku (21.8.2009) spustí rakouská kina promítání nového hollywoodského krváku „Inglourious Basterds“ režiséra Quentina Tarantina (v českých kinech poběží o necelý týden později pod názvem „Hanebný pancharti“). To byl zřejmě dostatečný důvod k tomu, aby deník KURIER (v sobotu 15.8.2009) věnoval této skutečnosti palcový titulek dne na první stránce. Snímek „kultovního režiséra“ Tarantina si přeci nikdo nesmí jen tak nechat ujít. Tato patrně obohacující mimořádná kulturní událost si vynutila i interview s režisérem filmu nadepsané uvnitř listu titulkem „Operace kino zachraňuje světové dějiny“...

.

V rozhovoru uvnitř deníku se ale nedočkáme jednoznačné odpovědi na otázku, kterou si redakce klade v podtitulku hned na titulní straně, totiž: Jak daleko smí kino přepisovat dějiny?...

.

Mnohým utkvěl ještě v paměti kulhající Tom Cruise ve filmové roli kontroverzního Clause Schenka hraběte von Stauffenberga. Ať už na osobnost strůjce atentátu na A.Hitlera pohlížíme dnes jakkoliv, Cruisovi lze přičíst k dobru alespoň snahu o věrohodné zpracování historických faktů. Jeho film neuráží, nepovzbuzuje některá stará klišé a dal by se i přes některé faktografické nedostatky zaměnit za dílo nějakého evropského režiséra.
.

To se ale rozhodně nedá říct o posledním filmu Qeuntina Tarantina. Osm z deseti filmových kritiků označí jeho náklonnost ke ztvárnění násilí za jistý druh umění, ale proti gustu žádný dišputát. Tarantino se ve svém novém snímku tentokráte pustil do svérázného pojetí historických událostí a své dílo označuje jako spaghetti-western namíchaný s dramatem ze světové války a krvavým comicsem.

.

Není žádným překvapivým jevem, že hollywoodská produkce úrovní své plytké produkce útočí na nízké pudy znuděného obecenstva a že většinou již od první minuty je i tomu nejméně důvtipnému návštěvníku kina jasné, který z aktérů ztělesňuje „dobro“ a který „zlo“. V případě filmu „Inglourious Basterds“ je toto rozdělení na dobré a zlé jednoznačné již nejpozději při pořizování lístku do kina: „The Basterds“ si říká násilnická židovsko-americká skupina vězňů, která si vzala za úkol skalpovat německé nacisty a zneškodnit elitní německé důstojníky. Znalci správně tuší, že Tarantino je zárukou s ničím se nemazlících krvavých scén. Ochránci zvířat však můžou být naprosto uklidněni, ke škodě si přijdou jen nacistické nestvůry, a to jak známe nejsou lidé, ale pouze bytosti zařaditelné pod úroveň zvířete. (Pro případ, že ve snímku nějaké zvířátko přeci jen vykrvácí, upozorněte prosím na tento faktický nedostatek v textu autora článku.)

.

Velitele zneškodňovací židovsko-americké jednotky nestělesňuje, jak by se dalo očekávat, například takový Ben Stiller nebo Jeff Goldbloom, nýbrž - poněkud neočekávaně - světlooký blonďák Brad Pitt. Takže sympatie k „těm dobrým“ je na tupl posichrována a krev může vesele začít téct plnými proudy.

.

Charakterový protipól Brada Pitta obsadil herec Christoph Waltz (původem Rakušan, jazykem ale Němec na sever od „rovníku bílého vuřtu“) v roli „lovce Židů“, plukovníka Hanse Landy. Christoph Waltz (na festivalu v Cannes byl nedávno za svůj výkon poctěn jako nejlepší filmový představitel) bývá díky své mimice a mluvě v německých filmech téměř výlučně obsazován do rolí nebezpečných zakřiknutých psychopatů, veřejnosti je znám jako podivínský vrah z několika německých krimi-thrillerů. Tedy disponuje těmi nejlepšími předpoklady pro obsazení do role nacistického zloducha. KURIER charakterizuje ve svém článku postavu Hanse Landy mj. tím, že vyniká „svým perverzním humorem“. Perverzní je tedy humor hlavní negativní postavy filmu, ale co říci v tomto směru k všudypřítomném uctívání násilí režisérem Tarantinem, který svůj nejnovější film označil za své životní „antifašistické naplnění“ ? ...

.

Postavu parodované kulhající komické figurky (jak jinak) Adolfa Hitlera v Tarantinově filmu ztvárnil herec Martin Wuttke. Redaktorka Kurieru A.Seibelová sestavila jakýsi žebříček nejznámějších filmů, které se proslavily tím, že ztvárnily Hitlera v hlavní roli. Zřejmým „nemyslitelným“ propadákem je u ní „problematický“ film Bernda Eichingera „Der Untergang“ z roku 2004, protože prý „veškerá herecká expertiza snímku sloužila k tomu, aby byl Hitler zrekonstruován pokud možno přesně na puntík. Přitom vzniká fatální rozdělení mezi Hitlerem jako diktátorem a Hitlerem jako soukromou osobou, která i přes charakterové slabiny byla prý člověkem jako všichni ostatní. Mnohem inteligentnější se ukázala komedie „Mein Führer“ (2007) od Daniho Levy, která Hitlera vystavuje jako krutého šmíráckého komedianta dějin.“

.

Takhle má tedy vypadat inteligentní způsob vyrovnávání se s nedávnými dějinami? Pro ty, kterým film Mein Führer německo-židovského režiséra Levyho nic neříká: mělo jít o jakousi reakci na film Der Untergang, nebo dokonce jeho „korekci“ ve formě křečovitě trapně nevtipné komedie, ve které je Hitler parodován jako zakomplexovaný impotent, který navíc trpí problémy s močovým ústrojím. Obzvlášť „komické“ je vidět Hitlera při souloži či vidět zdravit jeho vlčáka árijským pozdravem. Na první místo katapultovala redaktorka „mistrovský film“ Charlieho Chaplina „Velký diktátor“ z roku 1940. Jestli pak může konkurovat násilnické orgii Quentina Tarantina?

.

Reklama na uvedení filmu do kin běží na plné obrátky. Herec Christoph Waltz zavítal i do oblíbeného dvouhodinového rozhlasového pořadu „Snídaně u mě“, vysílaného pravidelně každé nedělní dopoledne nejposlouchanější rakouskou radiovou stanicí Ö3. Redaktorka Claudia Stöcklová si zve každý týden různé známé osobnosti před mikrofon a rozpráví s nimi zajímavě i o méně známých osobních věcech interviewovaných a zafilozofuje si s každým o smyslu života. Waltz na sebe prozradil, že k profesi herce ho přivedla jakási vlastní narcistická porucha, což je prý ostatně hnacím motorem mnoha jiných kolegů z branže, kteří si to takhle otevřeně nepřiznají. Sám o volbě své profese během svého života často pochyboval, ale když natočil Inglourious Basterds, věděl jako málokdy předtím, že je na tom správném místě a že ho to bytostně naplňovalo. Nešetřil pokáním před „největší světovou hvězdou“ Bradem Pittem a chvalozpěvy na adresu režiséra Tarantina. Jeho film je prý nejlepší vidět alespoň pětkrát. A to tím způsobem, že si divák pokaždé před začátkem filmu sám před sebou ujasní, z jaké pozice film shlédne – jestli z pozice někoho, kdo se chce filmem povrchním způsobem jen pobavit očekává od něj hodně action, nebo z pohledu nějakého zloducha ve filmu a příště zase z pohledu jiného hrdiny apod. Tarantino je tím prý velmi geniální a pokaždé lze mít z filmu jiný požitek.

.

Aha... V tom případě jedno malé varování: rozhodně neradno pokoušet se na film dívat jako na snímek opírající se o dějinná fakta (na Hitlera bude ve filmu spáchán smrtelný atentát v pařížském kině, Tarantino si dokonce střihne záběr na mrtvého, zlikvidovaného Hitlera, což ještě – pokud známo – nikdo jiný před tím ještě takto filmově nezrealizoval). Historický motiv zde slouží pouze jako kulisa k „uměleckému ztvárnění“ režiséra.

.

