Stejně tak je tomu ostatně i s volebním aktem, skrz který se stal tento Miloš Zeman prezidentem a současně se vším kolem, co právě tohoto značně sporného muže přivedlo na Pražský hrad.
Třebaže zde byly obdobné tendence už dříve, tzv. „přímá volba prezidenta“ je v Čechách (a samozřejmě i na Moravě) všeobecně platnou a zejména užívanou zákonnou normou teprve od 1. října 2012. Pro případné zájemce: stalo se tak až po dvanácti jiných zemích Evropské unie, kde „volil lid přímo“ už předtím. Avšak i když jde o poměrně široký výčet států zhruba mezi Slovenskem, Bulharskem, Kyprem a Francouzskou republikou, důvodně pochybuji, že tento způsob volby měl tam natolik fatální význam a hlavně věru drtivý finální dopad, jak tomu nakonec bylo v roce 2014 u nás.
Necítím se sice být žádným státoprávním expertem, ale protože se vcelku slušně orientuji v dějepisu česko-moravského prostoru, musím brát zdejší „přímou volbu prezidenta“ jako bezprecedentní novum. Myšleno tím po všech feudálních intronizacích, co jich u nás kdy bylo v historickém rozpětí nejen mezi raným středověkem a rokem 1918, ale také po veškerých prezidentských volbách až do volby Miloše Zemana. Neříkám, že volební sešlosti pradávné rodové šlechty, novověcí stavové, či československé a české parlamenty byly jen a jen shromaždištěm kdovíjakých národních duchovních elit. Přesto však až do roku 2012 nikoho nenapadlo nechat rozhodovat o klíčovém politickém úřadu „ulici“.
Rozhlížím-li se ale v právě řečených souvislostech nazpět, vážně pochybuji – kdyby se tak bylo stalo – že by u nás (snad kromě Masaryka a Havla, ale i zde víme, co jejich slavná a tolik slavená „prezidentování“ nakonec přinesla) nebyl prezidentem asi vůbec nikdo z těch skutečně zvolených.
„Přímá volba prezidenta“ je totiž značně ošidná záležitost. Zejména v případě, kdy má být kolektivním volitelem národ, jenž k něčemu takovému politicky ani nedorostl, ani nedozrál. Přiznejme si totiž (možná s rozpaky, ale bez mučení), že především aktuální sociální a demografická skladba a obecné kvality obyvatelstva České republiky ničemu podobnému přinejmenším neodpovídají – a to jen slušně a se značnou rezervou řečeno.
Příslovečný mráz mi proto šel po zádech už když se pravděpodobnost této „přímé volby“ teprve rýsovala. Nejen mně, ale také ostatním reálně myslícím totiž musela být dopředu jasná zřejmá možnost, že už v zásadě nedovzdělaná, zpovykaná a zejména vždy snadno (a kýmkoli) ovlivnitelná převládající většina našich spoluobčanů touto cestou konečně dostane historickou příležitost realizovat své docela nejnižší pudy. A – jak je bohužel velmi dobře známo – tak to nakonec i dopadlo: je sice pravda, že se českým prezidentem nestal žádný z očekávatelných úspěšných forvardů americké Národní hokejové ligy, ani některý z příležitostných populistických tribunů tohoto lidu a konečně ani ten Karel Gott, na něhož jsem v těchto neblahých souvislostech poměrně dost sázel. Tak docela jinak (a už vůbec ne lepší) to ale s pretendenty českého prezidentského stolce po prvním volebním kole „všeobecné lidové volby“ vůbec nebylo.
Není tomu zase tak dávno a proto se zkuste sami rozpomenout: jeho vítězi se přece stalo několik v nejlepším případě druhořadých politiků, značně oplácaná soudružka, která byla s to hájit kruciální české zájmy třeba i za sdružené spolky holubářů, „umělec“ zřetelně signalizující, že totálním potetováním celého vlastního těla nezvládá ani sám sebe, a třeba osoba, která v zájmu získání prezidentského postu de facto spáchala sociální sebevraždu. Byl to tehdy dohromady věru rozkošný spolek výlupků všeho možného, už na první pohled. Jednomu se z toho, že se národ, o jehož skutečných mentálních i politických kvalitách jsem se už zmínil, najde ve svém středu jen na tyhle „elity“, dělalo až zle.
A bylo proč, protože co na tom celém bylo docela nejhorší, bylo to, že do druhého, tedy rozhodujícího kola této „lidové“ volební komedie nakonec postoupili kníže ze Schwarzenbergu a … právě Miloš Zeman.
Případné vítězství jihočeského feudála by se mi bylo líbilo. Třeba už jako dějinné zadostiučinění, že Čechům bude po všech těch Prezidentech Osvoboditelích, Budovatelích i Sjednotitelích, po hrdinovi válečné fronty, dosazených aparátčících, všemožných kriminálnících a konečně i po absurdním dramatikovi zase jednou vládnout právě tento představitel staroslavného rakouského šlechtického rodu. (Autor hovoří o "rakouském" šlechtickém rodě záměrně s nadsázkou – tento šlechtický rod totiž není vůbec rakouský, nýbrž český a jeho kořeny jsou franské, tj. v dnešním Bavorsku. - pozn. L. B.)
