Už naši první obrozenci hleděli v první polovině devatenáctého století směrem k východu ve značně liché naději, že by ruské carství případně mohlo zapůsobit tak, aby se český stát nějakým způsobem vrátil na mapu Evropy. Jako samostatná entita – tak, že by se český národ případně sám vydal do všeobjímající panslovanské náruče, která by jej možná ochránila před germánsko-austrijskou hydrou. I kdyby z toho nakonec měla být třeba jakási „samostatná“ gubernie s nějakým vedlejším romanovským bratrancem v čele, když už. Přitom všechny naznačené (ale i jakékoli další) podmiňovací způsoby tehdy byly naprosto na místě, protože ve skutečnosti nebylo pro Evropu většího nebezpečí než právě spády, vůle a moc ruského samoděržaví. A zdaleka ne jen tenkrát!
Přiznejme si ale, že podobně naivní byli kupodivu i evropští mocní, kteří se stejně podivuhodnou prostoduchostí pustili Rusy do Evropy po Vídeňském kongresu v roce 1815, i znovu, brzy na to, v roce 1848. Stejně málo úspěšná však konečně byla i lest, jejímž prostřednictvím promptně dodalo císařské Německo v roce 1917 jistého Uljanova v zapečetěném vlaku do Petrohradu a Moskvy – s tím, že teď už republikánské Rusko tento muž definitivně rozloží a odevzdá je v jejich mrzkém žoldu Berlínu a Vídni. Jistě že bezmocné a akce neschopné, jako na talíři. Opak byl pravdou – právě Leninovo (a Stalinovo) Rusko se rychle stalo pro evropský střed i západ nevyzpytatelným a vždy nebezpečným strašidlem až do konce třicátých let. A jak to dopadlo s bezhlavou co možná nejširší pomocí Západu Sovětům za Druhé světové války víme sami velmi dobře, protože jsme přímými následky této chyby nejen trpěli mezi lety 1945 až 1989, ale žijeme přímo v jejím temném stínu dodnes.
Jinak řečeno: omyl na omyl, protože idealizace Ruska a jím ovládaného prostoru i krášlení tamního obyvatelstva pozitivními vlastnostmi, které nikdo nemělo, je výrazné (a možná největší) pochybení evropské východní politiky, pilně a obvykle do všech neblahých důsledků praktikované v běhu celého novověku. Jak se to mohlo zdát, není zase ale taková záhada.
I když v poněkud jiném gardu, nápadně podobné je to však s Ukrajinou a se vším (respektive s tím málem), co o této zemi víme. Jen proto bylo totiž možné prohlašovat násilné výtržníky z kyjevského „Majdanu“ za avantgardu demokracie a také jen proto máme ukrajinské vládní oddíly, momentálně tu s většími (většinou ale spíš s menšími) úspěchy pacifikující vzbouřený východ státu, za něco jako „mírové jednotky“. A opět: nic není vzdáleno realitě víc, než právě tohle.
Až na jepičí dohody s polskými okupanty někdy v 18. století a až na podobně kratičký moment v roce 1918 nebyla Ukrajina nikdy v moderní historii samostatná. A pokud jde o středověkou Kyjevskou Rus, tak s tou nemá dnešní Ukrajina, o níž je řeč, společného už vůbec nic.
Ale nejen to – velká většina zemí, které si nyní Ukrajinci nárokují pro sebe, byla po staletí, kontinuálně, integrální součástí ruské veleříše. Natolik pevnou, že to nikdy nikdo nezpochybňoval. A pokud jde o iredentu Stěpana Bandery (a Melnika) za poslední války i po ní, ta útočila pro jistotu proti všem potenciálním protivníkům, tedy proti Polákům, Rusům, sovětské moci, okupačním německým vojskům a konečně i proti Židům (jak nové, že?). A jejím cílem rozhodně nebyla žádná samostatná demokracie, nýbrž patrně už v zásadě dost temný autoritativní, přinejmenším polofašistický stát. Ještě že s tímto nápadem přišli oba páni (a jimi organizovaní „vlastenečtí“ hrdlořezové) historicky pozdě!
