Seehofer a hrdina z Augsburgu

Gernot Facius
Řekněme to tak: Kdo nechce brát změny v německo-českých vztazích na vědomí, je ignorant. Bezpochybně se v posledních měsících dalo něco do pohybu. Dodejme ovšem, že jen atmosféricky. V Praze zveřejněné mínění zachází se sudetskými Němci přátelštěji než ještě před několika lety. Dokonce noviny, ve kterých je konzervováno ještě něco ze starého (negativního) ducha, se vyhýbají hrubému útoku. Pro většinu sdělovacích prostředků už Sudetoněmecký den 2013 v Augsburgu, 64. od vyhnání, beztak nebyl ničím vzrušivým. A ve vládních kancelářích u Vltavy nemusely o víkendu Svatodušních svátků vyčkávat žádné zástupné stráže, aby jedovatými komentáři odrážely projevy vedení krajanského sdružení. Vše v nejlepším pořádku mezi vyhnanci z Čech, Moravy a Slezska a dnešní, postkomunistickou Českou republikou? Zůstane stát most, který postavil bavorský ministerský předseda Horst Seehofer, patron sudetoněmecké národní skupiny, k českému premiérovi Petru Nečasovi?

České školní učebnice dějepisu lžou a překrucují skoro jako za komunistické totality

Jiří Blažek uvádí příklady toho, jak jsou čeští žáci dnes konfrontováni se sudetoněmeckou tématikou
Lukáš Beer

Na červnovém sympóziu v Bad Leonfeldenu zaujal Jiří Blažek svou přednáškou nazvanou „Sudetoněmecká tématika v českých školních učebnicích“. Jelikož jsem si odchodil povinnou školní docházku a středoškolskou výuku dějepisu ještě v období komunistické diktatury, musím přiznat, že mne porovnání se současnou situací, tj. s tím, co se o této kapitole našich dějin učí žáci na školách dnes, poměrně zajímalo. Jako žák základní školy – tuším, že tomu bylo v 5. nebo 6. třídě, jsem od učitelky dějepisu tehdy dostal za úkol napsat referát na libovolné téma. V trafikách se tehdy prodávala útlá obrazová publikace Melantrichu ve formátu časopisu (na název si dnes bohužel dnes nevzpomínám) o „revanšistech“, s odpovídajícím osvětlujícím textem a s mnoha fotografiemi. Pořídil jsem si ji a ve zkrácené podobě jsem text vtěsnal do „mého“ referátu. Tehdy jsem jej poslušně uzavřel přibližně slovy „A tak byli sudetští Němci právem odsunuti z naší vlasti“. K mému překvapení – proto si na tento zážitek z dětství vzpomínám dodnes – „soudružka učitelka“ s mým referátem po přednesení před ostatními dětmi spokojena příliš nebyla. Naznačila před spolužáky, že tématika není zase tak jednoznačná, a zmínila se krátce, že její rodina má domek na jižní Moravě, kam se za nimi jezdí občas na návštěvu podívat bývalí majitelé, Němci. Mluvila tehdy ne zcela jasně, ale již tenkrát mi svítalo, že „můj“ přísný rozsudek nad „sudeťáky“ chtěla svou poznámkou poněkud zmírnit. Na tehdejší dobu pozoruhodný postřeh, tkvějící v mé paměti dodnes.

Dlouhý pochod

Manfred Maurer
Pouze ten, kdo ignoruje fakta, může snad popírat, že se něco dalo do pohybu a že sudetoněmecko-české vztahy dosáhly bodu zvratu. Navzájem jsme se sblížili. Bavorský ministerský předseda (už dvakrát) učinil, co neudělal žádný z jeho předchůdců – vydal se do Česka, a to ještě k tomu s vrcholnými zástupci Sudetoněmeckého krajanského sdružení v doprovodu. Pak se dostavil český ministerský předseda do Mnichova a přednesl tam v Zemském směru projev, jež sice obsahově nepřinesl pokrok, ale který by takto ještě před nedávnem z úst nevyšel žádnému českému premiérovi. A neopomínejme také mnohé malé iniciativy v Česku, které se snaží o nový pohled na poválečnou historii, a celou řadu pozoruhodných českých novinových komentátorů, kteří pokaždé nabádají k pozoru, když se přeci jenom někdo nepoučitelný pokusil vytáhnout sudetoněmeckou kartu. Mezitím se stalo nebezpečí vlastní branky dosti velkým, pokud se někdo jako český politik domnívá, že může zabodovat faulem na vyhnancích.

