Lukáš Beer
Historikům může pokus o objektivní zmapování pozadí a účelu založení „Evropského svazu mládeže“ pod německo-italským vedením komplikovat skutečnost, že se v archivech ve Vídni a v Berlíně nenalézejí odpovídající dokumenty, které by jasně přímo dokazovaly zásadní pozice tehdejších rozhodujících činitelů k této otázce založení svazu, proto se historikové pokoušejí tato stanoviska získávat oklikou. Pokoušejí se obsahovou koncepci a strukturu vzájemné spolupráce na evropské úrovni z nacionálněsocialistického pohledu ilustrovat jednak prostřednictvím zpráv z tisku (tehdejšího domácího a zahraničního), dále samozřejmě z dokumentů, týkajících se plánování a realizace základacích slavností (nacházejících se ve vídeňském archivu) a prostřednictvím oficiálních projevů a publikací, vydávaných tehdejšími pořadateli kongresu. Velmi důležitou roli při zkoumání ale hrají reakce říšského ministerstva propagandy a německého ministerstva zahraničí, resp. samotného Adolfa Hitlera na aktivity říšského vedení mládeže resp. konkrétně na pořádání Evropského kongresu mládeže, popř. částečně i na jiné "mezinárodní" aktivity říšského ministerstva sportu.
Skutečností je, že nacionální socialismus počátečně nerozvíjel nějakou svou vlastní evropskou myšlenku a nerozvíjel také žádnou striktně definovanou evropskou politiku – ta se spíše nacházela v postupném vývoji a nabyla až během války určité, ovšem "nezávazné" podoby. Bezesporu se přední nacionálněsocialističtí politikové dlouhou dobu Evropou zabývali pouze vágně. Evropa jako prostor byla zahrnuta do politických strategií režimu mnohem později. Jedním z mála, kteří se tématem před válkou zabývali, byl přední ideolog nacionálního socialismu Alfred Rosenberg, ačkoliv jeho myšlenky nebyly vystaveny širšímu společenskému či oficiálnímu politickému diskursu. (V této souvislosti je nutno upozornit, že v českém prostředí je některými autory nekriticky přebírán podvrh Rosenbergova citátu z jeho nejznámnější knihy „Mýtus 20. století“, jenž ve své knize publikoval český historik Jan B. Uhlíř. Tento smyšlený údajný Rosenbergův citát se právě z velké míry týká evropské politiky nacionálního socialismu a přesto, že jde o historický podvrh, je akceptován i na české akademické půdě.)
Rosenberg byl horlivým kritikem panevropských, v podstatě rasistických plánů hraběte Coudenhove-Kalergiho. Především odmítal myšlenku „absolutního rasového mišmaše“ místo organického obrazu Evropy, zakládajícího se na hodnotách rasy a národa. Rosenberg nazýval Coudenhove-Kalergiho, jednoho z nejvýznamnějších duchovních otců současné Evropské unie, zvěstovatelem „evropského zániku“. Místo toho se již v článku, který vyšel v září 1925 ve Völkischer Beobachter, vyslovoval Rosenberg pro „zahraničně-politicky semknutou Evropu“, protože dle jeho názoru existovala už jen buďto možnost zajištění Evropy ve světě nebo zániku Abendlandu. Jako první důležité opatření doporučoval vyloučení Židů ze všech států Evropy. Teprve po splnění této podmínky považoval Rosenberg vytvoření a zakořenění jakéhosi evropského „rasového cítění“ a „státní ideje“, stejně jako nové chápání hospodářského života, za možné a proveditelné.
Rosenberg především prosazoval myšlenku Evropy jednotlivých národů. Ve své přednášce z listopadu 1932 („Krisis und Neugeburt Europas“) na půdě Královské italské akademie představil svůj návrh budoucího uspořádání evropské spolupráce. Zajímavé je, že se zde – patrně s ohledem na okolnost, že jako vůbec první nacionální socialista mohl na této konferenci vystoupit – vyhýbal ostřejším rasovým úvahám a nehovořil zde o židovské problematice (uvedl pouze, že všechny velké země Evropy by se měly při sanaci svých hospodářských systémů zbavit „spekulantů všeho druhu“).
