Nové impulzy pro česko-sudetoněmecký diskurs prezentované na sympóziu v Bad Leonfeldenu referenty z České republiky

Sympózium „Scestí jednoho století“ v Bad Leonfeldenu v rámci hornorakousko-jihočeské zemské výstavy „Dávné stopy – Nové cesty“. Přednášky Pavla Kamase a Lukáše Beera. Rezoluce s požadavky adresovanými odpovědným politickým činitelům. Podrobná fotoreportáž z referátu F. Bertlwiesera o ničení stovek vesnic na Šumavě po roce 1945.

Iniciátor sympózia Norbert Kapeller (stojící nahoře vlevo) s referenty a
významnými hosty: druhá řada z leva do pr.: Pavel Kamas, Gerhard Zeihsel
(spolkový předseda SLÖ), Lukáš Beer, Karl Oberparleitner. První řada z leva:
Werner Lehner, Walter Vejvar (předseda okresní skupiny SLÖ),
Fritz Bertlwieser, Michael Hammer (poslanec ÖVP v rakouském parlamentu).
Foto: Alfred Nechvatal

Pod titulem „Scestí jednoho století – od pachatele k oběti a od oběti k pachateli“ uspořádal Svaz krajanských sdružení národních Němců Rakouska (VLÖ) v rámci hranice přesahující zemské výstavy "Dávné cesty - Nové stopy" (Horní Rakousy a Jižní Čechy) ve dnech 14. až 16. června 2013 sympózium v hotelu Falkensteiner v Bad Leonfeldenu. „Hraniční oblast Horního Rakouska a Jižních Čech je trvale poznamenána vyhnáním německy hovořícího jihočeského obyvatelstva a zničením více než 800 šumavských vesnic po roce 1945, stejně jako skutečností, že tisíce vyhnaných Šumavanů našlo v Horním Rakousku svou novou vlast. V rámci tohoto sympózia se poukázalo na vzájemné shody a také na deformace ve 20. století v hornorakousko-jihočeském hraničním prostoru. Kromě toho měly být nalezeny cesty, jak lze odbourat předávané podvědomé antipatie a existující iritace, aby se skutečně dala zrealizovat Evropa regionů a Evropa občanů a občanek“, prohlásil iniciátor sympózia a generální tajemník VLÖ ing. Norbert Kapeller, který vyjádřil potěšení z toho, že mohl v Bad Leonfeldenu na tomto jednání uvítat kvalitní přednášející a kompetentní osoby. Kapeller je bývalým členem Rakouské lidové strany (ÖVP) a byl několik let poslancem rakouského parlamentu a poté aktivní v rakouském ministerstvu vnitra.

Poslanec Michael Hammer z rakouského parlamentu navázal
na referát Jiřího Blažka a informoval o svých iniciativách.

Kromě kurátora zemské výstavy, Christopha H. Benediktera, přicestovali do příhraniční hornorakouské oblasti také Pavel Kamas, Lukáš Beer a Jiří Blažek jako referenti, kteří nastínili ve svých příspěvcích obraz často velmi pro českou historiografii charakteristického výkladu dějin, kdy jsou historické skutečnosti a okolnosti částečně překrucovány či podávány nesprávně, nebo se jim dokonce čeští historikové vyhýbají. Jiří Blažek se ve své přednášce zaměřil na způsob zpracování sudetoněmecké tématiky v českých školních učebnicích. Poslanec rakouského parlamentu Michael Hammer, který se sympózia zúčastnil ze své funkce vyhnaneckého mluvčího Rakouské lidové strany (ÖVP), se ve svém vystoupení vyslovil pro to, aby problematice vyhnanců bylo poskytnuto více prostoru ve vyučovacím rozvrhu na rakouských školách. Přenášející referoval taktéž o svých nejnovějších iniciativách a krocích, které v tomto směru podniká v parlamentu. (Sympózia se bohužel nemohla zúčastnit Anneliese Kitzmüllerová, mluvčí vyhnanců a poslankyně rakouského parlamentu za rakouské Svobodné (FPÖ) – v nedalekém Linci se totiž ve stejný den konal zvláštní stranický sjezd FPÖ, kde vystoupil její předseda Heinz Christian Strache. Ten před nedávnem umístil Kitzmüllerovou, jež ve straně zastává také funkci mluvčí pro záležitosti rodiny, hned na třetí místo na celostátní listině kandidátů FPÖ pro nejbližší volby do rakouského parlamentu. Kitzmüllerová v březnu tohoto roku v rozmluvě s Lukášem Beerem poukázala na často povrchní přístup tzv. vyhnaneckých mluvčích ostatních rakouských politických stran k otázce záležitostí vyhnanců žijících dnes v Rakousku, ale paradoxně i na historické neznalosti těchto politických zástupců.)

