Od tohoto pátku (21.8.2009) spustí rakouská kina promítání nového hollywoodského krváku „Inglourious Basterds“ režiséra Quentina Tarantina (v českých kinech poběží o necelý týden později pod názvem „Hanebný pancharti“). To byl zřejmě dostatečný důvod k tomu, aby deník KURIER (v sobotu 15.8.2009) věnoval této skutečnosti palcový titulek dne na první stránce. Snímek „kultovního režiséra“ Tarantina si přeci nikdo nesmí jen tak nechat ujít. Tato patrně obohacující mimořádná kulturní událost si vynutila i interview s režisérem filmu nadepsané uvnitř listu titulkem „Operace kino zachraňuje světové dějiny“...
.
V rozhovoru uvnitř deníku se ale nedočkáme jednoznačné odpovědi na otázku, kterou si redakce klade v podtitulku hned na titulní straně, totiž: Jak daleko smí kino přepisovat dějiny?...
.
Mnohým utkvěl ještě v paměti kulhající Tom Cruise ve filmové roli kontroverzního Clause Schenka hraběte von Stauffenberga. Ať už na osobnost strůjce atentátu na A.Hitlera pohlížíme dnes jakkoliv, Cruisovi lze přičíst k dobru alespoň snahu o věrohodné zpracování historických faktů. Jeho film neuráží, nepovzbuzuje některá stará klišé a dal by se i přes některé faktografické nedostatky zaměnit za dílo nějakého evropského režiséra.
.
.
To se ale rozhodně nedá říct o posledním filmu Qeuntina Tarantina. Osm z deseti filmových kritiků označí jeho náklonnost ke ztvárnění násilí za jistý druh umění, ale proti gustu žádný dišputát. Tarantino se ve svém novém snímku tentokráte pustil do svérázného pojetí historických událostí a své dílo označuje jako spaghetti-western namíchaný s dramatem ze světové války a krvavým comicsem.
.
Není žádným překvapivým jevem, že hollywoodská produkce úrovní své plytké produkce útočí na nízké pudy znuděného obecenstva a že většinou již od první minuty je i tomu nejméně důvtipnému návštěvníku kina jasné, který z aktérů ztělesňuje „dobro“ a který „zlo“. V případě filmu „Inglourious Basterds“ je toto rozdělení na dobré a zlé jednoznačné již nejpozději při pořizování lístku do kina: „The Basterds“ si říká násilnická židovsko-americká skupina vězňů, která si vzala za úkol skalpovat německé nacisty a zneškodnit elitní německé důstojníky. Znalci správně tuší, že Tarantino je zárukou s ničím se nemazlících krvavých scén. Ochránci zvířat však můžou být naprosto uklidněni, ke škodě si přijdou jen nacistické nestvůry, a to jak známe nejsou lidé, ale pouze bytosti zařaditelné pod úroveň zvířete. (Pro případ, že ve snímku nějaké zvířátko přeci jen vykrvácí, upozorněte prosím na tento faktický nedostatek v textu autora článku.)
.
Velitele zneškodňovací židovsko-americké jednotky nestělesňuje, jak by se dalo očekávat, například takový Ben Stiller nebo Jeff Goldbloom, nýbrž - poněkud neočekávaně - světlooký blonďák Brad Pitt. Takže sympatie k „těm dobrým“ je na tupl posichrována a krev může vesele začít téct plnými proudy.
.
Charakterový protipól Brada Pitta obsadil herec Christoph Waltz (původem Rakušan, jazykem ale Němec na sever od „rovníku bílého vuřtu“) v roli „lovce Židů“, plukovníka Hanse Landy. Christoph Waltz (na festivalu v Cannes byl nedávno za svůj výkon poctěn jako nejlepší filmový představitel) bývá díky své mimice a mluvě v německých filmech téměř výlučně obsazován do rolí nebezpečných zakřiknutých psychopatů, veřejnosti je znám jako podivínský vrah z několika německých krimi-thrillerů. Tedy disponuje těmi nejlepšími předpoklady pro obsazení do role nacistického zloducha. KURIER charakterizuje ve svém článku postavu Hanse Landy mj. tím, že vyniká „svým perverzním humorem“. Perverzní je tedy humor hlavní negativní postavy filmu, ale co říci v tomto směru k všudypřítomném uctívání násilí režisérem Tarantinem, který svůj nejnovější film označil za své životní „antifašistické naplnění“ ? ...
.
