Jutta Rüdigerová – Vůdkyně dívek ve Třetí říši (6.)

Předchozí díly: 1. díl - 2. díl - 3. díl - 4. díl - 5. díl
V Protektorátu Čechy a Morava
Lukáš Beer

Hosté IV. oddělení českého Kuratoria pro výchovu mládeže: německé dívky
BDM z okolí Hamburku pečující o děti na návštěvě v Čechách.
Foto: Archiv Lukáše Beera

Po obsazení Norska a Dánska německými vojsky v dubnu 1940 byla brzy navázána spolupráce s „Jente Hird“, mládeží norské fašistické strany „Nasjonal Samling“, vedené a v roce 1933 spoluzaložené Vidkunem Quislingem. Jutta Rüdigerová to ve svých pamětech líčila takto: „Quisling ve dvacátých letech společně se známým polárním badatelem Fridtjofem Nansenem, který jako vrchní komisař Svazu národů organizoval pomocné akce pro hladovějící obyvatelstvo Sovětského svazu, zažil lidi ovládané Moskvou v nepředstavitelné bídě a nabyl později přesvědčení, že pouze Adolf Hitler může Evropu uchránit před bolševismem. Z toho důvodu byl ochoten úzce spolupracovat s Německem. Daroval Adolfu Hitlerovi malou vikingskou loď ze stříbra, na které stál nápis: ,Adolfu Hitlerovi, Vůdci všech Germánů - Vidkun Quisling‘.“ Také s dánskou mládeží byl navázán dobrý kontakt. Její vedoucí činitel, Christian Frederik von Schalburg, narozen v roce 1906 na Sibiři jako syn ruské matky a dánského otce, padl v roce 1942 v hodnosti SS-Obersturmbannführera na východní frontě.

74 let poté se ještě lže

Tomáš Krystlík

V podrobné monografii letos vydané líčí Jan Benda stěhování z pohraničí českých zemí v období 1938-1939. Již jen podle jím na začátku knihy vzdaného holdu vylhané a desinterpretační publikaci Rozumět dějinám je jasné, kudy se jeho kniha bude ubírat.

Popisuje výsledky komunálních voleb v německy mluvících sídelních oblastech na přelomu května a června 1938 - drtivé vítězství Sudetoněmecké strany (cca 90 % hlasů) následované druhým místem sudetoněmecké sociální demokracie. Jako typický oficiózní český historik zatajuje Benda čtenářstvu logický důsledek voleb, totiž, že když žádná z tehdejších dvou vítězných sudetoněmeckých stran neměla v programu odtržení od ČSR, že volby byly de facto plebiscitem Němců českých zemí o jejich setrvání v ČSR. Tato interpretace má zcela zásadní význam a Benda jejím neuvedením desinterpretuje české dějiny.

Seznam lží, manipulací a omylů historika Jana B. Uhlíře

Rozbor jeho odborného vyjádření ke knize "Adolf Hitler - Projevy" určeného policejnímu orgánu
Lukáš Beer

Renomovaný Institut für Zeitgeschichte nepo-
važuje Hitlerovy projevy komentované Maxem
Domarusem za dostatečně vědecky použitelné
kvůli moralizujícím vsuvkám autora.

Až budete pročítat následující úryvky, vložené do tohoto textu, mějte prosím stále na paměti, že autor těchto citovaných řádků, vojenský historik Jan B. Uhlíř, neadresoval tyto své na papíru stvrzené názory snad redakci nějakého média, aby kritickou polemikou, na kterou má každý pochopitelně právo, vyjádřil svůj nesouhlas nebo svojí nevoli nad vydanou knihou obsahující projevy Adolfa Hitlera. Nikoliv. Ačkoliv by některé emotivně stavěné myšlenkové pochody dávaly tušit, že tu máme co do činění spíše s nějakým rozhořčeným čtenářem, nesouhlasícím s vydáváním takovýchto titulů, jedná se o výtvor, jenž měl zcela fatální dopad pro vydavatele knihy včetně editora, tedy mé osoby. Jedná se totiž o dvě odborná vyjádření J. B. Uhlíře z ledna resp. února tohoto roku, zpracovaná pro účely policejního orgánu z důvodu podezření ze spáchání přečinu schvalování či bagatelizace genocidy. Výsledkem tohoto odborného vyjádření bylo tedy zahájení trestního stíhání i vůči mé osobě, zahrnující samozřejmě i takové netradiční zásahy do života jako je například „napíchnutí“ na soukromé telefonní číslo či obstavení mého soukromého účtu do výše 300.000 korun, a to aniž by proběhlo nějaké stání před soudem.

