Bláboly k výročí cinkání klíči

Tomáš Krystlík 
K 25. výročí 17. 11. 1989 se objevuje téměř nepřeberné množství úvah o tom, co se mělo po konci bolševické éry učinit a neučinilo. Obvykle jsou to zbožná přání, v horším bláboly. Příkladem nechť poslouží text Slovo k listopadu, kde se tvrdí: „Hlavní příčinu dnešního stavu vidíme v tom, že politické strany, které měly být základním stavebním kamenem parlamentní demokracie, selhaly. Především ODS a ČSSD se brzy přeměnily v nástroje oligarchizace moci nadřazující prospěch postkomunistických regionálních souručenství, nad zákony i nad prospěch státu.“

Dárek k pětadvacetinám: Nově vydaná Analýza 17. listopadu 1989 s bonusovými texty

Letošní 25. výročí takzvané „Sametové revoluce“ je ideálním okamžikem, kdy z této události definitivně strhnout bahno mýtů, legend a báchorek, z něhož porevoluční garnitura uplácala golema „jediné a nedotknutelné oficiální pravdy“. Tomuto účelu nemůže lépe posloužit žádný jiný materiál než opětovně vydaná, s originálním strojopisem porovnaná a opravená Analýza 17. listopadu 1989 od Miroslava Dolejšího.

Tato publikace jejímu autorovi vzdává hold zveřejněním vzpomínek jeho přátel i tří porevolučních, nicméně stále aktuálních rozhovorů – dnes možná ještě více než tehdy. Knihu pak uzavírá dechberoucí analytická úvaha „Úpis pro budoucnost“, po jejímž přečtení nikdo nemůže pochybovat o tom, že Miroslav Dolejší patřil mezi největší české myslitele 20. století.

Kritičtější náhled na Analýzu podává Tomáš Pecina. Disident a politický vězeň Jiří Wolf čtenáře seznamuje s odvrácenou tváří „Charty vyvolených“ i samotného Václava Havla: alkoholismus, obžerství, systematické rozkrádání peněz určených pro vězně, zákeřnost, amorálnost, spolupráce s StB – to je druhá tvář slavné Charty 77, o které se povinně mlčí.

Dějiny národu českého v kostce

Tomáš Krystlík 

Za 25 let od 17. 11. 1989 se Češi ze svých dějin nepoučili, neustále za dějiny považují pohádky, které ukazují, jak by byli nejskvělejším národem, když ne světa, tak alespoň Evropy, kdyby jim v tom zlí cizáci nebránili. Nikdo se za čtvrt století nepostaral o reinterpretaci českých dějin, aby více odpovídaly pravdě.

Zde tedy stručně, co v českých dějinách dosud chybí:

Češi, ani Slované nebyli původními obyvateli českých zemí, husité nebyli protiněmečtí bojovníci, ani první demokraté nebo komunisté ve střední Evropě, mnozí čeští panovníci nebyli českého původu, podle Čechů nejslavnější král byl Karel I., aniž ho pod tímto označením znají. Nemalá část českých pánů popravených na Staroměstském náměstí neznala česky, po bitvě na Bílé hoře nenásledovala tři století „temna“, nýbrž kulturní rozkvět českého národa. Takzvaná germanizace českých zemí začala již v 16. století, tj. o století dříve coby přirozený důsledek rozšíření obchodu a řemesel ze západu a z jihu přes země a ze zemí, kde byla dorozumívacím jazykem němčina. Češi si zcela vybájili Růžový palouček a zakopávání zlatého kalicha při odchodu exulantů z vlasti, pro jistotu mají Růžové paloučky dva. Obroditelé byli prachsprostí lháři ve jménu národa, František Palacký záměrně dezinterpretoval české dějiny. Tomáš Masaryk a Edvard Beneš byli nečestní lidé, spoluviníci na prodlužování první světové války, následkem čehož zahynuly zbytečně další miliony lidí jen kvůli samostatnému českému státu. Československé legie na Rusi mohly snadno porazit k moci se dostavší ruské bolševiky, ale neudělaly to. Český stát neměl po roce 1918 dostatek vzdělanců k obsazení uvolněných míst ve státní správě po propuštění úředníků a státních zaměstnanců německého původu. Karel Čapek byl neoficiální šéf rozsáhlé udavačské sítě Hradu, politický naiva a korouhvička nejdříve komunismus kritizující, pak obdivující fašismus a nakonec vydávající SSSR za nejdemokratičtější zemí světa. První republika byla prolezlá korupcí obrovských rozměrů. Češi svou utlačovatelskou politikou vůči národnostním menšinám ve státě přivedli Československo po dvou desítkách let existence k zániku. Po druhé světové válce si ustavili nacionálně socialistický stát velmi se podobající národně socialistickému Německu, takže v únoru 1948 jen nahradila jedna totalita druhou.

Státní zástupce chce odvolací soud s Hitlerovy projevy – opírá se přitom také o policejní akci „Mrkni na fejs!“

Státní zástupce Robert Hanuš spatřuje ve skutečnosti, že 
obžalovaný Pavel Kamas tlumočil v procesu s Robertem 
Sienerem, důkaz vazeb obviněného vydavatele 
Hitlerových projevů na "pravicovou scénu". 

