Václav Junek
Naše společnost je nemocná a jednou z jejích bolestí je rozpad rodiny, respektive jejího klasického a jedině přípustného modelu. Jestliže uvažujeme o jejím léčení – a to bude už vbrzku zhola nezbytné – bude tedy třeba věnovat se i tomuto bolavému místu. Protože homosexualismus (rozuměj: preference, ne-li přímo veřejné velebení homosexuality všemi dostupnými prostředky a cestami, kdykoli a za každou cenu) není ničím jiným.
Ano, já také dělám zřetelný rozdíl mezi homosexualitou a tím, čemu se říká homosexualismus, tedy její propagace a prosazování. Homosexualita (stejně jako její „ženská odrůda“), tedy sexuální poměr stejných pohlaví, je však buď nemoc, anebo zástupná úchylka, vzešlá z unavené, povýtce libidoidními podněty přesycené mysli. Tomu je sice možné porozumět, dokonce něco takového i trpět, ale připustit, anebo rovnou dovolit popularizaci, ne-li rovnou širokou propagaci těchto záležitostí je další z přímých cest, které se dnes nabízejí přímo k likvidaci spirituálních i morálních hodnot, s nimiž stojí a padá naše civilizace. Protože tento homosexualismus (říkejme tak těmto tendencím co nejsrozumitelněji) není ničím jiným než jejich napadáním, cílenou devalvací a výrazem úporné vůle po jejich totálním zničení.
Jistě se najdou mnozí, kteří zaslepeni falešnou humanitou a pseudomoralistním žvaněním, které si někde buď přečetli, anebo slyšeli, budou proti těmto pravdám. Je to pochopitelné už proto, že zejména za posledních pětadvacet let je naše nejširší veřejnosti den co den vystavena přívalu informací dílem vylhaných, dílem jim servírovaných podezřelými věrozvěsty nereálných a často přímo amorálních ideálů. Vůbec nic to ale nemění na realitě zde výše uvedených faktů.
Rovněž tak mnozí budou smířlivě a s určitým vnitřním porozuměním poukazovat na homosexuální tradici, táhnoucí se dějinami lidstva už od jejich počátku. Budou vypočítávat starý Egypt, antické Řecko, dekadentní Řím, da Vinciho a konečně také sexuální liberalismus devatenáctého a především dvacátého století. Budou se ohánět desítkami zpravidla slavných a obecně známých jmen, jimž láska k stejnému pohlaví přinejmenším nebyla cizí. Přirozeně že včetně vyjmenovávání jejich politických a uměleckých úspěchů či jiných nesporných zásluh o světovou kulturu. Budou mít sice pravdu, ale současně s tím jistě zamlčí jednu zásadní související skutečnost: a totiž že žádný z historických homosexuálních velikánů (anebo velkých lesbiček, chcete-li) se těmito svými libůstkami ve své době zpravidla nijak zvlášť neoháněl, natož aby se jimi veřejně pyšnil. Je sice pravda, že tomu tak bylo s největší pravděpodobností především pro permanentní represi, jíž se ostatní zdravá společnost v běhu století před těmito úchylnými jedinci bránila, nezřídka značně drastickou formou, ale rozhodně nebývalo běžným zvykem něco takového jen tak preferovat. A nechávat tomu volný průběh.
Homosexuální úchylka je co do procent kvalifikována všeobecně známou číslicí čtyři. Kupodivu nejen v rámci lidského rodu, ale také v říši zvířat. V tom druhém případě slouží homosexuální elementy jako živá zásoba potravy pro své zdravé okolí, v případě prvním jsou, anebo alespoň byli tito jedinci (a jejich praktiky a způsob života) trpěni jen jako jakýsi periferní a z morálního hlediska odsouzeníhodný jev. Šlo tedy o záležitost, o které se mezi slušnými lidmi obvykle taktně mlčelo a pokud nevzbuzovala úsměv, ne-li rovnou útrpnost či dokonce odpor, byla přecházena a obcházena. Přitom zdaleka ne všichni „historičtí“ homosexuálové byli tak šťastní a úspěšní jak se tu a tam soudí – už proto, že se už ze své podstaty vyčleňovali ze společnosti a zejména k stáru bývali navíc zhusta odmítáni. Ne tak je tomu ovšem dnes.