Podívejme se tedy poněkud blížeji na obsah dvou textů, které měly podstatný vliv na spuštění určitého procesu, jehož konec lze v této chvíli těžko předvídat. První, poněkud emocionálněji podaná verze odborného vyjádření byla zjevně zhotovena za časově podmíněných stresových okolností, zatímco druhá verze, jež byla zhotovena o několik týdnů později, se snaží již o něco věcnější a odbornější tón. Vzhledem k tomu, že se v druhé verzi z velké míry vyskytují shodné uváděné argumenty, bude nejschůdnější reagovat na konstatování obou textů paralelně.

Nikdo nechce diskutovat, všichni mají strach

Tomáš Krystlík 

Po Václavu Vlkovi sen., který odmítl se se mnou bavit o německo-českých dějinných peripetiích v TV-diskusi tête-à-tête tím, že na výzvy i urgence producenta Debatního klubu vůbec, coby velmi statečný člověk, nereagoval, se s obdobnými roztrhl doslova pytel. Vyzváni k debatě na podobné téma s panem Tomášem Pecinou byli Miloš Zeman, Jan Zahradil, Jana Bobošíková, Jaroslav Čvančara (historik a zaměstnanec ÚSTR), Václav Henych (šéf odboru MV ČR), aby i oni předstírali, že neexistují. Český svaz bojovníků za svobodu debatu odmítl, ale přihlásil se do ní její místopředseda Emil Kulfánek jako soukromá osoba. Když si začali s panem Pecinou ujasňovat konkrétní témata k diskusi, ztratil „bojovník“ Kulfánek odvahu a odřekl. Novinář Jiří X. Doležal, místo aby čelil panu Pavlu Kamasovi, o kterém v Reflexu "statečně" napsal článek s mnoha lžemi, účast v debatě odřekl.

Betonáři

Lukáš Beer 
Člověk nemusí být žádným velkým vizionářem, aby nedokázal za svůj krátký život rozpoznat, že v dosavadních dějinách lidstva se vývoj společnosti vždy nějakým způsobem ubíral a že se s rozdílným tempem a rozdílnou dobou trvání nevyhýbal ani postupné změně daného společenského uspořádání. To prodělalo několik revolučních proměn. Představa, že by tedy dejme tomu naše pravnoučata nebo jejich děti mohly jednoho dne vyrůstat ve světě, který bude založen na zcela jiných hodnotách než ten dnešní, je však pro mnohé současníky nemyslitelná. Nemalé procento z nich je spíše ochotno pozvolna propadat depresivní vidině ve smyslu rčení „Po nás potopa!“, což jen umocňuje jejich zoufalé oddávání se víru ve skutečnosti prázdného, nikde nekončícího hedonismu a nikdy nenaplňujícího egoistického konzumního stylu života, krátkodobě upřednostňujícího vidinu momentálního požitku.

Unvergessene Heimat Sudetenland

Gereon Breuer 
„An Gestohlenem […] kann man aber kein Eigentum erwerben und Mord verjährt nicht, trotz des tschechischen fort geltenden Straffreiheitsgesetzes.“ 
Mit diesen Worten schließt das Vorwort zu dem von Hans Mirtes und Alfred Oberwandling in deutscher und tschechischer Sprache verfassten Monumentalwerk Unvergessene Heimat Sudetenland. Das Monumentale ist hier keine Zuschreibung, die sich der Rezensent mangels anderer Begrifflichkeiten aus den Fingern gesaugt hätte, sondern das Monumentale ist dem Werk inhärent. Und das liegt nicht unbedingt nur an dem übergroßen Format des Buches, das durchaus im Bereich eines Bildbandes anzusiedeln ist.

Nedůstojné žonglování s počty lidických obětí

Srovnáním počtů obětí exekuce v Lidicích lze nalézt rozpory v jednotlivých jazykových verzích Wikipedie 
Tomáš Krystlík

Celkem jich na tomto místě bylo povražděno 173. Nejstaršímu bylo 84, nejmladšímu 14 let. Všechny domy včetně školy, kostela a fary byly polity benzínem a podpáleny... Dne 16. června 1942 bylo na střelnici v Praze-Kobylisích popraveno dalších 26 lidických obyvatel: sedm žen a osm mužů z rodin Horáků a Stříbrných, uvězněných již dříve, dále devět dospělých mužů, kteří byli osudné noci mimo Lidice (sedm v práci, jeden v nemocnici a jeden se několik dní skrýval v lesích) a dva chlapci, u kterých bylo při evidenci dětí dodatečně zjištěno, že již překročili 15 let věku. Na Kladně byly lidické děti po tři dny zkoumány, nakolik jsou z „rasového hlediska“ vhodné k „převýchově“. Tři byly vybrány hned na Kladně, dalších sedm dětí mladších jednoho roku bylo předáno německému sirotčinci v Praze-Krči, ostatních 88 bylo převezeno do Lodže... kde z nich bylo k poněmčení určeno dalších 7. Zbývajících 81 dětí bylo 2. července 1942 převezeno do nedalekého vyhlazovacího tábora Chełmno (německy Kulmhof) a tam, pravděpodobně ještě téhož dne, usmrceno výfukovými plyny ve speciálním vyhlazovacím automobilu. Dodatečně bylo na smrt do Chełmna posláno ještě jedno ze tří dětí vybraných k poněmčení hned na začátku. Po válce se přeživší děti s vynaložením velkého úsilí podařilo v německých rodinách a ústavech vypátrat a navrátit jejich příbuzným, bylo jich však pouze 17. Sto osmdesát čtyři lidické ženy, které byly 12. června 1942 odtrženy od svých dětí, byly (vyjma několika těhotných, ponechaných dočasně v Praze) převezeny do koncentračního tábora Ravensbrück. Dvanáct dalších bylo do Ravensbrücku posláno dodatečně v následujících měsících. Třiapadesát lidických žen v koncentračních táborech a na pochodech smrti zahynulo. Celkem přišlo o život 340 lidických obyvatel (192 mužů, 60 žen a 88 dětí).“ Zdroj: Česká Wikipedia

