Lukáš Beer
Vznikem Protektorátu skutečně stoupla kapacita výroby zbraní a munice ve Třetí říši o výrazných 26% a český zbrojní průmysl mohl krýt potřeby armády o síle 40-45 divizí a celkovém počtu 1,5 miliónu mužů. [3] Jak uvádí český vojenský historik Jan B. Uhlíř, „interpretace významu protektorátního zbrojního průmyslu pro válečné úsilí Třetí říše je zcela nedostatečná; důležitost českomoravského prostoru je podceňována a ignorována, a to v míře zcela nebývalé jak historiky českými, tak samozřejmě i zahraničím. Nikomu se rovněž příliš nechce do konstatování, že špičkové a progresivní československé a české zbraně zásadní měrou přispěly k prvotním válečným úspěchům Třetí říše...“ [4]
Scholte-Schomburg v dopise Bouhlerovi do Mnichova uzavíral slovy, že na věci už nelze nic změnit, protože časopis už vyšel, ale vyjádřil své přání, aby „takovéto tiskové práce byly v budoucnosti ... předem odsouhlaseny v nejtěsnější dohodě se zdejšími místy“. Toto stanovisko navíc zastávalo zvláštní oddělení pro kulturní politiku při ÚŘP a Ústřední hospodářský štáb pod vedením K. H. Franka, kterému náležel zplnomocněnec Wehrmachtu u říšského protektora generálmajor Hernekamp a protektorátní ministr pro hospodářství a práci Bertsch. Frank se měl vyjádřit velmi kriticky k takovémuto druhu zpravodajství. [5]
Shodou okolností vyšel měsíc před kritizovaným článkem v Signalu i fejeton týkající se Protektorátu v druhém nejvýznamnějším listu Třetí říše. Noviny Das Reich zveřejnily v lednu 1943 článek „V Protektorátu“ od Hanse Ermana, který vypráví o zážitcích a dojmech německého návštěvníka, cestujícího vlakem do Zlína. I ohledně tohoto článku se na německé správě v Praze vyskytly výhrady, ale berlínské oddělení pro časopisecký tisk se tím odmítlo blíže zabývat.
V kritizovaném vydání časopisu Signal vyšel ještě článek o německé pražské univerzitě, který však nebyl ničím shledán jako nevhodný. Výhrady se však vyskytly ohledně publikování nepodepsaného článku „Pražské dojmy“, jehož autorem byl ve skutečnosti novinář Walther Kiaulehn, který koncem třicátých let pracoval dokonce jako příležitostný hlasatel filmového týdeníku Wochenschau a od roku 1943 jeho schopností využívalo Goebbelsovo ministerstvo propagandy při práci na scénářích pro nacionálněsocialistické kulturní filmy.
Co konkrétního se na článku „Pražské dojmy“ některým politickým činitelům nelíbilo, není z dochovaných archivních materiálů zcela zřejmé. Vedoucí generálního referátu pro tisk při ÚŘP se článku i zastal v tom smyslu, že na něj nelze uplatňovat přísná měřítka jako na běžné politické a hospodářsko-politické texty, neboť jde pouze o fejeton, který měl zábavným způsobem oslovit zejména čtenáře v jihovýchodní Evropě. [7] Pražský oblastní vedoucí funkcionář NSDAP Scholte-Schomburg ve svém zmíněném dopise říšského vedoucímu NSDAP do Mnichova však poznamenal: „Bylo by to příliš obsáhlé, kdybych Vám chtěl jmenovat všechna služební místa a všechny zástupce úřadů, kteří se nesouhlasně vyjádřili o článku Pražské dojmy.“ [8]
Můj spolucestující ve vlakovém kupé na cestě do Prahy otvírá svůj příruční kufřík a vypadnou mu z něj tři páry starých bot. Majitel bot se nejdřív tváří poněkud rozpačitě, ale pak důvěrně prohlásí, že si vždy své staré boty bere s sebou do Prahy, neboť v Praze jsou tak dovední obuvníci, kteří mají ještě dostatek kolegů. Není potřeba na opravu dlouho čekat, zkrátka, je potěšení nechat si v Praze omladit své staré boty.
Jak hloupé, že jsem na to nepomyslel. Nebyl jsem patnáct let v Praze a úplně jsem zapomněl, že pražští krejčí a obuvníci jsou známí jako mistři svého řemesla. Zapomněl jsem to proto, že v mé mysli mi utkvěla Praha jako město nejvzrušenějších politiků, věčných demonstrací a nevlídných lidí, roztrpčených svou nespokojeností.
