Nacionální socialismus a „evropská myšlenka“ (16.)

Předchozí části: 1. část – 2. část – 3. část – 4. část – 5. část – 6. část – 7. část – 8. část – 9. část – 10. část – 11. část – 12. část – 13. část – 14. část – 15. část
Werner Daitz o francouzsko-německé spolupráci v „Nové Evropě“
Lukáš Beer 

Francouzský maršál Philippe Pétain chápal vojenskou porážku Francie 
Německem jako znak procesu rozpadu francouzské společnosti. Kritizoval 
vnitřní rozervanost své země a rozklad tradičních hodnot. Proto chtěl svůj národ 
dovést k morální obrodě cestou „Révolution nationale“. 
Pod heslem «Travail, Famille, Patrie» (Práce, rodina, vlast) se vichystická Francie 
distancovala od principů francouszké revoluce «Liberté, Égalité, Fraternité» 
(Svoboda, rovnost, bratrství).

V Paříži inicioval Werner Daitz založení „Společnosti pro vědecký výzkum velkoprostorů“, jejímž úkolem bylo udržovat těsné kontakty s institutem „Centre de l'Etudes economiques“, jenž byl založen Jeanem Bichelonnem, politikem Vichystické Francie. Bichelonne byl v dubnu 1942 jmenován státním tajemníkem pro průmyslovou výrobu, což odpovídalo postavení ministra. Tento jím založený francouzský institut udržoval vědecké styky s Daitzovým ústředním badatelským ústavem v Drážďanech. Dále měl za úkol udržovat kontakty s francouzským „Evropským nakladatelstvím“, jež bylo založeno francouzskou vichystickou vládou. Toto nakladatelství se soustředilo na vzájemnou výměnu německých a francouzských odborných studií a literatury, které měly sloužit myšlence německo-francouzské a evropské spolupráce. To znamenalo vydávání německých titulů v překladu ve Francii a naopak vydávání odpovídající francouzské literatury v Německu, konkrétně v drážďanském nakladatelství Meinhold Richter, které vydávalo Daitzovy spisy. Francouzská vláda byla v tomto pařížském nakladatelství zastoupena prezidentem veškerého francouzského tisku, státním tajemníkem v ministerstvu informací Luchairem. Tento muž byl zároveň důvěrníkem německého velvyslanectví v Paříži ohledně styku s francouzským tiskem. Všechny tyto Daitzovy aktivity byly schváleny německým velvyslanectvím v Paříži a velitelem vojsk ve Francii, Carlem-Heinrichem von Stülpnagelem (ten byl později kvůli spoluúčasti na převratu proti Adolfu Hitlerovi v červenci 1944 odsouzen německým Lidovým soudem k trestu smrti a popraven). Von Stülpnagel se s Daitzem dobře znal a údajně jeho aktivity velmi schvaloval.

Dne 4. března 1944 přednášel Werner Daitz v „Groupe Collaboration“ (Collaboration, groupement des énergies françaises pour l'unité continentale), což bylo konzervativní uskupení podporující Pétainovu myšlenku „národní revoluce“, spolupráci s Německem a ideu jednotné kontinentální Evropy. Vykazovalo silné protidemokratické tendence a pořádalo celou řadu vědeckých a kulturních konferencí a akcí. V dopise adresovaném říšskému vedoucímu Alfredu Rosenbergovi Werner Daitz uváděl, že jeho přednáška vyvolala mezi Francouzi velký ohlas a že po ní obdržel celou řadu dopisů od významných osobností tamního života. Bylo i rozhodnuto vydat obsah této přednášky i v „Evropském nakladatelství“ – bylo rozšířeno více než 100.000 výtisků časopisu „Collaboration“, který Daitzovu přednášku přetiskl. Stojí také za zmínku, že ve stejném dopise Rosenbergovi Daitz kritizoval ambice německého ministerstva hospodářství pod vedením Walthera Funka v Paříži – ministerstvo v Paříži založilo také dva instituty vydávající vlastní časopisy. Podle Daitze probíhalo vše neřízeně a zmateně na různých kolejích a ve stylu „dobré liberalistické tradice“ a Funkovy nově založené hospodářské instituce neměly žádný přínos, snad až na to, že „několika lidem zařídily lepší jídlo“.

