 |
| (Ilustr. foto: Kunstverein Erlangen) |
Pokud se zůstane u dohodnutého časového plánu, tak zrovna někdy okolo 9. listopadu (!) [tj. výročí pádu berlínské zdi – pozn. překl.] budou v Durynsku, jako v jedné německé spolkové zemi, vytvořeny předpoklady ke zvolení ministerského předsedy, který je kandidátem politické strany Die Linke. Bodo Ramelow, vedoucí představitel strany, ve které se nadále pohybují staří spolupracovníci tajné služby Stasi a tenor zde udávají lidé, jež chtějí měnit systém, má být pomocí hlasů sociálních demokratů a Zelených dosazen do státní úřadovny v Erfurtu.
Prý to neznamená zánik Abendlandu, namítají konejšivě levicově liberální komentátoři. To také nikdo netvrdí. Ale nebezpečný průlom v hrázi to znamená v každém případě, vždyť to přeci vypadá docela tak, jako kdyby se v Durynsku měla otestovat možnost podobné koalice na celostátní úrovni. To by bylo vskutku pokusem nastoupit cestu do jiné republiky. Se všemi důsledky ve všech politických oblastech, zahraniční politiku nevyjímaje. Tento Bodo Ramelow nejprve sociálním demokratům předvede, že se jí za 25 let nepodařilo vytlačit následnickou stranu SED [komunistická strana v NDR – pozn. překl.] nebo jí alespoň udržovat jako malou politickou stranu, jak poznamenaly noviny Frankfurter Allgemeine. To lze poznat už jen na zmatené debatě o tom, zda NDR byla státem bezpráví či nikoliv. A co by znamenalo převedení modelu z Erfurtu na celostátní úroveň (což je myšlenka, kterou sociální demokraté docela zvažují), k tomu není potřeba mít nějak zvlášť hodně fantazie. „Antifašistické“ běsnění by se zesíleně obrátilo proti všem, jež v německém zájmu trvají na pozicích práva. Vyhnanci z vlasti, resp. jejich svazy by se pravděpodobně jako první dostaly pod kola rudého propagandistického válce.
Listopad 2014 díky tomu tedy čtvrt století po německém revolučním podzimu a po epochálním převratu ve východní Evropě vysílá znepokojivé signály. To ostatně platí i pro historicko-politickou debatu, která opět více přináší do povědomí vypuknutí První světové války před sto lety; ta vypovídá něco o duchovním rozpoložení takzvané „Berlínské republiky“. Zde se pokoušeli historikové, mezi nimi i mezitím zesnulý Hans-Ulrich Wehler a Heinrich August Winkler, obhajovat staré teze Fritze Fischera o německém „Sáhnutí po světové moci“ [„Griff nach der Weltmacht“ je i doslovný název Fischerovy knihy z roku 1961 – pozn. překl]. Zjevně jim vadí, že se názory a představy Němců o „prakatastrofě 20. století“ zásadně změnily. Podle výsledků ankety institutu Forsa ze začátku roku věřilo na hlavní vinu Německa pouze už jen 19 procent. Ale 58 procent se domnívalo, že německé císařství neneslo žádnou větší vinu než ostatní státy. Považují všechny velmoci, které vedly válku, za stejné viníky.
Kniha Australana Christophera Clarka („Náměsíčníci“) zřejmě mnohé probudila. Teze zastánců samotné nebo hlavní viny Německa díky ní působí jako překonané. To se ale nezamlouvá všem v historické branži. Ve fejetonech se Clarkovi vytýkalo, že chce docílit „zproštění německé viny“. Přitom se australský profesor primárně soustředil na evropský charakter červencové krize, která nakonec vedla k válce, a vznesl požadavek: „Musíme opustit předlohu Jamese Bonda, ve které existují jen ti dobří a zloduch. Můžete na všechny tyto státy pohlížet jako na zloduchy. Jsou vesměs agresivní, lačné kořisti, kolonialistické, paranoidní, demonstrují sílu, protože se cítí být slabými a napadnutelnými.“ Skutečně se debata o „odpovědnosti za válku“ zdá být dnes účelnější než nějaké morálně apodiktické výroky o „vině“ nebo dokonce „samotné vině“ německého císařství, ve spojení s Rakousko-Uherskem. Ovšem proti tomu se brání Fischerova frakce. Pokud prý Německo zavinilo „jen“ Druhou světovou válku, ale ne tu První, pak už prý nechybí málo k tvrzení, že Hitler představoval největší „provozní nehodu“ německých dějin, napsal Winkler v novinách Die Zeit.
Vůbec nemohlo být vynecháno tvrzení, že z historicko-politického kabinetu hrůzy vylezlo strašidlo „revizionismu“. Tímto ubíjejícím slovníkem se nadále dá znamenitě zacházet a část sdělovacích prostředků při střežení „hrdosti na vinu“ vydatně spolupracuje. To všechno není až zas tak nové. Už ve dvacátých letech se historik Bernhard Schwertfeger domníval, že po První světové válce následovala „světová válka dokumentů“. Momentálně se zdá, že tu máme „válku interpretací“. Po Fischerově kontroverzi následuje Clarkova kontroverze. Vychází najevo negativní nacionalismus se všemi znaky obviňování sama sebe. Z nereflektované debaty o vině se stává blokáda poznání. Pro historika Friedricha Kießlinga je to v současné době tím nejvíce zneklidňujícím faktem, protože První světová válka prý přece také byla následkem první krize globalizace.
Dějiny nám nedarují žádné poučení, alespoň ne v podobě konkrétních pokynů, jak postupovat. „Kdyby historie měla věcný rejstřík, mohli bychom ji lépe využívat“, poznamenal kdysi posměšně básník Ludwig Börne.
Ale poučení se nevyhneme: Lokální události, posílené spojeneckými vztahy, mohou vést ke dramatickým mezinárodním komplikacím a rozšířit se v obrovský požár, což se ukázalo roku 1914 – a platí to i dnes. Geopolitické souvislosti nelze vynechávat z diskusí o aktuálních krizích na světě, jako například mezi Ruskem a Ukrajinou. A lidé by neměli hned být difamováni jako „chápači Putina“. Novější výzkumy přišly na to, proč eskalovala červencová krize před sto lety – protože v evropské diplomacii před První světovou válkou byl sotva někdo ochoten vcítit se do pocitů ohrožení té druhé strany. To by bylo přinejmenším návodem na jednání při zacházení s aktuálními konflikty. Pochopení se ovšem nesmí stát jednostrannou záležitostí. Otázka, kterou formuloval Gustav Seibt v Süddeutsche Zeitung, je proto více než oprávněná: My Putina dokážeme pochopit – ale chápe on nás?
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 6. listopadu 2014.
