Německé vedení?!

Andreas Mölzer

"Helmut Kohl byl vždy zástupcem národních
masochistů..."

Takže bývalý spolkový kancléř Helmut Kohl a ve srovnání s ním spíše lehkotonážní současný německý spolkový prezident Christian Wulf našli kritická slova na adresu politiky Angely Merkelová: Ta prý opravdově nedbá na německou vedoucí úlohu pro Evropu a její zahraničněpolitický kurs prý prostě a jednoduše není rozpoznatelný. Jak ohledně krize Euro, ve věci nové orientace v jaderné a energetické politice, tak i v libyjském konfliktu prý Merkelová nerozpoznala dopovídajícím způsobem německou odpovědnost. Jako nejsilnější země v rámci Evropské unie – jak zní všeobecný tenor dárců politických hlášek – má Německo právě nyní plnit svou vedoucí odpovědnost.

Na těchto výpovědích je správné pouze to, že Německo je hospodářsky bezpochyby nejsilnějším faktorem v rámci Evropského společenství. Jediný faktor, jehož síla doposud umožňovala vzepřít všechny ty záchranné akce, všechny ty neuvěřitelné platby Řecku a ostatním zbankrotovaným zemím. Co se ale týká takzvané vedoucí úlohy Německa, hovoří se dvojitým jazykem: Když se citují například vedoucí úlohy Francie nebo Anglie, tak se stále vychází z toho, že obě tyto země jsou v obzvláštní míře schopné prosazovat své zájmy, tedy právě francouzské zájmy, britské zájmy v evropské a světové politice. Francouzské vedení pro Nicolase Sarkozyho bezpochyby znamená, že kupříkladu dominuje evropskou politiku ve smyslu francouzských představ. A to stejné platí přirozeně také pro politiku Londýna.

Cikáni a Slované

Další "rasový nesmysl" na Britských listech

Související text: Rasová pomatenost na Britských listech
Lukáš Beer

Je ironií osudu, že ač Cikány nacionální socialismus perze-
kuoval, nepovažoval je nikdy za nepřátele státu.

Pouze doplňkově k nedávno publikovanému textu ohledně šíření naprostých bludů, týkajících se rasové nauky a z nich plynoucích závěrů: je tomu více než dva roky zpátky, co jmenované periodikum uveřejnilo článek jinak mnou velmi ctěného a se mnou spřáteleného kolegy Přemysla Janýra, ve kterém se autor věnoval údajné nenávistnosti české společnosti vůči Cikánům. Chování české společnosti označuje autor v tomto ohledu za rasistické, ovšem zároveň naznačuje, že opodstatnění jakési nadřazenosti Čechů vůči Cikánům má určité mezery. Doslova tvrdí: „Podle rasové nauky patří Romové k nadřazené árijské rase, zatímco Češi a Slované jsou rasou méněcennou. Dovolávání se rasových kritérií slovanskými árijci je tedy projev ignorantství, které se snadno může obrátit proti autorům.“ 

Írán poskytuje inspektorům MAAE přístup – EU je pohoršena

Vedoucí inspektor si smí prohlédnout všechna zařízení
Jason Ditz
Předmluva k textu (-lb-): Když koncem léta loňského roku požadovala MAAE (Mezinárodní agentura pro atomovou energii) po Izraeli, aby byli do země vpuštěni zástupce organizace ke kontrole izraelských zařízení, byl tento „nestoudný požadavek“ tzv. jedinou demokracií na Blízkém východě s nevolí odmítnut. Brusel k tomuto postupu Izraele pochopitelně mlčel. A pouze několik málo evropských médií, a když už, tak pouze na příslovečných „zadních stránkách“, informovalo loni počátkem září o zdráhání se Izraele podat informace ohledně svého nukleárního programu. Smlouva o nešíření jaderných zbraní MAAE byla podepsána roku 1968 nejprve Spojenými státy, Sovětským svazem a Velkou Británií a vstoupila oficiálně v platnost v roce 1970. Od té doby k ní přistoupilo 184 států, mezi nimi i Írán. Naproti tomu nepřistoupily ke smlouvě tyto státy – Indie, Severní Korea, Pákistán – a samozřejmě i stát, který se nejvíce pohoršuje nad údajným nukleárním vyzbrojováním Íránu: Izrael.