Jak jsme již informovali, podalo v říjnu Městské státní zastupitelství Brno odvolání proti zprošťujícímu rozsudku Městského soudu v Brně v procesu s vydavateli Hitlerových projevů. Nyní je k dispozici i znění odůvodnění tohoto odvolání, jež vypracoval státní zástupce Robert Hanuš. Podstatná část tohoto odvolání, díky němuž rozsudek soudu nenabyl právní moci, se opírá o politický „kádrový posudek“ na trojici obžalovaných (Pavel Kamas, Lukáš Beer, Lukáš Novák), jenž vypracoval pro státního zástupce Útvar pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ). Tento posudek vychází z velké míry z profilace vytvořené na základě osobních stránek obžalovaných na Facebooku.

Amatéři v Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu?

Před více než jedním týdnem zaslal Útvar pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování (ÚOOZ) na žádost Okresního státního zastupitelství Brno-město profilové informace o obžalovaných osobách, které stojí za vydáním knihy Adolf Hitler: Projevy. Jak známo, brněnský státní zástupce se odvolal proti rozsudku Městského soudu v Brně z 10. září 2014, který obžalované Pavla Kamase, Lukáše Nováka a Lukáše Beera v plném rozsahu zprostil viny (souhrnné informace ke kauze ZDE ). Žalobce je vinil z propagace a podpory hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka a ze schvalování genocidy, kterého se měli dopustit tím, že vydali komentované Hitlerovy projevy. Díky odvolání státního zástupce zprošťující rozsudek nenabyl právní moci. Státní zástupce Robert Hanuš si profilové informace o obžalovaných od ÚOOZ vyžádal, aby na nich postavil odůvodnění svého odvolání k rozsudku. Již na první pohled je však zřejmé, že tato „profilace“, podepsaná ředitelem ÚOOZ Robertem Šlachtou, vykazuje vedle tendenčního podsouvání a konstruování i nepřesnosti či chyby.

Ladislav Malý: Soužití Čechů s Němci

Autor Ladislav Malý se po Druhé světové válce narodil v Sudetech v rodině železničního zaměstnance: „Jako kluk jsem při toulkách krajinou nacházel opuštěné, smutné vesnice, na příkrých stráních opuštěné samoty, částečně už vykradené, s vymlácenými okny. Byly to tklivé dojmy, které v duši malého kluka zůstanou navždy.“ Již v uplynulých letech se často ve své publicistické činnosti věnoval proto otázce historie česko-německých vztahů.

Před určitou dobou Ladislav Malý přednášel na toto téma v Kladně. „Mnozí mi říkali, abych text publikoval, a tak jsem uposlechl této rady. A také proto, abych vyšel vstříc těm s vás, kteří se zajímáte o historii našeho národa, ale nechcete se prokousávat tlustými knihami.“ V této brožuře jsou ve zkratce všechna potřebná data a události, „tak jak se odehrávaly v oblasti soužití Čechů a Němců na území Bohemie a Moravy se Slezskem za posledních dvě stě let."

Brněnské drama dělá historii pro Čechy snesitelnější

Matka – hodná a citlivá Češka, otec – Němec, zlý tyran a "nacista"... 

Román spisovatelky Kateřiny Tučkové (34) se dočkal divadelní podoby.
Foto: screenshot Youtube – kanál Větrné mlýny.

Úspěšný román „Vyhnání Gerty Schnirch“ české spisovatelky Kateřiny Tučkové je uváděn v brněnském HaDivadle jako divadelní inscenace. Premiéra dne 28. října byla vyprodána, stejně jako všechna ostatní představení do konce listopadu. Román pro divadelní jeviště zpracoval Marián Amsler, který se také ujal režie. Tématem románu je vyhnání brněnských Němců po Druhé světové válce stejně jako osud těch Němců, kteří zůstali v Československu. Úspěch románu i divadelní hry si lze zřejmě ale také vysvětlovat tím, že příběh bezproblémově zapadá do chápání dějin, jež se prosadilo. Vyprávění se začíná v roce 1939 mládím Gerty v německo-české rodině Schnirchových a končí v roce 2001. Matka je Češka, otec je Němec – matka je je postavou kladnou, citlivou, otec je antisemita a domácí tyran, díky kterému se rodina rozpadá. Vinen je tedy Němec – vinu nese i na osudu vyhnání své dcery.

Václav Havel – dramatik truchlohry

Václav Junek 

Dříve tomu tak zdaleka nebylo. Příslušné zprávy a dohady se v tomto smyslu tradovaly jako veřejné tajemství obvykle jen od úst k ústům. A to zase většinou jen dík indiskrecím z těch správných míst, anebo nanejvýš prostřednictvím pro jejich autora (ale často i čtenáře) značně nebezpečných podvratných tiskovin všeho druhu. Přece však tady slabé stránky, místa i chvíle mocných byly – kdykoli, naprosto běžné, po staletí jako něco naprosto přirozeného. Přitom o oč výjimečnějšího jedince šlo, tím byly tyto vesměs neoficiální, jestli ne rovnou pokoutní zvěsti zajímavější, lákavější.