Před mezinárodním publikem zde naznačil konfrontaci mezi „bílým“ a „černým“ světem, čímž mohl určitě docílit lepšího přijetí svých názorů koloniálními velmocemi Francií a Velkou Británií, nežli by tomu bylo při tematizování židovské otázky. Ve své přednášce konstatoval dále: „Bod, myšlenka, skutečnost, ze kterých všichni musíme vycházet, je skutečnost národa. Nacionalismus je [...] dnes živější než kdykoliv předtím v uplynulých staletích [...], ukazuje svůj mnohotvárný obličej. Tato mnohotvárnost má své kořeny v naprosto určitých národních charakterech. Domnívám se, že způsob, jakým národ dává ráz svému nacionalismu, představuje rozhodující kulturně historickou a politickou skutečnost evropských dějin.“
Rosenbergova „Evropa“ se jevila jako Evropa národů, jako kontinent, jehož osud je v podstatě určován čtyřmi velmocemi: Itálií z pozice „státu“, Francií z pozice „půdy“, Velkou Británií z pozice „společnosti“ a Německem z pozice „krve“. Tyto čtyři výchozí body, které vyloženě označil za rovnocenné, podle Rosenberga tvořily základy „organické jednoty“ kontinentu, který by se vystavoval hrozbě svého zánku, pokud by byl jeden jediný pramen z těchto čtyř zničen. Na tento okamžik podle něj již čekal „asijsko-africký svět“, „bolševici“ a také USA, které si podle něj od toho slibovaly posílení moci. Rosenberg z toho učinil závěr, že jmenované čtyři mocnosti – Francie, Itálie, Velká Británie a Německo – by se neměly navzájem potírat, ale místo toho navzájem sdílet zodpovědnost za celý kontinent.
V projevu nacionálněsocialistického ideologa nezůstalo pouze u těchto konstatování. Načrtl totiž, jak by toto sdílení odpovědnosti za Evropu mělo v praxi vypadat: Francie by se měla mocensky stáhnout z východu a jihovýchodu kontinentu a místo toho se přeorientovat na Afriku, kde by měla veškeré své síly využít k tomu, „aby chránila Evropu před Afrikou a netrpěla či dokonce nepřipravovala pochod Afriky na Evropu“. Z tohoto pohledu měla tedy Francie při „rozdělování úkolů“ při obraně Evropy před vnějšími nepřáteli převzít nejméně vděčnou úlohu a ještě se navíc vzdát svého vlivu ve východní a jihováchodní Evropě. A to by znamenalo konec dosavadní koncepce francouzské vojenské politiky v Evropě.
Německo muselo podle Rosenberga nejprve „posbírat“ národní Němce pod „střechou jednoho národa“. Německo pak mělo odpovídat za obranu od severovýchodu kontinentu – včetně baltických států a Finska – až po oblast toku Dunaje. Velká Británie měla převzít roli evropské ochranné velmoci a díky výkonnosti a schopnostem britské „Society“ bránit evropské zájmy v globálním světovém rámci. Itálie měla svůj vliv soustředit na oblast Středomoří.
Ve své přednášce z roku 1932 spatřoval Rosenberg největší nebezpečí v „bolševismu“, který se prý pokoušel spojit s „asijskými míšenci a se všemi černými z Afriky“ proti Evropě. Rosenberg se ovšem dimníval, že tohoto nepřítele nelze porazit kanóny nebo pomocí vojenských koalicí. Místo toho konfrontoval Rosenberg vlády evropských států s tím, aby tyto neodstrkovaly vlastní dělníky, pracující vrstvy – jako primární cílovou skupinu bolševické propagandy – a místo toho je účinně zahrnovaly do svého příslušného národa a tak chránily před lákadly marxismu. Podle Rosenberga se jako nejlepší řešení při potírání marxistické propagandy nabízel „mladý nacionalismus našich dnů“.
