 |
| Roku 1611 byl Rudolf II. nucen vzdát se po nevydařeném vpádu pasovských českého trůnu ve prospěch svého bratra Matyáše. Nelehké období českých dějin přitahuje stále naši pozornost i po 400 letech. Nechejte se vtáhnout do bouřlivých let poznamenaných šlechtickými i náboženských spory. Nahlédněte do zákulisí politických pletich a nechte se okouzlit rudolfínskou dobou, která nás oslovuje i po staletích. |
Z taktického hlediska, respektive jako ukázka vojenského kumštu, nebyla tato bělohorská bitva zrovna nic moc, ale její absolutní strategický význam byl a dodnes je vpravdě závratný. Už teď ale říkám: jen tak, jak se to vezme.
Celé desítky posledních generací byly zejména u nás vedeny v duchu kategorického imperativu, že nebylo pro národ tragičtější éry než doba, tak příznačně zvaná „Temno“, a s tím také, že bělohorská bitva, jako jeho prapočátek, byla podobně těžkou národní tragédií. Na tomtéž daném postulátu se stejně tak postupně (ale obvykle nanejvýš přičinlivě) přiživili romanopisci, historici, dramatici, výtvarníci, později filmaři a vůbec celé pluky umělců, pro které bylo snadné, a také se jim to zpravidla slušně vyplatilo, vyjádřit se právě tímto mainstreamovým směrem. O tom, ani o nich, však tento můj dnešní článek nebude, neboť mám důvodně za to, že jde ve srovnání se skutečným významem historického vývoje v běhu sedmnáctého století v Čechách a na Moravě jen o pouhou arabesku. Přes veškerý usilovný realismus, s nímž se tohoto tématu zmocňovali, se totiž jen málokterému umělci podařilo ztvárnit toto údobí v jeho skutečném významu, věrohodné podobě a opravdové síle.
Jsem si velmi dobře vědom, že osobní postoj k „Bílé hoře“ a k „Temnu“ byl přinejmenším posledních víc jak sto padesát let čímsi jako rozpoznávacím interpersonálním znamením, anebo – v případě negace těchto symbolů – nezbytnou legitimací pro vstup mezi tzv. „slušné lidi“. Rozuměj: u nás. Jinými slovy, byly to symboly, o jejichž programově negativních kvalitách se bez hrozby ztráty společenského postavení nediskutovalo a jejichž (opakujme, že výhradně negativní) význam byl jednou provždy dán.
Přitom šlo o klasický přístup zástupného problému, protože už v dobách rakousko-uherské monarchie se běžná neschopnost reálné akce, čecháčkovské pohodlíčko a vůbec celková nechuť k čemukoli zásadnímu omlouvaly právě bělohorským dědictvím. A pokud jde o První republiku, tady byl vztah toho státu k „Bílé hoře“ ilustrován už jedním z prvních veřejných „republikánských“ vystoupení: to když pražská lůza, vedená opilým asociálem Sauerem, jako vrchol děkovné pouti z bělohorského bojiště skácela na Staroměstském náměstí barokní Mariánský sloup. Co na tom, že byl původně vtyčen k oslavě jiné, relativně mnohem pozdější historické události? Hlavně že to bouchlo! Konec konců právě odsouzení a další permanentní odsuzování tématu „Bílé hory“ a „Temna“ nový umělý, na vodě vystavěný a vždy labilní stát nanejvýš potřeboval – přinejmenším jako jeden z jakž takž tmelících elementů „osvobozeného národa“. Takže vlastně není divu.
Stejně tak se však nelze divit ani komunistům, pro jejichž téměř půl století trvající politické snažení se nabízely vedle „Bílé hory“ a „Lipan“ také další historické události, jejichž společným jmenovatelem bylo, že v zásadě nedopadly tak jak podle jejich světonázoru měly. To aby se z nich stal opět nikdy nezpochybnitelný strašák už pro děti ve školních lavicích. O zbytku národa, kterému se ve srovnání s těmito dějinnými skvrnami nenabízelo jiné východisko, než bolševické zářné zítřky, už vůbec nemluvě.
Avšak proto, že živá praxe opravdu stojí vysoko nad šedou teorií, vraťme se nyní přímo k 8. listopadu 1620.