Daitzova pařížská přednáška z března 1944 nesla název „Napoleonova kontinentální politika jako předchůdce evropské politiky Říše“. Autor v ní například tvrdil, že od 16. století, století objevů, docházelo k průlomu přirozeného uspořádání života čtyř velkých lidských rasových skupin: bílé, hnědé, žluté a černé. Vznikly od té doby podle něj dva neorganické prostory, které se nakonec musely stát kořistí rozkladného Židovstva – a sice angloamerický prostor na Západě a východoevropsko-asijský na Východě. Podle Daitze to byl Napoleon, kdo jako státník a vojevůdce učinil pokus sjednotit Evropu a zaručit její politickou a hospodářskou nezávislost. Daitz však označuje Napoleonovy prostředky za „nedostačující“. Politický pokus o založení jistého svazu států vycházel pouze z pojmu státu a z jednotlivých států, nikoliv však z biologického obsahu, tj. z evropských národů. Napoleon chtěl obětovat suverenitu národů suverenitě dynastického státu a stal se tak závislým na imperialistické koncepci prostoru, které se jednotlivé národy instinktivně vzpíraly. Napoleon se nesnažil vytvořit skutečný evropský životní prostor, nýbrž vládu evropského kontinentu nad prostorem. Jeho velkou chybou bylo, že táhl do Ruska, aniž by tam ovlivnil politické síly. Daitz konstatoval: „Napoleonovu kontinentální politiku nelze porovnávat s evropskou politikou Vůdce [Adolfa Hitlera]. Přesto byla nezbytným předstupněm k ní a Napoleon sám byl předchůdcem a prorokem rzsáhlé renesance našeho kontinentu.“ Napoleonova Francie a Německo Adolfa Hitlera byly tedy podle Daitze v podstatě osudově zavázány ke společné evropské politice: „Německo musí dílo započaté Napoleonem ve svazku s Francií dokončit.“

Daitz na přednášce v Paříži prohlásil i tato (z jistého pohledu určitě optimistická) slova: „Každopádně se na jedné straně Stalin pokouší vytvářet nový východoevropský prostorový řád prostřednictvím nacionálněsocialistické myšlenky práva na svobodný národní rozvoj národů, zatímco se zároveň domnívá, že dokáže porazit otce této myšlenky, nacionální socialismus. A stejně tak se pokouší Roosevelt porazit Evropu, zatímco je donucen k tomu, aby přebíral hospodářské myšlenky nacionálního socialismu. Ale oba tito muži ztroskotají na těchto vnitřních protikladech s nezlomnou nutností přírodního zákona.“ Kromě toho tato přednáška samozřejmě obsahovala řadu myšlenek, které jsme si přiblížili již v kapitolách o jeho „Evropské chartě“ (viz předchozí dvě části).

Vedoucí Rosenbergova Hlavního úřadu pro písemnictví Bernhard Payr, který od roku 1940 působil jako zvláštní pověřenec Rosenbergova úřadu v Paříži, tuto Daitzovu přednášku označil sice vcelku za vhodnou pro francouzské posluchače, ale v tom, co bylo řečeno o Stalinovi a Rooseveltovi, prý Daitz „zašel příliš daleko“. Payr v dopise Rosenbergovi napsal, že Daitz je příliš optimistický a přání je často otcem jeho pozitivních prognóz. Payr připomněl už jenom tu skutečnost, že se Američané dostali do Severní Afriky.

Následující kapitola pojedná o Daitzových konceptech "(pro)evropské propagandy" a o tom, jak byly jeho myšlenky "evropského socialismu" a samotná "Evropská charta" v Německu přijímány a jaký byl nakonec jejich osud.

Pokračování ZDE