České školní učebnice dějepisu lžou a překrucují skoro jako za komunistické totality

Jiří Blažek uvádí příklady toho, jak jsou čeští žáci dnes konfrontováni se sudetoněmeckou tématikou
Lukáš Beer

Na červnovém sympóziu v Bad Leonfeldenu zaujal Jiří Blažek svou přednáškou nazvanou „Sudetoněmecká tématika v českých školních učebnicích“. Jelikož jsem si odchodil povinnou školní docházku a středoškolskou výuku dějepisu ještě v období komunistické diktatury, musím přiznat, že mne porovnání se současnou situací, tj. s tím, co se o této kapitole našich dějin učí žáci na školách dnes, poměrně zajímalo. Jako žák základní školy – tuším, že tomu bylo v 5. nebo 6. třídě, jsem od učitelky dějepisu tehdy dostal za úkol napsat referát na libovolné téma. V trafikách se tehdy prodávala útlá obrazová publikace Melantrichu ve formátu časopisu (na název si dnes bohužel dnes nevzpomínám) o „revanšistech“, s odpovídajícím osvětlujícím textem a s mnoha fotografiemi. Pořídil jsem si ji a ve zkrácené podobě jsem text vtěsnal do „mého“ referátu. Tehdy jsem jej poslušně uzavřel přibližně slovy „A tak byli sudetští Němci právem odsunuti z naší vlasti“. K mému překvapení – proto si na tento zážitek z dětství vzpomínám dodnes – „soudružka učitelka“ s mým referátem po přednesení před ostatními dětmi spokojena příliš nebyla. Naznačila před spolužáky, že tématika není zase tak jednoznačná, a zmínila se krátce, že její rodina má domek na jižní Moravě, kam se za nimi jezdí občas na návštěvu podívat bývalí majitelé, Němci. Mluvila tehdy ne zcela jasně, ale již tenkrát mi svítalo, že „můj“ přísný rozsudek nad „sudeťáky“ chtěla svou poznámkou poněkud zmírnit. Na tehdejší dobu pozoruhodný postřeh, tkvějící v mé paměti dodnes.

Jiří Blažek ve své přednášce říká, že současné učebnice byly sice přizpůsobeny „duchu nynější doby“, ale pasáže týkající se české „národní legendy“ v podstatě zůstaly stejné. Německý element zůstává v českých dějinách stále něčím cizím, přicházejícím zvenčí, něčím, co český národ neustále ohrožuje a pokouší se jej germanizovat. Kromě zmínění, že do „českých zemí“ přicházejí kolonisté, se o německém obyvatelstvu a jeho působení v učebnicích během následujících staletí až do 20. století nehovoří, vynálezci a vědci německého původu jsou učební látkou čechizováni. Klasicky se z dob komunistické diktatury přebrala chvála „českých zemí“ (je zamlčováno, že z jedné třetiny německy osídlených), které jsou v učebnicích označovány za nejprůmyslovější a hospodářsky nejsilnější oblast v monarchii. Pozdější první československá republika je líčena v ideálních poměrech až do období hospodářské krize. „Mnichov“ je líčen jako velká zrada Spojenců, kteří demokratické Československo hanebně obětovali Hitlerovi, protože se chtěli sami zachránit. Protektorát je pochopitelně vykreslován v těch nejstrašlivějších barvách, zatímco „českoslovenští letci“ na západě a „českoslovenští“ zahraniční vojáci v Rudé armádě významně pomohli zachránit svět. Jiří Blažek říká, že „Češi učebnic jsou heroickým, obětavým a obětovaným nebo zrazeným národem. Vidí se jako velký evropský kulturní národ, jako největší a nejopravdivější demokraté meziválečného období“.

Tyto teze staví na všeobecné strategii, dle které je nutno vinu vždy hledat u jiných národů (především u Němců, Maďarů, ale také u Slováků a „zrádných“ západních Spojenců), určité události jsou naprosto přecházeny a tabuizovány a vychází se samozřejmě z předpokladu, že jedině Německo mělo vinu na rozpoutání Druhé světové války. Blažek pak názorně ukazuje na konkrétních příkladech vybraných pasáží českých učebnic dějepisu, jak tyto strategie fungují.

V 5. třídě základních škol je dětem sudetoněmecká krize v první republice podána v tom smyslu, že „jisté politické síly“ využily sociální nepokoje (hospodářská krize) k rozdmýchávání konfrontace s cílem, aby „byla rozbita jednota státu“. Dále se o motivech sudetských Němců uvádí: „Byly to síly, které pracovaly v zájmu Německa, kde roku 1933 převzali vládu nacisté, vedení Adolfem Hitlerem. Jejich cílem byla nadvláda nad Evropou a nakonec uchopení světového panství. V tom měli u nás podporu početné německé menšiny, která čím dál více podléhala vlivu nacistické ideologie o poslání německého národa a jeho zvláštního postavení nad ostatními národy, zejména nad Slovany.“ Jak patrné, české učebnice šíří naprosté lži o podstatě nacionálně socialistické ideologie – Jiří Blažek to ve své přednášce samozřejmě takto výslovně neříká. Přirozeně se čeští žáci nedozvědí absolutně nic o tom, co napětí mezi sudetskými Němci a Čechy předcházelo – neuslyší nic o pozemkové reformě, o jazykovém zákoně, o pokusech čechizace. České dítě získává „pocit morální převahy a víru v německé bezpráví a násilí“, pocity, které pomáhají připouštět a osvojit si ospravedlňující postoj k poválečnému vyhánění Němců. Potvrzuje to i tento citát z učebnice pro 5. třídy, kde ze uvádí: „Velká část naší německé menšiny tak dosáhla svého cíle – ve službách hitlerovského nacismu rozbila demokratický stát, ve kterém měla všechnu svobodu a národní sebeurčení.“

