Jiří Fiala: "Lidskoprávaři žijí se zvrácenou českou justicí v symbióze"

Nové vydání Debatního klubu o stavu justice v České republice

V novém Debatním klubu vystupují Jiří Fiala a Zuzana Candi-
gliota. Foto: Debatní klub.

Stav justice v ČR je komentován průřezově celou společností. Většinově má justice nálepku zkorumpované, mocensky arogantní organizace zaměstnávající převážně oportunisty, mající za cíl lehce vydělat velké peníze. Při dotazu na kvalitu soudců vám většina právníků řekne, že těch dobrých je hodně málo a raději je nebudou ani jmenovat, aby jim náhodou neublížili. O vzorech se hovoří většinou v souvislosti s lidmi, kteří již nežijí, jako je bývalý ombudsman Otakar Motejl nebo aktivně nepracují.

Abychom se dozvěděli o stavu české justice něco více než jen pavlačové řeči a pokud možno přímo od pramene, pozvali tvůrci Debatního klubu do pořadu dvě osobnosti stojící před českými soudy již několik let, v souvislosti s různými kauzami týkajících se lidských práv, policejního násilí, ale i samotných soudců.

Druhé vyhnání

Hornorakouská zemská výstava 2013 „Dávné stopy - nové cesty“ a sudetští Němci 
Klaus Hofer

Všechna výstavní místa navštívil v loňském roce i Pavel Kamas společně s
Lukášem Beerem. Na snímku na nádvoří polorozpadlého areálu ve Vyšším
Brodě – jednom z dvou českých míst, kde hornorakouská zemská expozice
probíhala. NÁŠ SMĚR přinese v návaznosti na tento článek jejich vlastní
postřehy z výstavy. Zkušenosti Klause Hofera s překrucováním dějin mohou
potvrdit i oni: Byli svědky výkladu rakouského průvodce v expozici v Bad
Leonfeldenu, který přítomným např. suverénně tvrdil, že "Čechoslováci by se
náporu Wehrmachtu byli schopni v roce 1938 ubránit". Foto: Beer/Kamas

Po vyhnání ze své vlasti se sudetští Němci znamenitě integrovali mezi obyvatelstvem dnešní Rakouské republiky a Spolkové republiky Německa. Činorodě přispěli k poválčené obnově svých nových domovů a také zakládali nové řemeslné podniky a průmyslové firmy. Vyhnanci se tehdy domnívali, že lidskoprávní nároky ohledně práva na vlast a odškodnění za uloupené vlastnictví by měly být uplatněny také v jejich případě. To byly ale rušivé elementy ve vztahu k sousední české republice. Tento nepříjemný problém se ale do značné míry zredukoval díky narůstajícímu počtu umírajících mezi sudetskými Němci, podmíněnému stárnutím, díky rezignaci mnoha zestárlých zástupců národnostní skupiny a díky rozhodně ne neodůvodněnému názoru následujících generací, že od státu se beztak nedá očekávat politická podpora a tím také žádné napravení. Zdá se, že nyní přišla doba, vymazat genocidu spáchanou na sudetských Němcích vyhnaných ze své vlasti jednoduše z dějin.

Co je na tom pravdy: „Muselo nacistické Německo začít válku, aby se nezhroutila jeho ekonomika?“

Ze čtenářské diskuse na Facebook-stránce Našeho směru. Na dotaz odpovídá Tomáš Krystlík

Čtenář F. L. dnes na Facebooku adresoval redakci následující otázku: „Je pravda že nacistické Nemecko muselo začať vojnu, pretože by sa ich ekonomika zrútila? Respektíve že bez začatia vojny by nerástla ekonomika a všetko by sa zrútilo ako domček z kariet? Tí čo to vravia, sú aj toho názoru že Hitler mohol udržovať nemeckú ekonomiku len na základe dobíjania nových území a celá ekonomika bola zázrakom len vďaka zbrojeniu? Je mi známy aj článok pána Krystlíka, ale v diskusií je človek ktorý odkazuje na iné údaje vyvracajúce tabulku uvedenú pánom Krystlíkom, no ostalo to bez odpovede a tak neviem čo si mám myslieť.“

Odpovídá Tomáš Krystlík:

Vždy se najde někdo, kdo vytáhne nějakou více či méně zmanipulovanou tabulku dokládající něco jiného. Nechme tedy stranou statistické údaje a přistupme k problému „selským“ rozumem. Uvozovky jsou zde proto, že přístup sice selskému rozumu odpovídá, ne však jedna implikace, kterou budu muset vysvětlit.

