Zgermanizovaní Češi (1.)

Lukáš Beer

Jsou lidé, kterým stačí několik měsíců strávených v cizí zemi, aby se zdokonalili v jazyku hostitelské země a ovládali jej perfektně, plně se kulturně integrovali, ale jsou i tací, kterým cizí jazyk činí akcentem slyšitelné potíže i po třiceti letech ustavičného pobytu v jiném jazykovém prostředí. Tak nějak je to i s chápáním a sžitím se s kulturou, která je jiná než mateřská, se schopností empatie vůči novému prostředí, ve kterém člověk žije.

Když jsem 3. července četl rozhovor nemálo známého českého emigranta Pavla Kohouta v Lidových novinách ZDE, nabyl jsem dojmu, že dotyčný, ač dlouhodobě oddělen od vlasti, musel během své emigrace vždy tak nějak jednou nohou duchovně stále žít v české kotlině, a to i před listopadem 1989. Anebo se dobrovolně svému novému prostředí musel hodně uzavírat. Kohout se tedy nedávno cítil povolaný zanalyzovat česko-rakouské vztahy a příčiny jejich problémů a redaktor citovaných novin formou otázek v interview budil dojem, že zpovídá osobu nanejvýš kompetentní k tomu, aby poskytla čtenáři znalecký pohled do duše Rakušana, který trpí řadou předsudků vůči Čechům.

Netvrdím, že by všechny Kohoutovy vývody neměly hlavu a patu. Je to pěkný postřeh, když na závěr svého rozhovoru označuje Klause za „extremistu“. Když se zmiňuje o tom, že Češi jsou Rakušany hodnoceni jako nejméně oblíbení sousedé ve srovnání s jinými národy, určitě se také neplete. Rozesmál mě ale svým pokusem o odůvodnění, že „my jsme z nich nejhorší i proto, že jsme pro ně (Rakušany – pozn. NS) v Evropě nebezpečnými konkurenty – v obchodu, ekonomice i v politickém vlivu.“ To je taková zábavná „čecháčkovská“ dedukce. Mimochodem, ve všeobecném vnímání se v statistice oblíbenosti (vysloveně takové průzkumy totiž v Rakousku zdaleka nejsou na denním pořádku, spíše jde o takový pomyslný žebříček oblíbenosti) hůře než Češi pravidelně umísťuje národ, který geograficky s Rakouskem nemá vůbec do činění, totiž Poláci. Tato nedůvěra Rakušanů nepramení ze zakomplexovanosti nebo snad z nějakých konkurenčních obav z Polska, ale z rozčarování a zklamání nad tím, že politická reprezentace této země se už tradičně zahraničněpoliticky staví do opozice k centrálním středoevropským zemím a jako americký satelit kolikrát nestoudně prosazuje sobecké výhody ve svůj prospěch na úkor ostatních Evropanů. Jisté české politické kruhy se snaží o to, aby naše zem v tomto činění za Poláky moc nepokulhávala. Polské a české podlézání vůči USA vzbuzuje údiv a opovržení. Poláci jsou jako národ vždy tak trochu podezíráni z přílišné vypočítavosti a vychytralosti. Rakušané, kteří do rozpočtu EU víc přispívají, než z něj dostávají, to vnímají obzvláště citlivě. Co se týče rakousko-české minulosti, nedokážou si Rakušané spoustu starých dějinných „českých naschválů“ a protivenství rozumně vysvětlit, mají pocit, že jim Češi v minulosti stále při každé příležitosti házeli klacky pod nohy, ačkoliv se kulturně a hospodářsky měli dobře a jazykově smíšené Čechy a Morava v rámci habsburské monarchie vzrostly v hospodářsky nejrozvinutější oblast. To by si ale vyžadovalo důkladnější zamyšlení, ale o tom dnešní článek není.

Kohout si také postěžoval na „nenávistné“ sudetoněmecké vyhnance v Rakousku a mylně říká, že „v sudetoněmeckých novinách, které tu vycházejí, začínají dějiny až v roce 1945 násilnostmi Čechů.“ Patrně ještě podobné tiskoviny nečetl, protože ty se vyloženě s oblibou soustředí už na rok 1919 a okolnosti uspořádání Československa, postřílení 54 demonstrantů v březnu 1919 československým vojskem atd., a to se nedá přehlédnout. Postoj bavorských vyhnanců se ve srovnání s těmi rakouskými dá skutečně označit jako hodně umírněný. Komentáře mluvčího SLÖ (sudetoněmecké sdružení v Rakousku) Gerharda Zeihsela jsou opravdu nejednou cítit zatrpklostí, ale fakticky jim nelze nic špatného vytknout. Zatrpklý tón pramení z dlouholeté deprimující zkušenosti, že česká politická reprezentace upřímné podání ruky ignoruje nebo na něj dokonce plivne. Arogantní přehlížení s české strany bolí víc než nějaký nenávistný Klausův výrok. Zato kritická slova z Vídně v Praze najdou vždycky odezvu. Zeihsel nemluví k Čechům ale o Češích, protože jim nevěří. A hlavně proto, že mu nenaslouchají. Na druhou stranu stačilo by málo z české strany a zatrpklost by mohla pominout.

Vztahy Čechů se svými německy hovořícími sousedy jsou paradoxně nejvíce zatíženy právě vztahy s tou částí obyvatelstva Německa a Rakouska, která by ve skutečnosti měla být největším vzájemným kulturním a emocionálním „pojítkem“, totiž se Sudetoněmci, Starorakušany a dokonce i s Rakušany samotnými.

Vedle sudetských Němců existuje ale ještě jedna, sic ve srovnání se sudetskými Němci početně menší a dnes už „vymírající“ skupina obyvatel, která může poukazovat na svůj historický a kulturní původ, sahající svými kořeny do našich zemí, navenek však působící jako etnicky příslušející k německé jazykové a kulturní oblasti. Jsou to vídeňští Češi, o kterých se v rozhovoru pro Lidové noviny Pavel Kohout také rozpovídal. Hovořil také o tom, jak se projevovala kulturní a jazyková asimilaci v případě jeho vlastních potomků. A pak je tu vedle uvědomělých vídeňských Čechů také nesrovnatelně větší „skupina“ Rakušanů, nesoucích za svými křestními jmény typicky česká příjmení. Jde tedy vlastně i o asimilované a Čechy a jejich potomky, k češství se již dávno nehlásící a nemající k němu žádných emocionálních vazeb. Svým způsobem jde tedy o Čechy zgermanizované a „namíchané“ s okolním prostředím. A že jich není zrovna málo, není třeba nikomu zvlášť připomínat, vídeňský telefonní seznam o tom podává jasné svědectví, česká příjmení v něm tvoří něco mezi jednou třetinou a dobrou polovinou.

Svým způsobem zgermanizovaní Češi tedy...

Procházeje interpretaci českých národních dějin, a to i těch nejdávnějších časů, o kterých můžeme mít pouze nepřesné a mlhavější představy, brzy rozpoznáme pomyslnou červenou niť, která se po dlouhá staletí táhne jako nepříjemně pociťované prokletí příslušníků „holubičího“ českého národa: je to vždypřítomná a nanejvýš obávaná germanizace, s jejíž hrozbou se museli od věky věků potýkat naši otcové. A mnoho českých politiků se snaží sugerovat, že to je jev, s kterým musí vlastenecky vnímající Čech počítat i v pohnuté době dnešní. Bytostné obavy z germanizace, tento zakódovaný odvěký „fakt“, většina z nás obrazně nasává už současně s příjmem mateřského mléka.

A věru, věru, skutečné germanizační tlaky z minulosti nelze popřít, a to po jazykové, kulturní, hospodářské, ale i „rasové“ stránce. A „nejhorší tragédie“ spočívá v tom, že ať si to chceme připustit či nikoliv, negativně a škodlivě vnímaná germanizace v minulosti nemalou měrou prosakovala i do naší kultury a dokonce i do naší krve. Strašlivé to pomyšlení, o kolik nás germanizační vliv minulých století, specielně v období habsburské poroby, musel tedy „opozdit“ v kulturním vývoji a odcizil nás natolik našim východoslovanským bratrům. Germanizace je nejen vnímána jako hrozba, ale i jako absolutní negativum....

Germanizační tlak dosáhl v našich zemích svého vrcholu po březnu 1939. Většina českých a nejen českých historiografů nás informuje, že po Hitlerově vítězství měl být v našich zemích proveden takový „český holocaust“ – ani český národ prý neměl být později ušetřen smutného osudu Židů. Podobně jako to „němečtí nacisté“ udělali v Lidicích, chystali se krom několika vybraných modrookých blonďáků a modrookých blondýn, určených na poněmčení a odvlečení do Říše, ostatní Čechy vyvraždit či poslat tvrdě pracovat na Sibiř nebo někam jinam za polární kruh. Taková je široce zažitá představa. Germanizace dostala tvář fyzické likvidace. Češi měli být vyhlazeni, měli přestat fyzicky existovat. Germanizace je Čechy přinejmenším podvědomě vnímána jako vlastní fyzická smrt a nahání proto strach a pocit nepředstavitelného ponížení.

Germanizace – hrozná to vidina pro každého Čecha, tak nám to káže staletá národní výchova. K „zgermanizovaným“ rakouským Čechům musíme tedy vlastně shlížet jako k politováníhodným bytostem, které postihl strašlivý osud. Jestli pak si oni uvědomují, v jaké nezáviděníhodné situaci se nacházejí? Jestli pak jim jejich újma, kterou germanizací utrpěli, vůbec nějak dochází?

Ať nevznikne nedorozumění – autor si samozřejmě dobře uvědomuje, že situace vídeňských Čechů, kteří kdysi přišli do hlavního města monarchie a byli přirozeně vystaveni asimilačnímu většinovému tlaku okolí, se naprosto nedá srovnávat se situací obyvatelstva z vyloženě čistě nebo převážně českého sídelního území Čech a Moravy, které více méně přesně územně vymezoval Protektorát. „Morální a etické“ okolnosti byly naprosto odlišné. Objektivně řečeno bylo zřízení Protektorátu Čechy a Morava a obsazení českých sídelních oblastí Čech a Moravy v březnu 1939 ze strany Německa ostrým porušením sebeurčovacího práva Čechů. Podobně jako v roce 1918 okupace německých sídelních oblastí Čech a Moravy československými vojenskými jednotkami, a to v období, kdy podoba hranic nebyla mezinárodně zdaleka ještě závazně ustanovena, bylo hrubým porušením sebeurčovacího práva německy hovořících obyvatel Čech a Moravy. V případě Protektorátu by se tedy jednalo o (údajně plánovanou) germanizaci vnucenou „zvenčí“ domácímu obyvatelstvu, v případě rakouských Čechů šlo o asimilaci, akceptovanou vlastně jako praktickou nutnost sžití ve většinovém hostitelském prostředí.

.
Co ale může být zajímavé, je zhodnocení z pohledu „výsledku“ asimilace nebo germanizace a jak je subjektivně pociťován svou „obětí“ a jejími potomky.

(Druhá část článku vyjde 3.8.2009)

Brněnská radnice financuje penězi daňových poplatníků pofidérní legionářsko-odbojářské koníčky

Lukáš Beer

Byla to takřka sváteční chvíle: dolnorakouský zemský hejtman Erwin Pröll před měsícem osobně pozdravil jeden manželský pár z Vídně jako 100.000té návštěvníky zemské výstavy „Česko-Rakousko.Rozděleni– odloučeni– spojeni“, která současně probíhala v rakouských městech Raabs a Horn a v moravské Telči.Výstava měla určitě své nedostatky, přesto však napomáhá opatrným krokům ve vzájemném poznávání sousedů, jejichž vztahy dodnes nejsou rozhodně ideální. Region ohraničený spojnicemi geografických poloh Brna, Bratislavy,Vídně a Györu rozvíjí vlastní intenzivní chod hospodářské a kulturní spolupráce. Ostatně to má i své historické kořeny. Hlavní město Moravy, až do roku 1945 dvojjazyčné, mělo až do roku 1918 vždy tradičně blíže k Vídni než k Praze, a to zdaleka nejen čistě při pohledu na mapu. Teprve přetnutím historických vazeb vznikem československého státu, včleňováním řady okolních jazykově českých obcí pod správu města Brna a zejména pak etnickou čistkou města, provedenou v roce 1945, se kulturní charakter města výrazně změnil. Etnická čistka, vylikvidování německého živlu Brna, měla nejen formu násilností, vražd a loupeže, ale probíhala velmi úspěšně i v hlavách nových generací obyvatel jihomoravské metropole maximálně možnou ignorací a úmyslným přehlížením staletého působení německé, nebo chceme-li starorakouské kultury v dějinách města. Jediné, co se komunistickému režimu úplně vymazat nepovedlo, byla zřetelná německá označení na krytech městské kanalizace. Ve městě je ještě řada míst, kde na chodníku narazíte kanál označený nápisem Gemeinde Brünn....