Fritz Bertlwieser referoval o ničení šumavských vesnic na příkladu obce
Deutsch Reichenau. Po roce 1945 bylo takto zničeno resp. srovnáno se zemí
více než 800 obcí v jižních Čechách.

Zčásti emotivní reakce vyvolala přednáška Fritze Bertlwiesera s hornorakouského Haslachu, jenž ve svém referátu doprovázeném promítáním zajímavého obrazového materiálu přednášel o zničených šumavských vesnicích. Stovky obcí byly po roce 1945 na československé straně hranic vypáleny a srovnány se zemí. Přednášející má v této oblasti rodinné kořeny a mohl tak na základě svého rodinného příběhu ilustrovat konkrétní osudy lidí, kteří byli po konci 2. světové války nejen vyhnáni ze své vlasti, ale jejichž obydlí a domovina se poté proměnily v trosky, sutiny a popel. Konkrétně to Bertlwieser mohl ilustrovat na obci Deutsch Reichenau, která nadobro zmizela z mapy.

„Předvedený fotografický materiál názorně předvedl dojemným způsobem všem účastníkům, jakou zatěžující měrou ještě dnes na člověka působí slepá zběsilost ničení, tak jak se to uskutečnilo před desetiletími, doprovázená nedostačujícím dějinným zpracováním“, řekl k obsahu přednášky zastupující předseda VLÖ a spolkový předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení Rakouska, Gerhard Zeihsel, který se navíc vehementně zasazuje o to, aby se konsekventně hledělo na správné používání dvojjazyčného označení měst a vesnic, jako například Český Krumlov/Krumau nebo Vyšší Brod/Hohenfurth. „VLÖ dostává čím dál častěji dotazy od mladých lidí, zajímajících se o příběhy svých prarodičů, které se odehrávaly doslova přímo před rakouskými domovními dveřmi, a podnikajících příslušná zkoumání, a lidí, kteří se vydávají dle motta zemské výstavy po stopách svých předků“, konstatovali společně Zeihsel a Kapeller. Jakým způsobem se lze vydat i novými cestami, na tom prý VLÖ nyní důsledněji pracuje a požaduje přitom zesílenou ochotu jak rakouských, tak i českých politiků. „Popuzováno především angažovaností jednotlivých krajanských sdružení, mnoha soukromých iniciativ a politických zástupců se Rakousko vůči Česku v posledních letech přibližovalo s nabídnutou rukou, nyní je ale na České republice, aby učinila krok do středu mostu, tím spíš, že je přeci zjevné, že mnoho českých státních občanů – především mladá generace – má nyní zcela jiný historický obraz než ještě před lety a stávající nespravedlivé české zákonodárství – heslo Benešovy dekrety - nesmějí mít žádné místo ve stále více se srůstající Evropě, jež staví lidská práva na první místo“, uvedli zástupci VLÖ.