Nezapomenu například nikdy na motocyklistu, který mne tehdy málem připravil o život. Bylo slunné letní odpoledne a velmi mne zarazilo, když jsem viděl motocyklistu, který měl na sobě smoking a světle žluté boty. Připadal mi spíše jako nějaký přelud, tím spíš, že jel na nesprávné straně ulice. Upřeně jsem na něj zíral a odskočil až v poslední chvíli na stranu, v momentu, kdy jsem pochopil, že jde o lidský život. Vynadal mi pekelně, když kolem mě s rachotem a zapáchajíce projížděl - avšak teprve později jsem si vzpomněl, že nadával vlastně právem. Poněvadž nejel po nesprávné straně, jak jsem se mylně domníval, nýbrž v Praze se jezdilo tehdy opačným směrem než v Německu a jiných zemích. Což jsem nevěděl a nemohl se dovědět, poněvadž Češi za nic na světě nechtěli umístit německé plakáty. Když se česky nadává, nezní to pěkně, nýbrž hrubě a drsně, avšak ve zpěvu nebo když mluví žena, zní čeština pěkně - ovšem pro nás - nesrozumitelně. V písmu je čeština ještě těžší a nepochopitelnější než baskičtina.
 |
| Walther Kiaulehn (1900-1968). Foto: Die Welt |
Pro tyto neblahé vzpomínky jsem zapomněl na leccos dobrého a též na umění pražských krejčí a obuvníků. V mém srdci utkvěl obraz Karlova mostu, obou jeho věží, soch svatých a silueta svatovítského chrámu. Vzpomínal jsem též často na milý klokotavý smích pražských dívek. Ldyž mně po prvé zazněl do uší - pochopil jsem milostné oslovení dívek z východních zemí "má holubičko".
Tyto tři věci se na Praze nezměnily: Týž dívčí smích hlaholí dosud v Praze, Karlův most a chrám sv. Víta vítají cizince s touže velebností. Zmizela však z Prahy podrážděnost lidu. Proto však Praha neztichla. Hudba hraje téměř všude jako dříve a rušný život ustává poměrně později než v jiných evropských městech. Hostince se zavírají v jedenáct hodin, avšak ulice žije dále v obvyklém ruchu a nejrušněji je kolem malých stánků s vuřty a párky, oblíbenou noční lahůdkou Pražanů. Ačkoli je i v Protektorátě řízené hospodářství, uspoří Češi ještě vždy potravinové lístky na své zamilované párky a vuřty. Pro mne byl tento noční přepych nevyřešitelnou záhadou světa.
Cestu do Prahy na rozhraní let 1942/43 lze nazvat cestou do míru. Ačkoli kolem zuří válečný požár, je Protektorát jedinou zemí ve střední Evropě, která žije v míru. Česká mládež není na frontách, nebojuje se zbraní, avšak pracuje nepoměrně více než dříve nejen doma, nýbrž též v ostatních městech Říše, a přispívá tedy též svou prací k velkému zápolení o novou Evropu. Zranění vojáci, procházející ulicemi, jsou Němci, ostatní vojáci v uniformách jsou příslušníci vládního vojska Protektorátu a plní své povinnosti nikoli na frontách, nýbrž doma. Jejich uniforma se podobá poněkud francouzské a anglické a český dodatek jsou živé barvy výložek a praktická látka (loden) plášťů, podobná selským tkaninám, známým nám z horských krajů.
Mírově působí též tempo pouličního provozu. Automobilů sice ubylo, avšak pouliční dráhy jezdí v témže počtu jako dříve. Podzemní dráhu Praha nemá, a proto je elektrická dráha hlavním dopravním prostředkem. Ve večerních hodinách jsou vozy elektrické dráhy přeplněny, ačkoli jsou připojeny ještě dva vozy vlečné. Vypadá to, jako by celá Praha pospíchala na dostaveníčko. Válečným zjevem na pražské pouliční dráze jsou ženské průvodčí - vesměs hezké dívky. Trpí někdy asi nejistotou, a tu se jim leskne nosíček - nikoli však dlouho, poněvadž se, ovšem skrytě, často pudrují. V zimě nosí průvodčí šikmo nasazené beranice a připomínají kozáky. Jsou většinou pesimisté a obávají se, že řidič neuslyší signál nebo že se signálová šňůra přetrhne, a proto mají ještě píšťalky a na větších stanicích vyskakují a opět do rozjíždějících se vozů naskakují. Není vyloučeno, že je to druh zábavy, poněvadž se tváří vesele.