Démoni nejsou zažehnáni

Gernot Facius 

(Ilustr. foto: Kunstverein Erlangen)

Na tuto epizodu autor tohoto článku nikdy nezapomene: Krátce po pádu berlínské zdi se vyjádřil v jedné diskusi s bývalým televizním moderátorem Gerhardem Löwenthalem (pořady „ZDF.Magazin“, „Hilferufe von drüben“) euforicky o „smrti“ komunismu. Löwenthal suše odvětil: „Ještě mi nikdo neukázal jeho mrtvolu.“ Publikum v Akademii Nadace Konrada Adenauera to zjevně pobavilo, lidé považovali onu odpověď starého zkušeného publicistického bojovníka za vtip. Ale Löwenthal to myslel naprosto vážně a o čtvrtstoletí později mu historie do jisté míry dává za pravdu. Protože dědicové či následovníci bývalé státní politické strany NDR nezmizeli z jeviště. Naopak, dokonce se chystají psát novou kapitolu popřevratové politiky.

Vliv Bílé hory a Třicetileté války na „rasový profil“ českého národa

Lukáš Beer

Sociální antropolog Karl Valentin Müller si v jedné ze svých studií všímá
sociálního postavení českých pobělohorských exulantů v bývalé obci
Nowawes východně od Postupimi, jejíž součástí se pak stala: „Známý 
hřbitov v Berlíně-Nové Vsi (Berlin-Nowawes), na kterém je pohřbeno mnoho 
česky hovořících exulantských rodin, nese velkou řadu vysoce vážených 
a sociálně velmi pokládaných jmen.“ Česky mluvící obyvatelstvo Čech 
a Moravy utrpělo podle Müllera ztrátou vlastních elitních vrstev velkou ránu. 
Z podstatné části tuto „rodovou elitu“ nahrazovali němečtí přistěhovalci, 
kteří byli později čechizováni a stali se tak součástí českého národa. 
Foto: Wikipedia / TU Dresden

Doposud jsme nahlíželi na zajímavé následky Bílé hory pouze z hlediska výlučně jazykového a kulturního vývoje etnik žijících v českomoravském prostoru. Jestliže se nyní budeme chtít pokusit načrtnout dopad tehdejších historických událostí na biologické formování později se definujícího českého národa, nepochybně tím musíme opustit mantinely pro dnešní dobu běžného, konformního zkoumání určitých jevů, jež zcela přehlíží biologickou podmíněnost utváření „národního svérázu“, tak jak ji zcela běžně chápali četní vědci různé provenience ještě v první polovině 20. století. Z pohledu moderní vědy mohou být následující závěry proto považovány samozřejmě za překonané, ale polemizovat o této otázce není smyslem následujícího textu. Zabývat se tím, zda následující informace či závěry lze vůbec z hlediska dnešního pohledu vědy považovat za jakkoli relevantní, se tedy nebudeme. Nicméně přenecháme čtenáři k samostatnému uvážení, jak tyto – přinejmenším velmi zajímavé – teze přijmout.

A tak „nám“ asi zavřou prezidenta...

Gustav M. Kališ 

Ještě pořádně ani neutichnul hukot od špuntů drahého šampaňského z bujarých oslav, tzv. výročí vzniku České republiky (28. 10. 1918) a už tu máme další vyumělkovanou událost, která patrně natrvalo provětrá kdejaký zatuchlý kout naší prošedlé kotlinky, několik úrodných úvalů i nevysokých pohraničních hvozdů. Téměř „na dohled“ této bezesporu nejvýznamnější události roku, přímo z rukou velmi často unaveného prezidenta, po letech Klausovy stagnace, opět zapršely zanícenými Čechy tolik milované medaile Řádů „Bílého lva“ s cílem konečně nakopat arogantní pupek Evropy (1), třeba někam do citlivých zadních partií.

Mezník, který by rozhodně neměl obrůst mechem

Václav Junek 

Roku 1611 byl Rudolf II. nucen vzdát se po 
nevydařeném vpádu pasovských českého 
trůnu ve prospěch svého bratra Matyáše. 
Nelehké období českých dějin přitahuje stále 
naši pozornost i po 400 letech. Nechejte se 
vtáhnout do bouřlivých let poznamenaných 
šlechtickými i náboženských spory. Nahlédněte 
do zákulisí politických pletich a nechte 
se okouzlit rudolfínskou dobou, která nás 
oslovuje i po staletích.

Opravdu jen za pár dní, konkrétně v sobotu, 8. listopadu dopoledne, uplyne tři sta čtyřiadevadesát let od události, která má v českých dějinách a konečně i v dějinách ještě mnohem širších své zasloužené a také nezastupitelné jméno: Bílá hora. Sice připouštím, že uvedený počet let věru není právě kulaté výročí, ale jen tak by se na bitvu, k níž tehdy došlo, zapomínat nemělo. A to i když se toho dne v roce 1620 ani ne tak strhla, jako spíš jen tak nějak vyšuměla.