Sotva někdo film shlédne pětkrát, ale statisíce lidí to učiní ze zvědavosti alespoň jednou. Chytrolínské filmové kritiky v médiích a rozsáhlé diskuse na fórech filmových fanoušků donutí i toho nejskeptičtějšího diváka ve chvíli, kdy se mu něco na filmu nebude zdát, klást si nejdříve sám sobě vyčítavou otázku: že bych umění geniálního režiséra snad nějakým způsobem nerozuměl?

.

Ale skutečně podstatné je ale jen to, že na konci bude souhlasit finanční rozpočet producentů filmu.

Memorandum zástupců německých sudetských zemí jako odpověď na podmínky k uzavření míru spojeneckých mocností a jejich spojenců

Franz Chocholatý Gröger

Před devadesáti léty byli na Pařížskou mírovou konferenci na zámku v Sanit-Germain-en-Laye pozvání zástupci vlád Německého Rakouska (Republik Deutschösterreich) a Maďarska jako právní nástupnický stát Habsburské monarchie, kde jim byly předány dne 2. června 1919 podmínky pro uzavření míru.
.

Deutschösterreich byl prohlášen 12. listopadu 1918 provizorním Národním shromážděním (Provisorische Nationalversammlung für Deutschösterreich) zákonem č. 5 demokratickou republikou a součástí Německé republiky. Hranice území je definovaná 22. 11. 1918 zákonem č. 40 “Umfang, Grenzen und Beziehungen des Staatsgebietes von Deutschösterreich” kde se v § 1 praví, že území republiky tvoří Země Rakouské pod Emží včetně kraje Německá jižní Morava a německého území kolem Nové Bystřice, Rakousko nad Emží včetně kraje Německé jižní Čechy, Solnohradsko, Štýrsko, Korutany s vyloučením uzavřeného jugoslavského sídelního území, hrabství Tyroly s vyloučením uzavřeného italského sídelního území, Vorarlberg, Německé Čechy a Sudety, jakož i německé sídelní území brněnské, jihlavské a olomoucké. Nově vzniklá území českomoravsko - slezském prostoru rozloze 27.023 km² byla osídlena 3 514 509 obyvateli z toho 226 544 Čechy. V listopadu začalo obsazování českým vojskem, přes protesty Vídně a zástupců českých, moravských a slezských Němců, nově vzniklých administrativních útvarů a 18. 1. 1919 vstupem československých vojsk do Krnova bylo prakticky toto ukončeno a tyty provincie zanikly. 1)

.

Vedoucím delegace zastupující Deutschösterreich byl kancléř Karl Renner, který již počátků musel bojovat s nesmyslnými teritoriálními požadavky (Brno, Jihlava, Olomouc), které mohly ohrozit serióznost jeho vystupování na mírové konferenci. Renner byl realista a byl si vědom skutečné situace, proto bezvýhradně prosazoval jen připojení Deutschsüdmähren a Böhmenwaldgau k Niederösterreich a k Oberösterreich a pokračoval v boji za uplatnění práva sebeurčovacího formou plebiscitu. Jako experty delegace na mírovou konferenci si vzal zástupce požadovaných části Čech, Moravy a Slezska Rudolfa Lodgmanna von Auen (zemský hejtman Deutschböhmen), Josefa Seligera (zástupce zemského hejtmana Deutschböhmen), Rudolfa Freiβlera (zemský hejtman Sudetenlandu), Hieronymuse Oldofredi (Deutschsüdmähren) a Antona Klementa (zástupce Böhmenwaldgau).

.

Jak Renner řekl Oldofredimu, byl přesvědčen, že Deutschbőhmen a Sudetenland připadnou Československu a že poněkud méně zoufalá se mu zdá situace Jižních Čech a Jižní Moravy. Velkou naději v situaci Němců mu vzbuzoval text Mémoire No. III (Pozn. NS, viz: Memoranda československé vlády), kde přes silný protiněmecký tón, byla naděje v proklamovaném „Režim by byl podobný režimu švýcarskému“ - „La régime serait semblable à celui de la Suisse.“ Tuto naději mu dával také rozhovor, který poskytl 12. května 1919 president T. G. Masaryk dopisovateli listu, Frankfurter Allgemeine Zeitung Goldsteinovi. V interview uveřejněném 15. května 1919 se mimo jiné Masaryk řekl: „Světově politická situaci našeho státu je příčinou toho, že náš postoj vůči Německu je jedním z nejdůležitějších“. O Němcích v Čechách řekl Masaryk, že "budou jako občané zcela rovnoprávní a nebudou vystaveni žád­nému pokusu odnárodnostňování; jinak se nemohou čeští Němci dovolávat Wilsonova práva na sebeurčení, ve kterém není podle evropských pojmů obsažen národ­nostní princip, což vyplývá z uznání strategických, ne však národnostních hranic Itálie. V Deutschböhmen totiž bydlí česká menšina. Poněvadž nelze provést čisté rozdělení, musí být obě strany natolik rozumné, aby si navzájem umožnily své spolužití a klidný vývoj… Vývoj nás nutí k vytvoření svazu národů či spojených států evropských, a proto je nutno provést v Čechách to, co bylo možné ve Švýcarsku." Goldstein k tomu napsal kritický komentář: "Je však klamné, mluví-li prezident o českých menšinách na německém jazykovém území. Zcela čisté rozdělení národností podle jazykových hranic je vůbec nemožné. Ale ve veškerém německém jazykovém území Čech bydlelo v roce 1910 pouze 126.000 Čechů, proti čemuž se nyní znásilněním práva na sebeurčení musí podřídit německá menšina čítající 3 1/2 milionů lidí, dostanuvší se tak pod nadvládu Čechů. Klamné je také to, když prezident mluví o švýcarských poměrech v Čechách, Češi a ani prezident Masaryk nepomýšlejí ani v nejmenším na to, aby z Čech udělali Švýcarsko. Chtějí vládnout a o rovnoprávnosti národností tu nemůže být vůbec žádná řeč." 2)

.

Po převzetí podmínek k uzavření míru kancléřem Rennerem v Paříži předstupuje 7. června 1919 ministr zahraničí, sociální demokrat Otto Bauer před konstitujícím se Národním shromážděním republiky Deutschösterreich s projevem, ve kterém mimo jiné říká: „(...) Máme ztratit především průmyslově a kulturně nejvýše postavenou část Německého Rakouska, v níž se nalézá náš největší průmysl a naše nejintenzivnější zemědělství, a jejíž obyvatelé předčí ostatní kmeny německého Rakouska v živnostech, píli a ve vzdělání: naše Deutschböhmen a naše Sudety. Kdyby se vítěz cítil vázán zásadami proklamovanými v boji, platila by zásada, že žádný národ nemůže být proti své vůli přemístěn z jedné státní suverenity do druhé a lidu Deutschböhmen a Sudet by bylo přiznáno právo, aby lidovým hlasováním a za neutrální kontroly sám rozhodlo své státní příslušnosti a pak bychom se nemuseli obávat ztráty těchto zemí….. Spojenecké a přidružené mocnosti vytvářejí česko­slovenský stát, ve kterém budou vedle 6,5 milionů Čechů sídlit 3,5 milionů Němců, kteří se budou od prvního dne proti nenáviděné cizácké nadvládě vzpírat, potom 2 miliony Slováků, kteří přes blízkou příbuznost s českým národem mají svůj vlastní jazyk, kteří histo­ricky netvořili s Čechami a Moravou žádné společenství, kteří mají sociálně zcela jinou strukturu, kulturně úplně rozdílnou tradici než Češi. A vedle Němců a Slováků dostane český stát ještě téměř 3/4 milionu Maďarů, ½ milionu Ukrajinců, nejméně 100.000 Poláků. Češi, Němci, Slováci, Maďaři, Poláci, Ukrajinci, není to nové Rakousko, které tu znovu vyvstává pod českou vlajkou, nový národnostní stát se šesti národy, naplněnými divo­kou nenávistí proti sobě, které budou napěchovány po­hromadě a stísněny ve svém hospodářském, sociálním a kulturním vývoji, násilným panstvím živenou, celý ve­řejný život otravující národní nenávisti a národním bojem? (…)
Zkouší nás utěšovat tím, že by se česko-slovenská republika mohla stát novým Švýcarskem, ve kterém by společně žilo šest národů v míru a svobodě. (…)
Avšak tak výtečné těleso, jako je Švýcarské spříse­ženstvo, vznikne pouze za určitých historických podmí­nek, jako produkt jedinečného historického vývoje; jen povrchní nacionalismus, jenž nic netuší o historické podmíněnosti státního pořádku a národního soužití může věřit, že švýcarský vzor může být napodoben na libovolném místě, za libovolných zeměpisných, hospo­dářských a historických podmínek. Švýcarsko vzniklo ze společného boje za svobodu, nikoliv na základě vítězova diktátu, který podrobil národy proti jejich vůli cizí nadvládě (…)
Krvavý 4. březen nebyl žádný Sempach ani Murten.(Pozn. NS: viz.Březnoví padlí) Národnostní stát založený na násilí se může udržet jen silou, musí upadnout do rozporu s mírovým tlakem národů, jeho pouhá existence se musí stát trvalým nebezpečím pro mír a svobodu národů celého světa, stejně jako jím byla existence staré rakousko-uherské monarchie.(…)" 3)

.