Pravá tvář „mírové osvěty“ jedné proizraelské iniciativy

Lukáš Beer 

Ačkoliv se v rakouském politickém životě nesetkáváme s takovými specificky českými realitami, jako že by si například spolkový prezident nebo nějaký veřejně známý politik zavítal na proizraelské shromáždění (nepočítaje podivné výlety předsedy FPÖ Heinze Christiana Stracheho do Izraele před několika lety), nebo že by významní politikové demonstrativně udržovali styky s proizraelskými organizacemi podivného zaměření (viz např. Přemysl Sobotka a ICEJ), nebo že by takovýmto organizacím poskytovaly veřejnoprávní sdělovací prostředky zvláštní prostor k vlastní propagaci (něco podobného je u našich jižních sousedů nemyslitelné, poněvadž jednoduše jaksi nepřirozené - jenom Češi, jak se zdá, jsou ochotni tyto zvláštnosti ve své zemi většinou jaksi přecházet a nic je na tom neudivuje), přeci jen nechává v alpské republice tu a tam o sobě slyšet spolek, který si říká „Stop the Bomb“. Jako například před dvěma dny, kdy spolek ostře kritizoval plánovanou cestu sociálnědemokratického poslance Evropského parlamentu, Hannese Swobody společně se svými kolegy do Íránu. Mluvčí rakouské organizace „Stop the Bomb“ požadoval v páteční tiskové zprávě, aby Swoboda okamžitě odřekl svou cestu do Teheránu, protože tím prý narušuje „mezinárodní postup proti íránskému režimu“ a prý to „odporuje duchu sankcí EU“ proti této zemi. Prý je „strašné, že to musí znovu zrovna být Rakušan, kdo činí íránský režim, zpochybňující holocaust, přijatelným na politické úrovni“. Nový, vůči Židům přátelský tón z Teheránu, který zaznívá po odchodu bývalého prezidenta, zjevně tedy na aktivisty ze „Stop the Bomb“ nezapůsobil. Ale to sotva může překvapit někoho, kdo ví, které síly za tímto aktivistickým spolkem stojí.

Stanovisko „odbojářů“ o stěhování Čechů z pohraničí v roce 1938 je plné konkrétních výmyslů

Lukáš Beer 

Stanovisko bylo zveřejněno na webových stránkách ČSBS.

Vedení Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS) vydalo jako reakci na nedávný kritický komentář rakouského Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SLÖ) k plánu postavit v Plzni „pomník Čechům vyhnaných z pohraničí“ v roce 1938 ostře laděné stanovisko. Jak známo, ohradilo se předtím SLÖ vůči tvrzení iniciátorů zřízení památníku, že prý Češi měli být v roce 1938 z pohraničí „vyháněni“. Tzv. odbojářské kruhy, zejména šovinisticky agitující Český svaz bojovníků za svobodu, se přitom zároveň tradičně striktně ohrazují proti používání termínu „vyhánění“ v souvislosti s prováděním etnické odgermanizační čistky v našich zemích počínaje rokem 1945.

Policie byla požádána o přezkoumání případné podjatosti vojenského historika Jana B. Uhlíře

V lednu tohoto roku požádala česká policie historika Jana Borise Uhlíře z Vojenského historického ústavu v Praze o odborné vyjádření k obsahu knižní publikace Hitlerových projevů, vydaných v prosinci 2012 brněnským nakladatelstvím guidemedia etc. To je jako právnická osoba nyní za vydání a distribuování trestně stíháno, stejně jako jednatelé firmy a autor předmluvy a doprovodných textů k do češtiny přeloženým průvodním projevům, a sice z důvodu údajného schvalování a bagatelizace genocidia.

