 |
| "Kdo listopad 1989 ve vnímavém věku zažil, pamatuje si jej především jako vzácný čas soudržnosti, sounáležitosti, laskavosti, milého humoru, který snad ve všech lidech vyplavoval na povrch jejich dobré stránky", píše Jakub Patočka. Jako člověk, který Jakuba Patočku a jeho souputníky v té době zažil z bezprostřední blízkosti, si pamatuji především na jedno: chameleonství oněch dnů (LB). |
Jestliže si projdete výsledky posledních voleb, tak mnoho vás na nich nezaujme. Potřebujete-li si však na ně udělat názor, není nic snazšího: už pár dní po poslední volební neděli se naše média zabývala málo čím jiným, i když by jistě měla. Obecným heslem příslušných komentářů bylo sice dílem plesání, dílem pokyvování hlavou nad zřetelným propadem „klasických“ politických stran (to, přirozeně, jak kdo). Mne na tom všem ale přece jen zaujalo ještě něco jiného. A totiž zřejmý pád tzv. „zelených“. Přitom nejde o žádný výjimečný jev, nýbrž mnohem spíš o prozatímní konec celého souvislého řetězu pozvolného úpadku tohoto původně tak silného politického uskupení vůbec.
Velmi dobře se pamatuji, jaký poprask vzbudil tento směr na Západě, konkrétně ve spolkovém Německu, přibližně sedmdesátými lety minulého století počínaje. Tedy když tehdy a tam začal jeho vzestup. A zároveň s tím se rozpomínám, jakou bouři jásání toto zjevné ohrožení doposud jen podle aktuálních okolností se měnící klasické sestavy Bundestagu vzbudilo v přísně řízeném sterilním mediálním světě komunistického Československa. Už proto, že příslušní inženýři veřejného mínění v tehdejších parlamentních úspěších německé stany „Zelených“ nepokrytě vítali vítězství „moderní levice“, které jim (a jejich stranickým nadšéfům) slibovala zaplnit místo, které už předtím vyklidili západoněmečtí komunisté.
Odhlédneme-li od onoho profánního levičáctví, něco takového jen o něco málo později začalo i u nás. Přitom je to třeba chápat, protože přebírání ideálů, myšlenek a zejména stylu „Zelených“ zpoza Šumavy bylo už z výše uvedeného důvodu patrně jedinou nekriminalizovatelnou cestou jak projevit názor, zřetelně se lišící od dosud jediné povolené státostranické normalizační věrouky.
Koncem osmdesátých let tedy měly československé nomenklaturní kádry zbrusu novou potíž: vedle poměrně hlasitého disidentského hnutí se byly nuceny od teď potýkat s celou řadou výstřelků do té doby neviděných a proto jen stěží očekávaných. Protože nikoli nevýznamná část mládeže se dala na ekologii, ochranu životního prostředí a na vyznávání přírodního způsobu života s výslovným respektem k němu a nikoli ke stávající oficiální ideologii. A aby to měli soudruzi v příslušných odděleních ÚV KSČ ještě těžší, tohle všechno se dělo zpravidla pod ochrannými křídly Socialistického svazu mládeže a dokonce s aktivní pomocí tehdy velmi rozšířeného, čteného a tedy vlivného mládežnického týdeníku Mladý svět.
Naznačené, původně jen marginální aktivity té doby posléze přerostly kromě jiného v masové hnutí „Brontosaurus“, načež byl odtud už jen krok k už bohatě navštěvovaným veřejným vystoupením proti celé řadě ekologických zločinů režimu. Od těch vysloveně lokálních (ale obvykle taktéž ne snadno zanedbatelných) problémů, přes masivní, svévolné ničení krajiny socialistickým velkoprůmyslem, až kupříkladu k vysloveně jedovatým životním podmínkám na severu Čech i Moravy. To bylo víc než v pořádku a je třeba říci, že také tento způsob veřejného odporu proti komunistickému režimu byl platnou součástí sil, které přivodily jeho historický pád koncem roku 1989.
Aby bylo jasno: pečovat a starat se o kvalitu prostředí, v němž žijeme, není ani právo, ani výsada, nýbrž svatá povinnost civilizovaného člověka. Jsme zde vlastně jen na chvíli a naše místo na Zemi nám bylo pouze propůjčeno. S tím, že je odevzdáme svým následovníkům přinejmenším v téže kvalitě, v jaké jsme si ho v nám Osudem vyměřeném čase užívali. Proto mne vůbec nepřekvapilo, když právě tyhle ekologické tendence doslova zazářily zejména po „Listopadu“.
