Důvodů se nabízí hned několik. Jedním z nich, a asi i nejdůležitějším je, že nemá jinou konstruktivnější, relevantní alternativu. Druhým patrně bude, že český stát již dlouhodobě nedokáže občanům, kromě jediného dne volna navíc, vlastně nic smysluplnějšího a hodnotnějšího nabídnout.
Ano, jistě, při této „výjimečné příležitosti“ zazní z úst přeplacených českých politiků podivná slova o české státnosti. Vím také, že tyto paranoidní obsese ústavních činitelů a jejich epigonů budeme muset povinně z rozhlasu a televize nějak přetrpět. Vždyť těmto lidem, napříč politickým spektrem, vůbec nebude vadit, že v říjnu roku 1918 nevznikla žádná česká státnost; konec konců – lži a mytologie jsou odjakživa páteřní konstrukcí tohoto novopečeného evropského zmetku (nikoli národa!), ale – že byla z popudu vítězných mocností k překvapení všech pokusně vytvořena nikdy předtím neexistující státnost československá. Což ovšem není totéž!
Tatíček Masaryk se musí v Lánech asi pěkně obracet v hrobě, byť byl profesionálním mystifikátorem i mistrným převlékačem kabátů k nenásledování, a tudíž by jej současná politická ekvilibristika, neměla – kdyby žil – překvapit. To, že tzv. „státotvorným národem“ byl prohlášen umělý národ československý a státním jazykem určen diletantsky „jazyk československý“ (v podobě češtiny, kterou tvořilo z 70% „esperanto“ - umělý jazyk, většinově vytvořený obrozenci německého původu – promíchaný některými prvky slovenštiny, jež měly být, podobně jako historický jazyk moravský, v budoucnu důsledně a bez lítosti, zlikvidovány [1]), vděčíme právě Masarykovi; tvoří zároveň patologický komplex i paradox (oxymorón) tohoto národa, který nemá v moderních evropských dějinách, kromě Stalinova SSSR, srovnatelnou analogii.
„Většinoví“ Češi byli vědomě vytvořeni „svrchu, shora“ a zcela podvodně: byli k nim totalitně zahrnuti všichni „slovanští“ Moravané a Slezané, z nezákonně zrušeného Markrabství moravského a vévodství Slezského, včetně precizně provedené likvidace jejich tisíciletých národních, státních a zemských symbolů. (Latiník Kosmas, společně s křesťanskou inkvizicí, svou horlivostí v kontextu při ničení „jinojazyčných“ písemných pramenů byli jen jemným odvarem.) Češi se tak od psacího stolu, vyvinuli v tzv. „nejpočetnější národnost“ nového státu. Tento nebezpečný precedens si dnes už asi neuvědomuje vůbec nikdo. Jenže na konci „Velké války“ politicky tento „československý národní projekt“ opravdu vznikl: a právě díky tomuto „nepěknému“ (nejraději bych užil slovo zvrácenému, ale nechci psát příliš zaujatě) podvodu byla protiprávně zamaskována, velmi zjednodušeně řečeno – 3,5 miliónová německá „menšina“, resp. miliónová identita Uhrů-Maďarů, statisíce Poláků, Rusínů aj., národů obývajících po staletí středoevropské teritorium…
Mnohonárodnostním státem bylo před rokem 1918 i Rakousko-Uhersko, jehož pevnou součástí, vedle ostatních zemí, bylo »České království«, jehož název, po vzniku podivného projektu v srdci Evropy ČSR, začal také vadit; byl čím dál častěji nahrazován nic neříkajícím pojmem „české země“. Tento znamenitý Palackého novotvar a přitom nesmysl, nahradil název pro tzv. Zalitavsko, resp. šmahem vymazal z povědomí všechny „historické země Koruny Bohemiae“, jenž tvořily pevný základ podunajské habsburské monarchie až do roku 1918. Když ale dnes položíte českému historiku nebo pisálkovi poměrně jednoduchou otázku:
„Proč používáte obrozenecký a nesprávný výraz »české země« pro dobrovolné soustátí, konfederaci Bohemie, Moravy, Slezska“?;
a je zcela jedno, zda pro středověk nebo novověk, (ponecháme nyní stranou, že termín vymyslel v 19. století Palacký a tudíž jej předtím nikdo neznal a tedy nemohl užívat – kromě zamaskování, že ČR stále tvoří historicky tři rovnoprávné starobylé země), jedinou jejich „duchaplnou“ odpovědí je donekonečna opakující se a trapná floskule:
„Nevím, ujalo se…“
Pokud tak spojujeme pouze českou státnost se samostatným českým státem, který vznikl ve skutečnosti až 1. ledna 1993, kdy zaniklo Československo, prosím, nemám žádných vážných námitek, ale: zároveň tím pomáháme tvořit – pokolikáté již v našich dějinách? – novou, tentokrát „nekřesťanskou“ legendu…
Ano, v lepším případě sice můžeme argumentovat, že jakási lehčí verze „české státnosti“ vznikla už v roce 1968, když bylo Československo částečně federalizováno. Potom ale jednoduše platí, že Česká (socialistická) společně se Slovenskou republikou, byla součástí Československé republiky, v rámci komunistického systému. Jenže kdyby nebylo zásahu zvenčí a bratrské pomoci armád Varšavské smlouvy, kromě Rumunska (tento fakt je státně placenými historiky drtivě přehlížen), Československo by nezůstalo exemplárně unitárním státem a jako tak by se stejně rozpadlo, což nám stvrdil vývoj po sametovém převratu.
Svátek neexistujícího státu jsem oslavil tím, že jsem zůstal doma. Zároveň si také připomenu, a pro mnohé čtenáře Našeho směru to bude asi překvapením, že zrovna 28. října (proč asi?) byl „východní“ církví konečně svatořečen moravský král-oráč Rostislav; kromě jiného záměrně „neznámý právě tím“, že byl zakladatelem pražské větve Mojmírovské (resp. Sámovy) dynastie [2], jež historicky stála – jak je dlouhodobě prokázáno z dochovaných pramenů (písemných, kulturně materiálních, archeologických, antropologických, aj.) – a tím i u zrodu tzv. »České státnosti«. (Pokud chcete znát racionální pohled vzniku státnosti, bez nacionálního českého balastu, doporučuji Vám si pozorně pročíst informace Petra Šimíka Křesťanská symbolika orby, popř. Formulace hypotézy – dokončení od téhož autora). Že česká historiografie má zaděláno na další záměrně nevyřešený problém, dosvědčuje nejnovější nález bezesporu jednoho z největších velkomoravských kostelů (a také centra staroslověnské vzdělanosti a písemnictví, rozuměj „původního“ křesťanského písma Velké Moravy; viz nalezené mince s hlaholskými texty v areálu baziliky) v »českých zemích« na sklonku 10. století (vláda Břetislava I., zadavatele maleb ve znojemské rotundě Nanebevzetí Panny Marie a sv. Kateřiny).
A hádejte kde? No nebudu Vás dlouho napínat, přece na pražském Vyšehradě…
Poznámky:
[1] Údaj převzatý z knihy slovenského historika Milana S. Ďurici, T. G. Masaryk a jeho vztah k Slovákom;
[2] Původy a počátky moravského etnosu; Přemysl, Bořivoj nebo Sámo?