Největším nebezpečím je prý pravicový extremismus, ale homosexualistickou propagandu je třeba podporovat

Česko-německý fond budoucnosti partnerem „Prague Pride 2013“: Tematickým těžištěm tohoto etablovanou politikou podporovaného fondu je letos „prevence xenofobie, antisemitismu a rasismu“

Tomáš Jelínek, ředitel Českého fondu budoucnosti, chce,
aby veřejnost více akceptovala aktivity "Gay Pride". Jak
tím pomáhá "stavět mosty mezi Čechy a Němci" či v jakém
smyslu je homosexualistická propaganda prospěšná pro
budoucnost obou národů, Jelínek neuvádí.
(Foto: screenshot Prager Zeitung)

Organizátoři letošního průvodu homosexuálů a lesbiček v Praze, kteří si připisují právo zastupovat "zájmy LGBT-menšiny", na svých stránkách uvádějí, že jedním z mnoha partnerů tohoto propagandistického homosexualistického festivalu je také mezistátní instituce Česko-německý fond budoucnosti, nadační fond založený v roce 1997 na základě Česko-německé deklarace o vzájemných vztazích ze stejného roku. Od této „deklarace“ mezi spolkovoněmeckou a českou vládou se tehdy výslovně distancovalo Sudetoněmecké krajanské sdružení. V letech 1998-2007 bylo prostřednictvím tohoto fondu, podporovaného etablovanými německými a českými politiky, vyplaceno 90 milionů německých marek na tzv. „Projekt humanitární pomoci obětem nacionálně socialistického násilí“. Jako partnerská organizace Spolkové nadace „Připomínka, odpovědnost a budoucnost“ byl jmenovaný fond také pověřen zpracováním žádostí a výplatami v souvislosti s ´"odškodněním nucené práce" (jak známo, měli čeští nuceně nasazení pracující v Říši stejné platové podmínky jako němečtí dělníci).

Bavorsko zavádí od roku 2014 pamětní den obětí vyhnání

Bavorsko zavede pro celé území této spolkové země pamětní den vzpomínky na oběti útěku, vyhnání a deportace, jenž se bude konat od roku 2014 každoročně druhou neděli v září. Ministerský předseda Horst Seehofer k tomu řekl: „Bavorsko vděčí svým vyhnancům z vlasti a pozdějším vystěhovalcům mnohé. Dovedností, pílí a velkým nasazením vůle si vytvořili ve Svobodném státě Bavorsko novou existenci, a tím přispěli k úspěchu naší země. Svým životním výkonem jsou vzorem pro naši společnost. Připomínání si utrpení při utíkání, vyhánění a deportaci je pro mne osobní záležitostí. Pamětním dnem platným po celé spolkové zemi dáváme signál, že vyhnání je a zůstává bezprávím. Udržujeme vzpomínku na útěky a vyhánění při životě právě pro mladou generaci, která bude vytvářet evropský dům zítřka. Evropa bude silná opravdu tehdy, když se bude hlásit ke své historii. Vzpomínáme v Evropě na naši společnou historii, na vrcholná období stejně jako také na tmavé stránky, protože společně chceme jít do budoucnosti.“

Jak to bylo se souhlasem mocností s vyhnáním neslovanského obyvatelstva

Edvard Beneš v Londýně lživě vyfabuloval počty "obětí nacismu" a "deportovaných Čechoslováků" v koncentračních táborech
Tomáš Krystlík
Hubert Ripka v záznamu svého rozhovoru se sovětským vyslancem ve Velké Británii Alexandrem J. Bogomolovem dne 4. 6. 1942 píše: „Vykládal jsem pak Bogomolovi... že se chceme zbavit, a to jednou pro vždy, těch sociálních vrstev českých Němců, které vždy byly nositelem pangermanismu od minulého století až po Hitlera, to znamená celá německá buržoasie, německá inteligence, značná část nacionalistických německých sedláků, ale i jistá část nacismu propadlých dělníků musí ven. Překvapilo mě, že Bogomolov s tím velmi živě souhlasil. Na konec rozpravy o této věci řekl, že i v této věci můžeme si být úplně jisti porozuměním a podporou sovětské vlády, ale že o tom můžeme jednat později, až to bude aktuální.“

Rovnocenné Brno

První tři významní brněnští starostové, kteří byli v úřadu po roce 1850:
Antonín Haberler (1851-1855), Rudolf von Ott (1855-1861 a 1868-1870),
Christian d´Elvert (1861-1864 a 1870-1876).