.

Jako facka do tváře všem lidem dobré vůle na obou stranách hranic, kteří se angažují pro oživení dobré meziregionální sousedské spolupráce a odbourávání vzájemných předsudků a záští, plynoucích ze starých křivd, musí působit tedy čerstvé rozhodnutí brněnské radnice postavit podle pražského vzoru pomník Edvardu Benešovi. Brněnští radní tak vyhověli dlouholetému tlaku tzv. legionářské obce, bývalých „československých“ zahraničních letců a samozřejmě kooperujícího, věčně včerejšího Svazu bojovníků za svobodu, který na svých oficiálních stránkách otevřeně a výslovně propaguje národnostní nenávist. U prvního subjektu se jedná zase o nacionalistickou organizaci reprezentující desetinnou minoritu českých mužů c.a k. armády, kteří dezertovali, mj. také loupili v Rusku a obírali domů z války se vracející české vojáky rakousko-uherské armády, kteří v 90 procentech případů nepřeběhli. Po první světové válce však byli v nově vzniklém státě glorifikováni a byli zaopatřeni četnými privilegii. Legionářský význam na porážce Rakouska-Uherska byl uměle přeceňován, což ostatně musel loni v jednom ze svých komentářů opatrně uznat i státní prezident Klaus, který jinak rozhodně nešetří pathosem, pokud jde o zdůrazňování významu „prvního a druhého odboje“. Zbytek chaosu a zidealizovaných a nerealistických představ natropilo v českých hlavách x-miliónkráté promítání za jiných okolností docela humorných švejkovských příhod v televizi, jímž český divák nevědomě přičítá autenticitu, jako kdyby se jednalo o seriózní zfilmování nějaké učebnice dějepisu.

.

Podobné lze říci o tzv. československých letcích v Anglii, přeháněním jejich bojového přínosu se ve svém umíněném antikomunismu ujal polistopadový režim. Ten se mermomocí snažil zamaskovat a přehlížet skutečnost, že lví a bezkonkurenční podíl na oslavovaném „osvobození Československa“ má jen a jen Rudá armáda. Pokud se tedy někdo mermomocí chce klanět a děkovat za osvobození, musí tak činit logicky na adresu tehdejšího komunistického Ruska, které v tomto směru přineslo zásadní oběť, ačli určitě ne z nějakých altruistických důvodů. Každoroční oficiální oslavy osvobození, soustředěné do Plzně a okrášlené přehlídkou amerických džípů, tragikomicky dokreslují ideologickou zaujatost některých politiků, zároveň naivně podceňujících rozum občanů. KSČM nechává pozdravovat a vyřizuje vřelé díky za přihrávání sympatizantů...

.

Obdobným způsobem jako v případě legionářů instrumentalizuje současná nacionalistická politika „letce“ k upevňování národních mýtů a nadprezencí svých „herojů“ vštěpuje české veřejnosti poněkud nerealistické představy o vlastním hrdinství, odvaze a výjimečnosti. Každý šovinismus potřebuje své mýty, mučedníky a hrdiny.

.

Nad tím vším jakoby trůnila působnost druhého prezidenta československého státu, Edvarda Beneše. Pomocí jeho osobnosti lze nejen šikovně symbolicky sjednotit tzv. „první odboj“ s „druhým“, ale v první řadě s ním lze spojit absolutní vyvrcholení „národně osvobozenecké revoluce“ v podobě etnického očištění našich zemí vysídlením třetinového neslovanského obyvatelstva. Tedy odvěkého cíle šovinistického křídla českých národovců. Zároveň s jeho osobou může národ spojovat zajisté přínosné materiální obohacení miliardovým majetkem ukradeného sudetským Němcům a pardonizování zločinů a bezpráví, spáchaného ve jménu národní revoluce, takže se žádný z poválečných „hrdinů“ nemusel obávat zákonitého postihu. Beneš se tedy z ryze nacionalistického hlediska skutečně zasloužil a brněnští radní se zřejmě cítili zahanbeni, že narozdíl od Prahy svého Beneše ve městě ještě nemají. Město Brno se dnes pyšní „Benešovou třídou“ a po území města je rozset nespočet odbojářských památníků a pamětních desek, vzdávajících hold „obětem německému nacistickému teroru“, ulice města pojmenovaných po všelijakých odbojářích a legionářích už ani nevnímaje.

.

To vše je zřejmě ještě málo. Socha vlastence Beneše má tedy ještě tento rok stát i v Brně. Kulturní historie druhého největšího města Česka se s tou pražskou zdaleka nedá srovnávat, německá menšina v Praze měla ve srovnání s tou brněnskou jen nepatrný podíl na obyvatelstvu, ne bezdůvodně se Brnu kdysi říkávalo také „předměstí Vídně“, která zas měla velmi početnou menšinu českou. Krom toho obklopovala Brno z jižní strany v minulosti řada německých jazykových ostrůvků.

.

Jak asi může vnímat Brňan německé národnosti, která k městu Brnu neodmyslitelně patřila a patří jako třeba hrad Špilberk nebo náměstí Svobody, záměr reprezentace města postavit sochu a vzdávat hold člověku, který 12.5.1945 provolával za nadšených ovací publika z balkonu brněnské radnice tato slova: „Nyní se dáme hned do práce. A budeme dělat pořádek mezi námi, zejména také i zde v městě Brně s Němci a všemi ostatními. (Potlesk.) Můj program je – já to netajím -, že otázku německou musíme v republice vylikvidovat. (Potlesk, volání: „Výborně!“). V této práci budeme potřebovat všech sil všech vás.“ (?)

.

Obětem brněnského pochodu smrti byl před mnoha lety věnován relativně nenápadný a očím kolem frekventující veřejnosti skrytý památníček, zatímco symbolickému vrahu těchto obětí, Benešovi, má být vedle dosavadního pojmenování jedné z významných brněnských tříd jeho příjmením vystavěn pomník a parčík za 1,6 miliónů korun !

.

Benešova socha má vyrůst letos na velmi frekventované ulici před budovou právnické fakulty Masarykovy univerzity. O její postavení už léta usilují odbojáři, političtí vězni a podobně zaměřené skupiny, kteří v květnu 2006 založili „Výbor pro postavení pomníku prezidentu Benešovi“. „Považujeme za potřebné, aby mladá nastupující generace byla hrdá a vlastenecká“, podtrhl jednatel výboru Jan Kruml motiv k postavení pomníku prezidentu-likvidátorovi. Kruml nechal sochu odlít v pražském ateliéru a jako předlohu použil sochu Karla Dvořáka, která stojí před pražským Černínským palácem. Podle informací z tisku stálo odlití v pražském ateliéru čtyřsettisícovou sumu, ačkoliv byla možnost ji nechat odlít v Blansku za 90 tisíc korun. Zbytek ze čtyř set tisíc, které odbojáři na svůj koníček vybrali, mohli takto použít na zasazení sochy před fakultu. Kruml ale trval na zhotovení sochy v Praze a odůvodnil 4,5krát vyšší sumu, kterou si naúčtoval pražský ateliér, tím, že tento vlastní autorská práva na původní dílo: „Kdyby ji někdo odlil v dílně na koleně za méně peněz, nebylo by to důstojné.“ (!!!)

.

Odbojáři teď sice měli hotovou sochu, ale už jim chyběly peníze na usazení. Potřebovali zaplatit ještě podstavec, architektonickou studii a materiály pro zasazení sochy a úpravu místa. V rozhovoru pro Brněnský deník Kruml neztrácel optimismus: „Naše sbírka pokračuje. Nebojím se, že bychom stavbu sochy nezaplatili. Nyní jsme nechali architekty zpracovat začlenění sochy před právnickou fakultu. Je to pro ně čest, že mohou spolupracovat na soše tak významného státníka, kterého uznává celá Evropa.“

.

Kruml má zajisté pravdu v tom, že opravdu kdysi žil jeden významný, dejme tomu také evropský státník, který si historický přínos Edvarda Beneše vskutku v duchu nemohl vynachválit, totiž Josef Vissarionovič Stalin. Ale Stalinovo impérium naštěstí zdaleka územně nezabíralo „celou Evropu“, jak zřejmě nepřímo tvrdí Kruml, Benešova politika pouze přispěla k tomu, aby se komunistické impérium posunulo až po Šumavu, to ano. Pokud má Kruml na mysli ještě jiné státy „celé Evropy“ než Stalinovu říši, bylo by z zajímavé dozvědět se které. Kde v Evropě si tak Beneše mohou ještě vážit a kde jej vůbec ještě někdo zná? Jestli se na věc budeme dívat například očima reálně existující EU a měřítkem jí oficiálně proklamovaných hodnot, tak ta by na vystavění sochy morálního otce genocidy Beneše musela zákonitě pohlížet přinejmenším jako na nehoráznou provokaci a ostudu. Takže opravdu těžko říct...

.

A tak na sochu přispívali odbojáři, legionáři a jejich fan-cluby, přispívali sokolíci a samozřejmě přispěl i prezident Klaus a mnoho dalších politiků. Sbírka údajně nakonec nahromadila 800 tisíc korun, ale stále ještě chyběla stejně vysoká částka na zrealizování projektu, na který je třeba vyčlenit celkem 1,6 miliónu korun.

.

Nic se tedy neděje, žádný problém, brněnští radní přeci zalepí polovinu nákladů z peněz daňových poplatníků.

.

Je sice uklidňující, že mnoho brněnských občanů na tyto plány reaguje podrážděně, mnozí plánovanou Benešovu sochu označují i za velkou hanbu pro město. Brněnská radnice ale nakonec vyhověla žadonění šovinistických organizací, aby pomohla ukájet jejich choutky a přispěla jim na to i z našich peněz. Určitě bychom podobných příkladů našli po celé naší zemi hromady, jmenované skupiny se snaží podobným způsobem označkovat každý roh a úspěšně se jim to zatím ještě stále daří.

.

V případě Brna však jde skutečně o akt, který musí být vyhnanými a okradenými Brňany vnímán jako cílená provokace a výsměch všem obětem. A vrhá také špatné světlo na současné obyvatele města, kteří s umístěním sochy nesouhlasí. Nic proti soukromým koníčkům odbojářských a legionářských organizací, pokud si své pomníky budou stavět na svých pozemcích, nic proti tomu, když si pan Kruml svou obdivuhodnou a autorsky chráněnou bronzovou sochu Beneše postaví třeba doma na zahrádce a výlučně za své peníze či za příspěvky svých soukmenovců a nebude pro své hobby tahat peníze z rozpočtu magistrátu. Třeba by mu pak už nebylo zas tak lhostejné, že odlití sochy mohlo vyjít o 310.000 korun levněji.

.

Pokud by měl štváčům nakonec jejich plán projít, můžeme se těšit na celoroční odbojářské párty pořádané u sochy Edvarda Beneše při každé jen myslitelné příležitosti. Prostranství na ulici Veveří se vyloženě nabízí k podobným akcím a přehlídkám. Na první show se lze těšit již 28. října tohoto roku. Nabízí se tu geniální příležitost pro Václava Klause střihnout si příště nějakou tu říznou „vlasteneckou“ řeč vedle Lidic třeba i u „brněnského Beneše“.

.

Možná někdo přijde i se zlepšovákem a navrhne postavit monumentální sochu Edvarda Beneše v prostranství dnešního Moravského náměstí, které za svou éru vystřídalo již několik honosných označení, jako např. Adolf-Hitler-Platz či Náměstí Rudé armády. A co třeba náměstí rovnou nepřejmenovat na Náměstí Edvarda Beneše ? Socha by přitom symbolicky mohla stát přímo na místě, kde do roku 1945 stával tzv. Německý dům, kulturní a politické centrum bývalých německých Brňanů, který byl spojeneckými nálety ke konci války značně poškozen a po válce srovnán definitivně se zemí „českými vlastenci“. Dnes je toto místo tvořeno ohyzdnou betonovou kašnou s většinou nefunkčním vodotryskem. Nebylo by to úchvatné a symbolicky i pravdivé, socha Edvarda Beneše přímo na místě trosek etnicky očištěného Brna? Myslím, že tuto myšlenku by si „Výbor pro postavení pomníku prezidentu Benešovi“ měl vážně nechat projít hlavou.