Radikalismus, negace dosavadních společenských hodnot a transparentní rezignace na zažité normy jsou stigmatem větší části každé nově nastupující generace lidského rodu. Tento naprosto přirozený postoj k životu se obvykle projevuje oblibou divokých tanců, nepřijatelnou délkou vlasů, vyzývavým způsobem oblékání, užívaným slovníkem, svérázným výběrem idolů i ideálů, prostořekostí, principiálním zatracováním všeho, co zde bylo předtím, a vůbec tak mnohým, co soudobé starší už ze zásady irituje. To, že se radikalismus významné části „polistopadových“ mladých tentokrát napřel směrem k ochraně přírody, je tedy celkem pochopitelnou výjimkou z pravidla.
Protože „se to smělo“ a nadále naprosto nehrozilo žádné vyloučení ze školy, ani postih vůbec, stalo se „zelené hnutí“ už v raných devadesátých letech významným společenským fenoménem. Sledováno médii, přetřásáno na oficiálních místech a obecně přijímáno vesměs pozitivně, k tomu výrazně posílilo přijetím zpochybňování přirozeného trendu globálního oteplování jako ideální zbraně pro vítězství tehdy už jen těžko porazitelné ekologické agresivity. Ale tím, že toto doposavad neorganizované hnutí postupně navíc zaujalo své platné místo dokonce už i na politické scéně, se však konečně dostáváme k pravému jádru věci.
Dejme tomu, že zde byla (opakujme, že nezanedbatelná!) síla mladých, kteří byli v rámci už ne jen ochrany, nýbrž teď přímo záchrany tak mnohého přírodního, ochotni se za vesměs dost divokých podmínek přivazovat k buldozerům, ničícím severočeské vesnice ve jménu uhelného mamonu, poutat se ke kmenům smrků na Šumavě, výstražně tarasit přebujelou dopravu českých a moravských měst a tak vůbec. Bylo to romantické, bylo to napohled strhující. A byly to také akce nanejvýš vděčné pro média a tedy celkem snadno sekundárně ovlivňující veřejné mínění. Jenomže již brzy nastal problém, respektive hned dva.
Již celkem brzy se totiž ozvaly přes všechno střízlivé hlasy, hovořící asi v tom smyslu, že politika státu ve skutečnosti chybuje vůči českém severu už od roku 1945, že s kůrovcem by měli bojovat výhradně ti, kteří něčemu takovému skutečně rozumějí, anebo že stav dopravy je pouze důsledkem systémového zanedbání celé této záležitosti a není řešitelný bez kovaných odborníků a zásadních, opět systémových změn. Tyto hlasy však zůstávaly dílem oslyšeny, dílem docela zanikaly ve všeobecné umanuté vřavě, do které předchozí dialog možného s nereálným mezitím přerostl.
Kromě toho však toto „zelené hnutí“ záhy dostalo zřetelně politickou tvář a v jeho čele se počaly zviditelňovat osoby přinejmenším podezřelé. Nejen proto, že (už podle Goetheho) z mladých revolucionářů byli hófráti. Do velení altruististické a do značné míry sympatické mladé armády, pořád ještě jistě plné zelených ideálů a přirozené lásky ke všehomíru, se totiž stavěly osvědčené kádry SSM, tu a tam dokonce aparátčíci padlého režimu, celá další řada dost podivných existencí a především ti, kteří z takto získaných postů zřetelně usilovali o politický vliv a jistě také o nikterak zanedbatelný související materiální profit.
Na jedné straně se tedy pořád ještě čile bojovalo za nejrůznější brouky, vzácné traviny a kvalitu ovzduší, na straně druhé (ale to čím dál zjevněji) o pozici „Zelených“ v rámci českého politického spektra. Naši „Zelení“ se tak stali politickým činitelem, který – i když, protože už v zásadě málo schopen vytvořit obvyklou solidní strukturu, zmítán permanentními vnitřními, celkem pochopitelnými spory – často představoval důležitý a hledaný koaliční element. Nejen v parlamentu, ale především v nespočetných místních správních orgánech. To přinejmenším! Od čehož všeho však byl zákonitě už jen krok k sice povlovnému, nicméně zákonitému pádu celého tohoto teď už tak dávného zázraku.
V dobách, kdy první „zelení“ u nás byli s to nezištně obětovat vlastní pohodlí, bezpečí a možná i dost dalšího a jejich konání když už ne vedlo, tedy alespoň mířilo k nápravě vyslovených špatností, mohli mít všeobecné sympatie a také je po právu měli. Jenomže už hodně let se s jejich aktivitami naopak setkáváme v podobě zřetelné brzdy celé řady záležitostí tentokrát veřejně prospěšných.
