Slib věrnosti Říši (5.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942 - Plzeň 16. června 1942 - Tábor 20. června 1942
Lukáš Beer
Hradec Králové, 23. června 1942

Po necelém měsíci trvání stanného práva se u české veřejnosti začala pomalu projevovat únava a s ní související otupělost jak k propagandistickému působení, tak i k každodenním zákrokům úřadů. Tak si lze vysvětlit, že informace o zlikvidování obce Ležáky, uveřejněná ve dnech 25.-26. června 1942 v tisku čtyřmi větami úředního prohlášení, neměla u české veřejnosti ohlas srovnatelný s Lidicemi. Je znám i Frankem iniciovaný pokyn, aby „byli stříleni jen skuteční viníci“. Dodnes méně povědomé jsou případy poprav osob, které učinily křivé obvinění vůči jiným Čechům, jako například poprava Josefa Vítka z Babic (okr. Hradec Králové), který z osobní nenávisti udal svého známého pro nedovolené držení zbraně. Šetřením německé Tajné státní policie se však zjistilo, že tuto zbraň do bytu udaného záludně podstrčil sám Vítek. Zastřelen byl také Silvestr Novák z Říčan u Prahy, který u Gestapa falešně obvinil své známé v souvislosti s atentátem na Heydricha. Je překvapující, že tento postup německých úřadů se nestal vděčným námětem pro komentáře protektorátních novin, a to i přesto, že česká veřejnost popravy Vítka a Nováka schvalovala.

Zná Václav Klaus norský Telavåg?

V „prvních Lidicích“ měsíc před uskutečněním atentátu na Heydricha umírali nordičtí lidé
Lukáš Beer
Klausův projev v Ležákách pravděpodobně u nás leckdo považuje za kabrňácký čin, který díky dosavadním bohatým zkušenostem s tímto politikem ostatně svým způsobem ani nepřekvapil – letos se však naprosto postradatelné útoky současného českého prezidenta na adresu sudetských Němců a ospravedlňování vylikvidování německého živlu v českomoravském prostoru po válce vyjímají vedle předcházejícího omluvného gesta spolkovoněmeckého prezidenta Joachima Gaucka k 70. výročí likvidace českých obcí Lidice a Ležáky jako reakce hodná mentálně méně obdařeného jedince, jenž velkoryse pojatou upřímnou omluvu považuje očividně za známku slabosti a ústupku druhé strany, kterých je třeba hned patřičně využít. Jedni dnes českému prezidentovi nadšeně tleskají a přitakávají k tomu, že se český Pepík zase konečně chytil toho správného okamžiku, jak „jim“ to nandat - těm druhým svítá, v čem spočívá celková ubohost Pepíkovy zákeřné vychytralosti.

Ambasády USA a Izraele podporují letošní průvod exhibicionistů Prahou

Letošní homosexualistické slavnosti v Berlíně ve znamení politického nátlaku a falšování dějin

Ambasády Izraele a USA mezi partnery pražského průvodu homo-
sexuálů, leseb a osob trpících sklony k sexuální perverzi.

 
S podporou pražského primátora Bohuslava Svobody se na polovinu srpna chystá druhé pokračování importovaného „festivalu“ homosexualistického aktivismu, tzv. Prague Pride. Součástí oslav je exhibicionistický průvod homosexuálních aktivistů a lidí, kteří touto formou ukájí svou potřebu stavět svá nejrůznější postižení a onemocnění na odiv. Průvodu se však účastní i celá řada lidí, přicházejících z jiných motivů. V rámci oslav se také konají i trhy, kde se prezentují také uskupení zaměřující se na nejrůznější sexuální perverzi (tzv. „kožeňáci“). Záminkou pro konání akce je údajná diskriminace sexuálně odchylkově založených jedinců, ačkoliv Česká republika patří v tomto ohledu mezi naprosto nejliberálnější země světa. Mimo to představuje Česká republika už několik let významný zdroj homosexuálního pornoprůmyslu a vyhlášený ráj homosexuální prostituce. Homosexualitická propaganda si našla místo i v pravidelném vysílání veřejnoprávní televize (pořad Queer). Kritikové homosexualistické propagandy se nestaví v žádném případě negativně vůči sexuálně odchylně založeným či jinak postiženým jedincům (jako transsexuálům aj.), kteří jsou přijímáni jako rovnoprávní, nýbrž odmítají zneužívání tohoto založení či dispozic ze strany různých iniciativ a uskupení k politicko-kulturním nátlakovým akcím, které ve svém důsledku destruktivně ovlivňují a ohrožují hodnotové a morální vnímání uvnitř národní pospolitosti. (Nutno dodat, že homosexualistickou propagandu odmítavě vnímají i samotní mnozí homosexuálové a distancují se od ní). Homosexualistická propaganda není v České republice prozatím postavena mimo zákon.