Tomáš Pecina, který právně zastupuje vydavatelství, se pozastavuje nad skutečností, že Uhlíř zaslal své odborné vyjádření „na vědomí“ také dvěma pracovníkům z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, ačkoliv ze zpřístupněných podkladů nevyplývá, že by měl přizvaný historik své odborné vyjádření, určené pro účely trestního řízení, zaslat v kopii komukoliv dalšímu. „Za těchto okolností vzniká otázka, v jakém vztahu je, případně byl, J. B. Uhlíř k uvedeným policistům, jimž svůj text dal sua sponte k dispozici, proč tak učinil a na základě jakých pokynů těchto osob postupoval při jeho zpracování“, táže se Pecina ve své žádosti o přezkoumání postupu policejního orgánu, a pokračuje: „Protože trestní stíhání obviněné (vydavatelství guidemedia - pozn. redakce) bylo zahájeno prakticky výhradně na podkladě odborných zjištění J. B. Uhlíře, mohla by jeho odborná vyjádření být za situace, kdy je nezávislost a nestrannost jejich autora ze shora popsaných důvodů vážně zpochybněna, procesně nepoužitelná.“ Státní zástupce by podle Peciny měl přezkoumat případnou Uhlířovu podjatost.

Colette - kýč a fikce z Česka

Lukáš Beer 
Kalkul s vytvořením jakéhosi velkolepého českého pendantu „Schindlerova seznamu“ nevyšel - česká filmová kritika na filmovou realizaci milostného příběhu krásné belgické Židovky (i když zřejmě i zde bude platit latinské „Alii aliud placet”) a charakterově počestného českého Žida za ostnatými dráty koncentráku, z jehož komínů bez přestání valí tým, reagovala vesměs velmi zklamaně. Láska a dobro versus zlo, pravda versus lež, lidskost versus nacismus, ušlechtilost versus perverze - to si zákonitě vyžaduje vsadit do příběhu i ryze negativní postavu. Ani prototyp dalšího hlavního hrdiny, který vystupuje v tomto nákladném filmovém kýči režiséra Milana Cieslara v podobě mladého německého nacistického důstojníka, uplatňujícího své zvrácené vášně na hlavní hrdince a ztělesňujícího nacistickou perverzitu a libování si v zabíjení, nepřesvědčil filmovou recenzentku Lidových novin: „Chlapecky vyhlížející herec sice v roli Weissackera splňuje představu idealisty sloužícího peklu, jinak ovšem zapadá do důvěrně známé galerie „koncentráčnických“ typů (a chováním až příliš připomíná postavu Amona Goetha ze Schindlerova seznamu).“

Univerzita Palackého v Olomouci zkoumá německou moravskou literaturu

Rudolf Grulich 

Všichni sudetští Němci přirozeně znají velkou autorku jako je Marie von Ebner-Eschenbachová a obyvatelé Hřebečska svou Fridolinu Aichnerovou. Mnoho moravských rodných krajů se pyšní svými spisovateli, jako například Olomoučané Franzem Spundou nebo Jihomoravané Herbertem Wesselym. Ale ve srovnání s mírou známosti pražské německé literatury zůstávají německy hovořící autoři Moravy a sudetského Slezska v jejím stínu. A přesto existuje nespočet příkladů „vyznání lásky na Moravě narozených, německy píšících autorů Moravě, Hanácku a Olomouci“. Tak to uvádí Ingeborg Fialová-Fürstová, profesorka germanistiky a vedoucí pracoviště pro německou moravskou literaturu při Univerzitě Palackého v Olomouci, založeného již v devadesátých letech minulého století. Pracoviště se nachází na katedře germanistiky a vedle svých vědeckých úkolů vykonává také důležitou práci s veřejností pro kulturu na Moravě.

Záměrné lži nebo pouhý šlendrián? Historik Jan B. Uhlíř posuzuje pro českou policii „Náš směr“

Závěrečná část zpětného rozboru. První část: ZDE 
Lukáš Beer 
V nedávno vysílaném pořadu Českého rozhlasu, určeném debatě o problematice vydání Hitlerových projevů brněnským vydavatelstvím, vystoupila právní aktivistka Klára Kalibová z organizace In Iustitia a poznamenala: „Pokud třeba víme o vydaných Hitlerových projevech, tak se nebavme pouze o svobodě slova, ale především o hodnotách, na kterých stojí naše republika jako demokratický právní stát, a mezi ně rozhodně patří nerevidovat historii a chovat se slušně a důstojně vůči lidem, kteří přežili 2. světovou válku.“ Z těchto slov bylo možné vycítít mnohem více, než potřebu omezit svobodu slova v souvislosti s vydáním projevů Adolfa Hitlera s úvodními texty. Slyšíme-li aktivistku hovořit o „hodnotách, na kterých stojí naše republika“, zavání to snahou za každou cenu zacementovat „postmasarykovský“ duch prezentace českých národních dějin (nikoliv tedy prezentace českých a moravských dějin, neomezujících se pouze na jedno dvoutřetinové etnikum obývající tento kout střední Evropy). Zatímco v pozdější polistopadové české společnosti je udržován mýtus a kult „jednoho z nejvýznamnějších činů protinacistického odboje vůbec“ v podobě spáchání atentátu na Heydricha, kde mezi hlavní protagonisty udržování této teze patří historik Eduard Stehlík a hobby-historiograf Jaroslav Čvančara.

