Až budou při příležitosti 70. výročí vypuknutí německo-polské války vycházet příspěvky v novinách a časopisech, u Guido Knoppa v ZDF a ve spisech politického vzdělávání, tak se bude dát najít vše o německých pletichách a pochybeních, o krvavých a loupežných činech, válečných choutkách a touze ničit, ale na pronásledování národních Němců (Volksdeutscher = osoba německé národnosti bez německé státní příslušnosti – pozn. NS) v Polsku se nevzpomene nejspíše ani slovem. Ačkoliv jsou hrůzy na nich spáchané dobře zdokumentovány, dodnes chybí shrnující publikace..
Přitom otřásly tyto události v tehdejší době celou německou veřejností. Člověk se o nich dozvídal na podzim roku 1939 od domů se vracejících vojáků, z mnich mnozí byli očití svědci toho, jak se všude v Polsku z lesů a silničních příkopů odkrývali zavraždění národní Němci. Vojáci si museli vyslechnout svědectví rodinných příslušníků, kteří mohli masakrům uniknout a nyní hledali své zavlečené otce a bratry. Dnes o tom na německé veřejnosti už není vůbec řeč.V žádné učebnici nestojí něco o pronásledování Němců v Polsku, nepoučuje o tom žádný „History“-pořad a nevzpomíná se na to ani při žádném oficiálním slavnostním aktu.
.
Přitom bylo pronásledování příslušníků jiných národnostních skupin jako například v Jugoslávii ještě před několika lety dostatečným důvodem proto, aby mohlo zasáhnout NATO a OSN. Ale pokud jde o krvavé události v Polsku z roku 1939, tak ty se posouvají stranou jako bezvýznamné a přebírají se dokonce polská obranná tvrzení, že se u mrtvých německých mužů, žen a dětí jednalo o oběti německých leteckých útoků, a nebo že byli jako němečtí partyzáni právem postříleni polskou armádou. A oficiální německá strana k tomu mlčí, aby se nezatěžovaly německo-polské vztahy.
.
Po První světové válce založené Polsko bylo od počátku mnohonárodnostním státem. První úřední sčítání lidu z roku 1921 uvádělo asi 69 procent Poláků. Kolem 19 procent bylo Ukrajinců, téměř osm procent Židů (byli v Polsku považováni za národnostní skupinu) a mezi 3,3 až 3,9 procenty – zde se v počtech rozcházela německá národnostní skupina a polská vláda – byli Němci, tj. asi 1,06 až 1,4 miliónu lidí. Koncem roku 1918 žilo dokonce v oblastech, které měly v roce 1919 připadnout Polsku, 2,4 miliónů Němců, vycházeje z posledního předválečného sčítání lidu.
Tento poměrně vysoký procentuální podíl neudivuje, neboť přece dříve patřila široká území jako například Poznaňsko, Západní Prusko a východní Horní Slezsko k Německu. Polské většině se během několika let podařilo vytlačit z Polska nejméně asi 800.000 Němců (polští iniciátoři přitom používaným metodám říkali „odněmčování“). Ale také přes půl miliónu Židů se vyhnulo polským diskriminacím a emigrovalo. Ačkoliv se Polsko vůči Versailleské mírové konferenci zavázalo, že bude ochraňovat své národnostní menšiny a zajistí jim kulturní autonomii, sledovaly polské vlády menšinovou politiku podle devizy, že „Polsko musí být čisté jako sklenka vody“ („Polska musi byc czysta jak szklanka wody!“). Takže docházelo k zavírání škol národnostních menšin, k bojkotování obchodníků, církevní obce, pokud nebyly římsky-katolické (německá menšina měla převážně evangelické), byly šikanovány. Když se pak politická situace mezi Německem a Polskem stávala čím dál více napjatější, rostl přímo úměrně polský tlak na německou národnostní skupinu. V létě 1939 utíkali Němci hromadně ze své vlasti do Německa nebo do Svobodného města Danzig (Gdańsk – pozn. NS). Tam se koncem srpna nacházely uprchlické tábory čítající kolem 77.000 národních Němců z Polska.(Pozn. NS: viz. Události v Polsku před zářím 1939 ).
