Sudhoff zajímavě popisuje i osobní příběh seznámení a navázání intimního přátelství s polskou dívkou, která žila ve městě, kde se nacházel jeho lazaret a stejně jako mnoho jiných mladých žen té doby obdivovala příslušníky elitních německých jednotek. A tak v jednom kině vzniklo i přátelství mezi osmnáctiletým Sudhoffem a o něco starší dívkou původem z Polska, která hovořila pouze lámavou němčinou.
Z knihy vybíráme i tuto zajímavou pasáž o tom, jak Sudhoff vzpomíná na události, které se do povědomí dnešní generace vryly pod pojmem „říšská křišťálová noc“:
Počátkem roku 1938 se událo něco, co vyvolalo poměrně velký rozruch. Tatínek, stejně jako jeho kolega z práce, který byl taktéž příslušníkem SA, byl zrovna na cestě do práce. Tatínek se ale náhle s rychlostí větru vrátil zpátky domů a rozrušeně volal: „Na Altendorfer Straße hoří domy a jsou zničené obchody!“
Samozřejmě, že jsme šli za školu a běželi na místo. A skutečně, velký Rosenbergův obchod s textiliemi, jedno obuvnictví a několik dalších krámů stálo v plamenech. Výkladní skříně byly rozmlácené a zboží leželo na ulici. V té době jsme nevěděli, co to mělo znamenat. Teprve později mi došlo, že jsem byl svědkem pogromu, kterému se mezi lidmi říkalo „říšská křišťálová noc“.
V očích nás mladých zde řádili vandalové, kteří se duševně nacházeli ještě v „době boje“. Nikdo neměl pochopení pro ničení židovského majetku. Lidé, kteří stáli kolem dokola, byli překvapeni a vyděšení, několik z nich plakalo a se studem se odvracelo.
Protižidovská propaganda, varování a výzvy „Nenakupujte u Židů“ neměly žádný účinek. Zákazníci zůstávali židovským vlastníkům obchodů věrní. S kroucením hlavy jsem zjistil, že zde ve špíně na ulici ležely vcelku dobré, nové a drahé boty, a neviděl v tom ani ten nejmenší smysl. Tak jsem chňapl po páru dámských bot, abych je mamince dodatečně mohl darovat ke Dni matek.
Když se taťka dozvěděl o mém „nálezu“, popadl ho vztek, jaký jsem u něho ještě nikdy nezažil. „Kluku, jsi úplně blbej? Jdeš na ulici uprostřed dne, když tě vidí tisíc lidí, a kradeš boty? Když na tebe přijdou, tak tě zkrátí o hlavu a budeš muset znova do první třídy!“
Díky Bohu jsem se nemusel vracet zpátky, protože nebezpečí, být u toho odhalen, bylo příliš veliké. Všechny ty zničené obchody byly velmi dobře známy a navštěvovány. A nikdo by si nepomyslel, že by někdo ze dne na den byl schopen pomocí takovéto metody spáchat takové svinstvo. Lidé většinou litovali pana Rosenberga, protože jeho firma každý rok zadarmo oblékala deset dětí na první církevní přijímání.
Zpětně o politické situaci v Německu Sudhoff napsal:
Proč skutečně došlo ke Druhé světové válce, může být objasněno zřejmě až tehdy, až budou zamčená a zabavená akta, jež byla po celých tunách uzavřena Spojenci, zpřístupněna veřejnosti. Byla to jiná doba a byly to jiné mravy, do kterých jsem se narodil. Znali jsme pouze politický systém Třetí říše a neměli jsme žádnou příležitost ke srovnávání. Dobu do roku 1933 jsme nevnímali jako demokracii. Nám se jevila jen jako neustálé hádání se mezi politickými stranami, jako hospodářský úpadek a masová nezaměstnanost.
Ani taková politická strana jako sociální demokracie, která měla už od doby Bismarcka dlouhou tradici, nenalézala žádný recept na politické problémy a nedokázala zabránit převzetí vlády Hitlerem. Svou neschopnost z té doby si vykompenzovala po roce 1945 na nás, na mladých navrátilcích z války, protože pro nás byla věrnost a pocit povinnosti důležitá věc, protože jsme nedezertovali, nýbrž jsme se pokoušeli zachránit si kůži.