Ještě prarodiče dnešních mladých ovládali dějiny vlastního národa celkem obstojně, takže mohou následující řádky, pokud je budou číst, s klidem vynechat. Protože je však všeobecná znalostní úroveň současných generací především v dějepisném ohledu tristní (a to jen poměrně slušně řečeno), bude vše, co zde uvedu dál, určeno především jim. K tomu, abychom vůbec mohli o pravém, smyslu „Bílé hory“ diskutovat, je totiž třeba říci si alespoň v hrubých rysech, oč na pusté pláni tenkrát ještě daleko před Prahou doopravdy šlo.
Televizní diváci mají podobu i letoru Rudolfa II. běžně zažitou v podání Jana Wericha, či Pavla Landovského, někteří snad i Karla Dostala. Ať je to ale jak chce, konec vlády tohoto sice uměnímilovného, především však nerozhodného a váhavého monarchy se zrovna nepovedl. A protože ani jeho bratr Matyáš, jenž ho na českém trůně vystřídal, neudělal včas pořádek, vycítili čeští protestanti historickou příležitost, vzbouřili se proti Vídni, vyházeli místodržící nového katolického císaře Ferdinanda II. z oken Pražského hradu a zvolili si vlastního vzdorokrále Fridricha, až z Porýnské Falce. Čímž bylo neštěstí hotovo, protože tak proti sobě v Čechách stály od roku 1618 dva tábory, nábožensky znepřátelené od shora až dolů. Protože však česká katolická strana zůstala věrná katolickým mocnostem, kdežto čeští protestanti se spojili s evropským protestantským severem, následující neodvratná válka v Čechách, chcete-li „Česká válka“, se rychle rozrostla v počátek té Třicetileté. Především však zákonitě (protože po sérii značně nepovedených vojenských tažení špatně placených protestantských vojsk, vedených podprůměrnými veliteli) skončila v roce 1620 právě bělohorskou bitvou. A ani ne rok po ní rovněž všeobecně známou krvavou exekucí na pražském Staroměstské náměstí.
Až sem tedy fakta, byť poněkud vulgárně podaná. Ale proto, že jinak se skutečného významu „Bílé hory“ dobereme jen stěží, představme si jak by to celé bylo dál, kdyby tato, jak již naznačeno, celkem krátká a nanicovatá šarvátka, hotová nota bene ani ne za dvě hodiny, dopadla jinak.
V knížce, která mně vyšla už v roce 2011 v brněnském nakladatelství C-PRESS pod názvem Pasovský případ císaře Rudolfa II., jsem se právě o této případné dějinné variantě rozepsal na její straně patnáct asi takto:
Dejme tomu, že by se byl stal jakýsi zázrak a že by čeští (i moravští?) stavové v této válce přece jen nějak dosáhli svých vojenských a především politických a náboženských cílů. Dejme tomu, že by ambiciózní a autoritářský katolický král Ferdinand II. doopravdy přišel o český trůn. Co by se stalo? Co by následovalo?
K příští Třicetileté válce by zřejmě nedošlo. Alespoň ne v podobě, v jaké se tak po Bílé hoře stalo. V „pobělohorských“ Čechách by vládl-nevládl slabý a nedorostlý Fridrich Falcký, ve skutečnosti docela odkázaný na vůli (a zvůli) třiceti direktorů – tuhle vládu zištnosti, hamižnosti a prospěchářství si ostatně se zřetelem na současné poměry v České republice dovedu představit dokonce velmi plasticky!
O Vilému Slavatovi z Chlumu a Košumberka, o Pavlovi Michnovi z Vacínova i o Jaroslavu Bořitovi z Martinic bychom ovšem uslyšeli, protože ti by, jako správní čeští šíbři, jistě svou šanci našli za všech, tedy i takto změněných okolností. Na druhé straně bychom však určitě nikdy a ani omylem neslyšeli o Dienzenhoferech, Brandlovi, Kupeckém, Santinim, Brokofech ani o Luraghovi či Fischerovi z Erlachu. Nestálo by Klementinum, skvělý malostranský mikulášský chrám, Břevnovský klášter tak, jak jej známe dnes, ani Vila Amerika či Černínský palác. Nádherné, skvělé a přebohaté kultivované české baroko by nikdy nezářilo a namísto toho by české země utonuly v protestantské červenocihelné režné strohosti bez fantazie, chuti i vůně.
