„Tvořící národ“ (1.)

Nejen o jednom vydání německého časopisu Signal z roku 1943, které vzbudilo nevoli pražského Úřadu říšského protektora 
Lukáš Beer 

Dělníci plzeňské Škodovky v roce 1942.

Podobně jako v ostatních oblastech i v případě médií platilo, že tisk vydávaný německými institucemi a korporacemi v Protektorátu Čechy a Morava podléhal jiným pravidlům, než tisk vydávaný českými subjekty. Zcela jinak tomu bylo samozřejmě v případě říšského tisku, který nikterak nemohl spadat pod kontrolu – rozuměj: cenzuru – německé správy v Praze. To by v podstatě nehrálo až tak zásadní roli, kdyby ovšem příležitostně v běžném říšském tisku nevycházely i obsáhlejší fejetony a úvahy o životě v Protektorátu Čechy a Morava. Zpravodajství o německé politice a o životě v Čechách a na Moravě, publikované ve „staré Říši“, bylo na pražském Úřadě říšského protektora (ÚŘP) velmi bedlivě sledováno a archivní materiály dokazují, že ne vždy bylo přijímáno zcela bez výhrad. Situace byla o to složitější, že ÚŘP prakticky neměl a nemohl mít kontrolovaný vliv na to, jak se v Německu o Protektorátu píše. Určité problémy vyvolal i případ z počátku roku 1943, o kterém referují následující řádky.

Několik málo týdnů před oficiálními oslavami 4. výročí zřízení Protektorátu věnoval německý časopis Signal (číslo z 2. února 1943) podstatnou část svého vydání tématice života v Čechách a na Moravě, dále si všímal i změn, které německý pozorovatel mohl během posledních let vysledovat v každodenním živote v Praze, a především – prostřednictvím velkého množství fotografií, mezi nimi i mnoho barevných, dokumentoval hospodářský význam Protektorátu pro Říši zejména z hlediska zbrojního průmyslu. Zveřejněné články nebyly podepsány autory a z větší části je vypracovalo zároveň vetší množství členů redakce.

Propagandistický časopis Signal byl v letech 1940 až 1945 k dostání v četných evropských zemích, pouze v samotném Německu nikoliv, přičemž vydání v němčině vycházelo speciálně pro Švýcarsko. Ovšem stejně tak jej bylo možné zakoupit i v Protektorátu Čechy a Morava. Dokonce se vážně uvažovalo o vydávání české mutace (o tom blíže až v poslední části tohoto třídílného článku). Několik skutečnosti však poukazuje na to, že mezi českými čtenáři byla německá mutace časopisu, který byl v Protektorátu k dostání, poměrně oblíbená (to byl ostatně jeden z hlavních důvodů, proč se nakonec od vydávání české mutace, jak si dále uvedeme, upustilo). Všímá si toho v dubnu 1943 i německý Sicherheitsdienst ve své situační zprávě, kde uvádí tento příklad: „Pro postoj mnohých Čechů je charakteristická otázka české prodavačky novin v Plzni položená jednomu Čechovi, který si koupil časopis ,Signal‘, zda mu jej má zabalit. Když to tento Čech odmítl, vyjádřila velké udivení a prohlásila, že všichni Češi, kteří si tento časopis kupují, si jej nechávají zabalit, aby s ním nebyli viděni.“ [1]

Časopis vycházel tedy v němčině, norštině, švédštině, dánštině, holandštině, v Belgii, ve francouzštině, španělštině, portugalštině, polštině, ruštině, maďarštině, chorvatštině, rumunštině, bulharštině, dokonce v poněkud zmenšené anglické mutaci a v jiných jazycích. Vzorem časopisu byl americký ilustrovaný časopis Life a v roce 1943 dosáhl jeho náklad více než 2,4 milionů exemplářů. Signal spadal jako tiskový orgán pod Wehrmacht a měl v zahraničí plnit úlohu propagace evropské mise nacionálního socialismu. Protože se časopis orientoval na zahraniční publikum, snažili se jeho tvůrci zveřejňovat poněkud subtilnější druh propagandy, než tomu bylo běžně na území Říše. Sídlo redakce bylo až do března 1945 v Berlíně.