Třináct dnů na to předkládá Edvard Beneš Commission des Nouveaux Etats (Komisi pro nové státy tzv. nótu z 20 května 1919, ve které se výslovně hovoří o tom, že československá vláda chce budovat státní organism, který by byl „jistým druhem Švýcarska beroucím, jak se rozumí samo sebou, v úvahu zvláštní poměry v zemi české“. Tato tzv. nóta je zápisem předány Benešem Berthelotovi a ten pak zápis přečetl komisi. Zápis tvoří devět bodů upřesňujících představu československé vlády o budoucím menšinovém režimu v Československu. Zápis končí větou: "Bude to vcelku režim velmi liberální, který se bude značně přibližovat režimu švýcarskému." 4) Další vývoj ukázal, že pravdu měl Goldstein a ministr Bauer.

.

Dne 15. června 1919 předává státní kancléř nótu, hovořící o Deutsch­böhmen, sudetských oblastech a o neutralizaci Ostravské pánve, adresovanou zástupcům vítězných velmocí na mírové konferenci v Saint- Germain. Je zde mimo jiné napsáno: „Jestliže dojde v tomto vzkvétajícím a plodném státě však k připojení Deutschböhmen, tedy Šumavské župy, sudetských oblastí a Znojemska, a tím pádem přivtělení těchto čistě německy obydlených oblastí k českoslo­venskému území proti vůli jejich obyvatel, tak se - co se vztahu mezi Němci a Čechoslováky týče - tímto způso­bem pouze nahradí stará monarchie, která stejně i přes problematičnost svojí existence zajišťovala materiální život svých národů, dvěma malými státy, které proti sobě zůstanou permanentně znepřáteleny. Mocnosti by tak tímto způsobem prakticky v centru Evropy vytvořily ohnisko občanské války, jejíž žár by byl ještě nebezpeč­nější pro celý svět a jeho sociální rozkvět, než tomu bylo doposud v případě stálých nepokojů na Balkáně. Proto tento rozsudek bude znít tvrdě: spočívá totiž v neochvějném přesvědčení německo-rakouského ná­roda, v přesvědčení, jež je jednomyslně vyjádřeno heslem: Opusťme tento hořící dům a připojme se naší rodné zemi.
Bezpráví, které je na Německém Rakousku nyní pácháno, bije do očí. Rozšíření státního území a počet obyvatel se nyní více než zdvojnásobil ve srovnání s velikostí a počtem obyvatelstva v Alsasku-Lotrinsku. Spojeneckým mocnostem a jejich spojencům, které chtějí odčinit bezpráví, které bylo spácháno na Francii v letech 1870/71, se nyní právě podařilo vytvořit druhé Alsasko. Na jedné straně proklamují svobodné právo na sebeurčení národů a vyslovují na druhé straně politický rozsudek nad obyvatelstvem, které je početnější než obyvatelstvo Norska či Dánska (…..) Následkem tohoto nešťastného pokusuje to, že stav, kterému před­cházely nejrozhořčenější masakry všech dob, a který byl nyní vytvořen, je ještě horší než ten před válkou, a ještě ve větší míře ohrožuje mír v Evropě (…) Proto se přitom tento národ nikdy neuklidní, nikdy nebude moci přiznat a nikdy se nepřestane podivovat myšlence, jak je možné být jako cizinec vydán na pospas druhému cizinci bez předcházejícího jednání! (…)Mnohem méně než v případě Alsaska a frankfurt­ského míru by mohl mír postavený na takovýchto základech tvořit sotva trvalý právní podklad. Okolnosti. za kterých vznikl československý stát, jsou toho jen důkazem. (…)" 5)

