Čechy, Sýrie a „migrace“

V roce 1945 sudetští Němci, dnes uprchlíci se Sýrie – levicově liberální tisk najednou objevil v německých vyhnancích dobrý příklad 
Gernot Facius 

Levicově liberální noviny Die Zeit se před několika týdny 
pohoršovaly nad tím, že účastníci akce hnutí 
Pegida skandují hesla o „prolhaném tisku“ mainstreamu a 
poučovaly demonstranty, že by si měli vzpomenout na vlastní 
německou minulost po roce 1945, kdy milióny vyhnaných 
Němců nacházely v Německu novou vlast. Tito lidé (němečtí 
vyhnanci z východní Evropy) byli prý pro Německo přínosem. 
Stejná situace je prý i dnes, kdy se do Německa tlačí zástupy 
mimoevropských uprchlíků. Ještě donedávna sloužili vyhnanci 
levicově liberálnímu tisku jako příklady „věčně včerejších 
revanšistů“, dnes jsou pro něj pro změnu vzorným příkladem 
„integrace“, kterou si stejně zaslouží i lidé z Afriky a 
Blízkého a Dálného východu. (-lb-)

Mezi německými politiky a publicisty se vykládá nový politický příběh, a ten má zjednodušeně následující znění: Proč bychom měli mít bolení břicha kvůli lidem z Afriky, z Blízkého a Dálného východu, kteří proudí do Německa, když přeci před sedmdesáti lety byla, země okupovaná vítězi II. světové války, schopná přijmout asi 15 miliónů vyhnanců a uprchlíků? Vždyť je to tak – kdo na vlastní kůži prožil útěk a vyhnání a možná také ještě internování, kdo byl v dopravním vagónu, do kterého táhne, přesouván z místa na místo, anebo kdo na žebřiňáku úmorně putoval směrem na západ, bude mít soucit s chudáky, kteří nyní přicházejí k nám anebo se bídně topí na březích evropských prázdninových destinací. Přesto se ale chraňme před nesprávným porovnáváním! Alespoň většina sdělovacích prostředků není chráněna před tendencí házet vše do jednoho pytle. Například hamburský týdeník Die Zeit. Vedoucí médium levicově liberální střední vrstvy, vydávané kromě jiných také bývalým kancléřem Helmutem Schmidtem, přineslo 29. ledna nadpis: „Čechy, Pomořany, Sýrie“. A v podtitulku stálo varování: Ten, kdo dnes jde na ulici demonstrovat proti přistěhovalectví, potlačuje svou vlastní „migrační historii“. A dále se zde dočteme: „V poválečné době země přijala milióny vyhnanců z východu – a profitovala z nich.“

To poslední tvrzení souhlasí. Páni z Nemanic s sebou přinesli důležité kvalifikace a právě ti mladí mezi nimi byli velmi motivovaní. Zda to platí i pro většinou z těch, kteří v Německu hledají útočiště dnes, by se muselo ještě potvrdit. Opět je nutné připomenout, že nesprávná jazyková přirovnání vyvolávají nesprávné představy. Jsou východní a Sudetoněmci Němci „přistěhovaleckého původu“? Cizinci? Neuvěřitelné!

Ve zmíněném článku Die Zeit si autor stěžuje na „otřesnou zapomnětlivost“. Ani tehdy to prý lidé hledající útočiště neměli lehké, přesto se z dlouhodobého hlediska jejich integrace zdařila. „a během let učinili z Německa tito vykořenění lidé z východu jinou zem. Spolková republika, jak ji dnes známe, je bez nich nemyslitelná. Pokud toto budeme připomínat, mohlo by to odstraňovat strach a obavy, nebo dokonce by to mohlo budit empatii vůči lidem, kteří dnes přicházejí o svou vlast“.

Volání po empatii lze stěží něco vytýkat. Lidská práva jsou nedělitelná. Ale jakou zkreslenou představu má autor o Německu, když píše, že vzhledem k „hořícím utečeneckým ubytovnám a pochodům samozvaných strážců Západu“ se sedm desetiletí po konci války jeví jako naléhavé hledět do minulosti? Zde jsou vědomě zevšeobecňovány ojedinělé jevy z 90. let, bagatelizují se obavy z přecizení, stejně jako chyby v přistěhovalecké politice. „Protestující a naštvaný občan“, na kterého Kossert [autor článku v Die Zeit] naráží, je novým jevem. Ale reakce na tento fenomén – a to musely uznat dokonce i liberální noviny Süddeutsche Zeitung – byla doposud všude stejná: Nejprve ignorovat, pak démonizovat. Co se týče zacházení s muslimskými přistěhovalci, existuje mnoho dobré vůle, ale také i naivity. Němečtí vyhnanci nevytvářeli paralelní společnost ani v dobách nejhorší nouze, jak tomu je bohužel u muslimů.