Z taktického hlediska, respektive jako ukázka vojenského kumštu, nebyla tato bělohorská bitva zrovna nic moc, ale její absolutní strategický význam byl a dodnes je vpravdě závratný. Už teď ale říkám: jen tak, jak se to vezme.

Celé desítky posledních generací byly zejména u nás vedeny v duchu kategorického imperativu, že nebylo pro národ tragičtější éry než doba, tak příznačně zvaná „Temno“, a s tím také, že bělohorská bitva, jako jeho prapočátek, byla podobně těžkou národní tragédií. Na tomtéž daném postulátu se stejně tak postupně (ale obvykle nanejvýš přičinlivě) přiživili romanopisci, historici, dramatici, výtvarníci, později filmaři a vůbec celé pluky umělců, pro které bylo snadné, a také se jim to zpravidla slušně vyplatilo, vyjádřit se právě tímto mainstreamovým směrem. O tom, ani o nich, však tento můj dnešní článek nebude, neboť mám důvodně za to, že jde ve srovnání se skutečným významem historického vývoje v běhu sedmnáctého století v Čechách a na Moravě jen o pouhou arabesku. Přes veškerý usilovný realismus, s nímž se tohoto tématu zmocňovali, se totiž jen málokterému umělci podařilo ztvárnit toto údobí v jeho skutečném významu, věrohodné podobě a opravdové síle.

Tři sta let temna?

Tomáš Krystlík 

"Je zde český národ proto, aby jako osamělá pivoňka 
vypučel, vykvetl, uvadl, či aby prostředkoval mezi
 svým okolím, na př. aby byl přechodiskem mezi 
romanogermánským Západem a slovanským Výcho-
dem? Či je povolán, aby sám ze sebe vytvořil vlastní, 
novou kulturu, zcela nový zdroj tepla a světla? Vysta-
čí-li však k tomu naše prostředky? Je ponětí to ve shodě 
s celou naší minulostí? Nebyli jsme snad v celém svém 
průběhu dějin v úzkém, nerozlučitelném styku se 
Západem, a chceme-li užíti nevážného výrazu, 
odnoží Německa?" (H. G. Schauer, 1886). 
Foto: Wikipedia

V první polovině 16. století dochází k další významné migraci Němců a Románů z dnešní Itálie do Čech a čím dál více se vlivem obchodu začíná v zemi uplatňovat němčina [Dvořák]. Českými historiky zdůrazňovaná „germanizace“ českých zemí po bitvě na Bílé hoře začíná tedy o století dříve. Před českým stavovským povstáním byla země jasně českoněmecká, úřadovalo se německy, česky, král užíval latiny, němčiny nebo románských jazyků. Čeština s němčinou byla rovnoprávná a s výjimkou zemského soudu (pro pány a rytíře) mohl být soudní proces veden v češtině i němčině [Pekař].

V roce 1615 čeští stavové (stav vysoké šlechty, stav rytířský a stav měst) vydali nařízení, jakýsi jazykový zákon, kterým přikázali, aby se všechny děti v Čechách učily česky. Jen tak získají z dědictví po rodičích dvojnásobný podíl a nemovitosti, kdežto děti, které se česky nenaučí, smějí zdědit jen peníze. S okamžitou platností nesměl být též žádný cizozemec přijat do země, dokud se nenaučí česky, a jeho potomci až do třetího kolena nesměli zastávat úřad, což neplatilo pro cizojazyčné obyvatelstvo v zemi usedlé. Bylo to ale nařízení neúčinné, protože se nedalo kontrolovat. Neexistovala povinná školní docházka; jak tedy zjistit, kdo, kde a kdy se češtině učí? Co mělo být ještě pokládáno za znalost češtiny a co už ne? Německy mluvící obyvatelé království českého se tím ohroženi necítili, němčina byla odjakživa řečí obchodu a řemesel a dorozumívací řečí v celé zemi [Kučera, Rádl].

Pět pohledů na Bílou horu – historická pohroma nebo přínos?

Marie Šedivá Koldinská a Vladimír Čermák v Debatním klubu.

Bitva na Bílé hoře proběhla v neděli 8. listopadu roku 1620 – za několik dní si tedy připomeneme její nekulaté výročí. Jak na Bílou horu – a na "dobu pobělohorskou" – co nejstřízlivěji nahlížet? Jaký měla tato událost význam pro následující kulturní vývoj českého národa? A jaký by byl možný dopad na další historii, kdyby se tehdejší vítězové nějakým zázrakem přeci jen ocitli na straně poražených?

