Byly pády oněch vlád přičiněním Benešovým reálné?
Byly. Beneš již po delší čas se snažil cíleně pomocí značných peněžních částek svrhnout britskou vládu, nastolit místo ní vládu s ostřejším protiněmeckým kursem a tudíž, podle jeho představ, více „pročeskoslovenskou“. O obdobnou výměnu vlád se snažil i ve Francii.
ANC (Anti-Nazi Council, Antinacistická rada, někdy se uvádí i název Non-Sectarian Anti-Nazi League) založená v roce 1934 v New Yorku v reakci na brutální potlačování německých odborů nacisty, byla pestrou směsicí odborářů, průmyslníků, bankéřů, komunisticky, socialisticky i konzervativně smýšlejících osob z celého politického spektra, jejichž společnými hesly se staly: „Nacistické Německo je nepřítelem každé civilizace!“ a „Zpěčujte se obchodovat s nepřítelem!“ Ve Velké Británii byla v roce 1935 založena její odnož British Non-Sectarian Anti-Nazi Council to Champion Human Rights, později přejmenovaná na The Focus for the Defence of Freedom and Peace, zjednodušeně The Focus Group.
Po obsazení Porýní Hitlerem 7. 3. 1936 svolala ANC na dny 19. a 20. 3. 1936 do Londýna naléhavou konferenci, kde se členové ANC shodli, že příštím cílem nacistického Německa bude Rakousko a Československo a že je třeba něco proti tomu podniknout. Logicky se začal hledat někdo, kdo by britskou vládu přeorientoval a zasadil se o její vyhraněnější a ostřejší protinacistickou politiku, nejlépe výměnou vládního kabinetu. V té době se stal mluvčím Antinacistické rady (ANC) pozdější předseda celého Focusu, bývalý vydavatel The Times Henry Wickham Steed, který byl již druhé desetiletí (!) v československém žoldu. Například jen během let 1923–1924 dostal z tajných fondů Benešova ministerstva zahraničí 23.000 £, což odpovídá dnešním přibližně čtvrt milionu liber sterlingů, a tok peněz z Československa od skončení první světové války neustával.
Již v dubnu 1936 oslovila Antinacistická rada v tomto smyslu Winstona Churchilla, kterému, ať dělal, co dělal, se nedařilo snižovat své obrovské dluhy. Churchilla nabídka potěšila, na večeři pořádané na jeho počest 19. 5. 1936 ocenil nestranickost spolku, jeho cíl vystupovat nekompromisně proti německému nacionálnímu socialismu, jeho diktatuře a tak bránit, jak se vyjádřil, svobodu a mír demokratické Evropy. Navrhl, aby se skupina vzdala svého těžkopádného názvu ANC a jako taktiku uplatnila obklíčení bašty nacismu, Německa okolními státy kolem dokola a to včetně komunistického Sovětského svazu, fašistické Itálie (!) a využila proti nacistickému Německu Společnost národů. Zaprodal tedy svou duši podnikatelům a politikům z Focusu (tehdy ještě ANC), který ho až do začátku války financoval a staral se o jeho politický vzestup.
22. 7. 1937 obdržel Focus od předsedy dozorčí rady British Shellu sira Roberta Waley-Cohena první částku na provoz spolku ve výši 50.000 £, což byla tehdy obrovská suma. Další následovaly. 24. 7. 1936 se deset nejdůležitějších členů Antinacistické rady na konspirativním setkání v Morphet Mansions dohodlo na změně názvu z ANC na The Focus.
Winstona Churchilla kromě Focusu finančně podporoval a sanoval jeho dluhy Edvard Beneš, a to nejen přes Focus, nýbrž i přes Jana Masaryka, československého vyslance v Londýně. Za to vše měl Churchill za úkol svrhnout s pomocí opozice britskou vládu, nejdříve Stanleyho Baldwina, později Nevillea Chamberlaina a vytvořit vládní kabinet nepřátelský k národně socialistickému Německu. Churchillovi šlo spíše ale o politickou kariéru, ne o ideje, protože hodlal akceptovat i pouhý post v Chamberlainově kabinetu, což později prozradil jeho syn Randolph sovětskému vyslanci v Londýně Ivanu Majskému. Ale dosazení Winstona Churchilla za britského ministerského předsedu se Benešovi nezdařilo včas.
Britský historik David Irving dokládá podle deníku jednoho člena Focusu nalezeného v Mugarově knihovně Bostonské univerzity, že každý z jeho několika desítek členů dostával z československých tajných fondů v kritických létech kolem mnichovské konference ročně 2000 £ coby odměnu za příslib svržení vlády, což byl tehdy velmi vysoký obnos. To též potvrzuje i memorandum Štefana Osuského, tehdejšího československého vyslance ve Francii, z jeho pozůstalosti uložené v Hooverově knihovně v USA, že se o Benešově dlouhodobém financování členů Focusu dověděl až z Benešova telefonátu s ním v září 1938. Tuto skutečnost potvrzují i německé odposlechové protokoly telefonátů, které vedl Beneš s vyslanci Osuským v Paříži a Janem Masarykem v Londýně.
Někteří francouzští politici byli Benešem via československé ministerstvo zahraničí a vyslance Osuského korumpováni obdobně jako britští, nebyli však organizováni v něčem podobném Focusu. Je evidentní, že i Francii si Beneš přál výměnu vlády za kabinet s větší vstřícností k potřebám ČSR a s ostřejším protiněmeckým kursem. Ani zde to Benešovi nevyšlo.
Jelikož konspirace Focusu byla solidní a britské ministerstvo zahraničí utajuje dodnes množství dokumentů z oné doby, není činnost Focusu uspokojivě objasněna. Čeští historici Benešovy aktivity směřující ke svržení vlád Velké Británie a Francie zcela ignorují.
Tento text vyšel na autorově blogu a je zde převzat s jeho laskavým souhlasem. Do diskuse k článku se lze zapojit pod uvedeným odkazem.
