Související text:
Migrace Čechů se Sudet v létech 1938-1939
Tomáš Pecina
Tak prý budeme mít pomník. V Plzni, připomínající čtvrt milionu lidí, kteří byli po Mnichovu vyhnáni ze Sudet do vnitrozemí. Nu dobrá, pomníků není nikdy dost, a vzhledem k poměrně vysokému tempu jejich strhávání a umisťování ve zvláštních, náhradních lokacích, jež zovou lapidária a představují materialisovanou formu komunisty tak vděčně traktovaného "smetiště dějin", je pro zachování konstantní, kulturně relevantní míry zapomníkovanosti území státu potřebí vztyčovat pomníky nové a nové. Potud tedy se záměrem souhlasím.
Zvláštností toho plzeňského je drobnost: událost, již pomník hodlá memoralisovat, se nikdy nestala. Ani to bych neměl za překážku zásadního charakteru: kupř. na Vyšehradě je celý les soch zobrazující mythické postavy hrdinů padělaných Rukopisů, a nikomu to nevadí, třebaže shora zmíněné byly vytesány v době, kdy se v pravost Rukopisů už roky nevěřilo. Rozumný národ své umění nekádruje, nechce-li dopadnout jako komunisté, kteří po emigraci Waldemara Matušky vysílali pracujícím lidem milované Chalupáře beze zmínky, že titulní píseň nazpíval Stranu a vládu zradivší zpěvák, čímž se arci jen sami prvotřídně znemožnili (a nebyli první, jak víme, i libretto Prodané nevěsty se – po desítky let – "napsalo samo"). Vážně bych nechtěl vyjít procházkou na Vyšehrad a místo milovaných soch najít prázdné sokly, anebo v Národním divadle na oponě obdélníkové kryty z černého floru, zakrývající malby postav, jejichž historicita se nepotvrdila. Ano, přiznávám, chci být, minimálně v tomto ohledu, estheticky působivým způsobem klamán.
Pomník obětem vyhnání, jež nebylo, má nicméně svůj protipol, jež jeho plánované vztyčení činí politicky citlivějším, totiž neexistenci pomníku události, která se skutečně stala – poválečného vyhnání a genocidia sudetských Němců. Kdyby takový pomník existoval, hleděl bych na plzeňskou iniciativu smířlivěji, jako na lehce bizarní projekt, na jehož konci bude monstrum, jež naši vnuci budou jednou ukazovat svému potomstvu a vyprávět mu k tomu příběh o lži, kterou si jejich dědové vytvořili, aby sami před sebou ospravedlnili zločiny svých předků.
Neexistence a momentální nemožnost zřízení pomníku skutečného vyhnání je tím, co i mne nutí postavit se na stranu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Rakousku, jež, zcela právem, záměr kritisuje, oprávněně připomínajíc, že lidé, kteří opouštěli před 75 lety Sudety, tam předtím přišli jako nechtění emisaři státu, jenž se k podstatné části vlastního území začal chovat jako ke kolonii a k podstatné části vlastního obyvatelstva jako k nepříteli – a v r. 1938 na to doplatil.
Vést analogii mezi těmito dvěma událostmi je nemožné z řady důvodů: v r. 1938 nebyl – snad až na několik zcela ojedinělých výjimek – nikdo z odcházejících ani zabit, ani okraden, a to ani o nemovitý majetek, který v Sudetech čeští kolonisté zanechali (plány revidovat k Němcům nespravedlivou pozemkovou reformu ze začátku 20. let nebyly nikdy realisovány), a hlavně nikdo nebyl k odchodu nucen. Kdo chtěl, mohl zůstat, byť s tím, že by si musel najít novou práci, pokud by nebyl schopen nebo ochoten pracovat pro německý nacistický stát. O fakticitě "vyhnání Čechů z pohraničí" svědčí ostatně i zjištění, že na konci Protektorátu žilo v Sudetech více Čechů než před Mnichovem.
Jak probíhal "spořádaný a humánní transfer" sudetoněmeckého obyvatelstva po válce, víme: desetitisíce až statisíce mrtvých, téměř tři miliony lidí okradených o veškerý nemovitý a skoro všechen movitý majetek a zbavených domova i občanství, aniž by jejich vinou bylo v naprosté většině případů cokoli víc než nevhodný ethnický původ.
Až bude postaven důstojný pomník obětem této druhé události, postavme pomník i "obětem" té první.
Článek, převzatý se souhlasem autora, vyšel na SLEPECKÉ HOLI.