Je to nakonec katolictví, které si přičítá za zásluhu, že národ český „se neponěmčil“. Ukazuje na to, jak se následkem přátelského postoje husitství k německé reformaci země rychle plnily Němci a jak se Češi kvapem poněmčovali. Kdyby Bílou horu vyhráli luteráni, říkají, byly by Čechy spojeny se severoněmeckým luterstvím, a poněvadž společná víra otupovala národní ostražitost, byly by dřív nebo později podlehly němectví; Habsburkové byli národně vlažní a katolictví jezuitské bylo cítěním románské a na germanisaci zájmu nemělo, napsal Emanuel Vajtauer v roce 1943, a pokračoval: To je argument právě tak vratký jako argument, že nás po kolonisaci středověké zachránilo od germanisace husitství. Válkou mezi římanstvím a luterstvím byly naše země zničeny tak, že v Čechách samých z dřívějších dvou milionů obyvatel zůstal jen milion. Úbytek milionu obyvatel, převážně jistě českých a a duchovně nejsmělejších (Komenský, Stránský aj.) k utužení českého živlu nijak nepřispěl. Čtenáři Našeho směru se budou moci během následujících dnů seznámit s názory Václava Junka a Tomáše Krystlíka na tento významný mezník v našich dějinách díky nově napsaným článkům.

Interview s volebním pozorovatelem v Doněcku: „Největším mírotvorcem bude zima“

Jedním z četných zahraničních pozorovatelů průběhu voleb v tzv. Doněcké a Luhanské lidové republice byl i rakouský politik Ewald Stadler. Ve svém rozhovoru, který poskytl v den voleb německému novináři Marku Bartalmaiovi, rakouský politik zdůrazňuje, že Brusel musí nyní akceptovat demokratické rozhodnutí většiny tamního obyvatelstva a brát jako fakt, že sloučení se zbytkovou „kyjevskou“ Ukrajinou nebude možné. I přes malé nedostatky průběhu voleb považuje výsledek voleb za reprezentativní. V rozhovoru kritizuje také roli německé kancléřky Merkelové, kterou přitovnal k prodloužené ruce zájmů Spojených států:

Jakou organizaci reprezentujete a co je důvodem pro Váš pobyt zde?

STADLER: Již za mé politicky aktivní doby jsem zde několikrát prováděl volební pozorování, pro mne to není nic nového. Nové je pro mne pouze to, že poprvé sleduji volby v zemi, která se nachází v občanské válce. To je pro mne novou zkušeností a tato skutečnost má také následky pro volební proceduru, to už musím trochu předeslat, ale celkově jsem při prohlídce první volební místnosti zjistil, že je tu velký nával obyvatelstva. Lidé chtějí odevzdávat hlasy a chtějí být konečně také tázáni, protože doposud se rozhodovalo bez nich. Proto myslím, že je velmi důležitá věc, když obyvatelé mají poprvé možnost volit své reprezentanty a tím je také legitimovat.

Šéf rakouské Hospodářské komory opravuje Schwarzenbergovo porovnání s rokem 1938 a říká: „Situace připomíná rok 1914“

Leitl v rakouské televizi řekl, že politika německé kancléřky
Merkelové je určována zájmy USA.

Jak známo, přirovnal letos bývalý český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg ruskou „anexi Krymu“ k událostem v roce 1938, jmenovitě k sudetské krizi v tehdejším Československu. Vladimíra Putina tím přirovnal k Adolfu Hitlerovi. Rakouský lidovecký politik a prezident Hospodářské komory Christoph Leitl před několika týdny toto porovnání z úst českého politika „poopravil“, když byl pro své odmítavé postoje vůči protiruským sankcím zpovídán rakouskou veřejnoprávní televizí v jejím hlavním pozdně večerním zpravodajském pořadu. Již bezprostředně po zavedení zostřených sankcí EU Leitl opakovaně kritizoval tato opatření jako kontraproduktivní. Sice označil počínání Ruska v rámci ukrajinského konfliktu za „absolutně nekorektní“. Okamžitě tuto poznámku ale doplnil dotazem, zda by Evropská unie neměla v tom případě také zavést sankce i vůči Číně a USA. A pokud by se uplatňovala přísná měřítka vždy, tak „pak mohu snad ještě obchodovat se Švýcarskem a s několika jinými zeměmi – vůči ostatním bych musel zavést sankce“, prohlásil tehdy Leitl.

K polemice o českém postoji k ukrajinské krizi

Lukáš Beer

Kolega Tomáš Krystlík vytýká úvaze Václava Junka, že v ní autor údajně „zpracovává smýšlení čtenářů ve smyslu proruské propagandy a českých obrozeneckých bludů“. Zdá se mi ale, že kritik sám příliš propadá paušalizujícímu „šuplíkování“, vlastnímu typicky české protiruské hysterii, jejíž protagonisté veškerou kritiku na adresu protiruských sankcí a na adresu pokryteckého „pravdoláskovsko-demokratického“ štvaní a ospravedlňování tvrdého postupu proti Moskvě připisují nezřídka dokonce i „bolševické propagandě“ a „ruským agentům“ působícím v naší zemi.

Nezbytné antidotum k článku Problém Ukrajina

Tomáš Krystlík 
Článek Václava Junka Problém "Ukrajina" zpracovává smýšlení čtenářů ve smyslu proruské propagandy a českých obrozeneckých bludů. Dělá to sice relativně skrytě, ale i tak značně škodlivě. Vyvracet jednotlivá jeho tvrzení by zabralo mnoho času, tak tedy jen upozornění na skutečnosti, které si každý mohl z dostupných agenturních zpráv vyvodit - pokud chtěl.

