Gernot Facius
Jaký to volební maraton! Nejdříve Bavorsko, pak Hesensko a Spolkový sněm, krátce na to Rakousko a koncem října Česká republika. A nezapomeňme, že na jaře 2014 následují volby do Evropského parlamentu. Výsledek voleb do Spolkového sněmu změnil barevnou mapu Německa. V sedmi spolkových zemích šly všechny přímé mandáty ve prospěch Unie, bašty SPD zůstaly už jen skvrnami na mapě. To, co bylo dříve barevné, je po 23. září z velké míry černé (barva unijních stran CDU/CSU - pozn. překladatele). Angela Merkelová zvítězila jako kdysi Konrad Adenauer.
Ale toto vítězství má svá zrádná místa, za triumfem se protahují otazníky. Začíná každodenní detailní práce. A výsledek je nejistý. FDP zmizela z parlamentu a Merkelová si musí koaličního partnera hledat v nepřátelském táboře.
Spletitá situace. Protože k pravdě volební noci patří také to, „že skončila s většinou levicových politických stran v Německém spolkovém sněmu a že tam Unie představuje pouze jedinou pravicovou formaci“ (Berthold Kohler ve „Frankfurter Allgemeine Zeitung“). Spolková vláda složená z CDU/CSU a SPD - nebo černo-zelená koalice?
Ať už to nrozhodnutí dopadne jakkoliv: Vyhnanci z vlasti, z nichž většina z nich určitě odevzdala hlasy pro Unii, to v budoucí vládní politice sotva nějak poznají, alespoň ne, co se týče jejich požadavků na půdě politiky ohledně vlasti.
SPD s nimi během minulé legilaturní periody sotva demonstovala solidaritu, ačkoliv její přední představitelé Peer Steinbrück, Sigmar Gabriel a Frank-Walter Steinmeier mají v rodině východoněmecký původ. Od Zelených se už vůbec nedala čekat podpora. Obě poltické strany, SPD a Zelení, kladly prezidentce Svazu vyhnanců (BdV) Erice Steinbachové, která ještě jednou vstoupila na berlínské jeviště, opakovaně překážky do cesty, například ohledně spolkové nadace „Utíkání, vyhánění, smíření“.
A Unie? Ve svém volebním programu se přihlásila k historii všech Němců, „také k solidaritě s Němci, kteří kvůli své národnostní příslušnosti museli vytrpět obzvláště těžký osud plynoucí z následků války.“
To je s dovolením prostinká politická próza. Tím se Unie k ničemu nezavazuje. Především ne k aktivní politice, která by si kladla za cíl vyhojení tohoto osudu, byť jen symbolické. Kdysi Helmutem Kohlem a Edmundem Stoiberem zosnované Německo-české deklaraci - a v tom se Berlín a Praha navzájem podobají - je propůjčována z hlediska mezinárodního práva závazná kvalita, aby byly znemožněny požadavky oficiální omluvy za vyhnání nebo řešení otevřených majetkových otázek.
Guido Westerwelle, odstupující ministr zahraničí z FDP, tak jednal. Přiblížil se pražské teorii učinění tlusté čáry a potenciální následovník z řad dosavadní opozice zřejmě nebude postupovat jinak.
Horst Seehofer si v počínajícím politickém pokeru ještě hraje na silného muže, koneckonců Angela Merkelová vděčí za svůj úspěch také CSU. Černo-zelená vláda v Berlíně se bavorskému ministerskému předsedovi jeví jako ďáblovo dílo. Přesto bychom neměli brát jeho „Ne“ zas až tak příliš vážně. Seehofer je více taktikem nežli někým, kdo tak činí z přesvědčení, a umí to, když jde o to zvýšit cenu. Ohlédneme-li od této skutečnosti, tak jako nejmenšího partnera ve Velké koalici je jeho vliv relativní - co se týče obsahu i personálního obsazení. Navzdory jeho fulminantnímu vítězství ve volbách v Bavorsku. V podstatě je vládní strana CSU ve Spolkovém sněmu slabší než „Linke“ a Zelení. To má následky, nejen pro Seehofera. Sama Merkelová se musí připravit na to, že její velké vítězství musí být draze zaplaceno.