Při nedávném slavnostním zahájení výstavy „Brněnští starostové 1850-1918“ v Praze se nepředstavovaly pouze výkony německých starostů pro Brno. Rudolf Landrock, spolkový předseda vlasteneckého spolku „Bruna“, zdůraznil ve svém slavnostním projevu také samostatnou úlohu, kterou Brno v monarchii hrálo vedle Prahy. Brno bylo stejně jako Praha hlavním zemským městem. Morava měla stejně jako Čechy vlastní pravomoce. Na úrovni korunní země si mohla vládnout sama. A tak také činila. Podle vzoru světových metropolí, které tehdy reprezentovala například města jako Vídeň, Lvov a Budapešť, se odhodlaně pouštělo do nových vývojových prací.

Thermopyly u Pardubic

Posedlost pěstitelů „kultu atentátníků na Heydricha“ boří hranice představivosti a nafukuje jednu patetickou bublinu za druhou
Lukáš Beer

Každoročně mnoho českých zdrojů sebejistě uvádí jako holý fakt, že 11 dětí z obce Ležáky, které byly vypáleny 24. června 1942, „našlo smrt v plynovém voze v polském Chelmnu“, ačkoliv se jedná pouze o historiky nepotvrzenou spekulaci. Jak daleko může dojít „dějepisectví“, pokud je zbožné přání otcem myšlenky, předvedla na pietním aktu k 71. výročí popravení 33 občanů v areálu Zámeček v Pardubicích prozaička a novinářka Lenka Procházková, známá především díky svým aktivitám zaměřeným proti tzv. církevním restitucím. Publicista Jan Čulík, který o této akci ProAlt informoval na Britských listech, tomu ještě dodal korunku, když smyšleně uvedl, že popraveno bylo v Zámečku nacisty 194 mužů a žen (ve skutečnosti šlo o popravu 33 dospělých a odvlečení 13 dětí, jejichž osud není jistě probádán, a 2. července 1942 bylo popravno dalších 40 dospělých lidí).

Před 75 lety: Poslední pokus o vyrovnání mezi Čechy a Němci

Georg K. Schmelzle

Foto: Archiv Lukáše Beera

Díky „anšlusu“ Rakouska, tj. připojení k Německé říši, vznikla pro „Československo“, které si domýšlelo být národním státem, nebezpečná geopolitická situace. Lidové hlasování, jež se při této příležitosti konalo 10. dubna v celém Německu, přivodilo narůstající neklid do hospodářsky zanedbávaných sudetoněmeckých okrajových území. Proto Sudetoněmecká strana (SdP) zastavila všechna shromáždění a všechny manifestace, aby tak bylo zamezeno střetům mezi Němci a stále masivněji vystupující českou státní mocí, ačkoliv se němečtí sociální demokraté (DSAP) a Češi manifestací naopak nezřekli, aby tak navenek a před veřejností podpořili ČSR.

Potíže s uznáním čs. exilové vlády a s prohlášením o neplatnosti Mnichovské dohody

Tomáš Krystlík

Dokument o tom, jak Beneš klamal: V tomto dopise z 11. listopadu
1942 naznačuje Edvard Beneš německému sociálnímu demokratu
Wenzelu Jakschovi ještě možné dorozumění. Ale ve skutečnosti
v té chvíli bylo vyhnání Němců pro Beneše už dávno rozhodnuto.

V české Wikipedii se tvrdí, že atentát na Heydricha „podle historiků přispěl k tomu, že Britové definitivně uznali Edvarda Beneše za legitimní hlavu Československa. Akt byl považován za nejvý-znamnější odbojový čin v okupované Evropě a měl takový ohlas, že nejen Británie a Francie, ale i tehdejší spojenec hitlerovského Německa Itálie odvolaly své podpisy pod Mnichovským diktátem.“

Jedná se o lži českých historiků a překrucování faktů, Velká Británie svůj podpis pod Mnichovskou dohodou neodvolala. USA, ba ani smluvní strany československo-německé smlouvy z roku 1973 ji neprohlásily za neplatnou od samého počátku! Beneš za války se svou vládou lhali a podváděli, což se péči českých historiků zatajuje.