Není pravdou, že dnešní Ukrajině vládnou nebo mají tam podstatný vliv skupiny nacistické, fašistické, antisemitské. Po národně (nacionálně) socialistických skupinách není vidu slechu, taktéž ne po fašistických. První by museli vyvolávat, že socialismus lze doopravdy uskutečnit pouze v rámci jednoho národa, druzí by museli požadovat rozčlenění obyvatelstva do stavů třeba podle profese s tím, že nikoli jednotlivec, nýbrž ony velké skupiny-stavy jsou určující. Antisemité se mohou i dnes mezi Ukrajinci vyskytovat, ale když je ministerský předseda Arsenij Jaceňuk žid jako poleno z bukovinských Černovců, nebudou mít asi dnes zaznamenání hodný vliv.

Problém „Ukrajina“

Václav Junek 

Předpokládám, že i velmi laskavý čtenář se bude při pročtení nadpisu tohoto článku ptát o čem je vlastně řeč. Ukrajina přece není žádný problém, máme v té věci všeobecně jasno a jak to tak vypadá, také všechno s tímto tématem spojené jde zjevně správným směrem, tak co? Jenomže právě tento všeobecně zažitý postoj k momentálnímu rusko-ukrajinskému sporu, když už neříkám přímo konfliktu, je právě jádrem potíže, která zde rozhodně je a proto o ní chci dnes hovořit. Zdálo by se totiž, že nejen my, ale celé generace nejméně dvě stě let nazpět, mají v tomto směru naprosto jasno a basta. Při té příležitosti je však stejně tak třeba říci jasně jak k tomuto omylu (protože on to je omyl, a dokonce značný!) doopravdy došlo.

Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (4.)

Předchozí části: 1.– 2.– 3.
 "Völkischer Beobachter" propaguje spolupráci evropské mládeže v předvečer kongresu
Lukáš Beer

Völkischer Beobachter představuje různé vedoucí činitele mládežnických
organizací z Evropy: Julian Huberty (raněný vlámský voják, 27 let), 
 Milla Bonani (Itálie), Andre Derwal (vedoucí valonské delegace, 26 let, účetní), 
Jozef Bobek (pobočník vůdce Hlinkovy mládeže, 22 let), 
Štefana Čechlarova (Bulharsko, právnice), Trygve Häkenstad 
(referent pro umění a kulturu v norské mládežn. organizaci, malíř), 
Stephan Bezenecu (rumunský univerzitní profesor, oblast výchova mládeže k 
povolání), Georg Tomisz (vedl předvojenskou přípravu v chorvatské 
Ustašově mládeži, 30 let).

Ústřední stranický list NSDAP, Völkischer Beobachter vycházel od 16. března 1938 celkem ve čtyřech mutacích: k dosavadnímu berlínskému, severoněmeckému a jihoněmeckému vydání se několik dní po „anšlusu“ Rakouska přidává i vydání vídeňské. Logicky tedy v listu ve zvýšené míře nalézáme zprávy z říšské župy Niederdonau, pod kterou spadalo např. Znojmo a Mikulov, ale nezřídka i zprávy z politického dění v Brně, zvlášť pak hospodářské zpravodajství z Protektorátu Čechy a Morava. Poslední vydání vídeňské mutace vyšlo 5. dubna 1945, zatímco na neobsazených místech Třetí říše noviny bylo možno ještě číst více než o tři týdny déle.

Hitlerovy projevy půjdou zřejmě znovu k Ústavnímu soudu

Tomáš Pecina 
Jak jsme informovali ihned po zprošťujícím rozsudku, společnost guidemedia etc s. r. o., viněná vydáním knihy Hitlerových projevů, požádala o uvolnění zajištěných prostředků na účtu. Jde o obdobnou situaci, jakou se zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/10: po zprošťujícím rozsudku, třebaže nepravomocném, nelze obviněného dál držet ve vazbě. Není proto logické, aby soud přes své přesvědčení o nevině obžalované právnické osoby zadržoval její peníze a tím ji fakticky poslal do insolvence. Po odvolání státního zástupce může řízení pokračovat methodou ping-pong a trvat klidně ještě pět let.

Sudetská otázka ve výmarské době

Německý konzul gratuloval ke vzniku Československa hned 29. října 1918

Demonstrace Němců v Chebu v roce 1923 proti československým jazykovým
opatřením. Gustav Stresemann byl v tomto krizovém roce německým říšským
kancléřem. Foto: Wikipedia (vlevo)/Archiv Lukáše Beera

Poté, co byli sudetští Němci podvedeni o své právo na sebeurčení, začali se proti tomu  neprodleně bránit. Vnitrostátně se to dělo na úrovni spolků, které se slučovaly ke svépomoci a k politickým akcím (např. demonstrace 4. března 1919).

Pomoc přicházela také zvenčí. Tak se vyvíjely většinou už rozmanité, dlouho před válkou navázané kontakty "do Říše", které byly nyní užitečné v "národoveckém boji". K tomu se přidávaly další, mezi nimi i spolky zakládané 200.000 sudetskými Němci, jež se vystěhovali nebo uprchli do Říše. To vše se ale ještě neodehrávalo na politické úrovni. Je ovšem obzvlášť zajímavé, jak se chovala vláda v Berlíně.

