Lukáš Beer
Konvoj americké armády, který má koncem týdne projet českým státním územím, má „ukázat podporu NATO východoevropským zemím v době krize na Ukrajině“. Definuje to takto důstojník pro styk s veřejností velitelského útvaru 4. pěší divize americké armády Martyn Crighton. Ale tento konvoj projíždí konkrétním územím jednoho středoevropského státu, který žádnou podporu NATO vůči politice Moskvy nepotřebuje. Moskva nepovažuje střední Evropu za oblast svého přímého legitimního přirozeného mocensko-bezpečnostního zájmu. Stabilitu ve východní Evropě rozvrátila svou expanzí na východ navíc právě politika NATO. Vojenský analytik Lukáš Visingr označil „Dračí jízdu“ za demonstraci síly – podotýká totiž, že to není zdaleka první americký konvoj, který územím projíždí, ale jeho charakter bude nyní záměrně zcela otevřený a adresát tohoto poselství sedí v Moskvě. Lze se setkat s argumentací, že Putin demonstrací síly pochopitelně také nepohrdne. Malý detail na okraj: Ovšem na rozdíl od Washingtonu tak Moskva nikdy nečiní na území nějakého svého satelitního evropského státu.
Český státní prezident Zeman hovoří v souvislosti s vášněmi, které plánovaný průjezd amerických vojáků mezi obyvatelstvem vyvolává, o hysterických reakcích mezi „antiruskými“ a „antiamerickými blázny“ na obou stranách. To zní na první pohled velmi rozumně. Přesto vykazuje ale toto „bláznovství“ jeden vyloženě český rys.
Když jsem před několika dny náhodně četl na webových stránkách jednoho českého publicisty, který na sebe v minulosti upozornil svým zviditelněným „antikomunistickým“ a proamerickým aktivismem, jeho servilně vyznívající výzvu k účasti na vítání amerických vojáků v ČR a k tomu, abychom jim proplatili naftu a dálniční známky na průjezd, pobavilo mne to, ale považoval jsem to za okrajovou zvláštnost, nad kterou se asi většina Čechů pousměje. Nepočítal jsem ale hned tak s tím, že se podobných „bláznů“ náhle vynoří více. A redakční komentáře takového Neviditelného psa také sotva lze považovat za zrcadlo mainstreamového českého (či „českého“) uvažování a o lidech ze Svobodného fóra, kteří vyzývají „Podpořme Američany“, lze o jako Češích hovořit pouze v procentuálních podílech. Přesto – už samotná skutečnost, že v českém prostředí má takováto nevídaná servilita vůbec šanci na nějaké vážnější echo mezi lidmi a že se její proponenti jednoduše nestydí s takovýmito názory jít ven, svědčí něco o hluboce zakomplexovaném českém národním sebevědomí – anebo o nedostatku národního sebeuvědomění, vlastní, uvědomované si identity.
To ostatně platí i o druhém extrému – skutečně existují i vyloženě proruské kruhy a weby, jejichž autoři ve svých úvahách neváhají hojně využívat starých „protiněmeckých“ témat a najde se i pár pomatenců, kteří operují myšlenkou, že se proti Moskvě vzbouřil vlastně neslovanský svět. Tento fenomén proplétání zásadních geopolitických témat a krize na Ukrajině s „antiněmeckou“ tématikou je typický i pro řadu tzv. alternativních webů.
Přitom stačí tak málo, aby se člověk přesvědčil o realitě: ať už v Německu, Rakousku nebo ve Švýcarech – všude, a to skrz naskrz všemi sociálními vrstvami a celým politickým i nepolitickým spektrem, jsou slyšet lidé bránící se jednostranné protimoskevské propagandě a válečnému štvaní. Neznamená to, že by to byli nekritičtí obdivovatelé Putina. A nejde přitom o žádné „Gottwaldovy (Hocneckerovy) pohrobky“, „stalinisty“, „rusofily“, „slavjanofily“, „ruské agenty“, o „Putinovu pátou kolonu“, „putinovce“ (= výrazy, které lze zaznamenat výhradně v českém publicistickém světě).
Pravda, vidět dnes okupační vojenské americké konvoje na německých dálnicích není ničím mimořádným a 70 let od zahájení jejich mise na německé půdě by je dnes vítal asi jen skutečný případ pro psychiatra. Jde tedy o situaci s našimi poměry krajně nesrovnatelnou. Adekvátní by byl tedy spíše pokus o „názorovou exkurzi“ na toto téma u jižního souseda České republiky: ač má východ alpské republiky určité negativní historické zkušenosti s řáděním Rudé armády na konci války (rabování a znásilňování žen), po rusofobii českého ražení kupodivu ani stopy – jak v médiích, tak mezi politiky a mezi lidmi (vyjma homosexuálních aktivistů brojících proti Putinovi). Ale vítat americké vojáky? Na to by se vykašlal(a) i Conchita Wurst s doprovodem svých ctitelů, i kdyby američtí vojáci měli místo v uniformách pózovat snad v plavkách. Kdyby dnes Rakousko bylo řádným členem NATO, našlo by se rozhodně mnoho lidí a iniciativ, které by se rozhodly proti průjezdu protestovat (poznámka na okraj: rakouští komunisté obdrželi v posledních volbách do parlamentu v roce 2013 celkem 1,03 % hlasů).