.

Ovšem pozor, je bezpodmínečně třeba, aby Benešova socha svou výškou a monumentalitou vrhla do stínu protější chátrající rudoarmejský pomník! To, aby se náhodou neřeklo. Že město koncem dubna 1945 vítězně obsadila Rudá armáda? Aha, to se momentálně nenosí, tak nechme ruský památník raději rozpadnout a zarůst plevelem. A krom toho, dokážeme si Klause nebo brněnského primátora představit řečnit u sovětského památníku? ... No právě.

.

Zato takový Beneš, ten nezklame nikdy. Uměl cíleně provokovat za války, když vyslal do Prahy své odstřelovače, aby dosáhl svých cílů. A provokovat má za krátkou dobu i v Brně, i když už jen posmrtně. Nechají si to Brňané jen tak líbit?

Šest fází důsledné reemigrační politiky

Lukáš Beer

Obrázek, který se českému občanu naskytne při návštěvě rakouského hlavního města, je jen odstrašujícím příkladem nerozvážné přistěhovalecké politiky, natropené zejména dlouholetým přístupem sociálně demokratické strany SPÖ a různých lobbyistických organizací, prosazujících za každou cenu ideály multikulturní společnosti a „integrace“. Nápadně přestárlé původní domácí vídeňské obyvatelstvo kontrastuje s nápadnou četností maminek v tradičních muslimských oděvech tlačících před sebou dětské kočárky. Takovou jízdou vídeňskými městskými hromadnými prostředky, zejména tramvají, člověk nabyde brzy dojmu, že krom cestujících důchodců mezi sebou sotva někdo mluví německy, a když už, vše přehlučí hlasitý projev omladiny, která mezi sebou komunikuje výhradně v turečtině nebo srbochorvatštině.

Tento ryze optický dojem potvrzují i oficiální statistiky. „Statistik Austria“ zkoumala původ občanů Rakouska podle kritéria „migračního pozadí“ (Migrationshintergrund), což je oficiální opis pojmu „přistěhovalecký původ“. Takto charakterizované osoby, které byly zahrnuty statistickým průzkumem, se buď do země během svého života přistěhovaly samy, nebo se narodili již v Rakousku, přičemž ale jejich rodiče do Rakouska přišli z ciziny. Konkrétně čísla pro Vídeň potvrzují, že 31,4 % obyvatel města jsou původem cizinci. Podobná je i situace v Linci (23,2 %), Salzburgu (29,7 %) nebo Innsbrucku (23,5 %, viz. graf Bevölkerung mit Migrationshintergrund). Statistika přitom přirozeně nezahrnuje cizince, kteří v zemi žijí ilegálně.
Situaci názorně dokresluje i statistický průzkum, jehož výsledky prezentovala v březnu tohoto roku ministryně školství Schmiedová z popudu parlamentního dotazu mluvčího FPÖ pro otázky vzdělání, Waltera Rosenkranze. Poslanec FPÖ požadoval od ministryně informace o podílu žáků „s migračním pozadím“ (tj. zahraničních školáků a školáků s jinou mateřskou řečí než němčinou) na všech typech škol ve všech politických okresech Rakouska. Špičku ledovce tvoří velký vídeňský okres Leopoldstadt s podílem 60,9 % cizinců mezi žáky všech škol, podobně sousední lidnatý okres Brigittenau (58,6 %). Průměrný podíl školáků-cizinců ve Vídni činí 40,4 procent. Zajímavé je také porovnání celorakouského průměru školáků-cizinců (17,8 %) a faktu, že zahraniční školáci nadproporcionálně navštěvují zvláštní školy, kde jejich celorakouský podíl činí 27,2 procent. Ve Vídni se nachází 262 „lidových škol“ (Volksschule, jedná se o obdobu českých základních škol, zahrnuje ovšem jen 1.-4. třídu) a celých 10 % z těchto škol vykazuje více než 90tiprocentní podíl dětí s migračním pozadím (!), a každá druhá z těchto škol vykazuje více než 50tiprocentní podíl zahraničních školáků (!). Jinými slovy řečeno, v polovině všech vídeňských lidových škol panuje převaha cizineckých školáků nad domácími.

.

Při konfrontaci s těmito skutečnostmi se naskýtá otázka, jaký bude trend dalšího vývoje. Politika vládnoucí SPÖ a některých křídel koaličního partnera ÖVP, obhajujících v různých nuancích další příliv cizinců především skutečností, že jinak prý v budoucnu nelze zamezit hrozícímu kolapsu sociálního systému, podmíněného nepříznivým generačně-demografickým vývojem (tj. přestárnutím rakouského obyvatelstva), prozrazuje, že velká část rakouských politiků a ekonomů považuje jev masového přistěhovalectví, které s sebou přináší jednoznačné kulturní přetváření společnosti, za neodvratnou nutnost a nezvratitelnou realitu, kolem které žádná jiná cesta nevede. Pokusy lidovecké ministryně vnitra Marie Fekterové o restriktivnější a svižnější průběh azylového řízení narazil na mediální odpor krasoduchů, v Caritas a podobných organizacích.

.
Je tedy nutno se s danou situací jednou provždy rezignujíc smířit? Existuje tedy vůbec nějaká naděje, že by se tento vývoj dal zastavit a stávající poměry by se dokonce postupně daly napravit? Pokud ano, tak jakým způsobem?

Těmito otázkami se zabývali lidé kolem Freiheitlicher Akademikerverband Salzburg (jak už název napovídá, jde o spolek blízký FPÖ) a prezentovali na svých stránkách „Plán fází pro důslednou reemigrační politiku“ (www.akademikerverband-salzburg.at). Zde je český překlad článku:

Přiostřující se negativní sociální bilance u kulturně sociologické problémy vzniklé masovým přistěhovalectvím vyžadují důslednou reemigrační politiku. Sen o „integraci“ se dosnil, multikultura už dále nemůže být přikrášlována řečmi.

První fáze: Totální stop nekontrolovanému přistěhovalectví
Druhá fáze: Odsunutí ilegálních a kriminálních cizinců
Třetí fáze: Ztížení přistěhovalectví
Čtvrtá fáze: Návrat nezaměstnaných cizinců
Pátá fáze: Znovuzavedení rotačního sytému a sezónního systému
Šestá fáze: Přezkoumání pracovních povolení a udělení státního občanství

PRVNÍ FÁZE: Totální stop nekontrolovanému přistěhovalectví
Každé vcestování cizince z nějaké země mimo EU předpokládá předchozí poskytnutí víza, podobně jak je to samozřejmé např. v USA nebo Austrálii. Automatická povolení pro vcestování a trvalý pobyt občanů mimo EU z titulu sdružování rodin zásadně nebudou udělovány. Stanovení ke vcestování, práci a pobytu podléhají vlastním zájmům Rakouska a mohou spočívat maximálně na základě oboustrannosti se státy, které nejsou členy EU. Evropa musí být nadále zůstat vyhrazena Evropanům a nemůže být otevřeným cílem všech těch, kteří se nacházejí ve svízeli a v potížích, nebo toto předstírají. Současně s touto první fází může být už zahájen i další fáze.
.
DRUHÁ FÁZE: Odsunutí ilegálních a kriminálních cizinců
Osoby ilegálně pobývající k přistěhování nikdo nepozval, naopak tyto protizákonně do naší země nebo do jiných zemí EU vnikly nebo se do nich vplížily. Jejich odsunutí do svých původních zemí nestojí nic vážného v cestě, toto musí být pouze konsekventně provedeno. Do stejné platí pro cizince, kteří se dostali do konfliktu se zákonem, přičemž je lhostejné, jakou cestou se k nám dostali; podobným způsobem jsou k nám zpět posíláni kriminální Rakušané. Probíhající razie slouží k dopadení a rychlému odsunutí těchto subjektů. Zákony, které v tomto směru již existují, musí být také skutečně exekvovány. Na osoby převáděné je třeba nahlížet jako na kriminální a převáděče a „migrační poradce“ je třeba drakonicky trestat.
.
TŘETÍ FÁZE: Ztížení přistěhovalectví
Ten ddo obdrží azyl z pozice uznaného politického nebo válečného utečence (konvenční utečenec), přichází tedy ze země, která z hlediska lidských práv neplatí jako jistá. Po skončení situace příčící se lidským právům nebo po ukončení válečného aktu ve své domovské zemi se do ní skutečný azylant musí navrátit. Kdo usiluje o azyl, musí si sámopatřit odůvonění pro něj, jinak bude odsunut jako ilegál. Nesprávné nebo chybějící údaje mají za následek odmítnutí. Osoby nevlastnící doklady totožnosti je třeba neodkladně odsunout do té země, ze které bezprostředně vcestovaly, pobyt v Rakousku jim principiálně nebude povolen. V případě vcestování letadlem nebo lodí se ilegálové neodkladně vrací leteckým společnostem a rejdařství na jejich vlastní náklady, protože jim musí být známo, kde vzaly na palubu pasažéry bez víz. V případě, že osoby bez dokladů totožnosti nebudou zajištěny již při vcestování, nýbrž až později, a nebude moci být zjištěno, odkud bezprostředně přicestovaly, budou tyto převezeny do pracovního tábora na tak dlouho, dokud se neobjasní odpovídající kompetentnost a nebude možný zpětný odsun. Sociálnímu turismu a rádobyazylantství se je třeba rozhodně postavit.