Jako názorný příklad uvádí VLÖ Srbsko, které uskutečňuje s pomocí svých nejnovějších zákonů v otázce rehabilitace a restitucí vytrvalé a důsledné zpracování dějin a hlásí se ke své historické odpovědnosti. „Co platí pro Srbsko, nemůže být ve smyslu podobně proběhnutých historických okolností po Druhé světové válce špatné ani pro členskou zemi EU Česko v souvislosti s vyhnáním z vlasti“, doplnili Zeihsel a Kapeller, kteří v rámci sympózia společně s dalšími účastníky jednání sepsali a jednomyslně odsouhlasili společnou rezoluci adresované odpovědným politickým činitelům z Rakouska a České republiky. V rezoluci se například uvádí, že by někde v hraničním prostoru Rakouska a Jižních Čech mělo vzniknout památné místo, kde by se poukazovalo na dějiny kdysi německy osídlené Šumavy, jež by do budoucna umožňovalo například mladým lidem a žákům na obou stranách společné hranice, aby mohli v dalších generacích zpracovávat i ty kapitoly dějin, které naše národy rozdělovaly a zatěžovaly. V rámci diskuse s publikem také zazněl soukromý názor jednoho z účastníků, že zatímco se v souvislosti s existencí nedalekého bývalého koncentračního tábora Mauthausen hovoří v intenzivní míře pouze o jedné konkrétní kapitole moderních dějin, což má samozřejmě i své opodstatnění, naprosto se přehlíží a nepřipomínají jiné tragické a zatěžující události. „Musí se nám podařit, vydat se po dávných stopách a novými cestami ve smyslu přechodu z generace, která události zažila, ke generaci, která se k nim hlásí – a to vše doprovázeno fundovaným historickým zpracováním na obou stranách. Po srůstávání ve hlavách musí nyní také následovat srůstávání v srdcích“, uzavřeli Zeihsel a Kapeller.

Norbert Kapeller (generální tajemník VLÖ) a Gerhard Zeihsel
(spolkový předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení
v Rakousku).

Vedení hornorakouského Sudetoněmeckého krajanského sdružení se však distancovalo od oficiálního titulu tohoto sympózia, zvoleného Kapellerem („Od pachatele k oběti a od oběti k pachateli“). Hornorakouský zemský předseda SLÖ ing. Peter Ludwig se odmítl sympózia účastnit, protože dle jeho názoru nelze celou jednu skupinu „obětí“ charakterizovat jako předchozí „pachatele“ a obráceně, k čemuž však zvolené heslo svádí. V zaslané pozvánce od střešní organizace VLÖ také chybělo označení „sudetoněmecký“, kritizoval v krátkém stanovisku Ludwig.

V sobotu 15. června v dopoledních hodinách vystoupil na sympóziu nejprve nakladatel Pavel Kamas, který jednu podstatnou část své přednášky věnoval i samotné zemské výstavě, probíhající právě celkem na čtyřech místech Horního Rakouska a Jižních Čech. Označil sice snahu pořadatelů výstavy za chvályhodnou a v určitých směrech velmi sympatickou a přínosnou z hlediska vzájemného sblížení obyvatel na obou stranách hranic, nelze však podle něj přehlédnout závažné nedostatky, které se na expozicích vyskytují - zejména tehdy, pokud jde vůbec o zmínění osudu bývalého německého jazykového obyvatelstva jižních Čech. Konkrétně pak uvedl příklady, kdy bylo vyhnání a majetkové oloupení sudetoněmeckého obyvatelstva po roce 1945 zcela zamlčeno či bagatelizováno.

Pavel Kamas hovořil o pohlížení na historii bez zaběhnutých dogmat.

Velký zájem publika však vzbudily především Kamasovy úvahy o tom, jakými novými cestami (zcela ve smyslu hlavního motta hornorakousko-jihočeské zemské výstavy „Dávné stopy – Nové cesty“) lze postupovat na české straně při snaze dosáhnout více porozumění a pocitu osudové sounáležitosti kulturně a historicky spřízněného obyvatelstva v obou zemích (v případě českého obyvatelstva je tím pochopitelně myšleno původní české obyvatelstvo Jižních Čech, neboť generace nejen českých přistěhovalců po roce 1945 pochopitelně zpravidla nemá k tomuto kraji a k jeho historickému a kulturnímu odkazu přirozeně odpovídající vztah). Mnohého by se dalo nejlépe dosáhnout „renesancí“ němčiny jako našeho druhého zemského jazyka mezi mladými lidmi.