Britská vláda dala teprve 21. 7. 1940 souhlas se zřízením provizorní československé vlády v exilu. Předchozí korespondence, která byla vedena v této věci mezi britským ministrem zahraničních věcí lordem Edwardem Halifaxem a Benešem, předložil Edvard Beneš čs. vládě v exilu až na výslovnou žádost ministra Štefana Osuského. Vyplynulo z ní, že britské uznání provizorní vlády ne-znamená ani uznání právní kontinuity první republiky, ani jejích hranic, ani nulitu mnichovské do-hody, a že čs. vláda podle názoru britské reprezentuje jen český a slovenský lid, nikoli Československou republiku. Vláda Velké Británie nechtěla prohlásit, že mnichovskou dohodu pokládá za neplatnou, ani se vázat uznáním právní kontinuity první republiky ve věci československých hranic. To bylo logické, protože protektorát a Slovensko měly své vlastní vlády, což byla situace zcela odlišná od ostatních exilových vlád okupovaných zemí. Proč by měla ČSR reprezentovat další vláda v Londýně?

Kamas pronese v září hlavní projev na Sudetoněmeckém dni domoviny v Klosterneuburgu

Pavel Kamas a Lukáš Beer na červnovém sympóziu VLÖ
v Bad Leonfeldenu. (Foto: Alfred Nechvatal)

Ve dnech 14. až 15. září 2013 se koná jako každý rok v dolnorakouském Klosterneuburgu a zároveň ve Vídni „Sudetoněmecký den domoviny“, který pořádá Sudetoněmecké krajanské sdružení v Rakousku (SLÖ) jako vrcholné setkání bývalých vyhnanců z vlasti žijících na území Rakouska. První den (sobota) v odpoledních hodinách nejprve bude ve Vídni v „Domě domoviny“ promítán dokumentární film Simona Wielanda "Němci ven! - Deutsche raus!" o brněnském pochodu smrti. Druhý den bude v poledne v nedalekém Klosterneuburgu slavnostním koncertem zahájen Den domoviny, na který naváže slavnostní průvod v krojích od místní radnice k Sudetoněmeckému náměstí. Poté budou položeny věnce a bude připomenuto padlých a zemřelých. Odpoledne bude v „Babenbergerhalle“ (v tomto velkém sále běžně probíhají kulturní a politické akce) zahájeno shromáždění, kde účastníky nejprve krátce přivítá starosta města Klosterneuburgu Stefan Schmuckenschlager a mluvčí vyhnanců za jednotlivé politické strany. Hlavní slavnostní projev pronese brněnský nakladatel Pavel Kamas. V rámci slavností proběhne ve vídeňském "Museu Šumavy" zvláštní výstava. (-lb-, SdP)

Mojmír Kallus: „Vyhnání Němců z Československa bylo dokonalou etnickou čistkou“

Názorový střet křesťanského sionisty s židovským „antisionistou“ nyní v české verzi

Mojmír Kallus a Ian Pappé

Debatní klub v posledních měsících přinesl celou řadu zajímavých názorových konfrontací mezi dobře i méně známými osobnostmi a na nejrůznější politicko-společenská témata. A plánované jsou i další debaty, jako například s publicistou Tomášem Krystlíkem či s nakladatelem Pavlem Kamasem. V dubnu tohoto roku mohli příznivci Debatního klubu shlédnout více než hodinu trvající výměnu názorů mezi Mojmírem Kallusem – hlavním představitelem české pobočky křesťansko-sionistického Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém (ICEJ) – a profesorem Ianem Pappé, který vyučuje dějiny a politické vědy na univerzitě v britském Exeteru. Jeho rodiče pocházejí z Německa a jako Židé v 30. letech ze země uprchli. Ve své knize „Etnická čistka Palestiny“ (v angličtině 2006, v němčině vyšla v roce 2007), zakládající se na armádních dokumentech, Pappé přichází s tezí, podle níž zřízení židovského státu počítalo s „plánovaným vyhnáním“ domácího obyvatelstva a že sionističtí vůdci, především David Ben Gurion, tento cíl sledovali politickými a vojenskými prostředky po rozhodnutí o dělení Palestiny ze strany OSN v roce 1947.