Poslední cesta Matěje Šindeláře

Před 75 lety byl za účasti 15.000 lidí a za asistence NSDAP pohřben v Rakousku žijící Čech, který „toho mnoho vykonal pro německý sport“ a byl „vzorem pro Hitlerovu mládež“
Lukáš Beer 

Z pohřbu Matthiase Sindelara 28.ledna 1939 na vídeňském Ústředním hřbito-
vě: Sindelarův týmový spoluhráč Zöhrer měl na sobě dres zesnulého a
nesl k hrobu fotbalový míč, za ním spoluhráči z Austrie. Foto: ANNO/
Österreichische Nationalbibliothek.

V posledním článku o Matthiasu Sindelarovi (rodným jménem Matěj Šindelář) se reagovalo především na nepravdivé informace šířené českou Wikipedií, podle níž se tento „rakouský fotbalista narodil na dnešním území České republiky, na Vysočině, v židovské rodině“. Dříve než si ujasníme, že „Papírák“, jak se mu mezi lidmi říkalo, přišel na svět jako „plnokrevný“ Čech a narodil se do čistě české rodiny a že citovaná informace je i v tomto smyslu více než zkreslující, může se čtenář pokochat pěknými dobovými snímky, na kterých je zachycen Matthias Sindelar ve své právě „arizované“ kavárně ve Vídni, kterou převzal v roce 1938 po bývalém židovském majiteli. Díky archivu Rakouské národní knihovny se uchovala například tato fotografie pořízená v září 1938, na které vidíme Sindelara (stojícího vpravo) při zahájení provozu své kavárny - baví se se dvěma hosty (jeden z nich je uniformovaný příslušník SA) a za oknem kavárny civí tlupa zvědavých kluků – pozorně na vlastní oči sledují svůj velký fotbalový idol přes sklo. Na okenní tabuli je nalepený plakát hlásící, že ve čtvrtek dne (nečitelné) září 1938 zde Matthias Sindelar otevírá svoji kavárnu (tedy pů lroku po „anšlusu“ Rakouska). Na další fotce stojí Sindelar před svou kavárnou ještě před zahájením provozu (po převzetí po židovském majiteli probíhaly uvnitř rekonstrukční práce) a do třetice si můžeme slavného fotbalistu prohlédnout přímo ve svém lokálu, jak sleduje práci řemeslníků.

„Sudetoněmecký“ - provokativní název?

O nápadu zakládat v České republice z vlastní iniciativy spolek resp. sdružení pod názvem Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (SKS) lze sice na první pohled polemizovat. Ale musíme být zakladatelům každopádně vděčni za to, že jenom díky jejich snahám o úřední registraci a díky jejich vleklému dlouholetému boji s tvrdohlavě zamítajícími institucemi bylo v podobě argumentačních pokusů ze strany posledně jmenovaných nastaveno zrcadlo téměř skandálně "zpolitizovaným" postojům na půdě české justice, ale i v samotném ministerstvu vnitra. V tomto ohledu se volba názvu „Sudetoněmeckého krajanského sružení“ popravdě ukázala jako velmi dobrý tah a vítaný prostředek. Podrobné informace k celému případu publikuje na stránkách Παραγραφος již po léta jeden ze zakladatelů SKS, Tomáš Pecina. O registraci se marně usiluje již od srpna 2009.

