Lukáš Beer
 | |
| Nelidští němečtí netvoři, vypočítaví a zlomyslní Češi a vesměs dobrotiví a morálně dokonalí Židé. (Z filmu "Poslední cyklista". Foto: screenshot ČT.) |
Bylo to možno vysledovat i při poslechu mimořádně emotivní rozhlasové diskuse mezi Annou Hájkovou a režisérem filmů o Wintonovi Matejem Mináčem na téma Jaký obraz o zachránci židovských dětí Wintonovi vytvořily Mináčovy filmy, a jaká byla historická realita? Zejména slyšitelně rozrušený židovský režisér neukočíroval své emoce díky – nutno podotknout – někdy poněkud zmateným podpásovým útokům „historičky holocaustu“, jež místy postrádaly logickou souvislost.
O tom, že Mináč o Wintonovi natočil podle Hájkové „cukrované sentimentální kýče“, není samozřejmě žádných pochyb – a neostýchal bych se ještě dodat, že se jedná o nesnesitelně cukrované sentimentální kýče plné nejrůznějších klišé. Nechybí zde ani vpašování historických nesmyslů, o kterých jsem se zmínil již v minulosti na jiném místě. V tomto kontextu Mináčovo vyjádření v rozhlasové diskusi, že si Wintonův osobní příběh údajně ověřil od tří zdrojů (které zjevně necítily potřebu režisérovi vyvrátit jím ve filmu prezentovaný nesmysl o „nacistické mapě“ s plánem dobývání celé Evropy z roku 1937) a že rešerše prováděl tři roky, svědčí o režisérově nekompetentnosti k vyprávění příběhu, který je pojat v podstatě jako historický dokument. Ale ani Hájková v rozhlasovém pořadu nepůsobila dvakrát kompetentně, když o Wintonovi hovořila jako o „architektovi“, ačkoliv se tento muž živil tehdy burzovními spekulacemi a česká média o něm poměrně často hovoří jako o „burzovním makléřovi“.
Jedno je však jisté: Hájková nemůže tomuto režisérovi vytýkat, že díky Mináčovým vyumělkovaných produktům vznikla legenda o Wintonovi a tak se jí podařilo vsáknout do povědomí široké české veřejnosti. Na tomto činu se totiý podílelo totiž několik českých institucí (včetně Vojenského historického ústavu), několik českých politiků a v neposlední řadě celá armáda poslušných českých novinářů a jejich tupých napodobitelů. Ač se zájmy českých vojenských historiků na vlastní uplatnění v rámci Mináčových filmů omezovaly pouze na určitá témata, jako například na „Wintonovy děti“ mezi letci RAF, byli to právě oni, čeští vojenští historikové, kteří Mináčovy filmy „posvětili“ svou pečetí spoluúčasti.
Hájková sama uvádí, že Mináčovy filmy vše jednostranně zjednodušují, protože zcela přehlížejí celou škálu lidí a především komplexitu jejich motivů a zájmů při organizování transportů židovských dětí ze střední Evropy před vypuknutím války. Říká: „Vše co Winton udělal, mohl udělat jen ve spolupráci se spoustou levicových a antifašistických spolupracovníků z Británie. Jedni z nejdůležitějších lidí byli Chadwick a Warrinerová, protože byli celou dobu v Praze. Winton byl v Praze jen několik týdnů, a odjel dva měsíce před její okupací. Oni zůstali v Praze do jara, a byli celou dobu pronásledováni gestapem.“ Stejně tak Hájková tvrdí, že lidé, kteří na této akci spolupracovali, sledovali různé politické zájmy a často byli mezi sebou rozhádaní. Naznačuje například, že transporty organizovali „levicově“ orientovaní lidé, nesouhlasící s kursem britského premiéra Chamberlaina apod.
Ale ani ona sama se ve své kritice zdaleka nevystihuje celou komplexitu zájmů osob, podílejících se na těchto transportech. Je patrné, že jiný smysl viděli v akci nežidovští „aktivisté“, že jiné zájmy sledovali kupříkladu zainteresovaní Židé. Motivace britského Žida Wintona je v Mináčových filmech podána zidealizovaně a bezpochyby nerealisticky. Ale ani historička Hájková se nezmiňuje o původních sionistických pohnutkách transportů dětí, do kterého „Wintonovy vlaky“ pouze zapadaly jako jejich početní zlomek. Proč i ona zamlčuje, že operace probíhající v tehdejším Československu zapadaly do kontextu středoevropské operace, jejíž iniciátorkou byla Gertrud Wejsmullerová-Meijerová, podobně jako Winton Židovka, ovšem žijící v Holandsku, která se koncem roku 1938 setkala ve Vídni s Adolfem Eichmannem a podařilo se jí s ním dohodnout transporty židovských dětí z Německa, Rakouska a Československa do Anglie? Až do začátku Druhé světové války se jí podařilo zorganizovat celkem 74 transportů? Proč historička Hájková například nezmiňuje původní snahu sionistů organizovat tyto transporty přes Anglii do Palestiny a především skutečnost, že britské ostrovy a jiné evropské země se měly stát pouze přechodným místem pobytu židovských dětí, za kterými pak měli přicestovat i jejich rodiče?
