Koncentrační tábory ve službách demokracie aneb Nastavte propagandě zrcadlo II.

Související text: Nastavte propagandě zrcadlo I.
Koncentrační tábory a hromadné věznění civilistů bez proběhnutého soudu, případně návrhy na přemístění obyvatelstva do nových sídelních oblastí, jsou jedny z dlouhodobých praktik demokratických států
Jan Kratina

Sedmiletá búrská holčička, jedna z více než 22 tisíc obětí
britských koncentračních táborů v Jižní Africe, 1901.

Slovník definuje propagandu jako "systematické vytváření žádoucího společenského vědomí". Po téměř sedmdesáti letech cílené propagandy dnes nenajdeme prakticky nikoho, komu se při slovech "Koncentrační tábory" obratem nevybaví Adolf Hitler, "nacismus" a Židé. Letitá indoktrinace z manipulativně stylizovaných knih, rozhlasových a televizních pořadů, veřejných přednášek a výstav, divadelních a filmových produkcí v nás toto žádoucí vědomí systematicky vytvořila. Že by koncentrační tábory používal nebo dokonce vymyslel někdo jiný, než fanatický psychopat Hitler? Například demokraté? Myšlenky dle současného výkladu historie natolik absurdní, že víc než zájem vzbudí spíše obavy o naše duševní zdraví, případně dají impulz k trestnímu oznámení.

Důsledkem dlouhodobé převýchovy nám zde dominuje představa, že koncentrační tábor je výsostným produktem nacionálního socialismu, středobod oné nenávistné ideologie. Důvod, proč musíme demokracii i přes její veřejně diskutované nedostatky chránit jako oko v hlavě. Ovšem, netají nám tvůrci "žádoucího společenského vědomí" při svých „rozborech nacismu“ a obhajobách demokratického systému jim nepohodlná, objektivní fakta? Jaká je celá a skutečná historie koncentračních táborů? A přestala se skutečně psát v roce 1945?

Koncentrační tábory před První světovou válkou

První koncentrační tábory vznikaly od roku 1830 ve Francií okupovaném Alžírsku. Jejich primárním účelem bylo vyčistit konkrétní území internací místních obyvatel a znovu ho osídlit loajálními přistěhovalci. Do roku 1900 měla zahynout ve francouzských koncentračních táborech až čtvrtina původních Alžířanů. (Na základně zpětných statistických propočtů se předpokládá, že počet původního domácího obyvatelstva země klesl ze 3 milionů v roce 1830 na 2,1 milionů z různých příčin – hlad, boje apod.)

V USA se koncentrační tábory poprvé objevily v letech 1838-39, ze stejného důvodu jako ty v Alžírsku. Americká vláda v nich shromažďovala indiánské kmeny, které odmítaly přenechat svou (písemnými smlouvami zaručenou) půdu nově příchozím osadníkům. Muži, ženy i děti čelili v táborech drsným podmínkám, než se pod armádním dohledem vydali pěšky tisíce kilometrů západním směrem do oblastí, které americkou vládu zatím strategicky nezajímaly. Odhadem třetina Indiánů ani zajetí, ani následný pěší přesun nepřežila. Násilné internace a přesuny dalších kmenů na Západ následovaly v 50. a 60. letech 19. století a znamenaly fyzickou i kulturní devastaci původní populace USA.



Britský koncentrační tábor Bloemfontein v Jižní Africe, 1900.
 V každém stanu bylo namačkáno až patnáct osob.

