Karel Veliký
 |
| Takto Radima Raýmana znázornil Karel Rélink. (Foto: archiv autora) |
Ročník 1902, k němuž autor náleží, prožil Relativitu a Revoluci důkladně. Zatímco generace starší zakořenily v dobách dřívějších a nad novotami kroutily hlavami (…) ročník 1902 prožívající své dětství a mládí právě v přelomu a začínajícím víru XX. století, nestačil zapustit kořeny nikde a v kaleidoskopu měnících se názorů a hromadně bořených a stavěných pomníků uvěřil jedině relativitě pojmů kdysi svatých a nedotknutelných.
Naše dětství plynulo v posledních dnech oné doby, kdy se věřilo, že Bůh dobré odměňuje a zlé trestá, císař je z vůle Boží, umění krásné, věda určitá (…) Naši učitelé pro nás byli lidé zbožní a vlastenci a vyučování začínalo i končilo modlitbou.
Náhle však byly ze škol kříže odstraněny. Sociální demokrat poslanec A… volal ve sněmovně: „Pane Bože, já věřím, že nejsi a lituji, že jsem nehřešil více.“ Lid měl radost a smál se, ale zapomněl, že vedle přikázání „nesesmilníš“, jest ještě také „nepokradeš“ (…) Dověděli jsme se, že národnost je předsudek, z něhož je nutno se oprostit, řeč jen dorozumívacím prostředkem a náboženství opiem národů.
Když příslušníci ročníku 1902 byli ještě malými dětmi, nesli je rodiče na slavnostní průvod. Praha tonula v záplavě praporů černo-žlutých a červeno-bílých, ulicemi šlo vojsko, mnoho vojska a lid křičel: „Nazdar“, „Hoch!“. V kočáře, taženém bělouši, jel po boku hraběte Thuna císař František Josef I. O jedenáct let později stály tytéž děti v jiném průvodu: Praha zase byla zaplavena prapory, ale nebyly ani černo-žluté ani červeno-bílé, nýbrž měly již podivný modrý trojúhelník. Lid zase křičel „nazdar“, ne však císaři, nýbrž profesoru Masarykovi, presidentu republiky.
Když příslušníci ročníku 1902 byli malými dětmi, hráli si na vojáky a podivovali se řízným povelům důstojníků vedoucím setniny do kostela. Když však sami sloužili na vojně, museli pochodovat postranními ulicemi, aby nepřekáželi. Dověděli se, že vojna je pokračovací škola života, pan ministr vojenství je antimilitarista a Tatíček učí, že voják je nutné zlo.
Když příslušníci ročníku 1902 chodili do střední školy, učil je pan profesor slovům Palackého „kdyby Rakouska nebylo, musili bychom je vytvořit“. Než došli do oktávy, týž profesor prohlásil, že Palacký svá slova odvolal, ale to že se dříve nesmělo říkat. V roce 1916 nejeden ředitel gymnasia zaplakal na řečnické tribuně dojemně nad milovaným císařem a králem, „jejž Bůh tolik miloval, že mu popřál úctyhodný věk“. Dva roky poté týž ředitel vysvětloval: „Lhal jsem vám, hoši, ale já lhát musil. Prolhaný stařec zcepeněl na prohnilém trůně a Bůh jej zatratil i s jeho císařovnou.“ Primáni a sekundáni tleskali, ale příslušníci ročníku 1902 se již jen ironicky usmívali…
V ulicích tehdy řečnil kdekdo a nejvíc bouřili, nadávali a hanlivých pamfletů vydávali právě ti, kdož donedávna psali oslavné básně o oddanosti habsburskému domu. Erby a obrazy byly strženy a za povyku naházeny do Vltavy nebo spáleny. Do busty kdys obávaného a velebeného císaře vrážel lid hřebíky.