Velký znak Deutschösterreich: a.) velký štít , který má uprostřed srdeční štít s malým znakem Deutschösterreich; b.)v hlavě štítu znaky zemí Niederösterreich, Oberösterreich, Salzburg, Steiermark; c.)ve středu štítu vpravo znak Kärnten , vlevo znaky Tirol, Vorarlberg; d.) ve spodním poli vpravo znak DEUTSCHBÖHMEN., vlevo znak SUDETENLAND, uprostřed nahoře znak Brna, vlevo ježek města Jihlavy, vpravo hlava šachované orlice města Olomouce.
.
Toho dne Renner také předává Pamětní spis, "přílohu A" zástupcům vítězných velmocí na mírové konferenci v Saint-Germain. Tento spis měl název "Memorandum der Vertreter der deutschen Sudetenländer in Erwiderung auf die Friedensbedingungen der alliierten und asso­ziierten Machte" (Memorandum zástupců německých sudet­ských zemí jako odpověď na podmínky k uzavření míru spojeneckých mocností a jejich spojenců). Spis byl vypracován v úvodu uvedenými zástupci území osídlenými Němci a vojensky obsazené československou armádou. Čteme zde:
.
V. Chování sudetských Němců
(…)“Rezoluce, na jejichž základě byly německy osídlené oblasti Sudet prohlášeny za části německého Rakouska, byly usneseny poslanci, jež byli zvoleni na základě přímého, všeobecného a rovného hlasovacího práva, a v době rozpadu monarchie byli jedinými legitimními zástupci lidu. Tyto rezoluce byly s optimistickým nadše­ním jednomyslně přijaty a schváleny. Česko-slovenská vláda zastupuje na mírové konferenci ta území, ohledně kterých se v žádném případě - nyní ani později - nemůže odvolávat na svobodné rozhodnutí nebo suverénní vůli jejich ovládaných národů. I přes ustavičný vojenský útlak, který se nezastavil ani před znovuzavedením tělesných trestů a jejich používání na svobodných mužích, jakož i dokonce na ženách, nepřestaly všechny politické strany, obce a korporace pořádat manifestace, aby protestovaly proti tomuto jednání.(…) Založení německo-rakouské republiky lze proto pokládat za nejčistší a z historického hlediska za nejlo­gičtější aplikaci demokratických principů moderního vytváření státu. Nanejvýše by mohlo přicházet v úvahu nechat správnost tohoto zakládacího aktu přezkoumat pomocí referenda. Německo-rakouská delegace je již nyní připravena vyslovit se pro toto referendum a vyhra­zuje si povolení podávat mírové komisi návrhy, které by zajistily nadstranickou implementaci tohoto rozhodnutí.(…)"
VI. Postup jednání české vlády
“Dále zjišťujeme, že česká vláda pod ochranným plá­štíkem uzavření míru obsazuje i v rozporu s principy národnostního práva německy osídlené oblasti a Sudety a podřídila je svojí suverenitě; odstranila existující úřady a na jejich místo nastolila úřady nové; tím že ohrozila materiální existenci veřejných úředníků, donutila je tak, aby okupujícímu státu složili přísahu, neboť v opačném případě by byli vyhnáni, či uvedeni do zajetí. Taktéž potlačovala svobodné mínění vůle lidu.(…)"
VII. Základy českého státu
“V tak organizovaném státě by velké části jeho obyva­telstva chyběla jednotná politická vůle, která tak tvoří jediný základ jeho klidného vývoje. Stát, který zabírá nejen uzavřené slovenské, polské, ruténské a maďarské území, nýbrž také rozsáhlé kraje, jež jsou obydleny Němci, nemůže být českým národnostním státem; nebyl by ničím jiným, než špatnou kopií bývalého Rakouska, se všemi těmi nedostatky, o kterých jsme si mysleli, že byly odstraněny, avšak jeho území by bylo rozhodně mnohem menší, jeho hospodářské podmínky nevýhodnější a nemělo by historické tradice, které se vytvářely po celá staletí. Lze jen doufat, že moudrost spojeneckých mocností a jejich spojenců, dokud k tomu je ještě čas, vyvodí z těchto závěrů důsledky.
Národy, které sídlí v českém státě, bez ohledu na poli­tické území, jež jim bude popř. přiděleno, jsou zde zastoupeny v číselném poměru, následovně uvedeném:
.
Češi ............. 6,291.237 (nebo 48 procent),
Němci ......... 3,719.147 (28")
Slováci ....... 1,770.614 (14 ")
Maďaři ……… 878.634 ( 7 " )
Rusíni ..... 437.000 (3")
.
Plánované začlenění dolnorakouské a prusko-slezské oblasti by tento nahoře uvedený poměr velmi značně posunulo ve prospěch českého národa. Staré Rakousko se muselo zhroutit, protože jeho národnostem chyběla jednotná politická idea. Z tohoto poznatku jakož i z přitažlivé síly demokratické a národnostní myšlenky lze předpokládat, že český stát ve formě, jak ji definuje návrh mírové smlouvy, nebude schopen trvale klást odpor potřebě svobodného práva na sebeurčení jeho jednotlivých oblastí.(...)" 6)
.
Žádosti rakouské delegace nebyly vyslyšené. Přímá účast na rozhovorech jí však byla odepřena; na vyjednávání se mohla podílet pouze prostřednictvím písemně podávaných návrhů. Veškerá vina za rozpoutání válečného konfliktu byla uvalena na Rakousko-Uhersko a Německé císařství.
.
Mírová smlouva je podepsaná 10. září 1919 na zámku v v Saint-Germain-en-Laye a obsahuje celkem 381 článků. Vítězné mocnosti plnili přání Francie a Československa. Součásti Československa se stály všechny tři korunní země a malá území z Dolního Rakouska, nebyl vzat ohled na právo na sebeurčení německojazyčného obyvatelstva. Jižní Tyrolsko a Istrie připadly Itálii, Bukovina se stála součásti Rumunska, část dolního Štýrska a Korutanska připadly novému státu Srbů, Chorvatů a Slovinců. O přináležitosti jižního Korutanska má rozhodnout referendum. Západní část Maďarska se jako Burgenland se stává součásti Rakouska.
.
Zakazuje se používání názvu státu "Deutschösterreich" - Německé Rakousko - a připojení Rakouska k Německu. Rakouský stát je zavázán platit válečné reparace a zakazuje se všeobecná branná povinnost v Rakousku, povolena je pouze profesionální armáda čítající nanejvýš 30.000 mužů. Továrny na zbraně a výzbroj musí být zničeny.
.
Dne 24. září 1919 se koná v rakouském parlamentu propuštění sudetoněmeckých vlád a zastupi­telství ze státního svazu republiky ně­meckého Rakouska. Zbývá necelých dvacet let k zániku obou států zrozených pařížskou mírovou konferenci.
.
Pardubice, 1. srpna 2009
Bc. Franz Chocholatý Gröger
.
Poznámky:
1) Chocholatý Gröger, Franz, Velký znak “Deutschböhmen” a země Koruny české, Sborník příspěvků. Heraldica Viva I., s.51-52, Pardubice 1992
Velký znak Deutschösterreich a země Koruny české 1918-1919
http://www.bruntal.net/2006112703-velky-znak-deutschosterreich-a-zeme-koruny-ceske-1918-1919
Das Große Wappen Deutschösterreichs vom 8. März 1919 und das Gebiet der Böhmischen Krone, www.mitteleuropa.de(chochol03)
Národnostní mapa jižní Moravy v letech 1918 – 1938 http://www.bruntal.net/2006111601-narodnostni-mapa-jizni-moravy-v-letech-1918-1938
Pokus obyvatel západního Slezska o realizaci práva na sebeurčení http://www.bruntal.net/2008100007-pokus-obyvatel-zapadniho-slezska-o-realizaci-prava-na-sebeurceni
4. III. 1919 – První obětí za právo sebeurčovací http://www.bruntal.net/2005021401-4-iii-1919-prvni-obeti-za-pravo-sebeurcovaci
2) Präsident Masaryk über Deutschböhmen. Frankfurter Zeitung (Frank­furt/M.), 15.5.1919
Odsun…s.572-573
3) Rabl, Kurt, Das Ringen um das sudetendeutsche Selbstbestimmungs­recht 1918/19. Materialien und Dokumente. Mnichov 1958. 94-96.
Odsun s. 573-575
4) Beneš, Edvard, Německo a Československo, Masarykův ústav AV ČR, Praha 2005, s.94-104, doslovný text-97-98
Nóta uložena-Archiv ministerstva zahraničních věci, Pařížský archiv, č.340
5) Bericht über die Tätigkeit der deutschösterreichischen Friedensdelega­tion in St. Gurmán-ne-Lase. Sv. 1, Vídeň 1919, 88-91
Odsun , s. 576-579
6) Bericht über die Tätigkeit der deutschösterreichischen Friedensdelega­tion in St. Gurmán-ne-Lase. Sv. 1, Vídeň 1919, 93-101
Odsun , s. 580-583
.
Literatura:
Beneš, Edvard, Německo a Československo, Masarykův ústav AV ČR, Praha 2005, kap. IX Jak došlo k menšinovým smlouvám-československá menšinová politika na konferenci mírové, s. 91 – 104,
Bericht über die Tätigkeit der deutschösterreichischen Friedensdelega­tion in St. Germain-ne-Lave. Sv. 1, Vídeň 1919
Brügel, Johann Wolfgang, Češi a Němci 1918-1938, Academia Praha 2006, 4. kapitola Versailles a St. Germán, s. s. 149 – 173
Odsun-Die Vertreibung der Sudetendeutschen- Vyhnání sudetských Němců, Veröffentlichung des Sudetendeutsche Archivs, München 2000 s.572-583

