 |
| Autorka článku vydala společně se svými spolupracovníky v roce 2011 knihu o tomto jihočeském německém jazykovém ostrůvku. Na stránkách KOHOUTÍ KŘÍŽ čtenář nalezne její portrét, fotografie, řadu mapek, a dalších zajímavých faksimilií. |
Kolem roku 1400 mělo více vesnic okolo Netolic (Nettolitz) a Lhenic (Elhenitz) německy hovořící většinu, ale z důvodu posunu jazykových poměrů se území jazykového ostrůvku zmenšilo. V roce 1945 se jazykový ostrov skládal z deseti vesnic s počtem asi 1800 obyvatel: Strýčice (Stritschitz) , Záboří (Saborsch), Dobčice (Dobschitz), Lipanovice (Linden), Holašovice (Hollschowitz), Radošovice (Roschowitz), Chvalovice (Kollowitz), Horní a Dolní Chřášťany (Obergroschum, Untergroschum) a Babice (Bowitz).
Nejstarší pojmenování míst v jazykovém ostrůvku nalézáme v darovací smlouvě krále Václava II. z roku 1292. Tato listina dokládá, že vesnice Strýčice, Záboří, Lipanovice, Holašovice a Dobčice byly přiděleny klášteru ve Vyšším Brodě. Těchto pět obcí vytvářelo do roku 1945 politickou obec Záboří. Radošovice, jež vznikly ve stejné době, byly samostatnou obcí a byly přiděleny rodu Rožmberků. Těchto šest vesnic vzniklo, stejně jako Budějovice, podle pevného plánu cisterciáků z kláštera Zlatá Koruna. Byly osídleny bavorským a rakouským obyvatelstvem. Až do přičlenění k Německé říši patřily k okresu České Budějovice.
Čtyři obce – Chvalovice, Babice, Horní a Dolní Chřášťany – byly založeny ve 14. století a patřily k okresu Prachatice. Chvalovice a Babice byly samostatnými obcemi. Dolní a Horní Chřášťany tvořily společně jednu obec. Všech deset osad jazykového ostrůvku bylo v roce 1938 jednotně přičleněno k okresu Český Krumlov. Vládním krajem (Regierungsbezirk) byl Kalsching a župa Oberdonau/Linec.
Církevní středisko
Strýčický farní kostel sv. Petra a Pavla byl zmíněn roku 1292 v darovací listině krále Václava II. společně se založením vesnice (viz historický vývoj). Příslušnost některých vesnic se ale bohužel během dějin vícekrát měnila, například Holašovice patřily v letech 1292 až 1784 k faře Strýčice. Roku 1784 byly České Budějovice jmenovány biskupským městem a Holašovice se převedly pod farnost Čakov (Groß-Tschekau) a výměnou Chvalovice převedeny z farnosti Netolice pod Lhenice a Dolní Chřášťany stejně jako Babice pod farnost Netolice.
Ačkoliv se příslušnost jednotlivých vesnic během doby měnila, zůstávaly Strýčice církevním střediskem mnohých oslav v průběhu roku. Až po přičlenění k Německé říši se strýčický kostel stal příslušným pro všechny vesnice jazykového ostrůvku. Klášter Vyšší Brod přidělil děkanovi jako podporu velké církevní obci kaplana (asi 1800 katolíků).
Strýčice byly považovány také za školní centrum. Již v roce 1640 zde cisterciáci zřídili první farní školu. Německé filiální školy obce Strýčice byly postaveny v roce 1862 v Dolních Chřášťanech, roku 1874 v Lipanovicích, roku 1880 v Babicích a existovaly až do roku 1945. Po roce 1918 byly v německých vesnicích Holašovice, Lipanovice, Dolní Chřášťany, Chvalovice a Babice zakládány české obecní školy a mateřské školky.
Češi v roce 1925 postavili ve Strýčicích velkou, komfortní školní budovu, ve které se nacházela obecní škola, měšťanská škola a učňovská škola, ale němečtí žáci mohli tuto dobře vybavenou měšťanskou školu využívat až v roce 1938. Dále vzdělávací školy jako gymnázium a měšťanky navštěvovali žáci do roku 1938 v jihočeském školním městě Budějovice. Po ukončení obecní školy ve Strýčicích odcházely dívky většinou na nějakou rodinnou školu a synové sedláků na rolnické školy v Budějovicích. Také učitelský ústav v Budějovicích se těšil velké oblibě žáků z jazykového ostrůvku. Mnohé dívky tehdy odcházely do kláštera.