 V Jižní Africe se během Druhé búrské války (1899-1902) objevil poprvé v historii oficiální termín "koncentrační tábor". Velká Británie, poslední z trojice údajně nejdemokratičtějších zemí té doby, v těchto táborech věznila asi sto dvacet tisíc búrských (holandsky mluvících) obyvatel, z drtivé většiny ženy a děti. Velká Británie si počínala stejně jako předtím Francie a USA, na dobývaném území prováděla etnické čistky. Búrské osady i samostatné farmy byly vypalovány a srovnávány se zemí, pole a úroda ničeny, neuprchnuvší muži zabíjeni, ženy a děti posíláni do koncentračních táborů. Během dvou let války podlehlo v britských koncentračních táborech nemocem a hladu více než 26 tisíc búrských žen a dětí. Přes dvacet tisíc obětí tvořily děti mladší šestnácti let. (Podle jiných zdrojů v těchto táborech nakonec zemřelo 27.927 potomků nizozemských přistěhovalců a 14.154 černochů. Cílem těchto táborů nebylo jeho osazenstvo likvidovat, ,,pouze" izolovat zázemí búrských hospodářů a farmářů, kteří sympatizovali s nepřátelskými vojsky. Britskými vojsky bylo zřízeno přes 17 koncentračních táborů pro Búry a k tomu i 35 táborů pro černé Afričany.)

Britové internovali asi 120.000 civilních rukojmí v "concetration camps", převážně ženy a děti búrských vojáků, aby je donutili se vzdát.

Oplocení britského koncentračního tábora Holswor­thy v Austrálii,
určeného pro tisíce australských občanů německého původu, 1915.

Souběžně s válkou v Jižní Africe probíhala i Filipínsko-americká válka (1899-1902). USA v roce 1899 napadly Filipínskou republiku, která vyhlásila o rok dříve svou nezávislost na Španělsku. USA si však nárokovaly Filipíny jako svou kořist po porážce Španělska během Španělsko-americké války (1898). Nezávislost Filipín odmítly uznat a prohlásily je za svou kolonii. Následná snaha o podrobení si okupovaných ostrovů kopírovala řádění Britů v Jižní Africe. Filipínské vesnice byly americkou armádou systematicky vypalovány. Civilní obyvatelstvo, pokud nebylo podle dostupných výpovědí amerických vojáků rovnou na místě zabito, bylo umísťováno do nově postavených koncentračních táborů, charakterizovaných jedním z jejich velitelů jako "brána do Pekla". Symbolem tohoto svérázného importu svobody a demokracie na Filipíny se stal výrok generála J. H. Smitha: "Zabijte každého, komu je víc než deset let." Americkému imperialismu, jak tehdy útok na nezávislý stát nazvali sami Američané, padlo za oběť podle aktuálních statistik až milion filipínských civilistů. Američané plundrovali Filipíny až do roku 1913.

Americký koncentrační tábor v provincii Batangas na Filipínách, 1900.

Během První světové války věznily bez předchozího soudu Velká Británie, Francie a USA ve svých koncentračních táborech tisíce civilistů jen pro jejich národnostní původ. Úřady na ně nahlížely jako na potencionální nepřátele státu.

Koncentrační tábory a Druhá světová válka

Těsně před ní a během Druhé světové války využívaly koncentrační tábory Francie, Holandsko a Velká Británie k internaci německých uprchlíků, z drtivé většiny Židů. Francie před vypuknutím války věznila přes patnáct tisíc německých a rakouských Židů. Holandsko od roku 1939 internovalo několik tisíc Židů v koncentračním táboře ve Westerborku, Velká Británie uvěznila několik tisíc Židů v koncentračních táborech na ostrově Isle of Man, další tisícovky Židů byly deportovány do koncentračních táborů v Kanadě (Kanada byla tehdy závislým územím Velké Británie), převážně do Nového Brunšviku, Ontaria a Québecu. USA a Velká Británie (včetně Kanady, Austrálie, Nového Zélandu, Indie a řady dalších částí britského impéria) zavíraly bez soudu do koncentračních táborů také osoby německého, italského a ukrajinského původu, jako během předchozí války. Jen ve Spojených státech bylo takto internováno přes jedenáct tisíc civilistů německé národnosti. USA si rovněž nechaly poslat z patnácti zemí Střední a Jižní Ameriky několik tisíc osob konkrétní etnické příslušnosti. Přestože mnoho z těchto osob žilo v Latinské Americe po desítky let a přestože se jednalo o cizí státní příslušníky, uvěznily je Spojené státy bez soudu a na neurčito ve svých koncentračních táborech.