Jmenný seznam osob odměněných za pomoc při dopadení vrahů Heydricha

Mezi koho a jak byla konkrétně rozdělena odměna ve výši 20 miliónů korun? Božena Volfová věnovala část své odměny „pozůstalým po padlých kamarádech SS“
Lukáš Beer

Pohřeb R. Heydricha (Praha, 7.6.1942)

Odměna v částce jednoho milionu říšských marek, vypsaná německou říšskou vládou, a další jeden milion říšských marek, vypsaný protektorátní vládou, budou v nejbližších dnech jako dík a uznání vyplaceny četným českým osobám, které pomáhaly při vypátrání pachatelů.“ Toto sdělení protektorátního tisku z 22. června 1942 vzbuzuje dodnes u všímavých Čechů otázku, kdo byli čeští lidé, kteří byli za svou pomoc při vypátrání vrahů nakonec odměněni finančními částkami anebo jaký byl jejich osud po skončení druhé světové války. Mnohé zůstane nadále bez odpovědi, ale jmenný seznam odměněných osob se zachoval v archivu, včetně údajů o finančních obnosech, které jim byly vyplaceny.

Slib věrnosti Říši (4.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942 - Plzeň 16. června 1942
Lukáš Beer
Tábor, 20. června 1942

Snímek z manifestace na hlavním náměstí v Táboře dne 20. června 1942.

Edvard Beneš sledoval svými diplomatickými akcemi v zahraničí dva cíle: usiloval o co nejširší uznání jeho exilové vlády a zároveň o odstranění závor Mnichovské dohody stojících v cestě jeho územním nárokům. Rusko a USA se na Mnichovské dohodě nepodílely, a tím vznikl prostor pro český výklad, že diplomatické uznání těmito zeměmi se vztahuje na stát z roku 1938. Velká Británie se ovšem na Mnichovské dohodě podílela. Proto české zahraniční vedení muselo vedle diplomatického uznání usilovat také o formální prohlášení neplatnosti Mnichovské dohody. V tom dr. Beneš narazil na velký odpor. Nikdo si zprvu nedokázal představit, že by Československo obnovené ve starých hranicích bylo životaschopnější než stát, který se na podzim 1938 zhroutil. Proto Beneš nejprve zvolil pro dosažení svých vlastních cílů objížďku přes Polsko. Na cestu svých obrovských, i když sporných úspěchů ve druhé světové válce vstoupil zpočátku nikoliv jako muž, který chtěl Rusům připravit cestu do střední Evropy, ale jako budovatel přehrady proti proniknutí bolševismu do Evropy. Tím vyšel vstříc potřebám západních mocností, které se až do června 1941 tajně obávaly vstupu Sovětského svazu do války po boku nacionálněsocialistického Německa. Západ si tehdy ještě uvědomoval, jaký problém by vznikl z převažujícího sovětského vlivu na budoucí evropské poválečné uspořádání. Těmto obavám česká exilová vláda v Londýně vyhověla dvěma demonstrativními dohodami o česko-polské konfederaci po válce. Dohoda české a polské exilové vlády z 11. listopadu 1940 uváděla 14 bodů, kterých se měla konfederativní spolupráce týkat. V následující době česko-polské výbory pracovaly na nejrůznějších věcných otázkách, aby spojeneckou veřejnost okouzlily přeludem budoucího česko-polského dualismu. Výsledek jednání byl zveřejněn 9. ledna 1942.

Slib věrnosti Říši (3.)