Jenomže nám se ve skutečnosti na současném východě Evropy předkládají dvě výrazné, navíc momentálně zásadním způsobem znepřátelené strany: stavíme se na stranu Ukrajinské republiky, sužované fatálními hospodářskými i sociálními problémy a drásané důsledky celkem logické vnitřní lability. Naproti tomu Rusko máme chápat jako nepřítele. Takže je deklarováno jako nešťastně znovuzrozená odvěká velmoc, ještě nedávno lhoucí o domácí demokracii a o a přebírání alespoň některých výdobytků západní kultury, ale ve skutečnosti nyní zjevně spějící v osobě svého momentálního vládce a podle způsobu jeho praktik snad již nezadržitelně nazpět. Tedy rovnou k tamnímu, původně po staletí osvědčenému „jednomužnému“ způsobu vládnutí. Přičemž nedávná náprava administrativního omylu s Krymem, jehož se kdysi dopustil Chruščov rámci jednoho ze svých alkoholických excesů, je k tomu všemu třešničkou na dortu, protože se báječně hodí jako přirovnání německého záboru „našich“ Sudet v roce 1938.
Tak a tohle všechno se nám oficiálně říká, na těchto klamných postulátech stojí dnešní východní zahraniční politika České republiky a právě tak bývá psáno v českých médiích, kde se jen podíváš.
Přitom je ve skutečnosti málo co od sebe vzdálenějšího než demokratický způsob života a Ukrajinci, kteří ve své drtivé většině o něco takového naprosto nemají zájem a de facto živoří v jakémsi hrou náhod vzniklém státě bez minulosti i, zdá se, bohužel, bez žádné budoucnosti, kterou by bylo možné závidět. Naproti tomu má málo co k sobě blíž, než sto padesát milionů dnešních obyvatel Ruské federace a odvěká, svatá, autoritativní spasitelná ruka (pevná a fungující), kterou si žádají – také ono ze své dějinné filozofie, způsobu myšlení a genetické prapodstaty. A přirozeně že s tím i se vším dobrým, co jim případně přinese.
Tak nějak to opravdu je, ale takhle to Evropa nepřijímá. Pro současného Evropana má totiž být Ukrajina ohrožená „demokratická“ země, dokonce snad příští člen Evropské unie, kdežto Putinovo Rusko vnímá jako zavilého agresora, od něhož je možné očekávat výhradně jen to nejhorší. Proč? Protože nemáme relevantní informace. Anebo spíš, a to je zřejmě ještě horší, dostatečné všeobecné vzdělání. Protože člověk alespoň v zásadě seznámený s historickými fakty, která jsem zde již naznačil, by se nezbytně musel zamyslet. To ale přinejmenším!
Nic takového se však povýtce neděje, protože nás toho ve škole naučili málo (a i to jsme už vesměs zapomněli), takže všeobecný názor na aktuální dění ve východní Evropě je výhradně modelován médii. Asi ve stylu „co je v televizi, to je přece pravda“, že?
Ano: tento názor sice fabrikují podobně jako my nanejvýš polovzdělaní mediální „zaměstnanci“ (záměrně neříkám autoři, nebo publicisté), chyba je však na naší straně. Příliš totiž podléháme těm, kteří bůhví za kolik pracují bůhví pro koho, ale k tomu navíc přespříliš snadno věříme jejich tak svůdně jednoduchým a snadno pochopitelným konstrukcím. A rovněž bez valného přemítání o nich přebíráme zase jen jejich názory na geopolitické konflikty, jejichž původ, důsledky a hlavně podstata jsou docela určitě naprosto jiné, než je nám předkládáno.