V Ústí jejich umné obstrukce zatím zabránily splavnění dolního toku Labe, i když to původně byl nápad, pokud vím, už Otce vlasti, blahé paměti. A to oficiálně v zájmu záchrany jakési stužkonosky fialové, (prý) žijící v křovinách kolem Dolního Žlebu. Ve skutečnosti se tak ale dělo (a stále děje) v jistě víc než slušně honorovaných službách bossů silniční spedice, takže toto zásadní omezení lodní (výsostně ekologické!) dopravy tak či onak bere práci tisícům právě v tomto už tak chudém kraji.
Trvalo deset dlouhých let, během nichž si kamiony razily tam i zpět cestu Plzní a Plzeňáci z okolí této vynucené trasy umírali, dušeni jejich zplodinami - než se přišlo na to, že kopec, bránící dostavbě pár posledních kilometrů spásné obchvatné dálnice D5, není jedinečná přírodní lokalita (jak tak nahlas tvrdili „Zelení“), nýbrž relativně nedávná navážka.
Je běžné, že zahájení prakticky jakékoli veřejně prospěšné stavby trpí „zelenými“ obstrukcemi a - není-li tato stavba rovnou zrušena – bývá její zahájení dál a dál odsouváno. Takže vážně pochybuji, že by třeba podle Berounky u Karlštejna kdy mohla vést železniční trať – kdyby byli podobní „experti na udržení přírody“ na světě už před sto padesáti lety. To jsou ovšem jen drobnosti, protože podobných příkladů pro toto si jen trochu pilný čtenář najde jistě dost a sám. Ale abych byl správně konkrétní, dovolím si k předešlým dodat ještě dva, tentokrát vskutku osobní:
Je tomu už několik let, co jsme natáčeli dokument o Temelíně. Jen co se setmělo a další ataky proti oplocení této strategické elektrárny už nebyly pro přítomné televizní štáby dost atraktivní, až dosud běsnící lítí bojovníci proti „jádru“ se v blízkém lesíku ukázněně řadili k výplatě denního žoldu. Tentokrát naopak od těch uhlobaronů a majitelů klasických elektráren, jejichž zájmům by mohla JET uškodit?
Znám jednoho západočeského podnikatele, jenž byl postaven před životní dilema buď „přispět“ na konto jistého brněnského ekologického sdružení šestimístnou sumou, anebo pod tlakem téhož povedeného spolku vystavět kolem své továrny protihlukový val v pořizovací ceně několika milionů.
Kde tou dobou byli všichni ti dávní idealisté, jimž kdysi dávno bylo na místě se obdivovat?
Jsem přesvědčen, že ekologie má v našem životě své naprosto nezastupitelné místo. Už z principiálních důvodů, které jsem naznačil výše. Zajímalo by mne však kolik desítek a možná stovek miliard nás všechny stál vysoce organizovaný ekologismus, který v tomto státě málem zvítězil. Co a kolik stálo prosazování a aplikace neověřených teorií či jakékoli lokální ekologistické svévole a jak se prodražil tak mnohý amatérismus, který jsme dopustili. Nikoli v poslední řadě by mne však zajímalo v koho zájmu se tato pochybení děla či kdo a v jakých částkách na nich profitoval.
Ono to ale s těmi našimi ekologisty bude nakonec asi jako se vším tady: mávneme nad tím rukou a budeme si libovat, že není hůř.
Naštěstí to vypadá, že buď někdo někde dostal rozum, anebo že kalich obecné trpělivosti přetekl. Ukazuje se, že celá story kolem „obnovitelných zdrojů“ je velmi nereálný podnik a že jeden litr pohonných hmot z řepky je možné pořídit jen za dva litry nafty. Také že, kde se vzaly, tu se vzaly, alespoň ty jižní ledovce namísto aby poslušně tály, naopak nápadně bytnějí a že pokud se nemíníme zítra vrátit do jeskyň a k loučím, bez jaderné energie se neobejdeme. Stejně jako že jsou „alternativní větrné farmy“ přímou cestou k energetickým black-outům, když už nevybíjejí ptáky po hejnech. „Kšefty s ekologií“ se sice hýbají pořád dál, a docela dobře, ale třeba už ty volební výsledky, jejichž připomenutím jsem tuto ne zrovna veselou úvahu začal, slibně naznačují, že tomu vůbec nemusí být na věky.
Nezdráhám se říci, že naši voliči tentokrát volili správně – když zase tak moc nevolili naše neprůhledné, podezřelé a zejména ověřeně křivé „Zelené“. Současní mladí přijdou k rozumu později, tak už to bývá. Jsem ale rád, že tak mnozí z ostatních zjevně moudřejí už teď.
