"Völkischer Beobachter" propaguje spolupráci evropské mládeže v předvečer kongresu
Lukáš Beer
 |
| Völkischer Beobachter představuje různé vedoucí činitele mládežnických organizací z Evropy: Julian Huberty (raněný vlámský voják, 27 let), Milla Bonani (Itálie), Andre Derwal (vedoucí valonské delegace, 26 let, účetní), Jozef Bobek (pobočník vůdce Hlinkovy mládeže, 22 let), Štefana Čechlarova (Bulharsko, právnice), Trygve Häkenstad (referent pro umění a kulturu v norské mládežn. organizaci, malíř), Stephan Bezenecu (rumunský univerzitní profesor, oblast výchova mládeže k povolání), Georg Tomisz (vedl předvojenskou přípravu v chorvatské Ustašově mládeži, 30 let). |
Stranické noviny věnovaly blížícímu se zakládajícímu kongresu Evropského svazu mládeže ve Vídni ve dnech 13. až 19. září 1942 velkou pozornost. Přibližně týden před zahájením kongresu vycházely na prvních stranách informace o uspořádání programu a byly ohlašovány mezinárodní osobnosti, které se do Vídně na zasedání dostaví. Na třetí straně velkoformátového deníku začal na pokračování vycházet seriál „Evropa – kontinent mládeže“, který každý den čtenáře seznamoval se všemi mládežnickými organizacemi Evropy, jež se do metropole „Východní marky“ dostaví oficiálně jako hlavní zakládající členové. Každá část seriálu pojednávala vždy o dvou mládežnických organizacích a představovala jejich vedoucí funkcionáře vedle zveřejněného portrétu. Redakce – jakoby nějakým nepsaným pravidlem – „párovala“ představované národy vždy tak, že společně s reprezentací nějakého slovanského národa, který byl vždy uveden jako první, pojednávala o nějaké organizaci z germánské jazykové oblasti – v článku byla tedy společně s bulharskou mládežnickou organizací představována mládež Dánska, společně s Chorvaty byli prezentováni Holanďané apod.
 |
| Else Eibye (20 let, územní vůdkyně nacionál. socialistické mládeže Dánska), Martin Sörens (20 let, Dánsko, malíř dekorací), Dick Moojen (24 let, Nizozemí, student, aktivně se zúčastnil Olympijských her v Berlíně v roce 1936), Janos Pallagi (20 let, Maďarsko, výborný houslista), Guillermo Merklin (24 let, pobočník vůdce španělské mládeže, advokát, jeho otec byl Němec). |
Pro představu o tom, na co se zaměřovaly jednotlivé texty, postačí ocitovat pojednání o slovenské Hlinkově mládeži a jejím hlavním představiteli, po němž následovala charakteristika státní mládežnické organizace Maďarska:
Cesta slovenské mládeže
Dějiny slovenského národa v prostoru mezi Dunajem a Tatrami jsou starší více než tisíc let. Nepřirozené bylo tedy jejich postavení v rámci versailleského státu Československa. V Andreji Hlinkovi daroval osud národu bojovníka za dějinný požadavek svobody. Následovala jej na jeho těžké cestě vášnivě mládež se svým citem pro právo a bezpráví. Neustále se pokoušeli oddělit Hlinku od jeho mládeže: Pouze ona zůstala jemu a svému národu věrna. Ale více než to, se svou dynamickou sílou byla úderným oddílem slovenského národa, milujícího svobodu.
Tak, jako stála v boji pod jeho vedením, stojí i dnes v odkazu jeho jména při budování. Aby byla naléhavému aktivismu této mládeže propůjčena forma a organizace, vytvořila se Hlinkova mládež, ke které mají náležet chlapci a děvčata od 6. roku života. Nejmladší oddíly „vlků“ a „víl“ sdružují šestileté až desetileté. Obsahem výchovy jedenácti- až šestnáctiletých, „mladých orlů“ a „dcer Tater“, je národovecky-světonázorové školení. Skupina nejstarších, sedmnáct- až dvacetiletých, již stojí s pevnými závazky v samotné službě národu.
Se zvláštním důrazem se vedení soustředí na dalekosáhlou kulturní práci.
Divadla mládeže, téměř až po poslední vesnice, rozšířen velký počet skupin herců, vytvořených ze samotných mladých sil, péče o loutková divadla, orchestry, literární soutěže, péče o dobré filmy, kulturní nasazení rozhlasu jsou jen některými momenty této práce.
Kořeny kulturní práce Hlinkovy mládeže spočívají v lidovém umění tohoto národa.
Tělesná výchova slovenské mládeže se má u chlapců nejsilněji projevovat v předvojenské přípravě. Ve víře ve svůj národ a díky odhodlanosti k obraně národního života nastoupilo Slovensko svou cestu do budoucnosti.
Alojz Macek
Hlinkova mládež je vedena Hlinkovou mládeží, mužem velkých schopností. Jeho jméno není v hnutí slovenské mládeže nové, známe jej už z doby boje za slovenskou svobodu.