Miloše Zemana jsem znal jako autora převratného článku, jenž zveřejnil v „Technickém magazínu“ už v létě 1989 (když se devadesát devět procent jeho spoluobčanů teprve opatrně rozhlíželo). A poté jako dost málo čitelného politika celého tomu nadcházejícího desetiletí, i jako důchodce, zatrpkle objímajícího stromy kdesi na Vysočině. Přitom se stačilo rozpomenout na celou řadu průběžných výroků tohoto bývalého prognostika, anebo si dobře pročíst obě „politické“ knihy, které postupně vydal, aby bylo už tehdy zřejmé, že se od tohoto muže sice nadějeme lecčeho, ale opravdu pěkné to bude věru jen málokdy.
Dejme tomu, že oba tito pánové, i když jeden každý jen svým způsobem, byli přece jenom o třídu dál, než jejich předchozí spolukandidáti. Ale ani fakt, že Česko mělo pro případ prezidentské volby v jejich osobách k dispozici právě jenom je dva, také rozhodně nebyl nic veselého a už vůbec ne povznášejícího.
Už do počátku roku 2013 se ostatně dělo dost, nad čím zůstával zdravý rozum stát, a to dokonce dost pevně a ostražitě.
Karel Schwarzenberg se stal jednak favoritem Havlových pohrobků, jednak objektem zájmu značného počtu i jinak dost málo důvěryhodných dalších svých stoupenců. Miloš Zeman nakonec tuto první českou „přímou volbu“ vyhrál pomluvami (či vlastním přímým, zjevným lhaním) o Sudetských Němcích a o proněmeckých postojích i minulosti svého konkurenta, především však z vůle řičící lůzy, do jejíž přízně se cíleně vemlouval – tak dlouho, až s ní nakonec celkem snadno splynul.
Ať to však bylo jak bylo, od pátku, 8. března 2014, jsme měli prezidenta – jak on sám o sobě rozhlašoval – „dolních deseti milionů“. Načež započala prezidentská éra, jaká u nás dosud nemá obdoby snad ani v nejmenším.
Rozepisovat se o detailech jejího vývoje nemá význam – na to je těch posledních devět měsíců snad až příliš čerstvých. Kromě toho jsou „Zemanovy virózy“, jeho sebezničující životospráva, zjevný alkoholismus, evidentní žalostný fyzický stav, s tím ale také jeho nebezpečné lavírování jak v domácí, tak především evropské, či světové politice natolik významným předmětem mediálního zájmu, že by to bylo zbytečné. Daleko důležitější je však uvědomit si, že tohle všechno (dohromady s jeho stále primitivnějšími „bonmoty“ a nakonec i zjevnými nejpokleslejšími sprostotami a vulgaritami, tak dobře známými zejména z poslední doby) je jen a jen postupným dotvářením jeho ikony, tak blízké a sympatické nejnižší české spodině, která jej především vynesla až na Hradčany.
Dalo by se tedy říci: máte co jste chtěli, co jste si sami „demokraticky“ zvolili.
Dnes je však už pozdě na vajíčka na Albertově, i na sebeduchaplnější protizemanovské intelektuální brblání. Protože ona příslovečná prvotní chyba se nestala teprve s volbou Miloše Zemana českým prezidentem, nýbrž mnohem, mnohem dříve.
Český národ, je-li na tom nyní skutečně tak jak jsem jej charakterizoval zde výše, totiž nepotřebuje ve svém čele ani do sebe zahleděné absurdní dramatiky, ani pseudodemokratické žvanily, ale ani vulgární sprosťáky Zemanova typu. To, co skutečně potřebuje, je řád, pevná ruka a autority, jimž by uvěřil a mohl se na ně spolehnout. A to i kdyby neměly pocházet zrovna z Polabí, anebo od Svratky. Právě proto, že nestane-li se takový spásný zázrak už historicky brzo, pořád zbudou na výběr nadále už jen a jen Schwarzenbergové a Zemanové – přirozeně že se vším tím nedobrým a dopředu zničujícím, co s sebou taková eventuality přinášejí.
Objektivně vzato, žijeme v Čechách a na Moravě v něčem, co se až příliš podobá příslovečnému lokálu čtvrté cenové skupiny. Nedovedeme se řádně postarat ani o základní domácí záležitosti a okolní Evropě jsme úplným právem pro smích. Proč se tedy divit, že se na Hradě usadil reprezentant pokleslého suterénu?
Intelektuálové „pražských kaváren“ (jak on o nich říká) toho tady zejména za posledních sto let doslova pohnojili dost a už z principu nikdy nic kloudně nezachrání. Ostatní většina obyvatelstva rezignovaně mlčí, anebo naopak řičí uspokojením nad prezidentem, jenž je jí svým charakterem a průvodními projevy své vlády tolik blízký. A to nehovořím o temných silách, které jej tolik chválí za to, jak nás všechny posunuje zpět směrem k Byzanci a stepnímu nebezpečí. Takže se zdá, že nastalá situace nemá kloudné řešení, respektive že naznačený zjevný sešup už nebude možné zastavit.
Divíte se tomu? Ale proč? Něco takového je bohužel zcela zákonité: tento národ si totiž hrál svou hru na svou samostatnost a státní svébytnost až příliš dlouho na to, aby měl nyní jinou než právě „přímou volbu“ a Miloše Zemana na Hradě.
Třebaže se na tuto chybu začalo zadělávat nejpozději už v roce 1918, máte vlastně v Zemanovi to, co jste chtěli!