Nové impulzy pro česko-sudetoněmecký diskurs prezentované na sympóziu v Bad Leonfeldenu referenty z České republiky

Sympózium „Scestí jednoho století“ v Bad Leonfeldenu v rámci hornorakousko-jihočeské zemské výstavy „Dávné stopy – Nové cesty“. Přednášky Pavla Kamase a Lukáše Beera. Rezoluce s požadavky adresovanými odpovědným politickým činitelům. Podrobná fotoreportáž z referátu F. Bertlwiesera o ničení stovek vesnic na Šumavě po roce 1945.

Iniciátor sympózia Norbert Kapeller (stojící nahoře vlevo) s referenty a
významnými hosty: druhá řada z leva do pr.: Pavel Kamas, Gerhard Zeihsel
(spolkový předseda SLÖ), Lukáš Beer, Karl Oberparleitner. První řada z leva:
Werner Lehner, Walter Vejvar (předseda okresní skupiny SLÖ),
Fritz Bertlwieser, Michael Hammer (poslanec ÖVP v rakouském parlamentu).
Foto: Alfred Nechvatal

Pod titulem „Scestí jednoho století – od pachatele k oběti a od oběti k pachateli“ uspořádal Svaz krajanských sdružení národních Němců Rakouska (VLÖ) v rámci hranice přesahující zemské výstavy "Dávné cesty - Nové stopy" (Horní Rakousy a Jižní Čechy) ve dnech 14. až 16. června 2013 sympózium v hotelu Falkensteiner v Bad Leonfeldenu. „Hraniční oblast Horního Rakouska a Jižních Čech je trvale poznamenána vyhnáním německy hovořícího jihočeského obyvatelstva a zničením více než 800 šumavských vesnic po roce 1945, stejně jako skutečností, že tisíce vyhnaných Šumavanů našlo v Horním Rakousku svou novou vlast. V rámci tohoto sympózia se poukázalo na vzájemné shody a také na deformace ve 20. století v hornorakousko-jihočeském hraničním prostoru. Kromě toho měly být nalezeny cesty, jak lze odbourat předávané podvědomé antipatie a existující iritace, aby se skutečně dala zrealizovat Evropa regionů a Evropa občanů a občanek“, prohlásil iniciátor sympózia a generální tajemník VLÖ ing. Norbert Kapeller, který vyjádřil potěšení z toho, že mohl v Bad Leonfeldenu na tomto jednání uvítat kvalitní přednášející a kompetentní osoby. Kapeller je bývalým členem Rakouské lidové strany (ÖVP) a byl několik let poslancem rakouského parlamentu a poté aktivní v rakouském ministerstvu vnitra.

Rozhlédněme se kolem sebe

Lukáš Beer
Události posledních dní na české vnitropolitické scéně není třeba na tomto místě rozebírat, to už povícero učinili mnohem povolanější. Neměli bychom ale nosit klapky na očích – je to jen opravdová špička ledovce, spoustu každodenních banalit se už naše otupělé smysly ze zvyku jakoby odnaučily vědomě vnímat. Role nespoutaných komercializovaných masmédií při vytváření reality a jejich „kontroverzní“ vliv na vytváření osobnosti a destruktivních stránek mezilidských vztahů je nepopíratelný. Materialistické pojetí společnosti pohledem liberalismu jde ruku v ruce s utvrzováním „hodnotového“ žebříčku, který komercí podmíněnou propagací nízkého vkusu zevšedňuje a zobyčejňuje „vzory“ pochybného a méněcenného charakteru. To, čím by člověk od přírody měl spíš pohrdat, se stává v takovéto společnosti „salonfähig“.

Svaz kamarádství (Kameradschaftsbund)

Franz Chocholatý Gröger

Wilhelm Sebekovsky (1906-1981)

V souvislosti s vydáním knihy Richarda Neugebauera Pojeď s námi!, otevírající životopisný příběh čelného sudetoněmeckého politika Waltera Branda, se chci věnovat problematice německé skupiny v Československu v období mezi dvěma světovými válkami, soustředěné kolem Kameradschaftsbundu (Svaz kamarádství). Tato skupina se v německém kulturně politickém prostředí objevuje v druhé polovině dvacátých let. Tvoří ji německá generace narozená na přelomu století - kolem roku 1900 - mladí lidé mezi 25-30 lety. Před válkou byla tato mládež vychovávána ve svazu německých skautů - Deutscher Wandervogelbund - který měl za úkol pěstovat nacionální uvědomění německé mládeže a posilovat vědomí sounáležitosti všech Němců.