Alojz Macek se narodil 9. dubna 1909 v Borském Svätém Mikuláši, v rodišti prvního velkého slovenského básníka Jána Hollého. Pochází ze země tvrdého slovenského povědomí. Středoškolská studia ukončil s výborným prospěchem v Trnavě. Studoval právo na slovenské univerzitě v Bratislavě.
Jako chlapec byl juniorským členem slovenské národní organizace „Orel“. Jako mladý student se zasazoval pro mládež svého rodiště. Se svým kamarádem Štefanem Bulkou založil kruh mládeže, nazvaný „Mládež Jana Hollého“, který se významně zasloužil o kulturní život v Borském Svätém Mikuláši.
V roce 1928 se Alojz Macek připojil n národnímu hnutí, ke kterému dal podnět současný ministerský předseda dr. Vojtech Tuka. Hnutí bylo vedeno v duchu vůdce Hlinky.
Členové nejprve zavedli dnešní národní pozdrav „Na stráž“. Výchova mládeže se dala novou cestou a zde Alojz Macek vedl nejprve malé skupiny organizace.
V prosinci roku 1938, začátkem slovenské svobody, se formovaly první skupiny Hlinkovy mládeže. Alojz Macek využil svých schopností a dlouholetých zkušeností pro hnutí svobodné slovenské mládeže. Vybudoval její činnost. Nejprve pracoval ve funkci zástupce sborového vůdce Hlinkovy mládeže. Cestoval, organizoval, vytvářel a pracoval neúnavně ve skupinách Hlinkovy mládeže. Ve dnech boje za svobodu, v březnu 1939, byl zrovna zatčen při organizaci Hlinkovy mládeže v Modrém Kameni a byl uvězněn.
V květnu 1939 byl jmenován sborovým vůdcem Hlinkovy mládeže a v srpnu 1940, když se z Hlinkovy mládeže stala samostatná organizace, jej státní prezident dr. Tiso jmenoval prvním hlavním vůdcem Hlinkovy mládeže.
Šéfredaktor kulturní redakce Völkischer Beobachter, Wilhelm Antropp, napsal několik dní před zahájením Evropského kongresu mládeže pro list úvodník nazvaný „O mládež Evropy“, ve kterém přisuzoval formujícímu se svazu mladé generace evropských národů důležitou roli při probuzení skomírajícího evropského ducha. Naráží zde také na problematiku podoby evropského kontinentu v případě vítězného úspěchu Německa a jeho spojenců:
Když v těchto dnech vysílají všechny národy, jež jsou připraveny k novému evropskému řádu, vedoucí zástupce své mládeže do Vídně, aby tu stanovili formou otevřené výměny názorů základy budoucí evropské spolupráce, tak to znamená mnohem více, než pouze manifestaci vůle k mírovému budování uprostřed tohoto díla strašlivého ničení, v jehož podobě sem válka vtrhla v nesčetných detailech a životních formách. Znamená to první pokus připravit řešení zvnitřku, zatímco tradiční politika se naproti tomu octla u svého posledního krajního prostředku, u ultima ratio války a násilí. Oznámení, či lépe řečeno existence silné vůle ke spolupráci je přitom důležitější než otázka formy této spolupráce.
Proti rozboru otázky, jak by sjednocená Evropa obecně a v detailech vypadala, lze právem namítat, že bezcitné řemeslo války musí být nejprve přivedeno ke konci a organismus národů musí nejprve nadobro projít železitou koupelí boje, dříve než se začne jednat o tom, co se má po válce stát – krátce řečeno, že je nadbytečné, dumat nad něčím, co se ve svůj čas do jisté míry dostaví jakoby samo jako přirozený výsledek. Nezávisle na takovýchto úvahách musí být jako nejdůležitější jev této doby rozpoznána vůle k získání nové Evropy, stejně jako touha po formě života, jež bude lépe přizpůsobena díky technice, dopravě a přírůstku obyvatelstva zásadně změněným podmínkám existence, a přání těšit se také ovoci bezejmenné oběti, protože pouze od nich lze očekávat definitivní řešení evropské krize, jež se jasně projevila v obou světových válkách.
Nebylo by dost možné hovořit o současné válce, aniž bychom neměli před očima evropskou krizi, jejíž počátky sahají daleko do minulého století. Všichni významní evropští myslitelé ji rozpoznali a neúnavně na ni poukazovali. O skutečnosti její existence si byli všichni zajedno, pouze prognózy o jejím průběhu a výsledku se velmi rozcházely a vyznívaly souhlasně pouze v tom, že na první pohled oslňovaly, ale již po několika málo letech byly vyvráceny vývojem – mimochodem to je jistým znakem toho, že byly zdůrazňovány spíše z duševních pohnutek než na základě věcného poznání. To pak vážnosti těchto úvah a jejich účinku uškodilo více, než si zasloužily, protože přeci jen otevřely podstatná poznání, rozpoznaly, vyjasnily a interpretovaly důležité symptomy. Protože se z jisté části prokázaly jako nesprávné, nebyly celkově akceptovány s přiměřenou vážností a nepohodlné Kasandřiny výkřiky nechaly zaniknout jejich hlasům.