Ale to už Kamas navázal na kritiku stávajících dožívajících společensko-hospodářských poměrů na evropském kontinentu, které se však zejména pro následující generace Čechů, Rakušanů a Němců stávají na druhou stranu zajímavou výzvou pro naše národy uvědomovat si za těchto podmínek společná kulturní a „příbuzenská“ pouta. (V této souvislosti pak vyvolala v publiku rozveselení krátká poznámka Gerharda Zeihsela ke Kamasovým úvahám, že „v rodinách je přeci vždycky nejvíce hádek“.) Reflexe vlastní historie a postoj mladých Čechů k ní – toto téma zaznělo na sympóziu povícekrát. I Kamas s uspokojením poukázal na fakt, že generace mladých Čechů se postupně odpoutává od starých nenávistných předsudků a mladí lidé na obou stranách hranic jsou na nejlepší cestě k tomu, aby vybudovali zcela novou kvalitu vzájemných vztahů. Mladí lidé se však dnes potýkají s problémy, které postihují mnoho evropských národů. Právě tyto pasáže Kamasova projevu, věnované všeobecným politickým otázkám, vyvolaly v publiku soustředěný zájem, zejména pro svůj otevřený a nekonvenční obsah, což bylo potvrzeno nadšeným potleskem posluchačů.

Pavel Kamas uváděl humorným způsobem příklady toho, čím se navzájem odlišujeme a co je nám naopak společné.
(Všechny fotografie v článku: Alfred Nechvatal)

Pavel Kamas odpovídá na četné dotazy z publika. Jeden z dotazů směřovaných nakladateli se týkal toho, s jakým ohlasem se setkává jeho práce v Česku  (zl.d. pr.: Norbert Kapeller, Gerhard Zeihsel, Pavel Kamas, Lukáš Beer).

Lukáš Beer posléze ve své přednášce nejprve ještě detailněji analyzoval některé dojmy ze své návštěvy zemské výstavy na všech čtyřech místech (Freistadt, Bad Leonfelden, Český Krumlov, Vyšší Brod). V Bad Leonfeldenu mohou návštěvníci v místnosti, která je tematicky určena právě období existence tzv. Protektorátu Čechy a Morava, spatřit originální uniformu příslušníka SS a detailně si pročítat informace o atentátu spáchaném na Reinhardu Heydrichovi, či si prohlížet portréty známých parašutistů. Referent poukázal na to, že pro současnou oficiální českou historiografii představuje provozovaný „kult Heydrichových atentátníků“ klíčový instrument pro posilování a udržování konkrétního mýtu o síle a dějinném významu českého „protinacistického“ odboje a spojitosti represálií, podniknutých bezprostředně po spáchání atentátu v Protektorátu, a pozdější ochotou a sympatií Spojenců v otázce Benešových přání a představ vysídlení sudetských Němců z českomoravského prostoru. Jako ilustrativní příklad toho, proč česká historiografie na kultu atentátníků tak lpí, může posloužit citát z české Wikipedie, která tvrdí že atentát na Heydricha „podle historiků přispěl k tomu, že Britové definitivně uznali Edvarda Beneše za legitimní hlavu Československa. Akt byl považován za nejvýznamnější odbojový čin v okupované Evropě a měl takový ohlas, že nejen Británie a Francie, ale i tehdejší spojenec hitlerovského Německa Itálie odvolaly své podpisy pod Mnichovským diktátem, který v roce 1938 připravil Československo o více jak třetinu jeho území. V celé historii druhé světové války šlo o zcela ojedinělý případ, kdy se úspěšně podařilo násilně zlikvidovat některého z vysokých nacistických pohlavárů, v tomto ohledu šlo o zcela unikátní akci. Kruté řádění nacistů, které mělo být odvetou za Heydrichovu smrt, pak v mnohém usnadnilo uznání pozdějšího odsunu německého obyvatelstva ze strany západních spojenců.“ Beer pak posluchačům podrobněji referoval o aktivitách tzv. Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě v letech 1942-1945 a o jeho cílech. Ukázal pak názorně na několika konkrétních příkladech, jak dosavadní česká historiografie v poválečném období existenci a smysl založení této organizace záměrně přehlížela a ignorovala a v ojedinělých případech, kdy se přeci jen Kuratorium stalo předmětem pojednání z pera českých historiků, „filtrovala“ z přístupných archivních zdrojů pouze selektivně vybrané informace, které organizaci přisuzovaly co nejmenší význam a maximální nezdar ve svém úsilí. Citoval pak z několika dobových interních dokumentů německých míst, které poukazují také na spokojenost okupačních orgánů s prací Kuratoria a na přístup pražského obyvatelstva v roce 1943 k veřejným akcím organizace. Podobnýmn způsobem přednášející dokumentoval, jak se český exil na aktivity této organizace díval s určitým znepokojením a s obavami, neboť zejména pouhý jeden rok po spáchání atentátu na Heydricha a tragických událostech v Lidicích bylo možno zejména v Praze být svědkem jevů, které stály naprosto v rozporu s dojmy, jež chtěl český exil v Londýně propagandistickým tažením vytvářet před světovou veřejností po spáchání atentátu a srovnání obce Lidice se zemí. Kamas a Beer se pak zúčastnili společného poznávacího výletu do Vyššího Brodu / Hohenfurthu, kde si účastníci prohlédli část zemské výstavy s odborným výkladem průvodkyně z Freistadtu. Fritz Bertlwieser doplnil pak některé informace, které výstava ve Vyšším Brodě taktně zamlčuje - například o tom, jaké byly skutečné důvody, proč byl ve čtyřicátých letech nacionálními socialisty zrušen tamější konvent.