Již zmíněné čtyři evropské velmoci by měly bok po boku chránit Evropu před vnějším nebezpečím a postarat se o to, aby „při duchovní rozmanitosti, kterou nelze nikdy potlačit, vznikla jednota Evropy“, v jejímž rámci by mohly své přiměřené úkoly plnit i „malé národy“. To byla tedy vize budoucího uspořádání kontinentu, kterou prezentoval učástníkům konference „Volta“ koncem roku 1932 Alfred Rosenberg. O pár let později se v Rosenbergových úvahách role obrany proti bolševismu dostává poněkud do pozadí.
Mimo to zastával tento muž názor, že je potřeba, aby se Evropa zbavila „subjektivismu myšlenek z roku 1789“. Podle něj se nakonec přeci prosadil poznatek, že pojmy „subjektivismus“ a „osobnost“ (individuum) si protiřečí. Dle „myšlenek roku 1789“ byl „jednotlivec liberalistického myšlenkového světa [...] milionkrát sečten do takzvaného lidstva“, ale pod pojmem „osobnost“ chápal Rosenberg vyvrcholení organických zákonů „ohraničeného růstu“, zakládajících se na „krvi a půdě a tradici“. Mínil tím „mladý nacionalismus“, srovnatelný s jím prezentovanými představami „organicky rostlé Evropy národů“ v kontrastu s „hrubým internacionalismem“, propagovaným například panevropským hnutím hraběte Coudenhove-Kalergiho.
Ze strany nacionálních socialistů však v prvních letech vlády nebyla „evropská integrace“ nějak blíže diskutována. Až teprve Druhá světová válka navodila změnu. Díky válce a počátečním německým vítězstvím, a tím také násilnému „sjednocení Evropy“ pod německým vlivem, se dostalo uvažování v „kontinentálních souvislostech“ na program politické agendy. Nejcitlivěji se „evropská dimenze“ projevila nejprve v hospodářské oblasti, kdy se Hermann Göring v červnu 1940 v rámci svých rozvah ohledně čtyřletého plánu zaměřil na nový evropský hospodářský pořádek. Nacionální socialismus zároveň ztělesňoval „rozhodně ne pro nepatrný počet intelektuálů [v okupovaných zemích západní Evropy] pokrok, který vytvořil zbraněmi velký hospodářský prostor, schopný obstát v budoucnosti, evropskou Evropu v pohybu; snili o evropském znovuzrození, o evropské revoluci, o evropské fašistické civilizaci, o tvůrčím a vitálním kontinentálním bloku“. [G. Braun: Die Europäische Einigung. Reclam, Stuttgart, 2002, str. 27] . Takovýchto vizí se chopila nacionálněsocialistická propaganda.
Válka vlastně vedla ke konjunktuře evropské myšlenky. Z taktických důvodů se původně propagované "germanocentristické" koncepty posunuly do pozadí. I Adolf Hitler se ve svém projevu z 11. prosince 1941, tři dny po vstupu Spojených států do války, pokusil tuto novou „evropskou“ orientaci vybalancovat poukazem na „evropskou frontu“: „Kdyby Slováci, Maďaři a Rumuni spolu nepřevzali ochranu tohoto evropského světa, prosvištěly by bolševické hordy jako hejno Hunů jistého Attily dunajskými zeměmi a dnes by v kraji Jónského moře vynucovali revizi smlouvy z Montreux Tataři a Mnogolové. Kdyby Itálie, Španělsko a Chorvatsko neposlaly své divize, tak by nevznikla obrana evropské fronty, která září jako proklamace ,nové Evropy‘ svojí oslovující silou také na všechny ostatní národy. Vycházejíce z tohoto tušení plného poznání, přišli dobrovolníci ze severní a západní Evropy: Norové, Dáni, Holanďané, Vlámové, Belgičané atd.; ba dokonce Francouzi, kteří boji společných sil Osy dodávají v opravdovém smyslu slova charakter evropského křížového tažení.“
 |
| Celé znění projevu naleznete v knize Adolf Hitler: Projevy, kterou lze zakoupit ZDE. |
„Neexistuje žádná geografická definice našeho kontinentu, nýbrž jen národní a kulturní. Nikoli Ural je hranicí tohoto kontinentu, nýbrž vždy ona linie, která odděluje obraz způsobu života západu od toho na východě. Byly doby, kdy byla Evropa oním řeckým ostrovem, do kterého pronikly nordické kmeny, aby odtud poprvé zažehly světlo, které od té doby pomalu ale jistě začalo osvěcovat lidský svět. A když tito Řekové odrazili vpád perských dobyvatelů, tak nebránili jen svoji užší vlast, kterou bylo Řecko, ale onen pojem, kterému dnes říkáme Evropa.