Wandervogelbund konal každou neděli společné výlety spojené s hrou, tělesným cvičením a s politickou výchovou v duchu všeněmeckého nacionalismu. Vypuknutí první světové války dává této mládeži perspektivu, že "německá národnost získá konečně vítěznou válkou onu dlouho vytouženou jistotu", a to spojení všech Němců Německa a Rakouska-Uherska, a že německý národ je poprvé sjednocený. Členové Wandervogelbundu se dobrovolně hlásili do armády. Byli mezi nimi i Oskar Seidl, Walter Finkel, Heinrich Ruthe i Konrad Henlein. Nutno rovněž podotknout, že vojenské útvary ze Sudet byly počítány k elitě rakouské armády. V roce 1918 však přišla porážka a místo očekávaného vytvoření jednotného, silného německého státu na rozsáhlém území severní, střední a východní Evropy došlo k rozpadu celé této oblasti na řadu nacionálních států se slabšími či silnějšími německými menšinami.

Rakousko-české sympózium v Bad Leonfeldenu

Pavel Kamas a Lukáš Beer vystoupí příští víkend při příležitosti konání hornorakousko-jihočeské zemské výstavy. Kamas myšlenkově naváže na svůj projev v Augsburgu.

Foto: Kurverband Bad Leonfelden

V rámci přeshraniční zemské výstavy "Dávné stopy - Nové cesty", která probíhá souběžně celkem ve čtyřech městech Horního Rakouska a Jižních Čech až do 3. listopadu 2013, uskuteční střešní organizace německých krajanských sdružení v Rakousku (Verband der Volksdeutschen Landsmannschaften Österreichs – VLÖ) příští víkend v hornorakouském Bad Leonfeldenu sympózium pod názvem „Bludné cesty jednoho století – z pachatele obětí a z oběti pachatelem“. Bad Leonfelden, kde se sympózia účastní asi padesát hostů, je jedním z míst, kde se koná hornorakousko-jihočeská výstava. VLÖ je střešním svazem všech vyhnaneckých a vysídleneckých organizací a spolků regionálně se vztahujících na celé území bývalé rakousko-uherské monarchie. Cílem VLÖ je zachování identity jednotlivých vyhnaných národních skupin, boj proti bezpráví a prosazování lidských práv a zrušení Benešových dekretů a tzv. usnesení AVNOJ (Antifašistické rady Národního osvobození Jugoslávie). Jednotlivými členy je celkem osm svazů a sdružení, přičemž jedním z nich je i Sudetoněmecké krajanské sdružení v Rakousku (SLÖ).

Demokracie v Brně

Tomáš Pecina
Dostal prokurátora, říkávalo se druhdy v souvislosti s vojenskou justicí, kterážto zkratka vystihovala skutečnost, že vojenští prokurátoři (takoví jako např. dnešní ctihodný ústavní soudce soudruh Jaroslav Fenyk) se s vojskem nikterak „nemazali“ a trestní řízení v armádě bylo ryze formálním, nezajímavým a dokonale deterministickým procesem: od samotného počátku bylo jasné, že kdo dostal prokurátora, si po několika procesních úkonech odnese poukaz na „mřížkové lázně“ a poté si udělá výlet do Sabinova, kde bude nějakou dobu dýchat „cezený vzduch“.

Doba pokročila. Dnes je, minimálně v oblasti bojující demokracie a jejích nepřátel, stejně ominosní událostí jako někdejší „dostání prokurátora“ dostat znalce: zkušenost ukazuje, že před těmito novodobými Boblíky není úniku, a na koho je jednou zadán znalecký posudek, nemá šanci na záchranu: rozsudek je toliko formálním potvrzením toho, co znalec, ve skutečnosti arci jen kašpar s razítkem, maňásek na ruce moci, o obviněném napsal. Ivo Svoboda rozpozná závadový diskurs, Michal Mazel a Miroslav Mareš naleznou extremistický kontext, a mentalistka Petra Papiežová vysvětlí, co měl řečník svými slovy doopravdy na mysli.