Díky až příliš lidském sklonu vyhýbat se osudným rozhodnutím, měli lidé čím dál více tendenci nebrat krizi opravdu vážně a této bylo v tom lepším případě přisuzováno místo, na kterém se „praktik“ domníval, že ji může zanedbávat: v evropském duchovním životě. Tak nějak nakonec život stejně vždycky pokračoval, ani se přes noc nenaplňovala slova o „zániku Abendlandu“, ani bolševismus nezrealizoval svoje výhrůžky a nepohltil civilizovaný svět. Hovořilo se zřejmě o nutnosti konfrontace, ale v podstatě lidé na něco takového nechtěli věřit a byli pak o to víc překvapeni, když se všeobecný světový požár vznítil bezmála kvůli nicotnosti. Otázka, zda tato válka byla skutečně nutná nebo zda se jí přece jen nedalo zabránit, prozrazuje hloupost a nevzdělanost. Hloupost proto, že víra, že by slepá náhoda rozhodovala o životě celých národů, si nezasluhuje žádné jiné označení, a nevzdělanost proto, že každý vzdělaný člověk by přeci o charakteru a rozměru evropské krize měl vědět dostatečně tolik, že pochopí a přeci vycítí nutnou souvislost mezi ní a oběma světovými válkami.
Jakkoli záslužné by právě dnes, kdy bezprostředně prožíváme nejprudší přiostření této krize, bylo opět znázornění její skutečnosti ve formách jejího projevování a potvrdit to evidentními, dnes již historickými svědectvími, tak tomu zde ze snadno pochopitelných důvodů nemůže být. Pouze jeden symptom zde krátce zmíníme, protože ve spojitosti s událostí, o které je řeč, založením evropského svazu mládeže, nutí k zamyšlení.
„Nejvýmluvnějším znakem doby“, napsal Ortega y Gasset, „je dle mého názoru to, že pro celou Evropu zítřek neskrývá žádný příslib. Velké národy se nezotavují, protože v žádném z nich neexistuje jasná touha po lepší životní formě, jež by tanula na mysli přestavbě jako nějaký lákající vzor. A uvědomme si: to se v Evropě ještě nikdy nedělo. Dříve ještě stával nad nejprudšími a nejsmutnějšími krizemi obrys více žádoucí existence v podobě útěšné záře nové naděje. Dnes Evropan zavrhuje to, co je k dispozici; zařízení, ideje, mají pro něj vyčichlou příchuť. Ale po čem místo nich touží? V dnešní Evropě se netouží; kontinent nenese žádnou sklizeň tužby. Chybí mu povzbudivá anticipace lákavé budoucnosti, jež je tak podstatným orgánem v lidské biologii. Tužby, tento nejjemnější sekret zdravého ducha, vysychají jako první, když se život chýlí směrem ke konci. Proto nemá stařec žádné tužby, a na místě, které jimi bylo uvolněno, se ukládají vzpomínky.“
Tyto věty napsal španělský myslitel, jenž by se jinak měl přijímat s opatrností, v roce 1922. Ten, kdo je čte pořádně a důkladně se nad nimi zamyslí, okamžitě pozná, co je na nich ještě platného a co již ne, tedy co se od té doby změnilo; a bude muset po právu uznat, že se Evropa alespoň v podstatných oblastech opět naučila toužit, že se odvážila směřovat svůj zrak do budoucnosti a spatřila zde úkoly, pro které, pokud by tomu tak muselo být, by se vyplatilo i zemřít. A dále, že tyto tužby vytvořily skutečně nové životní formy – zda definitivní, to nechme prozatím stranou – a tyto nové životní formy vytvořily tak nebo tak opět nová přání – krátce řečeno, vedle zjevně nepoddajné nadále existující letargické stařeckosti se započal silně diskutovaný omlazovací proces, jehož síla – i to musí být konstatováno – teprve umožnila nutnou, ve vzduchu ležící a všechno ochromující kontroverzi.
Vedoucí tisku a propagandy při Říšském vedení mládeže, Gustav Memminger, konstatoval ve svém úvodníku pro Völkischer Beobachter mimo jiné:
Budoucnost Evropy se rozhodne na bitevních polích této války. Vítězstvím mladých národů je zničení bolševismu, nepřátelského kultuře, a vystřídání epochy britského světového panství. Dát této vybojované budoucnosti našeho kontinentu obsah a život naplněný krví, podřídit jí zákonu jednoty, je prvním rozhodnutím Evropského svazu mládeže.
S ním zanikne světový svaz skautů, tedy zřejmě nejpraktičtější maskování anglického imperialismu. Bojem proti šovinismu a etatismu se mládež Evropy hlásí k jednotě, jež krví vojáků doznala svého nejhlubšího závazku. Vůdcové mládeže, kteří slibují bezpodmínečnou oddanost společenství evropských národů, nejsou nástroji egoistické diplomacie demokratického ražení, nýbrž bojovníky za spravedlivou a sociální budoucnost mládeže.
Pokračování ZDE.
