Známý židovský literární kritik o polské válečné euforii v roce 1939: „Vyloženě jsme toužili po válce“

Lukáš Beer

Letos na jaře se evropské sdělovací prostředky neobejdou bez připomínání kulatého výročí konce Druhé světové války. Česká veřejnost ve své naprosté většině žije ve zideologizovaných představách o příčinách samotného jejího rozpoutání. Dějinné souvislosti, jejich vzájemná příčinnost a následnost a jejich pozadí jsou příliš komplikované na to, aby se daly obalit do černo-bílých ideologicky a šovinisticky zabarvených historiografických pokusů. Přesto všechno je vypuknutí 2. světové války spojováno zjednodušeně pouze s německou agresí, s fingovaným přepadením vysílače v Gleiwitzu a následným dobyvačným útokem Hitlerova Německa vůči více méně mírumilovnému polskému státu, s německým Drang nach Osten a s vytvářením nového Lebensraumu dle panující nacionálněsocialistické ideologie. Zcela však zapadá druhá stránka napjatých německo-polských vztahů z první poloviny minulého století, a tou je polský šovinistický imperialismus a jeho územní nároky vůči svým sousedům na východě, na západě, ale například i vůči Československu. (Detailní informace jsme před necelými šesti lety přinesli v tomto článku Našeho směru.) Polsko se na očekávanou válku plánovitě připravovalo. Mnoho polských politických a armádních činitelů se netajilo tím, že si přáli válečný konflikt s Německem, od kterého si slibovali kýžené teritoriální změny – připojení německých území k polskému státu. Polskou válečnou euforii před zářím 1939 ovšem nepotvrzují pouze historická fakta. Před několika lety ji ve své autobiografii potvrdila i osobnost, ze které německá poválečná média vytvořila ikonu německojazyčné literatury a světově uznávanou autoritu literární kritiky.

Marcel Reich-Ranicki (1920-2013) byl nejvlivnějším literárním kritikem v německojazyčném prostředí své doby. Polskou válečnou euforii popsal tento muž ve svých pamětech (Můj život – vyšly i v českém jazyce) jako přímý svědek těchto událostí – nacházel se v této době totiž ve Varšavě a jako mladý muž nasával atmosféru těchto historických dnů. „Vyloženě jsme toužili po válce. Protože jsme věřili, že Němci válku rychle prohrají.“ Nadšení Poláků z války dokumentoval dále slovy: „Zprávu o německém přepadení Polska jsme pak, ač se to může jevit jako nepravděpodobné, brali na vědomí s úlevou, s uvolněným oddechnutím. A když 3. září Francie a Velká Británie vyhlásily Německu válku, národ se celým štěstím sotva dokázal ovládat. Nálada byla – a nejen ve Varšavě – entuziastická... Neměli jsme sebemenších pochyb o porážce Německa.“

Reich-Ranicki se narodil se v roce 1920 v Polsku, ale roku 1929, poté co zkrachoval podnik jeho otce, jeho rodina – jako tehdy mnoho dalších tisíců východních Židů – přesídlila do Německa. . Ovšem v říjnu a v listopadu 1938 bylo do Polska vyhoštěno asi 17.000 Poláků a Židů, kteří neměli žádnou státní příslušnost, a mezi nimi se nacházel i Reich-Ranicki. Nejprve žil rok bez práce ve Varšavě a v listopadu 1940 byl přesídlen do tamějšího ghetta. Pracoval zde v „židovské radě“, zřízené Němci, jako překladatel a psal kulturní recenze do novin Gazeta Żydowska, jež v ghettu vycházely. Počátkem roku 1943 se částečně zúčastnil aktivit židovské partyzánské skupiny ŻOB. V únoru 1943, krátce přes zrušením ghetta, se mu společně se svou ženou podařil útěk a nakonec je až do konce války ukrývala polská rodina.

