Lukáš Beer
Magazín Týden přináší ve svém aktuálním čísle (23. března) obsáhlý hlavní článek s působivou upoutávkou na titulní straně o „utajovaných zvěrstvech Rudé armády“ na území Čech a Moravy před 70 lety. V přeci jen poněkud nepřehledně uspořádaném a bulvárně podaném textu Ivana Motýla je zde líčen osud „tisíců československých žen“ po vpádu Rudoarmejců na území bývalé ČSR. Jednalo se konkrétně o znásilňování a vraždění žen, mnohdy i neplnoletých děvčat, i v dětském věku, sovětskými vojáky. Počty obětí se dnes neodvažuje nikdo odhadnout.
Ač jde samo o sobě o velmi důležité a prakticky dodnes tabuizované téma a je tedy přínosné o téhle kapitole našich dějin hovořit a vystavit ji v budoucnu důkladnějším historickým studiím, je třeba upozornit, že Motýlův článek je poměrně zavádějící a zevšeobecňující. Naprostou většinu dobových svědků autor nalezl vyloženě na Hlučínsku, dále hovoří samozřejmě o znásilňování žen německé národnosti sovětskými vojáky (které přeci už jen tak tabuizované není), do toho autor uvádí minimum případů násilných činů tohoto druhu, spáchaných na etnických Češkách z jiných míst než z Hlučínska. Přesto ale porůznu zevšeobecňuje oběti, kterých se tyto zločiny týkají, na „československé ženy“ či dokonce hovoří o „ruském teroru vůči tuzemským ženám“.
„Rudoarmejci napřed svůj chtíč ukájeli na českých Němkách v pohraničí, muži s rudou hvězdou na čepici ale s podobnou vervou znásilňovali i na Hané a Valašsku, v Praze i Brně nebo na Kolínsku či ve východních Čechách“, uvádí Motýl, jenž ve svém výčtu zapomněl uvést i moravské Němky. Autor korektně uvádí, že Hlučínsko mělo z etnického a kulturního hlediska vždy zvláštní postavení a zdejší lid se stále považoval za svébytný národ pruských Moravců – nepovažoval se tedy za Čechy.
Mělo by být středem zájmu důkladnější historické studie, zda intenzitu páchání zvěrstev a znásilňování sovětskými vojáky na území dnešní České republiky lze zevšeobecnit na všechna etnika, která tu tehdy žila, rovnou měrou. Téma je do doposud velmi málo zdokumentované na to, aby mohla být činěna nějaká zevšeobecňující tvrzení. A toho se Motýl vědomě dopouští.
Interview se švýcarským historikem Adrianem von Arburgem, které Motýl zveřejnil za svou reportáží (nadpis: Osvobození se rovnalo okupaci) prozrazuje, že nebýt aktuální potřeby politické protiruské agitace, možná by takto tento článek o znásilňování žen v Týdnu nikdy nevyšel. Von Arburg, který vykonal bezpochyby velký kus práce díky svým vědeckým studiím o vyhánění sudetských Němců, v interview zabrousil do politiky a paušálně označil Čechy, kteří „fandí Putinově politice“ za „převážně méně vzdělané“. To je na odborného historika, jehož práce si jinak zasluhuje určitě respekt a uznání, velmi nepěkné uklouznutí. Historik by se měl takovýmto "šuplíkujícím" primitivním politickým úsudkům vyhnout. Kromě toho, právě v posledních dnech můžeme vysledovat tendence, kdy jsou například kritikové servilního přístupu některých Čechů v souvislosti s vášnivě debatovaným americkým konvojem vesměs automaticky označováni za "fandy Putina".
Von Arburg v rozhovoru pro Týden říká, že mluvit v souvislosti s květnem 1945 jen jako o „osvobození“ je „zavádějící“. V tomto bodě mu sotva budeme moci protiřečit – vždyť o osudu budoucího Československa Spojenci rozhodli již dávno předtím, než noha amerického a sovětského vojáka vstoupila na naše území. Praha padla za oběť bolševikům. Spojenci si Evropu rozdělili do svých sfér vlivu a do nových soustav satelitních států. Čechy a Morava se octly v zóně moskevské. Hovořit v souvislosti s příchodem Rudoarmejců a amerických vojáků k nám o skutečném „osvobození“ tedy s určitostí nelze.
Je ale smutné, že s tímto úsudkem se několik jedinců v České republice odhodlává veřejně vystoupit až dnes, takřka na aktuální a módní antiruské vlně.