.
Ten kdo imigruje, aby v naší zemi nebo v jiné zemi EU mohl pracovat, se tím musí také řídit. Povolení k pobytu a pracovní povolení vyprší po dvounásobné ztrátě pracovního místa během jednoho roku. Jako v každé opravdové přistěhovalecké zemi např. USA) neobdrží všichni cizinci, kteří přicestovali bez uznání pozice konvečního uprchlíka (tím se rozumí občané původem mimo země EU), během prvních tří let svého pobytu u nás žádnou sociální výpomoc. Sociální výpomoc nesmí platit za „řádný příjem“ a tím se stát předpokladem ke kladnému vyřízení žádosti o azyl. Pracovní povolení pro cizince (mimo občany EU) na více než tři měsíce zásadně musí stavět pouze na základě pozvání ke konkrétní práci, která bude také skutečně prováděna, anebo na základě skutečné a dokazatelné samostatné výdělečné činnosti. Stálé pracovní povolení pro cizince může být vystaveno pouze tehdy, když tito prokážou skutečnou schopnost a možnost svého hmotného zajištění existence. Příchod dalších rodinných příslušníků je možný pouze po udělení státního občanství cizinci. Všeobecná školní povinnost se vztahuje sama na rakouské státní občany a občany zemí EU. Pro občany mimo EU zůstává návštěva školy pouze možností a závisí na ovládání německého jazyka, který si školák musí obstarat sám v dostatečném rozsahu. Pro udělení státního občanství je předchozí minimálně deset let trvající trvalý a legální pobyt v Rakousku a dostačující znalost německého jazyka bezpodmínečným předpokladem. Rodinní příslušníci nových rakouských státních občanů, kteří by obdrželi oprávnění k přistěhování až nyní, obdrží desetileté povolení k pobytu a mohou po nejméně desetiletém trvalém pobytu v Rakousku, trestní bezúhonnosti stejně jako při prokazatelně dostačující znalosti německého jazyka obdržet ze své strany také propůjčení rakouského státního občanství. Automatický právní nárok na rakouské státní občanství neexistuje, ale zůstává možností a nesmí být udělováno inflačně. Ne každý, kdo se více méně náhodou dostane do Rakouska, nabývá automaticky práva na státní občanství.
.
ČTVRTÁ FÁZE: Návrat nezaměstnaných cizinců
V pracovním světě, který je charakteristický přibývajícím převáděním pracovních míst do zemí s nízkými mzdami, neexistuje žádná reálná nutnost k přistěhovávání dalších gastarbeiterů. Je čistou iluzí domnívat se, že nezaměstnaní mladiství najdou v paralelně společenských ghettech významné zaměstnání v hostitelské zemi. Následně tito nemohou ani vykonávat žádné odtížení sociální a penzijní pokladny, ale pouze zatěžují sociální systém. Řešení problémů stárnoucí společnosti leží jinde.
.
Zaniknutím předpokladů pro povolení k pobytu a k pracovnímu povolení (zpravidla spojeným se ztrátou práce nebo s nenastoupením do ní) ztrácí cizinec legální základ pro pobyt a musí se během jednoho měsíce vrátit do své země původu. To stejné platí pro cizince setrvávající v nezaměstnanosti déle než jeden měsíc. Pokud tak neučiní z vlastního popudu, je třeba jej postihnout trestem (správní trest postačuje) a odsunout. Osoby určené k odsunutí nemají žádný nárok na sociální pomoc a budou umístěny v pracovním táboře až do doby jejich faktického odsunutí. Správní řízení je třeba zkrátit na podstatné. Odsunutí je spojeno s trvalým zákazem vcestování a zákazem pobytu.
.
PÁTÁ FÁZE: Znovuzavedení rotačního sytému a sezónního systému
Z trvalého hlediska jsou cizinci připuštěni principiálně pouze za účelem práce. K tomu je třeba obnovit rotačního systému a systému sezonních pracovníků takovým způsobem, jak to bylo praktikováno v 60. a 70. letech minulého století. Cílem cizinecké, pobytové a přistěhovalecké politiky není multikulturní pseudointegrace cizinců se vším všudy, nýbrž pokrytí skutečné poptávky po pracovních silách v Rakousku. Proto budou cizinci připouštěni k pobytu a práci v speciální roční sezoně anebo také k tříleté pracovní době, která může být prodloužena maximálně o jeden další turnus v době trvání tří let. Toto nejen zamezí přecizení naší země, nýbrž umožní také vracejícím se gastarbeiterům budování vlastní existence v příslušné zemi původu a působí jako rozvojová pomoc. Část cizinci vyplacených rakouských sociálních dávek (např. pro penzijní pokladny) by mohla být opět vyplacena reemigrantům jako forma výpomoci návratu do vlasti. Náborem nového kontingentu a rotací kontingentů se rozšíří nepřetržitá rozvojová báze v zemích původu.
.
ŠESTÁ FÁZE: Přezkoumání pracovních povolení a udělení státního občanství
Pracovní inspektoráty a policie jsou pověřeny nepřetržitým přezkoumáváním zahraničních pracujících a jejich legálního zaměstnání. Zaměstnávání ilegálních cizinců musí na jedné straně vést k citlivým trestům pro odpovídající zaměstnavatele a zprostředkovatele práce a na druhé straně také k bezprostřednímu odsunutí ilegálně zaměstnaných a k jejich trvalému zákazu vcestování do země.
.
Vnitrostátní úřady musí přezkoumat v případě masového propůjčování státního občanství občanům pocházejících ze zemí mimo EU udělovaného za poslední roky, zda byla skutečně dodržena zákonná stanovení sloužící k předpokladu pro propůjčení. Jednou z indicií protizákonného získání státního občanství nepoctivou cestou by byla kupříkladu dnes nedostačující znalost německé řeči. Ilegální získání státního občanství nepoctivou cestou má za následek jeho ztrátu. Pokud má dotyčná osoba práci v Rakousku, platí pro ni stanovení normálního práva k pobytu, pokud nemá práci žádnou, je třeba jej odsunout jako ilegála. Práva přistěhovaných rodinných příslušníků závisí na právu původně přistěhovaných osob. V případě zajištěné materiální existence se odvíjí advokacie státního občanství znovu od začátku.
.

Pramen:
Der Standard, (30.3.2009)
www.akademikerverband-salzburg.at
Foto:
Die Presse

Výsledky třetí sbírky pro Německý Červený kříž z roku 1942

Lukáš Beer

Měsíc po uplynutí lidické tragédie, přesněji dne 17. července 1942, přednesl Emanuel Moravec v českém rozhlase krátký projev, ve kterém posluchače seznámil s výsledky „sbírky na Německý Červený kříž“. Protektorátní vláda sbírku zahájila v druhé půlce května 1942, tedy ještě před uskutečněním „proslulé“ cílené provokace ze strany londýnského exilu, směřované k destabilizaci situace v Protektorátu. Situace v našich zemích se v očích londýnských emigrantů jevila značně nepříznivě. „Mainstream“ protektorátní populace se očividně adaptoval a smiřoval s danými skutečnostmi a zdálo se, že jisté složky obyvatelstva shledávaly zejména v sociálních opatřeních národně-socialistického režimu i určité zalíbení. Uprostřed osudového válečného zápolení pak tedy atentát, „zvenčí“ provedený a zorganizovaný agenty najatými Londýnem, přinesl očekávané „ovoce“ ve formě represálií a četných obětí na životech, ale také hlavně vytouženou mezinárodní odezvu a nápravu špatné reputace českého odboje. Kýžený psychologický efekt bylo také to jediné, co mělo a mohlo být dosaženo, protože smrtí Reinharda Heydricha se jinak nezměnilo naprosto nic: fakticky žily jeho plány, rozhodnutí a opatření bez sebemenšího oslabení vesele dál, nemluvě o jeho činnosti, přesahující svou působností rámec Protektorátu Čechy a Morava, jako například oblast „řešení židovské otázky“. Jeho smrtí vládnoucí režim neutrpěl prakticky žádnou ztrátu a nebyl nikterak oslaben. Zbývá tedy otázka, jaký význam bychom dnes vůbec mohli přičítat usmrcení zastupujícího říšského protektora prostřednictvím zahraničního výsadku, nebýt následné brutální odezvy vládnoucího aparátu ve formě vyhlazení Lidic a usmrcení kolem 1.700 Čechů bezprostředně po atentátu?

18. května 1942 vláda Protektorátu nemohla tušit, že pro zahájení peněžní sbírky pro Němce v následujících dlouhých napjatých týdnech si nenašla zrovna ten nejlepší „timing“. Později, kdy hromadně tekla krev a v našich zemích panovala napjatá atmosféra strachu, se dalo samo sebou očekávat, že případný neúspěch akce by mohl být v zahraničí interpretován jako jistá forma tichého (protože hůře sankciovatelného) odporu Čechů v návaznosti na situaci v Protektorátu v červnu 1942. Ale nestalo se tomu tak.

Když 17. července 1942 Emanuel Moravec promlouval do rozhlasových aparátů, měl za sebou úspěšnou sérii řečnických vystoupení před desetitisíci českými občany na manifestacích, pořádaných a prezentovaných jako vyjádření národní „věrnosti Říši“. Vždy na druhý den po dané masové manifestaci pěl protektorátní tisk pochvalné ódy a propagandisticky oslavoval celonárodní podporu politiky protektorátní vlády vyjadřovanou občany na shromážděních. Desetitisícům dalších Čechů v jiných městech to však zjevně nebránilo v tom, vyslechnout si stejné projevy v menších obměnách v jiný termín nanovo a přečíst si o tom další dny podobné články a chvalozpěvy v novinách. A takhle se to v červnu 1942 opakovalo několikrát po sobě... Byly to skutečně jen obavy z naplnění hrůzozpráv šířených šuškandou, že se Hitler chystá nechat zastřelit každého desátého Čecha? Chtěl si Čech takto Němce „udobřit“ ? Chtěly si takhle desítky tisíc Čechů „vyžehlit“ jinak nesmyslnou akci skupinky vyslaných parašutistů, ze které měli užitek londýnští stratégové budoucího územního a etnického uspořádání obnoveného Československa?

„Vláda vás požádala, abyste dary na Německý Červený kříž ukázali, jaký je poměr rozumného českého vlastence k naší Velkoněmecké říši“, uváděl E, Moravec ve své rozhlasové řeči z 17.7.1942. „Letos šlo už o třetí sbírku na Německý Červený kříž, která byla podniknuta s popudu pana státního presidenta mezi českým lidem.

Prvá sbírka na Německý Červený kříž v roce 1940 vynesla celkem 31.002.218 korun. Druhá sbírka v roce 1941 celkem 43.512.627 korun. Druhá sbírka dala tedy o 40% vyšší výtěžek než sbírka v roce 1940. S napětím a s pochopitelnou zvědavostí jsme čekali výsledek letošní sbírky na Německý Červený kříž, která byla vládou zahájena 18. května. Londýn přec světu namlouval, že český národ jde proti Říši. Proto bylo příležitostí nad jiné vhodnou, aby právě při této sbírce projevil své smýšlení, které mu připisují Londýn s Moskvou, a tím co nejvíce kompromitoval svou vládu, o které se z Londýna a z Moskvy vykládá tolik špatného. (...)

Poštovní spořitelna vládě oznámila, že na šekové konto číslo 63.000 bylo dnes do dvanácté hodiny polední složeno 100.349.082 korun 95 haléřů, to jest téměř o 70 milionů korun více než v roce 1940 a téměř o 57 milionů korun více než v roce 1941. Český člověk dal letos na Německý Červený kříž o 225% více než v roce 1940 a o 135% více než v roce loňském. Třikrát tolik co v roce 1940 a pomalu dvaapůlkrát tolik co v roce loňském. (...)

Lide český! Jménem pana státního presidenta a z pověření tvé zákonné vlády tlumočím ti upřímný dík. (...). K sanitnímu vlaku, který vláda Čech a Moravy věnovala Vůdci k jeho letošním narozeninám, druží se dnes sto milionů korun celého českého národa jako malý projev díků a jako projev hluboké úcty k německému hrdinovi, který chrání Evropu i naši Velkoněmeckou říši.“

Laciná propaganda, může leckdo namítnout. Leč v tomhle případě opřená o konkrétní a nefalšovaná čísla.
Na druhé straně není však rozumný důvod podléhat ani té druhé extrémní manipulaci, tradované až do dnešní dnů, která stylizuje desetitisíce účastníků masových manifestací na podporu Říše z června 1942 téměř do role protinacisticky uvědomělých „patriotů“, kteří zřejmě v jakémsi reflexu vystrašenosti samovolně zvedají své pravice směrem k říšské orlici s hákovým křížem, trůnící nad zemskými znaky Čech a Moravy.

