Tradiční „pravice“ a „levice“ se odklání od základního principu života

Lukáš Beer

"Umírající válečník" (Plastika Hermanna Zettlitzera, která
měla být původně umístěna u památníku v Ústí n. L.)

Dle sociologických studií zaměřených na výzkum mladé generace v České republice charakterizuje současnou mainstreamovou mládež vzrůstající pasivita, konformita, hédonismus a konzumně orientovaný životní styl. Výrazným současným nástrojem společenské konformity jsou ‚mainstreamová‘ média. Hlavní proud mladé generace je ve značné míře manipulován médii a názory a postoje produkované médii přijímá. Nedávný výzkum mezi českou mládeží se zabýval otázkou, co je její nevyšší zájmovou prioritou. Výsledek: prioritním zájmem většiny mladých je zajištění dobré zábavy na dnešní večer. „Nikdy nebyla mladá generace tak hédonistická, pragmatická, materialistická, a odcizená přírodě, ale současně nikdy mladá generace tak neusilovala o únik z reality světa, v němž tento hédonismus a materialismus naplňuje“, uvedl o tom před několika lety český sociolog Petr Sak.

Versailleský diktát

Předchozí části: Práce a chléb - Chaos politických stran
Lukáš Beer

31. března 1923 postříleli francouzští vojáci v Essenu 15
dělníků, kteří odmítali Francouzům vydat firemní nákladní
automobily.

Nespravedlnost Versailleského diktátu uvádělo 17,6% bývalých voličů NSDAP z roku 1933 jako hlavní motiv svého hlasovacího rozhodnutí v anketě, provedené až s odstupem padesáti let v roce 1983. A dokonce 34,5% těchto lidí uvedlo, že v roce 1938 podporovali NSDAP především z toho důvodu, že nacionálním socialistům se během krátké doby úspěšně podařilo tyto křivdy z Versailles odstranit. Adolf Hitler dosáhl ani ne za pět let svého působení revize Versailleského diktátu, což se 22 předchozím vládám Výmarské republiky za 14 let působení nezdařilo. Německo tak opustilo status poraženého, aniž by padl jediný výstřel, a dosáhlo mezinárodního zrovnoprávnění a uznání jako evropská velmoc.

Chaos politických stran

Předcházející část: Práce a chléb
Lukáš Beer
Anketa mezi 600 reprezentativními bývalými voliči NSDAP v roce 1933 (provedená před třiceti lety) přinesla následující výsledek: 20,5% dotazovaných uvedlo, že jejich hlavním motivem pro volbu nacionálních socialistů v čele s Adolfem Hitlerem byl nešvar chaosu politických stran. Tento důvod se řadil jako druhý nejvýznamnější argument za otázku „práce a chléb“, o které byla řeč v předcházející kapitole. V očích voličů totiž naprosto selhal parlamentární systém politických stran za Výmarské republiky. Tento systém ve skutečnosti nepřinášel žádné zlepšení, pouze řešení problémů znemožňoval.

Chtěli vraždit nevinné malé děti – odbojáři je ale dnes ctí jako hrdiny

Lukáš Beer

Statisíce německých dětí z průmyslových a bombardováním
ohrožených oblastí Německa trávily na různých místech
Říše nejméně půlrok ve speciálně zřizovaných ozdravných
táborech. Mnoho jich přijíždělo i do Protektorátu. Děti, které
pobývaly v ozdravném táboře v Letovicích, se měly stát
terčem vražedného útoku tří odbojářů. Nepodařilo se jim to
jen díky diletantskému umístění výbušnin.

Funkcionáři Českého svazu bojovníků za svobodu o nich dnes hovoří jako o příkladných hrdinech: Odbojová skupina Za svobodu byla prý první občanskou odbojovou skupinou, jejíž členové „ve spolupráci s komunistickým odbojem dokázali uškodit nacistickému režimu“. Za vůbec „největší a nejodvážnější čin, za který podstatná část skupiny Za svobodu později zaplatila životem“, považují odbojáři atentát na hotel Lamplota v Letovicích v noci z 20. na 21. září 1941. O pozdějším osudu atentátníků se v patetickém duchu uvádí: „Dne 13. července 1944 vyhasly životy lidí, kteří se snažili uškodit nacistickému režimu. Právě v tento den bylo v polské Vratislavi popraveno šest členů boskovické odbojové skupiny Za svobodu, která vznikla brzy po okupaci Československa v březnu 1939. Jejich odhodlání poškodit a znevýhodnit tehdejší totalitní režim bylo tak silné, že neváhali riskovat svůj život.“

Češi v zajetí bipolárního smýšlení

Lukáš Beer

Pro vnějšího pozorovatele je více než zřetelné, jaká specifika vykazuje česká vnitřní politika, jaké má zvláštnosti zdejší veřejné mínění a čím jsou typické zdejší názorové politické postoje. Jedním z charakteristických rysů je určitá „zhovadilost“ a menší kultivovanost české politické scény, její někdy obhroublá politická kultura a neuvěřitelné jevy, které by se v některých jiných evropských zemích prostě nemohly (alespoň v takové míře) vyskytnout. Jako by i zde platilo známé pořekadlo jiný kraj, jiný mrav. Samozřejmě lidé, kteří nemají tu příležitost tento stav porovnat na základě vlastních dlouholetých zkušeností života v nějaké, v tomto ohledu přeci jen kultivovanější evropské zemi a mohou být takto s vnitřně politickými poměry v této jiné zemi důvěrně seznámeni, budou tendovat spíše k představě, že za odpovídající kritizované poměry v České republice může ta či ona momentální vládnoucí konstelace politických stran, ať už levicová nebo pravicová.