Spousta připomínání

Gernot Facius

To je ale pěkná hromádka připomínání si výročí. Před sto lety, roku 1914, se Evropa dopotácela k První světové válce; před 75 lety začala Druhá světová válka; o jedno desetiletí později se založením Spolkové republiky a „NDR“ upevnilo rozdělení Německa; před 25 lety, na podzim 1989, padla Železná opona a ukončilo se tím rozdělení kontinentu. Rok 2014 je mimořádně bohatým výročním rokem. Nikdo se mu nemůže jen tak snadno vyhnout. Zvláště, když renomovaní historikové jako Australan Christopher Clark a Němec Herfried Münkler nabourávají pomník levicově iberálního pohledu na historii. Zpochybňují starou tezi o tom, že Německo mělo jako jediný aktér vinu na rozpoutání „Velké války“ v letech 1914 až 1918. Mezinárodní knižní trh nabízí jenom v Německu 150 titulů, ve Francii dokonce dvakrát tolik, což je světový rekord ohledně jednoho historického tématu. Sudetským Němcům poskytuje připomínání události z let 1914 – 1918 obzvláštní důvod ke vzpomínání. Z „prakatastrofy 20. století“ vzešla ČSR, která Němce z Čech, Moravy a Slezska podvedla o jejich právo na sebeurčení. „Krásnou frází“ nazval toto právo dne 4. listopadu 1918 pozdější český ministr financí Alois Rašín. „Ale nyní, když vyhrála Dohoda, rozhoduje násilí“, dovětil. A jaká to byla pravda! To se už brzy nato ukázalo. Československé vojsko střílelo 4. března 1919 na pokojné německé demonstranty. 54 mrtvých, jenom 24 ve městě Kadani. Toto krvavé datum proto také patří do řady vzpomínkových dnů. Ale vzpomínka na 4. březen před 95 lety bledne postupně s odcházením generace vyhnaneckých pamětníků. Německá politika, do značné míry opomíjející historii, se upsala jiným otázkám.

„Dávné stopy - Nové cesty“: Ostrá kritika hornorakouské zemské výstavy

Téměř třista tisíc návštěvníků bylo na zemské výstavě, která od dubna do listopadu minulého roku prezentovala pod názvem "Dávné stopy - Nové cesty" poprvé společné dějiny Mlýnské čtvrti [severní oblast spolkové země Horní Rakousko - pozn. překl.] a Jižních Čech. Starostové čtyř zúčastněných měst Freistadt, Bad Leonfelden, Český Krumlov a Vyšší Brod jsou velmi spokojeni s návalem návštěvníků, místní hospodářství taktéž pozitivně bilancuje a všeobecně je přeshraniční výstava oceňována jako přínos pro zlepšení sousedských vztahů.

Strafsache "Hitlers Reden auf Tschechisch" (1.)

Laufende Ermittlungen gegen Buchverleger und Publizisten wegen vermeintlicher „Verharmlosung und Rechtfertigung des Völkermordes“ entlarven durchaus berechtigte Ängste der gängigen öffentlichen tschechischen Geschichtsschreibung 
Lukas Beer

Tschechischer Staatspräsident Miloš Zeman bekräftigte 2013 seine umstritte-
nen Aussagen - die Empörung hielt sich in seinem Land jedoch in Grenzen.

Sie bleiben noch in Erinnerung - die derben Sprüche des derzeitigen tschechischen Staatspräsidenten Zeman: Vor einem Jahr hat er seine Aussagen, wonach die Sudetendeutschen mit der nach 1945 erfolgten Vertreibung noch milde davon gekommen seien, aufs Neue bekräftigt. Nach dem seinerzeitigen tschechoslowakischen Recht hätten diese nämlich Landesverrat begangen, ein Verbrechen, das nach dem vormaligen Recht durch die Todesstrafe geahndet wurde, auch in Friedenszeiten. Wenn die Sudetendeutschen also vertrieben worden sind, dann sei das jedenfalls milder als die Todesstrafe gewesen, meinte allen Ernstes Zeman.

Česká Wikipedia opět lže - tentokráte o slavném českém fotbalistovi

Matěj Šindelář nebyl Žid - naopak sám získal kavárnu díky arizaci a byl možná i členem NSDAP
Lukáš Beer

Vídeňský ilustrovaný časopis Das interessante Blatt napsal 2. února 1939 o
smrti slavného fotbalisty českého původu: "Matthias Sindelar, nejpopulárněj-
ší fotbalista Vídně ..., který si teprve před několika měsíci otevřel ve Favori-
tenu kavárnu, zemřel na následky otravy kouřovým plynem. Společně s ním
potkalo stejné neštěstí s ním spřátelenou hospodskou Castagnolovou."