Dříve jsem nechápal dětskou radost Pražanů z pouliční dráhy, poněvadž jsem přemýšlel, kam dotyčný vůz jede. Nápisy byly pouze české. Nyní jsou všechny nápisy německé a české, což je velmi příjemné též na nádražích a všude, na příklad v restauracích dvojjazyčné jídelní lístky. Snad používali Češi své rodné řeči jako ochranného štítu nebo dokonce opevnění - nevím - avšak je to velmi milé pro cizince - když může srovnávat svůj jazyk s cizím a pochopit nějaké zvláštnosti cizího jazyka.
Němčina působí asi větší obtíže ženám než mužům - aspoň v pouliční dráze zní v ústech ženy cizeji. Ženské průvodčí totiž zpěvně protahují poslední slabiky slov, které Němec vyslovuje krátce. Pouze v přízvuku na prvních slabikách se podobá čeština němčině, což potvrzuje, že to byli učenci německého původu, již vydali původní pravidla české gramatiky. Přízvukem na první slabice a krátkou výslovností poslední slabiky má němčina mužský zvuk, a snad proto je její správná výslovnost pro muže snadnější než pro ženy.
Příjemné překvapení pro Němce, že se nyní v Praze domluví, vysvětluje, že se mu Praha nyní lépe líbí než dříve, avšak nevysvětluje, proč Pražané jsou nyní spokojenější a klidnější než před patnácti lety. Příčina klidu v Protektorátě tkví pouze v činu státního presidenta Dr. Háchy, jenž tím, že svěřil osud českého národa ochraně Německé říše, zbavil svůj národ věčné starosti o existenci a vysvobodil jej ze stálého napětí. K tomu přispělo ještě uspokojení českého národa nad ujištěním Vůdce německého národa vůči státnímu presidentovi, jímž vyjádřil, že si nepřeje, aby se český národ zúčastnil se zbraní boje Němců. Uklidnil se lid, avšak neklidně působí architektura včerejška.
Lidé jsou asi politicky vzrušeni - když stavějí. Škoda, že nelze odstranit omyly politiky z ulic tak rychle jako z lidských tváří. Setkání s českým člověkem dneška je příjemné, avšak se stavbami posledních třiceti let trapné - někdy strašlivé. Klasickou Prahu postavili Němci, Češi, Italové a Francouzové jim pomáhali. Trvalo to sedm set let. V posledních třiceti letech stavěli Češi sami, nechtěli naši pomoc, a chybili. Stará Praha, slavné zlaté město, je pro citlivého člověka největším plastickým zážitkem. Klasická Praha nepřekvapí cizince jako Paříž, ani rozsahem ani velkolepě řešenými velkými prostory, nýbrž probouzí v něm zvláštní touhu splynouti v rytmu kouzelné harmonie těchto staveb, ačkoli každá z nich má svou vlastní plastiku, působící silnějším dojmem než různé sochy a ozdobné fasády. Město se pne z údolí do vrchů a z vrchů opět prýští jako voda bujná zeleň prastarých zahrad dolů do údolí, jemuž vévodí jako koruna stavitelského umění Hradčany. Obloha se klene do hloubky a svými rozmary nedopřeje lidu klidu, mění stále svou tvářnost, hrozivé deštivé mraky se rozplývají v nejbližším okamžiku a ustupují zářivé modři, nažloutlému a růžovému lesku. Nízké a těžké obloze přizpůsobili němečtí stavitelé věže Prahy, dovedli mistrně střídati filigránskou něhu se vzdornou elegancí a dodali i drobnůstkám rokoka síly důstojnosti. Ačkoli každá jednotlivá stavba má svůj vlastní ráz, splývá přece v souladu s ostatními a pohled diváka přechází klidně z věže na věž, z jedné plastiky na druhou.
Stará Praha je dramatická - moderní divadelní. Stavělo se zde jako ze vzdoru proti všemu německému, avšak též východ zůstal stranou. Koketovalo se s Paříží a s Amerikou. Avšak mrakodrapy severní Ameriky se Čechům nelíbí, poněvadž působí těžce na jejich hudební duši. Proto se zahleděli Češi ještě dále - do jižní Ameriky, což dopadlo velmi špatně. Představme si stavbu á la Corbusier, korunovanou plastickou skupinou, jaké lze spatřit ve velkých brazilských městech a u nás v Evropě pouze tu a tam na výstavních pavilonech. Obvyklý způsob německého stavitelství (zdůraznění přímých linií) byl pro politiky, kteří v posledních letech v Praze stavěli, pravým hnusem. Na německém slohu Hradčan se však nedalo nic měnit, a proto se postavil na protějším kopci na jihu města vzdorný protějšek - Pensijní ústav na Žižkově. Obrovská budova s bílými kachlíky vypadá jako skladiště krabic a za nespočetnými černými okny jsem spatřil jedinou květinu, která ve své opuštěnosti ještě zvyšovala nevlídný dojem.