Úvodní rozsáhlý text z vydání časopisu z února 1943, které bylo přednostně věnováno české tématice, nesl název „Protektorát ve Velkoněmeckém prostoru“ a prozrazoval své hlavní poselství už svým podtitulkem „Veškerá voda Čech proudí do Německa“. Autoři zde popisují, že Čechy a Morava z geografického hlediska absolutně zapadají do „velkoněmeckého prostoru“. Stejně tak i prorostlé dopravní spoje českých zemí s německým (a rakouským) okolím svědčí o hospodářské provázanosti, zatímco „pohraniční pohoří mezi Moravou a Slovenskem ještě donedávna ale neprotínala ani jediná železniční trať“. Začlenění Protektorátu do Velkoněmecké říše „přineslo jeho hospodářství silný vzestup, protože se přirozeně doplňuje průmysl a zemědělství německého jihovýchodu mezi Vídní, Breslau, Drážďanami, Hofem, Pasovem a Lincem“. To podle autorů článku přineslo i tuto výhodu: „Už nikdy se nebude projevovat sudetoněmecká nezaměstnanost, pražské přelidnění, linecká odříznutost a Vídeň nyní opět získala moravsko-slezské zázemí surovin, které jí po míru, ujednaném v St. Germain, tak hořce chybělo.“ Kromě toho se díky začlenění Čech a Moravy do Říše zkrátil podstatně obvod hranic Vělkoněmecka (ze 7470 kilometrů na 5820). Paradoxně tak byla délka vnějších hranic Říše po 15. březnu 1939 ještě kratší než v období, kdy Německo mělo nejmenší rozlohu (v roce 1920 činil obvod hranic 6400 km).

V článku nechyběl v té době často recyklovaný poznatek, že „vždy, když se český národ odloučil od německého národa nebo se dokonce proti německému národu obrátil, stal se mu takovýto podnik osudným. Když se ale začlenil do svého okolí, pak vzkvétal a dařilo se mu. Na jeho postoji k němectví vždy záviselo jeho blaho a jeho bolesti. Ve všech epochách svého hospodářského a kulturního vzestupu se český národ nacházel v rámci německého státního svazku a byl součástí Říše. Byl vynášen díky do výše mířícímu germánství a němectví. Německý vliv nikdy nepůsobil jako brzda, nýbrž působil  neustále podpůrně na rozvoj jeho [českého] národovství a hospodářské upevnění jeho národní existence.“

Tento článek, přinášející na několika stranách fotografie 
z českých zbrojních továren, nevyvolal na Úřadu říšského 
protektora v Praze zrovna nadšení.

Pod velkým nadpisem „Tvořící národ“ byla na několika stranách zveřejněna celá série fotografií z továrních hal, které měly dokumentovat, jak se vyrábějí „zbraně pro osvobozovací boj Evropy“ ve „velkých továrnách v Protektorátu“. V doprovodném textu pak měl čtenář nalézt „vylíčení situace českého dělnictva a metody německo-české spolupráce“. Sociální podmínky českých dělníků popisoval konkrétně další článek s názvem „Socialismus bez demagogie“ takto: „Česko-Slovenská republika byla kapitalisticko-liberalistickým státem se všemi typickými formami sociálních jevů, krizemi, nezaměstnaností atd. Cizímu pozorovateli se to zdá být o to víc záhadnější vzhledem k tomu, že česko-moravský lid byl vždy národem řemeslníků a rolníků. Skutečností ovšem je, že si pracující lid při založení Česko-Slovenské republiky nedokázal vybojovat žádná hluboko zasahující sociální opatření. Přesně v takovémto stavu se Německo setkalo s českým dělnictvem, když převzalo ochranu nad Čechami a Moravou. Přenášení německého socialismu nebo jeho částí, jako například Pracovní fronty, společné organizace zaměstnanců a zaměstnavatelů, na český národ nebylo přípustné už jen proto, že Německo nemá v úmyslu exportovat své vlastní politické formy. Kromě toho by navyklý způsob smýšlení zaměstnanců a zaměstnavatelů tuto prudkou změnu formy života a nazírání, toto střetnutí s jiným světem, zřejmě nesnesl bez těžkých krizí. Před čtyřmi lety šlo především o to, aby byl tvořivému národu konečně poskytnut klid, na který měl po epochách vysokého a stálého politického napětí nárok. Postavit před české dělníky nový politický ideál by bylo chybné také proto, že dlouholeté, tendenční zpravodajství o Německu pokřivilo nahlížení národa.“