Předcházející díly: Praha 2. června 1942 - Brno 12. června 1942
Lukáš Beer
Plzeň, Hlavní náměstí  16. června 1942

Vezmeme-li v potaz pouze ty nejokázalejší a nejvýznamnější veřejné manifestace loajality k Velkoněmecké říši, pořádané na území Čech a Moravy počínaje 2. červnem a konče 3. červencem roku 1942, na kterých zároveň promlouval k řečníkům ministr Emanuel Moravec, tak si jeho slova živě vyslechlo za těchto necelých pět týdnů více než 600.000 českých protektorátních občanů. Mimo to Moravec promlouval k Čechům i v rozhlase nebo např. 24. června k českým umělcům v Národním divadle. Kromě těchto velkých shromáždění byly ze všech krajů Protektorátu hlášeny po celou dobu tohoto období drobnější manifestace, jimiž oficiálně měly odsuzovat atentát všechny složky českého národa, jeho jednotlivé zájmové skupiny, sdružení a korporace apod. Jenom pro obrázek - během 12. června 1942, tedy pouze během jediného dne, proběhl velký počet takovýchto manifestací: jako např. schůze správní komise lékařské komory, manifestace českých odborových vedoucí zaměstnanců Českomoravského filmového ústředí, v Praze se taktéž sešli zaměstnanci několika pojišťoven a osazenstvo veřejných skladišť, zaměstnanci Zemského svazu okresních sdružení chovatelů hospodářského zvířectva v Čechách, dále zaměstnanci cukrovarů, několika nakladatelských společností, dále pražští včelaři, v Brně zase např. zaměstnanci pojišťovací banky Slavie, ve Zlíně byly ve všech budovách Baťových závodů vystaveny kondolenční listiny a v Praze se například ještě konala smuteční schůze obchodní komory.

Slib věrnosti Říši (2.)

Předcházející díl: Praha 2. června 1942
Lukáš Beer
Brno, Zelný trh 12. června 1942

Podobně jako předtím Pražané, bylo i české obyvatelstvo moravské metropole předem informováno denním tiskem a rozhlasem o konání chystané velké manifestace v centru Brna, pořádané protektorátní vládou: „Čechové! Dostavte se na velký manifestační projev českého lidu, který se koná v pátek 12. června o 19. hodině na Zelném trhu v Brně. – Promluví ministr školství a ministr lidové osvěty, Emanuel Moravec. Od 18. hod. koncertuje hudba vládní policie.“ (Moravské Slovo, 12. června 1942, str. 1). Na jiném místě bylo účastníkům „manifestačního projevu českého lidu“ v Brně doporučováno, aby se na Zelný trh dostavili včas: „Přijdete-li již o 17. hodině, budete mít možnost zajistit si vhodné místo a vyslechnout koncert hudby vládní policie. Vyhnete se zbytečné tlačenici a návalu a ulehčíte také službu dopravním podnikům i pořadatelům.“

Bývalí rakouští ministři zahraničí podpořili Darabose: „Izrael se smí kritizovat“

Alois Mock: „Izraelský útok by měl nedozírné následky i pro Evropu“ 

Alois Mock byl rakouským
ministrem zahraničí v letech
1987-1995.

Současný rakouský ministr obrany, sociální demokrat Norbert Darabos nedávno v novinovém interview pro Die Presse kritizoval vyhrožování Izraele vůči Íránu a izraelského ministra zahraničí Avigdora Liebermana označil za „nesnesitelného“. Rakouský ministr zahraničí, lidovec Michael Spindelegger v reakci na to prohlásil, že Darabosovy názory jsou pouze soukromého charakteru a neodráží oficiální stanovisko spolkové vlády. Centrum Simona Wiesenthala ovšem Darabosovi nejenže vytýkalo „moderní antisemitismus“, ale požadovalo, aby rezignoval na svou funkci. A Izraelitská obec ve Vídni z Darabosovy kritiky izraelské politiky dokonce usoudila, že ministr má „zřejmě problémy se žijícími Židy“.

Za Norberta Darabose se ovšem nyní postavili dva bývalí rakouští ministři zahraničí – Alois Mock a Erwin Lanc. (Lidovec Mock vykonával funkci v letech 1987-1995 a je považován za „otce vstupu Rakouska do EU“. V červenci 1989 společně se svým maďarským kolegou na rakousko-maďarských hranicích symbolicky přeťal „železnou oponu“ a záběry z této události prošly tehdy celým světem. Sociální demokrat Erwin Lanc zase působil ve funkci ministra v letech 1983-1984.)

Slib věrnosti Říši (1.)