Rasová pomatenost na Britských listech

Související texty: Rasová nauka po česku - Modrooká Markétka a hnědooká Bětka
Lukáš Beer
Klima, ve kterém zdánlivě prakticky neexistuje vážná potřeba (a ani možnost) pokusit se o objektivní diskusi o národním socialismu (což by prakticky znamenalo nezaujatě se zabývat všemi jeho známými fatálními negativními stránkami a projevy, nýbrž také i jeho případnými přednostmi a pozitivními či přijatelnými prvky)- klima navíc výrazně podporované dlouhá desetiletí šířením z části neuvěřitelných blábolů a překroucenin ohledně teorie této ideologie prostřednictvím masmédií (samozřejmě bez odpovídající oponentury) - takovéto klima vytvářelo vždy mimořádně příznivé podmínky proto, aby široká škála všelijakých pisálků a publicistů bez obav, že jimi publikovaným nepravdivým tvrzením bude někdo vážně oponovat, se mohla patřičně vyřádit plácáním bohapustých nesmyslů.

Alain de Benoist: Jak prolomit kulturní hegemonii USA

"Kompletní kapitalistický systém je v největší míře ohrožen – a USA, srdce tohoto systému, zřejmě v první řadě“

Francouzský publicista a filosof Alain de Benoist (nar. 1943) a myslitel „Nové pravice“ poskytl krátké interview pro aktuální číslo rakouského politického časopisu Zur Zeit, ve kterém několika slovy shrnul své názorové pozice. De Benoist se ve svých úvahách obsáhle věnuje fenoménu globalizace, která dle jeho názoru směřuje ke zničení světových národů a kultur plně ve smyslu „rozpoutání logiky kapitálu“, aby tak mohla být zřízena civilizace, která se bude řídit čistě podle kapitalistických a „konsumistických“ hodnot. Hlavním provozovatelem těchto tendencí jsou v de Benoistových očích v první řadě Spojené státy americké. Známé jsou také de Benoistovy postoje k otázce migrační politiky a asimilace přistěhovalců a jiných kultur. Dle hesla „Ať žije rozdíl“ se vyslovuje proti asimilaci, tj. absorpci přistěhovalců v rámci hostitelské kultury, a stejně se staví odmítavě vůči modelu „tavícího kelímku“ podle severoamerického vzoru. Individua mají dle jeho názoru „povinnost“ k rozdílnosti, přičemž jsou to především kolektivy etnického, náboženského a kulturního ražení, které prý zaručují identitu jednotlivce. Alain de Benoist proto odmítá liberální zdůraznění individualismu jako „antropologickou iluzi“ a vidí v něm ideologii, která ničí společenství.

Hodnocení bádání sociálního antropologa K. V. Müllera

Související články: K.V. Müller, H.J.Beyer a germanizace českomoravského prostoru - "Význam německé krve v češství" - K. V. Müller o asimilaci inteligence a "pročištění německého národního tělesa" - K rasovým a národním dějinám českomoravského prostoru - Německá krev v Čechách a na Moravě
Lukáš Beer

V uplynulém roce byl čtenář seznámen s několika pracemi sociálního antropologa Karla Valentina Müllera (1896-1963), který se intenzivně zabýval problematikou tzv. „Umvolkung“, tj. entnomorfózy tedy - velmi náznakově přeloženo – přenárodňování. Své výzkumy Müller soustředil zvláště na otázku podílu resp. významu „německé krve v Češství“, tedy významu podílu v minulosti asimilovaných, tj. čechizovaných příslušníků „Němectví“ v českém národě. Poměrně známé jsou jeho průzkumy hřbitovů v Čechách a na Moravě, kde hledal procentuální zastoupení německy znějících příjmení mezi pohřbenými Čechy a zajímalo ho především hledisko jednotlivých sociálních stavů pohřbených a vztažnost podílu německých příjmení k jednotlivým těmto sociálním stavům. Ostatně v odkazech uvedených nad tímto textem je možné se k výsledkům jeho bádání a k závěrům, které z nich K. V. Müller činil, zpětně podrobně vrátit.