Zájmy Polska

Celkem 22 bývalých státních a vládních vedoucích činitelů ze středoevropských nových členských zemí EU a NATO apelovalo na USA, aby pragmatickou kooperací obou supervelmocí neohrožovaly legitimní bezpečnostní zájmy jejich států. Jak si to lze přebrat?
.
Ústřední výpovědí výzvy je vlastně postěžování si nad údajným faktem, že prý země východní části střední Evropy a jejich bezpečnostní zájmy nejsou cílem odpovídající pozornosti americké zahraniční politiky. USA by prý měly jasně vyslovit svou roli evropské mocnosti a dát jasně najevo, že zůstávají na evropském kontinentu plně angažovány. Výzva byla podepsána mimo jiné bývalými státními prezidenty Walesou a Kwasniewským (Polsko), Havlem (Česká republika), Adamkusem (Litva), Constantinescem (Rumunsko), Vike-Freibergaovou (Lotyšsko) stejně jako dřívějším estonským ministerským předsedou Laarem. Pouze o jeden den později se k této výzvě připojil také úřadující polský státní prezident Lech Kaczynski.
.
Autoři požadují posílení NATO kvůli údajným nebezpečím vycházejícím z Moskvy. Vyjadřují pochybnost nad současnou obranyschopností svazku, protože prý ztratil část své odstrašující schopnosti díky různým zanedbáním v minulosti. Iniciátoři chtějí svým veřejným zaujmutím stanoviska dosáhnout toho, aby údajné špatné pochopení západních zájmů nevedlo k nepříjemným ústupkům vůči Rusku. Mnohé lidi na východě Evropy prý znepokojuje, že NATO v srpnu 2008 nečině přihlíželo ruské intervenci v Gruzii. Polský prezident Kaczynski navíc ve svém stanovisku upřesňoval, že prý důvěryhodnost Američanů rozhodně závisí na tom, jak vážně bude dál realizován plán raketové obrany se základnami v Polsku a Česku.
.
Estonské a lotyšské obavy z ohrožení plynoucícho z mocného souseda na Východě se ještě dají pochopit. Nevztahují se ani tak na nějaké imperialistické a revizionistické Rusko. Tohoto agresivního charakteru se Rusko zbavilo zánikem Sovětského svazu. Obavy z ohrožení u baltských národů plynou ze skutečnosti, že vysoké procento lidí v těchto dvou zemích tvoří etničtí Rusové. V Lotyšsku to je téměř 50 procent všech obyvatel. Baltové si tedy nemohou za těchto okolností býti jisti před pletichářskými pokusy o odtržení území. Avšak pokud by se nějaký takový scénář měl jednou stát realitou, nepomohl by ani žádný svazek NATO. Neboť NATO je obranný svazek, i když svaz v případě Afganistánu pod tlakem bývalého US-amerického prezidenta George W. Bushe zřetelně překročil vymezení defenzivní ochrany členských států.U Rumunů obavy z ohrožení vznikají z konfliktu okolo Podněsterské republiky přímo před rumunským prahem. Konflikt je výsledkem nejednotného postupu hnutí za nezávislost Moldavska.
.
Celkem jinak se ale věci mají v případě Polska a proklamace z východní části střední Evropy adresovaná USA slouží v první řadě polským zájmům – ne baltským, rumunským, ukrajinským a už vůbec ne německým. Dva bývalí polští prezidenti a v současné době úřadující prezident jsou spoluiniciátory. Polsko by totiž chtělo mít ve svém východním předpolí taktéž partnerské země NATO a EU. Přitom se kouká po Ukrajině a Gruzii. V Polsku se neustále nesprávně poukazuje na ruskou agresi vůči Gruzii. Ve skutečnosti to byly USA, které Gruzii vyzbrojovaly a přinejmenším ji nepřímo pobízely, aby podnikala kroky proti Jižní Osetii. Konflikt vzešel z Gruzie, i když byla následovná ruská reakce jasně přemrštěná.
.
V těchto dnech prožíváme epochální obrat. Poválečné období je u konce. Polsko, Česká republika, Rusko, ale také i Rumunsko, Slovensko a ohledně Istrijského poloostrova i Chorvatsko, si zajistily své územní válečné kořisti z roku 1945. Nikdo na tom nechce nebo nemůže něco měnit Zločiny plynoucí z vyhnání Němců se v pamětech stále více vytrácejí a blednou. Brzy už nebudou součástí soudobých dějin, na které ještě mohou vzpomínat žijící svědci. A nebo také řečeno slovy maďarského spisovatele Pétera Esterhazyho: „Evropské poválečné uspořádání se zakládá na domluvě určujících evropských velmocí a USA o porušení lidských práv v ohromném rozsahu.“
.
Polsko a jeho sousední státy v tomto uspořádání zaujímají novou pozici. Západní strana k Německu je zajištěna. To negativní zůstává v Německu. Polsko se chápe jako mocnost při Baltském moři a tím jako evropská ústřední mocnost. Stejný status přiznává Polsko v Evropě pouze už jen Francii.
.
Polským cílem je, aby byl dále potlačen vliv Ruska. Má vzniknout Polskem dominovaný pás států od Baltu až po Kavkaz, který by odpovídal Lublinské unii z roku 1569. Polské úmysly, které tato země z důvodu nedostatku vlastních možností nemůže prosadit sama, mají být uskutečněny prostřednictvím Evropské unie. Přitom musí NATO z polského hlediska plnit svou funkci, kterou zaujímalo od svého založení v roce 1949, více než kdykoliv předtím, a sice konkrétně: držet Rusy mimo Evropu, podržet si Američany uvnitř v Evropě a držet Němce pěkně při zemi. Proti tomu stojí jednak Ruskem znovu nabytá hospodářská síla a jeho snaha nenechat si ruské sousední země na Kavkazu proti sobě instrumentalizovat. A pak také tradičně dobré vztahy mezi Německem a baltskými státy.
.
Když byla před chvílí řeč o Polsku, tak se tím myslela větší část polské politické třídy. Porozumění – zde použijme svým způsobem nevhodného pojmu pro usmíření – se mezi lidmi v Polsku a v Německu dávno událo. Dnešní státonosná generace v obouch zemích nezodpovídá za to, co na sobě obě strany v polovině minulého století napáchaly.
.
Všichni ti – a je jedno v které zemi – kteří prosazují strategii vymezování a vojenské síly s raketovou obranou a NATO-štítem až po Gruzii a Ázerbajdžán, nechť si zapíší za uši: západní mocnosti se v roce 1990 vůči Rusku zavázaly, že neumístí vojska NATO na východ od řeky Odry. Za této podmínky Rusko tehdy udělilo svůj souhlas k dalšímu členství Německa v NATO. Dnes tvoří členské země NATO už i baltské státy a Polsko. Lehké americké předpolní jednotky stojí v Bulharsku. Uvnitř NATO se zvažuje rozšíření svazku o Ukrajinu a Gruzii a američtí vojenští poradci jsou aktivní v Ázerbajdžánu. To všechno má Rusko akceptovat a k tomu ještě zásobovat Evropu ropou a plynem za příznivé ceny? To je nepřiměřený požadavek!

.

Výzva východních států střední Evropy na adresu USA nemohla být lépe načasovaná. NATO totiž právě začalo zvažovat nový strategický koncept. První diskusní kolo, složené z politiků, činitelů vojska, novinářů a zástupců nevládních organizací na toto téma, se již konalo v Bruselu. Nový generální tajemník NATO, Dán Anders Fogh Rasmussen, který v srpnu nastupuje do svého úřadu, bude muset sladit navzájem si odporující zájmy členských států. To je herkulesovská úloha. Berlín by se v této debatě o budoucnosti v NATO a EU rozloučit s iluzí, že Německo je obklopeno jen přáteli, a místo toho provádět reálnou politiku v tom nejlepším významu slova.

.

Článek převzat a přeložen z německého týdeníku Preussische Allgemeine Zeitung (Autor: Wilhelm v. Gottberg)

Ilustrační foto a zvýraznění textu: Náš směr

Memoranda československé vlády na pařížské mírové konferenci 1919-1920 – mýty a fakta

Franz Chocholatý Gröger

Po vzniku Československé republiky nebyl Edvard Beneš spokojen s představou, že o územních otázkách týkajících se československého státu se bude rozhodovat až na mírové konferenci počátkem roku 1919. Aby zajistil nově vzniklé Československé republice požadovaná území, rozhodl se pro politiku fait accompli. Šlo především o Deutschböhmen, Sudetenland, Böhmenwaldgau, Deutsch-Südmähren, Těšínské Slezsko a Slovensko. Tato území musela být obsazená vojensky a to bylo možné jen za pomoci alespoň jedné z velmocí. Beneš se rozhodl pro Francii, která měla taktéž zájem na oslabení pozic Německa. Beneš pak dopisem Národnímu výboru z 9. 11. 1918 požádal o souhlas přivedení francouzské vojensko – politické mise do Prahy. Vláda s tím souhlasila a československá armáda byla podřízená armádě francouzské. Vzniklý stav byl legalizován 20. 1. 1919 smlouvou o francouzské vojenské misi. Obsazením území osídlených Němci bylo dokončeno 18. 1. 1919, tedy v den zahájení mírové konference, vstupem československých vojsk do Krnova (Jägerndorf). Zároveň probíhala vojenská anexe Slovenska, avšak v březnu nastal postup maďarských vojsk, ale tyto byly vytlačeny ofenzivou zahájenou 7. června 1919 francouzským generálem Pellém, nejvyšším velitel československých ozbrojených sil. V lednu 1919 se rozmístily československé jednotky v Těšíně a 3. února 1919 československý i polský zástupce podepsali pod tlakem Dohody nařízení o nové demarkační čáře a celé území bylo postaveno pod mezinárodní kontrolu.
.

