Mít trpělivost?

Úvaha „Sudetenpost“ k aktuální taktice vyhnanecké politiky sudetských Němců, 25 let po pádu marxisticky podaného socialismu 
Manfred Maurer

Bavorský ministerský předseda Horst Seehofer chce být dobrým patronem [sudetských Němců – pozn. překl.]. Při nedávném setkání se spolkovým předsedou Sudetoněmeckého krajanského sdružení se pokusil odstranit pochybnosti, jež se vynořily v posledních měsících. Přičemž je třeba podotknout, že tyto pochybnosti nevycházely přímo od spolkového předsedy, nýbrž jednoduše vznikly mezi krajany. Ti totiž velmi pozorně sledují vyhnaneckou politiku a dokáží si spočítat jedno s druhým, pokud jde o výroky a jednání aktérů. Za těchto okolností bylo dobře, že Seehofer ještě jednou vyjasnil, že vyhnanci mají být plně zapojeni do všech aktivit, které se jich týkají. Poté, co se mluvčí Bernd Posselt nemohl zúčastnit poslední návštěvy Seehofera v Praze, interpretovala to mnohá německá média jako známku degradace nejvyššího představitele sudetských Němců a komentovala to dokonce vcelku pozitivně. Skutečnost, že Posselt (kvůli své rozlučce s Evropským parlamentem) skutečně z termínových důvodů nemohl být přítomen, nemůže zabránit tomu, že komentátoři si k tomu něco přibásní. V budoucnu bude tedy Posselt opět u toho, aby se už nemohly objevit žádné pochybnosti.

Minimálně stejně tak důležité je Seehoferovo ujištění, že v Praze bude „postupně“ klást na stůl také ty nejobtížnější body bavorsko-českých vztahů. Zda to ovšem uspokojí všechny krajany, je jinou otázkou. Pojem „postupně“ může mít dosti elastický výklad, který také obsahuje poselství: Přátelé, mějte trpělivost!

Vždyť to je ta sporná otázka: Jak lze dosáhnout většího úspěchu – cestou trpělivého navrtávání tlustého prkna anebo cestou rázného dožadování se práva a spravedlnosti zde a okamžitě? Jedna skupina říká, že u Čechů lze něčeho dosáhnout pouze tehdy, pokud se předtím vytvoří odpovídající atmosféra a odbourá se strach. Jakmile se všichni budou mít rádi, bude možné také hovořit o choulostivých tématech a něco vytěžit. Jako například odstranění Benešových dekretů, týkajících se sudetských Němců, nebo dokonce nějakou formu materiálního napravení.

Tato taktika ovšem není žádným novým náběhem v německé vyhnanecké politice. Dobré klima usmíření se sudetští Němci pokoušeli vytvořit už v prvních letech po vyhnání – motto: Charta vyhnanců z vlasti, která v roce 1950 odmítla jakékoliv smýšlení v duchu pomsty a odplaty.

Skutečnost, že tento proces vytváření důvěry byl velmi jednostrannou záležitostí, není možné dávat za vinu sudetským Němcům, nýbrž okolnostem Studené války. Pro československé komunisty byli sudetští Němci ústředním prvkem jejich celkového obrazu nepřítele. Také proto se po roce 1989 dlouho vůbec nic nikam nehýbalo – účinkovalo po celá desetiletí aplikované vymývání mozků, a toto působí ještě dnes.

Ovšem, proč je tomu tak v Česku a na Slovensku, ale všeobecně ne v celém bývalém východním bloku? V Srbsku, Rumunsku nebo v Maďarsku nalezli například mnohem přátelštější přístup. Jedním vysvětlením může být, že Češi a Slováci svůj obraz o nepříteli kultivovali o něco déle a intenzivněji. Nebyla to pouze reakce na nacistické zločiny (i když tím mnozí dnes vyhnání ospravedlňují), nýbrž také výsledek nepřátelského postoje vůči Němcům, jenž se pěstoval dlouho před Hitlerem.

Toto vysvětlení ale nemůže být žádným ospravedlněním zanedbávání dnešních politiků. 25 let po vyhnání komunistů od moci by mělo být možné nejen otevřeně hovořit o vyhánění v letech 1945/46, nýbrž také o zahlazení tohoto bezpráví.

Trpělivost? Ano, vyhnanci byli velmi, velmi trpěliví. Tak trpěliví, že mnoho z nich se nedožilo ani prvních náznaků uvědomění si viny. Pokud se choulostivé otázky budou v Praze pokládat na stůl jen „postupně“, pak se můžeme obávat, že se toho už nedožije nikdo z generace pamětníků. A až politikové budou mít do činění už jen s potomky obětí největšího poválečného zločinu v Evropě, mohl by pak také upadnout morální tlak potřebný tomu, aby se v Praze na stůl ještě něco pokládalo.

Za těchto okolností je třeba naprosto chápat krajany, jejichž pomyslná niť trpělivosti se už dávno přetrhla. I když je to nepohodlné a narušuje to normalitu bilaterálních vztahů, tak tito lidé mají právo na to, aby jejich patron jejich záležitosti položil na stůl. A sice brzy!

Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. 
Vyšlo dne 6. listopadu 2014.