V aktuální diskusi se divoce motají dohromady pojmy jako přistěhovalci, utečenci, vyhnanci a osoby hledající azyl. Ale zabývat se příběhem utrpení vyhnanců pod heslem „migrace“ nebo nanejvýš „migrace z donucení“, se blíží bagatelizování tohoto procesu, odporujícímu mezinárodnímu právu. Vlastně by ani nebylo třeba se okolo toho nějak zvlášť rozčilovat, vždyť už dlouhou dobu u publicistů sledujeme úbytek schopnosti rozlišovat. V tomto konkrétním případě je pohoršení ale na místě. Autorem článku v Die Zeit není totiž nikdo jiný než historik Andreas Kossert, který je zaměstnaný u berlínské spolkové nadace „Útěk, vyhnání, usmíření“. Tento vědec, ročník 1970, se kdysi díky své knize „Chladná vlast“ (Kalte Heimat, vyšla roku 2008 v nakladatelství Siedler) prokázal jako odborný, vcítění schopný kronikář těžkého začínání východních a sudetských Němců v „zemi hospodářského zázraku“. Nyní Kossert vyhnání vysvětluje politicky korektně – jednostranně jako „důsledek barbarské německé okupační nadvlády“ během Druhé světové války: „Z východního Pruska, Pomořan, Slezska, Čech, ze Spiše, Pobaltí, ze Sedmihradska, z Dobrudže, se (Němci) vydali na cestu směrem na západ. Němci přicházeli za Němci.“ To vyznívá jako pojem „vynucené putování“, kterým si posloužil [bývalý spolkovoněmecký prezident] Richard von Weizsäcker ve svém kontroverzním projevu ve Spolkovém sněmu dne 8. května 1985. Na skutečnost, že většina vyhnanců pocházela z krajin, které patřily k tehdejšímu německému říšskému území anebo přinejmenším byly německy osídlené, se přitom zapomíná. Tito lidé svou vlast prostě jednoduše neopustili, aby někde jinde hledali štěstí, ale naopak byli systematicky a brutálním způsobem vyháněni a museli prchat na západ své země. „Kossert o tom píše“, konstatoval jeden ohlas na internetu, „jako kdyby vyhnanci podobně jako ti z Afriky a Blízkého východu prchali do nějaké naprosto jiné, nové země.“

Nelze to přehlédnout. Nedůvěra vůči spolkové nadaci „Útěk, vyhnání, smíření“, jež koncem roku 2014 donutila k demisi svého zakládajícího ředitele, profesora Manfreda Kittela, roste.

Že historické porovnávání nemusí vždy vycházet, není vskutku žádná nová zkušenost. Z podobných důvodů schytal už nejeden politik pořádnou facku. Už se zapomnělo na to, jak se na jaře 2008 blamoval tehdejší předseda frakce křesťanských demokratů (CSU) v Bavorském zemském sněmu, Georg Schmid? Schmid předtím na oficiální listině své frakce nabídl svévolnou interpretaci integrace cizinců: „Po Druhé světové válce se například ve svobodném státě Bavorsko podařilo, že se vyhnanci stali sebevědomými Bavoráky se sudetoněmeckými kořeny. Proč by to v 21. století nemohlo být možné s Turky?“

Toto samozřejmě, alespoň v jednotlivých případech, nelze vyloučit. Ale sudetští Němci nejsou přeci jenom podobně jako Dolnoslezané a Hornoslezané, východní a západní Prusové, Pomořané a východní Braniboři žádní „imigranti“ nebo zahraniční „přistěhovalci“. Schmid vyvolal díky své nezvážené slovní hlášce po celé zemi pobouření.

Generální tajemník CSU posléze referoval o „masových protestech“ a doporučil peskovanému politikovi, aby se „podrobil hodině dějepisu“. Sudetští Němci právem kritizovali v podstatě dva aspekty. Že na rozdíl od Turků byli ze své vlasti v Čechách, na Moravě a v rakouském Slezsku vyhnáni a nepřišli [do Německa] dobrovolně. A že sudetští Němci – také na rozdíl od Turků – byli a jsou Němci a křesťané, kteří jsou ochotni a schopni se integrovat.

Protesty měly účinek. Kajícný politik CSU se omluvil a ona trapná pasáž zmizela z internetových stránek jeho frakce. Vyřízeno, je to za námi.

Dnes máme jiné starosti. Jak spolková nadace bude konkrétně nakládat s vyhnáním Němců, které podle Kosserta „tvoří důležitou kapitolu onoho velkého evropského příběhu o vynucené migraci, která začala ,etnickými čistkami‘ po První světové válce a dosáhla v roce 1945 svého vrcholu“? Skepse je na místě.

Tento text byl redakcí listu “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a ke zveřejnění na stránkách Náš směr. 
Vyšlo dne 12. února 2015.