Navzdory masivním pochybám velké části členských uskupení Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Německu (SL) a mnoha delegátů spolkového shromáždění SL se posledně jmenované shromáždění usneslo, že rozhodujícím způsobem bude změněn účel spolku.
V § 3, odst. 1, lit. c) a d) stanov se doposud pravilo: „Účelem je c) prosazovat právní nárok na vlast, její zpětné získání a s tím spojené právo národnostní skupiny na sebeurčení; d) hájit právo na navrácení resp. náhradu o stejné hodnotě nebo odškodnění zkonfiskovaného majetku sudetských Němců.“
V novém odstavci stojí pod písmenem c) nyní psáno:
„Zavrhovat po celém světě porušování práv jako je genocida, vyhánění, etnické čistky, zločiny proti lidskosti, vyvlastňování stejně jako diskriminace odporující lidským právům a mezinárodnímu právu, a tam, kde k nim došlo, je napravit na základě spravedlivého vyrovnání.“
Text za písmenem d) byl bez náhrady vyškrtnut!
Jaký význam z hlediska politiky pro domovinu má tato změna pro budoucí činnost krajanského sdružení? Především jde oněm funkcionářům SL, kterých se to týká, zřejmě o to, zřeknout se právních nároků na návrat do vlasti a navrácení majetku resp. odškodnění, kterých se Češi tak bojí. Místo jasných výroků – především pojem „zpětné získání“ bylo jak pro Čechy, tak pro spolkovoněmeckou politickou třídu trnem v oku – se zde nachází něco mlhavého o „... vyhánění ... vyvlastňování odporující mezinárodnímu právu ... napravit na základě spravedlivého vyrovnání ...“
Co přitom znamená „spravedlivé vyrovnání“ nebo pojem „napravit“? Má snad být Čechům poskytnuta šance k tomu, aby se přihlásili s restitučními požadavky, které budou přesahovat loupež stovek miliard sudetoněmeckých věcných škod a které budou započteny v protihodnotě vůči nárokům krajanů? Jakým jiným způsobem se „napravují“ lidé, kteří přišli o vlast, kromě poskytnutí vyhlídky, že se jednoho dne – a i kdyby to měla být až pravnoučata – budou smět navrátit do své dřívější vlasti?
Na konci občanských válek v bývalé Jugoslávii resp. při skončení konfliktu v Kosovu v roce 1999 se samozřejmě smluvně ustanovilo „právo na návrat“ pro vyhnance všech stran, jako například v dohodě o Bosně z Daytonu r. 1995. Ale ani pojem „právo na návrat“, který se jeden rakouský delegát pokoušel prosadit do nové formulace stanov místo pojmu „zpětné získání“, není považován za pojem, který by mohli Češi snést. Vůbec nemluvě o „navrácení majetku“. To, co mezinárodní společenství přiznává Srbům, Bosňanům, Albáncům atd., nechce vyhnaným sudetským Nemcům poskytnut ani organizace vlastní národnostní skupiny. K tomu je ovšem třeba vědět, že dnes většina delegátů SL ve spolkovém shromáždění zároveň vykonává politické funkce a musí naslouchat myšlenkové orientaci centrály příslušné politické strany.
Ale to ještě není všechno. Po této osudové schůzi spolkového shromáždění z 28. února 2015 následovalo ještě další hlasování o novém „zásadním programu“ sudetských Němců, které bylo později překřtěno na „zásadní prohlášení“. Zásady, které zde byly formulovány a opět přijaty většinou, jsou plné chybných historických formulací. Ale i zde se nacházejí opět dvě pasáže, které musejí obzvláště vyvolávat kroucení hlavou:
Ústředními součástmi společných dějin Čechů a sudetských Němců prý jsou:
„Spoluzodpovědnost za pronásledování a vraždění sudetských Němců a Čechů, kteří se znelíbili nacionálněsocialistickému režimu, stejně jako za holocaust spáchaný na Židech v Čechách, na Moravě a v sudetském Slezsku;“
A dále se SL v kapitole „Úkoly a cíle“ zasazuje o to:
„aby bylo všemi účastněnými uznáno bezpráví, které si obě strany navzájem způsobily, a v rámci možností bylo napraveno. Sudetští Němci se prostřednictvím svých reprezentantů opakovaně přihlásili ke své zodpovědnosti v souvislosti se zločiny nacionálních socialistů a jsou rozhodnuti, že budou tuto minulost také nadále zpracovávat.“
Zde se ve dvou zásadách potvrzuje a zdůrazňuje právě to, čím Češi už odjakživa vyhnání ospravedlňují, totiž kolektivní vina sudetských Němců. Není divu, že na druhý den byly tyto nové formulace v mnohých českých a spolkovoněmeckých sdělovacích prostředcích vychvalovány a v Praze dokonce oslavovány. Tentokrát se hlasování – na rozdíl od hlasování o změně stanov – směli zúčastnit i čtyři rakouští delegáti. Rakouský delegát Peter Ludwig sice už předtím požadoval účast na hlasování už při prvním vótu – za což jej mimochodem vážně okřikl spolkový předseda rakouského Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SLÖ) Zeihsel – tato žádost byla ale přirozeně zamítnuta. [Peter Ludwig je předseda hornorakouské větve SLÖ, zatímco Gerhard Zeihsel je předseda celého SLÖ. – pozn. překl.]