Od roku 1938 jezdili žáci za dalším vzděláváním autobusem do nového okresního města Český Krumlov. Rolnická škola připadala na Volary (Wallern).
Z jazykového ostrůvku pocházelo mnoho známých osobností. Velmi známým se stal kněz Anton Reidinger (1839 až 1912), který z otcovy strany pocházel z jazykového ostrůvku a z kterého se v Rakousku stal známý básník v dialektu. Jeho vánoční píseň „Es wird scho glei dumpa“ (Už brzy se bude stmívat) získala velkou popularitu.
Život v jazykovém ostrůvku
Půdní plocha jazykového ostrůvku činila asi 6000 ha. Velká část této půdy byla využívána zemědělsky, některé vesnice měly velké podíly lesů. Existovaly menší selské usedlosti (3 až 5 ha) a větší (až do 50 ha). Lesní podíly a rybníky patřily knížatům ze Schwarzenbergu a klášteru Vyšší Brod. V Dobčicích zřídil klášter ve Vyšším Brodě v roce 1896 novou myslivnu k již existující hájence. Také v Horních Chřášťanech existovala od 19. století myslivna a hájenka a v Babicích existovala knížecí myslivna.
Jazykový ostrůvek byl široko daleko známý díky chovu dobytka a koní. Každý rok se v blízkých Netolicích konaly čtyři velké trhy s dobytkem a ty sem lákaly obchodníky a kupce až z Bavorska. Existovalo několik mlýnů a pilařských závodů, také mnoho řemesel, jako například kovárny, koláři, tesaři, stolaři, zedníci, tkalci, pumpaři, krejčí a tak dále. Každá osada měla jeden až dva hostince, krámky a obchodníky všeho druhu.
Pro domácí potřeby se těžil kámen, písek a cihelný jíl. Od roku 1860 se u Chvalovic a Dolních Chřášťan hornicky dobýval grafit a byl kromě jiného dopravován do továrny na tužky Hartmann v Českých Budějovicích.
Tradice a zvyky
Podobně jako v celé Šumavě přebírali naši předci všechny tradice. Zvláštní zvyky ve vánočním období, o Velikonocích a Svatodušních svátcích tvořily církevní rok. Zmínit bychom měli také nákladně slavené selské svatby s tradičními svátečními kroji.
Ze strýčického jazykového ostrůvku se vypravila delegace na 60. korunovační slavnosti císaře Franze Josefa do Vídně, aby mu vzdala poctu (1908). Vlakem tam byly transportovány kočáry a koně.
Jako všude v jižních Čechách se zde hodně zpívalo a hrála hudba. Tak tomu bylo ve světnicích při předení a draní peří a v hospodách. O vánocích (26. prosince až po svátek Uvedení Páně do chrámu) se předváděl hraný „Strýčický betlém“, který pocházel již z 16. století a byl předáván z generace na generaci, většinou ústně. Herci putovali nejen jazykovým ostrůvkem, ale také po Českých Budějovicích s jejich okolními německými vesnicemi a po Šumavě. Doktoru Aloisi Milzovi vděčíme za to, že text této vánoční hry zaznamenal v letech 1936 až 1939 ve formě dizertační práce. Zde neopomeňme zmínit, že jeden občan Lipanovic zaznamenaný text této betlémské hry při vyhnání zachránil do nové vlasti. Již o Vánocích v letech 1947 a 1948 byla tato hra uváděna v okresu Hammelburg / Bad Kissingen v mnoha obcích s velkým úspěchem pod vedením faráře Josefa Ryby (také vyhnancem z vlasti) a občana z Dobčic Jakoba Seemanna. Díky tomuto představení se vyhnanci s místními v této těžké poválečné době sbližovali.
Všeobecný rozvoj
V druhé polovině 19. století přišlo také do několika vesnic jazykového ostrůvku jihočeské selské baroko. Charakteristické je vytvarování štítu střechy rozmanitými ozdobami a okrasnými prvky, místy také s křesťanskými symboly. Na štítu je většinou zaznamenáno počáteční písmeno křestního jména a příjmení.