Dne 23. ledna 1939, tedy přesně před 75 lety, byl ve svém vídeňském bytě nalezen mrtev Matthias Sindelar. „Zda se jednalo o vraždu nebo nehodu, nebylo dodnes vyjasněno - ale způsob hry a elegance stejně jako mýtus ,Papíráka‘ je v Rakousku nesporný“, píše v těchto dnech o výročí smrti této legendy rakouského fotbalu deník Die Presse. Teprve ani ne šestatřicetiletému „Papírákovi“, jak se tomuto sportovnímu talentu pro jeho subtilní postavu říkalo, přišlo o několik dní později na pohřeb v tehdy již nacionálněsocialistické Vídni 15.000 lidí.

Souhrnná zpráva o trestním stíhání brzy také v německém jazyce

Lukáš Beer 

Na setkání v Klosterneuburgu společně s poslankyní rakouské
Národní rady Anneliese Kitzmüllerovou. Foto: A. Nechvatal

Zainteresovaní čtenáři, sledující dění okolo trestního stíhání nakladatelství guidemedia etc a mé osoby kvůli publikování komentovaných Hitlerových projevů, vydaných před více než jedním rokem, zajisté vědí, že policie se mezitím rozhodla vyšetřování uzavřít bez zadání zhotovení znaleckého posudku, což je sám o sobě skandální postup. Řada je tedy na státním zastupitelství s podáním žaloby.

Vzhledem k tomu, že o naši „causu“ jeví zájem celá řada našich sympatizantů v zahraničí, včetně některých institucí, připravuje Náš směr podrobnou souhrnnou zprávu o okolnostech tohoto trestního stíhání v německém jazyce, která pak bude publikována zde jako samostatný článek a bude zároveň k dispozici ke stáhnutí v PDF formátu. Souběžně bude tato zpráva rozesílána a rozdávána našim bývalým krajanům a jejich rodinným příslušníkům, jelikož ti již při našem přijetí na loňském setkání v Klosterneuburgu vyjadřovali přání o poskytnutí bližších informací a nyní již delší dobu na tuto zprávu čekají. Mezi nimi ale také i poslanci rakouského parlamentu, poslanci vídeňského zemského sněmu a jeden poslanec Evropského parlamentu.

„Likudčík“ Sobotka přijíždí do Brna podpořit provokatéry z ICEJ

Lukáš Beer

Obrázek: Outsidermedia.cz

Pod záminkou připomínání si „Dne památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti“ pořádá křesťansko-sionistická pobočka organizace ICEJ („Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém“) ve spolupráci s Židovskou obcí Brno a za podpory brněnské radnice (primátor města Roman Onderka poskytuje akci záštitu) i letos přednáškové a diskusní setkání „Izrael a my“. Pořadatelé navenek definují cíl programu, který proběhne v centru Brna dnes, v neděli 19. ledna odpoledne, jako nutnost „upozornit na nebezpečí novodobého antisemitismu“ a vyzdvyhují potřebu „podpořit dobré vztahy s Izraelem“.

Rosteme!

O čem psal český tisk před 70 lety - v lednu 1944

Už v lednu 1944 se natáčely některé scény úspěšného českého filmu
z produkce Nationalfilmu "Kluci na řece", do jehož hlavích rolí byli obsaze-
ni převážně amatérští herci. Foto: Archiv L. Beera

