Zde tedy stručně, co v českých dějinách dosud chybí:
Češi, ani Slované nebyli původními obyvateli českých zemí, husité nebyli protiněmečtí bojovníci, ani první demokraté nebo komunisté ve střední Evropě, mnozí čeští panovníci nebyli českého původu, podle Čechů nejslavnější král byl Karel I., aniž ho pod tímto označením znají. Nemalá část českých pánů popravených na Staroměstském náměstí neznala česky, po bitvě na Bílé hoře nenásledovala tři století „temna“, nýbrž kulturní rozkvět českého národa. Takzvaná germanizace českých zemí začala již v 16. století, tj. o století dříve coby přirozený důsledek rozšíření obchodu a řemesel ze západu a z jihu přes země a ze zemí, kde byla dorozumívacím jazykem němčina. Češi si zcela vybájili Růžový palouček a zakopávání zlatého kalicha při odchodu exulantů z vlasti, pro jistotu mají Růžové paloučky dva. Obroditelé byli prachsprostí lháři ve jménu národa, František Palacký záměrně dezinterpretoval české dějiny. Tomáš Masaryk a Edvard Beneš byli nečestní lidé, spoluviníci na prodlužování první světové války, následkem čehož zahynuly zbytečně další miliony lidí jen kvůli samostatnému českému státu. Československé legie na Rusi mohly snadno porazit k moci se dostavší ruské bolševiky, ale neudělaly to. Český stát neměl po roce 1918 dostatek vzdělanců k obsazení uvolněných míst ve státní správě po propuštění úředníků a státních zaměstnanců německého původu. Karel Čapek byl neoficiální šéf rozsáhlé udavačské sítě Hradu, politický naiva a korouhvička nejdříve komunismus kritizující, pak obdivující fašismus a nakonec vydávající SSSR za nejdemokratičtější zemí světa. První republika byla prolezlá korupcí obrovských rozměrů. Češi svou utlačovatelskou politikou vůči národnostním menšinám ve státě přivedli Československo po dvou desítkách let existence k zániku. Po druhé světové válce si ustavili nacionálně socialistický stát velmi se podobající národně socialistickému Německu, takže v únoru 1948 jen nahradila jedna totalita druhou.
Podobně můžeme vylíčit české dějiny i po linii nabývání cizího majetku:
Češi odcizili část ruského imperiálního pokladu a rabovali v letech po první světové válce Sibiř. Masaryk za první světové války malverzoval obrovské finanční prostředky. Ozbrojení sokolové systematicky obírali české vojáky v rakouských uniformách vracející se po válce z fronty přímo na nádražích o vše, co mělo nějakou cenu. Pozemková reforma po první světové válce sice poněkud vybočovala z českého zvyku kradení zcela bez náhrady, protože části majitelů se za zabavenou půdu vyplácela 1/3 ceny běžné ceny. Zato však 98 % půdy dostali lidé, u nichž byla příslušnost ke státotvornému národu československému stvrzena úřadem. Masaryk šel příkladem, nechal vyvlastnit zámek v Lánech a sídlo v Topoľčiankách (zámek v Lánech nakonec jeho majitelé státu pod hrozbou vyvlastnění prodali značně pod cenou). Majetek Židů Němci v protektorátu arizovali, ale Češi jim ho po válce nevrátili, a to ani nemovitý (s nečetnými výjimkami za bolševického režimu finanční restitucí a pouze do USA). Češi vykrádali byty Židů dříve, než je dotyční stačili opustit a odejít na shromaždiště k transportu do Terezína. Po druhé světové válce pomocí dekretů promptně zbavili majetku československé Němce a Maďary a ten z větší části během dvou let rozkradli. Druhá pozemková reforma hned v roce 1945 vyvlastňovala již bez jakékoli, byť symbolické, finanční náhrady. Znárodnění ve stejném roce proběhlo sice formálně za úhradu, která ale nebyla nikdy stanovena a vyplacena. Vyvlastnili zbylý majetek šlechtě, viz Lex Schwarzenberg, Lex Lichtenštejn. Češi utajili naprostou většinu zanechaného německého zahraničního majetku, takže reparace neoprávněně čerpali na úkor ostatních sedmnácti válkou poškozených států. Kromě toho nebyl zanechaný obrovský sudetoněmecký majetek započten na vrub reparací. Obírali o majetek živnostníky, aby je po převzetí moci bolševiky o něj připravovali zcela. Okradli o majetek církve. Pak si důsledně přivlastňovali hmotné statky emigrantů, později pomocí paragrafu vloženého do občanského zákoníku ještě před vynesením odsuzujícího rozsudku. Po roce 1989 se někteří zmocnili státního majetku kuponovou privatizací, posléze tunelováním. Další inkasovali odškodnění za pracovní nasazení za války v Německu, ačkoliv na rozdíl od všech ostatních okupovaných národů měli stejné práva a povinnosti jako Němci, stejné platy, stejnou dovolenou, navíc dostávali odlučné a nemuseli přispívat německým organizacím jako Němci.
Je jasné, že mají strach, i podvědomý, že by mohli někdy něco z nakradeného vrátit. Neměli by si změnit nápis na prezidentské standartě na „Co jsme nakradli, nevydáme!“?
Tento text vyšel na autorově blogu a je zde převzat s jeho laskavým souhlasem. Do diskuse k článku se lze zapojit pod uvedeným odkazem.