Zatímco u více než 70 německých delegátů vzbudilo právě zmíněné okřiknutí velký údiv, tak se nestačili divit ještě více, když pouze dva ze čtyř rakouských delegátů hlasovali proti novému programu, protože doposud považovali Rakušany za houževnaté zastánce práv vyhnanců. Ti zbývající dva se zřejmě domnívali, že musejí vzdát úctu duchu doby, který považuje vnucování se za důležitější než zastávání se práva a spravedlnosti.
Rakouské vyhnanecké organizace komentují změny v programu německého „landsmanšaftu“
„Svaz německých starorakouských krajanských sdružení v Rakousku (VLÖ) a Sudetoněmecké krajanské sdružení v Rakousku (SLÖ) se budou vždy zasazovat o právo na vlast a nikdy si nebudou osobovat upírat vyhnancům z vlasti právo na vlast, vlastnictví a na nápravu škod – ani dnešním utečencům ve světě, a pochopitelně také ani vlastním krajanům vyhnaným z vlasti“, prohlásili společně předseda VLÖ Rudolf Reimann [VLÖ je střešní organizace všech „landsmanšaftů“ působících v Rakousku], spolkový předseda SLÖ Gerhard Zeihsel a generální tajemník VLÖ Norbert Kapeller [na společné fotografii ZDE] k poslední změně paradigmat Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Německu. Jakékoliv vyhánění lidí z vlasti, ze které pocházejí, na základě jejich etnického původu je třeba chápat ve smyslu mezinárodního práva jako porušení lidského práva.
„Pohled do Srbska nám přeci v současnosti ukazuje, že dokonce bývalý vvyháněčský stát může v rámci svého restitučního a rehabilitačního zákonodárství vykonávat konstruktivní kroky a postupně krok za krokem zpracovává temné kapitoly svých dějin“, resumoval Reimann úsilí VLÖ v posledních letech v poskytování nejlepší možné podpory vyhnaným a práva zbaveným podunajským Švábům ze strany svazu.
„Přirozeně, že lidem zbaveným práv, vyvlastněným a vyhnaným, přísluší, aby se sami vzdali základního práva na vlast. Svazům a předsedům svazů ovšem naproti tomu nepřísluší, aby se vzdávali individuálního práva na vlast, vlastnictví a majetek. Není nutné navíc uměle oslabovat své vlastní postavení v jednáních prostřednictvím uspěchané preventivní poslušnosti“, konstatovali v prohlášení Reimann, Zeihsel a Kapeller.
Výslovně se zdůrazňuje, že VLÖ a SLÖ také do budoucna považují právo na navrácení respektive náhradu ve stejné hodnotě nebo odškodnění konfiskovaného vlastnictví vyhnanců z vlasti za ústřední záležitost v oblasti svých úkolů.
„Jsme zájmovými zástupci těch, kteří byli po konci Druhé světové války bez viny v miliónových počtech vyvlastněni, vypuzeni a vyhnáni. A k těmto úkolům se také hlásíme“, zdůrazňují jednomyslně Reimann, Zeihsel a Kapeller.
Tento text byl redakcí listu “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a ke zveřejnění na stránkách Náš směr.
Vyšlo dne 12. března 2015.