Australský historik: Německo nemělo samotné vinu na vzniku války

Ilustr. foto: archiv Lukáše Beera

První světová válka si vyžádala asi 17 miliónů lidských životů. Na rozdíl od dnešního Německa i našich zemí, kde jsou tyto události z let 1914-1918 díky těžkým, pro Německo vyloženě katastrofálním následkům zastíněny poslední světovou válkou, je tzv. „Velká válka“ v kolektivním vědomí Francouzů a u obyvatel anglicky hovořících zemí podstatně více prezentní.

Německo 1. světovou válku vyvolalo a nese hlavní zodpovědnost za původní katastrofu 20. století - toto mezi hsitoriky po dlouhá desetiletí platilo jako konsens. Například německý historik Fritz Fischer ve svém standardním díle „Griff nach der Weltmacht“ (Sáhnutí po světové moci, 1961) zastával tezi, že císař Vilém II. usiloval po nezdařených koloniálních dobrodružstvích Německa o posílení mocenské pozice Berlína na evropském kontinentě. Podle Fischera se Německo do války nikterak nenechalo vmanévrovat, nýbrž se pro ní rozhodlo zcela vědomě.

Podívejte se, jak vojenský historik Jan B. Uhlíř konkrétně lhal české policii o „Našem směru“

Lukáš Beer 
Česká policie, šetřící v současné době v souvislosli s knižním vydáním Hitlerových projevů, si na začátku roku vyžádala odborné vyjádření k internetovým stránkám „Náš směr“, přičemž cílem tohoto vyjádření mělo být zodpovězení na tyto otázky: 1.) Jak je v materiálech, umístěných na těchto stránkách, „pojímána nacistická rasová nauka“; 2.) Jakým způsobem jsou na stránkách „pojímány zločiny proti lidskosti“ a 3.) „Zda jsou webové stránky Náš směr zaměřeny na čistě historické hodnocení, nebo mají propagační význam i pro současnost a současná hnutí“. 

Zpracováním byl pověřen historik Jan B. Uhlíř z Vojenského historického ústavu, který je širší veřejnosti znám také díky spolupráci s Českou televizí a Českým rozhlasem, v jejichž pořadech má možnost často vystupovat. Výsledek své práce odevzdal Uhlíř dne 15. dubna 2013. Nyní, kdy nastala možnost nahlédnout v rámci trestního řízení do odpovídajících spisů, lze s obsahem tohoto "posudku" čtenáře podrobně seznámit. Pokusme se tedy věcně se závěry pana Uhlíře vypořádat.

Před 75 lety: Polská armáda obsazuje Záolží - a začalo vyhánění Čechů

Nadšené davy Poláků vítají odříznutí od Československa - jak to zdokumentovaly záběry dobových filmových týdeníků 
Lukáš Beer

Území bývalého těšínského vévodství se nachází přibližně mezi Moravskou Ostravou a bývalými hraničními městy Bielitz (Slezsko) a Biala (v Haliči). Po 1. světové válce usiloval o toto území jak nově vzniklý stát Československo, tak i Polsko. Hranice se táhly, stejně jako dnes, podél řeky Olše (Olza), čímž vzniklo rozdělení města Těšín. Dne 30. září 1938, po uzavření Mnichovské dohody, adresovalo Polsko Československu ultimátum na navrácení území, které vypršelo 1. října, a Varšava naskupila na hranici vojsko pod velením generála Władysława Bortnowského, navíc byla v Katovicích založena legie Zaolziański. Československá vláda se podvolila a ve dnech 2. až 11. října 1938 a polská armáda začala toto území obsazovat za jásotu polského obyvatelstva. Záběry dobových filmových týdeníků dokazují, že atmosféra obsazování a způsob, jaký bylo toto přivítáno obyvatelstvem, byla naprosto zaměnitelná s tím, co se odehrávalo v československém pohraničí osídleném německou měnšinou - místo hákových křížů je vidět polské vlajky a místo německých nápisů slogany a transparenty v polštině.

Komu vadí Lukáš Beer a Pavel Kamas?

Tomáš Pecina 
Okolnosti trestního stíhání vydavatelů knihy projevů Adolfa Hitlera Lukáše Beera a Pavla Kamase rozhodně nenasvědčují, že by šlo o nahodilou akci brněnského policisty Reichmana, vyvolanou jedním telefonátem  profesionální denunciantky Mgr. K. K. Trestních oznámení tohoto druhu je podávána každý měsíc, ne-li týden, přehršel, a pravidelně putují do košů policejních služeben.