Mnozí z mladých vojáků, jedno u jakého druhu zbraní, odešlo do války, aniž by tito lidé doposud něco prožili. Nepoznali předtím ani tančírny, ani lásku.
Hlásili se ke své otčině, věřili ve svého „Vůdce“ a v posvátnost přísahy a domnívali se, že bojují za správnou věc a chrání svou domovinu. Po roce 1945 ale byla nová vlast vedená novými – nebo také starými – demokratickými politiky. Ti byli vrchovatě zaměstnáni tím, že se vnucovali vítězům a nabízeli jim navrátilce z války jako objekt k odsouzení. Obyčejní, čestní vojáci, zvyklí poslušnosti, byli pranýřováni jako vrazi, a těm, kteří byli pohřbeni ve vlasti, se zneucťovaly hroby, pokud předtím byli u Waffen-SS.
Spolkový kancléř Konrad Adenauer je označil za „vojáky jako ti ostatní“. Všude oblíbený a vážený bývalý kancléř Helmut Schmidt přiznal, že se vždy cítil v bezpečí, pokud na frontě byly v blízkosti jednotky Waffen-SS. Bývalý bavorský ministerský předseda Franz Josef Strauß soudil podobně.
Masa mladých mužů, kteří byli po válce odsouzeni, mezi kterými jsem přeci jenom měl i několik přátel, nebyli žádní vrazi nebo zločinci. Pocházeli ze všech vrstev obyvatelstva, věřili propagandě a nechtěli porušit přísahu věrnosti.
Měl jsem to štěstí, že jsem patřil k bojové jednotce, které po válce nebylo nic vytýkáno. Ovšem během dlouhých poválečných let jsem si pokoušel představit, co by se ze mne stalo, kdyby válka trvala déle. Byl bych na základě mého zranění propuštěn kvůli neschopnosti branné služby, nebo bych byl povolán jako strážce do nějakého koncentračního tábora? V podstatě mohu nakonec říci, že jsem měl navzdory těžkému zranění a celoživotní invaliditě štěstí.
Poté, co pojmy jako domovina, otčina, rodná půda atd. se zdají být vymazány a lidová hudba a německá píseň jsou už vůbec nežádoucí, nezbylo toho k bránění mnoho.
Místopřísežně prohlašuji, že jsem, co se týče mého data narození, naprosto nevinen. Duchovně ale ještě nejsem schopen rozpoznat, že by současnost měla být z principu hodnocena lépe než minulost.
Je to u mě jako s Martinem Lutherem – nemohu si pomoci. Stále musím porovnávat. Dříve se člověk stal dospělým ve věku jednadvaceti let. Ve čtrnácti člověk odešel ze školy, nastoupil učební poměr na tři roky a v sedmnácti, osmnácti už vydělával peníze. Učni byli tak dobře vyškolení, že měli pořádnou zásluhu na tom, proč se značka „Made in Germany“ stala synonymem pro dobrou kvalitu.
Dnes německé děti chodí do školní třídy až do osmnácti a musejí zde ovládat několik řečí, aby se mezi sebou dorozumívaly. Často jsou v menšině a kromě toho jsou odstrkovány, protože jim jejich rodiče, pobírající Hartz IV, nemohou kupovat žádné značkové ošacení. A pokud můžeme věřit mezinárodním průzkumům, tak výkony našich školáků neustále klesají.
Kéž by Bohové zabránili tomu, aby v Německu nebo v Evropě ještě jednou vypukl hlad a bída, protože už nemáme žádné rolníky a v takovémto případě jsme odkázáni na přízeň a milosrdenství cizinců.
Je možné být proti každému a proti všemu, je možné nadávat na otce, matku a na vládu, ale je třeba uchovávat si hodnoty, které za to stojí, neboť mnoho z toho, co dřív bylo vysoce v kurzu, by odvedlo dobrou službu také dnes.
(-lb-)
Albert Sudhoff: Freiwillig zur Waffen-SS. Pour le Mérite-Verlag Selent, 2015. 206 stran. ISBN 978-3-942145-18-3