Kuffnerův nenaplněný velkočeský sen

Lukáš Beer

V roce 1918 skončila I. světová válka. Vítězné mocnosti diktovaly poraženým státům své podmínky. Výsledkem byly, kromě jiného, nejenom změny hranic řady již existujících států, ale i vznik států nových. A právě v tomto období, kdy nový mnohonárodnostní stát „národa československého“ hledá své místo v nově narýsované Evropě, vychází v listopadu roku 1918 (tedy ještě před zahájením mírové konference v Paříži dne 19.1.1919) nákladem Českého lidového knihkupectví a antikvariátu (Josef Springer) Praha -1, Jílská ul. Čís. 24 ve filiálce na Královských Vinohradechdílo dílo znalce historie českého válečnictví Hanuše Kuffnera Náš stát a světový mír, obohacené o 5 map, na kterých autor velmi směle ukazuje své návrhy na nové územní uspořádání Střední Evropy a propaguje prosazení všeslovanských myšlenek.
.
Hanuš Kuffner (narozen 12. 1. 1861 v Mirovicích , zemřel 20. 5. 1929 v Praze) byl důstojníkem a znalcem historie českého válečnictví. Svou důstojnickou kariéru (1883-1889) ukončil pro své národní cítění. Usiloval totiž o prosazení etnických principů v rakousko-uherské armádě, protože se zasazoval o zřizování vojenských jednotek na základě národnostní příslušnosti. Po opuštění armády se stal redaktorem, lépe řečeno na tuto činnost navázal, protože již dříve psal anonymně články mj. pro noviny Národní politika. Dále pak přispíval do Časopisu českého musea (články o taktickém umění Jana Žižky a Prokopa Holého) a vypracoval rozsáhlý Atlas husitských válek. Vydal tématicky příbuzné knihy Husitské vojny v obrazech (1907), Bitva u Lipan (spolu s Miškovským Josefem v roce 1898) a další.
.
Byl obráncem Rukopisů královédvorského a zelenohorského a za zmínku stojí také dílo Obrazy starého českého válečnictví doby předkřesťanské. Právě v posledně jmenované knize razil Kuffner zajímavou teorii. Tvrdil, že slovanský živel vládl středu Evropy již za dob antického Říma a že tehdejší autoři jen omylem považovali Slovany za Germány. Údajným dokladem toho byla mj. jména téměř všech míst ve Švýcarsku: Bern byl pojmenován podle slovanského válečníka Brena či Brna, Basilej zase podle palice a Hospental podle hospody. A protože své podřízené nazývali slovanští vůdci čeleď, což antičtí autoři psali jako celet, vzniklo i slovo celt neboli kelt, kterým byl podle jeho teorie označován nikdy neexistující národ. Tedy Keltové dle Kuffnerovy teorie neexistovali, byli to vlastně Slované.
.
Vše tedy naznačuje tomu, že Kuffnerovy návrhy územního uspořádání Evropy, prezentované ve spisu Náš stát a světový mír, budou psány v podobně odvážném duchu. Tato brožurka byla údajně dokonce v počtu 150 exemplářů rozdána delegacím mírových jednání v Paříži a jejích předměstích. A v poznámce v úvodu originálního českému vydání knihy z listopadu 1918 (kniha totiž o 4 roky později vyšla i v německém překladu) se taktéž praví: „Caveant consules! Tresť Memoranda, podaného povolaným činitelům koncem léta r. 1917. V Nuslích, dne 28. listopadu 1918". Fantasmagorické Kuffnerovy návrhy, se kterými se za chvíli seznámíme, byly tedy skutečně předloženy delegátům konference.
.
Brožura se zabývá nutnými teritoriálními změnami v Evropě z českého nacionálního hlediska, a to tak, aby definitivním řešením tzv. všeslovanské otázky byl zajištěn trvalý mír v Evropě. Svou roli má přitom podle Kuffnera sehrát i nově se formující útvar, který má nést název Čechy (sahající však až po město Užhorod na dnešní Ukrajině). Kuffner se pohoršuje nad územními návrhy nového československého státu (a také i nad jeho oficiálním názvem), poněvadž považuje navrhovaný tvar republiky za neschopný života. V kapitole „Nedochůdče“ vysvětluje, že nový český stát svými hranicemi vytváří základ pro svou nezvratnou zkázu, což dokazuje v první mapce, kde šipkami ukazuje možné směry útoků ze strany „Němectva“ a „Maďarstva“. Mapky československého státu, jehož skutečná a pevná podoba ještě nebyla stanovena , rozšiřované v té době mezi veřejností, autor ostře zavrhoval.
.
Podmínky pro trvalý mír mají být dle tohoto návrhu zaručeny tím, že se „Němectvo“ zatlačí zhruba na území dnešního Švábska v trochu větší podobě, a tento územní celek autor označuje patřičně „Německá reservace“. Nutno proto rozdělit Evropu v zájmová pásma – soušové (kontinentální) v čele s Ruskem, středozemní na čele s Francií a oceánské na čele s Anglií. Hranicí soušového zájmového pásma je linie Hamburk – Čechy –Terst – Jadran - Kréta. Mír ve Střední Evropě má být zajištěn systémem “netýkavek” (nárazníků) vzniklých z území Německa-Vezeřansko (Wesergebiet), Dolnolabí a Odrolabí na styku oceánského a soušového pásma a francouzský hornorýnský nárazník na styku s Německou reservací (část Bavorska, Báden-Württembersko, Hesensko, Westfálsko, Durynsko a část Saska až po Labe). Rakousko má být rozděleno mezi Švýcarsko (Vorarlbersko, Tyrolsko), Itálii a „Srbii“ (Korutany, Štýrsko). Obdobně je okrájeno Maďarsko. Zbylé území tvoří Středozemí.
.
Na druhé straně má „Obec Českého Národa“ cestou ohromných územních zisků na úkor Německa a Rakousko-Uherska zesílit natolik, aby Češi jako „nejvyspělejší slovanský národ“ byli dokonalým „strážcem míru“ na západním cípu Slovanstva a mohli tak spolehlivě zůstat „na hrdle Němectvu“. Kuffner považuje vzniklý stát “Obec českého národa” za hlavní stráž na západním pomezí Soušového svazu a hlavní bojovou linii proti Němcům. Proto rozvádí, jak je třeba upravit jeho odolnost a zajistit budoucnost v kapitole „Diktát vytouženého míru“ s přiloženou mapou. Československo je zde uvedeno jako “Čechy”. Na mapě jsou pak zakreslené územní nároky vůči Německu – zábor celého pruského Slezska a obou Lužic až k Berlínu a odtud po Labi až po Drážďany a dále ke Krušným horám; zábor části Bavorska od Aše po řeku Naab a Regensburg (Řezno), které by byly součásti Čech, stejně jako Bayerischer Wald (Bavorský les, zde zvaný Bajařský les) až k Passau (Pasovu). Obdobný byl zábor části Rakousko od hranic německých po Dunaji až k Vídni a odtud k Neusiedlerskému jezeru (Neziderskému) a zábor části Maďarsko s Györem, Budínem (část Budapešti) a Miskolcem. Součástí nového státu je také Obchodní stát slovanský na Istrii s přístavem Terstem (Triest).
.
Uvnitř tohoto českého státu pak musí dojít k dokonalému odněmčení a to včetně oblasti dnešních Dolních a Horních Rakous, protože trpět Němectvo v této oblasti by podle Kuffnera pro český stát znamenalo politickou sebevraždu. Autor rozvádí představu českého programu na mírové konferenci a široký plán likvidace němectví. Němci, žijící v tomto prostoru, se musí počeštit. Všichni Slované musí usilovat o vytvoření politické vlasti v prostoru od Českého lesa k Bajkalu a dále až k břehům Tichého oceánu. Češi by měli být jejím průkopníkem, tak jako mají být neporazitelnou hrází proti němectví. Slovákům a světové veřejnosti (jejichž vlast nazývá „Slovač“) pak autor vzkazuje, že všichni jsme Češi a celý prostor od Českého lesa po Užhorod tvoří nedělitelná česká národní pospolitost.
.
Následující úsek článku je mírně zkrácený text původního českého vydání brožury „Náš stát a světový mír“ od Hanuše Kuffnera, vydané v istopadu 1918 v Praze. K textu byly vybrány i 2 mapky. První mapa je až z německého překladu knihy, druhá mapka je z původního českého vydání. Na mapkách z německého vydání byly však provedeny pouze doplňující překladové popisky v němčině. Jinak se ale do Kuffnerových mapek nijak nezasahovalo.

.

---------------------------------------------------------------------------------------.

NÁŠ STÁT A SVĚTOVÝ MÍR
.
Úvod
.
Němci, zdá se, nechápou dosud plný význam utrpěné porážky svých snů o světovládě. Mírový sjezd bude se tentokráte valně lišiti od obvyklých dosud sjezdů diplomatických. Nebude pouhým zakončením souboje dvou či několika států nebo monarchů. Nechápou však ani mnozí z našinců, jak dokazuje náčrtek „československého státu“, kolující po vlastech a vystrkovaný za výkladními skříněmi. Třeba rázně se ozvat proti takovýmhle, velmi nevhod projevovaným představám: Nedochůdče toho druhu nezachovalo by svobody v ohni života ni na sto let. Neobstálo by.
.

Náměty a záměry doby jsou tentokráte vyšší pouhého tvorstva trůnů: změna základů všesvětových poměrů. Tak aspoň hlásají věrohodní členové dohody, a v jejich čele zástupcové nejmohutnějšího, hotového již světového bloku: národů a států anglického jazyka. (...)

.

Především nadešla doba vyřešiti trvale již otázku všeslovanskou. Teď, anebo nikdy více! (...) Na řádné úpravě obvodních poměrů závisí veškerá budoucnost Slovanstva, jeho rovnosti mezi národy, jeho svobody; leč i také trvalost vytouženého světového míru. Proto jest otázka úpravy poměrů všeslovanských zároveň otázkou všesvětovou, nejpalčivějších všech. (...) Směle ... mohou a musí naši zástupci sjezdoví vystoupit především s návrhy a nároky s tohoto zřetele. Jim zvláště náleží tak, co vyslancům národa ze slovanských nejvyspělejšího. (...)
.

Nedochůdče
.

Není trefnějšího názvu pro navrhovaný, v obchodech úsilně rozšiřovaný obraz „Československé republiky“. Pro stát nelze ani horšího tvaru zvolit. Dvě strašlivé vady vytýkáme: přílišně protáhlý (šlejškovitý) tvar; a druhou, že souvisí s oporou pouze na jednom z konců. Se tří stran délky zůstává „republika“ obklopena nepřítelem. (...) Našim státníkům je dnes úkol velice usnadněn. Zájmy naše budoucí jsou totožny s propagovanými zájmy světa, Dohody. Záleží, Dohodě dokonale osvětlit užší vnitřní poměry a požadavky středoevropské. Upozornit, jak třeba zařídit Němectvo i nás, novotvary, má-li býti proveditelnou idea světového míru.
.

Rozhodují poměry a okolnosti. Dnešní hledisko třeba lišit od včerejšího, kdy byli jsme pod karabáčem vševlády německé a maďarské. Máme na mysli hlavně vžilou bázeň před „hlasovým počtem Němců“. Typický pro bývalé poměry, dnes však zhola zbytečný strach, že bychom „neztrávili své Němce“ přibrané. (...) Dnes Němectvo a Maďarstvo je poraženo. Třeba dovršit bezohledně dílo svobody a myslet do budoucna: navždy vyhubit ideu panstev a rytířů. Němectvo ve všem opíralo se o svou početní převahu. Ryze vojácká zásada, zásada vlků. Tu třeba nasadit páky: oslabit počet Němectva. Bezpráví se nespůsobí: všecko Němectvo je potomstvo násilně zněmčených národů. Gallové jako Slované – všecko bylo násilně němčeno. Jádro Němectva, jižní, chtít odněmčovat, nemělo by už smyslu. Obvod však severní, Prusko, u nás pak Rakousy a naše země alpské, nesmí být šetřeny. Území vrácená vlastníkům pravým (Elsasy-Lotrinsko, Lužice, Slezsko, Holštýnsko atd. atd.) odejmou Němectvu výbojnosti. Zánikem Pruska zbaví se i Němectvo upíra. Převrácený poměr politický i mocenských poměrů ve světě, zvrátí i setrvačnost německou. Známo konečně, že není národně chabějšího lidu nad němce. Tahle rostlina postrádá kořenů. Pruské němectví je naveskrz výplodkem nové, místy nejnovější doby. (...) Zbytečné obavy z počtu Němců. Vliv na poněmčilce nebude už pouze s naší strany. (...) Snaha českých vládců, rozšířit Čechy a Lužice a Slezsko měla vždy vojensky politický podnět: získat širší základnu a zjednodušit frontu vůči rostoucímu panství německému. (...)

.

Mapka v obchodech prodávaná uznává Němectvu práva, ohrožovat nás i v budoucnosti. Sankcionuje německé klíny mezi državou Slovanů západních, severních a jižních. Usnadňuje Němectvu útočit oblíbeným způsobem: obchvatem. (...) Nedbalou o naše zájmy habsburskou politikou ztraceny Slezsko i obě Lužice na severu. Němectvo zaklínovalo se mezi nás a bratry Jihoslovany v zemích alpských na důležitém Dunaji, zaklínilo se mocně i mezi nás a polský kmen na severovýchodě. Smrtelný obchvat vyvrcholen jednotou Němectva s Maďarstvem. Nic platno dnešní vítězství světa, ostavíte-li německé klíny ve slovanském těle. Osten budoucích sporů a zápasů! Němectvo bude mít spolehlivých základen, pokračovat u výboji dnes přerušeném. (...)

.

Příliš široké vrstvy světa jsou dnes súčastněny. Ani nelze předpokládat, že by všecky stejně mohly být zasvěceny a zainteresovány do podrobnosti naší otázky. Třeba je zasvěcovat, vysvětlovat. (...) Třeba základy tak rozmyslně upravit, aby nevzniklo ni chuti na změny: zřídit silné samostatné státy neněmecké, vystrojit je silně a zaručit dobu, aby se zakořenily. Vložit do Němec silné garanční posádky na dobu lidského věku, ze všech národů Dohody složené, rok co rok střídané. Kdy pak naskytne se znova takové solidarity celého světa! Tak nadšené přímo choutky „osvobozovat“ a právě od Němců! Třeba v osvobozených krajištích vracet osvobozencům i původní jazyk mateřský. Nemíníme rvát jazyk nynější generaci. Do dálky, budoucnosti, však třeba důsledně již teď pracovat školní i politickou výchovou.
.