Takto okatě nám politolog Štěpán Výborný podsouvá ve svém posudku popírání nacistických zločinů

Lukáš Beer
Zcela nezávisle na současném trestním stíhání mé osoby a spolumajitelů vydavatelství guidemedia etc vypracoval počátkem tohoto roku politolog Štěpán Výborný analytický podklad ve formě rozboru webových stránek Náš směr pro jistý společný projekt „Národního centra bezpečnějšího internetu“ a českého ministerstva vnitra. Má jít o projekt „řešící problematiku na internetu“, jak se uvádí v policejním spisu. Výborný (nar. 1986) působí na katedře ústavního práva a politologie Právnické fakulty Masarykovy univerzity a zabývá se problematikou extremismu a radikalismu v jejich právních a politologických souvislostech. V dané problematice působí jako konzultant českého ministerstva vnitra. Pořádá a moderuje často přednášky na téma vývoje extremismu v českomoravském prostoru a je zároveň autorem mnoha textů na toto téma. Loni jej bylo možné například spatřit jako moderátora akce pořádané „Spolkem akademiků Židů“ nebo na „Dnech židovské kultury“ vedle právníka Michala Mazla, experta na extremismus, a Gabriely Jiráskové, „odbornice na součaný antisemitismus“. 

Prezident Zeman vyhandloval osobní výhody za bezpečnost naší země

Vladimír Stwora 

Pokud jde o Izrael, začne jindy celkem rozumný a myslící prezident Zeman chrlit neuvážené a nebezpečné výroky s takovým proizraelským nadšením, že se zdá být na steroidech. Za poslední měsíc jich u různých příležitostí vychrlil několik a skoro všechny jsou natolik vážné, že je musí ostatní členové diplomatického sboru žehlit a různé vysvětlovat, že to tak nemyslel.

„Holocaust: Dovzpomínali jsme?“

Pod tímto názvem vyšel v rakouském deníku Die Presse článek Martina Kuglera, odrážející myšlenky německé publicistky a badatelky v oboru literatury Adeily Assmannové, která přednáší a bádá na univerzitě v německé Kostnici. Společně se svým mužem, egyptologem Janem Assmannem se před 25 lety výrazně podílela na etablování pojmů „kulturní paměť“ a „vzpomínání“ v německém jazykovém prostoru. Assmannová se ve Vídni zúčastnila konference Akademie věd, zabývající se mimo jiné „rostoucí nechutí v souvislosti se vzpomínkovou kulturou holocaustu“.

Stížnost proti stíhání za Hitlerovy projevy

Tomáš Pecina 
Obviněné vydavatelství guidemedia podalo proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost, kterou takto odůvodnilo. Resp. odůvodní, jakmile se systém datových schránek uvolí dokument přijmout; programátor, který vytvořil filtr ověřující korektní formát přílohy, je osobou, o níž bych se nezdráhal hovořit v superlativech: dámy snad prominou, ale takového vola jsem nepotkal skutečně velice dlouho.

Vyhnaná koalice

Manfred Maurer

Vyhnanci tvoří v Německu značnou skupinu voličů, i když ve volebních průzkumech se jim nevěnuje žádná pozornost. Bylo by ale nanejvýš zajímavé zjistit, jak se vyhnanci a jejich potomci zachovali ve volební místnosti. Tím spíš, když při posledcních volbách do Spolkového sněmu rozhodovaly jenom desetiny procent o bytí či nebytí. CDU/CSU zůstaly sice se svými 41,5 procenty hlasů navzdory silným přírůstkům daleko pod hranicí absolutní většiny hlasů, ale díky volební aritmetice se unijní strany přiblížily s počtem 311 z 630 poslanců těsně k hranici absolutní většiny míst v německém Spolkovém sněmu. Chybělo pouze pět mandátů a Angela Merkelová mohla vládnout sama. Ještě dramatičtěji se projevila těsnost výsledku pro FDP: S jejich silným mínus 9,8 procent se svobodní demokraté zřítili na 4,8 procent - 0,2 procent pod magickou překážku pěti procent. Pouze o něco více než dva milióny voličů se rozhodlo pro FDP - jen 90.000 hlasů chybělo, aby této straně bylo umožněno přežití ve Spolkovém sněmu a tím pokračování černo-žluté vlády.

Vítězství, které se prodraží

Gernot Facius 
Jaký to volební maraton! Nejdříve Bavorsko, pak Hesensko a Spolkový sněm, krátce na to Rakousko a koncem října Česká republika. A nezapomeňme, že na jaře 2014 následují volby do Evropského parlamentu. Výsledek voleb do Spolkového sněmu změnil barevnou mapu Německa. V sedmi spolkových zemích šly všechny přímé mandáty ve prospěch Unie, bašty SPD zůstaly už jen skvrnami na mapě. To, co bylo dříve barevné, je po 23. září z velké míry černé (barva unijních stran CDU/CSU - pozn. překladatele). Angela Merkelová zvítězila jako kdysi Konrad Adenauer.