Problém je také v tom, že Hájková Mináčovi nesmyslně podsouvá, že chtěl vytvořením svého mýtu o Wintonovi jako jako „osamělém hrdinovi“ udělat „příběh záchranné akce pro české publikum stravitelnějším“. Ano, z Wintona Mináč bezpochyby učinil něco, čím nikdy nebyl. Ale pochybuji o tom, že tak činil s úmyslem „zlehčit český podíl na holocaustu“. Byť jeho dílo, jehož obsahem se ohánějí někteří čeští politici, nepochybně přiživuje dodnes v hlavách české veřejnosti zkreslovaný obraz o česko-židovských vztazích za „druhé republiky“ a obraz Čechů jako „spolutrpitelů“ za Protektorátu. Hájkovou argumentovaný a Mináčovi podsouvaný cíl spíše sledovali a sledují sekundárně až ti lidé, jejichž úmyslem je vytvářet a upevňovat myšlenku jakési „česko-židovské“ vzájemnosti. Ne náhodou stojí za propagací Wintonovy legendy lidé, kteří se netají svým otevřeně proizraelským politickým kurzem, lidé porovnávající postavení Československa v roce 1938 s postavením dnešního „nepřáteli ohroženého“ Izraele. Jistěže i pro tyto lidi se staly Mináčovy filmy vhodným nástrojem. Mináč není historikem a lze spíše předpokládat, že svým zfilmovaným báchorkám skutečně věří.
Vyloženě přitaženě za vlasy zní konstrukce historičky Hájkové, že „přikrašlování a zjednodušování příběhu zachráněných dětí vede k tomu, že česká veřejnost vnímá holokaust jako příběh s happy endem“ a že Wintonův příběh „odvádí náš pohled od skutečné genocidy, od tragédie více než sedmdesáti tisíc československých občanů, kteří byli podle rasových zákonů ,neárijci‘“. Český divák přeci nevnímá Mináčovy filmy jako nějaký kompletní výklad osudu českomoravských a u nás žijících emigrantských Židů, jako se spíše může při sledování maximálně utvrzovat v tom, jací byli „nacisté“ zlé bestie, ubližující roztomilým židovským dětem a „nám Čechům“. Toť vše.
Příběh legendy Wintonovi „nám totiž dává zapomenout na nepříjemné otázky, včetně zkoumání role árijských Čechů v době holocaustu“, tvrdí Hájková. Historička má skutečně pravdu v tom, že role Čechů (jako „árijského národa“) ve vztahu k Židům je českou historiografií z jistých strategických důvodů dodnes podávána ve zkresleném obraze. Důvodem k tomu je potřeba českých historiků přiživovat se udržováním legend a mýtů o síle a významu českého odboje během Protektorátu a při vykreslování „protičeského běsnění nacistů“ ryze židovskými tématy. Kdyby byly česko-židovské vztahy let 1938-1945 osvětlovány více realisticky a bez ideologického přikrášlování, oslabovalo by to na druhé straně efekty pracně vybudovaných a budovaných, ale ve své podstatě fragilních „odbojových“ legend (atentát na Heydricha, Lidice apod.). Ostatně čeští historikové mají své pádné důvody k tomu, že se dodnes neodvažují veřejně ani náznakem uvést číselný odhad počtu „nežidovských českých“ obětí 2. světové války. To by byla totiž příliš citlivá rána pro českou státní doktrínu a nejeden „vlastenecký“ a odbojářský spolek by se dostal do argumentačních nesnází. Nicméně i tato doba jednoho dne přijde a diskuse o skutečných českých obětech bude pak budit velké emoce.
I v českém prostředí se emancipující „historikové holocaustu“ čím dál více očividně narážejí na po celá desetiletí úzkostlivě udržovaný český historiografický konsens sebereflexe českých moderních, obzvláště těch protektorátních dějin.
Ale nepodílí se čeští „historikové holocaustu“ sami na vytvářeních historických legend?