Před devadesáti lety, 18. ledna 1919, se pak sešla pařížská mírová konference a rada vítězných mocností se 23. ledna rozhodla, že státy, mající nějaké územní nároky a požadavky je musí předložit během deseti dnů písemnou formou. Beneš a jeho spolupracovníci připravili za tímto účelem celkem 11 memorand, které Beneš osobně přednesl 5. února 1919 Radě deseti. Avšak již před tím byli “mírotvorci“ požádáni, aby akceptovali hranice nového státu, jdoucí daleko mimo území obývané převážně Čechoslováky. Neboť nový pořádek ve Střední Evropě potřebuje strategicky hájitelné a hospodářsky silné Československo. Jen takové Československo nahradí německý a rakouský vliv v regionu a zajistí oddělení Německa od jeho východního spojence bolševického Ruska. Základem výše 11 memorand, napsaných francouzsky, byly tři memoranda a to: Mémoire No. I. (dále již No.) Les Tchécoslovaques. Leur historie et civilisation- Leur lutte et leur tratil- Leur rôle dans le mode (Čechoslováci, jejich dějiny a kultura, jejich zápas a práce, jejich úloha ve světě), No. II Las revendications territoriales de la république Tschécoslovaque (Územní nároky republiky československé) s přílohou map č. 1 -6, No. III Le probléme des Allemands de Bohême (Problém Němců v Čechách) s přílohou map. C. 7-8. Následujících sedm memorand rozvijí požadavky Mémomire No. II. Byly to tato memoranda No. IV Le probléme de la Silésie de Teschen (Problém Těšínského Slezska), No. IV Memorandum sur la situation en Silésie (Memorandum o situaci na Slezsku), No. V La Slovaquie. Le territoire revendiqué de la Slovaquie (Slovensko, územní nároky Slovenska) s mapami č.9-11, No. VI Le probléme des Ruthènes de Hongrie (Problém Rusínů v Uhersku) s mapou č. 12, No. VII Les Serbes de Lusace (Lužičtí Srbové) s mapou č. 13, No. VIII La Haute Silésie Tschéque (Région de Ratibor) (České Horní Slezsko (Ratibořská oblast) s mapami č.14-15, No. IX Le probléme de la région de Glatz (Problém kladské oblasti) s mapami č.16-17, No. X Problèmes des rectifications des frontières Tchècoslovaques et Germano-Autrichiennes (Problém úpravy československých a německo-rakouských hranic) s mapami č. 18 -24. Posledním memorandem bylo Mémoire No. XI La république Tchécoslovaque et son droit à la réparation des dommages de guerre (Československá republika a její právo na reparaci válečných škod). 1)

.

Mapa č. 1

Rada vzhledem k rozsahu a mnohostrannosti československých požadavků rozhodla, že požadavky budou předneseny na zvláštním výboru složeném ze dvou zástupců Spojených států, Velké Británie, Francie a Itálie. Tento výbor byl později označen za Výbor pro československé záležitosti. Tento se sešel poprvé 27. února 1919 pod předsednictvím Julese Cambona, který byl před válkou posledním francouzským velvyslancem v Berlíně. Mimo to byl 1. Května 1919 zřízen Výbor pro nové státy, jehož předsedou se stal Phillipe Berthelot, vedoucí politického oddělení na francouzském ministerstvu zahraničí. Berthelot byl přítel Beneše a nejsilnější podporovatel českých požadavků. Memoranda, která se dají označit - a to bez nadsázky - za snůšku polopravd či dokonce lží. Tato memoranda a jejich byť jen částečný úspěch, vrhají ostré světlo na tuto mírovou konferenci a také na politiky “mírotvorce“, kteří rozhodovali o osudech milionu lidí v celé Evropě a zvláště ve Střední Evropě.
.
Vraťme se zpět k prvním třem memorandům, tvořící základ Benešovy politiky memorand. Mémoire No. 1 Les Tchécoslovaques. Leur historie et civilisation- Leur lutte et leur tratil- Leur rôle dans le mode je rozděleno do sedmi oddílů. Již v prvním oddíle se hovoří o deseti miliónech Čechoslováků trpícím pod jařmem germánským a snahám Maďarů o jejich odnárodnění. V dalším oddílu se tvrdí, že Germáni se dostali na vyšší úroveň zásluhou toho, že Slovné museli stále jen bojovat o zachování své existence. Je zde rozebírán charakter slovanské rasy. V oddílu šestém se hovoří o zvláštním postavení Čechoslováků v dějinách a o ideji slovanské vzájemnosti. Jak se zde uvádí:V každém případě jsou to tyto elementy, které obzvláště vyznačují civilizaci Čechoslováků; na jedné straně neustálý boj proti Němcům, na druhé straně horečné hledání morálního a především nově náboženského života. A –jak bylo řečeno-druhý prvek je téměř důsledkem prvého. Ve skutečnosti byly Čechy běhen celých svých dějin kolébkou velkých náboženských krizí Evropy. Ani první ani druhý prvek se neobjevuje u ostatních Slovanů tak charakteristickým způsobem…. Čechoslováci byli vždy v čele každého slovanského hnutí. Dali tomuto spojeneckému systému jméno, které se ujalo a které se dnes používá: slovanská vzájemnost. 2) V oddílu osmém Závěr čteme mimo jiné: 1. Díky své geografické poloze a díky dějinným okolnostem utvořili Čechoslováci skupinu, která stojí v čele slovanských národů v jejich historickém vývoji k novým formám moderní civilizace. 2. V moderní a současné epoše dosáhli jako národ vždy nejvyššího duchovního, sociálního a hospodářského rozvoje ….. 3. Jejich všeobecná situace z nich nutně učinila nesmiřitelného nepřátele Němců, neboť Němci byli jeho utlačovateli….4. Z této situace vznikla iniciativa, které se ujali při svém hnutí za slovanskou vzájemnost. 5. A konečně, existuje poslední a zcela zvláštní bod v dějinách civilizace, všechny národy prošly periodou národního obrození. Jak jsme viděli, bylo české obrození zcela odlišné od obrození jiných Slovanů. Ostatní Slované byli pouze utlačováni. Češi byli téměř vyhlazeni; uskutečnili takřka zázrak zmrtvýchvstání. 3) Celý dojem, který získá čtenář z Memoranda: existuje národ Čechoslováci, národ vyvolený a mimořádný, trpící pod německým jhem. Zjevil se jako Fénix, který ukáže Evropě nový svět. Tím Fénixem je asi Beneš.
.
Mapa č. 2
Rakousko-Uhersko a Německo prohrály válku a proto nebyly zastoupeny na mírové konferenci. Beneš sháněl podporu pro jim navrhovanou novou Střední Evropu, která by nebyla „ani německá a ani ruská“ a kde by hráli Čechoslováci ústřední roli. K tomu potřebuje silný stát. Česká delegace na mírové konferenci připravila písemné zdůvodnění svých územních požadavků. Ty tvoří sedm oddílů Mémoire No. II. Las revendications territoriales de la république Tschécoslovaque - I. Bohême, Moravie, Silésie , II.Rectification des frontières de la Bohême, de la, Moravie et de la Silésie, III. La Slovaquie, IV. Les Ruthènes en Hongrie , V. La voisinage des Tchécoslovaques et des Yougoslaves , VI. Ľ internationalisation des moyens de communication,VII. Les Serbes de Lusace et les Tchécoslovaques de Vienne a mapy č.1 -6. 4)

Na mapě č. 1 (viz. obrázek) Les Frontières de ľ Etat Tchécoslovaque au pouit de vue statégique jsou zakreslené území, které by republika odstoupila Německu – Ašský výběžek a Frýdlantský výběžek a území, která by měla být novou součástí československého státu. V další mapě č.2 je odůvodnění vojenské. Základem státu dle prvního oddílu by měly být tři korunní země – Čechy, Morava, Slezsko, dále Slovensko a Lužice, neboť tato území « tvořily základ prvního československého státu ».5) V druhém oddíle jsou pak popsány nutné úpravy území těchto tří zemí – tj. připojení území pruského Slezska, tedy Kladsko a území Hlubčicka a Hlučínska a Ratibořska s městy Ratiboř/Ratibor, Rybnik, Vladislav/ Loslau, Žárov/Sohrau, dále připojení dvou území z Dolního Rakouska (Niederösterreich) a to území kolem města Gmünd a území zvaného Marchfeld – Moravské pole. Tyto nároky « se opíraly o princip národnostní ». Dále pak malé korektury hranic, to je přenesení hranic na hřebenu Krkonoš do údolí v Dolním Slezsku, obdobné úpravy na sasko-českých hranicích, na hranicích s Bavorskem (přičlenění oblasti kolem Furth i. W a Waldhäuser), na hranicích s Horním Rakouskem (připojení Summerau a Lichtenau) a posunutím hranice na Dyji připojením Hardeggu a Merkersdorfu. 6) Ve třetím oddíle se hovoří o Slovensku, jehož severní a západní hranici jsou historická hranice Horních Uher (Felvidék), jižní hranici by tvořil Dunaj po Esztergom (Ostřihom), hranice pak postupuje k městu Miskolcz a dále k Csap (Čop) až k Ungvar (Užhorod) a odtud k hranicím s Haličí. Zabírala by tedy území « částečně osídlené Maďary », které však tvoří zeměpisný celek potřebný z hospodářských a politických příčin » (mapa č. 3 Slovaquie). Bohužel, zde jižní hranice vůbec nekopíruje hranicí národnostní. 7) Ve čtvrtém oddíle se hovoří o území uherských Rusínů. (mapa č. 4 Tchécoslovaques et Ruthènes)8) Pátý oddíl hovoří o nutnosti vytvoření koridoru spojujícího Československo se státem Jihoslovanů. Koridor by měl vést v oblasti Wieselburg, Ődenburg, Eisenburg a Zala s německým a maďarským obyvatelstvem. Tento koridor měl zároveň oddělit Němce a Maďary od sebe. (mapa č. 5 Le voisinage des Tchécoslovaques et des Yugoslaves). 9) Šestý oddíl navrhoval internacionalizaci vodních cest – Labe, Dunaje, Wisly a některých železničních drah – Pressburg/Bratislava-Trieste/Terst, Pressburg/Bratislava – Fiume/Rjeka, Praha-Furth- Nürnberg-Straβburg a dalších.(viz mapa č. 6 Ľ internationalisation de moyens de communications de ľ Europe centrale)10) Poslední oddíl se otázkou postavení a národnostních práv Lužických Srbů s tím, že tito « musí být sjednoceni v jednom území » (doposud žili v Sasku a Pruském Slezsku) a « musí mít zajištěn přímý styk s Čechy, aby se usnadnily intelektuální a hospodářské vztahy mezi oběma národy » a také práv vídeňských Čechů a Slováků na maďarském území.11) Oddíly I, II, III, IV a Lužičtí Srbové jsou pak předmětem Memorand No. IV. – IX. A v Memorandu X. se pak řeší otázka vytyčení státních hranic dle návrhu uveřejněných v oddílech I., II, III, IV, VII, Přílohou tohoto memoranda jsou mapy č. 18 -24 se zakreslenou podobou hranic. Součásti memorand No. IV.- IX. jsou také statistiky a mapy, dokládající nároky obsažené v těchto memorandech. Uvedené statistiky napadají předválečné sčítaní obyvatel na základě obcovací řeči, jejíž výsledky prý byly založeny na « systematickém falšování sčítání a nátlaku na československé občany ». Příloha Données concernant ĺ oppression des Slovaques par le Gouvernement Magyar k Memorandu No.V La Slovaquie se zabývá tím, jak byly Maďary falšované výsledky sčítání.12)
.
Mapa č. 3
Mapa č. 4

