středa 22. dubna 2015

Hobby-„historik“ Jaroslav Čvančara opět vykládá bludy o Protektorátu

aneb Kdy a za co skutečně položily život statisíce Čechů 
Lukáš Beer
Na "Dnu české historie" vystoupí i Taxmeni, kde spoluúčinkuje 
Jaroslav Čvančara.
Internetové periodikum Krajské listy (KL) přináší příspěvek o chystané akci Asociace nositelů legionářských tradic (ANLET) tuto sobotu na Benešovsku, kde má proběhnout tzv. Den české historie. „Zatímco předchozí ročník byl věnován kulatému 100. výročí vzniku Velké války (1. světové války), tentokrát si organizátoři vybrali právě konec následujícího, ještě ničivějšího globálního konfliktu“, uvádí redakce KL v příspěvku. Už jenom tento úvodní odstavec příspěvku KL prozrazuje, že ani celá plánovaná „smršť oslav tohoto slavného data“, tj. „70. výročí porážky Německa ve 2. světové válce|“, nemůže být žádným garantem toho, že by česká veřejnost mohla od těchto akcí očekávat konečně objektivní historickou osvětu či ponaučení, ale že bude spíše obdařena naservírovanou prolongovanou propagandou několika organizací vycházejících z poněkud pochybných „historických tradic“. Koneckonců se prvorepubliková legionářská a poválečná propaganda (včetně polistopadového, ideologicky podmíněného výkladu dějin) postarala o to, že málokterý Čech si dnes uvědomuje, že První světová válka přinesla českému národu mnohonásobně větší oběti na životech než Druhá světová válka – a sice v podobě českých vojáků bojujících na straně rakousko-uherské monarchie. Ani počet českých obětí na životech v letech 1939-1945 nebyl zdaleka tak vysoký jako krvavá daň, kterou zaplatili tito čeští vojáci za Velké války (jedná se o nejméně 140.000 padlých Čechů, zatímco během Druhé světové války zahynulo maximálně asi 40.000 Čechů).

„Badatel-historik“ Jaroslav Čvančara je osobností zvanou do televizních a rozhlasových pořadů a poskytující odborné výklady českým sdělovacím prostředkům, pokud jde o otázky našich moderních dějin, jmenovitě se týkajících oblasti Protektorátu Čechy a Morava. Tento bývalý „lodník Pražské paroplavební společnosti, kotelník, lakýrník autokaroserií, propagační pracovník, pedagog a badatel-historik“, jak jej prezentuje česká Wikipedia, je dnes českou veřejností považován za patrně bezkonkurenční autoritu, která má co říct k atentátu na Reinharda Heydricha. O tom, že jeho idealistické nadšení a záliba v koníčku „jak jsme zabili Heydricha a stali se největšími odbojáři střední Evropy“ zachází až do účelového překrucování, jsme již psali. Závažné ovšem je, že takovýto „nevzdělaný enthusiasta“, jak jej před třemi roky tituloval aktivista Tomáš Pecina, byl dotazován o historické dobrozdání, pokud šlo o podání absurdního trestního oznámení na publicistu Jana Šinágla.

Statisíce Čechů?

Čvančara figuruje i při chystané akci ANLETu, o které informovaly Krajské listy, kdy bude odhalena pamětní deska Boženě Vicherkové, popravené v říjnu 1942 za protistátní činnost. „Na její oběť, stejně jako oběti dalších statisíců Čechů, nesmíme zapomenout, i když se o to dnes mnoho lidí snaží“, řekl Čvančara redakci KL.

„Statisíce“? Nelze uvěřit, že by Čvančara měl na mysli české vojáky bojující na straně Rakousko-Uherska. Tím spíš, že lze jejich osud těžko spojit s osudem ženy, která se dobrovolně rozhodla riskovat v roce 1942 svůj život pro věc, kterou ve stejnou dobu určitě desetitisíce Čechů odsuzovaly. Čvančara totiž započítal do svých „statisíců“ udávané počty německy, česky, maďarsky aj. hovořících Židů z Čech a Moravy a ze Slovenska (!), kteří nemají s osudem Boženy Vicherkové pranic společného. A Jaroslav Čvančara by si toho měl být dobře vědom.

Redakce KL pak do rozhovoru s Jaroslavem Čvančarou vsunula poznámku, že tuto větu měl badatel údajně pronést „s odkazem na nedávné českou justicí schválené založení tzv. Sudetoněmeckého krajanského spolku pro Čechy, Moravu a Slezsko v Praze“. Pronesl-li Čvančara ve skutečnosti něco takového či nikoliv, nelze vzhledem „profesionální úrovni“ redakce posoudit. Redakce si totiž v souvislosti s tímto doplňkem neodpustila naprosto lživou poznámku, že zakladatel zmíněného sdružení, „policií stíhaný Jan Šinágl ze středočeského Žebráku, jakékoliv popravy Čechů během a po heydrichiádě odmítá s tím, že se jedná o českou propagandu“. Šinágl ale nic takového nikdy netvrdil ani nezveřejnil, což jsme ostatně už velmi podrobně vysvětlili v článku I ty nejnižší počty sudetoněmeckých obětí převyšují mnohonásobně počet obětí heydrichiády a pravděpodobně i české ztráty za Protektorátu.