Koncentrační tábory ve službách demokracie aneb Nastavte propagandě zrcadlo II.

Související text: Nastavte propagandě zrcadlo I.
Koncentrační tábory a hromadné věznění civilistů bez proběhnutého soudu, případně návrhy na přemístění obyvatelstva do nových sídelních oblastí, jsou jedny z dlouhodobých praktik demokratických států
Jan Kratina

Sedmiletá búrská holčička, jedna z více než 22 tisíc obětí
britských koncentračních táborů v Jižní Africe, 1901.

Slovník definuje propagandu jako "systematické vytváření žádoucího společenského vědomí". Po téměř sedmdesáti letech cílené propagandy dnes nenajdeme prakticky nikoho, komu se při slovech "Koncentrační tábory" obratem nevybaví Adolf Hitler, "nacismus" a Židé. Letitá indoktrinace z manipulativně stylizovaných knih, rozhlasových a televizních pořadů, veřejných přednášek a výstav, divadelních a filmových produkcí v nás toto žádoucí vědomí systematicky vytvořila. Že by koncentrační tábory používal nebo dokonce vymyslel někdo jiný, než fanatický psychopat Hitler? Například demokraté? Myšlenky dle současného výkladu historie natolik absurdní, že víc než zájem vzbudí spíše obavy o naše duševní zdraví, případně dají impulz k trestnímu oznámení.

Jiří X. Doležal v časopise REFLEX: „Vydávání říšské propagandy nakladatelstvím Pavla Kamase je trestné“

Známé pražské nakladatelství NAŠE VOJSKO přitom také běžně vydává nekomentované a necenzurované překlady německých propagandistických knih z let 1933-1945

Mluvčí brněnského státního zastupitelství Jan Petrásek řekl v rozhovoru pro aktuální vydání týdeníku REFLEX, že v současné době soudní znalci zkoumají knižní vydání Hitlerových projevů realizované nakladatelstvím guidemedia etc koncem minulého roku. Podle nejmenovaného mluvčího policie z brněnského protiextremistického oddělení se mezitím již dva až tři měsíce pracuje na zhotovení znaleckého posudku: „Věc se prošetřuje, už je jasné, že samotným vydáním projevů se trestný čin nestal, to je známo z případu Mein Kampf. Proto nyní znalci zkoumají obsah poznámek k projevům otištěným v knize a odpovědnost za ně.“ Tyto doprovodné komentáře v knize k projevům německého Vůdce z let 1939-1942 napsal Lukáš Beer.

Homo Oeconomicus – Jak se lidstvo samo odpraví

Prohlášení "Evropské akce" Lichtenštejnsko

"Liberalismem zhynou národy" (Arthur
Moeller van den Bruck, 1876-1925).
Foto: Wikipedia.

Pozorujeme-li moderní svět zorným úhlem neoliberalisticky raženého životního postoje, pocíťujeme nejhlubší spokojenost a můžeme si říkat, že je vlastně vůbec velkým štěstím narodit se právě do tohoto údobí. Politické výhybky pro osobní sebeuplatnění ve smyslu materiálně vysoce postaveného životního standardu jsou pozvolna nastaveny. Individuální honba za ziskem a maximováním profitu jsou elementárními hnacími silami člověka pro jeho účast na hospodářském životě. Volné tržní hospodářství umožňuje bez zábran pohyb osob a zboží v rámci globalizovaného světa. Přeložením míst výroby do zemí s nízkými výdělky získávají podniky možnost poskytovat trhu své služby a zboží ve velkém množství a zároveň za nízké ceny. Lze takto stupňovat kupní sílu konzumentů a proporcionálně k tomu hospodářský růst. Protože když hospodářství neustále roste, dá se sanovat veřejný rozpočet, redukovat zaměstnanost a lze udržovat služby sociálních systémů. Kdysi slýchávané kritické hlasy, že neomezený pohyb osob povede k nekontrolovatelnému stěhování národů a s tím souvisejícím multietnickým problémovým následkům, již dávno ztichly. Díky poznatkům, které jsme získali v průběhu osvěty, víme, že doposud rozeznatelné kulturní a etnické rozdíly lidí podléhají fiktivnímu způsobu smýšlení, a tudíž neexistují.

