 |
| Francouzská Indočína, prosinec 1952. Četa legionářů a jejich velitel slaví Vánoce. Vedle kambodžského Khméra, Švýcara, Belgičana, Španěla a Čecha je na fotce také osm Němců. Nadpoloviční převaha. Copyright: Raymond Lescastreyres. Zdroj: www.duhamel.bz |
Téma německých vojáků, houževnatě bojujících za zájmy Francie těsně po konci Druhé světové války, se na obou stranách Rýna oficiálně stále přechází mlčením. Není se čemu divit. Od 19. století byly vztahy dvou kulturně nejvyspělejších národů Evropy velmi napjaté. Francouzská okupace německých oblastí po První světové válce, německá okupace Francie během poslední světové války, a opětovná francouzská okupace části Německa po jejím konci jen prohloubily vzájemnou nevraživost. V obou zemích se proto na přítomnost německých vojáků v Indočíně obecně pohlíží jako na událost, kterou není třeba rozpitvávat.
Není se čemu divit. Mladým Francouzům se totiž do rozlehlých bažinatých mokřin a nepropustných džunglí Indočíny nechtělo. Francouzské vedení proto muselo zuřivě hledat dobrovolníky, ochotné bojovat v neoblíbené válce. V táborech pro válečné zajatce a ve válkou zničeném Německu či Rakousku jich Francie nacházela dostatek. Zemi galského kohouta se upsali bývalí frontoví vojáci i mladí kluci, kteří byli vychováváni k pevné disciplíně a sebeobětování se. Tváří v tvář drtivé porážce, vyhánění ze svých bývalých domovů a bídě ve válkou zničeném Německu, tito muži pro sebe v novém uspořádání světa nenacházeli žádné uspokojení. Francie jim nabízela šanci vymanit se z truchlivé letargie. K tomu pravidelné jídlo, ubytování a nějaké peníze. Podepsáním pětiletého kontraktu získali demoralizovaní muži nový domov, novou identitu a na konci úvazku i potenciální možnost začít nový život s francouzským pasem a změněným jménem. Němečtí muži se stávali příslušníky francouzské Cizinecké legie.
Němci v Indočínské válce: Mýty versus fakta
Nemalá část mužské části západní populace slyšela o Němcích bojujících v Indočíně díky dobrodružnému románu Ďáblova garda (Devil's Guard, 1971) kanadského spisovatele George Roberta Elforda. Autor románu šikovně vsadil na senzacechtivé americké prostředí a aktuálně probíhající válku ve Vietnamu. Jeho kniha se stala bestsellerem a dočkala se dalších dvou pokračování. Příběh o samostatně operujícím 900-členném legionářském praporu, složeném výhradně z Němců vedených bývalými SS-many a páchajícím válečná zvěrstva na pozadí války v Indočíně, má pouze jedinou chybičku: román je vědomou fikcí; smyšlenou pohádkou pro dospělé.
Čas od času objeví v jedné či druhé zemi vážně míněný pokus rozpoutat veřejnou debatu o stále citlivém tématu. Nedávno se k tomu kroku odhodlal i Pierre Thoumelin, mladý důstojník francouzského četnictva a čerstvý historik. Zaprášený úsek francouzských a německých moderních dějin podrobně zmapoval pro svou disertační práci na universitě v Caen. Po úspěšné obhajobě a získání doktorského titulu využil Thoumelin svých rozsáhlých rešerší a v roce 2014 vydal knihu Užitečný nepřítel (L'ennemi utile), s podtitulem "1946 - 1954: Veteráni Wehrmachtu a Waffen-SS v řadách Cizinecké legie v Indočíně". Kniha vzbudila ve Francii i Německu očekávanou mediální pozornost. Možnost zareagovat nevynechaly ani etablovaný francouzský levicový časopis Libération nebo německý časopis Spiegel. Nezávisle na sobě zveřejnily poměrně rozsáhlou recenzi Thoumelinovy knihy. Včetně korektní polemiky nad shodným problémem: tiché přehlížení jedné z důležitých kapitol poválečné historie obou zemí.