Na závěr jednání byla schválena rezoluce VLÖ, určená politickým činitelům v Rakousku a v České republice.

Mezi účastníky a pozornými posluchači Karl Oberparleitner (uprostřed) a dr. Gernot Peter (na snímku v druhé řadě) - předseda musejního spolku pečujícího o "Museum Šumavy", které se nachází v centru Vídně.

O více než 800 vesnicích na jihu Čech, které byly srovnány se zemí po roce 1945, hovořil, jak už bylo zmíněno, ve svém příspěvku Fritz Bertlwieser. Poukázal ovšem předtím i na odsouzeníhodné činy, které byly spáchány i na českých obyvatelích v roce 1938. Jako například na osud českého příslušníka pohraniční stráže, který byl v krizových předmnichovských dnech těžce zraněn neznámými pachateli a na následky svého vážného zranění poté zemřel. Po roce 1945 byli však Čechy svévolně vybráni 3 příslušníci německé národnosti, kteří byli „odsouzeni“ k smrti na základě obvinění z usmrcení českého strážníka v roce 1938, aniž by jim byla prokázána nějaká vina. Podstatnou část své přednášky však věnoval konkrétním případům „zmizelých vesnic“ na československé straně po roce 1945 – následující snímky poutavě dokumentují osud těchto zničených vesnic, po jejichž stopách se přednášejících vydává již od 90. let. Část jeho předků totiž z této oblasti pochází. (-lb-)

Fotogalerie z přednášky "Zničení šumavských vesnic na příkladu farní obce Deutsch Reichenau" (dr. Fritz Bertlwieser, foto: Alfred Nechvatal)

16 vesnic patřících pod Deutsch Reichenau u Lipna.

Autor přednášky se vydal před lety po stopách minulosti své rodiny na místa, kde stával selský dvůr jeho matky.

V těchto místech se kdysi nacházela vesnice Reiterschlag, která byla po válce celá zničena. V roce 1960 zde bylo místo ní postaveno JZD.

V těchto místech stála kdysi vesnice Rosenau - a tak toto místo vypadalo v dubnu 2013.

Vesnici Untermarkschlag (500 metrů od hranic) Češi nejprve zapálili a poté srovnali se zemí.

Z rakouské strany bylo možno pozorovat a také fotografiemi dokumentovat, jak byla po válce podpalována obydlí původních obyvatel. Bertlwieser zveřejnil tyto fotografie ve svých knihách.

Čechy zničený dřevěný mlýn u Multerbergu.



Lidé na rakouské straně hranic sledují likvidaci vesnice Morau na československé straně.



Obec Morau po zničení.

Tato fotografie vznikla při příležitosti sňatku matky autora krátce před vyhnáním v září 1946. Novomanželé a všichni hosté museli být označeni páskou s písmenem "N" jako "Němec".

Josef Steininger z Rosenau byl v roce 1946 ubit k smrti československými strážníky - na rakouském území.

Malebné prostředí poblíž hotelu Falkensteiner, kde proběhlo sympózium.

Mladí lidé na obou stranách hranic mohou být zárukou toho, že následující generace se postarají o vzájemné pochopení a sblížení i na poli česko-sudetoněmeckého diskursu. V tomto duchu se optimisticky vyjádřilo více účastníků jednání.