Válka, která měla mnoho otců (5.)

Předcházející: 1. díl - 2. díl - 3. díl - 4. díl
Související článek: Co zastiňuje tragédie ze září 1939
Gerd Schultze-Rhonhof

Dva dny po vstupu německé armády do Polska při-
šlo během polského pogromu na příslušníky německé
národnostní menšiny ve městě Bromberg (Bydgoszcz),
které se nacházelo v tzv. polském koridoru, a v jeho okolí
o život několik tisíc německých civilistů. Údaje o počtu
obětí se dodnes výrazně liší, historikové hovoří dnes
o přibližně 4000-7000 zavražděných civilistů, dobová
německá propaganda uváděla 58.000 obětí, zatímco
pátrání německých úřadů (které však nebylo dotáhnuto
do konce) jmenovitě vyčíslilo 5437 obětí.

K závěru bych chtěl říci také něco o svých zdrojích, ze kterých jsem čerpal, a také něco k uzavření paktu Stalina s Hitlerem, ze kterého počátek války bezprostředně vychází.

Ty nejčastější mnou použité zdroje byla především akta příslušných ministerstev zahraničí, která dostatečně vypovídají o vzájemných vztazích mezi státy. Víte, že oficiální akta, jako jsou protokoly z jednání a diplomatické nóty jsou vždy po 30ti letech vytištěny a dány veřejnosti, především té vědecké, k dispozici - zpracovávají se, revidují, tisknou se a jsou vydávány jako knihy. Zde mám jeden takový výtisk s sebou - jsou to akta německého ministerstva zahraničí z posledního týdne před začátkem války. Takhle nějak to vypadá (přednášející ukazuje publiku knižní vydání akt ministerstva zahraničí, pozn. překl). Ostatní země to mají v podobné formě, jen to každý pojmenovává jinak, “bílá kniha”, Francouzi tomu říkají “zelená kniha”, každý má pro to svůj název.

Jako laik - kterým jsem - člověk při čtení takovýchto dokumentů naráží na mnoho zvláštností. První, skoro až samozřejmá “zvláštnost” je, že každá vláda, každý národ, zveřejňuje taková akta, která jej zobrazují pokud možno v tom nejlepším světle a akta, která moc nevoní se pokud možno nezveřejňují. Což mně až tak nepřekvapuje. Holt to tak prostě je. Ostatně, člověk, jako takový, to ve svém soukromém životě dělá také tak.

Pražský pochod homosexuálních exhibicionistů potvrdil jen jedno – že tzv. „gay komunita“ se má právem za co stydět

Lukáš Beer

Když se před dvěma měsíci po centru Vídně prohnal tzv. „Duhový původ“, organizovaný několika rakouskými politickými organizacemi homosexuálů, mohli si náhodní přihlížející vedle obligátních transparentů homosexualistických aktivistů („Bojujme proti homofobii!“, „Není normální být pouze heterosexuál!“ apod.) prohlédnout i veřejně na „odiv“ vystavované genitálie lesbických aktivistek, popř. v tom lepším případě pouze jejich nahé poprsí, či se pokochat pohledem na odpuzujícím způsobem vyparáděná individua mužského pohlaví, trpící notnou dávkou exhibicionismu a zároveň minimální dávkou zdravé soudnosti, protože duševně zdravě uvažující a jednající muž by nikdy nebyl schopen se k něčemu tak ubohému a méněcennému na veřejnosti ponížit. Rakouská média posléze vesměs usoudila – nikoliv však v kritickém smyslu, jak bychom se mohli domnívat - že průvody homosexuálů ukazují rok od roku čím dál více „nahé kůže“. Lze vypozorovat, že průvody homo-aktivistů se stávají rok od roku "odvážnějšími" a obscénnějšími. Kdyby se centru Vídně prošla velká skupina heterosexuálních exhibicionistů, vyvolalo by to přinejmenším policejní zákrok a popř. právní stíhání takovýchto deviantů.