O něco dříve se reálná fakta o působení Němců v jihovýchodní Asii rozhodl předložit také francouzsko-německý kulturně-vzdělávací televizní kanál Arte. V roce 2005 zveřejnil dokumentární film s názvem V cizích službách - Němečtí legionáři v Indočínské válce (In fremden Diensten - Deutsche Legionäre im Indochinakrieg). Dokumentu se samozřejmě nevyhýbá zřejmá tendenčnost zpracování. Přesto nabízí množství zajímavých dat i autentická svědectví několika německých legionářů. Záměrně i těch, kteří zběhli k nepříteli.
Špičkovým tématickým zpracováním se pyšní německý online projekt More-majorum (legionářské heslo; ve volném překladu "V úctě k předkům" či zde "V úctě k veteránům"). Ve světovém měřítku se řadí k nejpečlivěji zmapovanému působení Cizinecké legie během Indočínské války. Celý projekt je specificky zaměřen na německé legionáře působící v tamním konfliktu. S mnohými z nich autoři webu těsně spolupracovali. Vedle nesmírně rozsáhlé faktografie nabízí tento ojedinělý projekt i značné množství autentické fotodokumentace.
Působili bývalí příslušníci Waffen-SS v Indočínské válce?
Už od počátku budí největší zájem spekulace o přítomnosti bývalých příslušníků Waffen-SS v Indočínské válce. Působili členové Waffen-SS v Indočíně nebo ne? To byla donedávna jedna ze dvou klíčových, nevyřešených otázek k tomuto tématu. Ta druhá zní: Kolik Němců v Indočíně sloužilo dohromady?
První otázkou se už po konci Druhé světové války zabývala nejen francouzská veřejnost. Francouzští komunisté od roku 1947 pravidelně obviňovali vládu, že do Indočíny údajně posílá bojovat za své koloniální zájmy válečné zločince. Nenáviděné SS-many, kterým takto pomáhá zmizet z Evropy. Senzační zprávy o bývalých vojácích Třetí říše, nasazených do bojů v jihovýchodní Asii, budily pochopitelně zájem i v okupovaném Německu. Jednou z prvních zpráv na toto téma byl článek "Horst Wessel v Saigonu" ze srpna 1947. Časopis Spiegel v něm reagoval na zděšení tehdejšího francouzského protektora (oficiálně Vysokého komisaře) Indočíny, Émile Bollaerta.
Émile Bollaert, veliký přítel prezidenta de Gaulla a v posledním roce války politický vězeň německého koncentračního tábora Bergen-Belsen, si měl ve svých depeších stěžovat na narůstající intenzitu zpívání písně "Horst-Wessel-Lied" v nočních ulicích největšího vietnamského města Saigonu (dnešní Ho Či Minovo Město). Podle Bollaerta zpěv oficiální hymny německých nacistů sice netrápí ani Vietnamce, ani tamní Evropany; jemu však připomíná bývalý pobyt v koncentračním táboře. Spiegel s odvoláním na anglické a francouzské novináře dodává, že v Indočíně by se mělo nacházet 20.000 německých legionářů, "včetně několika tisíc SS-manů".
 |
| Francouzská Indočína, 1954. Skupina německých legionářů pózuje ve vycházkové uniformě. Zdroj: Der Spiegel |
V lednu 1948 vyšel opět v časopise Spiegel článek s výmluvným názvem "SS pod trikolorou", s podtitulkem "Potrava pro děla pro Indočínu". Text se zabýval francouzskou reakcí na informace SSSR, že v Indočíně bojuje okolo 50.000 Němců, s nemalým zastoupením bývalých příslušníků Waffen-SS. Francouzské vedení mělo podle Spiegelu zprávu uraženě odmítnout a nabídnout západním novinářům, ať se v Indočíně sami přesvědčí o realitě. Německý časopis podotýká, že výsledek nedopadl úplně podle očekávání. Spojenečtí novináři z USA a Velké Británie sice označili sovětské údaje za přehnané. Zároveň ale museli odmítnout tvrzení Francouzů, že v aktuální Cizinecké legii mají Němci stejné procentuální zastoupení jako v minulosti (30 - 35 %).