Pensijní ústav na Žižkově pohltil prý nesmírné částky peněz, a snad proto upustilo se od plastické skupiny na střeše, jichž je na ostatních novostavbách dostatek. Na střechách bank vidíme lvy, na nichž sedí dámy s pochodněmi pokroku v rukou, bezmocně se svíjející hady a draky a mezi nimi hrající si děti. Většina dětí na nových českých skulpturách prchá ustrašeně k maminkám, které jim však nemohou pomoci, jelikož se projíždějí na lvech.
Prchající a vůbec ustrašené dítě je asi oblíbeným námětem českých umělců. Nalezl jsem tyto motivy na četných, též velmi uměleckých dílech... Skutečnost však vypadá docela jinak a usvědčuje české umělce ze lži. Za celá minulá léta jsem nespatřil tolik buclatých a spokojeně vypadajících dětí jako za poslední čtyři týdny v Praze. Poskakují, pokřikují a pobíhají vesele, šplhají po dospělých i po německých vojácích, k nimž též patřím.
Putoval jsem dlouho Prahou, než jsem našel slušnou moderní stavbu. Je to krematorium. Zde se podařilo staviteli něco, oč se marně snažili jeho kolegové v ostatních evropských městech. Vesměs vypadají krematoria jako zazděné vily milionářů nebo hrady pohanských bohů. Pražské krematorium je však krásná budova, kolem níž jsou též zelené plochy zdařile vyřešeny, což nelze říci o ostatních moderních stavbách v Praze...
Lituji, že nemohu říci nic pochvalného o jiných nových pražských stavbách. Lze mluvit pouze o podrobnostech, které však nejsou dílem stavitelů, nýbrž dovedných českých řemeslníků a výtvarníků. Čeští řemeslníci jsou právě tak schopní jako čeští dělníci, avšak ztratili ve víru divadelnictví a intelektuální nejistoty českých architektů spojení s velkou tradicí, postrádají jistoty v míře a slohu starých mistrů řemesla. Pouze skláři, sklenáři a brusiči skla si něco zachovali ze staré tradice a jejich práce na stavbách působí mile a potěšitelně. Abych uvedl příklad, vzpomněl jsem si na stavbu velké pivnice, která je hnusná a budova vypadá jako chemická laboratoř, v níž se náhodou čepuje pivo - avšak obrovské skleněné okno je svěží, ve svých bílých kouzelných odstínech hřejivé a zrcadlí se v něm veselí sedláka, sládka a pijáka, dokonce srdečnost a humor září z tohoto uměleckého okna, vytvořeného podle techniky starých kostelů.
Každý stavitel přichází do rozporu s dnešním stavebním materiálem, se sklem, betonem a ocelí. Ani Češi se nevyhnuli tomuto rozporu, avšak nešli do hloubky, nevyrovnali se s novým stavebním materiálem plně, nýbrž jej pouze dobrovolně přijali, ačkoli jim země v nevyčerpatelném množství starý materiál, žulu, jíž mohli využít místo nestravitelného nového stavebního materiálu. Je zajímavé, že v zemi nejbohatší na žulu se jí nepoužívalo a volil se raději kámen umělý. Pouze obelisk před chrámem sv. Víta na Hradčanech je ze žuly - avšak proč tam je, to nikdo neví. Staří Egypťané stavěli obelisky na velkých prostorech a sloužily asi za sluneční hodiny, avšak obelisk na Hradčanech není na velkém prostoru a mimo to není tento prostor tak ozářen sluncem, aby obelisk sloužil jako ukazovatel denní doby. Též nelze mluvit o zvýšení dojmu malého prostoru podle vzoru obrovského "place de la Concrde" v Paříži. Je to pouze velký technický výkon a nic víc. Neruší celek, ale též neuspokojuje.