Zuby nehty třeba však bránit, aby nešťastný tvar dnes malovaného obrazu „československé“ republiky nebyl trvale sankciován mírovou konferencí! (...) Proč tedy, kdy Němectvo právě katastrofálně poraženo, vojna ještě není zakoncována a poslední slovo nevyřeknuto, proč nepotřít současně hned i bezprávnou ješitnost německou, chlubí-li se početní svou silou, kdyžtě ta síla záleží v prvkách příslušnictva cizích, neněmeckých národů a plemen? Proč nesáhnout hned teď na tenhle kořen zla, kdy nevzejdou zctoho už pražádné větší oběti? – Relativně trvalý mír lze zabezpečit pouze trvalou osvobodou Frýzů, Dánů, Pomořanů baltických na severu, našich Lužičanů, Slezanů našich i polských., Srbů v Nižňansku a Zavidovsku, Javorčanů v Zášumaví a kmene českého i slovinského původu v Rakousích a zemích alpských, na důležitém středním Dunaji. Totéž platí o příslušnících národů Maďarstvem porobených a maďarisovaných. Ze zsílených takto novotvarů nevzejde Dohodě pražádného nebezpečí. (...) Jak prospějí naopak celkovému zájmu, obecnému pokoji světovému svým zmohutněním!
.

Tenkráte teprv, sám-li náležitě silen, vystrojen a zabezpečen, stane se kterýkoli z nárazníků, zřízených na obvodu zbylého Němectva, i schopným článkem celku. Pouze takovými nárazníky zaštítěn, bude svět s to, oddati se klidnému dalšímu rozvoji. (...) Nedochůdče, znázorněné zmíněnou už mapou, nebylo by však ani schopným „nárazníkem“.
.

Zájmová pásma

.

Povaha a prostředky sídliště určují povahu i zájmy národů a plemen. Tvar Evropy – známá podoba ženy. Pás této nachází se v prostoru mezi ústím Labe a Jadranem. (...) Obyvatelstvo převahou slovanské! Význačný jeho rys: záliba v klidu a pohodlí. V té základní vlastnosti povahové koření i základní zlo: sklon k nesvornosti a snadnému rozkladu svazů. Nápadná nehybnost, ba lhostejnost ve chvílích hrozícího nebezpečí. Náhle se vzchopit k činu je slovanské duši zhloubí duše protivno. (...) Nebyla bez podkladu známá hříčka slov platící u Němců o Slovanech: Slave – Sklave; t.j. Slovan – otrok (vlastně „žlaban“, požitkář) ! (...)
.

Slovanstvo tíhlo vždy ke svobodářskému tvaru státu. (...) Obcím slovanským valně se nedařívalo, nebyl-li v čele státnicky silný jedinec. V žádném z plemen světových nevyskytovalo se tolik zrádců společné věci z důvodů ryze osobních, pohodlnářských. (...) Naproti, s druhé strany Evropina pásu, jeví se jiný vývoj. (...) Vysvětlitelna je živá strhující letora středozemního plemene Románů. Řada mužů světoborců odtud vyšla. Zde kotví i zocelená povaha podnikavého širokomořského plemene anglického. Obdobně našlo tu podmínky vzniku, když římské císařství zahynulo, i výbojné Němectví. Záhy začalo se tlačit směrem nejslabšího odporu, do zemí politické soustavy hromadných vlád. „Drang nach Osten“ ! zahájen strašlivým zápasem německo-slovanským.
.

Boj o Labskou čáru a Dunajské koryto! (...) Důvěřivost slovanská nechápala životní přímo zájem plemene, který mu káže, aby se nedalo odtlačit od čáry svého životního bezpečí, od pásu Evropy. Životní zájem kázal, zachovat si přístavů širomořských. Labskou čáru a přímou spojku odtud k jihu přes Čechy do Terstu a odtud po jadranu ke Koryntu a Smyrně. Za tu čáru být zatlačeno, znamená vězení pro všechno východoevropské plémě, nenáhlé chřadnutí a smutný zánik svobody. (...) Přístavy Hamburk, Terst, Valona, a silně odolné Čechy tvoří nezbytnou oporu slovanské budoucnosti. Slovanstvo, a všecko zájmové pásmo východní Souše ... musí vládnout svými vhodnými přístavy, na jihu i severu. (...) Zkusilo už Slovanstvo, jaké byly následky, že labská čára a Dunajské koryto byly mu vyrvány, a Praha že zbavena schopnosti ovládat oba veletoky. Pán Labské čáry je pánem i Jutských průlivů i celého Baltu. A Dunaj v moci Němectva poltí, tříští a zdolává jednotnou sílu Slovanstva. (...)

,.

Světovému míru zdrávo je pouze přirozené trojí pásmo evropských zájmů (...):
.

Soušové: na východ od čáry Hamburk – Čechy – Terst – Jadran – Kreta.
Středozemní (Románské): na západ od Rýna alpského rozvodí přítoků Dunaje a Jadranu.
Pásmo oceánské (anglického jazyka): všecko zámoří vůbec, s pobřežím severomořským, vlastí Frýzů na pevnině; a nezbytnými spojkami se zámořím.

.

Němectvo sluší směsnat do rámce odkud se zvedlo: prostor mezi pásmy, mezi Rýn a podnož Šumavy. Příčinám třeba bránit; nikoli (pozdě) pouhým následkům zla! (...) Němectvo svým počtem i po vojně zůstane nebezpečným silákem. Čas hojí všechny rány. I německé se zahojí. (...) Úzké meze otčiny nepostačí množícímu se pokolení Němců. Spůsobí, že obživne časem opět i rozpínavost Němectva. Nebezpečnost jeho zvyšuje poloha jeho sídel. Sedí na třecí ploše životních zájmů všech tří skupin velikých evropských plemen. V pásu Evropy!
.

Patnáct set let poučilo Evropu i celý svět, že Němectví je kazimír nenapravitelný. Bezohledný rušitel práv a pokoje. Z toho vyplývá, že Němectvo i po vojně zůstane v popředí úvah a péče světové Dohody. (...)

.

Je zjevno, že nelze kazimíra ušetřit velmi značných ztrát územních i početních. Že je nezbytno rozmetat Prusko a bývalé Rakousko-Uhersko úplně; zřídit na jejich místě kordon strážných, relativně silných, odolných „netýkavek“; upravit jejich hranice s hlediska vojensky výhodného. (...) Němectvo zbavené schopnosti dobývačné, obemknuté ze všech stran státními útvary, jichž ráz a zájem národní by nepřipouštěl, dobrovolně znovu splynout s Němectvem. (...) Němectvo zbavené přímého styku s velmocemi a moři. Ani vodní dráhy světového obchodu po Rýnu, Vezeře, labi a Dunaji nesmějí být více vlastní doménou Němců. (...)

Vysvětlivky – pozn. NS: Na západ od státu „Čechy“ je v návrhu znázorněna „Německá reservace“. Východní a severní část Německa je na mapě zahrnuta pod Polsko, „Odrolabí“, „Dolnolabí“ a „Vezeřansko“. Území Rakouska mělo být rozděleno mezi Čehy, „Srbii“, Itálii, Švýcarsko a to, co by zbylo, bylo pojmenováno „Středomezí“, které je „naprosto třeba odněmčit“.

. Podmínkou další; odebrat Němectvu všecku nadbytečnou válečnou výstroj a výzbroj vůbec. (...) Žádoucno, aby budoucí mapa nevykazovala leč prostor těchto někdejších článků někdejšího Německa: Vestfálska, Saska, Bavorska, Hesenska, Virtemberska a Badenska. (...) Jinak – po našem českém názoru – nebude Evropě ni světu překážet, spojí-li se tento zbytek „Německa“ po způsobu ostatních jiných velkých plemen, třeba i v jednotný svaz německých států. (...)
.
Dnes je příležitost, napravit násilné zločiny, do dnes na nás Němectvem páchané. I náš vlastní, český zájem káže zasadit se na konferencích mírových o přímé a volné obchodní dráhy k　mořím. (...)
.
O novotvarech na Labské čáře a nezbytnosti odněmčit, co kdy politicky bylo němčeno, byla již zmínka. Na ostatní části severního Německa bývalého mají se věci jinak. Ty kraje spadají v dosah Širokomořské skupiny zájmové, svojí protektorky přirozené. (...) Samostatný drobnostát, Vezeransko, zřízený z Hannoverska, Brunšvicka, Oldenburska a z čistě severních Vestfal, nebude nijak vadit zájmům Soušové skupiny. (...)
.
Do zájmového pásma již románského náleží rozhodně všeliké ostatní, západní a jižní okraje rezervací německých: Belgie až k Rýnu (místy i za řeku) zvětšená. (...) Francouzské Středorýní (...) s rozlehlými zámostími v Kobylancích, Mohuči a Stražburku. Stejně i s „nárazníkem“ na jihu, spolkovým státem švýcarským. K němu radno připojit, co zbyde z Tyrolska a Vorarlberska po vtělení jižního Tyrolska do Italie. (...)
.
Celý jihovýchod Evropy ... náleží rozhodně do pásma životních zájmů Soušového plemene, východního. Našemu českému kmeni, leč i celému slovanskému plemeni, nesmírně musí záležet na plné obrodě volného Jihoslovanstva. Od našich hranic t.j. od Dunaje až na jih Balkánu. Síla a vhodné zřízení alspkých našich pobratimů, s pevnou oporou v nás a v ostatním Slovanstvu; zabrání, aby se opakoval osudný vlom německého klínu Dunajskými vraty. I Srbové panonští nejednou mívali své pluky v těsné družbě bojové po našem boku. Netřeba dbáti německy tendenčních výkladů dřevních dějin. Třeba stříci se jen starých slovanských chyb. (...) S naprostým výhostem Turků a německého vlivu bude lze uklidnit a sloučit i rozvaděné bratrstvo Srbínů a Bulharů. Sloučením Bulharů se Srby a Slovinci, leč také Albánie a konečně i celého Štýrska, Korutan i Krajiny, bude dána půda a prostor, na němž se bratři i majetkově dovedou srovnat. Středomezí, na mapce znázorněné, je novotvar pouze případný, nestranné pásmo styků hospodářských mezi Čechy a Jihoslovany. Krajiště, jež naprosto třeba odněmčit. Ryze obchodnická spojka, zajišťující Čechám najmě i sůl, po vlastech českých nikde nedobytnou. Zahrnuje Solnohradsko s Reichenhalskem, zbytky Rakous obojích, pokud nebudou české či srbské a západní pás Uher jižně od Možaně,. A západně od čáry Ráb – Stol, Bělehrad – jižní břeh Blatenského jezera a celou Šomoď. (...)
.
Zbývá oblasť pro Maďarstvo. Nárůdek od počátku svých dějin do konce důsledný: žil a panoval vždy jen krutě na cizí útraty. Strašných spoust natropilo jeho řádění v poslední době na naší Slovači. Leč i v Srbstvu a Rumunstvu. Nelze trpět, aby plemeni, všemu mírumilovnému lidstvu nepřátelskému, zůstavena byla jazyková a majetková kořisť sotva pár desítek let stará a způsobem nejhanebnějšího násilí nabytá. Všech důkazů a pák bude třeba nasadit na konferencích, aby sraženo bylo Maďarstvo do mezí, i tak jemu sotva ještě příslušných: na oblasť Kumánů a Jazygů mezi Tisou a Dunajem; a do prostoru mezi Dunajem, Drávou a Blatenským jezerem s druhé strany Dunaje. Vše, co leží jižně mezií, vytčených české obci a co leží severně Srbské i západně Rumunské říše.
.
Taková tedy mapa budoucí Střední Evropy se stanoviska potřeby a zájmů našeho národa (...). Výslovně žádat na dohodě, aby tak prosadila; aby dala, co je nezbytno pro naši budoucnost a její bezpečnosť, je povinností našich zástupců. Na ochotě Dohody poznáme neklamně, co pravdy a kolik upřímnosti je v popěvku o zaslíbené „trvalé svobodě a věčném míru“.
.
Co jsou „Nárazníky“ ?
.
Politický „nárazník“ – jako u parních strojů: chránidlo pro případ srážek. Vložka tudíž mezi velmoce, aby nebylo mezi nimi bezprostředně třecí plochy: hádek o pomezí; o jednotlivá, oběma stranám vojensky či politicky důležitá územíčka. (...) Vlastní zájem tudíž, nikoli útrpná laskavost, káže velmocem Dohody světové, zřídit kolem nebezpečného Němectva řetěz silných, vojensky dobře zřízených nárazníků. (...) Zájem náš národní, specielně, ukládá povinnost našim zástupcům na konferencích světových, hájiti tyto podmínky svobodného vývoje našeho do posledních důsledků, neslevovat a neustupovat, kdekoliv sleva či ústup od práva zavinit by mohly budoucí těžké národní ztráty. Mohou tak směle u vědomí, že mocnosti světové dobře jsou si vědomy zisku z národa, jehož pouhá trpná bytost ochromovala moc centrálů v zápase světovém.
.
I po vojně zůstaneme na hrdle Němectvu. Zájmy naše s německými nejsou slučitelny. Praha-li mocna dle práva a životních zájmů, jsou Berlín s Vídní nemožny. Už pouhá zeměpisná poloha Prahy nepřipouští jinak. Chce-li se Praha udržet, musí ovládat Labe až k ústí, a Dunaj od Řezna po Budín. Dohoda, chce-li se zbavit rivality Němectva na souši i na mořích, nemůže si přát leč silný Český národ ve středu Evropy na úkor Němectva. Je tudíž reciprocita zájmů našich a dohodových mocností, a naši zástupcové na konferencích mírových mohou směle vystupovat. (...).