Podle Spiegelu měl nejmenovaný neutrální zpravodaj v Hanoi (tehdejší hlavní město Indočíny) hovořit dokonce až o 80-ti procentním podílu Němců v Cizinecké legii; další zdroje spekulovaly o 60-ti procentech. Oslovení západní novináři se však měli podle Spiegelu shodnout, že podíl Němců v rámci Cizinecké legie v Indočíně bude rozhodně nadpoloviční. Mezi německými legionáři jsou údajně hojně zastoupeni zejména bývalí vojáci Rommelových jednotek Afrikakorps, a ani bývalých příslušníků Waffen-SS tam prý není málo. Němci se měli podle oslovených korespondentů rekrutovat ve francouzských zajateckých táborech a ve francouzské okupační zóně poválečného Německa.
Pravdou zůstalo, že veškeré tehdejší pátrání skončilo u dohadů. Žádný z německých legionářů nepředstoupil před novináře a neukázal jim dokumenty dokazující působení u jednotek SS, ani jim neukázal vytetovanou krevní skupinu v podpaží. Všechny informace byly proto označeny jako spekulace. A francouzská vláda společně s Cizineckou legií dál odmítaly z pochopitelných důvodů přítomnost kontroverzních vojáků v Indočíně.
Pravda vychází na povrch
Dlouholeté tajemství nakonec přesvědčivě rozluštil už zmíněný mladý historik Pierre Thoumelin. Jak přiznal, nebylo to jednoduché. Cizinecká legie je prý jakýmsi státem ve státě. Kromě některých méně citlivých údajů pro účely francouzského Úřadu historie Ministerstva obrany, neposkytuje Cizinecká legie podle Thoumelina nikomu personální data svých legionářů. To se týká i kartoték s údaji německých dobrovolníků, angažovaných během indočínské kampaně. Zřejmě z prozaických důvodů. Tím prvním bude neochota drásat staré bolavé rány, ať už samotnou legií nebo francouzskými úřady. Druhým důvodem bude fakt, že Cizinecká legie už více než 180 let nabízí každému svému uchazeči doživotní anonymitu. I před zákonem. Pokud k jejím archivům nemají přístup ani francouzské bezpečnostní složky, ani mezinárodní Interpol, těžko se to podaří studentu historie.
Thoumelin se proto zaměřil na reálně dostupné statistiky. Několikaměsíční výzkum zasvětil nejenom zpovídání přeživších německých legionářů, ale zejména jejich mrtvým kamarádům. Rozhodl se pečlivě setřídit údaje o padlích z Indočíny, uložené v oficiálních státních francouzských archivech. Ty potom porovnal se záznamy příslušníků německých ozbrojených sil v kartotékách Státního archivu v Berlíně.
Výsledek jeho pátrání? Jmenný seznam více než 2.600 německých vojáků Třetí říše, kteří prokazatelně zahynuli na bojištích francouzské Indočíny v řadách Cizinecké legie. Mezi těmito 2.600 německými vojáky se měli objevit bývalí příslušníci Volkssturmu, Wehrmachtu, Afrikakorps, Luftwaffe i dlouho diskutovaní muži z Waffen-SS. Například německý legionář Johann L. Bývalý četař obrněné divize SS "Totenkopf" se v dubnu 1953 přihlásil do Cizinecké legie; v září 1954 zemřel v zajateckém táboře Viet-Minhu. Ve své knize mladý historik udává i další jména bývalých příslušníků Waffen-SS, pozdějších legionářů, a data o jejich životním osudu.
Díky dlouhé řadě aktivních veteránských organizací Cizinecké legie působících ve Francii a Německu, Pierre Thoumelin kontaktoval a následně zpovídal desítky dosud žijících německých legionářů, kteří se účastnili bojů v Indočíně. Pamětníci mu měli mimo jiné shodně potvrdit, že se mezi legionáři všeobecně vědělo o vojenské minulosti ostatních spolubojovníků. Bývalí příslušníci Waffen-SS prý v Indočíně opravdu sloužili. Působení u dnes kontroverzních elitních jednotek Třetí říše údajně žádný z legionářů před svými druhy nikdy neskrýval. Ani před veliteli. Vedoucí místa Cizinecké legie prý o minulosti svých vojáků věděla.