V jiné učebnici vlastivědy pro 5. třídy se dle Blažkových rešerší uvádí primitivní lež, že Hitler, který se v Německu dostal k moci, „považoval Němce za nadřazené vůči všem ostatním národům a sliboval jim světové panství“. Čeští žáci se dále učí, že po „okupaci pohraničí“ následoval „následný transfer asi 150.000“ Čechů do vnitrozemí. Ani zmínka o českých státních zaměstnancích a jejich rodinách, kteří do pohraničí přišli až jako novousedlíci po roce 1918. To poté v pozdější fázi zpracování v mysli studenta vede k tomu, že vyhnání Němců cítí jako spravedlivou odplatu.

V jiných textech se sice už hovoří o určitém bezpráví a násilí spáchaném na Němcích pro květnu 1945, ale „rezultát pak ústí v přesvědčení, že se sice z české strany snad dělo bezpráví, které se ovšem z hlediska německé viny jeví jako vedlejší“, říká Blažek. „Tato strategie se liší sotva od komunistické doktríny. Je pouze tišší, méně agresivní, ale o to více psychologicky účinnější.“ Můžeme dodat, že o to perfidnější, když tuto strategii razí učebnice „demokratické“ země.

V 9. třídě je vyhnání konečně tematizováno ve větší míře, o to více se ale na druhé straně přiostřuje „nacionalistické“ zabarvení dějepisného vyprávění. Sudetští Němci měli obzvláště na svědomí rozbití československé republiky v roce 1938, praví se. „Nikdo nemohl zapomenout na tisíce obětí, které Němci připravili v letech Druhé světové války o život, na koncentrační tábory a německé plány násilného vysídlení českého národa ze své vlasti a jeho naprosté germanizace.“ Samozřejmě se k tomu dodává, že německo-české vztahy se nesmějí zatěžovat minulostí, k čemuž se pak přidružuje ještě více heroické líčení bojové odhodlanosti českého národa v roce 1938, persekuce v Protektorátě atd.

Za vrchol manipulace označuje Blažek příklady z jiné učebnice pro 9. třídy (Dějepis 9 pro základní školy, nejnovější dějiny, SPN 2009), která patří díky grantům k nejpoužívanějším učebnicím. Silná německá menšina zde je označována za „druhý problém“, který ohrožoval územní samostatnost a celistvost Čech a Moravy. Sudetští Němci nakonec „donutili“ československou vládu k posílení vojenské moci, což „nepřispívalo budoucímu soužití Čechů a Němců“. Když pak sudetští Němci prý viděli, v jakých hospodářských nesnázích se nachází Výmarská republika, tj. Německo, ke kterému se chtěli původně připojit, přestali si na poměry v ČSR stěžovat, uvádí se v učebnici. „Důvod rozpadu republiky se pak tradičně hledá v hospodářské krizi a německé nacistické propagandě“, říká Jiří Blažek, „a ten je také nalezen“. Anglická mise v pohraničí v roce 1938 je dle autorů učebnice pochopitelně neobjektivní. Velká pozornost je pak věnována Protektorátu a o atentátu na Heydricha si lze číst na celých 2 stranách učebnice. V učebnici se později znovu připomíná, že sudetští Němci byli potomci kolonistů.

Blažkova analýza je pochopitelně mnohem obsáhlejší a detailnější – a je rozhodně potřebná. Proč? Jde o to, s jakými znalostmi opouštějí čeští mladí lidé školy a co je jim v hodinách vlastivědy a dějepisu o sudetoněmecké problematice zprostředkováváno. Část, ale jenom část, českých žáků se pak s dějepisem setkává ještě na střední škole. Pochopitelně se Blažek zabývá analýzou učebnic dějepisu, se kterými se studenti setkávají například na gymnáziu. Obsahem a rozsahem se často neliší od učebnic pro 9. třídy základních škol. O některých knihách lze říci, že zde kvalita podání materiálu skutečně stoupla - je například odsuzována neschopnost československé vlády po roce 1945, která nedokázala zabránit násilnostem páchaným na Němcích. Co je ovšem všem gymnaziálním učebnicím společné: sugerují, že vyhnání je čistě dílem Spojenců (proto je ve všech knihách otištěna odpovídající pasáž ze závěrečného protokolu Postupimské konference).

Mezi množstvím knih, určených pro výuku, však lze podle Blažka narazit na jednu pozitivní výjimku. Učebnice „České dějiny“ nakladatelství Albra se skutečně snaží o objektivitu, najdeme lze dokonce zmínku o událostech 4. března 1919 a je zde detailně líčena historie Sudetoněmecké strany, je zde zmíněn dokonce problematický jazykový zákon. Kniha je „bohužel příliš specializována, takže tu je oprávněná otázka, jak časté je její použití“, pokračuje Blažek ve své přednášce.

„Musíme se tedy ptát“, uzavírá Blažek, „zda jsou naděje, které jsou vkládány do nové generace, opravdu oprávněné. Zřejmě sotva. Mladá generace si sice možná bude klást otázky, ale kolik jedinců tak učiní? A na tyto otázky si budou odpovídat podle toho, co bylo řečeno v učebnicích. A má vůbec mladá generace nějaký důvod k tomu, aby otázky kladla? Nevypadají přece tyhle dějiny tak krásně – tak přívětivé k Čechům?“