Zaměřme nyní náš zájem k Memorandu No. III Le probléme des Allemands de Bohême. 13) Zdá se nepochopitelné, proč se memorandum zabývá toliko problémem Němců v Čechách a opomíjí Němce na Moravě a Němce ve Slezsku. Možnou odpovědí může být to, že českoněmecká problematika na Moravě byla vyřešená Moravským vyrovnáním z 27.11.1905 (lex Parma, lex Perek) a pak Němci tvořili ostrov Schönhengstgau, souvislý pás podél hranic s Rakouským Slezskem a na něj navazující výběžek Kuhländchen a pak nesouvislé území při hranicích dolnorakouských a také malé ostrůvky kol Jihlavy a Brna.14) Podle statistiky z r. 1910 mělo český jazyk za obcovací řeč 71,36%, němčinu 27,90%. Ve Slezsku dle statistiky z roku 1910 pak dle obcovací řeči Němci tvořili většinu s 43,83%, Češi tvořili 32,83% a Poláci 21,32 %. V západní části Slezska tvořené okresy Opava, Bílovec, Bruntál, Krnov, Frývaldov pak byli Češi se svými 20,6 % menšinou, Němci se 79,0 % většinou. 15) Memorandum je rozděleno do šesti oddílů. Již v úvodu čteme: »Problém Němců v Čechách se po dlouhou dobu zdál být obtížnou otázkou. Uváděl se často jako argument proti životaschopnosti československého státu, který by měl příliš mnoho nepřátel uvnitř vlastních hranic. Často se ho používalo k dokazování nutnosti federalizace Rakousko-Uherska, aby se zamezilo připojení Němců žijících v Čechách k Německu »16) V druhém oddíle se uvádějí statistické údaje dle úřední statistiky z roku 1910 – v československých zemích bylo 3,512.582 Němců z toho v Čechách 2,467.724 Němců, kteří obývají « území, které se táhne podél českých hranic, a tvoří tři různé skupiny: skupinu chebsko-žateckou, skupinu libereckou a skupinu jihočeskou. »17) Češi v tomto území tvoří silné ostrovy. V závěru se hovoří : » 1. že počet Němců v Čechách, který podle německých statistik činí 2,467.724, musí být o 800.000 až milion snížen, a to z důvodu falšování rakouských statistik.....2)že všude v těchto oblastech české obyvatelstvo žije promíšeno s německým a že neexistují žádné okresy, které by byly skutečně německé, 3) že kdyby se zavedlo pro všechny volby všeobecné hlasovací právo, vzhled těchto oblastí by se z dneška na zítřek změnil, 4) že se německé obyvatelstvo podél českých hranic rozpadá na tři různé geografické skupiny, které nemají žádné dostatečné spojení a žádné společné hospodářské zájmy ». To vše hovoří proto »aby tyto takzvané německé oblasti zůstaly v Československé republice. »18) Tyto důvody jsou pak rozvedeny v třetím oddíle Hospodářské důvody. Dle čtvrtého oddílu « tvoří Čechy geografickou jednotu, výborně chráněnou pohořím, které je obklopují »19) V Závěru se hovoří « 2. Odtrhnou-li se tyto hranice od Čech, vystaví se Čechy jako celek expanzním choutkám Němců a připraví se nové pole působnosti politickému a hospodářskému imperialismu Germánů. »20) Pátý oddíl – Politické důvody začíná větou »Čeští Němci jsou pouze kolonisty. Je třeba připomenout, že Němci v Čechách jsou pouze kolonisty nebo potomky kolonistů. » a o pár řádků čteme « Za tímto účelem vymysleli a všemi prostředky šířili ideu, že existuje Deutschböhmem, Němcům vyhrazené území. Aby se málo jisté postavení Němců upevnilo, posílali do Čech mnoho úředníků a četníků.... Na toto po staletí trvající pronikání plné násilností odpovídali Češi nepřetržitým bojem. V husitských válkách se jim podařilo Čechy téměř zcela od Němců osvobodit. Tento úspěch však byl v 17. století promarněn, protože Češi byli poraženi Habsburky. »21) Dále čteme « Češi obnovili své postavení díky trvalému boji dvou navzájem zcela protichůdných světových názorů: demokracie a autokracie. Tím že porazili Němce, porazili zvůli; » 22)
.

Mapa č. 5

Mapa č. 6

Závěrem : »1. Němci se v Čechách usadili uměle jako kolonisté nebo jako zaměstnanci a úřednici, jako poddajný prvek mohutné germanizace,... 2) V posledních letech došlo přirozeně a nevyhnutelně k opačnému jevu, k české kolonizaci, která se projevuje v neustálém pohybu obyvatelstva a která je opět zřejmým výrazem toho, že německé obyvatelstvo těchto oblastí a zbytek Čech mají společné hospodářské zájmy. «23)
.
V šestém oddílu Osud Němců v Československé republice se mimo jiné píše: "Je naprosto nutné přesně vědět, jak je s Němci v československém státě zacházeno. Československá republika je nejen připravena případně přijmout každou mezinárodněprávní úpravu, která by byla mírovou konferencí vyhlášena ve prospěch menšin, ale nad to je rovněž připravena jít dále než taková úprava a dát Němcům všechna práva, která jim patří. Československá republika bude zcela demokratickým státem. Všechny volby budou probíhat podle všeobecného, přímého a rovného volebního práva. Všechny úřady budou přístupny všem státním občanům. Jazyk menšin bude všude povolen. Žádné menšině nebude nikdy odepřeno právo mít své školy, soudce a své soudní dvory." Dále pak “ Shrnuto: Němci by měli v Čechách stejná práva jako Čechoslováci. Němčina by byla druhým zemským jazykem a nikdy by se proti německé části obyvatelstva nepoužívalo žádných potlačovacích prostředků. Režim by byl podobný režimu švýcarskému. (V originále: „La régime serait semblable à celui de la Suisse.“) Tento režim bude v Čechách zaveden nejenom proto, že Češi měli vždy hluboký cit pro demokracii, právo a spravedlnost a tato práva přiznávají loajálně dokonce i svému protivníkovi, nýbrž také proto, že Češi jsou toho názoru, že toto pro Němce příznivé řešení je výhodné i pro politické zájmy jejich vlastní země a jejich vlastního národa." Memorandum končí tímto závěrem: „1. Všechny tradice Čechoslováků dotvrzují, že nová republika nebude Němce nijak potlačovat, že se naopak budou těšit režimu svobody a spravedlnosti. 2. V průběhu poslední revoluce v Čechách toho Češi podali důkaz tím, že Němcům zaručili plnou bezpečnost." 24)V důvěrně nótě Beneše z 20. Května 1919 je řečeno výslovně, že československá vláda chce vybudovat organism, který by byl „ jistým druhem Švýcarska beroucím, jak se rozumí samo sebou, v úvahu zvláštní poměry v zemi české“ – ("une sorte de Suisse, en prenant, évidemment, en considération les conditions spéciales en Bohême.") Na jiném místě nóty je řečeno „bude to režim velmi liberální, který se bude značně přibližovat režimu švýcarskému“ – „qui se rapprocherait considérablement au régime de la Suisse“. 25)
.
Když 5. února 1919 přednášel Beneš osobně toto memorandum, bylo již patrné, že především anglosaští posluchači jsou už znechuceni jeho způsoby. Britský politik Lloyd George později napsal, že šlo o ,,řadu zjevných nepravd" a při čtení mu bylo při mnoha bodech oponováno. Mapa č.8 Les Allemands de Bohême má řadu nepřesností mající podobu úmyslných lživých údajů. Obdobně také mapa č. 7 Carte de la Germanisation des Pays Tschèques neodpovídá historickým faktům, viz například v oblasti Slezska či Kuhländchen/Kravařska. Účastníci pařížské konference byli totiž dosti přesně informováni o skutečných poměrech v Československu, včetně násilností, které byly z české strany podnikány proti německému a maďarskému obyvatelstvu, které odmítalo být začleněno do nového státního útvaru.
.
Mapa č. 7