Také už před vypuknutím nepřátelského potýkání byly oběti mezi německými civilisty. Jejich počet se již nedá zjistit. V literatuře se dá najít konstatování, že bylo zabito jedenáct Němců, ale jinde je také řeč o 60.
.
Když 1. září 1939 otevřela Německá říše nepřátelský stav, vzplanula vlna pronásledování již dopředu zaregistrovaných národních Němců a jejich zařízení. Všeobecně známa je „Krvavá neděle v Brombergu“ (dnes Bydgoszcz – pozn. NS) tři dny po započetí války, ale dělo se tomu všude, především v západních polských provinciích, že byli Němci naháněni do skupin a hnáni v dlouhých pochodujících kolonách – celkem jich bylo 41 – po stovkách žen, mužů a také dětí – směrem na východ, a sice vojáky nebo ozbrojenými členy polských milicí. Kdo z účastníků pochodů nemohl dál, byl zastřelen. Opakovaně se na bezbranné německé civilisty vrhla také luza, mlátila do nic a mnohé ubila k smrti. Doboví svědci podávali zprávy, že se ukrutnostmi vyznamenali především vojáci polských vojenských útvarů prchajících před Wehrmachtem. Vojáci, kteří činili zodpovědnými národní Němce za to, že v rozporu s počáteční polskou jistotou o vítězství – namluvilo se jim totiž, že za několik dní vítězně napochodují do Berlína – nyní byly polské jednotky všude poraženy.
.
Německé politické vedení tvrdilo po vítězství, že Poláci zavraždili 58.000 národních Němců. Toto číslo bylo zdaleka přehnané a mělo zřejmě sloužit k tomu, aby odůvodňovalo veskrze tvrdý německý postup v Polsku..
Je příznačné, že neexistují žádná úřední vyšetřování počtu obětí. To se nechalo na „Centrále pro hroby zavražděných národních Němců v přičleněných východních oblastech“ v Poznani, která byla založena po zastavení bojů. Její vedoucí činitel a hnací silou byl národně německý historik dr.Kurt Lück. Považoval za svůj hlavní úkol objasnit osudy národních Němců, kteří byli nadále pohřešováni. V průběhu prvních poválečných měsíců se zjistilo, že většina z nich byla zavražděna. Centrála hrobů byla – příznačně ještě předtím, než mohla svou práci ukončit – v květnu roku 1942 uzavřena. Do té doby bylo možno pozjišťovat 3453 zabitých národních Němců a 2339 pohřešovaných, z kterých se nikdo již neobjevil. Průkazy jejich totožnosti a okolnosti jejich zavraždění – pokud se daly zjistit – byly zaneseny do rozsáhlé kartotéky. Dr. Lück byl povolán do armády a brzy nato padl na frontě. Dokumentace padla koncem války do polských rukou. Historik Altman z polského Západního institutu se postaral o to, že v roce 1959 byly Spolkovému archivu přenechána kopie kartotéky. Kompletní originální podklady, včetně těch, které se vztahují na případy tenkrát nevyjasněné, se dnes nachází ve Státním archivu v Poznani (Archivum Panstwowe w Poznaniu) a lze do nich nahlédnout. Dle informace jisté zaručující osoby se ale dodnes po nich neptal ještě žádný německý historik. A o osudu dokumentů ve Spolkové republice Německo si lze přečíst ve vedlejším rámečku. (Nebylo redakcí přeloženo – pozn. NS).
.
Dodnes neexistují žádné shrnující počty ztrát německé národnostní skupiny v Polsku. Svého času „Kartotékou hrobů“ zjištěné číslo 5791 mrtvých a pohřešovaných dost možná představuje spodní hranici, společně se zmíněnými případy z prvních osmi měsíců roku 1939 se dostáváme na počet něco přes 5800 zabitých německých civilistů v Polsku v roce 1939.
.
Každopádně vyvrací skutečnost, že byly zavražděny tisíce příslušníků německé menšiny v Polsku na začátku války, tvrzení určujících polských osobností jako například dvojnásobného ministra zahraničí Wladyslawa Bartoszewského, že Poláci nikdy nebyli pachateli ale vždycky pouze oběťmi.
Převzato a přeloženo z týdeníku Preussische Allgemeine Zeitung, Hamburg. Autor: Hans-Joachim von Leesen
Fotografický materiál doplnil NÁŠ SMĚR.