Truman zalhal a zemřely statisíce

Uplynulo 66 let od spáchání válečného zločinu v Hirošimě a Nagasaki
David Swanson

Dne 6. srpna 1945 oznámil prezident Harry S. Truman: „Před 16 hodinami svrhlo americké letadlo pumu nad Hirošimou, důležitou vojenskou základnou japonské armády. Tato puma měla trhací sílu větší než 20.000 tun TNT. Měla trhací sílu dvou tisíckrát větší než britská Grand Slam, největší puma, která byla nasazena v dosavadních dějinách války.“

Když Truman obelhával Ameriku, že Hirošima byla vojenskou základnou a nikoliv městem plným civilistů, chtěli mu lidé bezpochyby věřit. Kdo by chtěl žít s tou ostudou příslušet k národu, který na svět přivedl zcela úplně nový druh zvěrstev? (Mělo by snad označení Lower Manhattanu jako „Ground Zero“ tuto vinu vymazat?) A když jsme se pravdu dozvěděli, chtěli jsme a stále ještě chceme zoufale věřit tomu, že válka je mír, že násilí je spásou, že naše vláda svrhla atomovou pumu, aby zachránila životy nebo alespoň aby zachránila životy americké.

Unlängst in tschechischer Sprache erschienen: Kalte Heimat – Die Geschichte der deutschen Vertriebenen nach 1945

Český text - Tschechischer Text
Franz Chocholaty Gröger, Mathilde Najdek

In diesen Tagen erschien das Buch des deutschen Autoren Andreas Kossert Kalte Heimat/Chladná vlast in tschechischer Übersetzung. Das Buch beginnt mit dem Kapitel Aus dem Osten die Beschreibung der ursprünglichen Heimat: Ostpreußen, Pommern, Ostbrandenburg, Schlesien und die Freie Stadt Danzig, die baltischen Staaten, Polen (Posen, das östliche Oberschlesien und Teschen, Wolhynien, Galizien) die Tschechoslowakei, Ungarn (Westungarn, Budapest, die Schwäbische Türkei, die Batschka und das Banat), Rumänien (Siebenbürgen, das Banat, die Dobrudscha, die Bukowina, Bessarabien), Jugoslawien (das Banat, die Batschka, die Baranja, Slawonien, Kroatien, Niedersteiermark, Übermurgebiet, Krain, Gottschee) und die Sowjetunion. Das weitere Kapitel Exodus der Deutschen aus dem Osten befasst sich mit den Begriffserklärungen Flucht, Vertreibung und Aussiedlung und weiter mit dem Prozess der Vertreibung aus der Heimat, begleitet von Vertreibungen, Gewaltakten und Exzessen – also davon, was Bertrand Russel in einem offenen Brief in der Times vom 23. 10. 1945 wie folgt beschrieben hat: „In Osteuropa betreiben unsere Verbündeten in beispiellosem Umfang Massendeportationen und ganz offensichtlich versuchen sie, Millionen Deutsche auszulöschen, nicht mit Gas, sondern dadurch, dass sie ihnen ihr Heim nehmen und Nahrung verweigern, um sie einen langsamen mörderischen Hungertod sterben zu lassen. Es ist kein Kriegsakt, sondern ein Teil einer absichtlichen „Friedens-Politik.“

Cesta k jednotnému vedení kulturně vyvinuté Evropy

Projev Josefa Klimenta při příležitosti udělení ceny "Nadace hl. města Prahy na paměť Reinharda Heydricha" ze dne 4. června 1943
Josef Kliment
V cyklu článků o J. Klimentovi již vyšlo: Josef Kliment - Háchův politický sekretář - Obnovuje se svatá říše římská - Osobnost a svoboda jednotlivce v souladu se zákonitostmi přírody - Publicistická činnost Josefa Klimenta - Hácha a hlas lidu - Malé vzpomínky z velkých dnů - Mezi Západem a Východem - Projev Josefa Pfitznera při udělení ceny Josefu Klimentovi

Náměstek primátora města Prahy, Josef Pfitzner (vpravo)
předává ocenění Josefu Klimentovi (4. 6. 1943).