Zkusili jste si někdy zcela vědomě položit otázku, která z obou světových válek stála český národ více strádání, více krve, tj. více obětí na životech? Cíleně provozovaná akrobatika s počtem „československých obětí“ po roce 1945, ale i prolegionářské zkreslování dějin v masarykovsko-benešovské první republice udělalo v hlavách Čechů trvale pěkný zmatek - málokdo je dnes díky tomu schopen na tuto otázku odpovědět správně: Že si totiž tento rok připomínáme 100. výročí vypuknutí války, která stála životy statisíců českých mužů bojujících v rakousko-uherské armádě. Jenom v této armádě sloužilo tehdy 1,4 miliónu Čechů a podle velmi hrubého odhadu meziválečného statistika Wilhelma Winklera jen do roku 1917 přišlo o život téměř 140 tisíc vojáků z „čistě českých“ (více než 80% Čechů) okresů. Jiné odhady hovoří ale o celkovém počtu 300.000 Čechů, kteří ve „velké válce“ ztratili život v uniformě (samozřejmě ovšem jsou do tohoto počtu zahrnuti i česky hovořící Židé, což ale díky předpokládanému podílu této skupiny vojáků na celkovém porovnání s českými obeťmi 2. světové války nic nemění. Např. v českomoravském pohraničí se k „židovské národnosti“ hlásilo kolem První světové války pouze asi 15 % Židů, přičemž přibližně tři čtvrtiny ze zbývajících 85 % se hlásilo k němectví a pouze asi každý pátý Žid k češství). Doplňme dále, že počet Čechů sloužících v legionářských jednotkách byl 16x nižší a počet obětí v jejich řadách nedosáhl ani pěti a půl tisíce mužů.

Legenda o vyhnání Čechů

Československá armáda na sokolských slavnostech. Foto: Archiv L. Beera.

Trvalo více než čtyři desetiletí, dokud se čeští publicisté a historiografové nerozpomenuli a nepokusili se rozvlekle tematizovat tezi, že to byli vlastně Němci, kteří nejprve vyhnali Čechy z mnohodnárodnostního státu, založeného v roce 1918, a sice již na podzim 1938 (na základě Mnichovské dohody). Zde jen několik příkladů:

Červen 1992, tehdejší velvyslankyně Vašáryová: „Konalo se vyhnání českého obyvatelstva ze všech takzvaných sudetských území, tj. všech Čechů.“

Noviny Svobodné slovo dne 4. 3. 1992: „V letech 1938/39 bylo z území Sudet vyhnáno 835.750 občanů české národnosti.“ 

Přeshraniční skandál

Peter Ludwig 

Autor při svém projevu na loňské vzpomín-
kové akci v Ennsu, kde vystoupil se svým
projevem i Pavel Kamas. Foto: Kundlatsch

Už dopředu byla tato velká akce vychvalována jako přeshraniční hornorakouská zemská výstava, konající se mezi dubnem až listopadem 2013 - a veřejnosti byla s pomocí enormní finanční podpory prostřednictvím všech dostupných mediálních kanálů takřka vnucována (hornorakouské regionální zpravodajství veřejnoprávní televize ORF přinášelo takřka denně reklamní upoutávky resp. reportáže z výstavy a tématicky související příspěvky - pozn. překladatele). Města, ve skterých výstava probíhala, byla na rakouské straně Freistadt a Bad Leonfelden, a na druhé straně hranice Böhmisch Krummau / Český Krumlov a Hohenfurth / Vyšší Brod. Takzvané mezinárodní přeshraniční publikum, které pořadatelé očekávali z České republiky, se omezilo na ubohých deset procent z celkového počtu návštěvníků. Příhraniční města Bad Leonfelden a Freistadt byla tímto překvapena a nakonec zklamána. (Reportáže hornorakouského televizního studia ORF slibovaly před zahájením výstavy příliv turistů.- Pozn. překladatele.)

Jutta Rüdigerová - Vůdkyně dívek ve Třetí říši (8.)

Předchozí díly: 1. díl - 2. díl - 3. díl - 4. díl - 5. díl 
6. díl  - 7. díl
O "Školách Adolfa Hitlera" - Baldur von Schirach zachraňuje vězně z Mauthausenu - Holanďané a německé vedení Evropy
Lukáš Beer

Zahraniční dělníci z Chorvatska naslouchají projevu
říšského organizačního vedoucího dr. Roberta Leye při
příležitosti shromáždění 6000 německých a 1000 zahra-
ničních dělníků v jedné zbrojařské továrně poblíž Ber-
lína. Akce se konala 3. května 1943 při příležitosti 10.
výročí založení Německé fronty práce (DAF) a přítom-
ni byli příslušníci clkem 19 evropských národů.
Foto: Archiv Lukáše Beera.