Odvolání státního zástupce v kause Hitlerových projevů bylo včasné

Tomáš Pecina 
Informujíce o odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku v případu knihy projevů Adolfa Hitlera, poznamenali jsme, že bylo-li snad opožděné, ano se takovým prima facie jevilo, oni už to v Brně nějak ošolíchají. Stalo se: aby se odvolání podané 15. října stalo včasným, bylo doručováno nikoli do datové schránky, nýbrž kurýrem, a nikoli 3. října, jako všem ostatním adresátům, ale až osmého. Přičemž doručení není doloženo úřední doručenkou na formuláři formátu A4, jaká se při tomto způsobu doručování běžně užívá, nýbrž doručenkou zjednodušenou, na které schází téměř vše, notabilně pak jméno a podpis soudního doručovatele. Prostě, jak jsem napsal – dobrý šolich, Brno style.

Blesk navždy zapovězený!

V této úvaze se nebudu, jak by možná titulek napovídal, věnovat bulvárnímu plátku Blesk a jeho snad nekorektnímu zaměření, ale nedávné zprávě o tzv. nacistické blůze Rayo od španělské firmy Mango. Nacistické jednoduše proto, že je poseta blesky, které některým jedincům připomínají symboly SS. Situaci asi moc nepomohl ani slogan, pod kterým se textilie prodává a jenž prý připomíná rétoriku Dr. Goebbelse: „Chci totální vzhled!“. Tato zpráva o problematické košilce se nejprve objevila na Twitteru, odkud se rozlétla po různých zpravodajských webech.

Pod tlakem se výrobce za nevhodnou asociaci omluvil a na svou obranu prohlásil, že i jiné modely z jeho kolekce obsahují další podobné jednoduché symboly jako srdíčka či hvězdičky. Při pohledu na fotografii dotčené textilie je nicméně zřejmé, že se nejedná o emblém, který používali nacisté, tedy runu Sig, ale prosté znamení blesku se zužujícím se jedním koncem. Tedy znamení podobné tomu, co můžeme běžně vídat jako označení elektrického proudu, kde snad nikoho ani nenapadne runu spatřovat.

Za co udělil Zeman Řád bílého lva Winstonu Churchillovi?

Přečtěte si také: Rauschningův podvrh – Winston Churchill: Sadista, rasista a masový vrah  
Tomáš Krystlík 

Obálka Der Spiegel z roku 2010 sugeruje čtenáři,
že cílem Winstona Churchilla bylo zničení
nacionálního socialismu. Co je na tom pravdy?

Churchill dostával po léta vysoké částky od Edvarda Beneše, respektive z tajných fondů Ministerstva zahraničí ČSR, stejně jako pár desítek členů Focusu (původně British Non-Sectarian Anti-Nazi Council to Champion Human Rights, později přejmenovaný na The Focus for the Defence of Freedom and Peace) 2000 £ ročně (přibližná dnešní hodnota asi 60.000 €, tehdejší nejvyšší hrubý plat dělníka činil asi 22 £/měsíc) za budoucí svržení vlády Baldwinovy, pak Chamberlainovy a za nastolení britské vlády s ostřejším protiněmeckým kursem, tedy i s příznivějším vztahem k politice ČSR. Tento záměr ale Benešovi nevyšel včas. Kromě toho Beneš přes vyslance v Londýně Jana Masaryka sanoval přímo, tj. bez okliky přes Focus, i Churchillovy obrovské dluhy.

V roce 1934 Churchill prohlásil: „Jestliže Německo bude hospodářsky příliš silné, bude muset být zničeno. Německo musí být poraženo a tentokrát s konečnou platností.“

Za 28. říjnem 2014…

Václav Junek 

Připouštím předem, že už název této mé stati má poněkud funebrálního ducha a také název. „Za naším drahým zesnulým…“, „Za Pepou Novákem, velkým člověkem…“ a tak vůbec – znáte to, duch a styl nekrologů se obvykle nemění. Bohužel, tak nějak podobně tomu ale bylo také s oslavami letošního Dne české státnosti, který je právě za námi.

Čím začít?

Vedle celkové, všeobecné vlažnosti, s níž je u nás toto výroční datum přijímáno, mne v tomto směru zaujala především zjevná monotematičnost, která je provází. V médiích, kde na ně přijde řeč a především v povinných projevech našich momentálních státníků. Stále se totiž opakuje téměř výhradně to samé: Masaryk, legie, husité, znovuzrozený národ. Tedy floskule, jedna lacinější a současně spornější něž druhá.