Lid se radoval, ale nepostřehl, že člověk-císař je sice mrtvý, ale iluse císařské žijí a nevstupují do nich ti „nejlepší z nejlepších“, nýbrž ti, kteří zrovna stáli nejblíže a to nebyli vlastenci. Namísto náboženství a vlastenectví lidu dali demokracii a humanitu a kdo se opovážil prohlásit, že to jsou ideje, od nichž se lze také oprostit, byl odstraněn stejným způsobem jako ten, který včera nevěřil na císařský majestát.
 |
| Momentka z pražských ulic října 1918. Foto: archiv L. Beera |
Prahou počaly táhnout přemnohé průvody a v jejich čele neseny standarty s nejpodivnějšími hesly. Charakteristické je a zůstane, že první standarta, která se objevila na Václavském náměstí 28. října 1918, nesla hrdý nápis „Ulejváci“. Skutečně pak tito ulejváci obsadili nejteplejší místa a založili „novou šlechtu“ dříve, než se vojáci vrátili z front. V celém tom chaosu, kdy staré pojmy padaly a nové se rodily, kariéry rostly, staré se řítily, hlavy se točily jako korouhvičky, zůstal nezměněn náš profesor matematiky. První hodinu po převratu vstoupil do třídy a prohlásil: „Ať stojí v čele státu člověk s korunou nebo s tvrďáskem, já přednáším matematiku dál.“
Snad tento zářivý příklad, snad pud sebezáchovy, vedl tu část ročníku 1902, které sport nemohl vyplnit život, do náručí přírodních věd. Zde bylo konečně něco pevného a určitého v době, kdy se všechno otřásalo. Jednoho dne však dostali jsme doslova ránu palicí do hlavy! Byla to Einsteinova teorie relativity…
Když konečně příslušníci ročníku 1902 přišli do života, seznali, že se dobro neodměňuje, zlo netrestá, kvalifikace neplatí, charakter je zpátečnictvím a politická protekce všechno. To jsme tedy my, příslušníci ročníku 1902. Jsme příliš mladí, abychom mohli zakotvit v době staré a příliš staří, abychom mohli přijmout dobu novou bez výhrad.
Náboženství nám vzali, vlast zesměšnili, pokrok zdiskreditovali, z kultury nás vyhnal sport, z civilizace nezaměstnanost a nivelizace inteligence, z veřejného života demokracie se svými ostudnými metodami, z armády humanita, z vědy relativita a z umění surrealismus.
Zbývá nám jen jedna možnost, prorvat se Relativitou a Revolucí všade a ve všem k nové jistotě, k novému světlu.
Tento pohled na svět zavádí Radima Raýmana nejpozději v polovině 30. let na značně výlučné pozice i v táboře tehdejší radikální pravice, totiž té její části, která považovala za nepřijatelnou nejen „demokraturní a humanitářskou žvanírnu“ poválečného režimu, nýbrž spatřovala omyl i ve vzniku „samostatné“ republiky jakožto „neživotaschopného útvaru“. Toto „extrémní“ stanovisko nicméně po roce 1935, kdy se iluze o „evropském významu ČSR“ přes veškerou Benešovu diplomatickou snahu a intriku rychle rozplývaly, zastávala nemalá část těch „normálních“ občanů, kteří díky svému již pokročilejšímu věku mohli srovnávat např. rakouskou státní správu s československou – byrokratické zmatky a nepořádky tu exponenciálně nenarostly až po osmačtyřicátém! – kdežto větší část skutečných „extremistů“, mladíků vyrůstajících v houstnoucí atmosféře liberálního kosmopolitního egoismu i marxistického internacionálního mesianismu, se oddávala omezenému nacionálnímu šovinismu, který – i jen pro geopolitické danosti – nemohl mezi většími rivaly, hlavně sovětskými a německými giganty, obstát. Však také Raýmanovými mentory byly „starší ročníky“, muži jako akademický malíř a „židobijec“ Karel Rélink (nar. 1880, vl. jm Röhling), Jaroslav Rydlo (nar. 1877), zakladatel Slovanské obce fašistické, nebo Hugo Tuskány (nar. 1887), vydavatel Árijské korespondence. [3] „Mnichov“ a následný vývoj událostí proto nemohly nadporučíka v záloze nijak překvapit. Ve svých nezveřejněných memoárech vzpomíná:
Po návratu z kadetky do právě zrozené Československé republiky jsem se rozhodl vstoupit do československého letectva. Navštívil jsem strýce, generála Schöbla (byl nositelem řádu Marie Theresie, jichž bylo za celou válku uděleno jen třináct!) a seznámil jej se svým úmyslem. Strýc obr – měřil skoro dva metry – přede mnou mlčky rozvinul mapu mladé republiky a řekl: „Mluvím s tebou jako se žákem válečné akademie. Řekni mi, kolik budeš potřebovat divizí, abys uhájil tuhle nudli ve středu Evropy, kolik budeš potřebovat protileteckých baterií, kam je umístíš, kde máš ústupové zázemí? Když jsem zrozpačitěl, strýc pronesl slova, jež nikdy nezapomenu: „Pamatuj si, služba v armádě, která nemůže opravdu uhájit svou zem, nemůže dělat nikomu radost!“ A tak jsem šel podle otcova přání raději na medicínu. Byla to prorocká slova, o dvacet let později si naše armáda ani nevystřelila. Přitom čeští vojáci v cizích armádách bojovali báječně…
Pokračování ZDE
Poznámky:
[1] Radim Raýman se narodil 6. června 1902 v Praze jako syn Gottlieba (Bohuslava) a Berty (roz. Schöblová) Raýmanových. K jeho otci Ottův slovník naučný uvádí: Studoval v Praze, v Bonnu (u prof. Kekuleho), v Paříži (u Wurtze a Friedela), poslední si jej roku 1876 zvolil za asistenta. 1877 – docentem chemie na vysoké škole technické v Praze, 1890 – mimořádným profesorem, 1897 – řádným profesorem chemie na české univerzitě. Založil přírodovědecký časopis Živa, stal se tajemníkem čs. Akademie, děkanem filozofické fakulty 1902–1903.
Komenského a Masarykův slovník dodávají: PhDr. Bohuslav Raýman, československý chemik, profesor organické chemie na české univerzitě a technice v Praze. Spisy: Chemicko-biologické studie (1891–1903), Živa, Chemické listy. Posmrtně vyšlo: Přírodozpytec a otázky dne (1913, sborník článků ze Živy). Bohuslav Raýman se zabýval také veřejnými otázkami (Universálni duch). V Relativitě a revoluci Raýman junior zmiňuje otcovu polemiku s vitalistou Františkem Marešem, později čestným vůdcem Vlajky, s nímž „roku 1891 obnovil přírodovědecký časopis Živa, který později sám redigoval“. Miloš (1890), prostřední z Radimových bratrů se stal zubním lékařem, nejstarší Bohumil (nar. 1886) po otci chemikem, před válkou však působil i jako redaktor ČTK a napsal několik knih (Oběť slunci: episoda, Strach ze života: mysterium aj.), Matka pocházela rovněž z rodiny univerzitního profesora, zakladatele oční kliniky v Praze.
[2] V protokolu z června 1962 o sobě Raýman říká: „Po absolvování škol jsem praktikoval ve Všeobecné nemocnici v Praze od roku 1928 do roku 1932, přičemž jsem mezitím podnikl jednu lodní cestu jako lékař na české lodi Legie do Jižní Ameriky, která trvala celkem 10 měsíců. (Ano, chtěl jsem být námořním důstojníkem, a když mi to nevyšlo, jel jsem se po letech projet po oceánech aspoň takhle.) Po návratu jsem byl jmenován okresním lékařem hlavního města Prahy a v této funkci jsem působil od roku 1932 až do roku 1948.“
[3] Tedy muži snící primárně o Říši, ať už katolické, panslovanské nebo jiné (obecně árijské) ražby.