Mapa č. 8

Memoranda skončila ve vládním sejfu Archiv nationales France. A také v českých, německých a rakouských archívech jsou tyto dokumenty jen v jazyce francouzském. Mémoire No. III se poprvé zpřístupnilo veřejnosti v říjnu 1920 v Praze německém listu Bohemia.26) Memoranda za první republiky ani po roce 1945 nikdy česky nevyšla. První český překlad byl presentován na konferenci „Politika Beneše a střední Evropa“, kterou pořádal Institut pro středoevropskou politiku ve dnech 11.-13.9.1992 v Praze.

Další vývoj ukázal, že k „švýcarskému modelu" se nepřistoupilo. Československý stát byl budován jako centralizována republika, jako národní stát Čechoslováků, a pozapomenulo se také na Masarykem 31.května 1918 podepsanou Pittsburghskou dohodu předpokládající, že „Slovensko bude mít vlastní administrativu, svůj sněm a svoje soudy. Slovenština bude úředním jazykem ve škole,v úřadě a ve veřejném životě vůbec“.

Dne 28. června 1919 byla podepsána Versailleská smlouva s Německem, která přiřkla Československu Hlučínsko a to proti vůli jeho obyvatel. Dne 10. září 1919 podepsalo na zámku v Saint-Germain–en-Laye Rakousko a 27 spojenců a zástupců přidružených stran Saint-Germainskou smlouvu. Čechy, Morava a Rakouské Slezsko a některé obce v Dolním Rakousku (mj.Valtice a Vitorazsko obsahující i část Českých Velenic s nádražím) připadají nově vzniklému Československu. Smlouva neřešila československo-polský spor o Těšínsko. Hranice Maďarska, a tím i Slovenska, byly vymezeny usnesením Nejvyšší rady spojenců z 12.června 1919. V paláci Velký Trianon v zámku Versailles byla podepsána 4.června 1920 Trianonská mírová smlouva, řešící otázku Maďarska. Smlouva ze St. Germain vstoupila v platnost formálně 16.července 1920 a právně tak potvrdila zánik Rakousko-Uherska.

V Pardubicích 30.7.2009
Franz Chocholatý Gröger

Poznámky:
1) Die tschechoslowakischen Denkschriften für die Friedenkonferenz von Paris 1919/1920, herausgegeben von Dr.jur. Hermann Raschhofer, Carl Heymanns Verlag in Berlin W8, 1938
2) Memorandum č.1, in Střední Evropa roč. 8, číslo 25 Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1992 s. 14
3) Memorandum č. 1 s.15
4) Die tschechoslowakischen Denkschriften für die Friedenkonferenz von Paris 1919/1920, herausgegeben von Dr.jur. Hermann Raschhofer, Carl Heymanns Verlag in Berlin W8, 1938
für die Friedenkonferenz von Paris 1919/1920, herausgegeben von Dr.jur. Hermann Raschhofer, Carl Heymanns Verlag in Berlin W8, 1938 s. 34/35 – 82/83
5) Die tschechoslowakischen Denkschriften …s. 42/43,
6) Die tschechoslowakischen Denkschriften …s. 44/45
7) Die tschechoslowakischen Denkschriften….s.54/55
8) Die tschechoslowakischen Denkschriften….56/57-58/59
9) Die tschechoslowakischen Denkschriften….58/59-66/67
10) Die tschechoslowakischen Denkschriften…66/67-78/79
11) Die tschechoslowakischen Denkschriften…78/79-82/83
12) Die tschechoslowakischen Denkschriften 200/201
13) Die tschechoslowakischen Denkschriften 84/85-108/109
Memorandum č. 3, in Střední Evropa roč. 8, číslo 25 Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1992 s. 16- 21
14)Chocholatý Gröger, Franz, Moravské vyrovnání 1905/1906 - Mährischer Ausgleich von 1905/06, http://www.bruntal.net/2005062703-moravske-vyrovnani-1905-1906-mahrischer-ausgleich-von-1905-06
15)Chocholatý Gröger, Franz,Šlonzaci a Volkslista http://www.bruntal.net/2005061604-slonzaci-a-volkslista
16)Memorandum č. 3, s.16
17) Memorandum č. 3, s.17
18) Memorandum č. 3, s.17
19) Memorandum č. 3, s.18
20) Memorandum č. 3, s.19
21) Memorandum č. 3, s.19
22) Memorandum č. 3, s.20
23) Memorandum č. 3, s.20
24) Memorandum č. 3, s.20-21
25) Beneš, Edvard, Německo a Československo, s.95
26) Bohemia, Praha, 10., 14., 16., a 23. 10.1920

Literatura:
Beneš, Edvard, Německo a Československo, Masarykův ústav AV ČR, Praha 2005, kap. IX Jak došlo k menšinovým smlouvám-československá menšinová politika na konferenci mírové, s. 91 – 104, kap. X Výtky a uznání postupu Československa na konferenci mírové s.105 - 115
Brügel, Johann Wolfgang, Češi a Němci 1918-1938, Academia Praha 2006, 4. kapitola Versailles a St. Germain, s. s. 141 – 173
Československo na pařížské mírové konferenci 1918-1920, Dokumenty československé zahraniční politiky, (Dejmek Jindřich, Kolář František), 272 dokumentů, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 2001

Die tschechoslowakischen Denkschriften für die Friedenkonferenz von Paris 1919/1920, herausgegeben von Dr. jur. Hermann Raschhofer, Carl Heymanns Verlag in Berlin W8, 1938
Edvard Beneš a střední Evropa. Sborník přednášek a stati, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1994, Mémoire III na s. 18-28
Kalvoda, Josef, Genese Československa, Panevropa, Praha 1998, kapitola šestnáctá, Nový stát na pařížské mírové konferenci, s. 400 – 426
Memorandum č.1, in Střední Evropa roč. 8, číslo 25 Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1992 s. 9-16
Memorandum č. 3, in Střední Evropa roč. 8, číslo 25 Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1992 s. 16- 21
Odsun-Die Vertreibung der Sudetendeutschen- Vyhnání sudetských Němců, Veröffentlichung des Sudetendeutsche Archivs, München 2000 - Čeští Němci jsou kolonisté – Die Deutsches Böhmen sind nur Kolonisten , německy a česky překlad Mémoire III, s. 550-560, - Benes replied that they would vote for exclusion- přednesena stanoviska Kramaře a Beneše 5. 2. 1919 Radě deseti, s. 560-563
Ungarisches Institut München http://www.forost.ungarisches-institut.de/. Memoranda No.1,3,4,4a,5,6,7,8,9,10,11 v němčině na http://www.forost.ungarisches-institut.de/sammlung.php?q=001