Tomáš Krystlík
K 25. výročí 17. 11. 1989 se objevuje téměř nepřeberné množství úvah o tom, co se mělo po konci bolševické éry učinit a neučinilo. Obvykle jsou to zbožná přání, v horším bláboly. Příkladem nechť poslouží text Slovo k listopadu, kde se tvrdí: „Hlavní příčinu dnešního stavu vidíme v tom, že politické strany, které měly být základním stavebním kamenem parlamentní demokracie, selhaly. Především ODS a ČSSD se brzy přeměnily v nástroje oligarchizace moci nadřazující prospěch postkomunistických regionálních souručenství, nad zákony i nad prospěch státu.“
Jak by mohly politické strany neselhat, když byly vedeny, tvořeny a voleny Čechy, kteří se již od vzniku československého státu zásadně mentálně lišili a liší od Západoevropanů. Korupce, intriky, lobby se sice vyskytují všude na světě, ale většina české politické reprezentace na rozdíl od západoevropské nemá co do korupce žádné pozorovatelné zábrany. Ani za první republiky, ani dnes. Meziválečné československé nátlakové skupiny měly kromě betonářské, existující i dnes, jen jiné názvy a předměty svého zájmu: lihovarnická, cukerní, koňská (koně pro armádu), pícninářská (potrava pro ně), obě byly příčinou technického zaostávání čs. armády koncem 30. let, dřevařská atd. Co dokázaly kromě ochranných cel – průměrná celní sazba byla třetí nejvyšší v Evropě, 35,8 % – prosadit? Například z poslední slovenské železniční stanice před Podkarpatskou Rusí bylo přepravné do českých zemí poloviční než z první stanice podkarpatskoruské o pár kilometrů dále. Tak se bránila dřevařská lobby své konkurenci v rámci jednoho státu.
Není též divu, když autoři Slova k listopadu dále píší: „(Oligarchové) dnes kontrolují i velkou část justice. Vlastní i média, kontrolní mechanismy demokracie, přičemž média veřejné služby nedostatečně plní svoji funkci.“ V ovládnutí justice hraje klíčovou roli, že ČR není právním státem, k čemuž přispívá i národní obyčej, trvající od druhé poloviny 19. století, obcházet zákony. Vlastnictví vícero médií v jedněch rukách měl zabránit, kdyby správně fungoval, antimonopolní úřad. V otázce veřejnoprávní televize a rozhlasu narážíme na stejný problém jako u Parlamentu ČR: obsazení nekvalitními jedinci. Kdo tomu nevěří, ať čistě teoreticky odpoví, co se do roka dvou asi stane s morálně bezúhonnými jedinci, kteří se nechají přemluvit, vstoupí do politiky a zaplní do posledního místa Poslaneckou sněmovnu Parlamentu ČR, Senát PČR, případně i do rady pro televizní a rozhlasové vysílání. Už jste si to rozmysleli? Přibližně polovina bude ze svých postů vytlačena a druhá zkorumpována. Jinak to v Česku dopadnout nemůže.
Když autoři dále píší: „Nejsme schopni změnit život ve vyloučených komunitách, rasové či nacionalistické předsudky jsou ve společnosti natolik přítomné, že ovlivňují i volební výsledky… Za dvacet pět let svobody jsme se nedokázali vyrovnat se zločiny ani si přiznat omyly vlastní minulosti“, tak tím jen říkají, že se Češi dosud nevyrovnali se svou vylhanou minulostí českými historiky, že stále žijí ve vybájených představách o české minulosti.
Cesta ven z tohoto marasmu vede pouze přes změnu mentality Čechů. Za jak dlouho se to ale může podařit? Ode dneška za čtyři generace?
Tento text vyšel na autorově blogu a je zde převzat s jeho laskavým souhlasem. Do diskuse k článku se lze zapojit pod uvedeným odkazem.