Diktát vytouženého míru
.
Třeba smiřovat se s ideou, že národy slovanské poškozuje všeliký separatism. I v životě jedince člověka je nemístná ješitnost škodlivou. (...) Český, Polský, Srbský, Ruský, Švédský, Dánský i Řecký stát o sobě nejsou už myslitelny vně společného svazu zájmového. Doba separatismu přestala zánikem panstev a idey poddanství národů jednotlivým rodům. Ze slovanských národů náš jediný nejlépe chápal význam všeslovanské idey, tolik blízké idei Soušové. Nepřetržitý řetěz bojů s dravým Němectvem zbystřil jeho soudnost politickou. U nás vědomí téhle potřeby sevšeobecnělo, kdežto v druhých kmenech slovanských, se skrovnějšími zkušenostmi, sotva osvícení jedinci chápou plný význam nezbytné přerody vůdčích ideí. Z toho veliké nesnáze, a pramen staré slovanské škodliviny: politické pochybovačství o výsledku. Doufejme, že světová vojna rozmnožila počet osvícených hlav, zkušenosti, jí nabyté, že poučily pobratímce o nezbytnosti, zasadit se na mírových konferencích o konečnou spasnou dohodu, především mezi Slovany. Události na Rusi ukázaly cenu vzájemnosti a výchovy všeslovanského ducha. Jakých služeb prokázalo tu jádro našinců největšímu ze slovanských národů! A jakých škod natropila z venčí uměle živená žárlivost mezi Slovany! Nebylo by Bolševismu mezi Slovanstvem, kdyby všeslovanská idea byly v něm zakořeněna stejně všeobecně, jako v junácké, národně slovansky smýšlející mládeži „legionářů“ našich. Slovanské a slavjanské smýšlení, sevšeobecněné, bylo by nejpůsobivější přehradou nepřátelským pokusům, rozeštvati bratrské národy dosavadními hesly a prostředky Němectva: žárlivostí, vzbuzovanou v národech.
.
Nebylo by žalostného sebevražedného zápasu mezi Poláky a „Ukrajinci“. Bude i veliká potíž přesvědčit zástupce východních kmenů slovanských, že jedinou zárukou blahobytu a trvalého pokoje budoucího je právě odhodlanost, umrtvit v sobě pošetilou separatickou dravou zpanštělost, zhoubnou to pozůstalost po přežilém Němectví. Nahlédnout, že každý z kmenů slovanských je pouhým článkem celku Slovanstva, a že zájem životní káže všecky páky nasadit, aby každý z nich na svém místě byl skutečně s to, celku a tudíž i všem článkům jednotlivě prospět. Za dnešních i budoucích poměrů neobejdou se Čechy bez opory o bratry Poláky a Srby, všichni pak bez opory veliké Rusi. Rovněž pak všichni bez odolných Čech. Obtížno bude přesvědčiti rozvaděná bratrstva, že mír jejich bude závislý na řádné výstrojbě českého předvoje Slovanstva. Že bude třeba stanovit pouhé meze hospodářského majetku jednotlivých našich kmenů, a že kmenové meze mohou být mezi námi pojmem pouze geografickým a správovým, že všecko Slovanstvo splynouti musí časem v jediný národ. Všem, že jedinou vlastí politickou musí být celé prostranství od Šumavy až po Bajkal či Tichý Oceán. Čas že nastal, uvésti bratrství slovanských kmenů v　praksi životní. (...)

Budoucí správní území slovanského bloku, „Obec Českého Národa“ zůstane, čím bývalo na Labské a šumavské čáře: předvojem a přední stráží východní „Slavy“ národů. A jest třeba náležitě je vystrojit, aby za ním klidně a bezpečně před nepřátelským přepadem kvésti mohlo ovoce světové války, světový mír. (...) Válečnicky vyloženo, zní římanské heslo tak: odstranit, co nepříteli usnadňuje útočit a nám brání hájit se prospěšně; opatřit, co nám usnadňuje kazimíra povalit a ztrestat. (...) Ze zásad těch vyplývá úkol našich zástupců na mírových poradách:
.
Nezbytnost, obě Lužice i Slezsko (t. zv. Pruské) vrátit do svazu i správy České Obce Národní. Východní, zaoderskou část, z většiny polským živlem zalidněnou, klidně lze přenechati Polské Obci (...) Tím získá se i široká opora Čech o slovanská pozadí. Na jihu, na středním Dunaji a ve východních Alpách musí být zrušeny německy politické útvary všecky. Poříčí Dunaje v té oblasti třeba osadit slovanským obyvatelstvem Vídně a zpět povolanou českou i slovinskou emigrací, která by k tomu byla svolna. Celé levé pobřeží Dunaje nezbytno je vtělit do České Obce (...). Jižně Dunaje zřídit novotvar, ryze obchodnický svobodný stát, „Středomezí“, pouto mezi Českou a Jihoslovanskou Obcí se správou českoslovinskou tak, aby v západní (rakouské) části převaha správy byla česká, ve východní (uherské) jihoslovanská. Za případné vojny s Němectvem náleží vojenský lid rakouské částě do vojsk správy vojsk českých, druhá do srbských. Hranice Lužic je nezbytno posunouti k západu až k Labi, od dnešní hranice Čech až po dnešní severní hranici Saska u Střehly (Strehla), severně od Rjezy (Riesy). Labskou bránu na severu Čech a průchody Krušnohořím z Čech do Saska sluší zabezpečit záborem někdejšího Hvožďanska a Nižanska (...) od severní meze Donínska lehkým obloukem k západu přes severní meze Zavidovska (oběho) až k východní mezi obce Marienberské, kde nová mez vtéká do nynější českosaské.
.
Zkušenosti světové války poučily, že vlastní hřbet Šumavský nelze už pokládati za bezpečnou ochranu České kotliny. Do pásma hajby Čech vůči německému přepadu a náporu je nezbytno zahrnouti celou západní podnož Českého lesa i Šumavy, na jihu až k Dunaji mezi Pasovem a Řeznem, na západě až po Nábu a Haide Nábu s celou Smrčinou (západní mez někdejšího Chebska, leč s celým západním hřbetem Smrčiny). České přední stráže na dnešní bajarské (t.j. „bavorské“) části Dunaje, a Nábě získají Soušovým silám času, rozvinouti se (případně) tamními průsmyky, hájit vlasť účinněji na půdě Němectva.
.
Za žádných podmínek nelze upustit od požadavku, aby na jihu zabezpečeny byly Čechám trvale spojky s Jadranem, Černým mořem a solí solnohradskou. Čechy budoucnosti naprosto se neobejdou bez državy středního Dunaje a dostatečných zámostí na něm, v prostoru od Řezna až po Budín, obou budoucích hlavních celnic českých na jihozápadě i jihovýchodě. Střední Dunaj je pro Českou Obec národní veledůležitou podmínkou národněhospodářského života. I pro případ politické potřeby hospodářského nátlaku na kazimírské Němectvo. Strpět i nadále bezprávnou německopolitickou osadu na Dunaji v označeném prostoru bylo by páchat znovu sebevraždu. Svobodná Praha je nemyslitelná, nevládne-li neobmezeně na středním Dunaji. Němectvo dobře to vystihlo kdysi, když tudy vetřelo se mezi pobratimstvo Českoslovinské. Strašlivých následků tohoto vpádu Němectva pocítili jsme ztrátou své svobody a politickými fiasky po celou dobu dunajské nadvlády Vídně. Nesmí se více přihodit, aby mezi námi a Jihoslovanstvem bylo nepřátelského klínu ideového. (...) Nezbytností je pro nás država měst a širokých zámostí: v Bavorsku Řezna a Pasova, v Rakousích Doliny (Tullnu) s　celým hejtmanstvím (po pravém břehu řeky) Medlickýcm (Mölk) a sv. Hypolitským až po pruh území, provázející rovnoběžně trať železniční z Peklar do Vídně na 10 km vzdálenosti jižně od dráhy, až po hřeben Vídeňského Lesa. Odtud pak podél hřebenu k západnímu lemu vlastní obce Vídeňské a tu, s výlukou Vídně, obloukem k severu do Nussdorfu (Nouzova), jež připadne České Obci. Dále kraj Hainburku a Mostu n. L.
.
Na dnešní půdě Uher je nepostrádatelným chránítkem českého Středního Dunaje územní pás na jihu veletoku, obsahující celé Možansko (Mosony) s Hansagem, Komárensko, Ostříhomsko a pravobřežní část stolice Pešť-Pilišské, s hradem i městem Budínem. Východně za Dunajem přicházejí k platnosti ohledy na bezpečí vůči dravému pasořitnickému Maďarstvu. Čára hraniční, kolportovanou dnes mapou doporučovaná, nikterak nechrání naši Slovač. Maďarstvo nebude drženo v mezích slušnosti, nezabezpečí-li si Čechy přechodů přes Tisu a možnosti ohrozit kazimíra i v　zatisanské části jeho vlasti. Nelze také ostavit silně slovácké osady v Piliši a Zabločsku (Sabolcs) osudu, propadnouti trvalé maďarisaci. Třeba upraviti tu jižní hranici České Obce Národní tak, aby běžela od Budína, s výlukou Pešťské obce městské, leč zahrnujíc železničnici Pešť-Szolnockou až na jih obce Piliše, odtud pak ostrým obloukem k severu na hranici Heveše a napodél stoliční meze jižní od Zátisí. Další mezí až po Tisza Eszlar tvořit musí východní břeh řeky Tisy. Od Tisza Eszlaru odbočuje hranice od řeky východním směrem podél jižních mezí obce na jižní mez slováckých obcí Nyiregyházských a odtud přímočarně k ostrému ohbí Tisy východní odtud. Dálo k severupak podél pravého břehu řeky k východní mezi obce Čapu, kde spadá v jedno s východní mezí Kapušanské obce a přímočarně k jz. cípu obce města Užhorodu. Odtud, město Užhorod vylučujíc, podél severovýchodních a východních mezí obcí slováckých až po Stropsku. S mezí stolic Zemplinské a Spižské vpadá pak do hranic dnešní Haliče.
.
Na zábor prostranstva východně k Marmorošské Sihoti nebylo by rozumno pomýšlet. Z důvodů národnostních i strategických. Tam obvod již Ruské Obce. Chvost, tak vyčouhlý, nebylo by ani lze úspěšně hájit. Lépe opatřeny budou v těch krajinách naše Čechy, usadí-li tam – a tudíž i jižně hlavního hřebene Karpat – posádky svoje za míru sama Rus. Zabezpečí se tak, nejlépe od počátku hned, případné výpravy k jihu, součinnosť ruských sil s našimi.
.
Doslovem zmínka o názvu našeho „státu“ po stránce politiky. Není prozíravo užívati názvu, zeslabujícího význam národa. Neradno nazývati stát náš ve smyslu německého hesla „rozděl – ovládneš“. Patnáct set let snaží se nepřátelstvo naše dokazovati světu, že Čechové a Slováci nejsou totožni. Vkořenil u nás i jed ješitnosti a žárlivosti snahou nepřátelstva našeho, loučit národově i Čechy od „Moravců“ ! Malicherno by bylo, leč i nebezpečno do budoucna, začínati novou dobu názvy námi zaváděnými, leč zjevně, úředně takřka, potvrzovati se zdají oprávněnost německých snah a záměrů. Poučme Slováky naše i celý svět, že není rozdílu mezi námi, že všickni jsme Čechy, od Šumavy až po Užhorod, že všecko správné je nedělitelným celkem Obce Českého Národa!

