 |
| Franz Edler von Hardtmuth a dobová reklama. Foto: Wikipedia |
Česká Wikipedia uvádí o vzniku firmy Koh-i-noor: „Podnik založil Josef Hardtmuth roku 1790 ve Vídni, odkud byla výroba grafitových jader roku 1848 přesunuta Carlem Hardtmuthem do Českých Budějovic. Tužky Koh-i-noor slavily postupně úspěchy na různých světových výstavách. Ocenění si do Čech přivezly z mnoha světových výstav, například roku 1855 z New Yorku, roku 1856, 1900 a 1925 z Paříže, 1862 z Londýna, 1882 z Vídně nebo roku 1905 z Milána…“
Zkrátka a dobře „hlasitě“ svým čtenářům vnucuje vysoce tendenční představu, že slávu tužek v Budějovicích zapříčinili vynalézaví a šikovní Češi. Ale byly to skutečně ony slavné »české ručičky«, které způsobily doslova „převrat“ v oboru psacích potřeb ve světě? Kdo vlastně byl zakladatel firmy Koh-i-Noor? (Pozn. Lukáše Beera: Firma byla založena v roce 1792 Josephem Hardtmuthem ve Vídni. Jeho synové Carl a Franz ji až několik let po jeho smrti r. 1816 přesídlili do Čech.)
Carl Hardtmuth, uváděn též jako Karl Hardtmuth, Karl Edler von Hardtmuth (11. března 1804 Wien - 19. září 1881 Grünau im Almtal), byl rakouský podnikatel a politik německé národnosti, pozdější ředitel budějovické firmy Koh-i-Noor Hardtmuth, v 60. letech 19. století poslanec »Českého (Böhmisch) zemského sněmu«.
Vystudoval vídeňskou polytechniku. Jako syn zakladatele firmy Koh-i-Noor Hardtmuth Josepha Hardtmutha převzal vedení rodinného podniku. Vedení firmy na něj a na bratra Ludwiga přešlo roku 1828, kdy zemřela matka Elisabeth Marchand, rozená Kissler, která po smrti zakladatele továrnu po určitou dobu řídila. Fakticky pak Carl vedl podnik sám, protože Ludwig věnoval více času cestování a soustřeďoval se na své umělecké záliby.
Ve vedení firmy Koh-i-Noor Hardtmuth uplatnil své technické vzdělání. Z obchodních důvodů (blízkost surovin a dopravní spojení) se rozhodl roku 1848 sídlo podniku přeložit do Budějovic v tehdy ještě rakouské Bohemii (přívlastek „český“ získaly Budějovice nedobrovolně až mnohem později, po vzniku nacionální ČSR). Nový firemní areál byl dokončen roku 1848. Hardtmuth zastával progresivní metody řízení, včetně založení podnikové nemocenské pokladny pro své zaměstnance. Angažoval se v budějovické obchodní komoře, jíž v 60. letech 19. století i předsedal. Při jednání o uzákonění maximální dvanáctihodinové pracovní doby se neúspěšně přimlouval na ministerstvu za snížení limitu na 11 hodin. Od roku 1852 mu při řízení továrny pomáhal syn Franz Hardtmuth (od roku 1854 společník firmy).
Po obnovení ústavního života počátkem 60. let 19. století se krátce zapojil i do zemské politiky. V zemských volbách v Bohemii (Čechách) v roce 1861 byl zvolen v kurii obchodních a živnostenských komor (obvod Budějovice) do Českého (Böhmisch) zemského sněmu.
Carl získal 9. května 1848 občanské právo v Budějovicích, kde se zařadil mezi nejvýznamnější a nejvlivnější měšťany. Roku 1863 mu byl ve Vídni udělen Řád Františka Josefa a 27. října 1873 ho císař vlastnoručně psaným listem povýšil na dědičného šlechtice. Roku 1878 byl mu také propůjčen Řád čestné legie (rytířský kříž). Zemřel roku 1881 při honu v okolí hornorakouského Grünau im Almtal, když se na něj zřítila skála.
Takže o českém podniku, alespoň z národnostního hlediska, jak je výše uvedeno, zcela jasně patrno, nemůže být v žádném případě ani řeči. (Jiná situace samozřejmě nastala až po znárodnění této německé firmy čsl. státem po roce 1945, tzv. Benešovými dekrety.)
Věcná poznámka ke zlatým českým ručičkám
Pověst o českých zlatých ručičkách je samozřejmě národní, falešný mýtus, což potvrzují i statistiky z první republiky – na české (československé) výrobky, vynikající nižší technickou úrovní, připadalo v průměru pětkrát víc reklamací než na produkty z Německa či Francie a Británie. Slovní spojení „zlaté české ruce“ se vyskytovalo již za Rakouska-Uherska. Adjektivum böhmisch znamená český, ale ve smyslu zemském, což se v češtině pracně musí opisovat: „český ve smyslu všech obyvatelů Čech“. Do Vídně a Rakouska přicházeli řemeslníci z Čech převážně však německého původu. Jejich zručnost místní Němce alpských zemí (dnešní Rakušany) fascinovala. Úsloví se automaticky vztahovalo i na Čechy v jazykovém smyslu. Václav Černý píše, že slovo „zmetek“ se začalo používat pro vadné výrobky teprve v prvních letech po Druhé světové válce, kdy cizina šmahem vracela ČSR vadné výrobky. Češi bez vyhnaných Sudetoněmců nebyli schopni dodržet kvalitu (Zdroj: T. Krystlík, Zamlčené dějiny 1, kapitola - Zvláštnosti české povahy).
Doplněk Lukáše Beera:
O zvláštním vztahu Čechů k zakladatelům světoznámé firmy vypovídá i následující skutečnost: až do roku 1945 existovala v Českých Budějovicích Hardtmuthova ulice, jež byla bezprostředně po Druhé světové válce přejmenována na Ulici Karla Čapka. Zatímco ve Vídni dodnes existuje Hardtmuthova ulice (Hardtmuthgasse) v bývalém jazykově českém městském okrsku Favoriten (10. okres). Otec architekta a vynálezce Josepha Hardtmutha pocházel z Bavorska. Joseph se uplatnil jako vynálezce například tím, že již v roce 1802 zkonstruoval stroj na výrobu kvádrů z kamene, které byly použity při výstavbě zdí v jihomoravských Valticích. Firmu na tužky založil Joseph ve Vídni již v roce 1792. A to opět díky své vynalézavosti, protože přišel na efektivnější a levnější způsob výroby – doposud se materiál na výrobu tužek musel dovážet z Anglie. O 25 let později vyráběla jeho továrna ročně 2,5 miliónů tužek, což tehdy odpovídalo 15 % světové poptávky. V té době už jeho firmu vedli synové Carl a Franz, kteří převzali vedení po smrti otce v roce 1816. Výroba tužek byla z hospodářských důvodů převedena do Čech.
Zatímco „jeho“ podnik dodnes v Česku existuje, rakouská Koh-i-Noor Hardtmuth AG zkrachovala v roce 1996. Po Druhé světové válce byl podnik v Československu ukraden a zestátněn. Potomkům Josepha Hardtmutha se přesto podařilo po válce obnovit alespoň továrnu na tužky v rakouském Attnangu a zachovat si i právo na název produktu. V roce 1980 podnik obdržel rakouské státní vyznamenání.