Češi, kteří jsou už svým založením obvykle „ode zdi ke zdi“ a k tomu často „papežštější než papež“, by jistě – tak jak už provždy bývá v kraji společným, zavedeným zvykem – byli náhle do jednoho a hned vzornými a přitom navzájem se přísně hlídajícími protestanty. A aby čistota jejich víry nemohla být rušena z jako obvykle nepřátelského zahraničí, dokonale by se uzavřeli Evropě i ostatnímu světu. Ale to zase jen do momentu, než by našli svůj kladný vztah k novým protestantským bratřím například v severním Německu. Pak už by se dějiny daly samy zase jednou na pochod a netrvalo by historicky ani tak dlouho a České království by se stalo novým „rovnoprávným“ německým státem. Ovšem to až dávno po Moravě, která by se tím směrem vydala jistě již dříve, samozřejmě bez veškerého mudrování a bez zbytečného prodlévání. Vždyť on už by to jistě někdo šikovný zařídil… a navíc by to podal „národu“ jako jeho tradiční jedinou možnost.
Nikoli, nic podobného se nestalo. A dodejme k tomu hned a bez nejmenších rozpaků, že naštěstí.
Jak již naznačeno – poslední ještě jakž takž respektovatelná akce českých vzbouřenců skončila totálním vojensko-politickým debaklem, stejně jako tak i prakticky docela všechno předcházející. Ferdinand II. se ujal své legitimní vlády a dalo mu hned zkraje velkou práci suspendovat původní stohlavé návrhy českých snaživců na exemplární popravu „pouhých“ sedmadvaceti nešťastníků na staroměstském Rynku.
S reálnou konstrukcí jak by bylo dál bez „Bílé hory“ jsem vás již seznámil. Bělohorská bitva se však odehrála a vše kolem ní a hlavně po ní šlo zákonitě jen a jen svou nám známou cestou.
Jistě není třeba, aby při reminiscencích této události zněly kdovíjaké slavnostní fanfáry. Jenomže bez této „Bílé hory“ by české země téměř jistě patřily nikoli ke střední, nýbrž k severní Evropě. To ovšem jen v tom lepším případě, protože se v těchto místech mohla rozkládat nějaká orientální despocie a zbylí místní by žili své chudé, jednoduché a zpravidla krátké životy podle koránu a pravidel práva šaríja. Přirozeně že v mešitách a ve stínu celého háje minaretů. Ano, tak to celé bez „Bílé hory“ opravdu mohlo být!
Je pravda, že léta, která fakticky následovala po roce 1620, nebyla kdovíjaká idyla a už vůbec ne ráj na zemi. Přesto byla habsburská mnohonárodní říše pro obyvatele našich zemí (které se staly její integrální současí) v podstatě dobrým řešením: dala jim v pravou chvíli řád a obnovila jejich kulturní kontakt s civilizovanou Evropou. Dík vlastní vnitřní konsolidaci je uchránila před fatálním tureckým nebezpečím a zajistila pro ně na rozdíl od ostatního evropského okolí vcelku snesitelný život i vývoj. Takže už nějakých dvě stě let po „Bílé hoře“ mohl český národ nejprve najít sám sebe (přitom ve stejnou dobu jako ty, s nimiž sousedil) a pak i nespornou a významnou kulturní a konečně i ekonomickou a politickou emancipaci.
To, že tato říše po dalších sto letech zanikla, byl dílem historický omyl, dílem zásadní geopolitická chyba, která se vymstila jak svým původcům, tak Evropě i světu nejdéle dvacet let poté - ale nejen to: je znát stále, dokonce citelně. Nežijeme sice v právě ideální době, ale bez oněch tomu předcházejících tří set let bychom dnes žili určitě docela jinak a jen velmi naivní (anebo jako obvykle mylně informovaný) optimista může uvažovat, že lépe.
Sice nás tak pracně vychovali, to ano. Avšak když už za ni přímo neděkujeme, především ve výše nabízených souvislostech musíme konečně zapomenout na všechna uměle a zpravidla účelově vytvářená ódia a k tomu naopak nesmíme hledět na připomínku Bílé hory jako na něco historicky překonaného a obrostlého mechem zapomnění. Protože tato Bílá hora ve skutečnosti funguje dodnes – ovšem právě tak, jak si zasloužíme!