Článek se věnoval i porovnávání hospodářských poměrů v Protektorátu a v Říši a narážel i na toto populární téma: „Když vypukla válka, upozornila na sebe šeptaná propaganda obzvláště oním tvrzením, že Němci si vedou dobré živobytí díky potravinám, které odebírají českému národu. Pravdou je, že země Čechy a Morava neměly žádné agrární přebytky a že například i produkce tuku je nedostačující. Přídavky tuku, které byly v třetím roce války poskytnuty českým dělníkům, pocházejí z Německa. Přeci jen byly ale hospodářské úspěchy, které zaznamenal každý jednotlivý příslušník Protektorátu začleněním do německého hospodářství, tak silné, že musely navodit nové probuzení a posílení smyslu pro realitu. Mzdy pomalu stoupaly a obzvláště se přitom bral ohled na nižší mzdy. Stejně jako mzdy vzrostly také i ceny. A podívejme: skutečnosti byly najednou silnější než nepřátelská propaganda. Dělníci sami zahájili boj proti lichvě a proti šmelině a nenechali úřady ve svém boji samotné. A prvním úspěchem bylo zásobování továrních kantýn potravinami, které mohly být zabaveny šmelinářům a lichvářům. Tento malý příklad má ilustrovat mnoho dalších. Tvořícímu národu se v mnoha oblastech dokázalo: Německo je přítelem člověku vytvářejícímu hodnoty.“

V článku se dále uvádí, že „výkonu českého dělníka a řemeslníka se v Německu velmi cení“. Zdůrazněna je však apolitičnost života českých pracujících: „Němci nechtějí, jak už bylo řečeno, provádět žádnou politickou agitaci mezi Čechy, ale chtějí českému dělníku jako nejdůležitější a první věc poskytnout příležitost, aby zvedl svou životní úroveň a tím zlepšil svůj život. Německou formou je výkonnostní socialismus a technická stránka této formy je zprostředkována českému dělnictvu. Jak a zda si jednotlivec chce posloužit těmito možnostmi, je jeho věcí.“ O praktickém provedení této zmíněné technické stránky se v časopisu Signal psalo: „Také v kapitalistickém systému je lepší dělník lépe zaplacen. Ale manuální dělník neměl v bývalém Česko-Slovensku žádné praktické možnosti dalšího školení ve svém povolání. Řemeslnické školy si z větší části vystačily s teorií, aniž by se zabývaly detaily, nemluvě těmi posledními detaily. Poměrně vysoká úroveň českého dělnictva je ovocem jeho vlastní energie a pracovitosti.“ Nyní prý ale byly podle německého vzoru zavedeny profesní školy, které zprostředkovávají kvalifikaci asi pro 50 profesí. „V těchto kursech se účastník učí to, to chce.“ Vzápětí se ale dodává: „Vědět, co člověk chce, je jednou z nejtěžších věcí. Českému dělníkovi se to usnadňuje, protože se mu dostává podle německého vzoru takzvaný obrázek o povolání. To jsou malé sešity, ve kterých je popsána každá jednotlivá profese, a sice je zde krátkými hesly vyznačeno, jak dlouho se člověk musí učit, aby nabyl určitých znalostí, dále co tvoří všeobecné, mezinárodně platné úkoly povolání, které základní znalosti člověk musí mít a které speciální znalosti jsou nutné, aby člověk v této profesi měl úspěch. Pracovník v tomto katalogu zatrhne, co si přeje získat za znalosti, a je dle svého přání vyučen. Pro základní kvalitu českého dělnictva svědčí skutečnost, že se tyto kursy okamžitě daly proměnit v materiální úspěchy. Kupříkladu kovodělníci, kteří se naučili technickému kreslení, mohli postoupit do jiných a lépe zaplacených pozic.“ Přechodný problém představovala podle časopisu ještě jazyková nejistota, způsobená dvacetiletým odloučením Čechů od všeho německého. To ale napraví výuka němčiny.

Dalším tématem textu byl všeobecný vývoj mezd, který „se v roce 1942 hnul tak daleko, že u dělnictva v průmyslu bylo dosaženo zhruba vyrovnání s německými mzdami“. Zmíněno je dále zavedení společného stravování v kantýnách. Stejně důležitá je i péče o tělesné a duchovní blaho pracujících: „Aby byl tvořící český národ přiblížen svým vlastním kulturním možnostem, byla vytvořena kulturní organizace s názvem Radost ze života. Tento úřad zahájil svou činnost 1. ledna 1942. Mladá organizace se může pochlubit již znamenitými výsledky. Jenom v období mezi květnem a zářím 1942 bylo zadarmo odevzdáno 17.000 vstupenek do divadla, 11.000 vstupenek do kina a 76.000 vstupenek na česká fotbalová utkání.“ Novinkou bylo zavedení zábavných přestávek v továrnách v délce trvání 70 minut, kde vystupují čeští umělci. Velmi podrobně je v článku popisována funkce Národní odborové ústředny zaměstnanecké. A na jeho konci se optimisticky konstatuje: „To, že Češi umějí pracovat, Němci vědí, a Češi po třech letech vědí, že Němci umějí práci a především dělníka ocenit. Za takových výhledů může být budoucnost jen čím dál hezčí.“

Pokračování ZDE (zdroje budou uvedeny za dokončením článku)