Dostává-li se mi v dnešní památní den tak mimořádného vyznamenání, jakým je první propůjčení čestného daru „Reinhard-Heydrich-Gedächtnis-Stiftung hlav. města Prahy“, jsem si dobře vědom, že mou povinností je více než pouhá slova oddaných díků všem, kdo mají podíl na tomto významném projevu uznání. Můj závazek je tím větší, čím samozřejmější se mi předtím zdála povinnost pracovat podle svých nejlepších sil. Budiž mi proto dovoleno, abych se několika slovy mohl dotknout právě oné práce, která byla dnes tak vysoce uznána.

Je to činnost českého právního historika v oboru německých i českých právních dějin a její vztah k mohutné přítomnosti. Někdy se právně-historické vědě vytýkalo, že historii příliš zjednodušuje. je tomu skutečně tak. Právník, který jako soudce nebo administrativní úředník musí bez ohledu na množství nejkomplikovanějšího skutkového materiálu nalézt vždy jasnou podstatu věci, hledá tuto jasnost a jednoduchost i v ohromných spoustách historického materiálu. To však není vada, nýbrž právě přednost historicko-právní činnosti.

Velká „distanciáda“ od Antievropana Breivika

Lukáš Beer
Poslední týdny by se hravě daly také označit jako „distanciáda“ - osob a politických uskupení distancujících se od Anderse Breivika se ke slovu přihlásilo více než dost. Zatímco si většina obvyklých evropských kritiků multikulturalismu a nekontrolovaného přistěhovalectví vystačila s patřičným poukázáním na fakt, že Breivikův zločin je ve skutečnosti dílem duševně postiženého jedince a samozvaného zachránce „Abendlandu“, přispěchalo konkrétně v České republice relativně záhy několik publicistů z „pravicově konzervativního“ kouta, ale především otevřeně sionistických publicistů resp. webů, s ráznými prohlášeními, která tvrdě odsuzovala Breivikův násilný čin a co nejviditelněji se od něj distancovala (kupříkladu sionistický web Eurabia, operující pod rouškou antiislamismu, známý český sionista Lubomír Stejskal, česko-židovský publicista Břetislav Olšer, Benjamin Kuras a mnoho dalších). Padlo v této souvislosti několikrát i slovo „neonacista“ – to ovšem ne v posledně zmiňované provenienci, ale pouze omezeně ve slátaninách, vzniklých v novolevicové publicistické kuchyni, kde se někteří pisálci nebáli šáhnout ani po osvědčených nesmyslných slovních hříčkách a spojeních s „Hitlerem“ a „Goebbelsem“ a motat jedno s druhým dohromady.

Německé obyvatelstvo v číslech v letech 2001-2010 - bývalá východní německá území a jižní, východní a jihových. Evropa

Související článek: Německé obyvatelstvo v číslech v září 1939 - východní německá území a jižní, východní a jihovýchodní Evropa
Franz Chocholatý Gröger

Sídelní oblasti Karpatských Němců na Slovensku.