Jak dokázali Češi, že dovedou dopravit žulový balvan na kopec, ačkoli nevědí proč - tak též dokázali staré umělecké město dvakrát zvětšit. Jakou cenu má však toto úsilí, když bylo rozšířeno pouze město, nikoli umělecké dílo, jakým je stará Praha? Když se stala Praha hlavním městem Česko-Slovenské republiky - měla 500.000 obyvatelů, nyní dosáhl počet jednoho milionu. Za patnáct let vystavěli tedy Češi obytné domy, správní budovy a umělecké stánky pro 500.000 obyvatelů. Je to jistě imposantní výkon, zasluhující si úcty k píli a síle malého národa. Je zde však otázka, zdali tento gigantický rozvoj, který za pouhých patnáct let dokázal totéž, co dříve vyžadovalo osm set let, byl zdravý, či umělý a zbytečný? Aby se vyvinul provoz s londýnskými a pařížskými bankami a zmohl počet nezaměstnaných, pro něž se v Československu mnoho neučinilo, nebylo přece třeba o 500.000 lidí v Praze více! Jakékoli vážné řešení této otázky uvázne. Město bylo uměle zvětšeno - aby vyhovovalo velikášství české inteligence.
Nová Praha je celkem totéž jako Pensijní ústav na Žižkově. Praha měla být protějškem Berlína. Velikášská česká politika chtěla i zevně učinit z Prahy jádro Evropy. A proto se nastavěla spousta pustých a bezduchých betonových beden - nic víc.
Dr. Beneš, jenž namluvil národu, že provádí vědeckou zahraniční politiku, dal překrásný Černínský palác, skutečně královskou stavbu, vzadu strhnout a přistavěl ke knížecímu domu ještě hromadu hnusných pokojů. Tato nová stavba vypadá jako továrna na žárovky a svou prací v této budově přivedl Beneš český národ do takové situace, že jej všichni spojenci nechali na holičkách a musil se posléze uchýlit pod ochranu mocnosti, proti níž vědecká politika Benešova byla namířena, totiž pod ochranu Německa.
Odpoutavše se od Habsburské říše, na níž se pohlíželo jako na nepřirozený konglomerát národností nedovedli čeští politikové nic jiného, než pořídit novou habsburskou říši v miniatuře. Nové říši však chyběl magnetický střed, který měla stará dynastie i ve svém úpadku. Boží milosrdenství bylo nahrazeno vědeckou politikou, tak jako císařský chrám měl být nahrazen Pensijním ústavem. Bylo by to snad ještě šlo s vědeckou politikou, neboť základní pečetí vědy je humanita. Nebyla to však věda - nýbrž pouhá hypotéza. Ignoroval se osud Čechů - totiž jeho vklínění od východu na západ do jiného národa, nač se pohlíželo jako na kletbu, místo jako na možnost vývoje v tomto rámci.
Pražský pensijní ústav ještě převyšuje pomník českých legionářů z první světové války. Měl být pantheonem státu a byl vybudován na základech vědecké politiky. je to mohutná stavba, myšlená asi jako plastika, z krychlí a kruhovitých oblouků s primitivními orientálními okenními motivy, obrovská hromada cementu a kamení, stojící dnes mrtvá a zapomenuta. Na kruhovitém oblouku, uzavírajícím monument na jižní straně, je kamenný reliéf s dvojocasým lvem a nelze říci, zda to byl úmysl nebo zdali lev dopadl rukou umělce jinak, než bylo zamýšleno, vypadá totiž tak, jako by stále běhal kolem oblouku a nyní se jen na okamžik zastavil - zaraziv se nad svou nesmyslnou činností.
Odtud zamíří pohled na protější kopec, na němž se tyčí filmové ateliery. nakažen stavební horečkou vlády postavil tam mladý kapitalista první filmový ateliér. Posmíval se mu kdekdo a jeho nápad byl uznán pošetilým. Avšak jeho dílo bylo požehnáno a zdravější než spekulace vlády. Film je též důležitým faktorem české zahraniční bilance. Zde může český národ nabízet evropským národům a předně Německu, s nímž je osudově spjat, své nadání, svou hudbu a své ostatní dobré vlastnosti.
Opouštěje kopec legionářů, abych sestoupil do soumraku Prahy, do města hudby a hezkých dívek, potkal jsem na dlouhých cestách vrchu celé řady dětských kočárků. Za soumraku vyvážejí sem matky své děti, poněvadž milují klid a odloučení tohoto místa od městského provozu. Aspoň k tomu slouží tedy vrch legionářů! Smířen s tímto posláním, odcházel jsem za krásných červánků.
Dokončení ZDE. Zdroje jsou uvedeny pod dokončením třídílného článku.