A pak putovala Evropa z Hellasu do Říma. S řeckým duchem a řeckou kulturou se snoubilo římské myšlení a římské umění. Utvořila se světová říše, která ještě dnes nebyla ve svém významu a pokrokové síle dosažena, natož pak překonána. Když však římské legiony bránily Itálii proti africkému nájezdu Kartága a konečně vybojovaly vítězství, opět to nebyl Řím, za který bojovaly, nýbrž za tehdejší řecko-římský svět, objímající Evropu.
Další vpád proti této domovské půdě nové lidské kultury přišel z Dálného východu. Děsivý proud nekulturních hord se vyrojil z nitra Ásie a pronikl až hluboko do srdce dnešního evropského kontinentu, hořící, plenící a vraždící jako pravá knuta pánova. V bitvě na Katalaunských polích vystoupili poprvé v osudovém boji nedohledného významu Římané a Germáni společně za jednu kulturu, která, vycházeje od Řeků přes Římany, vtáhla nyní do svého vlivu i Germány.
Evropa vyrostla. Z Hellasu a Říma vznikl nový Abendland a jeho obrana byla již po následujících mnoho století nejen úkolem Římanů, nýbrž především také úkolem Germánů. Avšak v té míře, ve které Abendland, osvícen řeckou kulturou a naplněn stopami obrovského dědictví Říše Římské rozšířil své prostory skrze germánskou kolonizaci, rozšířil se také prostorově onen pojem, kterému říkáme Evropa. Lhostejno, zda nyní němečtí císaři na Unstrutu nebo na Lechfeldu odvraceli vpády z východu, nebo byla Afrika po dlouhých bojích vytlačena ze Španělska zpět, vždy to byl boj utvářející se Evropy proti cizímu světu, který jí byl z hluboké podstaty odlišný. Pokud Římu přísluší kdysi nestárnoucí zásluhy na stvoření a obraně tohoto kontinentu, pak převzaly nyní také Germáni obranu a ochranu rodiny národů, které mezi sebou mohou být v politickém utváření a cílech jakkoli diferencované a rozdílné, které však představují v celkovém obraze pokrevně a kulturně zčásti stejnou, zčásti se navzájem doplňující jednotu.
A z této Evropy nevycházelo jen osídlení ostatních částí Země, nýbrž také duševní a kulturní oplodnění, kterého si je vědom jen ten, kdo je ochoten hledat pravdu, místo jejího popírání. Tento kontinent tedy nekultivovala Anglie, nýbrž střípky germánských kmenů našeho kontinentu pronikly na tento ostrov jako Anglosasové a Normani, a ti zde umožnili vývoj, který je zcela jistě jedinečný. Stejně tak neobjevila Amerika Evropu, nýbrž naopak.“
Samozřejmě, že mnohé ze zde proneseného lze považovat za takticky volenou Hitlerovu rétoriku. S jistotou ale zde tvrdit – a také doložit – že na půdě nacionálněsocialistického hnutí existovaly proudy, usilující o skutečnou realizaci jednotící „evropské myšlenky“. Ale až do pádu Říše nebyla Berlínem vypracována žádná jasná a jednotící koncepce „evropské intergrace“.
Pokračování ZDE.
Literatura:
Elvert, Jürgen: Mitteleuropa! Deutsche Pläne zur europäischen Neuordnung (1918-1945). Franz Steiner Verlag Stuttgart, 1999.
Kühberger, Christoph: Europa als „Strahlenbündel nationaler Kräfte“. Zur Konzeption und Legitimation einer europäischen Zusammenarbeit auf der Gründungsfeierlichkeit des „Europäischen Jugendverbandes“ 1942. In: Journal of European Integration History (15), 2/2009.
Adolf Hitler: Projevy. guidemedia etc Brno, 2012.