Albrightová zpochybňuje přínos atentátu na Heydricha, ale také mlčí o zlodějině své vlastní rodiny

V mnichovském nakladatelství Siedler před nedávnem vyšlo německé vydání knihy Madeleine Albrightové „Pražská zima“. Autorka se v nemalé míře ve svém díle věnuje česko-německým vztahům: „Během války hledal Beneš diplomatické krytí zad pro své úmysly vyhnat z ČSR osoby německého původu až na ty, které mohly dokázat, že konaly odpor proti nacistické okupaci. V roce 1944 předložil velmocím (USA, Velké Británii a Sovětskému svazu) desetibodový plán, ve kterém navrhoval vyhnání asi dvou třetin Němců ze své země. Sliboval, že tento proces ukončí během dvou let. , Náš národ´, prohlašoval ke konci války, ,už nemůže déle žít s Němci v jedné zemi´.“

Das erprobte Totschlagargument im bisherigen sudetendeutsch-tschechischen Diskurs

Vorgetragen am 64. Sudetendeutschen Tag in Augsburg (18. Mai 2013)
Pavel Kamas

Prof. Zdenek Slama in Uniform des Kuratoriums für die Jugenderziehung
in Böhmen und Mähren bei einer Siegerehrung nach den Sommerspielen
der tschechischen Jugend in Prag. (Sommer 1944, Foto: Archiv L. Beer)

Der Titel meines heutigen Vortrages heißt laut der Einladung „Situation der in der Heimat verbliebenen Landsleute“. Nun, im Frühjahr 2013, wo ganz Europa mit sehr ernstzunehmenden Entwicklungen konfrontiert wird, wäre es mir ein bißchen kurz gefaßt, ohne tieferen Einblick in die komplexen Zusammenhänge nur über die Heimatverbliebenen zu sprechen; und das Thema müßte in diesem Falle eigentlich in wenigen Minuten abgehandelt sein. Ich möchte daher den Bogen viel weiter spannen, denn die aktuelle Lage bietet jede Menge interessanter Gedankenansätze, die letztendlich zum grundlegenden Wandel auch in der sudetendeutschen Sache führen könnten. Ich sage es ganz offen: Ich bin mittlerweile zu der Auffassung gelangt, daß man nur durch gemütliche, ein paar Mal im Jahr stattfindende Stammtischdiskussionen, wo allerdings keine neuen Erkenntnisse oder Lösungsansätze beleuchtet werden, nicht viel erreichen kann. Und selbst ein starres Beharren auf den, wenn auch durchaus berechtigten Argumenten, die das Unrecht der Vertreibung an den Pranger stellen, bringt uns auch nicht weiter. Daher werde ich die mir eingeräumte Redezeit eher für die Analyse der Ursachen für den einzementierten Ist-Zustand der sudetendeutschen Frage nutzen und dabei auch versuchen, einige neue Impulse für die Zukunft zu setzen. Denn ich bin nach wie vor der Meinung, daß es grundsätzlich keine Aufgabe ohne Lösung gibt, wenn man nur bereit ist, sich von alten Gedankenmustern zu trennen und die Möglichkeiten einer neuen zielführenden Herangehensweise von Grund auf zu überlegen.

Pojeď s námi!

V roce 1978 se vydávají dědeček a vnuk do Bavorska za příbuznými z bývalých Sudet. Jejich vzpomínky otevírají životopisný příběh čelného sudetoněmeckého politika Waltera Branda, ale i osudy mnoha dalších sudetských Němců. Kniha nabízí českému čtenáři historicky cenný pohled na události před, po i během války, a to věcně, bez hysterických emocí a se vskutku ojedinělou faktografickou přesností.

Karl Herman Frank, Konrad Henlein a spousty dalších postav, které se podílely na rozbití Československa, ti všichni byli přáteli či spolustraníky Waltera Branda, skutečné osoby, člověka, který se aktivně – byť s mnoha výhradami – účastnil událostí, které předcházely vypuknutí druhé světové války. Život muže, který přežil válku v německém koncentračním táboře, se v knize prolíná s příběhy mnoha dalších Němců z českého pohraničí a my si tak můžeme učinit velmi přesnou představu o lidech a době, která dodnes budí vášnivé diskuse.