Jak jsem uvedl v předešlém mém článku, žilo v září 1939 na výše jmenovaném území 18,267.000 Němců. (1) Již před tímto datem vznikly v této oblasti první územní změny: v říjnu 1938 bylo odtrženo od ČSR území obývané Němci a připojeno k Německé říši a 15. 4. 1939 vznikla Říšská župa (Reichsgau) Sudetenland, jižní oblast Čech a Moravy připadla do země Bavorsko a do říšských žup Oberdonau a Niederdonau, Hlučínsko jako „Altreich“ se stalo součásti Landkreis Ratibor v provincii Slezsko. Po přepadení Polska 1. září 1939 nastaly velké územní změny v důsledku nejen jeho obsazení, ale také v důsledku paktu Ribbentrop – Molotov. (2) Západní část Polska se stala součásti Německa a vznikly zde 1. 11. 1939 župy Danzig-Westpreußen (zahrnující Gdaňsk a Západní Prusko), Wartheland (zahrnující Poznaňsko). Województwo śląskie se jako„Altreich“ se stalo součásti nové provincie Oberschlesien. Na území Malopolska, Mazovska a Haliče vznikl Generalgouvernement. Od října 1939 do března 1941 bylo na toto území násilně vysídleno 460.000 Poláků ze Západního Pruska a Poznaňska. Východní část Polska tvořena liniemi řek Narew, Visla a San byla zpět přičleněna k Ukrajině a Bělorusku, Vilnius a jeho okolí získala zpět Litva. Sovětský svaz obnovil velikost z doby carského Ruska. Na základě paktu pak sovětská vojska obsadila Litvu, Lotyšsko, Estonsko a Besarábii v Rumunsku. Tato území se stala součástí SSSR. Zároveň bylo v období od února 1940 až do června 1941 násilně vysídleno 800.000 až 900.000 Poláků, Ukrajinců, Židů a od srpna 1940 až června 1941 také 61.000 Estonců, 34.000 Lotyšů a 38.000 Litevců na Sibiř a do Střední Asie. Po přepadení SSSR proběhlo od srpna 1941 do června 1942 násilné vysídlení 900.000 Povolžských Němců a Němců z Ukrajiny a z Kavkazu na Sibiř a do Střední Asie. (3)

Josef Pfitzner o politických postojích Josefa Klimenta nejen za první republiky

Udělení ceny „Nadace hl. města Prahy na paměť Reinharda Heydricha“ doc. dr. Josefu Klimentovi v červnu roku 1943
V cyklu článků o J. Klimentovi již vyšlo: Josef Kliment - Háchův politický sekretář - Obnovuje se svatá říše římská - Osobnost a svoboda jednotlivce v souladu se zákonitostmi přírody - Publicistická činnost Josefa Klimenta - Hácha a hlas lidu - Malé vzpomínky z velkých dnů - Mezi Západem a Východem
Lukáš Beer

Dne 4. června 1943 byla v recepční síni představenstva města Prahy v bu-
dově Městské knihovny předána z rukou náměstka primátora dr. Josefa
Pfitznera cena "Nadace hl. města Prahy na paměť Reinharda Heydricha"
doc. dr. Josefu Klimentovi. Na snímku v první řadě z l. do pr.: Jaroslav
Krejčí, Josef Kliment, Emanuel Moravec, úplně vpravo Augustin Popelka. 

Když po druhé světové válce stanul před Národním soudem bývalý politický referent v kanceláři státního prezidenta Háchy a senátní rada doc. dr. Josef Kliment, dokazovala mu československá prokuratura údajnou zradu zejména také na základě závažné skutečnosti, že Klimentovi byla 4. června 1943 udělena cena „Nadace hlavního města Prahy na paměť Reinharda Heydricha“. Tuto nadaci založilo za války hl. město Praha oficiálně z popudu každoročního připomínání si úmrtního dne Zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Pod jeho jménem vznikla „pamětní nadace“, z jejích prostředků se každoročně mělo propůjčovat ocenění ve výši 100.000 korun osobnostem (popř. organizacím), které se obzvláštně zasloužily o prohlubování a upevňování tzv. říšského uvědomění a sounáležitosti česko-moravského prostoru k Říši. Josef Kliment se navíc stal vůbec prvním českým držitelem tohoto ocenění, které se do konce druhé světové války stihlo propůjčit pouze již jednou, a to o rok později generálnímu referentu Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, dr. Františku Teunerovi.