Dne 18. února 1943 vyzval dr. Goebbels na velké manifestaci v berlínském sportovním paláci k „totální válce“. V týž den slavila Jutta Rüdigerová od poledních hodin v úzkém kruhu svých kolegů  30. narozeniny Artura Axmanna. Oslavy probíhaly ve veselé náladě dále, zatímco se sám Axmann večer odebral na manifestaci, na které vystoupil říšský ministr propagandy. „Axmann se z manifestace vrátil velmi zvážnělý a zamyšlený. Když nám o tři dny později na jedné schůzi vedoucích jedotlivých úřadů líčil situaci, ve které se nacházela fronta po pádu Stalingradu, a o výzvě dr. Goebbelse k ,totální válce‘, změnil se pro nás vůdce a vůdkyně Hitlerovy mládeže okamžitě život. I předtím jsme válku brali vcelku vážně a plnili jsme naši povinnost. Teď jsme ale věděli více než jindy předtím, že jde o bytí či nebytí Říše. Služba mládeže, která doposud ještě nadále pokračovala mírově ve formě sportu a kulturní práce, se nyní orientovala převážně na přímé pomocné válečné nasazení.“ K tomu se počítala především pomoc zaměstnaným matkám např. při obstarávání nákupů a péči o děti, pomáhání obchodníkům, rolníkům při sklizni, nasazení v lazaretech, lékařských ordinacích, služba na nádražích, péče o vojáky a zraněné, nasazení na poštovních úřadech, v tramvajích, při transportech utečenců a při leteckých náletech.

Absence ideálu

Absence ideálu je chtěná a fabrikovaná těmi, kteří kontrolují média. Není spontánní. Myslím, že kluk, kterému by řekli: „Jsi tu na zemi a jsi důležitý, protože budoucnost jsi ty, a protože jsi zodpovědný za to, aby život na zemi mohl pokračovat“, by to pochopil. Neřekne se mu to. Řekne se mu maxima ekonomického liberalismu: „Obohaťte se“. A zapomene se, že otec liberalismu dodal: „prací a poctivostí“…(Švýcarský publicista Gaston Armand Amaudruz)

Nová navrhovaná česká vláda i se svým poradenským zázemím jsou samí hlupáci

Tomáš Krystlík 
Tiskem proběhla zpráva o záměru nové vládní koalice zdanit zabavovat lidem majetky, na které si nemohli vydělat. Takový návrh je v českém státě známém nedostupností práva cosi děsivého – zbytnělý nástroj moci státu-vladaře nad svými poddanými. Znelíbíš-li se státu, zabavíme Ti majetek! To však je již běžná státní praxe i bez litery onoho nově připravovaného zákonného opatření, viz obstavení účtů vydavatelství guidemedia etc a pana Lukáše Beera za vydání knihy Hitlerových projevů.

Přemysl Janýr: Opěvovaná první republika znamenala ve skutečnosti ekonomický propad

Další hospodářský pokles našich zemí začal okamžitě s koncem války v roce 1945, uvádí autor ve svém obsáhlém rozboru na Britských listech 

Benešova cesta do Moskvy v pro-
sinci 1943 měla bezprostřední vliv
na hospodářský úpadek
našich zemí. Foto: Archiv L. Beera

Vmoderní české historii existovala pouze tři souvislejší období, kdy se Češi nejvíce přibližovali k celkovému západoevropskému průměru hospodářského růstu - byla to dvacátá léta, období Protektorátu a první desetiletí 21. století. K tomuto závěru dospěl publicista Přemysl Janýr ve svém rozboru, který byl zveřejněn v aktuálním obšírném článku na Britských listech. Janýr přitom vycházel z údajů Madison Projectu, který shromažďuje údaje o hrubém domácím produktu (HDP) na hlavu ve všech zemích světa od počátku minulého století. Tyto informace zpracoval autor do dvou názorných grafů, přičemž na jednom z nich vynesl HDP připadající na obyvatele Rakouska, Německa, Švýcarska, souhrnu dvanácti západoevropských zemí, Československa, Protektorátu, České republiky a Sovenska, ale také i Číny. Tyto údaje byly zaznamenány v období let 1915 až 2010.