Když začne odumírat solidarita

Gernot Facius 
Německý spolkový prezident se vyjádřil naprosto jasně. Ve svém projevu na ústředním Dnu domoviny v Berlíně odmítl akceptovat vyhnání Němců po konci Druhé světové války jako spravedlivý trest za teroristickou nacistickou nadvládu. I ty nejbrutálnější nacionálněsocialistické zločiny nikoho nezprošťují ze zodpovědnosti za vlastní jednání: „Ne ty, kteří podali Hitlerovi ruku k Mnichovské dohodě a ne účastníky konference v Teheránu, na Jaltě a v Postupimi; ne ty, kteří ve střední a východní Evropě nejprve společně s Němci zbavili práv Židy, poté Němce, a také ne ty, kteří již v exilu celé roky plánovali vyhánění“. Hitlerova zločinecká politika „neulehčuje nikomu, kdo na strašlivé bezpráví odpovídal strašlivým bezprávím“. 

Polsko chtělo Hitlerovi postavit pomník

Ewald Stefan Pollok  

Polský velvyslanec Lipski (vlevo) na slavnostním koncertě uspořádaném při
příležitosti zahájení činnosti Německo-polského institutu v Berlíně v únoru
1935. Po jeho levici Herzog von Sachsen-Coburg-Gotha a říšský ministr
Goebbels. Lipski byl v letech 1933-1939 polským velvyslancem v Berlíně a
v roce 1934 podepsal německo-polský pakt o neútočení. (Foto: Wikipedia /
Bundesarchiv)

Polský Sejm schválil 31. března 1938 tzv. Zákon o zbavení občanství (Ustawa o pozbawianiu obywatelstwa), podle kterého všichni polští občané žijící v zahraničí déle než pět let mohli být zbaveni polského občanství. Odůvodňovalo se, že takový člověk ztratil kontakt se svou vlastí. Zákon zasáhl především asi polských 70.000 Židů žijících v Německu a Rakousku. Protože za posledních 20 let docházelo k častému vypovězení polských Židů z Německa, avšak Polsko je stále častěji odmítalo je přijmout do své země. Dvě země, Německo a Polsko, se v roce 1938 snaží "zbavit této populace“. (1) Bylo ustanoveno, že každý občan, držitel polského pasu s bydlištěm v jiném státě, by měl vyhledat polské velvyslanectví, aby tam obdržel razítko, jež mu umožní návrat do Polska. Pokud se však do 30. října 1938 toto razítko do pasu nezíská, platnost pasu vyprší a majitel bude bez státní příslušnosti a v žádném případě nebude moci vstoupit na území Polska. V Německu byl na druhou stranu pobyt bez pasu trestný.

Odborná vyjádření na Hitlerovy projevy zpracoval J. B. Uhlíř

Tomáš Pecina 
Pro milovníky absurdního justičního dramatu přinášíme nové informace k trestnímu stíhání Pavla Kamase, Lukáše Nováka, Lukáše Beera a nakladatelství guidemedia za knihu projevů Adolfa Hitlera.

Nejprve tedy, jak trestní řízení začalo. Aktivistka Mgr. K. K. ze sdružení In Iustitia (jedná se o oznamovatelku, proto celé její jméno v souladu se zákonem neuvádíme) telefonicky sdělila policii, že vyšla kniha, která se jí ani trochu nelíbí a proto by za ni měl být někdo postaven před soud. Policie se dotázala nám dobře známého Miroslava Mareše, co si o tom myslí, ten odvětil, že případ je "na hraně" a doporučil policii oficiálního historika Jana B. Uhlíře z Vojenského historického ústavu v Praze. Kterýžto vyjádření na své ideové odpůrce ochotně sepsal ([1], [2], [3]) a připravil tak půdu nejen pro stíhání shora jmenovaných, ale i dalších historiků, kteří nejsou v hodnocení dějin 2. světové války s oficiální českou historiografií zajedno, konkrétně Franze Chocholatého Grögera a Tomáše Krystlíka. V posledním si přisadil rovněž nám známý mladý neidealista Štěpán Výborný, jehož rozbor Našeho směru je taktéž ve spisu založen.