Sociální demokraté jsou vyčerpaní, v jejich řadách je citelný masivní odpor proti vládní spolupráci s CDU/CSU. Vedoucí představitelé SPD budou, pokud k tomu dojde, vydávat svým grémiím a veřejnosti vstup nového kabinetu Merkelové za státně politické obětování, které musí být spolkovou kancléřkou odměněno obsahovými ústupky.
Vskutku paradoxní situace. S největším volebním úspěchem své kariéry v zádech bude Angela Merkelová, jedno zda se dohodne s SPD nebo se Zelenými, muset přistoupit na více kompromisů než kdykoliv předtím.
Jedině, že by vsadila na menšinovou vládu, která si případ od případu bude hledat většiny. To je málo realistická opce. Oprávněně míní český ekonomický list „Hospodářské noviny“ toto: „Křesťanští demokraté sice mohli oslavovat historický úspěch, ale třetí nejsilnější politickou sílou jsou nyní ovšem postkomunisté z ,die Linke.‘“ Skupina kolem agilního Gregora Gysiho nevynechá žádný pokus, aby nepřikládala do ohně odporu levicového křídla SPD proti Velké koalici, aby jednoho dne postavili na jeviště svůj rudo-rudo-zelený projekt. Jasné poměry v Německu vypadají tedy jinak.
List „Süddeutsche Zeitung“ to vidí zcela střízlivě. Dříve tak silná garda ministerských předsedů z CDU už neexistuje. V současnosti se CDU skládá z „Merkelové plus téměř nic“. To je prý stinná stránka jejího triumfu, to se jednou stane šancí pro SPD.
Již dnes vyvolává hesenský výsledek voleb do zemského sněmu otazníky. Ministerskému předsedovi Volkerovi Bouffierovi se stejně jako Merkelové vytratil koaliční partner FDP, liberálové zvládli na těsno s pěti procenty vstup do parlamentu ve Wiesbadenu. Podle hlasů je Bouffier vítězem voleb, ale mezi CDU, SPD a Zelenými, nemluvě o „Levici“, není moc lidského tepla. „Lidský faktor“ komplikuje vytváření vlády. To, že se o nových volbách mluvilo už o volebním večeru, je známka slabiny. Bouffier, potomek sedmihradských Sasů, byl stejně jako jeho předchůdce Roland Koch otevřený pro zájmy vyhnanců. Připojil se k bavorskému rozhodnutí zavést vlastní pamětní den vyhnání. Ještě před několika lety garantovala osa Mnichov - Wiesbaden - Stuttgart stále zohledňování legitimních požadavků východních a sudetských Němců, i když se to většinou projevovalo pouze symbolickými akty. Od té doby, co Bádensku-Württembersku vládne rudo-zelená koalice ministerského předsedy Kretschmanna (syn rodičů z Ermlandu - region ve Východním Prusku - pozn. překladatele), se to redukovalo na vyrovnaný chod mezi Bavorskem a Hesenskem. Kdyby nyní Hesensko odpadlo, jedna z největších přijímacích zemí německých vyhnanců z vlasti, ve které až do poloviny šedesátých let přebírali vládní zodpovědnost za své krajany politikové BHE (bývalá pravicová politická strana v SRN existující v letech 1950-1961, oficiální název Svaz vyhnanců z vlasti a zbavených práv) jako Gustav Hacker, Gotthard Franke a Walter Preissler, tak by se vyhnanecká politika octla více na okraji. Vše by zůstávalo viset na Bavorsku, které uznalo sudetské Němce za čtvrtý kmen.
Příští rok jsou volby do Evropského parlamentu. Seehofer a jeho CSU, stejně jako CDU, se budou měřit podle toho, zda dokážou prezentovat nějakou realistickou představu Evropy a nebudou v otázce měny Euro hovořit dvěma jazyky.
Nová politická strana „Alternativa pro Německo“ (AfD) mohla vyrůst, protože kancléřka označila záchranu Eura v návalu nafoukanosti za „bezalternativní“. AfD odhalila deficity demokracie v EU. To pociťovali jako prohřešek nejen zástupci starých stran, nýbrž také panevropští snílci mezi vyhnanci. Bylo by na místě o něco více pokory.
Lze mít zato, že také mnoho východních a sudetských Němců udělalo křížek u nové politické strany. Moc se toho neřekne, když poznamenáme, že také rok 2014 bude napínavým volebním rokem.
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 3. října 2013.