Autor si na základě předkládaných infromací všímá, že rozpad Rakousko-Uherska byl zejména pro Československo, ale i pro okleštěné Rakousko hospodářským propadem. „Hospodářská krize 30. let trvá v ČSR až do roku 1935, mezitím již v Německu probíhá prudký a dlouhý hospodářský vzestup až téměř do konce války“, uvádí na Britských listech Janýr, a připomíná také, že ČSR na tom sice byla na rozdíl od zdevastovaného a rozbombardovaného Německa a Rakouska v roce 1948 hospodářsky lépe než v roce 1937, nicméně léta 1945-1947 byla pro českomoravský prostor obdobím hospodářského poklesu. Naproti tomu během války tento prostor bohatl, konstatuje se v článku. Na základě porovnání ekonomických ukazatelů Janýr vyslovuje jasný úsudek: „Hned náš první projekt samostatného československého státu se ukázal jako ekonomický propad, který plynule přerostl v politickou katastrofu.“ Za „účelovou lež“ zároveň považuje vymezování poválečného hospodářského zaostávání českomoravského prostoru únorovým pučem 1948: „O přechodu na socialistický režim počínaje znárodněním a konče Státní plánovací komisí nerozhodli komunisté, ale Stalinovi je osobně a z vlastní iniciativy přislíbil Edvard Beneš v v prosinci 1943 v Moskvě, poté ho převzal moskevský vládní program z března a Košická vláda z dubna 1945 a konečně i první poválečná vláda z července 1946. (...) Hospodářský pokles také nezačíná rokem 1948, ale okamžitě s koncem války (...) Příčinami byly vyhnání třetiny obyvatelstva a pokles efektivnosti zemědělství i znárodněných, státní byrokracií zatížených podniků.“

Státní zástupce Petrásek chce obžalovat vydavatele Hitlerových projevů bez znaleckého posudku

Tomáš Pecina 

K překvapivému obratu došlo v případu trestního stíhání dvou fysických a jedné právnické osoby v souvislosti s vydáním projevů Adolfa Hitlera. Policie se rozhodla vyšetřování uzavřít, aniž by byl zadán znalecký posudek – odborné vyjádření musí stačit.

Je to přirozeně nejhrubší pošlapání procesních práv obviněných, protože ti nemohli namítnout ani podjatost znalce, ani nevhodnost položených otázek (a nedostali možnost navrhnout otázky vlastní, doplňující), ale zdá se, že to v boji s pravicovým extremismem začíná být stále častější taktika, protože čím méně procesních práv obvinění dostanou, tím snáze je soud může odsoudit: stejným způsobem postupoval sokolovský státní zástupce v případě závadového trička.

Ve službách Masaryka a Beneše - židovský německy psaný tisk v Československu

Lukáš Beer

Prager Presse z 2. března 1933 prezentuje vojensko-politický pakt ČSR, Jugo-
slávie a Rumunska - Malou dohodu - jako "mírový pakt". Foto: Lukáš Beer

V roce 1921 vzniká v Praze jako akciová společnost nakladatelství a vydavatelství novin a časopisů, zaměřující se českou a cizojazyčnou politickou a odbornou literaturu a tiskoviny. Mezi jinými šlo i o vydávání deníku Prager Presse, založeného T. G. Masarykem s cílem integrace německy hovořících občanů Československa, tedy z největší části českých a moravských Němců. Pražské ministerstvo pro zahraniční záležitosti, doména dr. Edvarda Beneše, subvencovalo celou řadu zahraničních novin a vlivných osobností v mnoha evropských, ale i mimoevropských zemích. Sudetoněmecký autor Reinhard Pozorny, pocházející z Brna (1908-1993), toto financování československým státem v jednom ze svých knižních titulů ohodnotil takto: „Je to obyčej, který lze pozorovat téměř u všech států. Čím kritičtější se doba stává, tím více roste armáda zaplcených špiclů, udavačů a policejních orgánů všech odstínů, tím více vyvíjejí státy snahu získat pro sebe takové osoby, jejichž hlasy něco znamenají v tisku, rozhlase, umění, hospodářství nebo v zákulisí politiky. Tedy osoby, které se kupují jako kus zboží. Lidi, kteří začínají hekticky křičet, pokud si někdo dovolí pochybovat o jejich počestnosti. To, co Česko v této oblasti provádělo, v takovémto rozsahu existovalo nanejvýš v balkánských státech. Peněžní částky, které byly vydávány pro financování ,vlídných a nám přátelsky nakloněných osobností‘, se nacházely daleko nad průměrem úplatků všech ostatních evropských států této doby.“ 

Jutta Rüdigerová - Vůdkyně dívek ve Třetí říši (7.)