Současná liberální éra ve zřejmé snaze po humanizaci svého bytí toleruje leccos a tak tedy i homosexuály a lesbičky. Vývoj k tomuto kladnému obecnému postoji k nim však byl dlouhý a pro zejména pro postižené bolestný – třeba už proto, že příslušné antihomosexuální mravnostní zákony byly v Československu zrušeny (tuším) teprve v šedesátých letech minulého století.
Ještě se k tomuto problému vrátím, ale už teď řeknu, že tato oficiální legalizace dotyčné úchylky sice byla na místě, ale už to byl první krok špatným směrem. Proto, že to byl ve skutečnosti startovní blok expanze, jíž jsme dnes (přinejmenším) nedobrovolnými přihlížiteli.
Nebudu zde ani operovat, ani polemizovat ani s křesťanskou morálkou, ani se současnou úlohou a postavením církve. A přece jak už tato církev, tak občanský stát kvalifikují rodinu jako spojení dvou osob rozdílného pohlaví. Jedině z takového svazku totiž může vzejít nový život a pouze tento svazek je s to zaručit přiměřenou výchovu a přirozený vývoj vlastních potomků. Klasická rodina skutečně je základem státu, ať to řekl kdo chtěl a ať se to komukoli líbí nebo ne. Cílem homosexualismu však není jen touha po uznání svazku dvou osob stejného pohlaví, nýbrž rozbití tohoto modelu rodiny, i když tyto své cíle tento zvrhlý směr formuluje obvykle méně razantně. Fakta jsou však fakta a nemůže o nich být nejmenších pochyb.
Není nutné složitě se rozpomínat na detaily geneze homosexualismu u nás, jíž toto zprvu jen marginální a nahodilé hnutí prošlo od „Vítězného listopadu“ v roce 1989 až po svou současnou sofistikovanou a skvěle (a zejména účelově) organizovanou podobu. Průvodní jevy tohoto vývoje jsou totiž do té míry zřejmé a hlasité a jsme jimi natolik zasaženi, že to nyní vypadá jako kdyby dávné davy na náměstích nezvonily klíči pro nic jiného.
Zprvu to byla něco jako jakási interesantní atrakce. Dokonce jen jedna z mnoha, jimiž jsme byli tenkrát oslněni. Ale už brzy bylo možné navenek najít na prodejních stáncích a po trafikách „speciální“ časopisy, náhle se z původního decentního šera na ostré denní světlo vypadlí homosexuálové udatně prsili v médiích a veleduchové revoluce svou benevolencí vůči nim zdůrazňovali svůj avantgardní obraz. Kromě toho začala být homosexualita poprvé veřejně prezentována jako cosi běžného, standardního. Jistě že včetně adorace konkrétních homosexuálních osobností a jejich osobních i společenských postojů.
To celé však brzy došlo natolik daleko, že homosexualita začala být nabízena jako vítaná zajímavost, ne-li dokonce přednost určitých bojovníků proti bývalému režimu a jejich zážitky z té doby jako dokument jejich nejvyššího útlaku a utrpení. Od čehož však zbývaly už jen poslední kroky k vynucenému společenskému konsenzu o všeobecném pozitivním, vstřícném přijetí této zjevné deviace, k žádostem o zrovnoprávnění homosexuálních a lesbických svazků s těmi klasickými, přirozenými a pak už i k volání po zákonných normách, které by umožnily těmto úchylným jedincům společně vlastnit a vychovávat děti. To vše přirozeně s výslovnou podporou zejména těch, kteří u nás už předtím pokazili co jen mohli. O jejich stále ještě přežívajících skalních příznivcích nemluvě. Především ale také v kontextu ještě mnohem větších společenských, politických a zejména ekonomických katastrof – tak jak se na nás jedna za druhou hrnuly po celá devadesátá léta druhého a během prvních deseti let nového tisíciletí.