Japonci, táhněte! Američané vítají deportaci svých občanů
japonského původu do koncentračních táborů, 1942.

Až v posledních letech se upírá pozornost na případ nejrozsáhlejšího užití koncentračních táborů demokratickými státy během WWII. Mluvíme o americké a kanadské internaci občanů japonského původu. Po útoku na Pearl Harbor vydal v únoru 1942 americký prezident Franklin D. Roosevelt Nařízení č. 9066. To umožnilo americkým úřadům provést odvetný krok. V rámci "přemisťovacího programu" shromáždily téměř všechny osoby japonského původu, z nichž naprostá většina měla americké občanství, a umístily je v nově zřízených koncentračních táborech (jak je prezident F.D.R. sám nazval). Průběh internace se nijak výrazně nelišil od té v Německu. Občané japonského původu byli upozorněni vylepenými vyhláškami. S sebou si směli vzít pouze ty nejnutnější osobní věci, ostatní majetek většinou propadl státu. Při deportacích se dbalo na rasovou otázku. Za nepřátelského vetřelce (enemy alien) byl označen a pod nařízení č. 9066 spadal každý Američan, který vykazoval nejméně jednu šestnáctinu japonského původu, včetně nejmenších dětí. Ze zhruba 125 tisíc osob japonského původu žijících v kontinentálních USA jich bylo v koncentračních táborech uvězněno více než 110 tisíc, téměř 90%.

Americký koncentrační tábor v Heart Mountain,
určený pro americké občany japonského původu (1942).

V Kanadě byla situace obdobná. I tam odstartovala internace lidí japonského původu v únoru 1942. Majetek se ve většině případů japonským Kanaďanům zkonfiskoval, včetně jejich domovů a prostředků k obživě (stroje, automobily, lodě). Do táborů si Japonci směli vzít jen nejnutnější věci. Podmínky kanadských táborů byly často velmi nevyhovující. Řadu z nich musel navštěvovat Červený kříž, aby uvězněným ženám a dětem zajistil alespoň teplé oblečení (koncentrační tábory se nacházely ve studených horských oblastech Kanady) a základní potraviny. Po válce deportovala Kanada významnou část propuštěných vězňů do vybombardovaného Japonska. Zbytek zůstavších Japonců musel odejít na východ země. Do svých původních domovů se už nesměli vrátit. Zčásti kvůli neochotě kanadských úřadů vydat jim zpět zkonfiskovaný majetek.

Holčička japonského původu čeká na deportaci
do amerického koncentračního tábora, 1942.

Teprve v roce 1988 se jak americká, tak kanadská vláda svým japonským občanům formálně a v tichosti omluvily za internaci v koncentračních táborech. Přesto se o temné historii Severní Ameriky začalo v USA mluvit teprve v posledních šesti letech, intenzivně až od roku 2011. V České republice je toto téma zcela neznámé.

Koncentrační tábory v době poválečné

Během protibritského povstání v Keni (1954-60) zřídili Britové kromě pracovních věznic i desítky koncentračních táborů, které jsou dnes nazývány jako "Britské gulagy". Do nich umísťovali místní domorodce, požadující konec britské nadvlády. Nejstřízlivější odhady mrtvých civilistů jsou v desítkách tisíc, některé zdroje hovoří až o 300 tisících obětech britských okupačních jednotek.

Americký koncentrační tábor Granada v Coloradu, určený pro Američany japonského původu, 1942.

Kanadská úřední rasistická vyhláška omezující
pohyb kanadských občanů japonského původu, 1942.

Francie během Alžírské války (1954-62) využila osvědčenou taktiku z předchozího století a deportovala do nově zřízených koncentračních táborů přes dva miliony alžírských civilistů. Americká vláda se tímto krokem nechala inspirovat. Ve Vietnamu v letech 1961-63 uvedla v rámci programu Hamlet do provozu stovky nových táborů, ve kterých koncentrovala venkovany přesídlené z jejich původních domovů, nyní "zakázaných zón". Stejně jako kdysi v Alžírsku, Jižní Africe a Filipínách, i zde se projevila snaha demokratického státu o získání kontroly nad cizím územím skrze jeho depopulizaci. V konečném důsledku program Hamlet prudce zvýšil oblíbenost komunistického severovietnamského režimu u takto přesídlených a internovaných venkovanů.