Časopis Spiegel upozorňuje ve svém článku ještě na jeden fakt, který má dokazovat přítomnost veteránů ozbrojených sil Třetí říše v Cizinecké legii, včetně bývalých příslušníků Waffen-SS. Po Druhé světové válce se v repertoáru legionářů objevily původní bojové písně ozbrojených složek nacionálně-socialistického Německa, pouze s novým francouzským textem. Spiegel uvádí jako příklad písně "Panzer rollen in Afrika vor" nebo "SS marschiert im Feindesland", která je dnes hymnou elitního výsadkového pluku Cizinecké legie. Staré dědictví dalo život novým tradicím.
 |
| Francouzská Indočína, circa 1949. Skupina německých poddůstojníků Cizinecké legie ve chvíli volna v kasárenském baru. Zdroj: Der Spiegel |
Reálná čísla o působení Němců v Indočínské válce
Na tomto místě se dostáváme k druhé klíčové otázce: Kolik Němců přesně v Indočíně sloužilo? Odpověď zní: nevíme. A ještě dlouho se to nedovíme. Cizinecká legie neměla nikdy potřebu zveřejňovat přesné statistiky o procentuálním zastoupení všech sloužících národností v jejích řadách. Přičteme-li k tomu nepřístupnost archivů Cizinecké legie, můžeme tato čísla odhadovat jen na základě zdokumentovaných indicií.
Fakta jsou následující. Cizinecká legie měla v Indočíně během osmi let války dohromady nasazeno bezmála 73 tisíc mužů. Zároveň tvrdila, že žádná ze 48 národností (údaj k roku 1947) nepřesahuje 30 procent celkového stavu mužstva legie. Těchto údajů se korektně drží i Pierre Thoumelin. Ve své knize udává, že od roku 1946 do roku 1954 mohlo v Indočínské válce sloužit dohromady 20-30 tisíc německých legionářů. Ze zmíněného počtu tvořili podle něj bývalí příslušníci Waffen SS asi 8-10 procent. Tento odhad odvodil z procentuálního zastoupení SS-Manů v získaném seznamu 2.600 mrtvých německých legionářů.
Tvůrci dokumentárního filmu kanálu Arte ve svém díle tvrdí, že v Indočíně bojovalo nejméně 35.000 Němců. Tedy 50 procent všech legionářů. Budeme-li brát vážně dobové zprávy korespondentů zahraničních agentur působících v Indočíně, jejichž závěry v roce 1948 zveřejnil časopis Spiegel, dostaneme ještě vyšší čísla. Pokud se měli západní novináři shodnout na tom, že němečtí legionáři zaujímali v řadách Cizinecké legie 50-ti až 60-ti procentní podíl, vycházelo by nám průměrem 40.000 mužů. Na druhou stranu, novinářské údaje se dozajista neopírali o reálné dokumenty. Šlo spíše o subjektivní odhady a jako takové je musíme i hodnotit.
Střízlivým zvážením všech uvedených dat se můžeme domnívat, že nějakých 25-30 tisíc bývalých říšských Němců skutečně bojovalo v indočínském konfliktu mezi lety 1946 a 1954.
Nesmyslem jsou naopak čísla z časopisu Spiegel, které v roce 1947 a 1948 udávaly desetitisíce německých legionářů. Podle dnes dostupných statistik byla kompletní síla jednotek Cizinecké legie umístěných v Indočíně kolem 14.000 mužů. Nahrazování ztrát novými posilami, pravidelné dvouleté rotace a končící pětileté kontrakty také do jisté míry stále měnily aktuální národnostní složení celého tamního legionářského kontingentu. Proto se na území Indočíny během osmi let války nacházelo v jednom momentě maximálně 4-10 tisíc německých legionářů. I tak je to nejméně 4x více, než kolik si představoval autor románu Ďábelská Garda.
 |
| Mladý Němec v uniformě Hitler-Jugend v roce 1938 a jako legionář během Alžírské války v roce 1956. Zdroj: Der Spiegel |
Indočínou to neskončilo
Každý zidealizovaný mýtus má své hranice. Příběh kanadského spisovatele o gerilové formaci Cizinecké legie, ve které Němci a bývalí SS-mani ukájeli své bestiální choutky na domorodém obyvatelstvu, je výsledkem kombinace vžitých poválečných předsudků a snahy o komerčně úspěšnou senzaci. V Indočíně skutečně působila v rámci Cizinecké legie autonomní gerilová komanda, která se soustředila na diversní operace proti nepříteli. Jejich členstvo o velikosti čety však tvořili místní Vietnamci nebo afričtí Senegalci. Veleli jim standardní francouzští důstojníci, podle kterých komanda nesla i svá neformální označení (Commando Leyion, Commando Roger...).