Budou v Sasku-Anhaltsku stimulovat porodnost metodou starou 75 let?

Splácení manželské půjčky plozením dětí je vynálezem nacionálního socialismu

Ve srovnání s rokem 1960 německý stát dnes sice vydává téměř dvojnásobek více peněz na rodiny, ale porodnost od té doby klesla na polovinu. Křesťanskodemokratická frakce (CDU) v zemském sněmu spolkové země Sasko-Anhaltsko předložila letos v létě návrh svého programu „Více chuti na rodinu“, který má mladé manželské páry motivovat pořizovat si děti. Vedoucí frakce CDU v zemském sněmu v Magdeburku André Schröder v rozhovoru pro magazín Der Spiegel tento záměr odůvodnil slovy: „Chceme mít v zemi znovu rodiny s více dětmi“. Spolková země Sasko-Anhaltsko měla ještě za časů NDR v osmdesátých letech roční přírůstek asi 40.000 nově narozených dětí, ale dnes se toto číslo pohybuje kolem 17.000. Vzhledem k tomu, že si tato spolková země ve srovnání s multikulturním rázem „starých spolkových zemí“ zachovává navzdory nepříznivým podmínkám svůj autochtonní charakter, přispěla by tato opatření prakticky ke zvýšení porodnosti v etnicky německých rodinách, tj. tento pozitivní impuls by pocítilo v podstatě jen autochtonní obyvatelstvo.

Skleněné oko

František Pilous

Arnošt Lustig v pořadu ČT Uvolněte se, prosím.

Před několika lety byl v pořadu Jana Krause Uvolněte se, prosím hostem Arnošt Lustig. Rozhovor se pochopitelně nevyhnul ani Lustigově pobytu v koncentračním táboře a v souvislosti s tím mimo jiné i kritice íránského prezidenta ohledně jeho skeptického postoje k holokaustu. Jelikož se jedná o zábavný pořad, došlo v jeho závěru i na humornou historku, kterou měl Arnošt Lustig zažít:

Kraus: A vzpomínáte taky na něco veselýho z koncentráku?
Lustig: Jo, jednomu esesákovi vystřelili voko (veselost v publiku), měl ho skleněný, a postavil se před jednoho Žida a říká: "Když poznáš, který to voko je skleněný, tak tě nepošlu do komína." Ten se na něj podívá a říká: "To levý je skleněný." A esesák říká: "Jak jsi to poznal?" On říká: "Dívá se tak lidsky." (1)

Alfred Oberwandling: Česky jsem se naučil v tramvaji

Koncem minulého týdne krátkodobě pobýval v České republice rodák z Vítkovic Dr. Alfred Oberwandling (nar. 1929), jeden ze spoluautorů knihy Mnichovská dohoda a osud sudetských Němců. Při této příležitosti hovořil Pavel Kamas s autorem o úskalích dnešní historiografie, vzpomínkách na tehdejší soužití Němců s Čechy, o tom, zda dnešní obavy některých Čechů žijících v pohraničí z návratu Sudetoněmců do své staré vlasti mohou být oprávněné a o nesmyslnosti kolektivní viny nejen ve vztahu k sudetoněmecko-české tematice.

Pane doktore Oberwandlingu, před několika dny se na českém knižním trhu objevil titul, jež se zabývá Mnichovskou dohodou a s ní souvisejícím osudem sudetských Němců, a to zůsobem, který byl dosud českému čtenáři neznámý. Poprvé se totiž dostává ke slovu „druhá strana”, přičemž se současně na světlo dostávají i nepohodlná fakta. Téma Sudetoněmců je v České republice nadále citlivé. Vy jste jeden ze spoluautorů knihy a hlavní iniciátor českého vydání původně německého originálu. Co bylo hlavním motivem a co si od tohoto počinu slibujete?

Mnichovská dohoda je jakožto čtyřstranná smlouva dodnes zatížena mnoha chybnými výklady učebnic historie, aniž by byly k tehdejším událostem pokládány kritické otázky, které by vedly k odlišným pohledům. Dnes víme, že kdyby nebylo smluv z pařížských předměstí (Versailleská smlouva a smlouva ze Saint Germain - pozn. red.) a porušených slibů například o „druhém Švýcarsku”, tak by nikdy k „Mnichovu” nedošlo. Mým záměrem je vnést trochu „světla do temnoty” a bez resentimentů vylíčit vývoj, který k této smlouvě vedl. Kromě této nově vydané knihy je zde ještě mnoho dalších facet k tomuto tématu a mě se zdá, že celé tohle téma je jakýmsi horkým železem, kterého se nikdo nechce dotknout.