Jiné podmínky ve válčícím a bombardovaném Německu 

Jen těžko bychom mohli v závěrečném hodnocení mluvit o objektivitě a přitom v tichosti ignorovat vysoký počet židovských obětí Druhé světové války. Bohužel, na rozdíl od všech výše vyjmenovaných konfliktů je v tomto případě zakázáno pod hrozbou trestu odnětí svobody jakkoliv svobodně pátrat, co přesně se uvnitř hranic Německé říše (resp. Generálního gouvernementu) stalo. Jenomže oficiálně povolené materiály ke studiu této problematiky (tzv. Holocaust jsou publikované výhradně židovskými osobami a institucemi, případně procházejí židovskou cenzurou). Existuje tedy oprávněný předpoklad, že možná ne všechny odkazované zdroje si zachovaly dostatečnou objektivitu při zpracování dané problematiky. Řada vyvstalých a nezodpovězených otazníků mluví za své. Je smutné, že tento status-quo až nápadně připomíná dobu sovětské nadvlády, kdy se stejně přísně trestala snaha objektivně zjišťovat běh událostí v polské Katyni z jara 1940, z nezcenzurovaných nesovětských zdrojů.

Britský koncentrační tábor v Keni, 1954.

V současnosti je proto z uvedených důvodů zbytečné počty židovských obětí nějak hlouběji rozebírat. Stačí je respektovat. Vždyť jen skutečný cynik by mohl argumentovat, že zabití milionu Filipínců je snad pořád "v mezích demokratických norem", a že teprve počet přesahující milion obětí můžeme nazvat zrůdností totalitních režimů. Stejně cynicky a iracionálně by také vyzněla snaha porovnávat podmínky a následky internace Japonců v klidných a válkou nezasažených Spojených státech, s podmínkami a následky internace Židů na území tři roky intenzivně bombardované, rozsáhlými sankcemi znevýhodněné, na západní i východní frontě válkou zmítané Hitlerově Říši.

Děti za plotem francouzského koncentračního
tábora Erraguène v Alžírsku, 1956.

Je s podivem, jakou otrlost projevují obhájci demokratické "propagandy" při "vytváření žádoucího společenského vědomí". Předložená fakta nám nade vší pochybnost dokazují, že praktiky zřizování koncentračních táborů nebyly vlastně ničím jiným než dlouhodobě osvědčenými metodami budování a importování "svobody a demokracie" (rozuměj realizování imperialistických choutek) a vžitými standardy.demokratických států na poli domácí i zahraniční politiky. Z vědomého klamání a pokrytectví usvědčuje obhájce této propagandy v neposlední řadě skutečnost, že často hysterizující "protinacistické" kampaně atakovaly mysl občanů ve stejné době, kdy demokratické státy z těchto kritizovaných taktik nejenže nepolevily, ale dál je využívaly. Zatímco vrcholila poválečná "denacifikace" Německa a západní Evropy, demokraté na cizích okupovaných územích vystěhovávali a do koncentračních táborů dál deportovali místní civilisty, v zájmu svých strategických ekonomicko-vojensko-politických cílů. Tak jak to dělali už v době, kdy Hitler ještě ani nebyl na světě nebo v době, kdy byl ještě malým chlapcem.



Jeden ze stovky koncentračních táborů amerického programu Hamlet, Vietnam 1962.

 Koncentrační tábory a hromadné věznění civilistů bez proběhnutí soudu, případně návrhy na přemístění obyvatelstva do nových sídelních oblastí, nejsou žádným patentovaným produktem nacionálního socialismu Ve skutečnosti se jedná o jedny z dlouhodobých praktik demokratických států, které "nacisté" od demokratů pouze převzali resp. "zdokonalili".

VIDEO: Krátký americký dokumentární film z roku 1944 o umísťování Japonců v USA do koncentračních táborů. ZDE