V Indočínské válce jsou doloženy i případy několika desítek Němců, kteří dezertovali a přeběhli k nepříteli. U Viet-Minhu působili jako velitelé, instruktoři, ženisté či propagandisté. Další jednotliví Němci měli utíkat na jih do Indonésie a tam do roku 1949 pomáhat místním jednotkám nacionalistických povstalců.
Rovněž je mylné se domnívat, že v Indočíně bojovali v rámci německých legionářů pouze bývalí frontoví vojáci Třetí říše. Ostřílení příslušníci jednotek Afrikakorps, rekrutovaní Cizineckou legií v afrických zajateckých táborech už během let 1943-1945, mohli skončit svou indočínskou legionářskou odysseu v letech 1948-1950, po předepsaných pěti letech služby. Pokud neprodloužili svůj kontrakt. Stále přicházela nová krev. Například němečtí hoši, kterým bylo v květnu 1945 pouhých 9 let, se mohli ještě v roce 1954 zúčastnit závěrečného střetu v údolí Dien Bien Phu – vůbec největší a nejkrvavější bitvy Indočínské války. Ostatně, podle Thoumelina v ní bojovalo až 1.600 Němců, deset procent všech do bitvy nasazených vojáků Francie.
V Indočíně se mezi Němci vyskytovali i staří legionáři, kteří do Cizinecké legie vstoupili ještě před rokem 1939. Se svými deseti i více roky služby veleli bývalým důstojníkům ozbrojených složek Třetí říše, nyní obyčejným legionářům nebo níže postaveným poddůstojníkům. Vůbec, v tehdejší Indočíně svedla nevyzpytatelnost osudu do stejných jednotek národnostní i politickou všehochuť. Vedle sebe bojovali a na stejných pokojích spali nejen němečtí vojáci Třetí říše. S nimi i bývalí čeští protinacističtí odbojáři, polští příslušníci britských RAF, členové polského protiněmeckého odboje a další Slované, kteří utíkali před nastupujícími komunisty. K tomu italští, španělští, ruští, rumunští nebo maďarští veteráni Wehrmachtu a SS z Východní fronty. Politika byla ovšem zakázaná. Pověstná tvrdá disciplína Cizinecké legie, prosazovaná leckdy brutálními prostředky a odstrašujícími tresty, si dokázala úspěšně poradit s každým pokusem o narušení důrazně vyžadované solidarity a ducha kamarádství uvnitř takto smíšených jednotek.
Konec indočínského konfliktu ovšem neznamenal konec válečných operací. V závěru roku 1954 začala Cizinecká legie stahovat své jednotky z Asie zpět do Afriky. Na severu černého kontinentu se pomalu množily útoky místních arabských "Viet-Minhů", které během roku 1955 přerostly v nový regulérní konflikt – Alžírskou válku. Během následujících sedmi let (do roku 1962) se v ní opět angažovaly tisíce Němců. Převažovaly "Hitlerovy děti", kterým byl v květnu 1945 nejméně 1 rok. Indočínu znali tito muži leckdy okrajově nebo jen z doslechu od svých starších, bojem otužilých soukmenovců. Naopak, pro mnohé z veteránů, kteří přežili peklo Indočíny, začínala v pořadí už třetí zdlouhavá, vyčerpávající a bezúspěšná válka.
Korsika, 1972. Základní výcvik Cizinecké legie. Mladí legionáři
během pochodového cvičení zpívají legionářskou píseň, která má původ
v "Panzer rollen in Afrika vor", hymně německých Afrikakorps.
Zdroje:
http://www.liberation.fr/monde/2014/03/05/indochine-la-legion-des-inconnus-de-la-wehrmacht_984735
http://www.spiegel.de/einestages/deutsche-als-fremdenlegionaere-im-indochina-krieg-a-978796.html
http://www.more-majorum.de
http://fr.wikipedia.org/wiki/Légion_étrangère
http://www.duhamel.bz/indochine
http://zpravy.idnes.cz/do-valky-v-indocine-se-zapojily-i-cesi-a-slovaci-frc-/domaci.aspx?c=A121205_1862982_domaci_jav
Peter Macdonald: Cizinecká legie (Naše vojsko, 1994)
Otto Janka: Češi v Cizinecké legii (IŽ, 2000)