Po příchodu Rudé armády v září 1944 Reich-Ranicki koncem tohoto roku dobrovolně vstoupil do řad polské komunistické tajné policie UB (Urząd Bezpieczeństwa) a po válce, v roce 1946, se stal členem polské komunistické strany. O rok později také pracoval pro ministerstvo zahraničí. Stal se vedoucím nasazení polské zahraniční tajné služby, která prováděla špionáž vůči Velké Británii. Roku 1948 byl vyslán do Londýna, kde měl pomáhat sledovat polské emigranty a starat se o jejich návrat do vlasti. Londýn byl v té době sídlem polské exilové vlády. Několik emigrantů, které se podařilo dostat zpět do země, bylo polskými komunisty odsouzeno k smrti a popraveno. V této době ale Reich-Ranicki zradil zároveň i několik svých komunistických spolupracovníků. Roku 1949 se vrátil z Londýna zpět do Varšavy a o rok později byl propuštěn ze služeb ministerstva zahraničí a z důvodu „ideologického odcizení“ byl vyloučen z komunistické strany a na několik týdnů pobýval ve vězení. Tím zdánlivě skončila jeho politická kariéra a začal se věnovat literatuře – psal pro polský rozhlas a tisk, lektoroval německou literaturu. V červenci 1958 se Reich-Ranicki vydal ze studijních důvodů do Spolkové republiky a z této cesty se už do Polska nevrátil.

Krátce poté už pracoval jako literární kritik v listu Frankfurter Allgemeine Zeitung. Během krátké doby se mu zadařil úchvatný vzestup v kariéře, ačkoli nevlastnil žádné diplomy ani certifikáty. Až do roku 1973 pracoval pro týdeník Die Zeit a získal pověst světově uznávaného literárního kritika. Díky svému „snadno vznětlivému temperamentu“ si však vytvořil mezi německými spisovateli mnoho nepřátel.

Od 80.let minulého století byl neustále k vidění na německých obrazovkách a jeho popularita byla vytvořena díky kulturnímu pořadu „Literární kvarteto“ (1988-2001), který Reich-Ranicki vedl. Pořadu se podařilo získat si takovou přízeň diváků, že vznikla bizarní situace, kdy tento židovský literární kritik byl ohledně svých názorů na literární díla a svého hodnocení jiných autorů žádanější než kterýkoliv jiný žijící německý spisovatel.

V létě 1994 se komunistická minulost této osobnosti dostala náhle do středu veřejného zájmu. Reich-Ranicki svou spolupráci s polskou tajnou službou nejprve popíral, ale nakonec ji přiznal, přičemž tvrdil, že ale nebyl „šéfagentem“. Z tajných dokumentů ale vyplývá, že polská tajná služba jej vyznamenala třemi řády. V komunistickém Polsku se publicisticky vyjadřoval o „Stalinově geniálních slovech“ a proklínal německou literaturu v západní zóně jako „hitlerovskou“. V neposlední řadě se ale s kontroverzní osobností solidarizoval „Mezinárodní osvětimský výbor“, který vytýkal kritikům jeho minulosti blízkost k antisemitismu, načež tato kritika utichla. Pro jeho problematickou politickou minulost se ve Spolkové republice nakonec našla shovívavost. Reich-Ranicki byl neutichajícím morálním kazatelem německého provinění na tzv. holocaustu a mužem, dbajícím nad pěstováním „vzpomínkové kultury“ ohledně událostí 2. světové války.

***

Následující video je záznamem televizního pořadu z března 2001, kde je Marcel Reich-Ranicki hostem moderátora Michela Friedmana. Český divák si tak může učinit obrázek o temperamentu, typické gestikulaci a o osobnosti Reicha-Ranického. Druhý muž, zpovídající Friedman, byl v letech 2000-2003 vicepředsedou Ústřední rady Židů a zároveň prezidentem Evropského židovského kongresu. V létě 2003 se však Friedman stal středem zájmu německého státního zastupitelství – několik prostitutek z Ukrajiny, které ilegálně pobývaly v Německu, vypovědělo, že Friedman měl s nimi sexuální styk, konzumoval u toho kokain a drogy jim zároveň také nabízel. Friedman posléze musel na své funkce rezignovat. Friedman se Reicha-Ranického hned na začátku pořadu ptá, do jaké míry si myslí, že je Německo ještě poznamenáno Adolfem Hitlerem.