Trochu odbočme. Na jaře tohoto roku odvysílala Česká televize dvoudílný televizní film Poslední cyklista režiséra Jiřího Svobody, ke kterému napsal scénář herec Tomáš Töpfer. Film – mimochodem o několik stupňů méně kýčovitý a zaplněný klišé než ony Mináčovy výtvory – vypráví o osudu židovské rodiny, která adoptuje českou, tj. árijskou dívku. Příběh malé Češky Kláry začíná ve třicátých letech minulého století, kdy si ji bezdětní manželé odvážejí ze sirotčince, ve kterém ji předtím odevzdala česká matka – prostitutka. Klára vyrůstá v dobrotivé a harmonické péči židovského páru a moudrá a milá židovská babička ji od dětství vysvětluje židovské rituály a zvyky. Rodiče „chtěli, aby byla šťastná a aby ji nikdy znovu nepotkal tragický osud odloženého dítěte. Netušili, co všechno se změní po nástupu fanatického vůdce k moci v sousedním Německu a jeho expanzi do dalších zemí Evropy“, uvádí se v anotaci České televize k pořadu. Přijde rok 1938, anšlus Rakouska. Klárčin nevlastní otec, poctivý, úspěšný a milý advokát, poskytuje ve své vile azyl vídeňským Židům, uprchlíkům. Klárčina rodina se ale postupně začíná setkávat s antisemitským chováním Čechů ve svém okolí. Což vyvrcholí po zřízení Protektorátu. Vypočítavý český úředník, který má pojistit vycestování Klárky (která stále neví, že není Židovka), se jejímu „tatínkovi“ vysměje do očí a vezme si od něj tučný úplatek. Český soused se advokátovi zase na ulici vysmívá, že už konečně „na vás dojde“. Do diskuse se sousedem se zapojí Klárčina nevlastní matka a připomene mu: „To už jste zapomněl, že Vás můj manžel tenkrát vytáhl z bryndy a dodnes mu dlužíte peníze?“ V protektorátních obchodech mají Židé přísně stanovené nákupní časy. Ve filmu je scéna, kdy adoptivní matka se žlutou Davidovou hvězdou na kabátě stojí v obchodě na potraviny ve frontě. Před ní stojící česká zákaznice se opovržlivě podívá na nepřehlédnutelné označení ženy stojící za ní, druhý pohled zaznamená, že rafička hodin neúprosně naznačuje, že za minutu vyprchá čas, kdy Židé v obchodě smějí nakupovat. Česká zákaznice, vědoma si toho, si najednou začne před obsluhou za pultem vymýšlet a nahlas dumat, co že to vlastně chtěla ještě koupit. Když přichází na řadu Klárčina matka, česká prodavačka jí ukáže na hodiny a odmítá ji obsloužit. Klárčini „rodiče“ se rozhodnou svou dceru, která původem není Židovka, zachránit před perzekucí. Milující babička vypátrá adresu skutečné maminky české dívky a rozhodne se za ní vypravit. Když dorazí na místo, vyprovází ožralá skutečná česká matka Klárky, zmalovaná a oblečená jako prostitutka, z domu dva ožralé německé vojáky, kteří zjevně právě využili jejích erotických služeb. Babička s malou dívkou si to rozmyslí a otáčí se...
Tak bychom mohli pokračovat dále. Výstižně to o filmu na webu Česko-Slovenské filmové databáze napsal jeden z recenzentů: „Němci jsou zobrazeni v drtivé většině zlí, což je ok, Češi tak na půl dobří a na půl zlí, což dejme tomu je taky ok, i když v určitých momentech to zavání zbytečným sebemrskačstvím... Zato Židi jsou naprosto a bez výjimky dobří, což moc ok není. Jakoby se autoři báli přisoudit některému z nich jakkoli malou špatnou vlastnost, aby si nějaký myslitel neřekl, hele, on se rád dloubal v nose, tak to si ten holocaust tak trochu zaslouží.“ Ne, že bych vnímal skutečnost, že „Němci jsou ve filmu zobrazeni zlí“ jako „ok“ – není třeba dodávat, že tak byli zobrazeni vesměs i opticky, jako zlé, škaredé, negativní, odporné bytosti. Ovšem příběh napsaný židovským a českým scénáristou dal poměrně „co proto“ i účinkujícím českým postavám, zatímco Židé jsou zde skutečně bez výjimky vykresleni jako morálně dokonalí dobrotiví lidé.
V jaké souvislosti mé dojmy z tohoto televizního výtvoru zde vůbec uvádím? Kritika „historičky holocaustu“ Anny Hájkové na adresu filmů Mateje Mináče a uměle vytvořené Wintonovy legendy je z mnoha důvodů opodstatněná. Neměla by ale vyústit opět v jednostranné pojetí kritiky „českého antisemitismu“. Hájková prozatím veřejnosti neprezentovala svůj kompletní výklad pozadí transportu židovských dětí ze střední Evropy v letech 1938-1939. Uvidíme, zda se s tím vypořádá a hlavně jak.
Když už jsme u utváření oněch legend a přepisováním dějin, dovolím se na závěr ještě vrátit k televiznímu filmu Poslední cyklista. Snad nejzábavněji na celém filmu působí scéna, která všemu dává korunku, kdy vlak s nic netušícími vězni koncentračního tábora Osvětim jakousi záhadou začátkem roku 1945 odjede z Polska do Čech a vězně, včetně Klárky, vysvobodí z železničního vagónu až hoši v uniformách US Army. Nějakým zázrakem se vlak totiž dostal až do Třemošné v západních Čechách přímo do náruče „amerických osvoboditelů“ a tak se tvůrci filmu galantně obešli bez pro dnešní přepisovatele historie neúnosného „happy endu“ s Rudoarmějci...