ICEJ a její lobby v Bruselu

Lukáš Beer

V únoru 2012 odvysílala slovenská STV pořad s Werne-
rem Oderem. Anglický pastor o údajném provinění svého
otce ("nacistického zločince") neřekl opět nic konkrétního.
Jeho vymyšlený příběh je jen upoutávkou na jeho misi v
zakázce proizraelské organizace ICEJ.

V dubnu 2004 vzniká z iniciativy čtyř největších mezinárodní křesťanských skupin podporujících „dobré vztahy k Izraeli a židovskému národu“ - jmenovitě Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém (ICEJ), Christian Friends of Israel, Christians for Israel International a Bridges for Peace - proizraelská lobbyistická organizace s názvem Evropská koalice pro Izrael (EKI) působící na půdě tzv. „Evropského parlamentu“ v Bruselu. Za tímto projektem stojí několik židovských obchodníků z Evropy. Oficiálním cílem EKI je upevňování spolupráce EU s Izraelem a „boj proti antisemitismu“. EKI si kromě toho otevřeně klade za cíl dosáhnout jednoho dne stejného vlivu na půdě EU, jako má známá silná lobbyistická organizace American Israel Public Affairs Committee (AIPAC) ve Washingtonu. Ze strategického hlediska usiluje EKI o ovlivňování politiky zemí EU v tom smyslu, aby Turecko bylo zapojeno do prostoru NATO jako „most k Izraeli“ a aby EU jednotně postupovala proti Sýrii a Íránu.

Netanjahu a Rooseveltova mapa

Lukáš Beer

Izraelský ministerský předseda Benjamin Netanjahu koncem září apeloval před Valným shromážděním OSN v New Yorku na svědomí světové veřejnosti. Modrá planeta prý nyní stojí na pokraji katastrofy nedozírných rozměrů, a proto se jí musí preventivně zabránit. Jde o konflikt dobra se zlem, proti sobě stojí dva světy: „síly středověku“, reprezentované na jedné straně militantním a utiskujícím islámem, nárokujícím si nadvládu nad celým světem a nenávidějícím nejen stát Izrael, ale samozřejmě i Ameriku a Evropu, a světlé „síly modernosti“, jejichž vzorovým příkladem je právě dnešní moderní židovský stát, stojí na straně druhé. Ony středověké síly vyvolávají prý konflikt na celém světě, ale Izrael stojí pevně a hrdě při silách modernosti. Izrael kromě toho přispívá k tomu, aby byl svět lepší, a obohacuje svět svým vědecko-technickým přínosem, mnoho úspěšných vědců a kvalitních technologií má původ ve vlasti Netanjahua, na což je premiér patřičně hrdý.

Práce a chléb

Lukáš Beer
Před třiceti lety vznikl ve spolupráci novináře a spisovatele Wolfganga Venohra a Michaela Vogta zajímavý dvouhodinový filmový dokument. Před kamerou se tehdy octlo 56 dobových pamětníků, kteří v roce 1933 odevzdali svůj hlas NSDAP a o pět let později, v březnu 1938, hlasovali pro přivtělení Rakouska k Říši. Autoři tohoto dokumentárního snímku z roku 1983 provedli zároveň reprezentativní anketu mezi 600 bývalými voliči NSDAP. Cílem bylo zjistit, která stránka politiky Adolfa Hitlera je vlastně nejvíce oslovila, co jim bylo na jeho politických cílech nejvíce sympatické. Největší podíl oněch dotazovaných – 29,7 procent – volil roku 1933 nacionální socialisty proto, že si od nich sliboval prosazení politiky „práce a chleba“, tj. zajištění práce a sociálního vzestupu v zemi. A ještě větší podíl z nich – 35,1 procent – vypověděl, že pět let po převzetí moci nacionálními socialisty v roce 1938 to byl hlavní důvod, proč by Hitlerovi dali hlas znovu. Naplnil totiž jejich očekávání a splnil učiněné sliby.

Mnichovská dohoda a osud sudetských Němců

Lukáš Beer

Že vnímání událostí z podzimu roku 1938 v podání naší historiografie má dodnes naprosto určující význam pro chápání a výklad moderních českých národních dějin, není třeba zvlášť zdůrazňovat. Najdeme dnes sotva někoho, kdo o démonizované "Mnichovské dohodě", prezentované jako diktát, nikdy v životě neslyšel. Horší je to už se znalostmi o podstatě obsahu mnichovského ujednání a o tom, a co mu vlastně vůbec předcházelo. Dodnes se kupříkladu traduje či v českých hlavách přežívá názor, že "Mnichovská dohoda" byla jakýmsi šokujícím a ponižujícím ujednáním "o nás bez nás" – pro někoho překvapujícím faktem však je, že tato dohoda dala pouze organizační rámec k odstoupení území již odsouhlaseného československou vládou. Jak už před několika lety výstižně poznamenal ve své knize Zamlčené dějiny publicista Tomáš Krystlík, právě onomu znění této preambule, předcházející Mnichovské dohodě, se „čeští historici vyhýbají jako čert kříži“. Existují pro to pádné důvody.