Postavu parodované kulhající komické figurky (jak jinak) Adolfa Hitlera v Tarantinově filmu ztvárnil herec Martin Wuttke. Redaktorka Kurieru A.Seibelová sestavila jakýsi žebříček nejznámějších filmů, které se proslavily tím, že ztvárnily Hitlera v hlavní roli. Zřejmým „nemyslitelným“ propadákem je u ní „problematický“ film Bernda Eichingera „Der Untergang“ z roku 2004, protože prý „veškerá herecká expertiza snímku sloužila k tomu, aby byl Hitler zrekonstruován pokud možno přesně na puntík. Přitom vzniká fatální rozdělení mezi Hitlerem jako diktátorem a Hitlerem jako soukromou osobou, která i přes charakterové slabiny byla prý člověkem jako všichni ostatní. Mnohem inteligentnější se ukázala komedie „Mein Führer“ (2007) od Daniho Levy, která Hitlera vystavuje jako krutého šmíráckého komedianta dějin.“
.
Takhle má tedy vypadat inteligentní způsob vyrovnávání se s nedávnými dějinami? Pro ty, kterým film Mein Führer německo-židovského režiséra Levyho nic neříká: mělo jít o jakousi reakci na film Der Untergang, nebo dokonce jeho „korekci“ ve formě křečovitě trapně nevtipné komedie, ve které je Hitler parodován jako zakomplexovaný impotent, který navíc trpí problémy s močovým ústrojím. Obzvlášť „komické“ je vidět Hitlera při souloži či vidět zdravit jeho vlčáka árijským pozdravem. Na první místo katapultovala redaktorka „mistrovský film“ Charlieho Chaplina „Velký diktátor“ z roku 1940. Jestli pak může konkurovat násilnické orgii Quentina Tarantina?
.
Reklama na uvedení filmu do kin běží na plné obrátky. Herec Christoph Waltz zavítal i do oblíbeného dvouhodinového rozhlasového pořadu „Snídaně u mě“, vysílaného pravidelně každé nedělní dopoledne nejposlouchanější rakouskou radiovou stanicí Ö3. Redaktorka Claudia Stöcklová si zve každý týden různé známé osobnosti před mikrofon a rozpráví s nimi zajímavě i o méně známých osobních věcech interviewovaných a zafilozofuje si s každým o smyslu života. Waltz na sebe prozradil, že k profesi herce ho přivedla jakási vlastní narcistická porucha, což je prý ostatně hnacím motorem mnoha jiných kolegů z branže, kteří si to takhle otevřeně nepřiznají. Sám o volbě své profese během svého života často pochyboval, ale když natočil Inglourious Basterds, věděl jako málokdy předtím, že je na tom správném místě a že ho to bytostně naplňovalo. Nešetřil pokáním před „největší světovou hvězdou“ Bradem Pittem a chvalozpěvy na adresu režiséra Tarantina. Jeho film je prý nejlepší vidět alespoň pětkrát. A to tím způsobem, že si divák pokaždé před začátkem filmu sám před sebou ujasní, z jaké pozice film shlédne – jestli z pozice někoho, kdo se chce filmem povrchním způsobem jen pobavit očekává od něj hodně action, nebo z pohledu nějakého zloducha ve filmu a příště zase z pohledu jiného hrdiny apod. Tarantino je tím prý velmi geniální a pokaždé lze mít z filmu jiný požitek.
.
Aha... V tom případě jedno malé varování: rozhodně neradno pokoušet se na film dívat jako na snímek opírající se o dějinná fakta (na Hitlera bude ve filmu spáchán smrtelný atentát v pařížském kině, Tarantino si dokonce střihne záběr na mrtvého, zlikvidovaného Hitlera, což ještě – pokud známo – nikdo jiný před tím ještě takto filmově nezrealizoval). Historický motiv zde slouží pouze jako kulisa k „uměleckému ztvárnění“ režiséra.
.
Sotva někdo film shlédne pětkrát, ale statisíce lidí to učiní ze zvědavosti alespoň jednou. Chytrolínské filmové kritiky v médiích a rozsáhlé diskuse na fórech filmových fanoušků donutí i toho nejskeptičtějšího diváka ve chvíli, kdy se mu něco na filmu nebude zdát, klást si nejdříve sám sobě vyčítavou otázku: že bych umění geniálního režiséra snad nějakým způsobem nerozuměl?
.
Ale skutečně podstatné je ale jen to, že na konci bude souhlasit finanční rozpočet producentů filmu.
