Gernot Facius
Patřičná lexika nám říkají, že „patron“ [v němčině „Schirmherr“ – tj. někdo, kdo kolem něčeho obepíná ochranný štít – pozn. překl.] je vyzdvihovaná, autoritou vybavená osoba veřejného života, která poskytuje ochranu nad nějakou institucí nebo skupinou lidí. Takováto úloha připadla Horstu Seehoferovi vůči sudetským Němcům, když převzal od svého neúspěšného předchůdce Güntera Becksteina úřad bavorského ministerského předsedy a byl za to na svatodušních setkáních krajanského sdružení přemrštěně oslavován. Mezitím – nedá se to jinak interpretovat – se v ochranném bílo-modrém [tj. bavorském – pozn. překl.] štítě, napnutém nad „čtvrtým kmenem“, udělaly díry, a sice kvůli Seehoferovi.
V interview, které bylo 18. března zveřejněno v Prager Zeitung, využil šéf bavorské vlády a předseda CSU, nikdy se nebojící velkých slov, všechny prostředky svého propagandistického umění, aby radikální změnu kursu, jež byla rozhodnuta spolkovým shromážděním Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SL), vychválil jako „skutečně historický a velký krok do budoucna“. Rezignace na restituci nebo odškodnění za kolektivní vyvlastnění národnostní skupiny Benešovým režimem prý poskytuje (vedle vyškrtnutí cíle „znovuzískání vlasti“, jež mohl vést k nesprávnému pochopení, ze stanov) velmi dobré předpoklady pro budování – slyšme dobře – „přátelského dialogu“ s českou vládou, šuškal politik z Horních Bavor. Této „srdcové záležitosti“ se věnoval již ve svém novoročním projevu. Seehofer řekl doslovně: „V dobách, jako jsou tyto, je potřeba mít přátele a stabilní hodnotové společenství.“ Svatá pravda! Ale zda se houževnaté lpění pražských „přátel“ na rasistických Benešových dekretech, respektive nestoudná obrana těchto opatření navozujících bezpráví ze strany vrcholných českých politiků a právníků hodí k posilování nějakého společenství hodnot, je druhou otázkou. To zřejmě ví i Seehofer. Ale tomu přeci jde o to, jak bezelstně řekl, „získat budoucnost“.
Proto také ono zřízení bavorského zastoupení nad Vltavou, především za účelem obsloužení ekonomických zájmů Svobodného státu [Bavorska]. Budoucnost je vůbec kouzelnou formulkou. Také mluvčí SL Bernd Posselt se nechal nakazit magií tohoto pojmu. Před několika lety ještě ve styku s Prahou varoval před šálivým usmiřováním. A dnes nazývá kontroverzní změnu stanov „duchovní investicí do budoucnosti“ a krajanské sdružení se má podle něj adaptovat na podmínky budoucnosti. Tento jazykový soulad vyloženě provokuje otázku: Kdo je zde popoháněčem a kdo popoháněným? Bylo to vedení SL, které, aby si konečně vysloužilo pochvalu od mainstreamových sdělovacích prostředků a zároveň dopřálo patronovi „úspěch“, povýšilo tuto „novou kvalitu v sousedských vztazích“ (Seehofer)? „Lze vycházet z toho, že nová situace ohledně usnesení SL byla úzce domluvena se Seehoferem“, napsal Hans-Jörg Schmidt ve vídeňském listu Die Presse. Zkušený dopisovatel z Prahy se v tomto odhadu zajisté nemýlí. Příliš zapletené jsou vztahy mezi vládní stranou CSU a Sudetoněmeckým domem na mnichovské Hochstraße; závislosti vedení SL na politickém táboře CSU tu už vůbec nemusíme tématizovat.