Čeledín Tel Avivu a kontrafaktuální historie

Lukáš Beer
Naše vlast se sice nachází v samém srdci Evropy, ovšem v případě, o kterém nyní prohodím pár slov, je nevyhnutelné doplnit kromě tohoto geografického umístění fakt, že touto naší vlastí je Česká republika  - to proto, abychom mohli částečně pochopit onu absurditu v chování hlavy jednoho středoevropského státu. A tak jsme tedy mohli být svědky toho, že se hlava českého státu společně s jinými českými politiky zvučných jmen octla na jakémsi proizraelském galavečeru, pořádaném jakýmsi zvláštním, sektářským dojmem působícím uskupením, které si ve východočeské metropoli umí očividně poradit se zajištěním své působnosti a odpovídající podpory. Zdá se, že představitelé Křesťanského centra Sion v Hradci Králové, jejichž pozvání na akci přijal český státní prezident Miloš Zeman, disponují nejen potřebnými sklony v otázkách duchovního charakteru, ale mají takřka pod palcem i grantovou politiku města. (Za dobu existence Sionu od roku 2003 přispělo město finanční podporou na projekty částkou tří tří miliónů korun a k tomu ještě navrch přispíváním na nájemné ve výši 2,3 miliónů korun. Občané Hradce Králové mají na aktivity Sionu a štědrou podporu města své různé názory a mají s nimi různé zkušenosti.To už je ale kapitola sama pro sebe.)

Sudetoněmecký tisk hodnotí Kamasův projev: „Oslovil ducha a srdce“

Související: Projev Pavla Kamase - Reportáž ze Dne domoviny 2013 v Klosterneuburgu

Řečník Pavel Kamas s posluchači v Klosterneuburgu, 15. září 2013.
Foto: Alfred Nechvatal

Letošní Sudetoněmecký den vlasti ve Vídni a Klosterneuburgu proběhl tentokrát pod mottem „Hledání mostu toho, co máme společné“ a „ve znamení hledání stavitelů těchto mostů", uvádí dnešní vydání Sudetenpost, oficiálního tiskového orgánu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Rakousku (SLÖ) ve své hlavní zprávě na titulní straně. „Přitom si můžeme dovolit poznámku, že předmostí na zdejší straně už je dávno připravené. Pouze na druhé straně chybí ještě zatížitelný protějšek“, konstatuje list. A následně cituje slova „mladého Čecha" Pavla Kamase (ročník 1980), jenž byl letos pozvaný na oslavy jako hlavní řečník a zabýval se ve svém projevu otázkou, „proč tento most ke konečnému usmíření, k důslednému vyrovnání, jakož i ke konstruktivní, plodné spolupráci za současného povědomí o vzájemné etnické příslušnosti 23 let po takzvaném převratu a za předpokladu údajného svobodně-demokratického zřízení v nynějším postkomunistickém státě stále ještě neexistuje.“ Sudetenpost dále rozvádí, že brněnský vydavatel, pocházející z Opavy, se ve svém projevu soustředil na to, co je příčinou tohoto stavu: spočívá podle něj „ve ztroskotání při jiném hledání, totiž hledání pravdy“.

Pražské dojmy

(Ilustrační foto z archivu Lukáše Beera)

Místopisná esej z pera německého důstojníka, vydaná roku 1943 v časopise Signal - časopise s největším nákladem v Evropě (přes 2 miliony výtisků každých čtrnáct dní). Signal byl ve své době nejmodernější evropské obrazové periodikum, s kvalitními velkoformátovými barevnými fotografiemi. Byl určený zejména pro všechny frontové německé vojáky, přesto jako jediné periodikum Třetí říše nepodléhal Goebbelsově Ministerstvu propagandy. Zmíněný text převzal protektorátní měsíčník Výběr (obdoba amerického Readers Digest) v září 1943. Výběr byl nejoblíbenější měsíčník v zemi, čistě český, s inzeráty pouze českých podnikatelů a živnostníků, vydávaný známým zlínským podnikatelem Baťou od roku 1934.

LAJKNI SI ZEMANA - A SCHVAL GENOCIDU! (?)

Lukáš Beer 

Paragraf 405 Trestního zákoníku „Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia“ praví: „Kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium nebo jiné zločiny nacistů a komunistů proti lidskosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.“ Ačkoliv toto uzákonění (skandálně) sugeruje dojem, že jiné než „nacistické akomunistické“ zločiny proti lidskosti (svržení pum na Hirošimu, nebo celá řada jiných zločinů proti lidskosti) neexistují, resp. že nejsou trestné a zavrženíhodné, stále se nachází v tomto paragrafu zmínka o „jiném genocidiu“.

Pomník

Související text:  Migrace Čechů se Sudet v létech 1938-1939
Tomáš Pecina 
Tak prý budeme mít pomník. V Plzni, připomínající čtvrt milionu lidí, kteří byli po Mnichovu vyhnáni ze Sudet do vnitrozemí. Nu dobrá, pomníků není nikdy dost, a vzhledem k poměrně vysokému tempu jejich strhávání a umisťování ve zvláštních, náhradních lokacích, jež zovou lapidária a představují materialisovanou formu komunisty tak vděčně traktovaného "smetiště dějin", je pro zachování konstantní, kulturně relevantní míry zapomníkovanosti území státu potřebí vztyčovat pomníky nové a nové. Potud tedy se záměrem souhlasím.