KONEC
--------------------------------------------------------------

Nelze se tedy divit obavám Němců z nového slovanského státu. V tomto prostředí se pak stala a stále je jedním z argumentů vysvětlujících nedůvěru v nový československý stát. Mnozí tuto knihu považují za dílo Benešovo resp. považují Beneše za duchovního otce tohoto díla. Vždyť rozdělení Německa a Evropy do zájmových zón se v mnohém shoduje s plány vkreslenými do map této knihy. Ze soušového pásma (kontinentální zóny) se podařilo dostat jen skandinávským zemím a Řecku a později Rakousku, jehož část však po jedno desetiletí byla v sovětské okupační zóně.
.
Kniha důvěrníka Edvarda Beneše, Hanuše Kuffnera, se octla i na programu diskusí v československém Senátu. Řeč senátora Jánose Richtera z Maďarské národní strany (MNP) 7. 4. 1927 napovídá, že Kuffnerova knížka nebyla veřejnosti vyloženě neznámá. Richter tehdy pronesl : „Nyní chci ještě uvažovati o jedné skutečnosti, kterou nám československý generální štáb stále drží před očima, totiž strategicky nemožné hranice republiky. Před šesti nebo sedmi lety dostala se mně do rukou brožurka, nazvaná »Náš stát a světový mír« od Hanuše Kuffnera. Pročetl a prostudoval jsem tuto brožurku. K brožurce je připojeno 5 map, ze kterých mne 2 velice zajímaly, zajisté také pány. Kdo Hanuš Kuffner je, nepotřebuji slavnému senátu vykládati, že ne! To je pravda, byl důvěrníkem oněch pánů a míst, jež spoluúčinkovala při Versailleské mírové smlouvě. Byl tedy vlastně spolutvůrcem Československé republiky. Jedna mapa představuje nám asi nynější Československo, rozšířené poněkud proti Maďarsku, neboť na této mapě patří ještě Miskolcz a Vácov k Československu. Tuto mapu zdobí nadpis »Nedochůdče« Na této mapě jsou zakresleny kolony, které od severu, západu a jihu napadají Československou republiku, a jak Hanuš Kuffner v brožurce sám udává, jednoho dne by mohly celou republiku zničiti, anebo alespoň ochromiti celé československé vojsko. Proto prohlašuje, že toto »Nedochůdče« nelze udržeti a ukazuje svým stoupencům, jak by vlastně republika měla vypadati. Jak vidíte, nahoře na Odře až k bránám Berlína, pak dolů k západu, kol Drážďan pak dále k jihu a u Bratislavy s předmostím, u Komárna s předmostím, které sahá až k Mooru a odtud do Budína. Ten byl by ještě československým územím. Pešť byla hlavním městem Maďarska, scvrklého na malý komitát. Jak víte, je situace v Budapešti úplně táž, jako zde v Praze: Budín jsou Hradčany, Pešť dolním městem. Děla nad Peští, nikoli děla, nýbrž strojní pušky mohly by vše udržovati v šachu. Pod Budapeští táhne se hranice u Piliše až k nížině, odtud k Tise a přes Tisu skoro až k Debrecínu a tatu má býti ještě jedno předmostí. Tu mne napadá, myslím, že se nemýlím: pánové Clemenceau, Poincaré, obzvláště však také generalissimus Foch tento plán prý úplně přijali a schvalovali.“
.
Předně je třeba také uvést, že Hanuš Kuffner zdaleka nebyl jediným, kdo se odvážil touto formou publikovat relativně opovážlivé územní nároky vůči našim neslovanským sousedům. Jeho názory na strategickou nutnost záboru Dolních Rakous, tj. posunutí hranic až bývalému hlavnímu městu monarchie, zdaleka nejsou ojedinělé. Tak například v těch časech, kdy přestala existovat rakousko-uherská monarchie a Německo bylo už poraženo, si národní cítění Čechů ve Vídni a Dolních Rakousích, které bývalo předtím po celá desetiletí citelně vystavováno malicherným urážkám a částečným znevýhodněním ze strany němectví, začalo hledat ventil. Ve spisu Česká Vídeň ( autoři knihy, která v roce 1918 vyšla ve Vídni v českém nakladatelství Melantrich, byli: A. Machát, V. Hrdina, Dr. F. Jetel a E. Chalupný) se navzájem předhánělo více autorů v fantasmagorických nacionalistických požadavcích, které vedle známých plánů na vybudování koridoru mezi Československem a Jugoslávií „s Vídní jako železničním dopravním uzlem“ obsahovaly také ještě začlenění Vídně a části Dolních Rakous do československého státu, tak aby hranice probíhaly od jižního cípu Čech po Melk nebo Krems, pak podél Dunaje k Tullnu a odtud přes Baden až k Neusiedlersee. Části těchto velkočeských plánů byly skutečně předloženy v sedmi z jedenácti memorand vítězným mocnostem na mírových konferencích.
.
V roce 1918 vzniká velká část textu knihy Ladislava Stěhule Československý stát v mezinárodním právu a styku (nakladatel Jan Laichter, Praha 1919) určená pro "obhájení našeho práva" na pařížské mírové konferenci. Stěhule zde vše staví na protikladu, německý národ je podle něj národ Herrenvolku panského vládnutí, Slované prý vládnou jemně a měkce. Proto německý národ z důvodu rozdílného národního charakteru nemůže být tedy přijat do rodiny národů a „nemůže pro sebe požadovat právo sebeurčovací“. Stěhule vznáší otázku, zda Německo může být uznáno jako stát. Avšak státy sousedící s Německem musí vytvářet silnou hráz spočívající v silném Slovanstvu. Území poněmčená musí být navrácena do rodiny jazyků slovanských. Stěhule požadoval teritoriální úpravy ve formě koridoru jdoucím mezi Polskem, Československem, rakouským Burgenlandem a Jugoslávií. Popsal Ideální hranici československého státu, která sahala po Dunaj k dolnorakouské Kremži a na východ až po maďarský Vác. Požadoval také části Slezska a Kladsko. Sice by tím došlo k záboru území s převahou Němců, avšak vyšší slovanská porodnost by dle autora zředila počty Němců a tato území by takto byla rozmělněna. Jak mimo jiné napsal: „Jestli by proces ten nepokračoval dosti rychle, přikročíme k vysídlování německého elementu, pokud by ohrožoval naši bezpečnost“.

Fantasmagorie Kuffnera či Stěhuly a dalších byly výrazem myšlení politiků i obyvatel na území rodícího se Československa. Již v květnu 1915, když T.G.Masaryk předkládal britskému ministru zahraničí Greyovi memorandum Independent Bohemia (Samostatné Čechy), v němž načrtl program "znovuzřízení Čech jako samostatného státu" se v odstavci Samostatný český stát: rozloha a obyvatelstvo objevuje náčrt samostatného státu s připojenými slovenskými kraji (jižní hranice Slovenska by měly kopírovat národopisnou hranici) a v odstavci Svobodné Čechy a Srbochorvatsko, sousední země požaduje vytvoření koridoru spojující obě země vytvořeny z okresu prešpurského (Poszony), šoproňského (Oedenburg) mosovského (Wieselburg) a vaského (Eisenburg). Hranice nového státu, do něhož zařadil Dolní a Horní Lužici, jih Kladska, Hlubčicko, Hlučínsko, Vitorazko a Valticko spolu s koridorem zakreslil Masaryk osobně do mapy. Dle něj vytvořením českého a srbochorvatského státu, spojených navzájem koridorem, by vznikla „slovanská bariéra“ proti německému pochodu na Cařihrad a Bagdád. Také Edvard Beneš ve svých Memorandech pustil uzdu své fantazii. Také Edvard Beneš ve svých Memorandech pustil uzdu své fantazii. Jsou psána francouzsky a česky nikdy nevyšly. Tak láskyplný český čtenář si nemůže vychutnat Benešovu brilantnost jeho fantazie. Proto v pramenech sdělujeme webovou stránku, kde si může tato memoranda přečíst.

Český národ se ústy svých politiků a literátů vždy považoval za mesiánský, samozářící, jedinečně vzorový. Ačkoliv vznesené požadavky v knize určitě vyznívají přehnaně a je také třeba je vidět v kontextu dané doby a koneckonců také nebyly mocnostmi v tomto měřítku akceptovány, odkrývají Kuffnerovy myšlenky mnohé „nadčasové“ ideje, přežívající v některých formách až dodnes. Na jedné straně lze na Kuffnerovy návrhy nahlížet jako na fantasmagorii nějakého méně známého „exota“. Jeho myšlenkové pochody však nebyly zdaleka cizí jiným činitelům a architektům nové poválečné Evropy, ačkoliv měli tito poněkud realističtější nároky. Jednak je zde konkrétně v tomto případě vidět snaha některých českých činitelů, ovlivnit ve formě návrhů poválečné uspořádání ve střední Evropě ještě před vlastním ukončením válečného konfliktu ve vlastní nacionalistický prospěch. Podstatné ale je, že podobné ideje „odněmčení“ a protiněmecké strategie v mnohém naznačovaly, o co půjde v nově vzniklém, reálně existujícím československém státě a jaký strategický postoj bude Praha v národnostních otázkách v budoucnu zaujímat. Bohužel, ve svých základech se toto myšlení zachovalo nejen i v období ukončení 2. světové války, ale některé rysy setrvávají v hlavách mnohých politiků a u části obyvatelstva ve svých základech dodnes.
.
Autor článku děkuje za cenné doplňující informace panu Franzi Chocholatému Grögerovi a panu Markwartu Lindenthalovi z　www.mitteleuropa.de za poskytnutí obrázkového materiálu k　textu.
.
Pramen:
Pramen:Konzultace s　p. Franzem Chocholatým Grögerem.Zamyšlení nad jednou knihou a vznikem státu, Franz Chocholatý-Gröger (CS-Magazin, http://www.cs-magazin.com)/

http://www.senat.cz/zajimavosti/tisky/2vo/stena/074schuz/S074004.htm

Budoucí republika československá, text RNDr. Grim Tomáš, Český úřad zeměměřický a katastrální, Praha 2008

Hummelberger Walter, Die Wiener Tschechen und der „Anschluß“, in:Forschungen und Beiträge zur Wiener Stadtgeschichte, Wien 1938 (Verein für Geschichte der Stadt Wien, Wien 1978)

Galandauer, Jan, Vznik československé republiky 1918, Svoboda Praha 1988, text INDEPENDENT BOHEMIA z května 1915 s. 260 - 275.

Gordon, Helmut, Die Beneš-Denkschriften, Verlaggemeinschaft Berg 1990

Texty memorand No.1,3,4,4a,5,6,7,8,9,10,11 na Ungarisches Institut München viz http://redir.netcentrum.cz/?noaudit&url=http%3A%2F%2Fwww%2Eforost%2Eungarisches%2Dinstitut%2Ede%2F v http://redir.netcentrum.cz/?noaudit&url=http%3A%2F%2Fwww%2Eforost%2Eungarisches%2Dinstitut%2Ede%2Fsammlung%2Ephp%3Fq%3D001 v němčině

Kalvoda, Josef, Genese Československa, Panevropa Praha 1998, Nový stát na pařížské konferenci s. 400-426

Kuffner, Hanuš, Náš stát a světový mír, s 5 mapami, 32 s., Nákladem Českého lidového knihkupectví a antikvariátu (Josef Springer) Praha I, Jilská ul. Čís. 24, Filiálka na Král. Vinohradech 1918

Kuffner, Hanuš, Unser Staat und der Weltfrieden, mit fünf Landkarten, 32 S., Verlegt bei Ed. Strache, Warnsdorf (Böhmen) 1922

Paulová Milada, Dějiny Maffie, odboj Čechů a Jihoslovanů za světové války 1914 – 1918, díl první V Praze: Československá grafická Unie, 1937, Masarykova mapa s. 512

Samostatný československý stát na mapových pohlednicích, text RNDr. Grim Tomáš, Český úřad zeměměřický a katastrální, Praha 2008

Stěhule, Ladislav, Československý stát v mezinárodním právu a styku, 93 s. 1 mapka, V Praze Nakladatel Jan Laichter 1919

Mands Ole Balling, Von Reval bis Bukarest, Statistisch-Biographisches Handbuch der Parlamentarier der deutschen Minderheiten in Ostmittel-und Südosteuropa 1919-1945,Kopenhagen 1991, Band I. S. 245 -450 Tschechoslowakei, s. 447 Richter).