Nejenže byla hlava státu pod tlakem uměle zpracovaného veřejného mínění donucena v této věci ustoupit, stejně jako byl státní aparát podobně nucen tato „manželství“ kodifikovat. Od té doby jsme kromě stálého, opět uměle a účelově vytvářeného tlaku médií v tomto směru a celé řady dalších jejich prezentací doslova všeho druhu nuceni snášet maškarní průvody nechutných, agresivních a odpuzujících reprezentantů dotyčné minority a trpět tyto zhůvěřilosti za bílého dne na hlavních třídách hlavního města. Kdežto ten, kdo se proti něčemu takovému postaví, je okamžitě odsouzen jako zpátečník, homofób a jeho veřejná kariéra, pokud o ni předtím usiloval, končí. A věru jen skromné skupinky aktivních odpůrců toho všeho jsou skandalizovány a zesměšňovány – namísto toho, aby jim bylo nahlas poděkováno.
Nám zdravým je tedy nabízena (když ne rovnou vnucována) varianta, podle které nejenže máme dovolit realizaci homosexuálních svazků do všech jejich právních důsledků, ale také dobrovolně vydat tisíce zatím zdravých dětí na pospas „vychovatelům“, kteří z nich už ve svém principu mohou vychovat jedince, prospěšné celku, opravdu jen stěží. Jestli vůbec! A připočteme-li k tomu ještě navíc, že v rámci posledního „Pochodu hrdosti“ Prahou mezi sebou homosexuálové otevřeně uvítali už i pederasty (tedy zvrhlé a doposavad zákonem stíhané osoby, jejichž sexuálním objektem jsou malé děti), znamená to, že schvalují, ne-li rovnou žádají dokonce i tohle.
Jak říkám: je mi v zásadě jedno kdo, s kým, jak, kudy a tak dále. Chce-li však národ úspěšně ustát těžké zkoušky, které jej v historicky blízké době čekají, musí být zdráv. A chce-li být opravdu zdráv, měl by o své zdraví pečovat. To znamená, že musí uzdravit svá nemocná místa – třeba i na úkor těch, jimž se něco takového nemusí líbit. A tedy i na úkor minorit, je-li něco takového ku prospěchu platného celku. Protože být nemocen není právem a neznamená libovolnou svobodu jednotlivce, nýbrž je svévolným a krajně nebezpečným ohrožením majority.
Čtyři procenta nejsou ani mnoho, ale ani málo. Je totiž docela dobře možné, že při aktuální labilitě a zjevné devastaci současné společnosti drogami, alkoholem, celkovou stávající politickou pakulturou a opouštěním už i základních morálních norem ji i toto poměrně malé množství z řetězu puštěných deviantů nejprve rozloží a pak nevyhnutelně dovede až k propasti, do které rozhodně nechceme.
Nežádám konec homosexuálů jako není možné internovat a omezit v pohybu pohlavně nakažené a třeba i nevyléčitelně nemocné. Nejsme zvířata a tak nelze nahlížet homosexuální jedince zvířecíma očima – viz zde výše. Rovněž není možné tyto nemocné lidi beze všeho izolovat, anebo dokonce eliminovat. To nám paradoxně zapovídají sama podstata naší kultury a vrozený imperativ pozitivního poměru ke všemu živému.
Opakuji však, že je-li naše společnost přece jen stále ještě schopná sebezáchovně se zbavovat ložisek svých nemocí a co možná všech současných i příštích hrozeb vlastního konce, měli bychom se zamyslet nikoli jestli, ale jak to udělat. A to pokud možno natolik rychle a efektivně, abychom nestáli tváří v tvář všemu, co nás čeká, tolik oslabeni i z této strany.