Prezident Zeman vyznamenal na Pražském hradě zločince

Lukáš Beer 

Prezident Miloš Zeman včera ve Vladislavském sále Pražského hradu udělil u příležitosti oslav vzniku Československa státní vyznamenání 33 osobnostem, přičemž některé okolnosti či dokonce okruh vyznamenaných osobností lze považovat za velmi kontroverzní. Skutečnost, že český prezident rozdal státní ocenění „Za zásluhy“ dvěma filmovým režisérům za to, že o hlavě státu natočili předvolební spot (!) či dokument, je vskutku příkladnou vizitkou reálné české politické kultury. Česká veřejnost také z nemalé části s rozpaky přijímá skutečnost, že Zeman ocenil in memoriam pětici českých vojáků. kteří byli v létě zabiti při atentátu po útoku sebevražedného atentátníka v Afghánistánu. O smyslu vyznamenání Nicholase Wintona se diskutovalo v Česku také dost – ačkoliv samozřejmě případné rozdílné názory Čechů nikdy neopouštějí meze uměle vytvořené „Wintonovy legendy“, jednoduše proto, že o podstatě a kontextu tehdejší Wintonovy aktivity nemají pro zatajování informací žádné tušení.

Doplněk k článku o 28. říjnu

Tomáš Krystlík

K přínosnému a zajímavému článku Proč slavit svátek neexistujícího státu? bude asi většině čtenářů třeba více informací, protože v dílech českých historiků je nenajdou, nebo jen roztroušeny a skryty v záplavě slov.

Svátek 28. října se slaví v části bývalého Československa nejen proto, že „český stát již dlouhodobě nedokáže občanům, kromě jediného dne volna navíc, vlastně nic smysluplnějšího a hodnotnějšího nabídnout“, čemuž nasvědčuje i fakt, že oslava jeho vzniku coby novodobého útvaru v dnešních hranicích 1. ledna každého roku by volný den navíc nepřinesla, nýbrž to implicitně dokazuje, že Československá republika prohlášená 28. 10. 1918 (aniž by měl kdo do roku 1920 věděl, kudy povedou její hranice) byla de facto pouze českým národním státem, kde Slováci pozbyli vlastní národnost a ostatní národnostní menšiny ve státě byly brány jako nutné zlo. Pak je jen logické, že si Česká republika ponechala po 1. 1. 1993 v rozporu se svým písemným závazkem československou vlajku a má i 28. 10. státní svátek. Tvrzení, že „byla z popudu vítězných mocností k překvapení všech pokusně vytvořena nikdy předtím neexistující státnost československá“ zaměňuje následek za příčinu: Nejdříve byl od 19. století český národ definovaný ne zemsky, ne státem, nýbrž jazykově, který po první světové válce potřeboval mít v samostatném státě početní (percentuálně) převahu, kterou neměl. Tu si zajistil umělou konstrukcí o národě československém. Spojenci pak na mírových smlouvách v Paříži tuto koncepci akceptovali.

Proč slavit svátek neexistujícího státu?

Gustav M. Kališ 

Umělý kleštěnec Česko bude opětovně slavit svátek. Bude oslavovat výročí založení státu, který v minulosti několikrát zkrachoval; díky vlastní nenávistné nacionální ideologii a svému netolerantnímu politickému systému. Ale proč dnes ještě pompézně slavíme svátek neexistujícího státu a jemu dávno ukradených symbolů?

Důvodů se nabízí hned několik. Jedním z nich, a asi i nejdůležitějším je, že nemá jinou konstruktivnější, relevantní alternativu. Druhým patrně bude, že český stát již dlouhodobě nedokáže občanům, kromě jediného dne volna navíc, vlastně nic smysluplnějšího a hodnotnějšího nabídnout.

Husitský mýtus

Tomáš Krystlík 

V přístupu k Janu Husovi a k husitství se často objevují nacionalistické nebo marxistické bludy. Kritická bádání však vidí Husa především jako reformátora tehdejší církve, nečiní z něj jakéhosi českého protikatolického svatého nebo dokonce protiněmeckého myslitele. Komunisté uměle vytvořili mýtus o husitství jako o povstání lidu proti církvi, jež bylo jakousi protokomunistickou utopickou revoltou, nevedenou však revolučním předvojem dělníků a rolníků, komunistickou stranou, a proto odsouzenou k neúspěchu. Jelikož žoldnéři křižáckého vojska pocházeli často z německých zemí a křížové výpravy pronikaly do Čech z Bavorska a přes jižní Moravu z Rakouska, vznikl další blud, tentokrát nacionalistický, o národnostním boji Čechů proti Němcům, který byl prezentován tvrzením o odvěkém boji s Němci Čechy ohrožujícími. Je to tvrzení nepravdivé, protože šlo o boje, které měly náboženské a politické, nikoliv národnostní pozadí. Navíc křížové výpravy byly poskládány z různých národností, nejen z německy hovořících. Do stejné kategorie bludů patří i české nacionalistické tvrzení, že husité byli vlastně první demokraté ve střední Evropě – v době, kdy o demokracii neměl ještě nikdo ani tušení. Za komunisty pokládal husity již před první světovou válkou i Tomáš Masaryk. Přestože tehdy ještě ruský bolševický teror nenastal, jsou jeho slova velmi na pováženou: „Není náhodou, že první komunism novodobý byl český – naši Táboři jsou první novodobí socialisté. Socialism jest čistě český."