Již ve 13. století se některé vesnice jazykového ostrova stavěly v obdélníkové formě a všechny dvorce byly svými štíty nasměrovány k návsi a vytvářely semknutou řadu domů.
Už v roce 1960 uznala česká vláda, že si vesnice strýčického jazykového ostrůvku zasluhují zvláštní péči. Obec Holašovice byla dokonce zanesena do státního seznamu kulturních památek. Roku 1998 proběhlo přijetí vesnice Holašovice (Hollschowitz) do seznamu Světového kulturního a přírodního dědictví organizace UNESCO.
Většina obcí jazykového ostrova se stala v roce 2000 selským chráněným památkovým územím a mnoho dvorců, kapliček a Božích muk bylo klasifikováno jako zvlášť památkově chráněné objekty a pozemky se prohlásily za chráněné přírodní krajiny.
V letech 1918/19 byli obyvatelé jazykového ostrůvku vyburcováni a zjišťovali, že čím dál více za ně mluvili Češi. Byl na to ve Strýčicích založen „Německý mládežnický spolek“ a rozšířil se po celých jižních Čechách.
Poprvé Němci jazykového ostrůvku začali pociťovat sounáležitost a vzájemnou odkázanost mezi sebou. Nesoustředili se pouze na svou nejbližší vlast, nýbrž navazovali nové kontakty do německé Šumavy.
Farní obec vybudovala v roce 1932 ve Strýčicích nový farní domov zvaný „Theresianum“, aby německé obyvatelstvo celého jazykového ostrůvku disponovalo střediskem pro setkávání, v němž by se hrála hudba, hrálo divadlo, pečovalo se o sborový zpěv, pořádaly se kursy různého druhu apod.
Dne 1. května 1938 se také ve Strýčicích konal nástup „německého hnutí“. Politická situace byla napjatá. V září 1938 obdrželi muži povinní vojenskou službou povolávací rozkaz k české armádě. Utekli ovšem do lesů, aby krátce před přičleněním k Německé říši nemuseli vykonávat vojenskou službu v české armádě. Češi chtěli jazykový ostrov nárokovat pro sebe. To se ovšem po silném odporu Němců nezdařilo. Dne 24. 11. 1938 nato následovalo zpožděné přičlenění k Říši.
Boj o němectví byl u konce, ale v září 1939 začala ošklivá válka. Jazykový ostrůvek zaznamenal 82 padlých.
Již 9. května 1945 (konec války) se do jazykového ostrůvku dostala Rudá armáda, zřídila tábor v nedalekém lese a zůstala tu po několik týdnů. Domy a stáje okolních vesnic byly prohledávány s cílem najít schované Němce a vše, co mělo hodnotu, si vojáci brali s sebou. Ženy a dívky musely po celé týdny vyčkávat ve skrýších, aby se vyhnuly znásilňování.
V důsledku nahromaděného hněvu Čechů vůči Němcům bylo mnoho obyvatel jazykového ostrůvku internováno, muži a ženy byli odsouzeni k několikaletým nuceným pracím. Objevilo se brutální týrání, byly vraždy a hrozné exekuce. Obyvatelé přišli vyvlastněním o statky.
Za ukrutného mrazu opouštěl 20. ledna 1946 vlast první transport 227 Němců. Do října 1946 následovalo ještě dalších šest transportů a byly rozptýleny po Bavorsku, Württembersku, Hesensku a pozdější NDR, a sice pouze se zavazadly o váze třicet až padesát kilogramů. To byl konec německého jazykového ostrůvku Strýčice, po tom, co existoval téměř 700 let.
Díky každoročním setkáním domoviny a výletům do staré vlasti je sedmdesát let po vyhnání obyvatel jazykového ostrůvku stále udržována soudržnost.
Rozsáhlá kniha „Strýčický jazykový ostrůvek v jižních Čechách“ (Die Stritschitzer Sprachinsel in Südböhmen) o 353 stranách vyšla koncem listopadu 2011. Během mnoha let čtyři autoři shromažďovali potřebný materiál. Kniha se setkala s velkým ohlasem nejen u obyvatel jazykového ostrůvku, ale je i velmi hodnotnou příručkou i pro naše potomky.
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr (kráceno).
Vyšlo dne 6. listopadu 2014.