Dotud tedy všechno k celkem smutnému příběhu o „zásadním obratu“, pomocí nějž organizace této národní skupiny skoncovala téměř se vším, co v minulosti charakterizovalo její typické jádro. A kromě toho, není tomu ještě vůbec tak dávno, co se usilovalo o to, aby Spolková republika Německo trvala na „ochranné péči“ nad celou národnostní skupinou. Dne 14. října 2008 požádal Posselt spolkovou kancléřku Angelu Merkelovou, aby se u české vlády přičinila o pokud možno rozsáhlé napravení spáchaného bezpráví prostřednictvím procesu, který by oběti v rámci možností přiblížil jejich právu. Z tohoto konkrétního požadavku se zřejmě stala makulatura. Dobře tedy, krajanské sdružení se nadále – alespoň na papíře – zasazuje o to, aby se „na celém světě odsuzovalo porušení těchto práv, jako jsou genocida, vyhánění, etnické čistky, zločiny proti lidskosti, protiprávní vyvlastňování a diskriminaci, a tam, kde k nim dochází, se usilovalo o jejich nápravu na základě spravedlivého vyrovnání“. Ale tento požadavek je zabalen do politické vaty takovým způsobem, že se Česká republika necítí být jím přímo oslovena, jak dokládají první reakce.
Zapomnělo se také na různé petice vyhnanců, adresované orgánům Spojených národů. Dříve byli konzultováni experti, jako například bývalý tajemník Výboru OSN lidská práva, profesor Alfred de Zayas. Ale pro dnešní „pragmatiky“ není tento znalec mezinárodního práva a historik zjevně už tou správnou adresou. Protože de Zayas říká, na co se v Berlíně a v Mnichově rádi neslyší. Že totiž rezignace na restituci není pouze politováníhodnou pro oběti, ale prokazuje také medvědí službu mezinárodnímu právu. Pokud má existovat satisfakce pro Polsko, Rusko, Česko, neměly by se smět od toho vylučovat také německé oběti, protože to by se rovnalo diskriminaci. Oběti by zásadně měly trvat na svých právech, a sice ne kvůli materiálním výhodám, nýbrž aby tím zajistily všeobecnou platnost mezinárodního práva. Tento nárok se podle něj nedá promlčet. Závěr de Zayase zní: Závažná a trvalá bagatelizace vyhnání Němců představuje porušení lidských práv, protože znamená nepřípustnou diskriminaci obětí. Němečtí vyhnanci z vlasti a jejich potomkové ale nesmějí být oběťmi druhé třídy.
Zajímají tyto upomínky „reformátory“ v Mnichově ještě vůbec? Pohleďme zpět do roku 1999. Tehdy prohlásili sociální demokrat Gerhard Schröder jako spolkový kancléř a Miloš Zeman, svého času ministerský předseda, diskuse o otázkách ohledně majetku za ukončené. „Považujeme tyto otázky za uzavřené a v důsledku toho vlády obou států nebudou v této souvislosti ani dnes, ani v budoucnu klást nebo tématizovat majetkové otázky.“ Vzpomeňme jen, že svého času ještě SL argumentovalo posudkem, který zpracoval mezitím již zesnulý vídeňský znalec mezinárodního práva Felix Ermacora roku 1991 pro vládu bavorského státu. Jeho podstatnými body byly tyto: Bezpráví vyhnání je specifikovaným mezinárodně právním a vnitrostátním deliktem. Jedná se o genocidu ve smyslu všeobecného mezinárodního práva a konvence o genocidě, „připravovanou delší dobu s cílem zničit národ nebo národnostní skupinu na její dědičné půdě...“ Tato jasná skutková podstata se podle něj nemůže z hlediska mezinárodního práva promlčet a v tomto případě je prý třeba nejen odškodnit ztráty vlastnictví, „nýbrž vlastnictví je nutno navrátit“. Nechce krajanské sdružení o tom už nic slyšet?
Koncem června odcestuje za Seehoferem český premiér Bohuslav Sobotka. Doposud neexistují vůbec žádné prokazatelné náznaky toho, že by oficiální Praha byla ochotna honorovat Seehoferova a Posseltova „opatření navozující důvěru“ a vstoupit s osobami, kterých se to týká, do upřímné diskuse o tom, co by konkrétně mohlo vést k nápravě bezpráví z vyhnání, materiálně i nemateriálně. A to není dobrým signálem pro Sudetoněmecký den v Augsburgu o Svatodušních svátcích.
Tento text byl redakcí listu “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a ke zveřejnění na stránkách Náš směr.
Vyšlo dne 9. dubna 2015.