Lukáš Beer
Praha, Staroměstské náměstí 2. června 1942

Atentát je anglická práce“, psal dne 3. června 1942 SS-Sturmbannführer Martin Paul Wolf (nar. 1908), šéf IV. oddělení Úřadu říšského protektora pro kulturní politiku, SS-Obergruppenführerovi Dietrichovi, šéfovi říšské tiskové služby ve Vůdcově hlavním stanu. Wolf přinesl do způsobu vedení propagandy v Protektorátu jako nástupce Karla von Gregoryho novou dynamiku. Propaganda byla řízena na území Protektorátu právě oddělením pro kulturní politiku na Úřadu říšského protektora. Když dva dny po útoku na Heydricha zvažoval Martin Paul Wolf plán propagandistických opatření pro nejbližší dobu, konstatoval, že celkový plán propagandistických akcí může být sestaven teprve „až proběhnou rozhovory o skutečných opatřeních vlády“. Wolf se v předloženém plánu rovněž přimlouval, aby bylo urychleně započato propagandistické zpracování již dříve ohlášené záležitosti, jako byla správní reforma, zavedení povinné služby mládeže, rekreační akce pro české zbrojařské dělníky a další. Wolf formuloval své hodnocení pozadí atentátu na Reinharda Heydricha v interním sdělení šéfovi říšské tiskové služby takto: „Jedná se jednoznačně o ojedinělou akci, která byla pečlivě připravena a nemá jakoukoliv souvislost se všeobecnými politickými náladami a postoji českého obyvatelstva..“

Předběžná odpověď České televize

V pátek 1. června 2012 zaslal pan Ladislav Richtr z Diváckého centra České televize informaci, že e-mail („Otevřený dotaz České televizi“ ze dne 18. května 2012) týkající se zpravodajství ČT o pobytu britského pastora Wernera Odera v České republice v roce 2010 byl mezitím předán do Redakce zpravodajství, kde bude zpracován. Pan Richtr tímto také zažádal o trpělivost, jelikož jde o pořad staršího data a vážící se k archivu z roku 2010. O dalším vývoji budou čtenáři NAŠEHO SMĚRU informováni. (-lb-)

Volání krve

Méně známý fakt o známé mučednici proizraelských kritiků islamizace Evropy, Elisabeth Sabaditsch-Wolffové
Lukáš Beer 

Elisabeth Sabaditsch-Wolffová a
Geert Wilders - podpora Izraele a
uctívání údajných evropských
"židovsko-křesťanských tradic"
patří neodmyslitelně k jejich poli-
tickým aktivitám a cílům.

Na jedné straně „naše“ svobodná, demokratická Evropa, kam zákonitě patří tradiční „západní hodnoty“ a kde jsou hluboce zakořeněny „naše židovsko-křesťanské“ tradice, a na straně druhé - v naprostém protikladu s naší kulturou - rozpínající se světový islám – skutečná největší hrozba 21. století, nebo také „islamofašismus“ a islámský terorismus, jehož nebezpečí potencionálně dřímá v podobě přistěhovalců islámského původu v Evropě, jejichž cílem, resp. cílem radikálního islámu je postupná islamizace a ovládnutí Evropy. A pak je tu Izrael, statečný židovský stát, ve skutečnosti bránící naše hodnoty a v neposlední řadě Evropu samotnou, „naše“ bašta demokracie a západních hodnot, „naší“ kultury. Stát, kterému proto náleží maximální podpora v obraně proti „islamofašistům“. Izrael chrání Evropu a proto musí Evropa bránit Izrael, proto milujeme Izrael, my jsme Izrael. Ten, kdo je proti Izraeli a kritizuje jej, je pokrytec (v „českém“ podání je to „Mnichovan“). My společně s Izraelem na straně jedné, světový islám na straně druhé. „Levičáci“ tradičně podporují příliv islámských přistěhovalců do Evropy a starají se o to, aby tu islám zdomácněl i včetně s jeho „netolerantními“ a „nedemokratickými“ rysy, a jsou to také „levičáci“, kteří tradičně nenávidí stát Izrael a nadržují islamofašistům. „Levičáci“ a socialisté jsou tedy zodpovědní za islamizaci Evropy a zákonitě jsou i proti „naší“, v podstatě vlastenecké podpoře státu Izrael. S „levičáky“ je si za jedno také „nacistická svoloč“ ve své nenávisti vůči Izraeli, ve svém antisemitismu. Islám je totalitární ideologií stejně jako komunismus a nacismus, jenom s náboženským obalem. Braňme se proti expanzi středověké islámské totality!..Tak lze několika slovy v kostce vystihnout smýšlení a způsob argumentace „kritiků politické korektnosti“ a „kritiků islámu“ v řadách demoliberální (nejen populistické) evropské „krajní pravice“.