Předchozí díly: 1. díl - 2. díl - 3. díl - 4. díl - 5. díl 
6. díl  
Setkání s Rudolfem Hessem - Myšlenka spolupráce evropské mládeže
Lukáš Beer

Pod prapory evropských národů pochodovaly útvary jednotlivých mládežnic-
kých organizací po vídeňské Ringstraße (při založení Evropského svazu
mládeže v září 1942). Foto: Archiv Lukáše Beera

Počátkem roku 1941 potkala Rüdigerová na cestě z Berlína do Mnichova na chodbě lůžkového vozu Rudolfa Hesse. „Detaily našeho dlouhého a živého rozhovoru se mi již nevybavují, ale přesně si ještě vzpomínám, že zastával názory vycházející z ideových představ, které jsem vnímala jako poněkud vzdálené realitě“, vpomíná ve svých pamětech na setkání s tímto významným mužem Třetí říše, jehož mocenská role v aparátu nacionálněsocialistického státu je mezi historiky dodnes sporná. „Zachoval se mi ale dojem, který tento muž na mne dělal, muže, který chtěl vést člověka k tomu dobrému, miloval svou vlast víc než sebe a byl ochoten za to vše obětovat. Když pak v květnu 1941 odletěl do Anglie, aby zprostředkoval mír s Anglií, učinil tento krok na nás velký dojem a chápali jsme slova Adolfa Hitlera, že se Heß ,zbláznil‘, pouze jako diplomatické vysvětlení pro případ, že by mise ztroskotala. V užším kruhu tehdy Göring prohlásil, že Heß by si za to, že se přes nepřátelskou leteckou obranu dostal až do Skotska, zasloužil rytířský kříž. Bohužel tehdy byla nenávist a závist vůči Německu větší než poznání, že Evropa musí být chráněna před sovětskou přesilou.“ O mnohem později, po roce 1966, kdy byl Baldur von Schirach propuštěn z berlínské věznice ve čtvrti Spandau, se s bývalým říšským vedoucím německé mládeže Jutta Rüdigerová osobně setkala a ptala se jej, jaký on měl názor na Rudolfa Hesse. „Řekla jsem mu o něm, že byl poněkud podivínským idealistou.“ Schirach na to měl odpovědět: „Máš pravdu. Není blázen, jak někteří o něm tvrdí, je podivínský.“ Schirach pak ještě rozmlouval se známým psychiatrem profesorem Hansem Bürger-Prinzem (v roce 1950 jej Německá společnost pro sexuální výzkum zvolila za svého prezidenta) o tom, zda nevidí nějakou možnost dostat Hesse z vězení pomocí odpovídajícího zdravotního posudku.

Genetické dědictví bez dobrého charakteru je málo

Foto: www.tomsunic.com

Z přednášky Tomislava Suniće
Známý chorvatský publicista a překladatel Tomislav Sunić přednášel na podzim v Sasku o běžně se vyskytujícím zaměňování takových základních pojmů jako např. „etnický“ a „rasový“ a pokoušel se osvětlit problematiku často nesprávného používání nejen těchto dvou výrazů. Jeho názory nabývají částečně kontroverzního rázu, nicméně nohou zároveň vnést plodné podněty do šíře pojímané metapolitické polemiky. „Po druhé světové válce podléhá slovo ,rasa‘ těžkým ideologickým, polemickým, někdy i právním kontroverzím a pozvolna se vyhlazuje z německé a americké slovní zásoby“, říká Sunić, „místo toho používají dnes akademici a politikové v Americe a v Evropě slovo ,etnický‘. Ale slovo ,etnický‘ není žádným synonymem pro slovo ,rasový‘.“