Přiznejme si, že o Rusku, ani o Ukrajině, nevíme – právě kromě tak úslužně servírovaných naznačených informací – pořádně vůbec nic. Takže dál mlčky souhlasně pokyvujeme hlavou nad způsobem, jakým Brusel a Západ vůbec tuto záležitost „řeší“. Jistě že včetně hospodářských sankcí, které sice Rusko popuzují, ale vydrží jako vždy celkem snadno, kdežto pro nás doma mohou znamenat katastrofu. Sekundárně, nakonec ale i přímo. Také ale včetně zatím sice jen teoretických, nicméně reálných úvah o vojenské „pomoci“ a pak snad i včetně přímého zásahu. Pochod těmito riskantními cestami však nemusí trvat ani jinak dlouho a dosavadní relativně drobná lokální rozmíška, původně vzkypělá ze v místě celkem běžných národnostních animozit, může snadno a rychle přerůst v něco, co je obtížné si třeba jen představit.
Na to, abychom sami řešili tyhle záležitosti, opravdu nemáme dost důvěryhodných informací a konečně ani to nezbytné vzdělání, na jehož neoddiskutovatelnou absenci poukazuji. Ptát se proč tomu tak je, sice není zrovna jednoduché, ale už z tak v určitých kruzích oblíbeného a jako vždy v první řadě krajně nebezpečného volání po demokracii za každou cenu pro ty, které něco takového venkoncem vůbec nezajímá, nabízí celou řadu podezření, dokonce značně nepěkných. Protože jestli celou tuhle záležitost zase jednou řídí ti, co jsou s to prosazovat "dobro" a třeba "pravdu a lásku" doslova za každou cenu, třebaže už toho v Evropě (a u nás jakbysmet) pokazili až až, pán bůh s námi!
Zbývá tedy doufat, že tomu tak přece jen není. Že už nejsme v rukou známých iracionálních šílenců, kteří jsou například s to na místě obětovat vlastní gruntovní národní zájmy za něco tak irelevantního, jako je naprosto nelegitimní „svoboda“ jisté velehorské oblasti ve Střední Asii. A s tím také doufat, že ani teď Evropa ve skutečnosti nepřekročila (a nadále ani nepřekročí) svůj vlastní odvěký stín. Takže pořád ještě včas pochopí (a hlavně přijme), že na ukrajinsko-ruském pomezí věru nejde o žádný opravdu zásadní konflikt a že s takovým nadšením na obou stranách rozvinované válečné vlajky jsou jen příležitostným závojem pro realitu skutečných zájmů o tamní suroviny, plyn, levné pracovní síly a trhy vůbec. Takže celá tahle věc pořád ještě včas skončí jako bezpočet jiných, podobných dějinných epizod v oblasti, se kterou bychom správně měli mít přímo společného čím méně, tím lépe. Že tady „Ukrajina“ zůstane dál „okrajovým územím“ Ruska a Putinovi všechno to, co zatím zkusil (a bylo mu to předtím tak snadno Západem dovoleno), bude stačit k namalování tohoto správného vlastního obrazu pro jeho novodobé poddané.
Já vím, že takhle napsané to všechno vypadá i zní značně odporně. Jenomže z konfliktu, který případně může být docela dobře tím nejposlednějším v celých evropských dějinách, nevidím momentálně jinou cestu, než že vše nakonec skončí jakousi racionální plichtou, ostatně jako vždy za posledních podivuhodně mírových devětašedesát let (sic!), anebo alespoň jako většinou. A že se všechno, co má, nanejvýš odehraje jen a jen tam, kde to původně začalo. Třeba i za cenu pádu ideálů, které sice znějí na první poslech krásně, ale jejichž násilné prosazování by mohlo mít následky vpravdě nedozírné.
Ona totiž „Ukrajina“ opravdu není žádný aktuální problém, to především. Opakuji totiž, že skutečný problém je v tom jak se na tuhle záležitost díváme. A jestli i dál dovolíme našim „demokraticky“ voleným představitelům, aby se také v tomto směru dál neúspěšně pachtili zde již popsaným způsobem.
Bohužel, je tomu tak! I když možná také mně chybí to správné vzdělání…
